Nekrolog

V první polovině tohoto století zachvátily svět dvě ničivé války, které určily osud lidí i národů a zásadně změnily běh dějin.

Mezi miliony vojáků padlých v první světové válce (1914–18), kteří se z evropských bojišť už nikdy nevrátili domů, byli i mnozí muži z naší farnosti.

Mír pak trval sotva o něco déle než 20 let. Rány z předchozí války sotva zacelily, když vypukla druhá světová válka, jež v letech 1939 až 1945 předčila ničením vše, co lidstvo dosud postihlo. Při této v dějinách bezpříkladné oběti přišly opět v našem malém horním městě a jeho vesnicích četné rodiny o své otce a syny.

Rozsah tohoto masového umírání nás naplňuje hrůzou, neboť přesahuje veškerou představivost. A každý padlý nebo v zajetí zemřelý byl obětí o jednu příliš mnoho.

Ať už vládci nesli jakákoli jména, vždy byla ve hře touha po moci a nenávist mezi národy, kdykoli bylo znovu třeba „svolat občany pod prapory", vytrhnout je z bezpečí rodin, od pluhu a hrnčířského kruhu, od rýsovacího prkna i z posluchárny, obléci je do polní šedi a vydat je napospas nejistému osudu, který už nebylo v jejich moci zvládnout. Často ještě zelení mladíci, sotva se stačili naučit pořádně žít, byli nemilosrdně vydáni na „poli cti" spíše nesmyslné smrti.

A jako vojáci vytrvávali: v burácení bomb, v krupobití granátů a kulometné palby, namačkáni v kovových tělech tanků, letadel a ponorek, v blátě zákopů; snášeli spalující letní vedro i ledový zimní mráz, hlad, žízeň a strádání, trpěli bolestmi ze zranění, snášeli nemoci, bídu, duševní tíseň, zoufalství a hořký čas zajetí s pronásledováním, nenávistí a týráním, dokud je po ztracených letech, až příliš často, ode všech útrap neosvobodila milosrdná smrt.

Doma jejich blízcí toužebně čekali na jakoukoli zprávu a mnohdy se celé roky trápili hlodavým strachem o osud svých milovaných. Nejistota o osudu nezvěstných těžce doléhala na jejich srdce. Když pak přišla strašná zpráva o smrti „za vládce, národ a vlast", pokaždé se zhroutil malý svět a nad lidmi ve městě i na venkově se snesl nevýslovný žal.

Naši padlí krajané už dávno odpočívají venku v cizí zemi, v pouštním písku severní Afriky stejně jako v nekonečných dálavách ruské stepi či v hlubinách moří; jejich kříže stojí na kopcích u Verdunu, na mlhou zahalených polích Normandie, u jasných fjordů Norska, na holých svazích balkánských hor, v Haliči, v Dolomitech, na Krétě i na Krymu.

Nejsou zapomenuti a žijí dál v naší vzpomínce. Každý vojenský hrob je však také památníkem smíření a míru. Zachovat jej a sloužit mu je odkazem i závazkem zároveň, který nám, žijícím, ukládají mrtví z válek a jehož naplnění je nám uloženo v křesťanské odpovědnosti.

Až se konečně prosadí poznání, že válka už nemůže být prostředkem k pokračování politiky a že takové katastrofy se už nesmějí opakovat, teprve pak jejich smrt získá ještě hlubší smysl.