Z nezbedných „Gåssnboum" (klukú z uličky) se stali švarní a urostlí mládenci, kteří měli za sebou už vyučení, a přišel nevyhnutelně čas odvodu k vojenské službě.

Toto zjišťování způsobilosti se nazývalo „asentýrka" (assentierung).

„Öitzä möin sä zän M(i)litär" – „teď musíme na vojnu", říkalo se. Výrazy jako „škola národa" nebo „bažant" se používaly až později.

I po zániku c. a k. monarchie zůstávala pro naše mladé muže služba v armádě československého státu (ČSR), i coby Němců, občanskou povinností, kterou vždy věrně a poctivě plnili; dezertéři nebyli.

Tak byly na konci období československé vlády, v roce 1938, podrobeny odvodní prohlídce ročníky narození 1917/18. K asentýrkám, nařizovaným převážně v březnu v Lokti, povolávaly vojenské úřady vždy až tři ročníky za sebou. Při výběru způsobilých kontingentů bylo běžnou praxí, že způsobilost byla přednostně a v plné míře přiznávána příslušníkům poslední odvodní třídy, tedy nejstaršímu ročníku. Účastníci z tříd 1 a 2 – mladší ročníky – s přídomkem „schopen" byli vzácnější.

Průběh odvodu byl pro mladé muže zvláštní událostí, jejíž výsledek se s napětím očekával, neboť tehdy platilo za málo čestné nezískat způsobilost. Uchazeče o vojenskou službu tak naplňovala jistá hrdost, směli-li nosit malý plechový štítek „schopen" a byli-li vyzdobeni na hrudi velkou rekrutskou kyticí. A vyhlídka na vojenskou službu, navíc v dobách míru?

Reagovalo se s klidem, s loajalitou, povolávací rozkaz byl ještě v daleké budoucnosti a na válku ostatně nikdo ani nepomyslel. Nikdo tehdy netušil, jak rychle politické události v následujícím čase zasáhnou do osobního osudu každého jednotlivce a přinesou s sebou tolik lidského utrpení!

Po této první vojenské proceduře táhli rekruti z místa odvodu v Lokti přes Zechtal (údolí Teplé), často s tahací harmonikou a zpěvem, zastavujíce se cestou v několika hostincích, přes Nové Město, kam je následoval velký hlouček zvědavých dětí.

Jedna skupina se zastavila hned u „Müllerin" na náměstí, druhá v hostinci „Stadt Wien" na Hlavní ulici, aby oslavily asentýrku vlhce a vesele, jak se sluší a patří. Vyvrcholením tohoto dění byl „rekrutský věneček", při němž mládež horlivě tancovala a pomalu se dostavoval pocit loučení nejedné milé nevěsty se svým „schopným" milým.

Povolání k vojenské službě probíhalo k 1. říjnu, neboť již 28.10. museli mladí vojáci nastoupit k přehlídce u příležitosti dne založení republiky. Pro mnohé odvedence bylo nemalým překvapením, že museli sloužit daleko od domova, většinou na Moravě nebo na Slovensku. Tato metoda měla za cíl uvalit na rekruty z německojazyčné oblasti politickou a vojenskou izolaci; Slovákům se jakožto menšině dělo totéž. Zacházení a povyšování prováděly vojenské úřady obecně korektně a podle výkonu.

Když v září 1938 při mobilizaci československé armády přišly povolávací rozkazy branným sudetským Němcům, aby zaujali postavení proti očekávanému vpádu německých vojsk, vyvstaly pro tyto muže značné problémy s loajalitou.

věta pokračuje na dalším listu ⟶