Z nezbedných „Gåssnboum" (klukú z uličky) se stali švarní a urostlí mládenci, kteří měli za sebou už vyučení, a přišel nevyhnutelně čas odvodu k vojenské službě.
Toto zjišťování způsobilosti se nazývalo „asentýrka" (assentierung).
„Öitzä möin sä zän M(i)litär" – „teď musíme na vojnu", říkalo se. Výrazy jako „škola národa" nebo „bažant" se používaly až později.
I po zániku c. a k. monarchie zůstávala pro naše mladé muže služba v armádě československého státu (ČSR), i coby Němců, občanskou povinností, kterou vždy věrně a poctivě plnili; dezertéři nebyli.
Tak byly na konci období československé vlády, v roce 1938, podrobeny odvodní prohlídce ročníky narození 1917/18. K asentýrkám, nařizovaným převážně v březnu v Lokti, povolávaly vojenské úřady vždy až tři ročníky za sebou. Při výběru způsobilých kontingentů bylo běžnou praxí, že způsobilost byla přednostně a v plné míře přiznávána příslušníkům poslední odvodní třídy, tedy nejstaršímu ročníku. Účastníci z tříd 1 a 2 – mladší ročníky – s přídomkem „schopen" byli vzácnější.
Průběh odvodu byl pro mladé muže zvláštní událostí, jejíž výsledek se s napětím očekával, neboť tehdy platilo za málo čestné nezískat způsobilost. Uchazeče o vojenskou službu tak naplňovala jistá hrdost, směli-li nosit malý plechový štítek „schopen" a byli-li vyzdobeni na hrudi velkou rekrutskou kyticí. A vyhlídka na vojenskou službu, navíc v dobách míru?
Reagovalo se s klidem, s loajalitou, povolávací rozkaz byl ještě v daleké budoucnosti a na válku ostatně nikdo ani nepomyslel. Nikdo tehdy netušil, jak rychle politické události v následujícím čase zasáhnou do osobního osudu každého jednotlivce a přinesou s sebou tolik lidského utrpení!
Po této první vojenské proceduře táhli rekruti z místa odvodu v Lokti přes Zechtal (údolí Teplé), často s tahací harmonikou a zpěvem, zastavujíce se cestou v několika hostincích, přes Nové Město, kam je následoval velký hlouček zvědavých dětí.
Jedna skupina se zastavila hned u „Müllerin" na náměstí, druhá v hostinci „Stadt Wien" na Hlavní ulici, aby oslavily asentýrku vlhce a vesele, jak se sluší a patří. Vyvrcholením tohoto dění byl „rekrutský věneček", při němž mládež horlivě tancovala a pomalu se dostavoval pocit loučení nejedné milé nevěsty se svým „schopným" milým.
Povolání k vojenské službě probíhalo k 1. říjnu, neboť již 28.10. museli mladí vojáci nastoupit k přehlídce u příležitosti dne založení republiky. Pro mnohé odvedence bylo nemalým překvapením, že museli sloužit daleko od domova, většinou na Moravě nebo na Slovensku. Tato metoda měla za cíl uvalit na rekruty z německojazyčné oblasti politickou a vojenskou izolaci; Slovákům se jakožto menšině dělo totéž. Zacházení a povyšování prováděly vojenské úřady obecně korektně a podle výkonu.
Když v září 1938 při mobilizaci československé armády přišly povolávací rozkazy branným sudetským Němcům, aby zaujali postavení proti očekávanému vpádu německých vojsk, vyvstaly pro tyto muže značné problémy s loajalitou.
Rekrutierung und Militärdienst (1918–1938)
Waren aus den ungebärdigen „Gåssnboum" fesche und stramme Burschen geworden, die bereits ihre Lehre hinter sich gebracht hatten, dann kam unweigerlich die Zeit der Musterung zum Militärdienst.
Diese Feststellung der Tauglichkeit nannte man „Assentierung".
„Öitzä möin sä zän M(i)litär", hieß es. „Schule der Nation" und „Barras" sagte man erst später.
Nach der k.u.k. Monarchie blieb für unsere jungen Männer die Dienstleistung bei der Armee des tschechischen Staates (ČSR) auch als Deutsche weiterhin staatsbürgerliche Pflicht, der sie stets treu und brav nachkamen; es gab keine Deserteure.
So wurden am Ende der tschechischen Regierungszeit im Jahre 1938 die Geburtsjahrgänge 1917/18 dieser Eignungsuntersuchung unterzogen. Zu den vorwiegend im März in Elbogen angeordneten Assentierungen luden die Militärbehörden jeweils bis zu drei Jahrgänge hintereinander vor. Bei der Auswahl der tauglichen Kontingente war es gängige Praxis, vorrangig und ausschöpfend den Angehörigen der letzten Musterungsklasse, also aus dem ältesten Jahrgang, den Tauglichkeitsgrad zuzuerkennen. Teilnehmer aus den Klassen 1 und 2 – die jüngeren Jahrgänge – mit dem Prädikat „Tauglich" gab es seltener.
Der Ablauf der Musterung war für die jungen Männer ein besonderes Ereignis, deren Ergebnis man mit Spannung erwartete, galt es doch seinerzeit für manche als wenig ehrenhaft, die Tauglichkeit nicht zu erlangen. Ein gewisser Stolz erfüllte daher die Militäranwärter, wenn sie das kleine Blechschild „Tauglich" tragen durften und mit dem großen Rekrutenstrauß an der Brust dekoriert wurden. Und die Aussicht auf den Militärdienst, zumal in Friedenszeiten?
Man reagierte gelassen, gab sich loyal, der Einberufungsbefehl lag noch in weiter Ferne, und an Krieg mochte ohnehin niemand denken. Keiner ahnte damals, wie rasch in der Folgezeit politische Geschehnisse in das persönliche Geschick jedes einzelnen eingreifen und viel menschliches Elend mit sich bringen sollten!
Nach dieser ersten militärischen Prozedur zogen die Rekruten vom Musterungsort Elbogen durch das Zechtal, oft mit Ziehharmonikamusik und Gesang in mehrere Gasthäuser einkehrend, über die Neustadt ein, wo ihnen eine große Schar neugieriger Kinder folgte.
Eine Gruppe kehrte schon bei der „Müllerin" am Marktplatz, die andere im Gasthaus „Stadt Wien" an der Hauptstraße ein, um die Assentierung feucht-fröhlich und gebührend zu feiern. Höhepunkt dieses Geschehens war das „Rekruten-Kränzchen", bei dem die Jugend eifrig das Tanzbein schwang und das Abschiednehmen so mancher lieben Braut von ihrem „tauglichen" Liebsten langsam spürbar wurde.
Die Einberufung zum Militärdienst erfolgte zum 1. Oktober, denn bereits am 28.10. mußten die jungen Soldaten zum Gründungstag der Republik paradieren. Für viele Gemusterte gab es eine arge Überraschung, weil sie ihren Dienst fernab der Heimat, meistens in Mähren oder in der Slowakei, zu leisten hatten. Diese Methode zielte darauf ab, den Rekruten aus dem deutschsprachigen Raum eine politische und militärische Isolierung aufzuerlegen; den Slowaken erging es als Minderheit ebenso. Die Behandlung und die Beförderungen wurden von den militärischen Stellen im allgemeinen korrekt und leistungsbezogen vorgenommen.
Als im September 1938 bei der Mobilmachung der tschechischen Armee die Gestellungsbefehle an wehrpflichtige Sudetendeutsche ergingen, um gegen den bevorstehenden
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.