⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Na Silvestra, zvaného také „Starý Štědrý večer", se podávaly párky s kysaným zelím, a před odchodem na „poděkovací mši" (poslední mši v roce) jsme se posilnili punčem, vánočkou, cukrovím a perníkem.

Naše ženy vařily a pekly doma s láskou a pečlivostí. Vybíraví („Kawische") strávníci u stolu nebyli rádi vídáni. Když jednou něco chutnalo obzvlášť dobře, řekl pan manžel a otec po jídle: „Dees wåå owå nowlschani"²⁷⁾ (To bylo ale vynikající), a my děti souhlasně přikyvovaly. Taková vyjádření nicméně zůstávala výjimkou. Neboť často nikdo pořádně neocenil výsledek hodin námahy mezi kuchyňským stolem a sporákem, což mohlo vést k následujícímu „dialogu":

„Vå Eich kröigt må nöi a Loob" (Od vás se člověk nikdy nedočká pochvaly), stěžovala si utrápená „dobrá víla" domu. – „Woos w(ü)llst'n, håut doch nöimåtz woos (dagegn) gsågt" (Co chceš, vždyť nikdo nic proti tomu neřekl), odpověděla hlava rodiny a vzhlédla od právě vyprázdněného talíře. – „Eben" (Přesně tak), odvětila hospodyně mírně dotčeně a začala uklízet ze stolu.

Když se jednou z nepozornosti nepovedl koláč, byl příliš tmavý nebo zůstal „habbån", tedy „sedlý", pak si „banda" nešetřila drobnými posměšky, například když někdo zazpíval: „Innå schpinnåt²⁸⁾, außn våbrennt, dåu san så vå då Fraad in då Schtu(b)m rimgrennt." Přeloženo zní tento posměšný verš: „Uvnitř lepkavé, venku spálené, tam všichni radostí běhali po jizbě."

Jiná epizoda z každodenního vaření. Když jednou naše „kuchařka" vypadla, nebylo zprvu nic teplého, dokud se pán domu po práci, byť neochotně, přece jen neuvolil uvařit alespoň krupičnou polévku. Do horké vody nechal natéct porci krupice a stále míchal. Když se mu výsledek zdál málo hutný a přitom stále spěchal, přidával stále víc krupice. Když ta pak po nějaké době konečně začala nabíhat, hrnec se naplnil až po okraj, a stejně tak i druhý. Vzpomněla jsem si na pohádku o „sladké kaši" a vyprskla jsem smíchy, což mi vyneslo nejprve zlostný pohled kuchaře a pak málem „výprask". Celý týden jsme pak jedli krupičnou polévku lžícemi, nikdo ji už nechtěl, dokonce i Muschi, naše kočka, se otřásla a třetí den se bez zájmu odplížila od svého miskovitého jídla.

Mnohá další jídla by si jistě zasloužila být rovněž vyjmenována, i když se – bohužel – už jen výjimečně vaří podle těchto starých a osvědčených receptů. Mnohá nová, zejména cizího původu, hrozí je čím dál víc vytlačovat. Rádi a s potěšením proto vzpomínáme na tělesné požitky naší kuchyně z dřívějších dnů, také trochu s lítostí, protože jejich přípravu už zná jen málokdo.

Přesto je útěšné vědět, že si mnohá lahůdka přece jen našla cestu i do moderní kuchyně našich dětí. Snad se člověk, unavený z příliš jemných a drahých lahůdek naší doby, vrátí k jednodušším zvyklostem předků, aniž by to bylo hned zesměšňováno jako „nostalgie". A mnozí naši současníci, mezi nimi i mladí lidé, dnes nacházejí větší zalíbení ve starých dobrých věcech.