Pátek, tradičně bezmasý, přinášel zato zvláštní pochoutku: „Bāchānā Kniālā"¹⁹⁾ nebo bramboráky s brusinkami zalitými mlékem. Tyto lahůdky nejlépe chutnaly, když přicházely z pánve úplně čerstvé, horké a křupavé. Jak často jsme je, ještě napůl syrové, ukradli matce z pánve! V kuchyni kolem sporáku panovalo „koňské horko"²⁰⁾. Aby se dosáhlo ostrého ohně, přikládala kuchařka suché roští; při této práci u sporáku si proto musela často otřít zpocenou tvář rohem zástěry. Jako předkrm sloužila krupičná, kroupová, rýžová nebo prostě vodová polévka. Ta poslední chutnala výtečně s několika stroužky česneku, opečenou cibulkou, solí, kůrkami chleba a trochou strouhaného muškátového oříšku.
„Goun Åppātit!" (Dobrou chuť!)
Rádo se jedlo i „Semmlwawā (eigschnienā Semml)"²¹⁾. Na lívance a „Napplgetzla"²²⁾ potřebovala hospodyně zvláštní pánve.
Když v Sicherloh už zelenalo a kvetlo, přinesly pilné ženy často už večer předem „ā Māsch" (plátěnou tašku) plnou kozích pysků (šťovíku) nebo hlaváčku²³⁾ a přitom si ve vlhkém terénu namočily nohy. Pak byl v pátek špenát „z louky" s volskými okami (sázenými vejci) a vařenými bramborami, a ledaskteré kuchařce k tomu i pořádná rýma.
Také polníček a řeřicha se rády sbíraly jako divoké saláty. K večeři byl vždy vítaný tavený sýr nebo olejové sardinky s chlebem.
V sobotu bylo pak často na jídelníčku slavné, nechvalně známé jednohubkové jídlo: „Eādeppl-in-dā-Bröih"²⁴⁾ (brambory v jíšce). Přídavek žluté řepy (mrkve) měnil chuť. Připravené s jehněčím masem přicházelo jídlo na stůl pekelně horké, a proto se mu říkalo „vzteklí psi".
Bramborová kaše s opečeným máslem a cibulkou, kombinovaná s karbanátky nebo „Knåckā"²⁵⁾, tvořila další jídlo. Pokud se od řezníka dostaly ještě „Gschling" (játra, plíce), dalo se ke konci pracovního týdne udělat i něco kyselého. Ani „Gschtåndns" (sulc) s bramborami ve slupce nebyl jako večerní jídlo k zahození.
O svátcích, při zvláštních příležitostech a v určitých obdobích se na tabuli objevovaly jiné pochoutky:
Masopust nás hýčkal zlatohnědými plněnými koblihami, Velikonoce lákaly jemnými bochánky, léto slibovalo třešňové, meruňkové a švestkové²⁶⁾ knedlíky s máslem, strouhankou, cukrem a skořicí; na podzim jsme se těšili na jablečný závin a tím víc o posvícení, kdy si hospodyně nechávaly u pekaře upéct kulaté koláče, velké jako střední kolo od vozu, obložené mákem, tvarohem, drobenkou a švestkami.
Z toho se ještě dnes sbíhají sliny!
K narozeninám, někdy i ke jmeninám, se u nás na stole objevoval dort, ale také piškotová roláda a bábovka.
V zimě se opékaly tenké krajíce chleba na horké kamnové desce, potíraly se česnekem, mazaly se škvarkovým sádlem a posypaly majoránkou a solí. Tato jednoduchá, ale chutná svačina se nazývala „Baaschnietz".
Na Štědrý večer se podávala rybí polévka: uvařená s vnitřnostmi z ryby, přidalo se hodně kořenové zeleniny, propasírovala se, zjemnila lehkou máslovou jíškou a žloutkem, dochutila a servírovala s opečenými chlebovými kostičkami. Poté následoval smažený kapr s delikátním bramborovým salátem.
Zvyk kázal, že na Štědrý večer má stát na stole sedmero jídel. Tento počet se snadno naplnil dalšími saláty, například celerovým, z červené řepy, a kompotem z naložených sušených švestek.
Der Freitag, aus Tradition fleischlos, sah dafür einen besonderen Leckerbissen vor: „Bāchānā Kniālā"¹⁹⁾ oder „Puffā" mit Preiselbeeren, in Milch angemacht. Diese Köstlichkeiten mundeten am besten, wenn sie ganz frisch, heiß und „resch" aus der Pfanne kamen. Wie oft haben wir sie, noch halb teigig, der Mutter aus der Pfanne stibitzt! In der Küche herrschte um den Ofen „ā Pfaahitz"²⁰⁾. Um ein scharfes Feuer zu erreichen, verschürte die Köchin dürres Reisig; dafür mußte sie sich bei dieser Arbeit am Herd öfter mit dem Schürzenzipfel über das erhitzte Gesicht wischen. Als Vorspeise diente eine Grieß-, Graupen-, Reis- oder nur eine Wassersuppe. Letztere schmeckte mit einigen Zehen Knoblauch, braunen Zwieberln, Salz, Brotrindeln und etwas geriebener Muskatnuß vorzüglich.
„Goun Åppātit!"
Gerne aß man auch „Semmlwawā (eigschnienā Semml)"²¹⁾. Für „Liwanzn" und „Napplgetzla"²²⁾ benötigte die Hausfrau besondere Pfannen.
Wenn es in der Sicherloh schon grünte und blühte, haben fleißige Frauen oft am Vorabend „ā Māsch" (Tuchtasche) voll Ochsenzungen oder Taubenkröpfln²³⁾ heimgetragen und sich dabei im sumpfigen Gelände nasse Füße geholt. Dann gab es am Freitag Spinat „von der Wiese" mit Ochsenaugen (Spiegeleiern) und Salzkartoffeln und bei mancher Köchin einen gehörigen Schnupfen.
Auch Rapunzel und Brunnenkresse wurden als Wildsalate gerne gesammelt. Als Nachtmahl waren Streichkäse oder Ölsardinen mit Brot stets willkommen.
Am Samstag stand dann oft der berühmt-berüchtigte Standardeintopf auf dem Speiseplan: „Eādeppl-in-dā-Bröih"²⁴⁾. Eine Zugabe von „gelben" Rüben (Karotten) veränderte den Geschmack. Mit Lammfleisch zubereitet, kam das Gericht höllisch heiß auf den Tisch und hieß deshalb „Wöitichā Hund" (Wütende Hunde).
„Eādepplbrei" mit brauner Butter und Zwieberln, kombiniert mit „Karwānadln" oder „Knåckā"²⁵⁾, ergab ein weiteres Gericht. Bekam man vom Fleischer noch ein „Gschling" (Leber, Lunge), so ließ sich zum Ausklang der Arbeitswoche auch mal was Saures herstellen. Auch ein „Gschtåndns" (Fleischsülze) mit Pellkartoffeln war als Abendgericht nicht zu verachten.
An Feiertagen, zu besonderen Anlässen und Zeiten kamen andere Leckerbissen auf die Tafel:
Der Fasching verwöhnte uns mit goldbraunen, gefüllten Krapfen, Ostern lockte mit feinen Laiben, der Sommer verhieß Kirschen-, Marillen- und „Zwatschich"-Kniālā²⁶⁾ mit Butter, Semmelbrösel, Zucker und Zimt; im Herbst freuten wir uns auf den Apfelstrudel und erst recht an Kirchweih, wenn die Hausfrauen die runden Kuchen, groß wie mittlere Wagenräder, belegt mit Mohn, Quark, Streusel und Zwetschgen, vom Bäcker backen ließen.
Da läuft einem heute noch das Wasser im Munde zusammen!
An Geburts-, manchmal auch an Namenstagen standen auch bei uns Torte, aber auch Biskuitrolle und Guglhupf auf dem Tisch.
Im Winter röstete man dünne Brotscheiben auf der heißen Ofenplatte, rieb sie mit Knoblauch ein, bestrich sie mit Griebenschmalz und streute Majoran und Salz darauf. Diese einfache, aber leckere „Brotzeit" hieß „Baaschnietz".
Am Heiligen Abend wurde eine Fischsuppe aufgetragen: aufgekocht mit den Innereien vom Fisch, viel Wurzelgemüse zugefügt, durchpassiert, mit leichter Buttereinbrenne und einem Eidotter legiert, abgeschmeckt und mit gerösteten Semmelwürfeln serviert. Danach folgte der gebackene Karpfen mit delikatem Kartoffelsalat.
Der Brauch sagte, daß am Heiligen Abend siebenerlei Speisen am Tisch stehen sollten. Diese Zahl ließ sich leicht mit anderen Salaten, z.B. Sellerie, roten Rüben und mit Kompott
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.