Ze zeleniny se především používala žlutá řepa (mrkev), okurky, karfiol (květák), kedlubny, hlávkový salát, pórek, rebarbora, ředkvičky, červená řepa, celer a špenát, z koření pak často kopr, česnek, petržel a „Wettälä" (pažitka), přičemž potřebu bylo možné pokrýt jen zčásti z většinou malých užitkových zahrádek. Nepostradatelné, na podzim vlastnoručně naklouzané kysané zelí ze dřevěného sudu, servírované syrové nebo vařené, pak v zimě dodávalo potřebné vitamíny, a nakládané okurky z vysokých sklenic potěšily jako výživná příloha. Jako kompot sloužilo zavařené jádrové a peckové ovoce, rybíz a angrešt, stejně jako rodinou nasbírané, někdy i od podomních obchodníků přikoupené „Schwarz- u Graslzbeer⁶⁾" (borůvky a brusinky), maliny a jeřabiny, neboť využívání rostlin a plodů z pole a lesa mělo obecně přední místo. Jižní ovoce, kromě pomerančů a citronů, bylo v obchodech k dostání jen zřídka, a i to bylo sotva dostupné cenou.
Z nápojů se k snídani a také odpoledne připravovala především oblíbená sladová káva s čekankou (s přídavkem fíků), černý a bylinkový čaj nebo mléko. Stolní voda se pila jako „Gießhübler Sauerbrunn". Osvěžující limonády se v létě daly levně vyrobit ze sody a vinné kyseliny, obohacené malinovým sirupem. Pivo jsme my děti nosili otci naberačkou do sklenice (loudění cestou vyvolávalo nesouhlasné svraštění čela); lahvové pivo bývalo v domácnostech zásobou vzácně. Víno, kromě toho, co se doma připravovalo z plodů šípku a trnky nebo z bezinkových květů, se na domácím „nápojovém lístku" objevovalo jen málokdy.
Celkově vzato, naše měšťanská kuchyně poskytovala dobrou a solidní domácí stravu. Obešla se bez extravagance dnešní jemné kuchyně. Z množství chutných jídel se dal sestavit skutečně zajímavý a pestrý jídelníček, v němž se opakování objevovala jen náhodně nebo záměrně. Některé recepty se dodnes ukazují jako vyloženě specialitové, schopné uspokojit i zavilé labužníky.
Na vesnici se jedlo jednodušeji, ale výživněji, přičemž selka ve větší míře sahala po vlastních produktech vlastního statku.
Co se týče denního rozvržení jídel, snídaně o všedních dnech se sladovou a mléčnou kávou, chlebem s různými marmeládami, také „Hätschäpätsch" (šípkovým džemem), nebo s namočeným chlebem vycházela vcelku skromně. V sobotu doplnily nabídku housky, v neděli snad kousek makového závinu. Hlavní důraz ale jednoznačně ležel na teplém obědě, na který nikdo rád nerezignoval. Nezadarmo nosily pilné „Essntrochäweiwä" (nosičky jídla) hotová jídla, teple zabalená, z domácího sporáku až do továrny. Pití kávy i odpoledne bylo v některých rodinách obvyklé. Večeři přisuzoval spíše podřadný význam.
Potraviny, jídla a zbytky nacházely místo v „Ålmät", zvláštní dřevěné jídelní skříni, která stávala na suchém, chladném a vzdušném místě v domovní chodbě. I studené kamenné stupně sklepních schodů nahrazovaly tehdy ještě neznámou ledničku. Mléko a další rychle se kazící potraviny se tam daly nějakou dobu uchovat.
Kuchyňské náčiní, jednoduše a účelně zhotovené, mělo ruční klikový pohon, tak mlýnek na maso, strouhací stroj na strouhanku, mlýnek na kávu i šrotovník. Vaření tehdy vyžadovalo ještě více ruční práce; šlehání bílků a zpracovávání kynutého těsta bylo namáhavou činností, a hospodyně stávaly u sporáku déle. Elektrické kuchyňské pomocníky trh ještě neznal. Přesto byly
Als Gemüse fanden vornehmlich gelbe Rüben (Karotten), Gurken, Karfiol (Blumenkohl), Kohlrabi, Kopfsalat, Porree (Lauch), Rhabarber, Rettiche, rote Rüben (rote Beete), Sellerie und Spinat, an Gewürzkräutern häufig Dill, Knoblauch, Petersilie und „Wettälä" (Schnittlauch) Verwendung, wobei der Bedarf sich nur teilweise aus den meist kleinen Nutzgärten decken ließ. Das unentbehrliche, im Herbst selbsteingehobelte Sauerkraut aus dem Holzfaß, roh oder gekocht serviert, lieferte dann im Winter die notwendigen Vitamine, und eingelegte Gurken aus den hohen Gläsern erfreuten als herzhafte Beilage. Als Kompott dienten eingemachtes Kern- und Steinobst, Johannis- und Stachelbeeren sowie von der Familie gesammelte, manchmal auch von fahrenden Händlern dazugekaufte „Schwarz- u Graslzbeer⁶⁾", Himbeeren und Vogelbeeren, wie überhaupt die Nutzung von Pflanzen und Früchten aus Feld und Wald einen vordersten Platz einnahm. Südfrüchte, von Orangen und Zitronen abgesehen, waren in den Geschäften nur selten erhältlich und auch kaum erschwinglich.
An Getränken bereitete man sich zum Frühstück und auch nachmittags vor allem den beliebten Malzkaffee mit Zichorie (Feigenzusatz), schwarzen und Kräutertee oder Milch. Tafelwasser gab es als „Gießhübler Sauerbrunn". Erfrischende Limonaden ließen sich im Sommer preiswert aus Natron und Weinsteinsäure herstellen, angereichert mit Himbeersaft. Bier holten wir Kinder dem Vater offen ausgeschenkt im Glas (Naschen unterwegs rief mißbilligendes Stirnrunzeln hervor); Flaschenbier war in den Haushalten selten vorrätig. Wein, außer aus den Früchten der Hagebutte und Schlehe oder aus Holunderblüten selbst angesetzt, stand kaum auf der häuslichen „Getränkekarte".
Insgesamt gesehen, stellte unsere bürgerliche Küche gute und solide Hausmannskost bereit. Sie kam ohne die Extravaganzen der feinen Küche von heute aus. Aus der Vielzahl schmackhafter Gerichte ließ sich durchaus eine interessante und abwechslungsreiche Speisenfolge zusammenstellen, aus der sich Wiederholungen nur zufällig oder gewollt ergaben. Manche Rezepte erweisen sich heute noch als ausgesprochene Spezialitäten, die selbst eingefleischte Feinschmecker zufriedenstellen können.
Auf dem Dorf gab es einfacheres, kräftiges Essen, wobei die Bäuerin in vermehrtem Umfang auf die selbsterzeugten Nahrungsmittel des eigenen Hofes zurückgriff.
Bei den zeitlichen Essensgewohnheiten fiel das Frühstück an Werktagen mit Malz- und Milchkaffee, Brot mit verschiedenen Marmeladen, auch „Hätschäpätsch" (Hagebuttenkonfitüre), oder mit eingebrocktem Brot recht bescheiden aus. Am Samstag ergänzten Semmeln, am Sonntag vielleicht ein Stück Mohnstrudel das Angebot. Das Hauptgewicht aber lag eindeutig auf einem warmen Mittagessen, auf das niemand gern verzichtete. Nicht umsonst brachten emsige „Essntrochäweiwä" (Essenträgerinnen) fertiggekochte Speisen, warm verpackt, vom heimischen Herd bis in die Fabrik. Kaffeetrinken auch am Nachmittag war in manchen Familien üblich. Dem Abendessen kam eher untergeordnete Bedeutung zu.
Nahrungsmittel, Speisen und Reste fanden in der „Ålmät" Aufnahme, einem besonderen Speisenschrank aus Holz, der an einem trockenen, kühlen und luftigen Platz im Hausflur stand. Auch die kalten Steinstufen der Kellertreppe ersetzten den damals noch unbekannten Kühlschrank. Milch und andere leichtverderbliche Produkte ließen sich dort einige Zeit lagern.
Die Küchengeräte, einfach und zweckmäßig gebaut, besaßen mechanischen Kurbelantrieb, so der Fleischwolf, die Bröselmaschine, Kaffee- und Schrotmühle. Kochen erforderte zur damaligen Zeit noch mehr Handarbeit; Schlagen von Eiweiß und Abtreiben von Hefeteig waren anstrengende Tätigkeiten, und die Hausfrauen standen auch länger am Herd. Elektrische Küchenhilfen gab es noch nicht auf dem Markt. Trotzdem waren die
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.