Cesta k Hansi Heilingovi vede zelenou vřesovinou, kde v noci houká sova, ve dne volá kukačka.
Do klepání strakapouda zaznívá zpěv drozda, a skřivani vřesovištní trylkují vysoko nad malinovým svahem.
Vřesoviště je odedávna známé jako svět pohádek; i mně o něm často vyprávěl dědeček ledaco.
Jen aby si zkrátil cestu ke své krásné nevěstě, postavil si kdysi vřesovištní skřítek sám lávky přes potok.
Jako odměnu za jeho námahu mu každou noc nevěsta, vřesovištní panenka, přinášela džbánek mléka.
Ale jedné noci džbánek už nikdy nebyl prázdný. Skřítek zemřel, už mléko nepotřeboval.
Už sto let hledá, v údolí i na kopci, zarmoucená vřesovištní panenka marně svého skřítka.
Každou noc na Velký pátek, když vysoko stojí hvězdy, lze vidět vřesovištní panenku plakat u lávek.
Alois Schloßbauer
Vzpomínka na domov
Jeli jsme až k hranici a dívali se přes ni, do země, kde jsme byli doma, kde nám byl důvěrně známý každý kámen. Kde jsme v mírových časech sklízeli úrodu a při slavnostech zpívali a smáli se.
Pak vpadly nepřátelské hordy do naší země, loupily, drancovaly a vraždily, neušetřily malé ani velké. Vyhnaly nás z našeho majetku a nic nám nezůstalo než naše píle a odvaha.
A i když jsme to později znovu k něčemu přivedli, přesto na domovinu myslel stále každý z nás. Ta proto nemůže být navždy ztracena, dokud paprsek naděje proniká do našich srdcí.
Otto Pöpperl
Útěcha v modlitbě
Když je tvá duše plná žalu, tvé srdce zarmoucené k smrti, neklesej na mysli, přijde čas, kdy rozkvete nový život. Ale nehledej útěchu ve shonu, obrať se do vlastního srdce, žádný člověk přece nechápe tvůj cit, žádný člověk necítí tvou bolest. A vykřičíš-li to do světa a vypláčeš si oči do slepoty, lidé to jen ponesou z domu do domu – vždyť víš, jací lidé jsou... Jdi klidně do tichého háje, kde tě obklopuje zbožnost, důvěřuj jen Bohu, Pánu, který tě má stále rád. On ti dá sílu a odvahu, abys unesl svůj osud, jen Bůh na nebesích chápe, když je tvůj pohled plný slz. Nesměje-li se ti tady na zemi štěstí, je-li ti mír vzdálený, Bůh zná neštěstí svých lidí a posílá ti hvězdu naděje.
Das Heideweiberl – ein Heimatmärchen**
Der Weg hin zum Hans Heiling
führt durch die grüne Heid,
wo in der Nacht die Eule,
beim Tag der Kuckuck schreit.
Ins Klopfen eines Spechtes
klingt meist der Drossel Sang,
und Heidelerchen trillern
hoch übern Himbeerhang.
Die Heide ist von jeher
bekannt als Märchenwelt;
auch mir hat oft mein Ahne
so manche Mär erzählt.
Nur um den Weg zu kürzen
zu seiner schönen Braut,
hat einst ein Heidezwerglein
sich Stafferln selbst gebaut.
Als Lohn für seine Mühe
hat ihm in jeder Nacht
die Braut, das Heideweiberl,
ein Krüglein Milch gebracht.
Doch eines Nachts, da wurde
das Krüglein nimmer leer.
Das Zwerglein war gestorben,
es brauchte Milch nicht mehr.
Seit hundert Jahren suchet,
im Tale und am Berg,
betrübt das Heideweiberl
vergeblich seinen Zwerg.
In jeder Nacht karfreitags,
wenn hoch die Sterne stehn,
kann man das Heideweiberl
bei'n Stafferln weinen sehn.
Alois Schloßbauer
Heimatgedenken
Wir sind an die Grenze gefahren
und haben hinübergeschaut,
ins Land, wo zu Hause wir waren,
wo uns jeder Stein war vertraut.
Wo wir in friedlichen Zeiten
die Ernte eingebracht
und bei den Festlichkeiten
gesungen und gelacht.
Da fielen feindliche Horden
in unser Land herein,
mit Rauben, Plündern und Morden,
nicht schonend groß und klein.
Sie haben uns vertrieben
von unserem Hab und Gut,
und nichts ist uns geblieben
als unser Fleiß und Mut.
Und haben wir es auch später
wieder zu etwas gebracht,
so hat von uns doch ein jeder
stets an die Heimat gedacht.
Die darum kann für immer
noch nicht verloren sein,
solang' ein Hoffnungsschimmer
nimmt uns're Herzen ein.
Otto Pöpperl
Trost im Gebet
Wenn Deine Seele voll von Leid, Dein Herz zu Tode betrübt,
Verzage nicht, es kommt die Zeit, wo neues Leben blüht.
Doch suche Trost nicht im Gewühl, kehr' ein ins eig'ne Herz,
kein Mensch versteht ja Dein Gefühl, kein Mensch fühlt Deinen Schmerz.
Und schreist Du's in die Welt hinaus und weinst die Augen blind,
Sie tragen's nur von Haus zu Haus – weißt ja, wie Menschen sind ...
Geh' ruhig in den stillen Hain, wo Andacht Dich umgibt,
Gott, dem Herrn, vertrau' allein, der Dich immer liebt.
Er wird Dir Kraft und Mut verleih'n, zu tragen Dein Geschick,
Gott im Himmel versteht allein, wenn tränenreich Dein Blick.
Lacht Dir hienieden nicht das Glück, ist Friede von Dir fern,
Gott kennt der Seinen Mißgeschick, schickt Dir der Hoffnung Stern.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.