⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Podrobnosti jazykové nauky a slovník by měly najít místo ve zvláštním slovníčku. Vzhledem k rozsahu nemohou být předmětem a obsahem této krajanské knihy.
V malé exkurzi zde má „přijít ke slovu" několik zvláštností naší nářeční podoby, aniž bychom se pouštěli do učených či dokonce vědeckých pojednání.
Za typické znaky tak mohou platit například:
- vedle běžného „a" velmi často užívaná tzv. „krytá hláska a". Zdá se smysluplné pro tuto „ztemnělou" hlásku a zavést vlastní přepis „ā", protože běžné samohlásky „a" a „e" jsou nepřesné a výslovnosti neodpovídají. Pro znalce je vlnovka zbytná.
Příklady: dāham – daheim (doma); Latā – Leiter (žebřík); Valālā – Veilchen (fialka) dānāuch – danach (poté); Lawārl – Laibchen (bochánek); vāwa – warum (proč) Kniālā – Knödel (knedlík); niāt – nicht (ne); Wåssā – Wasser (voda);
- hrdelní smíšená samohláska „a/o" značená „å", např. v Håmmā – Hammer (kladivo); Tål – Tal (údolí); Zångā – Zange (kleště) Plåchn – Plane (plachta); Wåld – Wald (les); Schlåggāwål! (Slavkov!);
- dvojhlásková vazba „öi", kterou je vlastně třeba vyslovovat spíš jako „ëi", tedy odděleně „e" a „i".
Příklady: Blöi – Blüte (květ); Knöi – Knie (koleno); tröib – trüb (kalný) Bröih – Brühe (vývar); löiwā – lieber (raději); wöi – wie (jak) gröi – grün (zelený); schöi – schön (krásný); Wöign – Wiege (kolébka);
- svérázně hrozivě znějící samohlásková vazba „ou" v příkladech jako Broudā – Bruder (bratr); Flout – Flut (příliv); Loudā – Luder (mrcha) Brout – Brut (líheň, potěr); Hou – Hub (zdvih); Mout – Mut (odvaha) Flouch – Fluch (kletba); Hout – Hut (klobouk); Wout – Wut (vztek);
- další přeměny samohlásek, umlautů a dvojhlásek, jako
„å:a" Åmd – Abend (večer) Kålm – Kalbin (jalovice) Sålm – Salbe (mast)
„a(aa):ä" mahn – mähen (sekat trávu) saan – säen (sít) Zah – Zähre (slza)
„a(aa):au" laffm – laufen (běžet) raffm – raufen (prát se, škubat) Traam – Traum (sen)
„a(aa):äu" Knaal – Knäuel (klubko) ramā – räumen (uklízet) tramā – träumen (snít)
„a(aa):e" Lahm – Lehm (hlína) Pfaa – Pferd (kůň) wahn – wehen (vát)
„aa:ei" Haad – Heide (vřes, step) maanā – meinen (mínit) Pfaal – Pfeil (šíp)
„aa:eu" Fraad – Freude (radost) fraan – freuen (radovat se) Haa – Heu (seno)
„āā:e(e)" Äā(r)n – Erde (země) Kāā(r)n – Kern (jádro) Māā(r) – Meer (moře)
„äi:e(e)" Räih – Reh (srnec) Schnäi – Schnee (sníh) Zäi(h)ā – Zehe (prst u nohy)
dingbar, die der Schreibweise der Hochsprache soweit wie möglich und nötig folgen sollte. Dabei gestaltet sich die Umsetzung der in der deutschen Schriftsprache nicht bekannten Laute und Lautverbindungen nicht immer einfach, und die Feinheiten der richtigen Aussprache kann nur ein kundiger Mund vermitteln.
Einzelheiten der Sprachlehre und der Wortschatz sollten in einem eigenen Vokabularium Aufnahme finden. Sie können, schon vom Umfang her, nicht Gegenstand und Inhalt dieses Heimatbuches sein.
In einem kleinen Streifzug sollen einige Eigenheiten unserer Mundartform „zur Sprache kommen", ohne sich in gelehrte oder gar wissenschaftliche Abhandlungen zu verbreiten.
So können z.B. als typische Merkmale gelten
- das neben dem gewöhnlichen „a" sehr häufig verwendete sog. „gedeckte a". Es erscheint sinnvoll, für diesen „abgedunkelten" a-Laut die eigene Darstellung „ā" einzuführen, weil die normalen Selbstlaute „a" und „e" ungenau sind und der Aussprache nicht gerecht werden. Für Kenner ist die Tilde entbehrlich.
Beispiele:
dāham – daheim; Latā – Leiter; Valālā – Veilchen
dānāuch – danach; Lawārl – Laibchen; vāwa – warum
Kniālā – Knödel; niāt – nicht; Wåssā – Wasser;
- der kehlige Mischvokal „a/o" mit der Bezeichnung „å", z.B. in
Håmmā – Hammer; Tål – Tal; Zångā – Zange
Plåchn – Plane; Wåld – Wald; Schlåggāwål!;
- die Umlautverbindung „öi", die eigentlich mehr wie „ëi", d.h. „e" und „i" getrennt, auszusprechen ist.
Beispiele:
Blöi – Blüte; Knöi – Knie; tröib – trüb
Bröih – Brühe; löiwā – lieber; wöi – wie
gröi – grün; schöi – schön; Wöign – Wiege;
- die urig-bedrohlich klingende Selbstlautverbindung „ou" in Beispielen wie
Broudā – Bruder; Flout – Flut; Loudā – Luder
Brout – Brut; Hou – Hub; Mout – Mut
Flouch – Fluch; Hout – Hut; Wout – Wut;
- weitere Umformungen von Selbst-, Um- und Zwielauten, wie
„å:a"
Åmd – Abend
Kålm – Kalbin
Sålm – Salbe
„a(aa):ä"
mahn – mähen
saan – säen
Zah – Zähre
„a(aa):au"
laffm – laufen
raffm – raufen
Traam – Traum
„a(aa):äu"
Knaal – Knäuel
ramā – räumen
tramā – träumen
„a(aa):e"
Lahm – Lehm
Pfaa – Pferd
wahn – wehen
„aa:ei"
Haad – Heide
maanā – meinen
Pfaal – Pfeil
„aa:eu"
Fraad – Freude
fraan – freuen
Haa – Heu
„āā:e(e)"
Äā(r)n – Erde
Kāā(r)n – Kern
Māā(r) – Meer
„äi:e(e)"
Räih – Reh
Schnäi – Schnee
Zäi(h)ā – Zehe
„äi:ö"
bäis – böse
gräißā – größer
häiān – hören
„åu:a(a)"
Håuā – Haar
Schåuf – Schaf
wåuhā – wahr
„åu:o"
Flåuch – Floh
fråuch – froh
håuch – hoch
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.