Kdysi tu byla, tak nějak až do poloviny 20. století, přesně už to nikdo neví, mezi Krušnými horami na severu a Českým lesem na západě, uprostřed Chebska, malá horní města, proslulá kdysi hledáním a zpracováním cínové rudy a později ve velkém světě věhlasná díky výrobě vzácného porcelánu: Horní Slavkov (Schlaggenwald).
Když museli obyvatelé opustit svůj domov na okraji Slavkovského lesa (Kaiserwald) a byli rozehnáni do všech stran, vzali si s sebou kromě skromného majetku i něco vzácného – svoje vlastní nářečí.
Tak by o tom snad mohly jednou psát dějiny.
A stále ještě, každý den a všude, používáme, často nevědomky a někdy i bezděky, výrazy z domova. Užasle se zarazíme a pousmějeme se: „Dees is jå wiedä suä ä Wuät vä Schlåggäwål" (To je zase pravé slovo ze Slavkova). Když pak odněkud zaslechneme takové známé zvuky, přijde vzpomínka: „Nu suä woos, döi riän jå wöi bä uns dåham" (No tohle, ti mluví přece jako u nás doma). A tím víc se každý z nás raduje, když si na krajanském srazu může zase pořádně promluvit tak, jak mu narostl jazyk.
„Schlåggäwålärisch": Není to žádná neznámá cizí řeč, nýbrž typická nářeční podoba obyvatel tohoto města, jakýsi „jazykový ostrov", bezpochyby náležející k chebskému nářečí a v širším smyslu k oblasti „severobavorského" jazyka, přesto se od něj – navzdory mnoha společným rysům – liší; není českého původu, nýbrž pochází z Franků a Horní Falce a je velmi příbuzné zvláště norimberskému nářečí. Právě z těchto oblastí si ve středověku přistěhovalí sedláci, řemeslníci, kupci a samozřejmě i horníci přinesli svou rodnou řeč, kde se, málo ovlivněna vnějšími událostmi, po staletí dobře uchovala, i když v některých slovech jsou patrné slovanské nebo románské stopy.
Hranice nářečních zvláštností se táhly krajem sem a tam plynule. Tak se i v našem blízkém okolí, řekněme mezi městem a vesnicí, měnily někdy už na krátkou vzdálenost samohlásky a jejich spojení, měnil se výraz i volba slov.
Tak například znějí slova:
na „schlåggäwålärisch" — na „echálandsku" Gemeinde (obec) — Gmaa — Gmoi hinauf (nahoru) — nauf — affe hinunter (dolů) — nuntä — owe Kleider (šaty) — Klaalä — Kloi(d)lä Mädchen (dívka) — Maa(d)lä — Moi(d)lä Schule (škola) — School — Schöll Seife (mýdlo) — Safm — Soifm Stein (kámen) — Schtaa — Schtoi
A protože jsme pro „nohy" neříkali „Boi(n)", nýbrž „Baa", vznikl z okolí posměšný výraz pro nás Slavkovské: „d'Baasoochä" (ti, co říkají nohám „Baa").
Takové varianty ovšem nebránily vzájemnému dorozumění.
V našem nářečí zní slova a věty bohatě na samohlásky a často se v něm najdou výstižná rčení a přísloví. Přitom slovní zásoba dosahuje značného rozsahu a bohatství tvarů vysokého stupně.
Učení a procvičování jazyka je neoddělitelně spjato s jeho poslechem. Proto je nezbytné zachytit nářeční výrazy zvláštním fonetickým přepisem, který by se měl co nejvíce a nakolik je nutné řídit pravopisem spisovného jazyka. Přitom se přepis hlásek a hláskových spojení, jež spisovná němčina nezná, ne vždy podaří snadno, a jemnosti správné výslovnosti dokáže zprostředkovat jen znalá ústa.
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.
