Kdysi tu byla, tak nějak až do poloviny 20. století, přesně už to nikdo neví, mezi Krušnými horami na severu a Českým lesem na západě, uprostřed Chebska, malá horní města, proslulá kdysi hledáním a zpracováním cínové rudy a později ve velkém světě věhlasná díky výrobě vzácného porcelánu: Horní Slavkov (Schlaggenwald).
Když museli obyvatelé opustit svůj domov na okraji Slavkovského lesa (Kaiserwald) a byli rozehnáni do všech stran, vzali si s sebou kromě skromného majetku i něco vzácného – svoje vlastní nářečí.
Tak by o tom snad mohly jednou psát dějiny.
A stále ještě, každý den a všude, používáme, často nevědomky a někdy i bezděky, výrazy z domova. Užasle se zarazíme a pousmějeme se: „Dees is jå wiedä suä ä Wuät vä Schlåggäwål" (To je zase pravé slovo ze Slavkova). Když pak odněkud zaslechneme takové známé zvuky, přijde vzpomínka: „Nu suä woos, döi riän jå wöi bä uns dåham" (No tohle, ti mluví přece jako u nás doma). A tím víc se každý z nás raduje, když si na krajanském srazu může zase pořádně promluvit tak, jak mu narostl jazyk.
„Schlåggäwålärisch": Není to žádná neznámá cizí řeč, nýbrž typická nářeční podoba obyvatel tohoto města, jakýsi „jazykový ostrov", bezpochyby náležející k chebskému nářečí a v širším smyslu k oblasti „severobavorského" jazyka, přesto se od něj – navzdory mnoha společným rysům – liší; není českého původu, nýbrž pochází z Franků a Horní Falce a je velmi příbuzné zvláště norimberskému nářečí. Právě z těchto oblastí si ve středověku přistěhovalí sedláci, řemeslníci, kupci a samozřejmě i horníci přinesli svou rodnou řeč, kde se, málo ovlivněna vnějšími událostmi, po staletí dobře uchovala, i když v některých slovech jsou patrné slovanské nebo románské stopy.
Hranice nářečních zvláštností se táhly krajem sem a tam plynule. Tak se i v našem blízkém okolí, řekněme mezi městem a vesnicí, měnily někdy už na krátkou vzdálenost samohlásky a jejich spojení, měnil se výraz i volba slov.
Tak například znějí slova:
na „schlåggäwålärisch" — na „echálandsku" Gemeinde (obec) — Gmaa — Gmoi hinauf (nahoru) — nauf — affe hinunter (dolů) — nuntä — owe Kleider (šaty) — Klaalä — Kloi(d)lä Mädchen (dívka) — Maa(d)lä — Moi(d)lä Schule (škola) — School — Schöll Seife (mýdlo) — Safm — Soifm Stein (kámen) — Schtaa — Schtoi
A protože jsme pro „nohy" neříkali „Boi(n)", nýbrž „Baa", vznikl z okolí posměšný výraz pro nás Slavkovské: „d'Baasoochä" (ti, co říkají nohám „Baa").
Takové varianty ovšem nebránily vzájemnému dorozumění.
V našem nářečí zní slova a věty bohatě na samohlásky a často se v něm najdou výstižná rčení a přísloví. Přitom slovní zásoba dosahuje značného rozsahu a bohatství tvarů vysokého stupně.
Učení a procvičování jazyka je neoddělitelně spjato s jeho poslechem. Proto je nezbytné zachytit nářeční výrazy zvláštním fonetickým přepisem, který by se měl co nejvíce a nakolik je nutné řídit pravopisem spisovného jazyka. Přitom se přepis hlásek a hláskových spojení, jež spisovná němčina nezná, ne vždy podaří snadno, a jemnosti správné výslovnosti dokáže zprostředkovat jen znalá ústa.
Da gab es einmal ...
so bis Mitte des 20. Jhs., genau weiß man es nicht mehr, zwischen dem Erzgebirge im Norden und dem Böhmerwald im Westen, mitten im Egerland eine kleine Bergstadt, die in früherer Zeit durch Schürfen nach Zinnerz und seine Verarbeitung weit bekannt, später durch die Herstellung von kostbarem Porzellan sogar in der weiten Welt berühmt wurde: Schlaggenwald.
Als die Bewohner ihre Heimat am Rande des Kaiserwaldes verlassen mußten und in alle Winde zerstreut wurden, nahmen sie neben der geringen Habe etwas Wertvolles mit, nämlich ihre eigene Mundart.
So könnte vielleicht einmal die Geschichte schreiben.
Und noch immer, jeden Tag und überall, gebrauchen wir, oft unbewußt und manchmal unbemerkt, Ausdrücke von daheim. Wir halten erstaunt inne und schmunzeln: „Dees is jå wiedä suä ä Wuät vä Schlåggäwål." Vernehmen wir dann von irgendwoher solche vertrauten Laute, dann kommt die Erinnerung: „Nu suä woos, döi riän jå wöi bä uns dåham." Und erst recht freut sich jeder von uns, wenn er bei Heimattreffen wieder so richtig reden kann, wie ihm der Schnabel gewachsen ist.
„Schlåggäwålärisch": Keine unbekannte Fremdsprache, sondern die typische Mundartform der Bewohner dieser Stadt, einer Art „Sprachinsel", unzweifelhaft dem Egerländerischen, im weiteren Sinn dem Sprachgebiet des „Nordbairischen" zugehörig, aber von ihnen trotz mancher Gemeinsamkeiten wieder verschieden, nicht böhmischen Ursprungs, sondern fränkisch-oberpfälzer Herkunft und besonders dem Nürnberger Idiom sehr verwandt. Vor allem aus diesen Gebieten haben im Mittelalter einwandernde Bauern, Handwerker, Kauf- und natürlich Bergleute ihre angestammte Sprache mitgebracht, wo sie sich, wenig beeinflußt von äußeren Ereignissen, über Jahrhunderte hinweg gut erhalten hat, wenn auch in manchen Vokabeln slawische oder romanische Spuren erkennbar sind.
Die Grenzen mundartlicher Eigenheiten verliefen landauf, landab fließend. So wechselten auch in unserem Nahbereich, etwa zwischen Stadt und Dorf, manchmal schon auf geringe Entfernung, Vokale und ihre Verbindungen, veränderten sich Ausdruck und Wortwahl.
So heißen z.B.
die Wörter — auf „Schlåggäwålärisch" — auf „Echälandrisch"
Gemeinde — Gmaa — Gmoi
hinauf — nauf — affe
hinunter — nuntä — owe
Kleider — Klaalä — Kloi(d)lä
Mädchen — Maa(d)lä — Moi(d)lä
Schule — School — Schöll
Seife — Safm — Soifm
Stein — Schtaa — Schtoi
und, da wir für „Beine" nicht „Boi(n)", sondern „Baa" sagten, ergab sich aus der Umgebung der hänselnde Ausdruck für uns Schlaggenwalder: „d'Baasoochä" (Beine-Sager).
Solche Varianten gaben indes keinen Anlaß, die gegenseitige Verständigung zu behindern.
In unserer Mundart klingen Worte und Sätze vokalreich, und häufig finden sich treffende Redewendungen und Sprichwörter. Dabei erreicht der Wortschatz beachtlichen Umfang und der Formenreichtum einen hohen Grad.
Erlernen und Üben einer Sprache sind untrennbar mit ihrem Hören verbunden. Daher ist die Darstellung mundartlicher Ausdrücke in einer besonderen Lautschrift unab-
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.