⟵ věta pokračuje z předchozího listu
ke slavnostní bohoslužbě. Velkou radost dětem přinášelo obdarování čokoládovými velikonočními zajíčky a pestrými vejci. S velkou horlivostí zkoušely své štěstí při házení, koulení a „ťukání" vajíček.
O velikonočních svátcích podnikaly mnohé rodiny procházky a menší výlety, např. ke Schneiderwirtovi do Wiesentalu nebo ke starému Scheitlerovi do Třídomí (Dreihäuser).
Velikonoční doba, brána k jaru, otevírala nám dětem i další možnosti hry venku. Sotva roztál poslední sníh v koutech a v místech se sklonem a dlážděním, např. před „Broutbänk", začali chlapci s „Kuglsook" (pytlíkem na kuličky) kolem krku hrát „Uāradln", oblíbenou hru té roční doby s pestrými skleněnými a hliněnými kuličkami, při níž bývalo – k velké nelibosti sousedů – hodně hlučno a živo. Vysoce v kurzu byla i další hra na kuličky, „Tschegä(r)n". Dívky zkoušely svou zručnost v házení míčem, např. o zeď, nebo skákáním přes políčka nakreslená na zemi, s cílem sebrat hozený střep skla nebo porcelánu (skákání přes střepy). Oblíbené byly i jiné hry, jako pohánění dřevěných nebo kovových obručí, krátce zvané „Rafln", pouštění bublin, vybíjená, „Tschoitschgä(r)n" (hra se zašpičatělými hůlkami) a další.
Bylo naprosto obvyklé i poslední den čtvrtého měsíce ještě jednou někoho s mnoha žertíky „poslat do dubna" (aprílově napálit). V následující noci před sv. Filipem a Jakubem, „valpuržinou noc", podle pohanské lidové víry lítaly čarodějnice na svá tančírny. Přitom mohly způsobit velké neštěstí lidem, zvířatům a polím. Na obranu chlapci mlaskali biči, jejichž dlouhé provazy dobře namastili, a bušili i do vrat stodol, aby zapudili zlé duchy. Sedláci kladli před dveře chlévů drny (velké kusy trávníku) nebo stavěli hnojné vidle „na kříž", aby se čarodějnice nedostaly k dobytku.
S měsícem květnem začínaly čtyři měsíce bez „r" v názvu, kdy prý sedání na zem a chození naboso neškodilo a nedostavil se ani „Schtrauchn" (rýma). Vlastně to platilo už od svatého Jiří (23. 4.), jak praví staré selské pořekadlo.
K prvním poslům jara patřila na našich slunných lučinách „Grießblümchen", druh kokošky pastuší tobolky.
Církevně je měsíc květen zasvěcen Matce Boží. Při slavnostních, hojně navštěvovaných májových pobožnostech v kostele sv. Jiří zpívaly zvláště děti svým jasným hlasem s radostí známé mariánské písně. Druhou neděli se u nás vyjadřoval dík matkám slovem i písní. Ve středu zvykosloví stál máj (májka). Dříve ho „cechovní chlapci" vyhledali v lese, ozdobili jeho vrchol vlajícími stuhami a postavili na návsi. Následující neděli kolem něj podle tradice tančili. K večeru vstoupila královna máje pod vedením prvního „Platzknechta" do kruhu obklopeného lidmi. Nyní se dřevorubci s legračními gesty – naoko nešikovně – pustili do práce. Poté, co byl strom znovu poražen, se dražil.
Zvyk máje na venkově zůstal vždy zachován. Obyvatelé města ho znovu oživili až po první světové válce. Jako místo konání zvolili všeobecně oblíbenou hospodu Wiesental. „Zatančení" máje třemi páry – chlapci a „Plātzmadlā" – platilo za velkou čest. K dřevorubecké hře patřili čtyři účinkující: hajný, dva dřevorubci a muž přestrojený za „Essntroochäwei". Ti zdlouhavým a rozesmávajícím způsobem stále oddalovali skácení stromu. Poté následoval v hospodě všeobecný májový tanec.
zum feierlichen Kirchgang. Große Freude bereitete den Kindern die Bescherung mit Osterhasen aus Schokolade und mit bunten Eiern. Mit viel Eifer versuchten sie ihr Glück beim Eierwerfen, -kugeln und -tippen.
An den Osterfeiertagen unternahmen viele Familien Spaziergänge und kleinere Wanderungen, z.B. zum Schneiderwirt in das Wiesental oder zum alten Scheitler nach Dreihäuser.
Die Osterzeit, das Tor zum Frühling, eröffnete uns Kindern auch andere Möglichkeiten zum Spielen im Freien. Kaum war der letzte Schnee an Ecken und in Winkeln mit Kopfsteinpflaster und Gefälle weggeschmolzen, z.B. vor der „Broutbänk", begannen die Buben, den „Kuglsook" (Kugelbeutel) um den Hals, mit dem „Uāradln", ein um diese Jahreszeit beliebtes Spiel mit bunten Kugeln aus Glas und Ton, bei dem es meist – sehr zum Verdruß der Anwohner – arg laut und lebhaft zuging. Ein weiteres Murmelspiel, das „Tschegä(r)n", stand ebenfalls hoch im Kurs. Die Mädchen übten ihre Geschicklichkeit beim Ballwerfen, z.B. gegen eine Mauer, oder beim Hüpfen durch Kastenfelder, die sie auf den Boden gezeichnet hatten, mit dem Ziel, einen geworfenen Glas- oder Porzellansplitter aufzunehmen (Scherbenhüpfen). Auch andere Spiele, wie das Treiben von Holz- oder Metallreifen, kurz „Rafln" genannt, Seifenblasen, Völkerball, „Tschoitschgä(r)n" (ein Spiel mit angespitzten Stöcken) u.a.m., erfreuten sich großer Beliebtheit.
Es war durchaus üblich, sich auch am letzten Tag des vierten Monats mit viel Schabernack noch einmal „in den April zu schicken". In der folgenden Walpurgisnacht flogen nach heidnischem Volksglauben die Hexen zu ihren Tanzplätzen. Dabei konnten sie Menschen, Tieren und Feldern großes Unheil zufügen. Zur Abwehr knallten die Burschen mit Peitschen, deren lange Schnüre sie gut einfetteten, und schlugen auch an die Scheunentore, um die bösen Geister zu vertreiben. Die Bauern legten Wasen, d.h. große Rasenstücke, vor die Stalltüren oder stellten Mistgabeln „übers Kreuz", damit die Hexen nicht zum Vieh gelangten.
Mit dem Monat Mai begannen die vier Monate ohne „r", in denen das Auf-den-Boden-setzen und Barfußlaufen angeblich nicht schadeten und sich auch kein „Schtrauchn" (Schnupfen) einstellte. Eigentlich galt dies bereits ab „Georgi" (23.4.), wie eine alte Bauernregel besagte.
Zu den ersten Frühlingsboten zählte auf unseren sonnigen Fluren das „Grießblümchen", eine Art Hirtentäschelkraut.
Kirchlich ist der Monat Mai der Muttergottes geweiht. Bei den feierlichen, gut besuchten Maiandachten in der St. Georgskirche sangen besonders die Kinder mit ihren hellen Stimmen freudig die bekannten Marienlieder. Am zweiten Sonntag brachte man auch bei uns den Dank an die Mütter in Wort und Lied zum Ausdruck. Im Mittelpunkt des Brauchtums stand der Maibaum. Früher suchten ihn die „Zunftburschen" im Wald aus, schmückten seine Spitze mit flatternden Bändern und stellten ihn am Dorfplatz auf. Am Sonntag darauf umtanzten sie ihn nach überlieferter Art. Gegen Abend trat die Maibaumkönigin unter Führung des ersten „Platzknechtes" in die menschenumsäumte Runde. Nun machten sich die Holzfäller mit lustigen Gebärden – und zum Schein ungeschickt – an ihre Arbeit. Nachdem der Baum wieder gefällt war, wurde er versteigert.
Der Maibaumbrauch war auf dem Land stets erhalten geblieben. Die Bewohner der Stadt ließen ihn erst nach dem Ersten Weltkrieg wieder aufleben. Als Ort der Veranstaltung wählte man das allseits beliebte Gasthaus Wiesental. Das „Antanzen" des Maibaumes durch drei Paare – Burschen und „Plātzmadlā" – galt als große Ehre. Zum Holzfällerspiel gehörten vier Darsteller: ein Förster, zwei Holzhauer und ein als „Essntroochäwei" verkleideter Mann. Sie zögerten das Fällen auf umständliche und erheiternde Weise immer wieder hinaus. Anschließend folgte im Gasthaus der allgemeine Maitanz.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.