Honitba zabírala 350 hektarů lesa a 800 ha polí; její hranice se kryly s hranicemi katastru Horního Slavkova (Schlaggenwald). Na severu sahala až k nallesgrünskému železničnímu mostu, na jihu k Sackdammu (Pytlové hrázi), od Jesslova kříže na západě až k šibenici na východě.

Pole, les a louky, potoky a rybníky vytvářely pestré životní prostředí. Dlouhé okraje lesa podél uzavřených lučních pozemků (Ottowiese, Seifen, Alisteich, Wolfshof aj.) a jednotlivé hájky poskytovaly zejména srnčí zvěři úkryt a příznivou nabídku potravy.

Honitba byla pronajata místním občanům, kteří tvořili „Mysliveckou společnost Horní Slavkov" (Jagdgenossenschaft Schlaggenwald). Několik let – a to platilo za výjimku – byl výhradním nájemcem Franz Pohl. K této dlouholeté myslivecké společnosti patřil hlavní nájemce honitby Hermann Völkl a – v různých dobách – členové Josef Dörfl, hajný, Alois Floth, Josef Franz, Alois a Wenzl Gareis, Alfred, Josef a Rudolf Koch, Gustav Keylwerth, Josef Krautzberger, Ernst Neidhart, lesník, Oswald Neidhart, Luis Paul, Josef Prasse, Rudolf Prosch, Anton Rubesch, Eugen Roth, Moritz Stark, Josef Steidl, Josef Streitenberger a Rudolf Völkl. Sdružení mělo 13 členů. Nový člen mohl být přijat jen tehdy, když někdo vystoupil. Účast hostů na honu byla dovolena. Roční nájemné činilo od roku 1918 do roku 1938 1600 korun a šlo do městské pokladny. Finanční záležitosti vyřizoval Moritz Stark. Ulovená zvěř se musela hlásit a příslušná cena se odváděla do společné pokladny. Rozdíl mezi příjmy z odstřelu a nájemným museli členové doplatit poměrným dílem. Alois Gareis dostával ulovené srny k vykuchání a rozporcování. Rozdělil zvěř na kusy a členové dostávali podle seznamu postupně přední nebo zadní kýtu nebo hřbetní kus. Protože tehdy nebyly mrazicí boxy, muselo se to takto řešit.

V celé honitbě se ročně ulovilo asi 15–20 srn, asi 15 bažantů, 100 koroptví, ojediněle i tetřev v sousední nallesgrünské honitbě, kterou myslivci z Horního Slavkova některé roky lovili až po nallesgrünskou silnici.

Názory na to, čemu dát přednost – zda péči o zvěř, nebo trofejovému lovu – se tehdy také různily. Moritz Stark se více zasazoval o odstřel srnců a raději šetřil srny.

Všichni myslivci se však v nouzových dobách zimy o zvěř svědomitě starali. V částech honitby na Spitzu, v Silberbachu, na Wolfshofu, na Hammerrangu, v Seifenu, na Hasenbuschi, Schipplu, u Kamenného můstku (Steinernes Brückl), na Dlouhé seči (Langer Hau), na Harfenu, Hisserlingu, Beckenmatzenu a Kohlinger Steigu stály krmelce. Myslivci je v zimě plnili jetelovým senem, krmítka pro bažanty a koroptve zrním a stavěli solné liznice. Heslo „Bez péče žádný hon" brali myslivci vážně, aby uchovali stav zvěře a jako odměnu za péči dostali k odstřelu vyzrálého srnce se silnými parohy. Myslivost považovali za „ušlechtilý sport a zdravé kořeni života" (Prasse); přinášela radost, vytvářela sepětí s přírodou, sváděla dohromady stejně smýšlející lidi ve společenské rovině, a přece znamenala především touhu po lovu a úlovku.

Začínalo se brzy na jaře. Už v dubnu začínal hon na tetřívky. V květnu následoval „posed na srnce". Posvícení pak zahajovalo polní hon na zajíce a koroptve, který se konal v několika skupinách. Tak jedna skupina obvykle v sobotu/neděli táhla směrem k Rabensgrünu, další k Wolfshofu, jiná zase k Florianu a Lergischbergu. Hony s nadháněči v jednotlivých lesních úsecích pak v zimě ukončovaly

věta pokračuje na dalším listu ⟶