Už kolem přelomu století se v okolních lesích zjišťovaly kouřové škody z komínů porcelánek v Lokti, Grünlasu a Horním Slavkově.
Lokecký lesmistr dipl. ing. Georg Worbs uveřejnil roku 1901 pojednání, v němž upozorňoval na kouřové škody, zejména v revíru Ziegenrücken. S tím souvisí i široké rozšíření na kouř necitlivé břízy v údolí Zeche a kolem Loktu, dnes zejména kolem velkých hnědouhelných povrchových dolů v Sokolově (Falkenau) a Novém Sedle (Neusattl). V roce 1941 se z těchto důvodů doporučovalo i vysazování douglasek a takové stromy se vysadily na svazích nad porcelánkou. Ať byly smrkové porosty všude kolem jakkoli stejnorodé, u lesních cest a silnic, kolem hájoven, samot, kapliček a polních křížů, i ve vesnicích, stálo mnoho nádherných listnáčů: lípy, kaštany, jasany, duby, javory horské a mléče. Při návštěvách naší domoviny tyto mohutné stromy vždy znovu upoutají pozornost. Často jsou dnes už jediným svědectvím o domech a dvorech, které mezitím zpustly v ruiny.
V pojednání o našem lese si zvláštní ocenění zaslouží jeřáb ptačí a jeho podporovatel, ředitel měšťanské školy Rudolf Prosch. V drsnějších polohách nad 600 m rostla hojně jeřabina, lat. sorbus aucuparia. Stávala ve velkých lesních porostech a pro svou nenáročnost byla ráda vysazována v obcích a jako alejový strom. V roce 1805 objevili na severní Moravě jedlou jeřabinu bez hořkých látek, o níž lesník Franz Kraetzl uveřejnil roku 1890 monografii. Brzy se lidé začali zajímat o přednosti tohoto stromu, zejména o chutné plody. C. k. ministerstvo orby se roku 1904 ujalo sladké jeřabiny a doporučilo školám, aby výukou a pěstováním ve školních zahradách podporovaly její kulturu. Protože na našich školách vášniví učitelé vedli žáky často také k zahradnictví a šlechtění ovocných stromů, lze s jistotou předpokládat, že Prosch ve školní zahradě roubem moravské odrůdy zušlechtil jeřabiny a vysadil je podél cesty k Wolfshofu. Stromy podél cesty k Hahnenhalde naproti tomu musely být vysazeny později. Školní fotografie z roku 1909 (nebo 1910) ukazuje žáky měšťanské školy ve střelnici na začátku Nové cesty s nářadím při sázecí akci.
Dnes ve všech katalozích školek nabízená „moravská jeřabina" představuje klenot v krajině, její plody patří k nejbohatším zdrojům vitaminu C ve střední Evropě, a kdekoli roste, vysílá pozdrav z naší domoviny!
Dlouho předtím, než byl les tak ohrožen jako dnes, přemýšlel už Rudolf Prosch, jak by bylo možné svěřenou přírodu zachovat i pro budoucí generace. Z jeho podnětu vznikl na svahu údolí Zeche, pod Wolfshofem, park na ochranu ptactva. Několik procházkových cest, stezek a schodišť spojovalo dvě přibližně souběžné hlavní cesty nad železniční tratí; k odpočinku zvalo mnoho laviček a jedna útulna. O ptactvo bylo dobře postaráno budkami, krmítky a napajedly v podobě malé vodní plochy, rybníčku a fontány. Procházejícím a letním hostům nabízela tato upravená zařízení zážitek, zatímco vybrané textové tabule vedly myšlenky k úctě a vděčnosti vůči přírodě.
Dohled nad lesem a péči o něj měl v letech 1908 až 1938 vrchní lesník Ernst Neidhart, který po penzionování strávil podzim života ve vlastním domě v Novém Městě (Neustadt). Jeho nástupce, revírní lesník Anton Fischer (1904–1980) ze Sodova u Karlových Varů, bydlel po dobu své služby na Wolfshofu. V letech 1940/41 působil
Schon um die Jahrhundertwende stellte man Rauchschäden durch die Abgase aus den Schornsteinen der Porzellanfabriken in Elbogen, Grünlas und Schlaggenwald in den umliegenden Wäldern fest.
Der Elbogener Forstmeister Dipl.Ing. Georg Worbs veröffentlichte 1901 einen Aufsatz, in dem er auf die Rauchschäden, besonders im Revier Ziegenrücken, hinwies. Die weite Verbreitung der rauchunempfindlichen Birke im Zechtal und um Elbogen, insbesondere heute um die großen Braunkohlentagebaue Falkenau und Neusattl, hängt damit zusammen. Im Jahre 1941 wurde aus diesen Gründen auch das Setzen von Douglasien empfohlen und solche Bäume an den Hängen über der Porzellanfabrik angepflanzt. So gleichförmig die Fichtenbestände rundum auch gewesen sein mögen, so stand an den Waldwegen und Straßen, um Forsthäuser, Einzelhöfe, Kapellen und Feldkreuze, selbst in den Dörfern, viel prächtiges Laubholz: Linden, Kastanien, Eschen, Eichen, Berg- und Spitzahorn. Bei Besuchen in unserer Heimat fallen immer wieder diese mächtigen Bäume auf. Häufig sind sie noch der einzige Hinweis auf die inzwischen zu Ruinen verkommenen Häuser und Höfe.
In einem Aufsatz über unseren Wald verdienen der Vogelbeerbaum und sein Förderer, Bürgerschuldirektor Rudolf Prosch, eine besondere Würdigung. In rauhen Gegenden über 600 m wuchs weit verbreitet die Eberesche, lat. sorbus aucuparia. Sie stand in großen Waldungen und wurde in Ortschaften und als Alleebaum wegen ihrer Anspruchslosigkeit gerne angepflanzt. Im Jahre 1805 entdeckte man in Nordmähren eine an Bitterstoffen freie, eßbare Vogelbeere, über die der Forstmann Franz Kraetzl 1890 eine Monographie veröffentlichte. Bald interessierte man sich für die Vorzüge dieses Baumes, vor allem für die wohlschmeckenden Beeren. Das k.u.k. Ackerbauministerium nahm sich 1904 der süßen Eberesche an und empfahl den Schulen, durch Belehrung und Anbau in den Schulgärten ihre Kultur zu fördern. Da in unseren Schulen passionierte Lehrer ihre Schüler vielfach auch in Gartenbau und Obstbaumveredelung unterwiesen, ist mit Sicherheit anzunehmen, daß Prosch im Schulgarten Ebereschen mit den Reisern der mährischen Art veredelte und diese am Weg zum Wolfshof anpflanzte. Die Bäume am Weg zu den Hahnenhalden hingegen müssen später angepflanzt worden sein. Ein Schulbild aus dem Jahr 1909 (oder 1910) zeigt die Schüler der Bürgerschule in der Schießstatt am Anfang vom Neuen Weg mit Werkzeugen bei der Pflanzaktion.
Die heute in allen Baumschulkatalogen angebotene „Mährische Eberesche" stellt ein Kleinod in der Landschaft dar, ihre Beeren gehören zu den Vitamin-C-reichsten Früchten Mitteleuropas, und wo sie steht, entbietet sie einen Gruß aus unserer Heimat!
Lange bevor der Wald so bedroht war wie heute, machte sich schon Rudolf Prosch Gedanken, wie die uns anvertraute Natur auch für die kommenden Generationen bewahrt werden könnte. Auf seine Anregung hin entstand am Hang des Zechtals, unterhalb des Wolfshofes, ein Vogelschutzpark. Mehrere Spazierwege, Steige und Treppen verbanden zwei etwa parallel verlaufende Hauptwege oberhalb der Bahnlinie; zahlreiche Ruhebänke und eine Schutzhütte luden zur Rast ein. Für die Vögel war durch Nistkästen, Futterstellen und Vogeltränken in Form eines kleinen Gewässers, Teiches und Springbrunnens gut gesorgt. Spaziergängern und Sommerfrischlern bot diese gepflegte Anlage ein Erlebnis, während ausgewählte Texttafeln die Gedanken zu Ehrfurcht und Dankbarkeit gegenüber der Natur führten.
Aufsicht und Betreuung des Waldes lag von 1908 bis 1938 bei Oberförster Ernst Neidhart, der nach der Pensionierung seinen Lebensabend im eigenen Haus in der Neustadt verbrachte. Sein Nachfolger, Revierförster Anton Fischer (1904–1980) aus Sodau bei Karlsbad, wohnte während seiner Dienstzeit am Wolfshof. In den Jahren 1940/41 war
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.