⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Ke zvýšení výkonnosti rozšířil syn budovu třecí mlýnice přístavbou s plochými obloukovými okny.
Vnuk Franz Roßmeissl, poslední majitel firmy, absolvoval koželužnickou odbornou školu ve Freibergu (Sasko) a praktickou činností ve velkých podnicích v Německu si osvojil znalosti pro úspěšné vedení hospodářství. V roce 1903 přešel podnik dědictvím z otce na něj. Vedl podnik až do vysídlení v roce 1946. Díky svým odborným schopnostem a obchodní prozíravosti se mu podařilo modernizovat výrobu kůže a rozšířit okruh zákazníků.
Aby se dosáhlo plného využití vodní síly Flutbachu, byla třecí mlýnice dočasně umístěna na pozemku pily u železničního viaduktu na Schönfelder Straße. Toto řešení dlouhodobě neodpovídalo nárokům na výkonnost provozu, a tak došlo v roce 1909 k instalaci parního stroje na areálu továrny. Třecí mlýnice byla mezitím přeložena do Brücknerovy zahrady.
Parní síla vyráběla přes dynama elektrickou energii pro provoz a mohla navíc zásobovat proudem i městskou oblast a okolní vesnice, které tehdy ještě neměly elektrickou přípojku. Už v roce 1910 byla místní síť hotová. Váhavý přechod v domácnostech urychlila první světová válka, protože chyběl petrolej. O několik let později byla nyní vzniklá vyšší energetická potřeba kryta napojením na elektrárnu Unterreichenau. Zařízení, které s nemalými náklady zřídila kožedělná továrna, převzalo město, které však zamýšlené zlevnění elektřiny nedosáhlo. Franz Roßmeissl, který vytvořil předpoklady pro zavedení elektrického osvětlení, s tímto novým uspořádáním nemohl být spokojen.
Ve válečných letech 1914/18 byli odborní pracovníci povoláni k vojenské službě, práce tak připadla nevyškoleným pomocným silám. Po první světové válce bylo třeba udržet podnik konkurenceschopný a vyrábět moderní a líbivé druhy kůže. To si vyžádalo přístavby a rozšíření pro výrobu. V letech 1920 až 1922 vznikla velká dvoupatrová tovární budova. Nejnovější stroje pracovaly hospodárněji a výkonněji. Bohatý sortiment kůže v nejlepším provedení se setkal s velkým ohlasem, podnik prosperoval a v té době zaměstnával více než 50 osob. Čilý ruch tehdy naplňoval kožedělnou továrnu v srdci našeho rodného města. Kolem továrních budov nás obklopoval pronikavý pach koželužní kůry a kůže, který k nám doléhal z plných kvasných kádí a jam z nádvoří. O pár metrů výše stála na druhé straně Hauptstraße/Hlavní třídy velká skladová hala s kůrou z domácích lesů, jež dodávala tříslovinu potřebnou pro výrobu kůže. Také zvuk sirény z parní píšťaly továrny na začátek a konec práce – zvaný „Seffä" – patřil k životnímu obrazu města.
Světová hospodářská krize postihla velmi těžce i kožedělnou továrnu Roßmeissl. V důsledku zhroucení zpracovatelských podniků kůže a dalších zákazníků prudce klesl obrat a výroba téměř ustala. I po překonání krizových let zůstala výroba kůže možná jen v omezeném rozsahu.
Druhá světová válka zmařila hospodářský vzestup a v letech 1945/46 konfiskace a vysídlení předčasně ukončily i celoživotní dílo koželužny Roßmeissl.
Rodinný podnik patřil k důvěrně známému obrazu města a poskytoval mnoha obyvatelům práci a obživu.
mühlendamm wurden Gärbottiche und Gruben eingesetzt.
Zur Steigerung der Leistungsfähigkeit erweiterte der Sohn das Lohmühlengebäude durch einen Anbau mit Flachbogenfenstern.
Der Enkel Franz Roßmeissl, der letzte Inhaber der Firma, absolvierte die Gerbereifachschule in Freiberg (Sachsen) und holte sich in praktischer Tätigkeit in großen Betrieben Deutschlands das Rüstzeug für eine erfolgreiche Wirtschaftsführung. Im Jahre 1903 ging der Betrieb als Erbbesitz vom Vater auf ihn über. Er leitete das Unternehmen bis zur Vertreibung im Jahre 1946. Seinem fachlichen Können und kaufmännischen Weitblick gelang es, die Ledererzeugung zu modernisieren und den Kundenkreis zu erweitern.
Um eine volle Ausnutzung der Wasserkraft des Flutbaches zu erreichen, wurde die Lohmühle vorübergehend auf dem Brettsägegelände beim Eisenbahnviadukt an der Schönfelder Straße untergebracht. Diese Lösung entsprach auf die Dauer nicht den Ansprüchen an die Leistungsfähigkeit des Betriebes, und so kam es 1909 zur Aufstellung einer Dampfkraftanlage auf dem Fabrikgelände. Die Lohmühle verlagerte man inzwischen in den Brücknergarten.
Die Dampfkraft erzeugte über Dynamos die elektrische Energie für den Betrieb und konnte zusätzlich auch das Stadtgebiet und die umliegenden Dörfer, die alle damals noch keinen elektrischen Anschluß hatten, mit Strom versorgen. Schon 1910 war das Ortsnetz fertig. Die zaghafte Umstellung in den Haushalten beschleunigte der Erste Weltkrieg, weil das Petroleum fehlte. Wenige Jahre später wurde der nunmehr entstandene größere Energiebedarf durch Anschluß an das Elektrizitätswerk Unterreichenau gedeckt. Die von der Lederfabrik mit erheblichen Kosten errichtete Anlage übernahm die Stadt, die allerdings die angestrebte Verbilligung der Stromkosten nicht erreichte. Franz Roßmeissl, der die Voraussetzungen für die Einführung des elektrischen Lichtes geschaffen hatte, konnte diese Neuordnung indes nicht zufriedenstellen.
In den Kriegsjahren 1914/18 wurden Fachkräfte zum Militärdienst eingezogen, die Arbeiten oblagen nun ungeschulten Hilfskräften. Nach dem Ersten Weltkrieg galt es, den Betrieb wettbewerbsfähig zu erhalten und moderne und gefällige Ledersorten zu erzeugen. Dies machte An- und Ausbauten für die Fabrikation erforderlich. Von 1920 bis 1922 entstand das große zweistöckige Fabrikgebäude. Neueste Maschinen arbeiteten rationeller und leistungsfähiger. Ein reichhaltiges Ledersortiment in bester Ausführung fand großen Anklang, der Betrieb florierte und beschäftigte zu jener Zeit mehr als 50 Personen. Emsiges Leben erfüllte damals die Lederfabrik im Herzen unserer Heimatstadt. An den Werksgebäuden umfing uns der strenge Geruch von Gerberlohe und Leder, der aus den gefüllten Gärbottichen und Gruben vom Hofraum her zu uns drang. Wenige Meter oberhalb stand an der anderen Seite der Hauptstraße die große Lagerhalle mit Rinde aus den heimatlichen Wäldern, die den für die Ledererzeugung notwendigen Gerbstoff lieferte. Auch der Sirenenton aus der Dampfpfeife der Fabrik zum Arbeitsbeginn und -ende – die „Seffä" geheißen – gehörte zum Lebensbild der Stadt.
Die Weltwirtschaftskrise traf auch die Lederfabrik Roßmeissl sehr schwer. Durch den Zusammenbruch lederverarbeitender Betriebe und anderer Kunden ging der Umsatz stark zurück, und die Produktion kam nahezu zum Erliegen. Auch nach Überwindung der Notjahre blieb die Ledererzeugung nur in verkleinertem Umfang möglich.
Der 2. Weltkrieg vereitelte einen wirtschaftlichen Aufschwung, und in den Jahren 1945/46 setzten Beschlagnahme und Vertreibung auch dem Lebenswerk der Roßmeissl-Gerberei ein vorzeitiges Ende.
Der Familienbetrieb gehörte zum vertrauten Bild der Stadt und verschaffte vielen Bewohnern Arbeit und Brot.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.