Johann Neidhart I. převzal roku 1899 otcovskou dílnu a poněkud později ji předal bratru Emanuelovi; zemřel 1915;

Emanuel Neidhart zanechal ve stejném roce (1915) cínařského řemesla, stal se skladníkem u firmy Haas & Czjžek a zemřel ve dvacátých letech při pracovním úrazu. S ním skončila tradice cínařské rodiny Neidhartů.

V Horním Slavkově působilo jako cínaři ještě více nositelů jména Neidhart, konkrétně:

Anton Neidhart III. z Augsburku získal roku 1747 mistrovské právo v Horním Slavkově; byl bratrancem Antona Neidharta I. a zemřel 1764;

Johann Neidhart II., syn Johanna Neidharta I., získal mistrovské právo 1850 a zemřel 1888;

Johann Neidhart III., syn Georga Neidharta, převzal roku 1842 otcovu dílnu a zemřel 1892.

Poslední hornoslavkovská cínařská dílna udržovala svůj provoz až do vyvlastnění a vyhnání v roce 1945/46. Karl Hanika, který roku 1870 získal mistrovské právo cínaře, ji založil roku 1877. Jeho bratr Franz Joseph vyráběl zprvu cínové knoflíky na okna a zásuvky, dále kliky na kufry a rakve i šrouby na rakve. Později vyráběl také vidličky, lžíce a kompletní jídelní příbory z cínové oceli. Jako módní zboží se v letech 1895 až 1905 dobře prodávaly rukojeti vycházkových holí a deštníků v poniklovaném provedení. V oněch letech zaměstnávali až 24 osob. Po roce 1905 prodej rukojetí holí a deštníků klesal. Karl Hanika v té době převzal i cínařskou dílnu Aloise Neidharta a s ní výrobu cínových krabiček na kuřácký, žvýkací a šňupací tabák. Převzetím tohoto sortimentu dosáhl oživení svého podniku. Tabákové krabičky se dobře prodávaly především ve Francii, Belgii, Dánsku, Německu a (Britské) Indii.

První světová válka zničila dosažené exportní vazby. I pro Karla Haniku teď šlo o to, poohlédnout se po nových obchodních možnostech. Roku 1919 koupí získal kovářskou a cínařskou dílnu Emanuela Neidharta a rozšířil svůj výrobní program o mnoho domácích a církevních cínových předmětů, jako jsou jídelní a kávové soupravy, mísy, džbány, poháry, svícny, lampy, krucifixy, kropenky, křtitelnice atd.

Tím poslední cínařská dílna úspěšně pokračovala v tradici tohoto starého řemesla. Karlu Hanikovi přitom energicky pomáhal jeho syn Oswald a zeť Anton Grieß. Souhra mistrů, jejich řemeslné umění a láska k povolání prospívaly podniku a vedly jej k úspěchu.

V mnoha chebských pivnicích a selských jizbách, v soukromých domácnostech, jakož i v kostelech a márnicích bylo možné potkat umělecky provedené výrobky cínařské dílny Hanika. Firma dodávala hračkářskému průmyslu z cínu zhotovené součásti dětských vláčků, příslušenství pro pokojíčky pro panenky atd. Obě děti Karla Haniky, Oswald Hanika a Karoline Grieß, vedly podnik po jeho smrti roku 1933 dál pod starým firemním označením.

Připojení Sudet k Německé říši roku 1938 otevřelo cínařské dílně Hanika významné odbytové možnosti. Bohužel je kvůli vypuknutí druhé světové války a s tím spojenému hospodaření s kovy nebylo možné využít. Přesto provoz pracoval dál se sedmi osobami až do zhroucení roku 1945.

Československý stát přistoupil dne 15. 9. 1945 k vyvlastnění této poslední cínařské dílny a

věta pokračuje na dalším listu ⟶