Johann Neidhart I. převzal roku 1899 otcovskou dílnu a poněkud později ji předal bratru Emanuelovi; zemřel 1915;
Emanuel Neidhart zanechal ve stejném roce (1915) cínařského řemesla, stal se skladníkem u firmy Haas & Czjžek a zemřel ve dvacátých letech při pracovním úrazu. S ním skončila tradice cínařské rodiny Neidhartů.
V Horním Slavkově působilo jako cínaři ještě více nositelů jména Neidhart, konkrétně:
Anton Neidhart III. z Augsburku získal roku 1747 mistrovské právo v Horním Slavkově; byl bratrancem Antona Neidharta I. a zemřel 1764;
Johann Neidhart II., syn Johanna Neidharta I., získal mistrovské právo 1850 a zemřel 1888;
Johann Neidhart III., syn Georga Neidharta, převzal roku 1842 otcovu dílnu a zemřel 1892.
Poslední hornoslavkovská cínařská dílna udržovala svůj provoz až do vyvlastnění a vyhnání v roce 1945/46. Karl Hanika, který roku 1870 získal mistrovské právo cínaře, ji založil roku 1877. Jeho bratr Franz Joseph vyráběl zprvu cínové knoflíky na okna a zásuvky, dále kliky na kufry a rakve i šrouby na rakve. Později vyráběl také vidličky, lžíce a kompletní jídelní příbory z cínové oceli. Jako módní zboží se v letech 1895 až 1905 dobře prodávaly rukojeti vycházkových holí a deštníků v poniklovaném provedení. V oněch letech zaměstnávali až 24 osob. Po roce 1905 prodej rukojetí holí a deštníků klesal. Karl Hanika v té době převzal i cínařskou dílnu Aloise Neidharta a s ní výrobu cínových krabiček na kuřácký, žvýkací a šňupací tabák. Převzetím tohoto sortimentu dosáhl oživení svého podniku. Tabákové krabičky se dobře prodávaly především ve Francii, Belgii, Dánsku, Německu a (Britské) Indii.
První světová válka zničila dosažené exportní vazby. I pro Karla Haniku teď šlo o to, poohlédnout se po nových obchodních možnostech. Roku 1919 koupí získal kovářskou a cínařskou dílnu Emanuela Neidharta a rozšířil svůj výrobní program o mnoho domácích a církevních cínových předmětů, jako jsou jídelní a kávové soupravy, mísy, džbány, poháry, svícny, lampy, krucifixy, kropenky, křtitelnice atd.
Tím poslední cínařská dílna úspěšně pokračovala v tradici tohoto starého řemesla. Karlu Hanikovi přitom energicky pomáhal jeho syn Oswald a zeť Anton Grieß. Souhra mistrů, jejich řemeslné umění a láska k povolání prospívaly podniku a vedly jej k úspěchu.
V mnoha chebských pivnicích a selských jizbách, v soukromých domácnostech, jakož i v kostelech a márnicích bylo možné potkat umělecky provedené výrobky cínařské dílny Hanika. Firma dodávala hračkářskému průmyslu z cínu zhotovené součásti dětských vláčků, příslušenství pro pokojíčky pro panenky atd. Obě děti Karla Haniky, Oswald Hanika a Karoline Grieß, vedly podnik po jeho smrti roku 1933 dál pod starým firemním označením.
Připojení Sudet k Německé říši roku 1938 otevřelo cínařské dílně Hanika významné odbytové možnosti. Bohužel je kvůli vypuknutí druhé světové války a s tím spojenému hospodaření s kovy nebylo možné využít. Přesto provoz pracoval dál se sedmi osobami až do zhroucení roku 1945.
Československý stát přistoupil dne 15. 9. 1945 k vyvlastnění této poslední cínařské dílny a
Johann Neidhart I übernahm 1899 die väterliche Werkstatt und gab sie etwas später Bruder Emanuel ab; er starb 1915;
Emanuel Neidhart legte im gleichen Jahr (1915) das Zinngießerhandwerk nieder, wurde Lagerangestellter bei der Fa. Haas & Czjžek und starb in den zwanziger Jahren durch Betriebsunfall. Mit ihm endete die Tradition der Zinngießerfamilie Neidhart.
In Schlaggenwald waren noch mehrere Träger des Namens Neidhart als Zinngießer tätig, nämlich:
Anton Neidhart III aus Augsburg erwarb 1747 das Meisterrecht in Schlaggenwald; er war ein Geschwisterkind des Anton Neidhart I und starb 1764;
Johann Neidhart II, Sohn des Johann Neidhart I, erwarb das Meisterrecht 1850 und starb 1888;
Johann Neidhart III, Sohn des Georg Neidhart, übernahm 1842 die Werkstatt des Vaters und starb 1892.
Die letzte Schlaggenwalder Zinngießerei hielt bis zur Enteignung und Vertreibung im Jahre 1945/46 ihren Betrieb aufrecht. Karl Hanika, der 1870 das Meisterrecht für Zinngießer erlangte, gründete sie im Jahre 1877. Sein Bruder Franz Joseph erzeugte zunächst Zinnknöpfe für Fenster und Schubladen, ferner Griffe für Koffer und Särge sowie Sargschrauben. Später stellte er auch Gabeln, Löffel und komplette Eßbestecke aus Zinnstahl her. Als Modeartikel fanden von 1895 bis 1905 Spazierstock- und Regenschirmgriffe in vernickelter Ausführung guten Absatz. In jenen Jahren beschäftigte man bis zu 24 Personen. Nach 1905 ging der Verkauf von Stock- und Schirmgriffen zurück. Karl Hanika übernahm zu dieser Zeit auch die Zinngießerei Alois Neidhart und mit ihr die Herstellung von Zinndosen für Rauch-, Kau- und Schnupftabak. Er erzielte durch die Übernahme dieser Artikel eine Neubelebung seines Geschäftes. Tabakdosen fanden vor allem in Frankreich, Belgien, Dänemark, Deutschland und (Britisch-) Indien guten Absatz.
Der 1. Weltkrieg machte die erreichten Exportverbindungen zunichte. Auch für Karl Hanika galt es nun, sich nach neuen Geschäftsmöglichkeiten umzusehen. Er erwarb 1919 durch Kauf die Metall- und Zinngießerei Emanuel Neidhart und erweiterte sein Produktionsprogramm um zahlreiche häusliche und kirchliche Zinngegenstände, wie Speise- und Kaffeeservices, Schüsseln, Krüge, Pokale, Leuchter, Ampeln, Kruzifixe, Weihkessel, Taufbecken usw.
Damit setzte die letzte Zinngießerei die Tradition dieses alten Handwerks in erfolgreicher Weise fort. Tatkräftig wurde hierbei Karl Hanika von seinem Sohn Oswald und seinem Schwiegersohn Anton Grieß unterstützt. Das Zusammenspiel der Meister, ihr handwerkliches Können und ihre Liebe zum Beruf kamen dem Unternehmen zugute und führten es zum Erfolg.
In vielen Egerländer Bier- und Bauernstuben, in Privathaushalten sowie in Kirchen und Leichenhallen waren kunstvoll ausgeführte Erzeugnisse der Zinngießerei Hanika anzutreffen. Der Spielwarenindustrie lieferte die Firma aus Zinn gefertigte Bestandteile für Kindereisenbahnen, Zubehör für Puppenzimmer usw. Die beiden Kinder des Karl Hanika, Oswald Hanika und Karoline Grieß, führten das Unternehmen nach seinem Tode im Jahre 1933 unter der alten Firmenbezeichnung weiter.
Der Anschluß des Sudetenlandes an das Deutsche Reich im Jahre 1938 eröffnete für die Zinngießerei Hanika bedeutende Absatzmöglichkeiten. Leider konnten sie durch den Ausbruch des 2. Weltkrieges und der damit verbundenen Metallbewirtschaftung nicht wahrgenommen werden. Der Betrieb arbeitete dennoch bis zum Zusammenbruch im Jahre 1945 mit sieben Personen weiter.
Der tschechische Staat schritt am 15.9.45 zur Enteignung dieser letzten Zinngießerei und
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.