⟵ věta pokračuje z předchozího listu

„Každý mistr má také užívat spravedlivou norimberskou váhu, která není příliš lehká, stejně tak zpracovávat vyrobený cín na pravou desátkovou zkoušku, přičemž pětinný cín, jenž musí být bez jakékoli falešné přísady, má označit třemi ranami vedle městského znaku nebo jiné takové značky a ránu s korunou, jakož i křestním a příjmením mistra. Desátkovou zkoušku pak dvěma ranami a konečně obyčejný cín pouze jednou ranou, avšak vždy s křestním a příjmením mistra, a v tomto ohledu jednat stejně poctivě jako svědomitě."

Z raného období našeho cínařského řemesla bohužel nemáme žádné záznamy, avšak cínové nádobí z této doby, uchované v muzeích, vlastivědných síních, sbírkách a v soukromém majetku, poskytuje jasnou představu o druhu práce a schopnostech starých mistrů. Díky přesně stanoveným pravidlům označování bylo možné zjistit výrobce (mistra), místo a rok výroby i použitý druh cínu. Mezi starými cínovými předměty hornoslavkovského a krásenského původu najdeme například honosné oltářní svícny, lampy, kropenky, nádoby na pití, mísy, cechovní předměty atd. Jejich rozmanité tvary a ozdoby prozrazují nejen slohové období, ale i dokazují zručnost cínařských mistrů oné doby.

Joh. Thadd. Anton Peithner, Edler von Lichtenfels, píše ve své Historii českých atd. hornictví z roku 1780: „Cínaři zejména přinášejí díky vynikající krásné práci, kterou zhotovují ze schlackowaldského cínu, ročně pěkné sumy do země... také se tam velmi umělecky brousí různé české drahokamy a většinou se odesílají do ciziny."

Největšího rozmachu dosáhly cínařské dílny našeho rodného města hromadnou výrobou užitkových předmětů pro dům a kostel. Sem patří pro denní potřebu například příbory, lžíce, talíře, džbány, číše, mísy; pro vyšší potřebu například ozdobné krabičky, odznaky, nástěnné talíře; pro církevní a sakrální použití například krucifixy, svícny, obrázky svatých, varhanní píšťaly, kadidelnice, kropenky, lampy; zde je třeba zvlášť jmenovat křtitelnici ve farním kostele sv. Jiří, zhotovenou z čistého cínu a opatřenou letopočtem 1581; pro technické použití například knoflíky, kliky, ucha a háky.

Protože naše cínařské dílny byly díky dolům vlastního revíru ve výrobě velmi levné, dosáhly jejich výrobky dominantního postavení na trzích rakousko-uherské monarchie. Teprve s rozšířením porcelánu, kameniny a skla v 19. století a poté odbyt domácích cínových užitkových předmětů klesal. Tím v Horním Slavkově stejně jako v Krásně skončila většina cínařských dílen.

Kolem přelomu století bylo v naší rodné obci ještě šest cínařských dílen, mezi nimi firmy Hanika a Neidhart.

V následujícím se pokusíme krátce představit cínařskou tradici rodu Neidhart:

Anton Neidhart I. z Augsburku získal roku 1743 mistrovské právo v Horním Slavkově; zemřel 1760 a zanechal tři syny: Josepha, Franze a Antona Neidharta II.;

Joseph Neidhart převzal roku 1790 otcovu dílnu, zemřel 1835; jeho syn Alois Neidhart získal 1844 mistrovské právo a zemřel 1899; zanechal dva syny: Johanna Neidharta I. a Emanuela;

věta pokračuje na dalším listu ⟶