vzorovými malíři, rytci a hlavními malíři byly silné talenty. Tyto tvůrčí síly, pocházející většinou z prostých poměrů, rozvíjely své schopnosti přímo z práce; jejich návrhy byly formou i dekorem většinou přizpůsobeny praktickým potřebám a staly se hospodářským úspěchem. Tak například hlavní malíř Hanika vytvořil ve dvacátých letech a akademický malíř Emil Stefan ve třicátých letech řadu amerických dekorů, které dlouho přinášely obrovské zakázky a byly napodobovány mnoha továrnami.
V soukromém životě našich porcelánníků bylo možné pozorovat různé záliby, například amatérské hodinářství, fotografování, myslivost, preparování zvířat, hudbu atd. Mnoho porcelánníků působilo v městské kapele. Ačkoli rádi politizovali, zůstávali přesto – nebo právě proto – dobrými Slavkovany. Byli poctiví a rozumní a někdy probírali problémy, které by přivedly do rozpaků i skutečného učence. Nejeden městský úředník, policista, nebo dokonce starosta byl dříve vyučeným soustružičem nebo malířem.
Nyní několik obrázků ze „starých dobrých časů":
Každý všední den bylo možné brzy ráno mezi 6. a 7. hodinou vidět mnoho mužů a žen spěchajících k Zechtalu (Důlnímu údolí). Byli to porcelánníci, kteří proudili na svá pracoviště. Někteří jezdili také na kole, autobusem nebo vlakem. Mezi nimi bylo dost svérázných typů, k nimž v dřívějších letech patřil i „Houter Schorsch", jenž vždy šoural nohama a šel do práce s pokrčenými koleny. Nejnápadnější na něm byl bachratý „kávový kutárā" (nádoba), který nosil zavěšený na řemínku. Když se Schorschovi v továrně něco nelíbilo, začal nahlas nadávat, což působilo velmi komicky, neboť s řečí to u něj nebylo úplně v pořádku. Jeho kolegové na to jen říkávali: „Dā Schorsch referiert, dāu gröing mā ānnās Wettā" (Když Schorsch mluví, bude jiné počasí).
Večer bylo vidět porcelánníky vracet se z práce v menších i větších skupinách. Jejich tváře vypadaly unaveně a vyčerpaně, měli přece za sebou náročný den. Podle toho, zda bydleli ve spodní nebo horní části města, měli před sebou cestu mezi 30 a 45 minutami. U leckoho prozrazovaly bíle zaprášené boty druh jeho práce. Pro malíře byla typická pryskyřičná vůně terpentýnu, která se linula z jejich oděvu, stejně jako malé bříško, jež se u nich vytvořilo díky sedavé práci. Zejména mladí lidé bývali na cestě domů většinou dobré nálady – snad proto, že se těšili na večerní schůzku.
Dříve vedla jediná cesta do porcelánky přes Loketskou ulici (Elbogener Straße). Později přibyla „Nová cesta" vedená podél Zechtalu na straně dráhy, která začínala u „Střelnice" pod Gänsdörflem a krátce před vlastní továrnou se opět napojovala na Zechtalskou ulici. Vedla většinou listnatým a jehličnatým lesem a chodci ji velmi vítali. Občas se někteří milovníci přírody vraceli domů přes Wolfshof nebo Rein- či Silberbachtal na houby; místa s houbami dobře znali.
Když se blížilo poledne, přijížděly „nosičky oběda" (Essntrochāweiwā) se svými ručními vozíky, na nichž se v košíkách vezl oběd pro jejich „zákazníky". Tyto ochotné ženy cestou tam i zpět čile probíraly všechny novinky a rády je dále šířily. Protože před sebou tlačily malý vozík, mohly se přitom hezky „bavit". Kulinární náklad musely v krátkém čase rozvézt na pracoviště k 10–15 hladovým „odběratelům". Ve spěchu se občas stávalo, že se kávové láhve, polévkové džbány a hrnečky zaměnily, z čehož
Mustermalern, Graveuren und Obermalern gab es starke Talente. Diese schöpferischen Kräfte, vorwiegend aus einfachen Verhältnissen kommend, entfalteten ihre Fähigkeiten aus der Arbeit heraus, ihre Entwürfe waren in Form und Dekoration meist den praktischen Bedürfnissen angepaßt und wurden ein wirtschaftlicher Erfolg. So schufen z.B. Obermaler Hanika in den zwanziger Jahren und akad. Maler Emil Stefan in den dreißiger Jahren eine Reihe amerikanischer Dekore, die lange Zeit Riesenaufträge einbrachten und von vielen Fabriken nachgeahmt wurden.
Im Privatleben unserer Porzelliner konnte man verschiedene Neigungen feststellen, wie z.B. als Amateuruhrmacher, Fotograf, Jäger, Tierpräparator, Musiker usw. Viele Porzelliner wirkten in der Stadtkapelle mit. Obwohl sie gern politisierten, blieben sie dennoch - oder gerade deshalb - gute Schlaggenwalder. Sie waren rechtschaffen und verständig und wälzten manchmal Probleme, die selbst einen echten Gelehrten in Verlegenheit gebracht hätten. Auch so mancher städtische Angestellte, Polizist oder gar Bürgermeister war vorher ein gelernter Dreher oder Maler.
Nun einige Bilder aus der „guten, alten Zeit":
An jedem Werktag konnte man frühmorgens zwischen 6 und 7 Uhr viele Männer und Frauen eiligen Schrittes dem Zechtal zustreben sehen. Es waren die Porzelliner, die zu ihren Arbeitsplätzen strömten. Manche fuhren auch mit dem Rad, dem Autobus oder der Bahn. Unter ihnen gab es recht originelle Typen, zu denen in früheren Jahren auch der „Houter Schorsch" zählte, der immer schlurfend und knieschiebend in die Arbeit ging. Das Auffallendste an ihm war der bauchige „Kaffeekutārā" (Behälter), den er an einem Trageband hängen hatte. Wenn dem Schorsch in der Fabrik etwas nicht behagte, fing er laut zu schimpfen an, was überaus belustigend wirkte, da bei ihm die Sprache nicht ganz in Ordnung war. Seine Kollegen meinten nur: „Dā Schorsch referiert, dāu gröing mā ānnās Wettā."
Am Abend sah man die Porzelliner wieder in kleineren und größeren Gruppen von der Arbeit zurückkehren. Ihre Gesichter wirkten abgespannt und müde, hatten sie doch einen anstrengenden Tag hinter sich. Je nachdem, ob sie im unteren oder oberen Teil der Stadt wohnten, hatten sie einen Weg zwischen 30 oder 45 Minuten zurückzulegen. Bei manchem ließen weiß eingestaubte Schuhe die Art der Arbeit erraten. Für die Maler war harziger Terpentingeruch kennzeichnend, der ihrer Kleidung entströmte, wie auch ein kleines Bäuchlein, das sich durch die sitzende Arbeitsweise gebildet hatte. Vor allem die jungen Leute waren am Heimweg meist guter Dinge, vielleicht, weil sie sich auf das abendliche Stelldichein freuten.
Früher führte der einzige Arbeitsweg zur Porzellanfabrik über die Elbogener Straße. Später kam der längs des Zechtals auf der Bahnseite angelegte „Neue Weg" hinzu, der an der „Schießstatt" unterhalb des Gänsdörfls begann und knapp vor der eigentlichen Fabrik wieder in die Zechtalstraße einmündete. Er führte größtenteils durch Laub- und Nadelholz und war den Fußgängern sehr willkommen. Gelegentlich gingen manche Naturliebende übern Wolfshof oder im Rein- bzw. Silberbachtal schwammerlsuchend heimwärts; sie kannten die Pilzplätze gut.
Rückte die Mittagszeit heran, kamen die „Essntrochāweiwā" mit ihren Handwägelchen angefahren, auf denen sich in Körben das Mittagessen für ihre „Kundschaft" befand. Diese diensteifrigen „Weiwā" diskutierten auf dem Hin- und Rückweg eifrig alle Neuigkeiten und erzählten sie gern weiter. Da sie den kleinen Wagen vor sich herschoben, konnten sie ja auch schön „plauschn". Die kulinarische Ladung mußten sie für 10-15 hungrige „Abonnenten" in kurzer Zeit an die Arbeitsplätze bringen. In der Eile kam es manchmal vor, daß Kaffeeflaschen, Suppenkrüge und Tiegel vertauscht wurden und sich daraus
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.