vídeňská vláda dalšímu rozvoji opět postavila překážku. Oba hornoslavkovské podniky nesměly být na újmu vídeňskému porcelánářskému průmyslu. Toto rozhodnutí mělo závažné důsledky: Sonntagova společnost se rozpadla, ale Paulus pracoval neochvějně dál. Brzy však došly peníze, které měl on i Reumann k dispozici.
Malá výrobna přešla do jiných rukou. Z nedostatku provozního kapitálu prodal Paulus dům i podnik v roce 1799 rodině Greinerových z Gery v Duryňsku, ale skutečný rozmach se nedostavil. Vdova, paní Luise Greinerová, dál stavěla a podnik zvětšovala. Napoleonské války, různé soudní spory a další potíže však dále brzdily práci podniku i jeho 25 zaměstnanců.
Po smrti majitelky přešla továrna roku 1808 do rukou jejího zetě, chirurga, horního lékaře (Bergphysikus) a městského lékaře Dr. Georga Lipperta. Ten přijal za společníka c. k. důlního mistra Wenzla Haase z Horního Slavkova. Nyní se podnik – jak uvádí V. Prökl – ocitl „v provozuschopných rukou znalých a majetných mužů, kteří nešetřili ani pílí, ani peněžními oběťmi, aby své továrně zajistili nejvyšší úroveň". Mlýn na hmotu (Massamühle) poháněl Zechbach (nazývaný také Zinnbach). Vedení podniku navíc instalovalo dva parní stroje pro mechanickou soustružnu porcelánu, brusírnu atd. Tento provoz vyráběl porcelán od základní suroviny až po hotový výrobek, od obyčejného po nejjemnější, ať už bílý, nebo dekorovaný; tehdy už sestával ze dvou dvoupatrových budov.
Císařské úřady se vůči hornoslavkovskému podniku po mnoho let stavěly odmítavě, s ohledem na vídeňskou porcelánovou manufakturu. Teprve roku 1810 uznal vídeňský dvůr hospodářský význam odvětví a v roce 1811 vydal dekret na podporu a ochranu porcelánového průmyslu v Čechách. Majitelé Lippert & Haas této situace obratně využili. Wenzlu Haasovi se podařilo získat nejlepší arkanisty, modeláře a malíře z Míšně (Meißen). Místo pozdně barokních tvarů se u nádobí nejprve zavedl antický, válcovitý empírový tvar. Malba nahradila lineární kobaltový dekor jednobarevnou (monochromní) a pestrou malbou. Ručně malované motivy na starých šálcích, vázách, talířích atd. ukazují um umělecky nadaných malířů porcelánu.
Hornoslavkovská továrna získala jako první v Čechách roku 1812 dlouho očekávané privilegium (výhradní právo, zvláštní právo) na výrobu porcelánu. Téhož roku navštívili kromě rudných dolů i továrnu císař František a jeho dcera Marie Luisa. O návštěvách Goetha v letech 1811 a 1818 pojednává samostatný příspěvek.
Za spolupráce umělců byla hlavní pozornost věnována dekoraci s nádhernými výjevy. Výrobní program ve druhém a třetím desetiletí 19. století zahrnoval dekorativní šálky, figurky, vázy, jídelní a kávové servisy, mísy na ovoce, dýmkové hlavičky a nástěnné talíře. U nádobí se zvláště velké oblibě těšily pozdější empírové tvary, tzv. „míšeňský tvar". Bronzová medaile roku 1829 a stříbrná medaile roku 1831 na pražské průmyslové výstavě byly vnějším uznáním píle, dovednosti a vytrvalosti. Zpráva vedení výstavy zvlášť chválila sněhobílou hmotu a ušlechtilou malbu hornoslavkovského porcelánu.
Zvlášť je třeba vyzdvihnout kvetinovou malbu, která se v první třetině 19. století vypracovala k umělecké dokonalosti a podniku propůjčila vedoucí postavení. Mnohé zahraniční továrny zde vypracované motivy napodobovaly.
V té době se přechodně objevila jedna specialita: stínidla na lampy, portréty a další figurální zobrazení, která díky vlisování do porcelánové hmoty vypadala jako tušové kresby a v procházejícím světle působila plasticky.
Entwicklungsmöglichkeit wieder einen Riegel vor. Beide Schlaggenwalder Betriebe durften der Wiener Porzellanindustrie nicht nachteilig werden. Diese Entscheidung hatte schwerwiegende Folgen: Sonntags Gesellschaft löste sich auf, aber Paulus arbeitete unbeirrt weiter. Doch bald war das Geld erschöpft, das Reumann und ihm zur Verfügung stand.
Die kleine Erzeugungsstätte ging in andere Hände über. Aus Mangel an Betriebskapital verkaufte Paulus Haus und Geschäft 1799 an die Familie Greiner aus Gera in Thüringen, doch echter Aufschwung blieb aus. Die Witwe, Frau Luise Greiner, baute weiter und vergrößerte das Werk. Aber die Napoleonischen Kriege, verschiedene Prozesse und andere Schwierigkeiten behinderten weiter die Arbeit des Unternehmens und der 25 Mitarbeiter.
Nach dem Tode der Besitzerin kam die Fabrik im Jahre 1808 in die Hände ihres Schwiegersohnes, des Chirurgen, Bergphysikus' und Stadtarztes Dr. Georg Lippert. Dieser nahm den k.u.k. Bergmeister Wenzl Haas aus Schlaggenwald zum Mitbeteiligten. Nun befand sich das Geschäft – wie V. Prökl berichtet – „in betriebstätigen Händen kenntnisreicher und wohlhabender Männer, die weder Fleiß noch Geldopfer sparten, ihrer Fabrik den höchsten Stand zu verschaffen". Die Massamühle wurde durch den Zechbach (auch Zinnbach genannt) getrieben. Die Betriebsleitung stellte noch zwei Dampfmaschinen für die mechanische Porzellandreherei, die Schleiferei usw. auf. Dieser Betrieb erzeugte das Porzellan vom Urprodukt an, vom gewöhnlichen bis zum feinsten, ob weiß oder dekoriert; er bestand damals bereits aus zwei doppelstöckigen Gebäuden.
Die kaiserlichen Behörden verhielten sich gegenüber dem Schlaggenwalder Unternehmen mit Rücksicht auf die Wiener Porzellanmanufaktur viele Jahre ablehnend. Erst 1810 erkannte der Wiener Hof die wirtschaftliche Bedeutung und erließ im Jahre 1811 ein Dekret zur Förderung und zum Schutz der Porzellanindustrie in Böhmen. Die Inhaber Lippert & Haas nutzten die Lage geschickt aus. Wenzl Haas gelang es, die besten Arkanisten, Modelleure und Maler aus Meißen zu gewinnen. Anstelle der spätbarocken Formen führte man beim Geschirr zuerst die antike, walzenförmige Empire-Form ein. Die Malerei ersetzte das lineare Kobaltdekor durch die monochrome (einfarbige) und bunte Bemalung. Die handgemalten Motive auf den alten Tassen, Vasen, Tellern usw. zeigen das Können der künstlerisch begabten Porzellanmaler.
Die Schlaggenwalder Fabrik erhielt als erste Böhmens im Jahre 1812 das lang ersehnte Privileg (Alleinberechtigung, Sonderrecht) für die Porzellanerzeugung. Im gleichen Jahr besuchten Kaiser Franz und seine Tochter Maria Luise neben dem Erzbergbau auch die Fabrik. Über die Besuche Goethes 1811 und 1818 berichtet ein besonderer Beitrag.
Unter Mitarbeit der Künstler wurde der Dekoration mit herrlichen Ansichten das Hauptaugenmerk zugewendet. Das Herstellungsprogramm im zweiten und dritten Jahrzehnt des 19. Jhs. umfaßte dekorative Tassen, Figuren, Vasen, Speise- und Kaffeeservices, Obstschüsseln, Pfeifenköpfe und Wandteller. Beim Geschirr fanden die Formen des späteren Empire in der sogenannten „Meißner Form" besonders großen Anklang. Eine Bronzemedaille im Jahre 1829 und eine Silbermedaille im Jahre 1831 auf der Prager Industrieausstellung waren die äußere Anerkennung für Fleiß, Geschick und Ausdauer. Der Bericht der Ausstellungsleitung lobte besonders die blütenweiße Masse und die edle Bemalung des Schlaggenwalder Porzellans.
Hervorzuheben ist vor allem die Blumenmalerei, die im ersten Drittel des 19. Jhs. zur künstlerischen Vollkommenheit entwickelt wurde und dem Unternehmen eine führende Stellung verlieh. Viele ausländische Fabriken ahmten die hier erarbeiteten Motive nach.
Zu dieser Zeit tauchte vorübergehend eine Spezialität auf: Lampenschirme, Porträts und sonstige figurale Darstellungen, die durch Pressen in die Porzellanmasse wie Tuschmalereien aussahen und im durchscheinenden Licht plastisch wirkten.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.