vídeňská vláda dalšímu rozvoji opět postavila překážku. Oba hornoslavkovské podniky nesměly být na újmu vídeňskému porcelánářskému průmyslu. Toto rozhodnutí mělo závažné důsledky: Sonntagova společnost se rozpadla, ale Paulus pracoval neochvějně dál. Brzy však došly peníze, které měl on i Reumann k dispozici.

Malá výrobna přešla do jiných rukou. Z nedostatku provozního kapitálu prodal Paulus dům i podnik v roce 1799 rodině Greinerových z Gery v Duryňsku, ale skutečný rozmach se nedostavil. Vdova, paní Luise Greinerová, dál stavěla a podnik zvětšovala. Napoleonské války, různé soudní spory a další potíže však dále brzdily práci podniku i jeho 25 zaměstnanců.

Po smrti majitelky přešla továrna roku 1808 do rukou jejího zetě, chirurga, horního lékaře (Bergphysikus) a městského lékaře Dr. Georga Lipperta. Ten přijal za společníka c. k. důlního mistra Wenzla Haase z Horního Slavkova. Nyní se podnik – jak uvádí V. Prökl – ocitl „v provozuschopných rukou znalých a majetných mužů, kteří nešetřili ani pílí, ani peněžními oběťmi, aby své továrně zajistili nejvyšší úroveň". Mlýn na hmotu (Massamühle) poháněl Zechbach (nazývaný také Zinnbach). Vedení podniku navíc instalovalo dva parní stroje pro mechanickou soustružnu porcelánu, brusírnu atd. Tento provoz vyráběl porcelán od základní suroviny až po hotový výrobek, od obyčejného po nejjemnější, ať už bílý, nebo dekorovaný; tehdy už sestával ze dvou dvoupatrových budov.

Císařské úřady se vůči hornoslavkovskému podniku po mnoho let stavěly odmítavě, s ohledem na vídeňskou porcelánovou manufakturu. Teprve roku 1810 uznal vídeňský dvůr hospodářský význam odvětví a v roce 1811 vydal dekret na podporu a ochranu porcelánového průmyslu v Čechách. Majitelé Lippert & Haas této situace obratně využili. Wenzlu Haasovi se podařilo získat nejlepší arkanisty, modeláře a malíře z Míšně (Meißen). Místo pozdně barokních tvarů se u nádobí nejprve zavedl antický, válcovitý empírový tvar. Malba nahradila lineární kobaltový dekor jednobarevnou (monochromní) a pestrou malbou. Ručně malované motivy na starých šálcích, vázách, talířích atd. ukazují um umělecky nadaných malířů porcelánu.

Hornoslavkovská továrna získala jako první v Čechách roku 1812 dlouho očekávané privilegium (výhradní právo, zvláštní právo) na výrobu porcelánu. Téhož roku navštívili kromě rudných dolů i továrnu císař František a jeho dcera Marie Luisa. O návštěvách Goetha v letech 1811 a 1818 pojednává samostatný příspěvek.

Za spolupráce umělců byla hlavní pozornost věnována dekoraci s nádhernými výjevy. Výrobní program ve druhém a třetím desetiletí 19. století zahrnoval dekorativní šálky, figurky, vázy, jídelní a kávové servisy, mísy na ovoce, dýmkové hlavičky a nástěnné talíře. U nádobí se zvláště velké oblibě těšily pozdější empírové tvary, tzv. „míšeňský tvar". Bronzová medaile roku 1829 a stříbrná medaile roku 1831 na pražské průmyslové výstavě byly vnějším uznáním píle, dovednosti a vytrvalosti. Zpráva vedení výstavy zvlášť chválila sněhobílou hmotu a ušlechtilou malbu hornoslavkovského porcelánu.

Zvlášť je třeba vyzdvihnout kvetinovou malbu, která se v první třetině 19. století vypracovala k umělecké dokonalosti a podniku propůjčila vedoucí postavení. Mnohé zahraniční továrny zde vypracované motivy napodobovaly.

V té době se přechodně objevila jedna specialita: stínidla na lampy, portréty a další figurální zobrazení, která díky vlisování do porcelánové hmoty vypadala jako tušové kresby a v procházejícím světle působila plasticky.