Hornictví v letech 1939 až 1945, druhá světová válka

V jediném mírovém roce mezi připojením a začátkem druhé světové války 1. 9. 1939 se hospodářství i u nás viditelně oživilo a nezaměstnanost rychle klesala.

S vypuknutím války byly veškeré práce v hornictví zastaveny. Anglický důl „Wilhelmsschacht" propadl konfiskaci a firma Krupp učinila přípravy k obnovení hornických prací. Také ing. Karel Prosch musel postoupit svá horní práva, aby umožnil plánování nového závodu, největšího v Evropě. V roce 1940 byly všechny důlní provozy nuceně sloučeny do velkopodniku „Egerländer Erzbergbau GmbH". Velká úpravna vznikla na Huberově výšině. Odpad (písek) vznikající při úpravě byl ukládán v Loučním údolí (Wiesental) až téměř k viaduktu u Seifertsgrünu, postupně zaplnil ekologicky krásné a hodnotné údolí a zničil je.

V roce 1943 byla uvedena do provozu jedna polovina úpravny, druhá polovina nebyla ke konci války ještě dokončena.

Jako jakýsi vedlejší produkt velkého závodu získala úpravna (a Huberova výšina) vodovod pitné vody a schlaggenwaldský pivovar nové vodovodní potrubí.

Hornictví zaměstnávalo až do roku 1946 asi 400 osob, mezi nimi mnoho zajatců a nucených dělníků.

Rudné hornictví v ČSSR po roce 1945/46

Československá socialistická republika (ČSSR) prohlásila v letech 1945/46 doly za svůj majetek. Postupně důlní provozy znovu obnovily činnost. Chybějící odborníky, kteří odešli s vyhnáním domácích horníků, se nedařilo dostatečně nahradit nasazením českých a slovenských dělníků i příslušníků jiných národů. Ani trestanci a osoby vězněné z politických důvodů nedokázali mezery valně zaplnit.

Rudonosná ložiska na východním okraji Císařského lesa dodnes skrývají těžitelné rudy, jako železo, měď, molybden, síran železnatý (pyrit), wolfram a cín, o mnoha dalších minerálech, včetně drahých a polodrahých kamenů, ani nemluvě. Naši odborníci odhadují využitelné nerosty na nejméně 30 milionů tun surové rudy.

A v lůně naší země spočíval ještě jeden těžký kov: uran! Pod horninou, která se vytěžila na povrch, se nacházely také černě lesklé, těžké kusy, pro něž se nenašlo pořádné využití. Nikdo netušil, že tyto těžké kusy rudy budou jednou žádanější než zlato. Havíři středověku měli před touto tmavou a těžkou rudou jistou bázeň a přisuzovali jí tajemnou moc. Když protla žíly, které právě dobývali, opatrně ji vytěžili a zakopali v hoře, aby nekazila ušlechtilé rudy. Přinášela prý neštěstí – odtud název „smolinec" (Pechblende). Staří havíři měli se svou předtuchou pravdu, smolinec skutečně přinášel neštěstí. Poškrábal-li se železným hřebíkem černě lesklý povrch, rýha zůstala černá. To je neklamný poznávací znak, že jde o smolinec. U každé jiné horniny by byla rýha bílá nebo šedá.

Tato nenápadná ruda obsahuje jako oxid uranu těžký kov uran.

Když po druhé světové válce začala hrát jadernou energie tak důležitou roli, stal se uran nejžádanějším a nejcennějším kovem světa. Při horečném pátrání si všimli i hornoslavkovské hornické oblasti, která se nyní jmenovala „Horní Slavkov". Kolem města bylo provedeno mnoho zkušebních vrtů. Nálezy uranu povzbudily k plánovitému rozvoji oblasti. Nové důlní provozy a těžní věže určovaly ráz krajiny. Ostnatý drát obklopoval hornický revír, v němž pracovníci různých národů, Němci, Češi, Slováci, Poláci, Rusové, mnozí z nich nasazeni nuceně, v denních a nočních směnách vytěžovali z hlubin uranovou rudu, kterou vlaky odvážely do Sovětského svazu. Prohledávaly se i dřívější odvalové haldy. Kvůli špatným pracovním podmínkám v revíru se uranu říkalo také „otrocké zlato". Po několika letech se vyčerpal jak zdravotní stav nasazených lidí, tak i uranové naleziště. Cizí dělníci, ubytovaní v nových sídlištích na okraji obce, si pak našli práci v jiných průmyslových podnicích.

věta pokračuje na dalším listu ⟶