Hornictví v letech 1939 až 1945, druhá světová válka
V jediném mírovém roce mezi připojením a začátkem druhé světové války 1. 9. 1939 se hospodářství i u nás viditelně oživilo a nezaměstnanost rychle klesala.
S vypuknutím války byly veškeré práce v hornictví zastaveny. Anglický důl „Wilhelmsschacht" propadl konfiskaci a firma Krupp učinila přípravy k obnovení hornických prací. Také ing. Karel Prosch musel postoupit svá horní práva, aby umožnil plánování nového závodu, největšího v Evropě. V roce 1940 byly všechny důlní provozy nuceně sloučeny do velkopodniku „Egerländer Erzbergbau GmbH". Velká úpravna vznikla na Huberově výšině. Odpad (písek) vznikající při úpravě byl ukládán v Loučním údolí (Wiesental) až téměř k viaduktu u Seifertsgrünu, postupně zaplnil ekologicky krásné a hodnotné údolí a zničil je.
V roce 1943 byla uvedena do provozu jedna polovina úpravny, druhá polovina nebyla ke konci války ještě dokončena.
Jako jakýsi vedlejší produkt velkého závodu získala úpravna (a Huberova výšina) vodovod pitné vody a schlaggenwaldský pivovar nové vodovodní potrubí.
Hornictví zaměstnávalo až do roku 1946 asi 400 osob, mezi nimi mnoho zajatců a nucených dělníků.
Rudné hornictví v ČSSR po roce 1945/46
Československá socialistická republika (ČSSR) prohlásila v letech 1945/46 doly za svůj majetek. Postupně důlní provozy znovu obnovily činnost. Chybějící odborníky, kteří odešli s vyhnáním domácích horníků, se nedařilo dostatečně nahradit nasazením českých a slovenských dělníků i příslušníků jiných národů. Ani trestanci a osoby vězněné z politických důvodů nedokázali mezery valně zaplnit.
Rudonosná ložiska na východním okraji Císařského lesa dodnes skrývají těžitelné rudy, jako železo, měď, molybden, síran železnatý (pyrit), wolfram a cín, o mnoha dalších minerálech, včetně drahých a polodrahých kamenů, ani nemluvě. Naši odborníci odhadují využitelné nerosty na nejméně 30 milionů tun surové rudy.
A v lůně naší země spočíval ještě jeden těžký kov: uran! Pod horninou, která se vytěžila na povrch, se nacházely také černě lesklé, těžké kusy, pro něž se nenašlo pořádné využití. Nikdo netušil, že tyto těžké kusy rudy budou jednou žádanější než zlato. Havíři středověku měli před touto tmavou a těžkou rudou jistou bázeň a přisuzovali jí tajemnou moc. Když protla žíly, které právě dobývali, opatrně ji vytěžili a zakopali v hoře, aby nekazila ušlechtilé rudy. Přinášela prý neštěstí – odtud název „smolinec" (Pechblende). Staří havíři měli se svou předtuchou pravdu, smolinec skutečně přinášel neštěstí. Poškrábal-li se železným hřebíkem černě lesklý povrch, rýha zůstala černá. To je neklamný poznávací znak, že jde o smolinec. U každé jiné horniny by byla rýha bílá nebo šedá.
Tato nenápadná ruda obsahuje jako oxid uranu těžký kov uran.
Když po druhé světové válce začala hrát jadernou energie tak důležitou roli, stal se uran nejžádanějším a nejcennějším kovem světa. Při horečném pátrání si všimli i hornoslavkovské hornické oblasti, která se nyní jmenovala „Horní Slavkov". Kolem města bylo provedeno mnoho zkušebních vrtů. Nálezy uranu povzbudily k plánovitému rozvoji oblasti. Nové důlní provozy a těžní věže určovaly ráz krajiny. Ostnatý drát obklopoval hornický revír, v němž pracovníci různých národů, Němci, Češi, Slováci, Poláci, Rusové, mnozí z nich nasazeni nuceně, v denních a nočních směnách vytěžovali z hlubin uranovou rudu, kterou vlaky odvážely do Sovětského svazu. Prohledávaly se i dřívější odvalové haldy. Kvůli špatným pracovním podmínkám v revíru se uranu říkalo také „otrocké zlato". Po několika letech se vyčerpal jak zdravotní stav nasazených lidí, tak i uranové naleziště. Cizí dělníci, ubytovaní v nových sídlištích na okraji obce, si pak našli práci v jiných průmyslových podnicích.
Der Bergbau von 1939 bis 1945, der Zweite Weltkrieg**
Im einzigen Friedensjahr zwischen dem Anschluß und dem Beginn des 2. Weltkrieges am 1.9.1939 belebte sich die Wirtschaft auch bei uns zusehends, und die Arbeitslosigkeit ging rasch zurück.
Mit Ausbruch des Krieges wurden alle Arbeiten im Bergbau eingestellt. Die englische Zeche „Wilhelmsschacht" verfiel der Beschlagnahme, und die Fa. Krupp traf Vorbereitungen zur Wiederaufnahme der Bergarbeiten. Auch Ing. Karl Prosch mußte seine Bergbaurechte abtreten, um die Planung einer Neuanlage, der größten Europas, zu ermöglichen. Im Jahre 1940 wurden alle Schachtanlagen zu einem Großbetrieb „Egerländer Erzbergbau GmbH" zwangsweise zusammengeschlossen. Die große Aufbereitungsanlage entstand auf der Huber Höhe. Bei der Aufarbeitung anfallende Abgänge (Sand) wurden im Wiesental bis fast an das Seifertsgrüner Viadukt hin abgelagert, füllten allmählich das ökologisch schöne und wertvolle Tal und löschten es aus.
Im Jahre 1943 nahm die eine Hälfte der Aufbereitungsanlage ihren Betrieb auf, die andere Hälfte war bei Kriegsende noch nicht fertiggestellt.
Gewissermaßen als Nebenprodukt der Großanlage erhielten die Aufbereitung (und die Huber Höhe) eine Trinkwasserleitung und die Brauerei Schlaggenwald eine neue Wasserleitung.
Der Bergbau beschäftigte bis zum Jahre 1946 etwa 400 Personen, darunter viele Gefangene und Zwangsarbeiter.
Der Erzbergbau in der ČSSR nach 1945/46
Die Tschechoslowakische Sozialistische Republik (ČSSR) erklärte 1945/46 auch die Bergwerke zu ihrem Eigentum. Nach und nach nahmen die Schachtanlagen den Betrieb wieder auf. Die nach der Vertreibung der einheimischen Bergleute fehlenden Fachkräfte ließen sich durch Einsatz tschechischer und slowakischer Arbeiter sowie von Angehörigen anderer Nationen nur unzureichend ersetzen. Auch Strafgefangene und aus politischen Gründen Inhaftierte konnten die Lücken kaum schließen.
Die erzführenden Lagerstätten am östlichen Rande des Kaiserwaldes bergen durchaus noch abbauwürdige Erze, wie Eisen, Kupfer, Molybdän, Schwefelkies (Pyrite), Wolfram und Zinn, von zahlreichen anderen Mineralien, auch Edel- und Halbedelsteinen, ganz zu schweigen. Unsere Fachleute schätzen die nutzbaren Mineralien auf wenigstens 30 Millionen Tonnen Roherz.
Und noch ein Schwermetall ruhte im Schoß unserer Erde: Uran! Unter dem Gestein, das zutage gefördert wurde, befanden sich auch schwarzglänzende, schwere Brocken, für die man keine rechte Verwendung hatte. Niemand ahnte, daß diese schwergewichtigen Erzbrocken einmal mehr begehrt sein würden als Gold. Die Bergleute des Mittelalters hatten eine gewisse Scheu vor diesem dunklen und schweren Erz, dem sie eine geheimnisvolle Kraft beimaßen. Kreuzte es die Adern, die sie gerade abbauten, dann schürften sie es vorsichtig aus und vergruben es im Berg, damit es die edlen Erze nicht verderbe. Es bringe Unglück, sagten sie; daher der Name „Pechblende". Die alten Bergleute hatten mit ihrer Ahnung recht, die Pechblende brachte Unglück. Ritzte man mit einem Eisennagel die schwarzglänzende Fläche, der Strich blieb schwarz. Dies ist das untrügliche Erkennungsmerkmal, daß es sich um Pechblende handelt. Bei jedem anderen Gestein würde der Strich weiß oder grau.
Dieses unscheinbare Erz enthält als Uranoxyd das Schwermetall Uran.
Als nach dem Zweiten Weltkrieg die Atomkraft eine so wichtige Rolle zu spielen begann, wurde das Uran zum begehrtesten und wertvollsten Metall der Welt. Bei der fieberhaften
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.