⟵ věta pokračuje z předchozího listu
V září 1935 začal Prosch, nejprve sám, později společně se dvěma zkušenými havíři (Franz Langhammer a Rudolf Wilfert), s hornickými pracemi na Steinbacher Lehen a na šachtě Stockschacht Zinnzeche. V březnu 1936 se k pracovní skupině přidali další čtyři muži (Erwin Neubauer, Karl Hubl, Hans Schaufuß a Anton Schmidt). Za velkých strádání, starostí, obtíží a námahy se pokračovalo v práci. Nakonec v červnu 1937 objevili dřívější rudné ložisko. Bylo odkryto přes sedm milionů tun surové rudy, uznané za těžitelnou. V nedaleké tovární budově (porcelánka, majitel rodina Feilerova) byla zřízena úpravna. První zásilku cíno-wolframového směsného koncentrátu prodala pracovní skupina v červenci 1938 firmě Farbwerke Ocker v Harzu. Jako odměna za toto nasazení a převzatou celkovou odpovědnost byla koncem března 1938 vlastnická práva převedena na ing. Karla Prosche.
Po skončení sudetské krize a připojení oblasti k Německé říši se od listopadu 1938 zkoumala rudonosnost horniny různými jádrovými vrty. Sedmimiliontunový blok je v horních knihách veden jako „Schnödenstock", objevený v 16. století norimberským kutařem Schnödem, který vlastnil kutací práva.
[obr] Rudy z hornoslavkovských cínových dolů
eine Seilerei. Ein Wassereinbruch zwang s.Z. zum Einstellen der Arbeiten in der Grube. Für diesen Schacht, der nunmehr „Steinbacher Lehenzeche" hieß, holte Ing. Karl Prosch auf Anraten von Albert Fenkl, Hub, die Schürferlaubnis ein. Den Grubenbesitz und die Schürfrechte dazu hatte nach Unger die Familie Lichtenstern in Wien erworben. Prosch traf mit Lichtenstern eine schriftliche Vereinbarung und erhielt die Genehmigung zum Neuanfahren der Zeche. Das Bergamt gestattete nach vielen Vorbehalten und Weisungen die Schürfung.
Im September 1935 begann Prosch, erst allein, dann zusammen mit zwei erfahrenen Hauern (Franz Langhammer und Rudolf Wilfert) mit den Bergbauarbeiten an der Steinbacher Lehen und dem Stockschacht Zinnzeche. Im März 1936 stießen noch vier weitere Männer (Erwin Neubauer, Karl Hubl, Hans Schaufuß und Anton Schmidt) zur Arbeitsgruppe. Unter großen Entbehrungen, Sorgen, Schwierigkeiten und Mühen wurde weitergearbeitet. Schließlich fand man im Juni 1937 das frühere Erzlager. Über sieben Millionen Tonnen Roherz waren freigelegt und als abbauwürdig erkannt. In einem nahe gelegenen Fabrikgebäude (Porzellanfabrik, Inh. Fam. Feiler) errichtete man eine Aufbereitungsanlage. Die erste Sendung des Zinn-Wolfram-Mischkonzentrats verkaufte die Arbeitsgruppe im Juli 1938 an die Farbwerke Ocker im Harz. Als Lohn für diesen Einsatz und die übernommene Gesamtverantwortung wurden die Eigentumsrechte Ende März 1938 auf Ing. Karl Prosch übertragen.
Nach Beendigung der Sudetenkrise und Anschluß des Gebietes an das Deutsche Reich untersuchte man ab November 1938 durch verschiedene Kernbohrungen die Fündigkeit des Gesteins. Der Sieben-Millionen-Tonnen-Block wird als „Schnödenstock" in den Bergbüchern geführt, aufgefunden im 16. Jh. durch den Nürnberger Schnöd, der die Schürfrechte besaß.
[obr] Erze aus Schlaggenwalder Zinngruben
**
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.