Toho dne viděl očima vidoucího, slyšel uchem uchváceného a silou tvůrčího proměnil všechno bytostné v hrdinské. Baráky a stany nazývá nádhernými věcmi, rumpálová doprava u skály se mu stává vytříbeným uměním a on objevuje nový svět, který ještě nikdo nezná a do něhož ještě nikdo nenašel cestu.

Brzy je Caspar uprostřed havířů a vede koně, pohání stroje, zapaluje dřevěnou hranici pod rudnou horninou nebo řídí mlýn. Brzy sedí opodál na hromadě hlušiny a píše latinskými větami „Vysokou píseň na Slavkovský Hub" na kus pergamenu. Musí krotit své myšlenky jako neosedlaného koně jeho sílu. Jako do obrazu jasných barev a kompozic se řadí lidé a koně, mlýny a skály, nářadí a rumpály do řádu jeho myšlenek. A nad viditelnými bytostmi a věcmi vidí do budoucna nekonečné působení:

...

„ti z nízkého stavu, zrozeni chudým rodičům, jsou nyní bohatstvím srovnatelní s lydským Krésem,

...

nebo je to, chce-li, srazí zpět do nejhlubšího neštěstí a nejtrpčího utrpení od plného stolu radostí, odnímajíc mu statek, kterým ho nedávno obdařilo."

...

Nad tím se Caspar Brusch zděsí. Kdo mu asi vnukl tyto myšlenky? Proč se dolují rudy, když ve hře osudu jako pokušitel střídavě žehná a proklíná? Ale nelpí na tom, využívá chvíli tvoření a zpívá o dělení horniny, o tavicí peci a o toku bělavých mas olova. Ještě jednou zmiňuje pot a námahu a, zaháněje chudobu pílí jakoby s vlajícím chocholem přilby, volá horníkům nakonec vesele „Zdař Bůh!"

Ještě unesen milostí tvoření vstupuje mezi havíře, kteří se usmívajíce naslouchají „bláznivému" mistrovi.

„Ano," praví Caspar Brusch, „nic se neděje jen pro okamžik. Vše se přetavuje v živý život, jakmile jen přijme dech z našeho ducha."

A tak se zrodila nejkrásnější chvalozpěv na hornictví, jaký v pozdním středověku vzešel z německého prostoru Čech:

„Chvalozpěv na Slavkovský Hub."

[obr] Caspar Brusch jako korunovaný básník

věta pokračuje na dalším listu ⟶