Toho dne viděl očima vidoucího, slyšel uchem uchváceného a silou tvůrčího proměnil všechno bytostné v hrdinské. Baráky a stany nazývá nádhernými věcmi, rumpálová doprava u skály se mu stává vytříbeným uměním a on objevuje nový svět, který ještě nikdo nezná a do něhož ještě nikdo nenašel cestu.
Brzy je Caspar uprostřed havířů a vede koně, pohání stroje, zapaluje dřevěnou hranici pod rudnou horninou nebo řídí mlýn. Brzy sedí opodál na hromadě hlušiny a píše latinskými větami „Vysokou píseň na Slavkovský Hub" na kus pergamenu. Musí krotit své myšlenky jako neosedlaného koně jeho sílu. Jako do obrazu jasných barev a kompozic se řadí lidé a koně, mlýny a skály, nářadí a rumpály do řádu jeho myšlenek. A nad viditelnými bytostmi a věcmi vidí do budoucna nekonečné působení:
...
„ti z nízkého stavu, zrozeni chudým rodičům, jsou nyní bohatstvím srovnatelní s lydským Krésem,
...
nebo je to, chce-li, srazí zpět do nejhlubšího neštěstí a nejtrpčího utrpení od plného stolu radostí, odnímajíc mu statek, kterým ho nedávno obdařilo."
...
Nad tím se Caspar Brusch zděsí. Kdo mu asi vnukl tyto myšlenky? Proč se dolují rudy, když ve hře osudu jako pokušitel střídavě žehná a proklíná? Ale nelpí na tom, využívá chvíli tvoření a zpívá o dělení horniny, o tavicí peci a o toku bělavých mas olova. Ještě jednou zmiňuje pot a námahu a, zaháněje chudobu pílí jakoby s vlajícím chocholem přilby, volá horníkům nakonec vesele „Zdař Bůh!"
Ještě unesen milostí tvoření vstupuje mezi havíře, kteří se usmívajíce naslouchají „bláznivému" mistrovi.
„Ano," praví Caspar Brusch, „nic se neděje jen pro okamžik. Vše se přetavuje v živý život, jakmile jen přijme dech z našeho ducha."
A tak se zrodila nejkrásnější chvalozpěv na hornictví, jaký v pozdním středověku vzešel z německého prostoru Čech:
„Chvalozpěv na Slavkovský Hub."
[obr] Caspar Brusch jako korunovaný básník
Als er einmal aus der Stadt gegen Schönfeld wanderte, erkannte er „in beglückendem Schauen" im Treiben und Handeln der Knappen Sinn und Ziel dieser Arbeit, und die Schleusen seines Geistes öffneten sich im unermeßlichen Reichtum seiner Gedanken.
An diesem Tage sah er mit den Augen des Sehers, hörte er mit dem Ohr des Entzückten und verwandelte mit der Kraft des Schaffenden alles Wesenhafte ins Heroische. Baracken und Zelte nennt er herrliche Dinge, die Haspelförderung am Gestein wird ihm zur trefflichen Kunst, und er entdeckt eine neue Welt, die noch niemand kennt und in die noch niemand den Weg fand.
Bald ist Caspar mitten unter den Knappen und führt die Pferde, treibt die Maschinen an, entzündet den Holzstoß unter dem Erzgestein oder regelt die Mühle. Bald sitzt er halbwegs am Berg des tauben Gesteins und schreibt in lateinischen Sätzen das „Hohe Lied auf die Schlaggenwalder Hub" auf ein Stück Pergament. Er muß seine Gedanken bezähmen wie ein ungezäumtes Roß seine Kraft. Wie in ein Bild klarer Farben und Kompositionen fügen sich Menschen und Pferde, Mühlen und Felsen, Werkzeug und Göpel in die Ordnung seiner Gedanken ein. Und über die sichtbaren Wesen und Dinge hinaus schaut er das unendliche Wirken voraus:
...
„die aus niederem Stand, von armen Eltern geboren,
jetzt an Schätzen vergleichbar sind dem lydischen Krösus,
...
oder es stößt, wenn es will, denselben wieder ins tiefste
Unglück und bitterste Leid vom vollen Tische der Freuden,
ihm entreißend das Gut, mit dem es kürzlich begabt ihn."
...
Darüber erschrickt Caspar Brusch. Wer gab ihm wohl diese Gedanken ein? Warum schürft man nach Erz, wenn es im Wechselspiel des Geschicks wie ein Versucher immer segnet und verflucht? Aber er klammert sich nicht daran, nützt die Schöpfungsstunde und singt von der Scheidung des Gesteins, vom Schmelzofen und vom Fluß der weißlichen Massen des Bleis. Noch einmal zitiert er Schweiß und Mühe und, die Armut durch Fleiß gleichsam mit fliegendem Helmbusch verscheuchend, ruft er den Bergleuten abschließend ein fröhliches „Glück auf!" zu.
Entrückt noch von der Gnade des Schaffens tritt er unter die Knappen, die lächelnd dem „närrischen" Meister zuhören.
„Jawohl", sagt Caspar Brusch, „es geschieht nichts nur für den Augenblick. Alles wird umgemünzt in lebendiges Leben, sobald es nur Atem von unserem Geist empfängt."
Und so war das schönste Loblied auf den Bergbau geboren, das im Spätmittelalter aus dem deutschen Raume Böhmens gekommen ist:
„Das Loblied
auf die Schlaggenwalder Hub."
[obr] Caspar Brusch als gekrönter Dichter
**
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.