K výše uvedenému líčení ještě doplněk ohledně odvodu kouře a přívodu kyslíku:
Georg Agricola (1494–1555) píše již ve svém díle „Hornictví a hutnictví", že kouř byl šachtami a štolami „vytlačován". Kouř a špatný vzduch způsobovaly dýchací potíže. Nezřídka byly výpary jedovaté a schopné usmrtit člověka i zvíře, dokonce „strávit" železo; hořící svíce zhasínaly. „Větrací stroje" odsávaly vzduch a přiváděly čerstvý. Opatrní horníci zapalovali v pátek večer dřevěné hranice a nesfárali zpět do šachet dřív než v pondělí.
Také Karl Prosch uvádí, že kvůli větrání musely být dodatečně hloubeny vzdušné šachty. Tak měla samotná Kaspar-Pluhova štola 24 vzdušných a vstupních šachet.
Caspar Brusch, latinizovaně Bruschius, narozen 19. srpna 1518, byl ve své době slavným synem města.
(Viz také příspěvek „Významní muži z Horního Slavkova".)
Ve svém popisu Fichtelgebirge z ledna 1543 podává zprávu o Horním Slavkově, že „město je velmi proslulé cínem, kamkoli tečou Vislou, Rýnem a Dunajem". Na velkých nákladních vozech se veze „do cizích zemí" a „vzdálených říší". Město je obklopeno „čtyřmi strmými údolími; ze všech stran vidíme provrtané hory..." Popisuje práce houfu horníků: „Jeden kope jámy, druhý odklízí těžké hromady, třetí vytahuje z jam obrovské kamenné bloky, jiný skládá kamenné masy dohromady, tento pálí ohněm, jiný zapaluje pod těmito hromadami oheň a činí je měkkými, takže se skalní bloky drolí jakoby v jemný písek..."
Ve své knize „Narratio calamitatis quam perpessa est urbs Schlaggenwaldensis" (Vylíčení pohromy, která postihla město Horní Slavkov) podává zprávu o živelné události+), která ve městě způsobila velké škody, uznává ji za trest Boží a napomíná své krajany k bohulibému způsobu života.
Bruschius se nedokázal spřátelit s reformací. Patřil ke skupině neutrálních, kteří sice zastávali protestantské reformní hnutí, ale ostře se stavěli jak proti katolickému kléru, tak proti protestantským horlivcům, kteří mu ve své protikatolické štvanici připadali stejně kulturně nepřátelští. Patrně se mu jeho ostré pero stalo osudným; 20. listopadu 1557 byl zákeřně zavražděn.
Ačkoli ho studium a pozdější působení drželo mimo jeho rodné město, zůstal mu a zvláště rudnému dolování pevně spjat. „Toto město je má milá vlast a otčina...", napsal. Navštěvoval horníky v šachtách a poznal na vlastní oči rozsah tohoto podzemního světa a jeho nebezpečí. Jejich často strašidelné příběhy o hrůzu nahánějících dějích ve štolách mu daly tušit jejich strádání. Tak v sobě nashromáždil obrazy, které ho přiměly sepsat chvalozpěv na dolování v latinském jazyce, v němž vyniká přesné vylíčení technických věcí. Plný hlubokého soucitu vzpomíná na statečné horníky ve své vlasti, jíž podle vlastních slov vděčí za vše, popisuje práce a děje při těžbě rudy v šachtách a štolách a nebezpečný svět havířů.
Jeho díla, vytvořená s neuvěřitelnou pílí, jsou i dnes zdrojem historického a kulturně-historického bádání. Platí za vlastenecky a lidově uvědomělého učence.
+) Zpráva o povodni viz „Pohromy", odst. 2 Když jednou kráčel z města směrem ke Krásnu (Schönfeld), rozpoznal „v blaženém patření" v ruchu a jednání havířů smysl a cíl této práce a stavidla jeho ducha se otevřela v nezměrném bohatství jeho myšlenek.
Zu vorstehender Darstellung noch eine Ergänzung bezüglich des Rauchabzugs und der Sauerstoffzufuhr:
Georg Agricola (1494–1555) schreibt schon in seinem Werk „Berg- und Hüttenwesen", daß der Rauch durch Schächte und Stollen „ausgestoßen" wurde. Rauch und Schlechtwetter verursachten Atembeschwerden. Nicht selten waren die Schwaden giftig und in der Lage, Mensch und Tier zu töten und sogar das Eisen zu „verzehren"; brennende Lichter erloschen. „Wettermaschinen" saugten Luft ab und führten Frischluft zu. Vorsichtige Bergleute zündeten am Freitag abends die Holzstöße an und fuhren nicht vor Montag wieder in die Schächte ein.
Auch Karl Prosch berichtet, daß zur Belüftung zusätzlich Luftschächte niedergebracht werden mußten. So hatte der Kaspar-Pflug-Stollen allein 24 Luft- und Einstiegsschächte.
Caspar Brusch, latinisiert in Bruschius, geb. 19. Aug. 1518, war in seiner Zeit ein berühmter Sohn der Stadt.
(Siehe auch Beitrag „Bedeutende Männer aus Schlaggenwald".)
Er berichtet über Schlaggenwald in seiner Beschreibung des Fichtelgebirges vom Januar 1543, daß „die Stadt sehr berühmt sei durch das Zinn, soweit Weichsel, Rhein und Donau fließen". Auf großen Lastwagen wird es „in fremde Länder" und „entfernte Reiche" gefahren. Die Stadt ist eingeschlossen von „vier steilen Thälern; von allen Seiten sieht man durchhöhlte Berge..." Er beschreibt die Arbeiten einer Schar von Bergleuten: „Der eine gräbt Gruben, der andere schafft die schweren Haufen weg, der dritte zieht aus den Gruben ungeheure Steinblöcke, ein anderer schichtet Steinmassen zusammen, dieser brennt durch Feuer, ein anderer zündet unter diesen Haufen Feuer an und macht diese weich, sodaß Felsblöcke gleichsam in feinem Sand zerbröckeln..."
In seinem Buch „Narratio calamitatis quam perpessa est urbs Schlaggenwaldensis" (Schilderung von Unheil, das die Stadt Schlaggenwald heimgesucht hat) berichtet er über ein Elementarereignis+), das im Ort großen Schaden verursachte, erkennt es als Strafe Gottes und ermahnt seine Landsleute zu einem gottgefälligen Lebenswandel.
Bruschius konnte sich nicht mit der Reformation befreunden. Er gehörte zu einer Gruppe von Neutralen, die zwar die protestantische Reformbewegung befürworteten, sich aber scharf sowohl gegen den katholischen Klerus als auch gegen protestantische Eiferer wandten, die ihm in ihrer antikatholischen Hetze genauso kulturfeindlich erschienen. Vermutlich ist ihm seine scharfe Feder zum Verhängnis geworden; am 20. November 1557 wurde er meuchlings ermordet.
Obwohl Studium und spätere Tätigkeiten ihn von seiner Heimatstadt fernhielten, blieb er ihr und besonders dem Erzbergbau fest verbunden. „Diese Stadt ist mein liebes Heimat- und Vaterland...", schrieb er. Er besuchte die Bergleute in den Schächten und lernte das Ausmaß dieser unterirdischen Welt und ihre Gefahren mit eigenen Augen kennen. Ihre oft geisterhaften Geschichten von den unheimlich anmutenden Vorgängen in den Stollen ließen ihn ihre Not erahnen. So nahm er Bilder in sich auf, die ihn veranlaßten, ein Loblied über den Bergbau in lateinischer Sprache zu verfassen, in dem die genaue Darstellung technischer Dinge auffällt. Voll tiefen Mitgefühls gedenkt er der mutigen Bergleute in seiner Heimat, der er, nach eigenen Worten, alles verdankt, beschreibt Arbeiten und Vorgänge bei der Erzgewinnung in den Schächten und Stollen und die für die Bergknappen gefährliche Welt.
Seine Werke, mit unglaublichem Fleiß geschaffen, sind auch heute noch eine Quelle geschichtlicher und kulturhistorischer Forschung. Er gilt als heimattreuer und volksbewußter Gelehrter.
+) Bericht vom Hochwasser siehe „Heimsuchungen", Abs. 2
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.