cizinec nalézají přátelské přijetí. Silnice, cesty a koleje nádraží na návrší vytvářejí spojení se sousedními městy a vesnicemi.
V malém, do značné míry samostatném společenství jde vše svým vyměřeným chodem, vše má svou nepostradatelnou funkci a každý své místo. Každý zná každého. V užším smyslu je proto domov tím okruhem, právě tak velkým, aby byl přehledný a tvořil „přirozený svět", v němž je zajištěno bezpečné pokračování zděděného způsobu života, ostrov vzájemného porozumění, který v lidech probouzí i cit pro toto úzké společenství.
Slovo domov nemá jazykově množné číslo, ačkoli velký počet domovů dohromady tvoří větší celek a bez nich by nebyla myslitelná ani vlast. Dá-li stát svým občanům takový domov a je-li ochoten se za toto právo zasadit, vytvoří tím pevný základ, na němž spočívá nejen jeho vnitřní řád, ale i láska, obětavost a ochota jeho lidí bránit tento domov v ohrožení vlastním tělem a životem.
Domov je pro člověka životně nutný. Goethe uměl naši lidovou moudrost „Člověk rád jednou odejde, ale rád se zase vrátí domů" vyjádřit slovy: „Je velmi krásné být na nějakém místě cizincem, a přece tak nutné mít domov."
Co domov skutečně je, se nedá pro každého jednoznačně a závazně stanovit. Slovem „domov" označujeme docela osobní vztah k domácnosti, dvoru, vesnici, městu, zemi a k lidem, a přitom nemíníme je samotné, nýbrž to, co jednotlivci znamenají. Děti vidí domov jinak než staří lidé, a každá generace má svůj vlastní, pevně vtisknutý obraz z doby mládí. Cit pro domov musí v dlouhém, pro vývoj člověka důležitém období nerušeně růst, dokud se jako láska k domovu nezakotví navždy v srdci. Kočovnému lidu a nomádům jsou pojmy domova z velké části cizí.
Každý člověk má přirozené právo na domov, které mu nikdo nesmí upírat. Je nezcizitelné, a zřeknout se ho není právně možné. Na stavu domova mají podíl všechny generace. Právo na domov je tedy možné zdůvodnit i historicky.
Albert Schweitzer, velký humanista z Alsaska, lékař v pralese v Lambaréné (Afrika) a kazatel „úcty k životu", odsuzuje vyhánění takto: „Vzít člověku domov je největší zločin proti lidskosti."
Domov je nesporně mnoha generacemi vytvořený, uspořádaný a zajištěný životní prostor, ale také úkol pečovat o tuto kulturní krajinu a udržovat ji obyvatelnou. Je to v dlouhých obdobích vyrostlá a dobře utvářená jednota, společenství lidí stejného druhu a původu, společné a svébytné mateřštiny (nářečí) a předávaných mravů, jež utvářejí myšlení a cítění. „Doma není člověk tam, kde má bydliště, ale tam, kde mu rozumějí", říká Christian Morgenstern.
Široko se přitom klene oblouk domovského života: kořeny zapuštěné v pořádném kusu chebské země, pohádky dětství, pověsti předků, vymýšlení klukovských kousků, myrtový věneček prvního svatého přijímání, blaženost snů mládí, poznání první lásky, tikání starých stojacích hodin, obrázky svatých nad postelemi, tvrdá ruka mistra, hrdost na výuční list, výměna prstenů u svatebního oltáře, veselý dětský smích ve světnicích, smutek u rodičovského hrobu, smrtelný strach v zákopu a protileteckém krytu, ztrápená tvář z bídy, zajetí a vazby, bezpráví, svévole a vyhnání, poslední pohled plný lítosti na dům a dvůr, loučení se zemí předků a jejich odkazem,
Fremde finden freundliche Aufnahme. Straßen, Wege und die Gleise des Bahnhofs auf der Anhöhe schaffen Verbindungen zu benachbarten Städten und Dörfern.
Im kleinen, weitgehend selbständigen Gemeinwesen geht alles seinen geregelten Gang, hat alles seine unentbehrliche Funktion und jeder seinen Platz. Jeder kennt jeden. So ist Heimat im engeren Sinn der Umkreis, gerade so groß, daß er überschaubar eine „natürliche Welt" bildet, in der eine gesicherte Fortführung der überlieferten Lebensweise gewährleistet ist, eine Insel des Verstandenseins, die auch ein Gefühl für diese enge Gemeinschaft entwickeln läßt.
Heimat ist sprachlich ein Wort ohne Mehrzahl, obwohl eine Vielzahl davon einen größeren Verband ergibt und ein Vaterland ohne sie nicht denkbar wäre. Wenn der Staat seinen Bürgern eine solche Heimat gibt und für dieses Recht einzutreten bereit ist, wird er eine feste Grundlage schaffen, auf der nicht nur seine innere Ordnung, sondern auch die Liebe, Opferwilligkeit und die Bereitschaft seiner Menschen beruhen, diese Heimat bei Bedrohung mit Leib und Leben zu verteidigen.
Heimat ist für den Menschen lebensnotwendig. Goethe wußte unsere Volksweisheit: „Man geht gerne einmal fort, aber auch gerne wieder heim" in die Fassung zu kleiden: „Es ist gar schön, an einem Ort fremd zu sein, und doch so notwendig, eine Heimat zu haben."
Was Heimat wirklich ist, läßt sich nicht für jedermann eindeutig und verbindlich angeben. Mit „Heimat" bezeichnen wir ein ganz persönliches Verhältnis zu einem Heim, einem Hof, Dorf, einer Stadt, einem Land und zu Menschen und meinen damit nicht diese selbst, sondern was sie dem einzelnen bedeuten. Kinder sehen die Heimat anders als die Alten, und jede Generation hat ihr eigenes, fest eingeprägtes Bild aus der Jugendzeit. Das Heimatgefühl muß in einem langen, für die Entwicklung des Menschen wichtigen Zeitraum ungestört wachsen können, bis es als Heimatliebe für immer im Herzen verankert ist. Fahrendem Volk und Nomaden sind Heimatbegriffe weitgehend fremd.
Jeder Mensch hat ein Naturrecht auf Heimat, das ihm niemand streitig machen darf. Es ist unveräußerlich, und ein Verzicht darauf ist rechtlich nicht möglich. Am Zustand der Heimat haben alle Generationen ihren Anteil. Somit läßt sich das Recht auf Heimat auch geschichtlich begründen.
Albert Schweitzer, der große Humanist aus dem Elsaß, Urwaldarzt in Lambarene (Afrika) und Prediger der „Ehrfurcht vor dem Leben", verurteilt Vertreibungen so: „Einem Menschen die Heimat zu nehmen, ist das größte Verbrechen gegen die Menschlichkeit."
Heimat ist unbestritten ein in vielen Generationen geschaffener, geordneter und gesicherter Lebensraum, aber auch eine Aufgabe, diese Kulturlandschaft zu pflegen und bewohnbar zu halten. Sie ist eine in langen Zeiträumen gewachsene und wohlgegliederte Einheit, eine Gemeinschaft von Menschen gleicher Art und Herkunft, gemeinsamer und eigenständiger Muttersprache (Mundart) und überlieferter Sitten, die Denken und Fühlen prägen. „Nicht da ist man daheim, wo man seinen Wohnsitz hat, sondern wo man verstanden wird", sagt Christian Morgenstern.
Weit spannt sich dabei der heimatliche Lebensbogen: Wurzeln schlagen in einem kernigen Stück Egerländer Erde, die Märchen der Kinderzeit, die Sagenwelt der Vorfahren, das Aushecken der Bubenstreiche, der Myrtenkranz der Erstkommunion, die Seligkeit der Jugendträume, das Innewerden der ersten Liebe, das Ticken der alten Standuhr, Heiligenbilder über den Bettstellen, die harte Hand des Meisters, der Stolz auf den Gesellenbrief, der Tausch der Ringe am Traualtar, fröhliches Kinderlachen in den Stuben, Trauer am Elterngrab, Todesangst im Schützengraben und Luftschutzkeller, verhärmtes Antlitz aus Not, Gefangenschaft und Haft, Rechtlosigkeit, Willkür und Vertreibung, letzter Blick voller Wehmut auf Haus und Hof, Abschiednehmen vom Land der Ahnen und ihrem Erbe,
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.