Domov

„Domov – krásné slovo, kdo mu správně rozumí", dalo by se volně citovat J. Goethe, neboť názory na něj se velmi různí. Zeptáme-li se usedlých obyvatel nějakého kraje, co pro ně domov znamená, uslyšíme podobné i rozdílné, obvyklé i povrchní názory, které jsou – jednotlivě či dohromady – svým způsobem všechny výstižné:

Domov je prý tam, kde se člověk narodil nebo vyrostl, chodil do školy nebo je zakořeněn jako strom, kde vědomě prožil dětství nebo strávil mládí, kde může mluvit svou mateřštinou, kde žijí blízcí lidé, kde kdykoli zakotvil nit svého života, nebo prostě tam, kde se mu dobře daří.

Domov, toto důvěrné slovo, a láska člověka k němu, opěvovaná v mnoha básních, oslavovaná v nesčetných písních, téma filmu i televize, často nepochopené a snížené až k citové vylíčenosti, se nedá snadno postihnout. I když vysvětlení musí zůstat neúplné, mělo by se tato kniha pokusit tomuto pojmu alespoň trochu přiblížit.

Domov jistě není jen náhodné místo narození. Láska k domovu není v žádném případě úzkoprsý fanatismus, ani malicherný, provinční patriotismus, ani lidovost, folklor či kult, jak se to dnes často jeví. A není znepokojivé, že se dnes prudce vede spor o ničení přírody a životního prostředí, ale pojmy jako „domov" a „láska k domovu" přitom zůstávají většinou nevyřčeny?

Domov není samozřejmostí, jeho držení nikdy není bez nebezpečí, jak dokazují uprchlické vlny dějin.

Domov nelze nařídit ani přidělit, musí si ho každý sám získat, což se v dětství děje bezstarostně, hravě a bez zvláštního úsilí. Dítě si osvojuje rodný dům, okolí, kraj, může se v něm rozvíjet, získává zde své nejhlubší dojmy a později si vybavuje mnohé příhody z této doby. Kdo kdy musel opustit domov, toho vzpomínky na něj neopouštějí po celý život. A společné vzpomínky spojují.

Domov také nelze libovolně vyměnit. Opustí-li kdo svůj skutečný, pravý domov, odejde jinam a nevrátí se, patrně ho ztratil navždy; stane se bezdomovcem ve smyslu ztráty domoviny. Jiné pojmy jako „žít v cizině" nebo „mít stesk po domově" to potvrzují. V jiné zemi se člověk může usadit, přizpůsobit se a zabydlet, dokonce se cítit „doma". Mluvit o „novém" nebo „druhém" domově (existuje snad i třetí, čtvrtý?) se jeví přinejmenším problematické a odvážné. Lidé bez domova jsou vykořenění, cítí se osamělí a opuštění, úzkostně se skrývají nebo se v hledání nového útočiště, ochrany a bezpečí zmítají ve víru života bezcílně a bez plánu. Nenajdou-li už trvalé útočiště, je jejich cesta k neustálému putování předurčena.

Cit pro domov nezávisí na vlastním zděděném nebo nabytém pozemku. Kdo však nic nevlastní, je bez domova a platí za neusedlého. V domě a na dvoře má každý svou malou osobní říši, kterou smí utvářet. Každý má své jméno, těší se úctě a je vážen. Domov proto vytváří sebedůvěru a sebevědomí. Na domov je možné být hrdý. Kdo však přijde o majetek, hořce naříká: „Teď už nemám domov."

Domov není strnulý, věčně stejný útvar, i v něm nikdy nestojí tkalcovský stav času. I on v průběhu dějin mění svou tvář, tak jako se mění doby a lidé mění svůj vzhled. „Tempora mutantur et nos mutamur in illis" (Časy se mění, a my se měníme v nich), věděli už staří Římané. Staré zaniká a nové se prosazuje, aniž by s tím nutně musel přijít úpadek a zkáza.

věta pokračuje na dalším listu ⟶