Domov
„Domov – krásné slovo, kdo mu správně rozumí", dalo by se volně citovat J. Goethe, neboť názory na něj se velmi různí. Zeptáme-li se usedlých obyvatel nějakého kraje, co pro ně domov znamená, uslyšíme podobné i rozdílné, obvyklé i povrchní názory, které jsou – jednotlivě či dohromady – svým způsobem všechny výstižné:
Domov je prý tam, kde se člověk narodil nebo vyrostl, chodil do školy nebo je zakořeněn jako strom, kde vědomě prožil dětství nebo strávil mládí, kde může mluvit svou mateřštinou, kde žijí blízcí lidé, kde kdykoli zakotvil nit svého života, nebo prostě tam, kde se mu dobře daří.
Domov, toto důvěrné slovo, a láska člověka k němu, opěvovaná v mnoha básních, oslavovaná v nesčetných písních, téma filmu i televize, často nepochopené a snížené až k citové vylíčenosti, se nedá snadno postihnout. I když vysvětlení musí zůstat neúplné, mělo by se tato kniha pokusit tomuto pojmu alespoň trochu přiblížit.
Domov jistě není jen náhodné místo narození. Láska k domovu není v žádném případě úzkoprsý fanatismus, ani malicherný, provinční patriotismus, ani lidovost, folklor či kult, jak se to dnes často jeví. A není znepokojivé, že se dnes prudce vede spor o ničení přírody a životního prostředí, ale pojmy jako „domov" a „láska k domovu" přitom zůstávají většinou nevyřčeny?
Domov není samozřejmostí, jeho držení nikdy není bez nebezpečí, jak dokazují uprchlické vlny dějin.
Domov nelze nařídit ani přidělit, musí si ho každý sám získat, což se v dětství děje bezstarostně, hravě a bez zvláštního úsilí. Dítě si osvojuje rodný dům, okolí, kraj, může se v něm rozvíjet, získává zde své nejhlubší dojmy a později si vybavuje mnohé příhody z této doby. Kdo kdy musel opustit domov, toho vzpomínky na něj neopouštějí po celý život. A společné vzpomínky spojují.
Domov také nelze libovolně vyměnit. Opustí-li kdo svůj skutečný, pravý domov, odejde jinam a nevrátí se, patrně ho ztratil navždy; stane se bezdomovcem ve smyslu ztráty domoviny. Jiné pojmy jako „žít v cizině" nebo „mít stesk po domově" to potvrzují. V jiné zemi se člověk může usadit, přizpůsobit se a zabydlet, dokonce se cítit „doma". Mluvit o „novém" nebo „druhém" domově (existuje snad i třetí, čtvrtý?) se jeví přinejmenším problematické a odvážné. Lidé bez domova jsou vykořenění, cítí se osamělí a opuštění, úzkostně se skrývají nebo se v hledání nového útočiště, ochrany a bezpečí zmítají ve víru života bezcílně a bez plánu. Nenajdou-li už trvalé útočiště, je jejich cesta k neustálému putování předurčena.
Cit pro domov nezávisí na vlastním zděděném nebo nabytém pozemku. Kdo však nic nevlastní, je bez domova a platí za neusedlého. V domě a na dvoře má každý svou malou osobní říši, kterou smí utvářet. Každý má své jméno, těší se úctě a je vážen. Domov proto vytváří sebedůvěru a sebevědomí. Na domov je možné být hrdý. Kdo však přijde o majetek, hořce naříká: „Teď už nemám domov."
Domov není strnulý, věčně stejný útvar, i v něm nikdy nestojí tkalcovský stav času. I on v průběhu dějin mění svou tvář, tak jako se mění doby a lidé mění svůj vzhled. „Tempora mutantur et nos mutamur in illis" (Časy se mění, a my se měníme v nich), věděli už staří Římané. Staré zaniká a nové se prosazuje, aniž by s tím nutně musel přijít úpadek a zkáza.
Heimat
„Heimat – ein schönes Wort, wer's recht verstünde", könnte man frei nach J.W. von Goethe zitieren, gehen doch die Meinungen darüber weit auseinander. Wenn man ansässige Bewohner einer Gegend fragt, was für sie Heimat bedeute, so äußern sie ähnliche und verschiedene landläufige und auch oberflächliche Ansichten, die alle – einzeln oder zusammen – auf mancherlei Weise zutreffend sind:
Heimat sei dort, wo man geboren oder aufgewachsen, zur Schule gegangen oder wie ein Baum verwurzelt ist, bewußt die Kindheit erlebt oder die Jugendzeit verbracht hat, wo man in seiner Muttersprache reden kann, wo vertraute Menschen leben, wo immer man seinen Lebensfaden festgemacht hat oder ganz einfach dort, wo es einem gutgeht.
Heimat, dieses traute Wort, und die Liebe des Menschen zu ihr, in vielen Gedichten beschrieben und gepriesen, in Liedern ohne Zahl besungen und verherrlicht, Thema von Film und Fernsehen, oft mißverstanden und bis zur Gefühlsduselei herabgewürdigt, läßt sich nicht leicht erfassen. Wenn auch eine Erklärung unvollkommen bleiben muß, sollte doch in diesem Buch versucht werden, diesem Begriff etwas näherzukommen.
Heimat ist sicherlich nicht nur der zufällige Ort der Geburt. Liebe zur Heimat ist beileibe kein engstirniger Fanatismus, auch kein kleingeistiger, provinzieller Patriotismus, weder Volkstümelei, Folklore noch Kult, wie es heutzutage oft den Anschein hat. Und stimmt es nicht bedenklich, wenn über die Zerstörung von Natur und Umwelt heftig gestritten wird, dabei aber Begriffe wie „Heimat" und „Liebe zur Heimat" meist unerwähnt bleiben?
Heimat ist nicht selbstverständlich, ihr Besitz ist nie ungefährdet, wie die Flüchtlingsströme der Geschichte beweisen.
Heimat kann nicht verordnet und auch nicht zugeteilt, sondern muß von jedem selbst erworben werden, was im Kindesalter sorglos, spielerisch und ohne besondere Anstrengung geschieht. Das Kind erschließt sich Elternhaus, Umgebung, Region, kann sich darin entfalten, erhält hier seine tiefsten Eindrücke und erinnert sich später an viele Begebenheiten dieser Zeit. Wer immer eine Heimat verlassen mußte, den lassen die Erinnerungen daran ein Leben lang nicht mehr los. Und gemeinsame Erinnerungen verbinden.
Heimat ist auch nicht beliebig austauschbar. Wenn jemand seine echte, wirkliche Heimat verläßt, woanders hingeht und nicht mehr zurückkehrt, so hat er sie wohl für immer verloren; er wird heimatlos. Andere Begriffe, wie „in der Fremde leben" oder „Heimweh haben", bestätigen dies. In einem anderen Land kann man Fuß fassen, sich anpassen und einleben, sogar „heimisch" fühlen. Von einer „neuen" oder „zweiten" Heimat (gibt es auch eine dritte, vierte?) zu reden, erscheint zumindest problematisch und gewagt. Menschen ohne Heimat sind Entwurzelte, die sich einsam und verlassen fühlen, sich ängstlich verkriechen oder auf der Suche nach einer neuen Heimstatt, nach Schutz und Geborgenheit im Strudel des Lebens unstet, ziel- und planlos umhertreiben. Wenn sie keine dauernde Bleibe mehr finden, ist ihr Weg zu ständiger Wanderschaft vorgezeichnet.
Heimatgefühl ist nicht von eigenem ererbten oder erworbenen Grund und Boden abhängig. Wer jedoch nichts besitzt, ist ohne Heimat und gilt als nicht seßhaft. In Haus und Hof hat jeder sein kleines, persönliches Reich, das er gestalten darf. Jeder hat seinen Namen, genießt Ansehen und wird geachtet. Heimat schafft daher Selbstvertrauen und Selbstbewußtsein. Auf Heimat darf man stolz sein. Wer aber Hab und Gut verliert, klagt bitter: „Nun hab' ich keine Heimat mehr."
Heimat ist kein starres, ewig gleichbleibendes Gebilde, und der Webstuhl der Zeit steht auch in ihr nie still. Auch sie wandelt im Laufe der Geschichte ihr Gesicht, so wie Zeiten
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.