Bývalé popraviště

Ve středověku měla Horní Slavkov (Schlaggenwald) vlastní soudní pravomoc. Vnějším znamením toho bylo popraviště, postavené kolem roku 1300, v lidové mluvě zvané „šibenice", stojící hned za radnicí na protáhlém hřbetu vrchu, který ohraničuje město na severu a od té doby se nazývá „Galgenberg" (Šibeniční vrch).

V tehdejší době byl zvykem ponechávat popravené viset na šibenici tak dlouho, dokud nezačali podléhat rozkladu a nespadli dolů. Tento pohled a nepříjemný zápach přiměly kolem roku 1500 městskou správu k tomu, aby popraviště přeložila ke katastrální hranici směrem k Poschitzau.

Kruhový podstavec šibeničního tornu měl vnitřní průměr pět metrů, byl dva metry vysoký a zdivo silné 1,2 m. Tři šest metrů vysoké pilíře nesly šibeniční trám. Nad vstupní bránou nechala městská rada umístit kamennou desku s novým městským znakem. Řízení v hrdelních věcech („Procedur in peinlichen Gerichtsfällen"), při nichž šlo skutečně o život a smrt, probíhalo pravděpodobně podle vzoru sousedního města Loket (Elbogen) nad Ohří a lze je vyčíst z archivních spisů a z Pamětní knihy (Gedenkbuche) města. Už samotný výslech delikventa trval často jeden až dva roky. Po tuto dobu obviněný strádal v temném, vlhkém a podzemním vězení. Když byl konečně skutkový stav objasněn mučením (na příslušných „nástrojích" nebyl nedostatek), svědeckými výpověďmi nebo doznáním, vynesl syndikus (městský rychtář) spolu s přísedícími rady rozsudek, který musela potvrdit velká rada. Poté byl provinilci sdělen výrok o trestu smrti – oběšení, stětí – a den i hodina výkonu. Kat (nazývaný „Freimann") přijížděl vždy s několika průvodci z Jáchymova a bydlel v hostinci „U Rudého vola" (Roter Ochsen). Odsouzenému byl představen jako „exekutor" a prosil ho za odpuštění za nevyhnutelnou proceduru.

Z protokolů rady vyplývá, že mezi delikventy byli dezertující a plenící cizí jezdci a rovněž zloději cínové rudy. Podle listinných zápisů v Pamětní knize proběhla poslední poprava na popravišti roku 1751, a to nad vražedkyní. Žena byla shledána vinnou „in puncto veneficii mariticidii, ob homicidium viatricis et effractionem carcerum" (kvůli otrávení manžela, zavraždění frondiářky, tedy úřední či soudní posílky, a útěku z vězení). Ze zprávy o tom je patrné, že samotná exekuce byla spojena s rozsáhlými obřadními přípravami.

V den popravy zvonil frondiář ráno v osm hodin na „zvonek ubohého hříšníka", který visel ve věži radnice. Poté vyvolal takzvaný „Zetergeschrei" (výkřik na poplach), který zněl: „Slyšte, páni: Vyhlašuji dnešního dne z rozkazu chvályhodného a moudrého purkmistra a rady císařské a královské svobodné horní obce Schlaggenwald zdejší hrdelní soud, tak jak byl jim dědičně příslušný, propůjčený, odevzdaný a odedávna vykonávaný, a jak jej se vší spravedlností odedávna užívali a až do dnešního dne zachovávali."

Poté si frondiář vyzvedl kata a doprovodil ho k městskému rychtáři na radnici. Ten kata poučil o provedení exekuce (smrt provazem nebo mečem), napomenul ho, aby se zdržel veškerého pověrčivého a kouzelnického umění, aby popravu hříšníka urychlil a dbal na to, „aby se to nestalo neš'astně". V půl deváté a tři čtvrtě na devět opakoval městský sluha z prostředního okna radnice Zetergeschrei podruhé a potřetí k lidu čekajícímu na náměstí, naposledy

věta pokračuje na dalším listu ⟶