Pozdravná a průvodní slova k Schlaggenwalder Heimatbuch

Jednou z největších slabin Německa v posledních desetiletích byla ztráta vztahu k dějinám. Mladým lidem byla upřena znalost jejich minulosti a jen v několika spolkových zemích se ještě vyučovaly dějiny tak, jak se sluší. Mladá generace tím do značné míry ztratila schopnost vytvořit si vlastní politickou představu.

O to záslužnější je, když se lidé – zvláště z řad krajanů vyhnaných z domova – snaží znovu oživit dějiny. Jen ten, kdo je pevně zakořeněn ve vlastní půdě, se dokáže natrvalo prosadit i jinde. Co se tedy dnes na tomto poli děje, je vskutku službou celému národu.

Právě naši vyhnaní krajané se v tomto ohledu osvědčili jako příklad. Dokládají to nesčetná vlastivědná muzea i pamětní knihy. Tím se připravuje a uskutečňuje přechod od generace pamětníků k generaci těch, kdo se k odkazu hlásí.

V tomto duchu vítám zvláště vydání „Schlaggenwalder Heimatbuch". Je svědectvím o tom, že se udržuje při životě vzpomínka na staré císařské, sudetoněmecké město. Není to však jen úkol obrácený do minulosti. Je to naopak služba budoucnosti. Neboť ten, kdo přítomnosti propůjčuje nadčasovou hodnotu, není žádný realista; věcně a účelně si počíná jen ten, kdo hodnoty minulosti vnáší do budoucnosti.

V tomto smyslu přeji „Schlaggenwalder Heimatbuch" mnoho zaslouženého úspěchu.

Otto von Habsburg

Po mnoho staletí jsme my, sudetští Němci, sídlili ve své vlasti v Čechách, na Moravě a v Sudetském Slezsku – ve vlasti, kterou jsme nikomu neodňali, z níž jsme nikoho nevyhnali, nýbrž kterou naši předkové „z divokého kořene" vyklučili, osídlili a vybudovali.

Horní Slavkov (Schlaggenwald), který byl již roku 1300, tedy před téměř 700 lety, povýšen na město, je obzvlášť dobrým příkladem kulturních, hospodářských a sociálních výkonů sudetských Němců v jejich vlasti, a je nutné a záslužné, že se dějiny Horního Slavkova a jeho měšťanů nyní zaznamenávají a dokumentují, aby následující generace mohly poznat, jak velice jsme si staletou prací zasloužili právo na svou vlast.

Naše doba má sklon minulost potlačovat a chtít na ni zapomenout a hledat široké, pohodlné cesty – cesty, které však často nemají budoucnost, nýbrž se po krátké době ukáží jako slepé uličky. Jen ten, kdo ví, odkud přichází, kdo zná minulost, je opravdu schopen nalézt smysluplné a úspěšné cesty do budoucnosti. A tak je každá dokumentace, každá kronika, každá pamětní kniha zároveň i příspěvkem, ukazatelem cesty do budoucna.

My, sudetští Němci, jsme vyhnáním z naší vlasti nedospěli ke konci svých staletých dějin. Chceme hledět dopředu, abychom ze

věta pokračuje na dalším listu ⟶