⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Po vstupu do Chebského spolku bylo brzy zřejmé, jaká nová hvězda tam vzešla. Jeho trefné poznámky, jeho jiskřivý vtip, jeho nářeční básně oživovaly každý spolkový večer. Později převzal úřad zemského maršálka a jeho vedení přineslo spolku novou dobu rozkvětu.

Osobnost Dr. Kempfa charakterizoval jeho bystrý, jasný rozum, jeho nevyčerpatelný humor a jeho přímost vůči každému. Snad se nemají historická slova poměřovat s osobami a věcmi všedního života, ale když si připomenu postoj Dr. Kempfa, jaký zaujímal v průběhu let při různých příležitostech, vybaví se mi ten muž našeho národa, od něhož pocházejí slova: „Zde stojím, pomoz mi Bůh, jinak nemohu." Tak smýšlel i Dr. Kempf. Ať už stál před svými nadřízenými, kolegy, příbuznými nebo krajany, vždy byl ztělesněnou pravdomluvností, bez ohledu na to, zda mu z toho vzejde nepříznivé posouzení nebo újma. Prostě nemohl jinak. K tomu jeden příklad z mnoha: Ministerský předseda hrabě Badeni vydal, jak se jistě pamatujeme, ona jazyková nařízení, jež v naší domovině nakonec vyvolala bouři, kterou chtěl ministr potlačit jízdní policií, jež bila do obyvatelstva.

Několik dní po chebských událostech přišel hrabě Badeni do Theresiana navštívit nemocného synovce. Dr. Kempf ho doprovodil k nemocničnímu lůžku a ministr byl plný chvály nad dojmy, jaké získal na nemocničním oddělení, pak přešel k osobním poměrům primáře a zeptal se ho: „Jaký jste to vlastně krajan, pane doktore?" „Jsem Cheban," odpověděl Dr. Kempf, avšak s takovým důrazem na to slovo, že Badeni ztratil nit řeči, vyjádřil už jen dík za péči o synovce a rozloučil se.

V článku nazvaném „Chebané ve Valhale" Dr. Kempf předvádí zesnulé členy v nebeském sněmu a říká, že Hospodin rád pobývá na chebské straně nebe, protože

věta pokračuje na dalším listu ⟶