⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Jen starého Valdštejna se nedaří přemluvit, aby jednou přišel: bodnutí od dragouna ho prý ještě pořád bolí! Co si s tím dal ubohý Schiller, který kdysi v Chebu sepsal jeho životopis, práce — nic to nepomáhá. Jakmile jen trochu zaslechne o Chebu, hned přejde na švédskou stranu a dlouho se tam nenechá vidět. Myslím, že mu to pan doktor Bareuther už brzy vysvětlí, že my Chebané za nic nemůžeme a že jeho vrah pocházel odjinud.

Největší radost tam nahoře v nebi má můj starý dědeček, hostinský Anares. Svou pěknou žízeň, kterou si přinesl z domova, ještě pořád doopravdy neuhasil. Ale teď si může dopřát: žádné starosti o seno, o obilí, o pivo ani o lidi, žádný strach z placení pivovaru ani z daní, a při cestě domů je všude jasno jako ve dne, žádný sníh a všude pěkné cesty. Tomu muži se to povedlo, tomu se vyplatilo jeho otčenáš! Ale přeju mu to. Vždyť když se chebský sedlák jen pár let na tomto světě dřel a lopotil, zaslouží si za to mezi bratřími hned sedmero nebe se vším, co k tomu patří.

Čas našim krajanům tam nahoře v nebi dlouho netrvá; nějaká ta zábava a kratochvíle je tam pořád. Jen když si uvědomí, že ten dobrý čas trvá věčně, nechají si na pár minut trochu klesnout hlavu, dokud starý Hans zase nezabubnuje.

Když je hezké počasí a pod nebem nejsou žádné mraky, udělají si občas malý výlet ke hvězdičkám, které stojí právě nad Chebskem. Ty hvězdičky nejsou nic jiného než malé dírky, kterými proniká nebeská jasnost dolů a osvětluje zemi; a tak si každý lehne nad takovou dírku a dívá se dolů na Chebsko. Co si přitom myslí, to se mi tentokrát nepodařilo vypátrat; ale někdy tak leží dlouho nad hvězdnými dírkami a pořád se dívají dolů, až se jim oči zalévají slzami — — —.

Já vím dobře, k čemu!