Svatý Petr u velké brány to už ví: pokaždé, když se ráno koná v nebi velký příjem, je tam rušno jako na chebském nádraží, když najednou přijede dvacet vlaků najednou. Je tam hemžení a hluk, a uprostřed toho křičí svatý Petr: „Odkud jsi? Jaký jsi krajan?" A jak nějaká ubohá duše řekne: „Z Chebska!", hned je u ní náš dobrý Adolf Thomae; ten má tu službu, protože je nejmladší, a vezme Chebana hned za ruku a odvede ho tam, kde jsou ostatní. A pokaždé je z toho velká slavnost, když přijde nový, a starý Hans nemůže s vítáním a uvítáním vůbec přestat. Pak sedí pohromadě, dokud slunce znovu nezazáří z druhé strany, a starý Pistl s Forsterem muzicírují, a Krämling zpívá jednu písničku za druhou — a ne všechny zbožné — a pořád dokola se připíjí na zdraví zesnulého a k tomu na Chebsko. Je z toho často takový rambajz a hluk, že se náš Pán Bůh občas trochu rozzlobí a řekne: „Chlapi, ticho! Jinak mi probudíte andílky!" Na chvíli je pak zase ticho. A pak blažený Pleilöb vypráví dlouhý příběh, a oni se k sobě přisunou a poslouchají, a ti, kdo bývali ve starém „Sítu", zavřou oči a představují si, že zase sedí ve „Vuřtu", a chvíli jim pak medovina chutná zrovna tak hořce jako sítskému hostinskému jeho pivo.

Tentokrát by mu mohl starý Bismarck se svou dlouhou dýmkou trochu naslouchat, protože za svého života byl tak často v Chebu a na Chebsku. A blažený Dr. Ernst tam zase přednáší svou velkou řeč o Bismarckovi, jako kdysi ve „Sítu", a starému železnému muži přitom stékají po tvářích jasné slzy.

Rada Grüner s sebou jednou přitáhl dokonce Goetha! A tu si zas dlouho povídali o Komorní hůrce (Kammerbühl) a o karlovarském Vřídle a tak dále.

věta pokračuje na dalším listu ⟶