světě, prošel jsem taky mnohý slunečný letní den, většinou pěšky, našimi Alpami – a vždycky, kdykoli jsem procházel nějakým údolíčkem, kde na mě shlížely vysoké lesnaté hory s malými domky na skalnatých svazích a zelené louky, musel jsem pokaždé myslet na to líbezné „alpské údolíčko" naší Zeche v daleké domovině. – Buď zdrávo a šťastné Vánoce!

Chebané ve Valhale

Když se ve velkém světě sejdou dva nebo tři Chebané, hned je z toho hotový chebský zemský sněm: ve Vídni jich je snad čtyři nebo pět, v Praze také jeden, v Bukovině tam vzadu i dole v Terstu a nahoře v Opavě je všude taky sněm, a náš krajan burák Füssl, který nám kdysi vyprávěl ty historky o tamních búrských válkách, by jistě sehnal pár Búrů v Jižní Africe na sněm, kdyby měl aspoň trochu chlapů, jako byl Barthlme nebo Stöcker.

Umírají naši krajané široko daleko, to je jisté, a věřím, že pár jich je i dole v pekle; to jsou ti, kdo zůstali dlužni členský příspěvek a v tomto hříchu zemřeli bez pokání. Ale většina Chebanů přece přijde do nebe — o tom není sporu — a tam je hned hlavní a generální chebský zemský sněm. A když se o tom nahoře říká, jak to stojí v evangeliu u gamlinského faráře: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo —" a tak dále, pak si opravdu nedovedu dobře představit, jak náš Pán Bůh s Chebany zachází a co všechno se tam nahoře v nebi děje.

Místa tam musí mít dost a taky dobrý čas, hodně a dost. Sněm je tam každý den, ne jako u nás jen jednou za léto; a jsou tam pořád všichni pohromadě. A aby hned měli pořádného zemského maršálka, musel náš Hans Buberl tak brzy odejít z tohoto světa. Ale tam nahoře to chodí docela jinak: tam není žádná opozice, a když zemský maršálek klíčkem od nebe jednou ťukne o sudek medoviny, všechno ztichne, a jen náš Pán Bůh se ještě tu a tam odváží promluvit slovíčko. Ten se rád a často zdržuje na chebské straně nebe, protože je to tam nejzábavnější a protože kromě starého Michla z chebského gymnázia tam není nikdo jiný toho druhu.

věta pokračuje na dalším listu ⟶