⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Na útěchu soucitným duším ale musím na závěr přece jen ještě přiznat, že jsem se pak později v cizině zabýval i většími měnami než jedno- a čtyřkrejcarovými měďáky, že jsem to dokonce dotáhl k nějakým zlatým a stříbrným mincím v guldenech a korunách, jež mi ovšem zlá válka opět vzala, a také k solidnímu životnímu postavení se všemožnými hodnostmi a tituly, a že jsem konečně až dosud, navzdory nepřízni naší doby, nezakusil nouzi. Naši krajané zde ve Vídni si navíc nenechali ujít příležitost a na základě mého původu, snad i proto, že má výřečnost ve spisovné řeči i v nářečí byla vždy stejně dobrá, mě zvolili svým náčelníkem, takže jsem až donedávna po mnoho let zastával čestný úřad předsedy a zemského maršálka „Chebského zemského sněmu ve Vídni". Opakovaně jsem při slavnostních příležitostech musel slyšet, jak mě četné krajanské spolky ve Vídni v této mé vlastnosti označovaly za „prvního chebského muže Vídně", což mě nemálo naplňovalo pýchou, neboť jsem se na základě toho domníval, že jsem v hodnosti hned za spolkovým prezidentem.

Měl-li jsem však, řečeno vážně, svou životní prací skutečně vykonat něco dobrého pro domovinu a krajany, pak pramen a počátek toho spočívá v milé domovině, jíž vedle svého Pána Boha a svých zesnulých rodičů vděčím za tyto milosti a na niž dnes v této slavnostní hodině ve smutně vánoční radosti vzpomínám se srdcem plným vděčnosti: Ztracená, přece navždy nezapomenutá, milá domovino, veselé Vánoce!