Jak jsem tedy položil základ svého vánočního rozpočtu? Nuže, dobrá matka nemohla vystát otravné mouchy v jizbě, protože tahle havěť všechno zašpinila a při vaření chtěla vždycky všechno ochutnat jako první. Protože jí červený papír „na mouchy" na dlouhou dobu přišel příliš drahý, ve své dobrotě nám dětem vypsala prémie za zabité mouchy a vyplácela je poctivě: za každou kopu jeden krejcar! Tento výnosný sport jsem provozoval nejdřív rukou, později však strojově koženým plácáním na mouchy, a dopracoval jsem se v tom vskutku obdivuhodné zručnosti. Jenže kopa vyžaduje, jak známo, šedesát kusů, a tak jsme se mnohdy museli dny plahočit, než jsme si vysloužili stanovenou prémii. Tu mě jednoho dne napadl geniální, leč naprosto zavrženíhodný nápad přeložit svou činnost z jizby do jiného, výnosnějšího loviště: šel jsem ven do chléva, kde to jen bzučelo a vrčelo. V okamžiku jsem měl plné ruce mušího mrtvého těla, které jsem pak, pečlivě spočítané, odevzdával do matčiny pokladny. Chudák matka! Kdybych toto nepoctivé řemeslo neprovozoval příliš nestydatě, věru bys se svými pár mléčnými krejcary brzy zbankrotovala. Jenže mě moji méně obratní sourozenečtí lovecí druhové hanebně udali — nepřejícní lovci prý bývají i dnes — a byl jsem opět chudák jako předtím.

Ale existovaly ještě i jiné výdělečné možnosti pro nás děti. Zaprvé jsem ještě žil z časů, kdy jsem byl městský kluk, z nezanedbatelných příjmů, jež jsem měl jako ministrant. Zesnulý páter Fischer nám měsíčně vyplácel čtyřicet hotových krejcarů jako pevný plat do ruky, přičemž pokaždé naříkal nad těmi obrovskými sumami, jež prý děkanství jistě ještě přivedou na mizinu. K tomu přistupovaly ještě naše vedlejší příjmy ze křtin a svateb i pohřbů, jejichž výši ani teď diskrétně neprozradím, aby moji nástupci v tomto církevním úřadě nebyli zachváceni bledou závistí.

věta pokračuje na dalším listu ⟶