Jak jsem tedy položil základ svého vánočního rozpočtu? Nuže, dobrá matka nemohla vystát otravné mouchy v jizbě, protože tahle havěť všechno zašpinila a při vaření chtěla vždycky všechno ochutnat jako první. Protože jí červený papír „na mouchy" na dlouhou dobu přišel příliš drahý, ve své dobrotě nám dětem vypsala prémie za zabité mouchy a vyplácela je poctivě: za každou kopu jeden krejcar! Tento výnosný sport jsem provozoval nejdřív rukou, později však strojově koženým plácáním na mouchy, a dopracoval jsem se v tom vskutku obdivuhodné zručnosti. Jenže kopa vyžaduje, jak známo, šedesát kusů, a tak jsme se mnohdy museli dny plahočit, než jsme si vysloužili stanovenou prémii. Tu mě jednoho dne napadl geniální, leč naprosto zavrženíhodný nápad přeložit svou činnost z jizby do jiného, výnosnějšího loviště: šel jsem ven do chléva, kde to jen bzučelo a vrčelo. V okamžiku jsem měl plné ruce mušího mrtvého těla, které jsem pak, pečlivě spočítané, odevzdával do matčiny pokladny. Chudák matka! Kdybych toto nepoctivé řemeslo neprovozoval příliš nestydatě, věru bys se svými pár mléčnými krejcary brzy zbankrotovala. Jenže mě moji méně obratní sourozenečtí lovecí druhové hanebně udali — nepřejícní lovci prý bývají i dnes — a byl jsem opět chudák jako předtím.
Ale existovaly ještě i jiné výdělečné možnosti pro nás děti. Zaprvé jsem ještě žil z časů, kdy jsem byl městský kluk, z nezanedbatelných příjmů, jež jsem měl jako ministrant. Zesnulý páter Fischer nám měsíčně vyplácel čtyřicet hotových krejcarů jako pevný plat do ruky, přičemž pokaždé naříkal nad těmi obrovskými sumami, jež prý děkanství jistě ještě přivedou na mizinu. K tomu přistupovaly ještě naše vedlejší příjmy ze křtin a svateb i pohřbů, jejichž výši ani teď diskrétně neprozradím, aby moji nástupci v tomto církevním úřadě nebyli zachváceni bledou závistí.
Geschmeiß
ja alles beschmutzte und auch bei der Kocherei immer alles zuerst kosten wollte. Da ihr das rote Papier „Fliegentod" für die Dauer zu teuer kam, stiftete sie in ihrer Güte Prämien für von uns Kindern getötete Fliegen und zahlte sie pünktlich aus: für jedes Schock einen Kreuzer! Ich betrieb diesen einträglichen Sport zuerst mit der Hand, später aber maschinell mit einer Fliegenpritsche aus Leder, und habe es darin wirklich zu einer erstaunlichen Fertigkeit gebracht. Aber ein Schock erfordert bekanntlich sechzig Stück, und da mußten wir uns oft tagelang plagen, bis wir die daraufgesetzte Prämie verdient hatten. Da kam mir eines Tages der geniale, aber durchaus verwerfliche Einfall, meine Tätigkeit von der Stube in ein anderes, ergiebigeres Jagdgebiet zu verlegen: ich ging in den Stall hinaus, wo es nur so summte und schwirrte. Im Nu hatte ich alle Hände voll Fliegenleichen, die ich dann wohl abgezählt an der mütterlichen Kasse einreichte. Arme Mutter! wenn ich dieses unlautere Handwerk nicht gar zu unverschämt betrieben hätte, wahrlich Du wärst mit Deinen paar Milchkreuzern bald bankerott geworden. So aber haben mich meine minder geschickten geschwisterlichen Jagdgenossen schmählich verraten, — schußneidige Jäger soll es auch heute noch geben, — und ich war wieder der arme Teufel wie eh und vor.
Aber es gab ja noch allerhand andere Erwerbsmöglichkeiten für uns Kinder. Fürs erste zehrte ich ja noch aus meiner Stadtbubenzeit von den nicht unbedeutenden Einkünften, die ich als Ministrant bezog. Der selige Pater Fischer zahlte uns allmonatlich vierzig bare Kreuzer als fixes Salär auf die Hand, wobei er wohl jedesmal über diese Unsummen jammerte, welche die Dechantei sicher noch an den Bettelstab bringen werden. Dazu kamen noch unsere Nebensporteln aus Tauf- und Hochzeitsfesten, sowie bei Leichenbegängnissen, deren Höhe ich diskreterweise auch jetzt noch nicht verraten will, auf daß meine Nachfolger in diesem Kirchenamte nicht von blassem Neid erfaßt werden.
Und als ich dann später meinen Wirkungskreis in das Krudumdorf verlegt hatte, da taten sich mir abermals neue Erwerbsquellen auf, denen ich nur aus dem Grunde recht nachgehen konnte, weil ich ja nebenbei auch Realschulstudent war und durch das verflixte Schullaufen um
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.