⟵ věta pokračuje z předchozího listu

pomenout... Pohostinný továrník ale náladu oné chvíle zachytil v žertovné básničce a sepsal ji na papír, který pak pečlivě uschoval v jedné z vyprázdněných lahví a poté ji na památku uložil do skalní pukliny. Často a často jsem potom byl znovu nahoře na výšině Krudumu, tuto láhevní poštu jsem vytahoval ze žulové rozsedliny a vždy znovu jsem ji s potěšením a dojetím četl. Doufám, že ji zase najdu, až tam jednou opět osobně budu stát nahoře a s okem zářícím radostí se budu dívat na kraj svého mládí! — — —

Ale teď jsem se ale důkladně vypadl ze své role a tím i ze svého velikonočního snu, a musím kajícně přiznat, že jsem si „na velikonoční vajíčko" chtěl jen něco namluvit. Poněvadž ale ten příběh sám je doslova pravdivý, musím pro obzvlášť trpělivé čtenáře uvést i jeho konec.

Sestup z Krudumu proběhl teprve při zapadajícím slunci a díky vedení se samozřejmě skvěle podařil. Po návštěvě zbořeného kostelíčka svatého Mikuláše, kde jsme vykonali krátkou pobožnost, jsme se obrátili k údolí Supího potoka a všichni jsme v dobré náladě a rozpoložení dorazili právě, když nastávala noc, ke Střelnici, kde už zase kočáry čekaly připravené na odvoz výletníků domů. I moje poslání bylo splněno a já jsem mohl vesele putovat nočním lesem domů, přičemž mi vesele cinkalo v kapse pár stříbrňáků jako odměna za mé velmi chválené průvodcovství. Leží dodnes v mé pokladničce — hříšně jsem je neodevzdal — a tvoří základ mého jmění, s nímž jednou, až bude dost velké, chci tam nahoře na výšině Krudumu, s laskavým svolením loketských pozemkových pánů, z připravených žulových kvádrů postavit horskou rozhlednu, hledící daleko do německého Českého lesa. Ke slavnostnímu vysvěcení tohoto mohutně čnícího památníku pak chci pozvat všechny své přátele doma i v dáli a samozřejmě i vlídného továrníka a jeho tehdejší hosty; doufám, že budou všichni ještě zdrávi ve světle života a budou se mnou moci ještě jednou vystoupit,

věta pokračuje na dalším listu ⟶