Táhli jsme se svými palmovými ratolestmi, které vypadaly jako mohutná košťata, ve světlých houfech do města a do kostela: tam se za velké tlačenice slavnostně světily palmy. Po bohoslužbě se palmami ozbrojená mládež hrnula dolů na velké náměstí a jako na povel se tu v okamžiku postavily proti sobě dva nepřátelské šiky: „Horní" proti „Dolnozemcům". Podle tradice se mezi oběma stranami vždycky na Květnou neděli vyřizoval prastarý spor. Už bylo vidět moře palmových ratolestí neklidně se vlnící sem a tam, když tu chlapci najednou, jako na znamení, vytasili zbraně: z posvěcených snítek se jako mávnutím kouzelného proutku vynořily osolené vrbové pruty a pevné lískové hole a svištěly vzduchem na hlavy a těla bojujících…
Ačkoli jsem jako začátečník nestál v nejpřednější bitevní řadě, přece jsem si pár ran „do krve" odnesl: jistý téměř zuřivostí posedlý Dolnozemec si vzal na mušku právě mě; přitom jsem mu jistě v životě nic zlého neudělal a nikdy víc jsem ho ani neviděl. Ale počkejme! Když jsem později jako přerostlý studentík stál proti soupeři s ostrým železným kordem, náhle mě popadl zcela záhadný vztek: vzpomněl jsem si na ony rány z Květné neděle, které bylo ještě třeba pomstít, a v žáru boje jsem před sebou znovu viděl toho palmovou ratolestí ozbrojeného Dolnozemce, a věru, tentokrát „krvaví" nebyli na mé straně.
Zda se tento podivný, církevním kultem opentlený starý pohanský obyčej palmových bitev ještě provozuje, nevím. Tenkrát to však žádná legrace nebyla, městská stráž takovému návalu nemohla čelit a místy se i sama, poněkud pocuchaná, stáhla do bezpečného krytu, odkud pak moudře vyčkávala konce boje. Já sám jsem se s jedním bojovým druhem vrátil poraněný, ale slavný do naší lesní vesnice, poněkud rozcuchané palmové ratolesti jsme však pečlivě uschovali pro budoucí použití v koutku s domácím oltáříkem. Pak přišel tichý pašijový týden, v němž se mé rány hojily,
Palmsonntag.
Wir zogen mit unseren Palmbüscheln, die wie mächtige Besen aussahen, in hellen Scharen in die Stadt und zur Kirche: dortselbst bei großem Gedränge feierliche Palmenweihe. Nach dem Gottesdienste strömte die palmenbewehrte Jungmannschaft zum großen Marktplatze hinab, und wie auf Kommando hatten sich hier im Nu zwei feindliche Schlachtreihen einander gegenübergestellt: die „Oberen" gegen die „Unterländer". Einer Tradition gemäß wurde zwischen den beiden Parteien immer am Palmsonntag eine uralte Fehde zum Austrag gebracht. Schon sah man das Meer der Palmenbüschel unruhig hin- und herwogen, als plötzlich wie auf ein Zeichen die Burschen vom Leder zogen: aus den geweihten Bündeln entstiegen wie von ungefähr salzige Weidenruten und kräftige Haselnußstecken und sausten durch die Lüfte auf Köpfe und Leiber der Kämpfer . . .
Obzwar ich als Anfänger nicht in der vordersten Schlachtreihe stand, einige „Blutige" bekam ich doch ab: ein schier rasend gewordener Unterländer hatte gerade mich aufs Korn genommen; ich hatte ihm doch sicher im Leben nichts zu Leide getan und ihn auch nachher nie mehr gesehen. Doch halt! Als ich in späterer Zeit einmal als übermütiges Studentlein einem Gegner mit einem scharfen Eisenstecken gegenüberstand, da faßte mich jählings eine ganz rätselhafte Wut: jene Palmsonntaghiebe fielen mir ein, die noch zu rächen waren, und in der Hitze des Kampfes sah ich den palmbuschbewehrten Unterländer wieder vor mir, und wahrlich, diesmal sind die „Blutigen" nicht auf meiner Seite gewesen.
Ob diese merkwürdige mit Kirchenkult verbrämte alte Heidensitte der Palmenschlachten noch geübt wird, weiß ich nicht. Damals aber war es kein Spaß mehr, die Stadtwache hatte gegen soviel Ungestüme nicht aufkommen können und war stellenweise gleichfalls etwas hergenommen in sichere Deckungen retiriert, von wo aus sie klugerweise das Ende des Kampfes abwartete. Ich selbst kehrte wunden- und ruhmbedeckt mit einem Schlachtgenossen in unser Beradorf zurück, die etwas zerzausten Palmbüschl aber wurden sorgsam für den künftigen Gebrauch in der Ecke des Herrgotteswinkels geborgen. Dann kam die stille Charwoche, in der meine Wunden heilten,
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.