Pokaždé, když nastane Nový rok, vzpomenu si, co můj dědeček – Bůh mu dej lehké odpočinutí! – kdysi právě v tuto dobu vyváděl. Jinak to byl poctivý chlap, ale občas si dal sklenku přes žízeň, když na něj taková chuť přišla.
Jednou šel o Novém roce časně ráno do kostela do Horního Slavkova (Schlaggenwald). Po bohoslužbě postál ještě chvíli s ostatními lidmi venku, ale zima všechny honila, a tak se šli trochu ohřát k hospodě „U Vola". Hostinský U Vola měl zrovna výborné kyselo – chvála se o něm nesla široko daleko. Můj dědeček si tedy nechal dát jednu porci a pak ještě jednu, a jak byl hlad utišen, přišla žízeň; a pak mu chutnala jedna sklenka víc než druhá. Nad tím uplynulo celé odpoledne, nastala noc, a pořád to mému dědečkovi chutnalo.
Když se ale už blížilo ke dvanácté, najednou se lekl. „Čert do toho!" pomyslel si, „co tomu doma řekne stará, ta bude láteřit!" A hned vyrazil pryč.
Ve městě mu to šlo dobře, protože ještě u pár domů svítilo světlo nebo lucerna; ale jakmile vyšel výš, kde už žádné domy nebyly, byla tam tma jako v pytli. Ani na krok neviděl, šel, jako by měl na hlavě pytel. „Ale já jsem přece pořádný packal," pomyslel si, „vždyť je už tak pozdě a taková tma jak v pytli! – Ale počkej, hned si pomůžu." U kupce si totiž po mši koupil pro dům balíček lojových svíček. Sáhl do kapsy a vytáhl jednu svíčku. „Hned to budeme mít!" Posadil se, škrtl sirkou, zapálil svíčku a zapíchl ji vedle sebe do sněhu u cesty. „Tak," pomyslel si, „teď uvidím, kde stojím a kam jdu!" A pak popolezl pár kroků – a zase byla tma jak v pytli. „No počkej," pomyslel si, „na co mám vlastně ty svíčky? Tak pojď na to!" Zapálil znovu jednu a zapíchl ji do sněhu, a protože ani tak po pár krocích zase nic neviděl, zapálil další, a zase další, a tak to šlo přes celý kopec nahoru, dokud vydržel celý balíček.
Mezitím si u „Vola" vyšel jeden host ven a zahlédl při tom pohled na kopec. „Čert aby to spral," pomyslel si, „co se to tam děje, vždyť to vypadá jako svatá křížová cesta, anebo jako hřbitov o Dušičkách! Copak tam nahoře nejsou snad světýlka, nebo já už tak špatně vidím? – Ale ne, jako průvod s pochodněmi, jedno za druhým! Hej, lidi, pojďte se podívat, na Lutschenbergu hoří!"
A celá hospoda se vyhrnula ven a dívala se, a všem vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. „Tam se musíme jít podívat, co se to děje!" říkalo pár z nich, a všichni se vyhrnuli nahoru na kopec. A tam pak uviděli tu svatou křížovou cestu!
Pár opravdu zvědavých šlo ještě dál, tam kde ještě svítily svíčky, a tam, kde už ve sněhu žádné svíčky nehořely, ležel můj dědeček a spal – protože v té tmě už nenašel cestu dál a protože už neměl žádné další svíčky.
A Stückl va mein Aahna.
Allamal wenn's neu Gaua kinnt, denk i droa[n] wos ma alta Aahna*] — Gott tröist'n! — üm döi Zeit amal afgföihat haut. Süinst woa[r] er a kreuzbrava Moa[n], owa öiamal haut a duh a Glasl üiwan Dua[r]ſcht trunkn, wenn a droa[n] kumma[r] is.
Amal is er 's neu Gaua fröih af Schlaggawal z'Kirchn ganga. Nau'n Amt is a mi[ſt]n annan Leutn nuch a weng draßn üimg'ſtandn, affa hauts owa all g'frauhan, u ſie ſan a weng zan „Ochſ'n" ein wärma ganga. Da Ochſnwia[r]ſt haut gaua ſua[r] a gouts Sauas g'hatt; bös haut ma weit u broat luabm höan. Ma Aahna läßt ſie halt a[r] a Sauas gebm u affa nuch oins, u wöi da Hunga g'ſtillt woa[r], is da Dua[r]ſcht kumma; u affa hout nan va[n] Glos beſſa g'ſchmeckt wöi 's anna. Uewa bean is da Namittogh vaganga, u 's is Nacht g'wua[r]n, u nuch allawal haut's mein Aahna g'ſchmeckt.
Wöi's owa ſcho[n] gnaucht va[n] zwölfa woa[r] hauts nan duh g'ſchüidt „Teufl nuch amal!" haut a denkt, „wos wia[r]d denn dahoim d'Mouda ſogn, döi wia[r]d ſtalirn!" U af is er furt.
In da Stodt is mi gout ganga, wal denna nuch alla paa[r] Häuſa weit a Löicht owa[r] a Latern woa'r]; owa wöi er affi kumma is, wau koina Häuſa mäiha woa[r]n, dau woa[r]s laus u as. Koin Schritt weit haut a ſeah kinna, wöi in an Sock ei[n] is er ganga. „Owa i bi[n] denna a rechta Hodalack," haut a ſi denkt, „da[r] is ho gaua ſua ſpat u ſua ſtuackpech ſinza wer[d]n laua! — Owa wart, dau wia[r] i glei helfm." Van Kramer haut a ſi nau da Kirchn a Schuack Inslatkirzn ſüa[r]s Haus dahoim kaft g'hatt. Er langt in d' Taſchn ei[n] u thout a Kirz'n affa „Wea[r]n ma glei hobm!" Er ſetzt ſi nieda, zündt a Strafhölzl va[n] u affa d'Kirz'n u ſteckt döi neba ſeina am Wegh in 'n Schnäi ei[n]. „Sua", denkt a ſi, „öitza ſiath ma duh, wau ma ſtäiht u gäiht!" u affa krablt er a paa[r] Schritt — u wieda is pechſinza g'weſt. „Na wart", denkt a ſi, „za wos how i denn döi Kirzn? affa damit!" Er zündt wieda vina va[n] u ſteckt
*] Großvater.
si in Schnäi ei[n], u wal er ah böi nauch a paa[r] Schritt'n wieda nimma g'seah haut, nuch oina, u wieda oina, u sua zou üwan gazn Bergh affi' sua lang bös Schuack halt dauert haut
Dawal is am „Ochs'n" amal oina a weng assiganga u haut daba am Bergh üwi g'schaut. „Teufl", denkt si der, „wos is denn bös don, bös siaht ja as, wöi da haligh Kreuzwegh owa wöi da Freithuaf z'alla Seeln! San bös neat Löichtla don uabm, owa[r] siah[r] i nea sua schlecht? — owa na, wöi a Facklzugh, öins hintan annan! He, Leut kummts assa amal, am Lutschnbergh brennt's!"
U 's ganz Wirtshäusl last assa u schaut, u allan stenga[n] schöia wöi d'Haua z'Bergh. „Dau möin ma buh schaua, wos bös is!" sog'n a paa[r], u Alls last üwi zan Bergh. U dau seah[r]n si halt dean halinaa Kreuzwegh!
A paa[r] gaua Neuschierigha genga nuh weita, sua lang Kirzla woa[r]n, u dau, wau koina Kirzla mäiha in Schnäi brennt hobm, is ma Aahna g'legn u haut g'schlaufm, wal a nimma weita g'funna haut in dera Finzrighkeit, u wal a koina Kirzla mäiha g'hatt haut.
Sedím ve své tiché komůrce a vzpomínám, jak už tolikrát, na dávno uplynulé mládí. Hlučný ryk velkoměsta doléhá k mému sluchu jen jako tlumené hučení – zavírám oči a duší jsem daleko odtud, mimo moře domů, za Dunajem, doma na podzimních nivách chebského domova. Srdce mi naplňuje blahodárný stesk: znovu se vidím spojen se všemi svými drahými; ve velké jizbě, obráceni k „Božímu koutu", klečí rodiče a sourozenci v soumraku dušičkového večera a při mihotavých svíčkách hlasitě odříkávají Otčenáš za „ubohé duše" – a my děti se v nejhlubším nitru chvějeme zbožnou úctou. Právě jednoho takového večera se mému mládí poprvé postavila tváří v tvář myšlenka na smrt, a já jsem se s vroucí horlivostí modlil k milému Bohu, aby mě nechal zemřít jistojistě dřív než otce a matku. A přece to dopadlo jinak! –
Allerseelen-Erinnerungen.
Ich sitze in meiner stillen Kammer und gedenke, wie so oft, der entschwundenen Jugendzeit. Der tosende Lärm der Großstadt erreicht mein Ohr nur als dumpfes Brausen ich schließe die Augen und bin mit meiner Seele weit draußen aus dem Häusermeer, über die Donau hinaus, daheim in den herbstlichen Gefilden der Egerheimat Eine wohltuende Wehmut erfüllt mein Herz: ich sehe mich wieder vereint mit meinen Lieben allen; in der großen Stube gegen den Herrgotteswinkel gewendet, knieen die Eltern und Geschwister in der Dämmerung des Allerseelenabends und beten bei flackernden Kerzen mit lauter Stimme die Vaterunser für die „armen Seelen" — und wir Kinder erschauern im Innersten vor Andacht An einem jener Abende ist meiner Jugend zum ersten Male der Gedanke an den Tod entgegengetreten, und ich habe den lieben Gott mit heißer Inbrunst gebetet, daß er mich ganz gewiß vor Vater und Mutter sterben lassen möge. Und doch ist es anders gekommen! —
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.