Dějiny našeho rodného města (Rudi Marterer, 1956)
Článek Rudiho Marterera (1956) o dějinách Horního Slavkova, s úvodním dopisem R. Webera; ze sborníku k 50. výročí patronátu města Auerbach i.d.OPf.
Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.
R. Weber – průvodní dopis
R. Weber
V příloze Vám posílám krátkou historii Vašeho města, kterou v roce 1956 sepsal slavkovský rodák Rudi Marterer (+1971). Zařadil jsem ji také do pamětního sborníku, který jsem sestavil, s názvem „50 let patronátu města Auerbach i.d.OPf. nad z domova vyhnanými obyvateli kdysi císařsky svobodného horního města Horní Slavkov (Schlaggenwald) v Chebsku“ – tam s více fotografiemi, jejichž velikost však přesahuje možnosti e-mailové přílohy.
Původní znění (R. Weber – Begleitschreiben)
R. Weber
In der Anlage schicke ich Ihnen eine kurze Geschichte Ihrer Stadt, die der Schlaggenwalder Rudi Marterer (+1971) im Jahre 1956 verfasst hat. Ich habe sie auch in die von mir zusammengestellte Festschrift "50 Jahre Patenschaft der Stadt Auerbach i.d.OPf. über die heimatvertriebenen Bewohner der einst kaiserlich freien Bergstadt Schlaggenwald im Egerland" aufgenommen - dort mit mehr Fotos, deren Größe den Email-Anhang aber übersteigt.
Dějiny našeho rodného města
Dějiny našeho rodného města
od Rudiho Marterera
Několik kilometrů jižně od světoznámých lázní Karlovy Vary (Karlsbad) leží v horské kotlině Slavkovského lesa (Kaiserwald) staré horní město Horní Slavkov (Schlaggenwald). Na návrší se tyčí kostel svatého Jiří, který spolu s řadami domů ležícími u jeho paty tvoří malebný pohled. Z ochozu kostelní věže se oku otevírá nádherný rozhled po půvabné krajině, jež na západě ukazuje bájemi opředený Krudum a Špičák (Spitzberg), na severovýchodě zalesněný horský hřbet Vřesoviště (Heide), zatímco k jihovýchodu se rozprostírá pahorkatina.
Zcela daleko na severu ohraničuje obzor modravě se lesknoucí silueta Krušných hor (Erzgebirge). Dobré silnice a železniční trať Loket (Elbogen)–Schönwehr, která na vysokých kamenných obloukových mostech (viaduktech) překonává několik údolních zářezů, zajišťují spojení s okolním světem. Půda, na níž Horní Slavkov stojí, byla kdysi bohatá na cínovou rudu. Vedle toho obsahuje hornina také olovo, měď, stříbro, kobalt, uran a další kovy.
Jak Horní Slavkov přišel ke svému jménu
Cínová ruda sahala až k povrchu země, takže vystupovala na povrch již v náplavách potoků a byla v skromném rozsahu získávána už prvními obyvateli tohoto území, Kelty. Lipský badatel Dr. H. Schultz uvádí ve své knize „Der Seifenbergbau im Erzgebirge und die Walensagen“ pro to četné důkazy. Přítomnost Keltů dokládají také obětní kameny na Špičáku (Spitzberg), dochované až do naší doby.
Slavkovský les (Kaiserwald), v němž leží stará horní města Horní Slavkov (Schlaggenwald), Krásno (Schönfeld) a Čistá (Lauterbach), byl kolem roku 1100 v držení pánů z Rýzmburka (Riesenburg). Potomek tohoto rodu jménem Schlakko, jemuž patřilo lesní území u Krudumu, zde nechal dolovat rudu. Vznikla osada, kterou na počest svého majitele nazvali Schlakkowald. Z tohoto starého označení pak později vznikl dnešní název Schlaggenwald. První osada, která byla zničena za třicetileté války, se nacházela v lesní části zvané „im Seifen“. Nezávisle na tom se v bočním údolí rozvinula další hornická osada, takzvaná Seifertsgrün, jež představuje nejstarší část pozdějšího městského území Horního Slavkova.
Bohaté nálezy rud přilákaly ze sousedního Bavorska (Bayern), ze Saska (Sachsen) a z Harzu četné horníky, kteří se zde usadili a provozovali hornictví. Tím vznikl také vlastní dialekt slavkovských obyvatel, který se podstatně liší od nářečí Chebanů obvyklého v sousedních vesnicích. S rozkvětem cínového dolování osada rychle rostla.
Od povýšení na město až po konec vlády Pflugů
Horní Slavkov, který již roku 1242 měl farní kostel, byl roku 1298 povýšen na město a obdařen norimberským městským právem, neboť díky obchodu s cínem s Norimberkem (Nürnberg) měli v Horním Slavkově majetek mnozí norimberští patricijové. V listině z roku 1383 jsou blíže uvedena různá práva a svobody města.
Nástupci Rýzmburků byli krátce hrabata z Gleichenu, poté páni z Plavna a Míšně (Meißen), kteří kolem roku 1454 získali město a území Horního Slavkova. Také hrabata Šlikové (Schlick) jsou v listinách zaznamenáni jako majitelé města. Roku 1495 nastoupil vládu nad Horním Slavkovem Sebastian Pflug z Rabštejna, aby ji roku 1501 předal Hansi Pflugovi, který zemřel roku 1537. Jeho nástupcem se stal Kaspar Pflug, synovec Hanse Pfluga.
Pflugovští vrchnostenští páni zlepšili a rozšířili báňská zařízení vybudováním sto metrů hluboké vodní štoly, takzvané dědičné štoly Kaspara Pfluga, která udržovala rudné doly bez vody a ušetřila stavbu nákladných vodních čerpacích zařízení. Nejgeniálnějším počinem však bylo vytvoření důmyslného kanálového systému, který z uměle založených rybníků v lesním území Krudumu a vzdálené Kladské hory (Glatzener Berg) prostřednictvím příkopů Ebmet a Flöß dodával dolům potřebnou provozní vodu a dodnes zásobuje vodou průmyslová zařízení a města Horní Slavkov a Krásno (Schönfeld). Za vlády Pflugů se město obohatilo o mnoho krásných domů v norimberském stavebním slohu, které jsou potomstvu známé jako Pflugovské domy.
Bohužel vzala blahodárná vláda Pflugů tragický konec. Protože se Kaspar Pflug připojil k protestantskému hnutí, dostal se do rozporu s vládou císaře Ferdinanda I. Když císař zvítězil ve šmalkaldské válce, mohl si Kaspar Pflug zachránit život jen útěkem do Saska. Roku 1547 zabavil císař Ferdinand I. jeho majetek a zanechané jmění. Prohlásil Horní Slavkov za císařsky svobodné horní město se všemi právy a povinnostmi takového města. Zároveň udělil Hornímu Slavkovu nový městský znak, jehož provedení se zachovalo až do současnosti.
Vzestup na cínovou metropoli Chebska
Po útěku Kaspara Pfluga získalo město báňské provozy a vedlo je dále s velkou zručností a dobrým úspěchem.
Obchod a řemesla vzkvétaly, blahobyt měšťanů rostl a Horní Slavkov se díky cínu stal nejbohatším a nejznámějším městem v celém okolí. Roku 1597 přešlo dokonce dočasně do slavkovského držení panství Bečov (Petschau). V té době v Horním Slavkově bydlelo mnoho šlechtických rodin, což dokládá neméně než 26 erbovních vyobrazení v městském muzeu.
Obyvatelstvo vzrostlo díky mnoha horníkům, řemeslníkům a obchodníkům na 6000 osob. Město bylo rozděleno do 4 správních obvodů a bylo řízeno 4 purkmistry, kteří se v úřadě čtvrtletně střídali. Císař dosadil báňského mistra, mincmistra, lesmistra a hejtmana k ochraně císařských práv. Desátník přijímal na Desátkovém náměstí splatné daně. Již od roku 1300 mělo město vlastní soudnictví v čele s městským rychtářem. Hrdelní soud, na němž byly rozsudky smrti vykonávány katem z Jáchymova (St. Joachimsthal), zůstal jako jediný svého druhu ve střední Evropě zachován až do naší doby.
Kolem roku 1500 získalo město latinskou školu, která si díky svým vynikajícím učitelům dokázala získat dobrou pověst. Roku 1535 byla zřízena také německá škola. Roku 1529 bylo město vydlážděno, roku 1581 má již vodovod, který podzemními dřevěnými troubami napájel četné studny pitnou vodou. Od roku 1534 jsou ve městě jen graduovaní lékárníci, od roku 1536 jen takoví lékaři.
Náboženské spory a válečné zmatky poškozují město
Náboženské spory reformační doby neprošly ani kolem Horního Slavkova beze stopy. Protože se Horní Slavkov připojil k novému Lutherovu učení, upadl v nemilost u císaře Matyáše, který chtěl město zapálit na všech čtyřech koncích. Vroucím úpěnlivým prošením starého horníka s bělostně bílými vlasy císař od svého záměru upustil. Roku 1624 nastoupila protireformace, čímž se Horní Slavkov stal opět katolickým a zůstal jím až do současnosti.
V dobách válek muselo město odvádět vysoké kontribuce, aby bylo ušetřeno ubytovávání vojsk a průchodů. Roku 1566 postavil Horní Slavkov pro tureckou válku 400 měšťanů a 700 horníků, ozbrojených a placených, do pole. Také Valdštejn odvedl roku 1622 v Horním Slavkově 2000 mužů. Znovu a znovu požadovali přítel i nepřítel kontribuce, které přesahovaly hospodářskou výkonnost města. Návštěvy u příslušného zeměpána nepřinesly úspěch. Město sice obdrželo ochranné listy, ty však kromě Švédů žádné vojsko nerespektovalo. Město se zadlužilo a muselo prodat část svého velkého pozemkového majetku.
Když se kurfiřt Fridrich V. Falcký, zeměpán Horní Falce (Oberpfalz), na krátkou dobu stal králem českým, holdovali mu i slavkovští obyvatelé. Za to byli později císařem těžce potrestáni. Císařský komisař, vyslaný roku 1623 do Horního Slavkova, postavil obyvatele jednotlivě před soud, odňal městu většinu zvláštních práv a zabavil panství Bečov (Petschau) i s územím náležející k Hornímu Slavkovu, které bylo přiděleno generálu Questenbergovi. Nejen tyto politické a válečné dopady město těžce sužovaly, ale i vnitřní rány neštěstí. Tak v letech 1582 a 1601 řádil v Horním Slavkově mor a zahubil četné lidi. Roku 1713 zničil velký požár celé dolní město, jehož obnova přinesla nová břemena.
Od cínu k porcelánu
V 16. století začal výnos rudných dolů pomalu klesat. Ještě sice byla získávána značná množství cínu, avšak rudné bohatství dřívějších dob se scvrklo.
K tomu přistoupilo ještě to, že se jako dodavatel cínu objevilo zahraničí. Poté co zejména Amerika dodávala cín podstatně levněji než doly ve Slavkovském lese a Krušných horách, chýlila se také v Horním Slavkově doba rozkvětu cínového dolování ke konci.
Když se Marie Terezie stala rakouskou císařovnou a prováděla své reformy, nastaly v Horním Slavkově zcela nové poměry. Roku 1722 byl vrchní báňský úřad nahrazen jednoduchým báňským úřadem, staré předpisy byly zrušeny a správa města přizpůsobena nové době. Počátkem 19. století si mnoho šlechtických a významných osobností, které pobývaly na léčení v Karlových Varech, prohlédlo slavkovský důl. Roku 1812 navštívil město císař František I. v doprovodu své dcery Marie Luisy, manželky Napoleonovy. Také Goethe pobýval v Horním Slavkově v letech 1811 a 1818.
V revolučním roce 1848 měl Horní Slavkov ještě 4000 obyvatel. Když se kolem roku 1850 naposledy státně provozované dolování zcela zastavilo, klesl počet obyvatel na 3000. Jen Pflugovské domy s parožními štíty a s kamennými, zdobenými domovními vraty, starobylé kamenné studny, pamětní sloupy, sochy a bohatě vybavené kostely a kaple připomínají onu dobu, kdy Horní Slavkov býval mocnou a zámožnou cínovou metropolí západních Čech.
Z mnoha řemesel, která se v Horním Slavkově provozovala, se některá zachovala a dosáhla pozoruhodné velikosti, tak horní pivovar a koželužnou vzniklá kožedělná továrna. V 19. století byla v Horním Slavkově také přádelna, která zaměstnávala četné lidi. Rovněž bylo ve městě až do přelomu století činných několik mydlářů. Z četných cínařských dílen zůstala až do současnosti jako jediný provoz naživu cínařská dílna Hanika.
Dobrotivý osud daroval Hornímu Slavkovu nový průmysl, který obyvatelstvu opět nabídl možnosti výdělku a jméno města znovu roznesl do celého světa. Roku 1792 položil báňský mistr Johann Georg Paulus ve slavkovském Údolí (Zechtal) základní kámen k první porcelánce v Čechách, poté co již předtím jistý Haberditzel ve vsi Rabensgrün u Horního Slavkova vyráběl porcelánu podobné nádobí. Z podniku, který Paulus založil a jeho nástupci dále vedli, se vyvinula světoznámá porcelánka Haas & Czjek, která až do roku 1945 zaměstnávala několik set dělníků a zaměstnanců.
Porcelánka Haas & Czjzek v Horním Slavkově, která byla jako první porcelánka v Čechách založena roku 1192
Slavní mužové z Horního Slavkova
Horní Slavkov zplodil také několik slavných mužů, tak Kaspara Bruschia (1518–1557), který se jako kronikář a korunovaný básník stal širokým okruhem lidí známým díky svým četným pojednáním v latinském jazyce.
Dále Zacharias Theobaldus (+ 1627), rektor slavkovské latinské školy, později profesor na univerzitě v Altdorfu v Bavorsku, sepsal dějiny husitské války.
Dále Christoph Grünes (Crinesius, + 1629), humanista, se stal profesorem orientálních jazyků na univerzitě v Altdorfu v Bavorsku, napsal první syrský slovník.
Básník Clemens Stephanis, jehož mravoučná hra „Die geistliche Aktion“ došla v reformační době velké pozornosti, je rovněž rodákem z Horního Slavkova.
Také Cölestin Werner, poslední opat cisterciáckého kláštera v Plasích (Plaß), se narodil v Horním Slavkově 10. března 1735. Daroval kostelu svatého Jiří v Horním Slavkově osm velkých olejomaleb od slavného malíře Brandla.
V samotném Horním Slavkově spatřili světlo světa dva známí umělci, a to Anton Hölperl, který byl vynikajícím portrétistou a dlouhou dobu žil jako malíř v Praze (Prag), jakož i Christian Leibelt.
Především však zde musí být jmenován vynikající malíř fresek a portrétů Elias Dollhopf, který se narodil 13. 1. 1703 v Tachově (Tachau), později se však přestěhoval do Horního Slavkova, kde strávil větší část svého života a kde také 12. 12. 1773 zemřel. Byl dokonce purkmistrem Horního Slavkova. Rukou tohoto mistra byly ozdobeny malbami četné kostely a kaple Chebska.
Kolébka v celém Chebsku známého hudebního skladatele Slavkovského lesa, Alberta Marterera (1881–1933), stála rovněž v Horním Slavkově.
Osud Horního Slavkova po vyhnání jeho obyvatel v roce 1945
Horní Slavkov jako farní obvod zahrnoval kdysi 12 přifařených míst, z nichž do naší doby ještě 8 vesnic náleželo ke slavkovské faře. Jsou to místa Gfell, Leßnitz, Müllersgrün, Poschitzau, Rabensgrün, Schönwehr, Stirn a Töppeles. Od nepaměti měly tyto vesnice s Horním Slavkovem vřelé styčné body, jež vedly k srdečnému sepětí obyvatel.
Půvabné okolí s horami, údolími, vysokými smrkovými lesy a zrcadlícími se rybníky učinilo z Horního Slavkova také oblíbené letovisko, které hostům díky své krajinné kráse, jakož i díky historickým stavbám a přívětivé povaze obyvatel starého horního města zůstalo nezapomenutelné. Z této krásy však dnes už není mnoho vidět. Neboť po vyhnání usedlých obyvatel v osudovém roce 1945 zahájili Češi jako noví páni na příkaz Ruska těžbu uranu. Vrtné věže a šachetní zařízení, obytné bloky a baráky změnily tvář krajiny. Horečnatému hledání tohoto žádaného těžkého kovu padla za oběť pole a louky, líbezná údolí a četné budovy. Jen staré městské jádro zůstalo ve svých podstatných rysech nezměněno.
Nucenou pracovní povinností pracovních sil, které se skládaly z Němců, Čechů, Slováků, Maďarů, Poláků, Rusů a cikánů, vzrostl počet obyvatel Horního Slavkova z dřívějších 3000 na přes 12000 osob. Cizí tváře a cizí zvuky dnes ovládají kdysi ryze německé město.
Dej Bůh, aby se Horní Slavkov v nepříliš vzdálené době stal opět svobodným horním městem, a to svobodným v nejpravějším smyslu toho slova, aby mohl povolat zpět ony německé lidi, kteří k němu patří a které před 10 lety z něho protiprávně vyhnali.
Původní znění (Die Geschichte unserer Heimatstadt)
Die Geschichte unserer Heimatstadt
von Rudi Marterer
Wenige Kilometer südlich des Weltkurortes Karlsbad liegt in einem Talkessel des Kaiserwaldes die alte Bergstadt Schlaggenwald. Auf einer Anhöhe erhebt sich die St.-Georgs-Kirche, die mit den zu ihren Füßen liegenden Häuserreihen einen malerischen Anblick bietet. Von der Galerie des Kirchturmes erschließt sich dem Auge ein herrlicher Rundblick über die reizvolle Landschaft, die im Westen den sagenumwobenen Krudum- und Spitzberg zeigt, im Nordosten den bewaldeten Höhenzug der Heide, während sich nach Südosten Hügelland ausbreitet.
Ganz weit im Norden begrenzt die blauschimmernde Silhouette des Erzgebirges den Horizont. Gute Straßen und die Eisenbahnlinie Elbogen-Schönwehr, die auf hohen Steinbogenbrücken (Viadukten) mehrere Taleinschnitte überquert, stellen die Verbindung zur Außenwelt her. Der Boden, auf dem Schlaggenwald steht, war einst reich an Zinnerzen. Daneben enthält das Gestein auch Blei, Kupfer, Silber, Kobalt, Uran und andere Metalle mehr.
Wie Schlaggenwald zu seinem Namen kam
Die Zinnerze reichten bis an die Oberfläche der Erde, so daß sie schon in den Anschwemmungen der Bäche zutage traten und bereits von den ersten Bewohnern dieses Gebietes, den Kelten, in bescheidenem Ausmaß gewonnen wurden. Der Leipziger Forscher Dr. H. Schultz führt. in seinem Buch „Der Seifenbergbau im Erzgebirge und die Walensagen" zahlreiche Beweise dafür an. Die Anwesenheit der Kelten wird auch durch die bis in unsere Zeit erhaltenen Opfersteine am Spitzberg bezeugt.
Der Kaiserwald, in dem die alten Bergstädte Schlaggenwald, Schönfeld und Lauterbach liegen, war um 1100 im Besitz der Herren von der Riesenburg. Ein Nachkomme dieses Geschlechts mit Vornamen Schlakko, dem das Waldgebiet beim Krudum gehörte, ließ hier nach Erz schürfen. Es entstand eine Siedlung, die man zu Ehren seines Besitzers Schlakkowald nannte. Aus dieser alten Bezeichnung entstand dann später der heutige Name Schlaggenwald. Die erste Ansiedlung, die im Dreißigjährigen Krieg zerstört wurde, befand sich in einem Waldteil, der den Namen „im Seifen" führt. Unabhängig davon entwickelte sich in einem Seitental eine weitere Bergbausiedlung, die sogenannte Seifertsgrün, die den ältesten Teil des späteren Stadtgebietes von Schlaggenwald darstellt.
Die reichen Erzfunde lockten aus dem benachbarten Bayern, aus Sachsen und dem Harz zahlreiche Bergleute an, die sich hier niederließen und Bergbau betrieben. Dadurch entstand auch der eigene Dialekt der Schlaggenwal-
der Bewohner, der sich von der in den benachbarten Dörfern üblichen Mundart der Egerländer wesentlich unterscheidet. Mit dem Aufblühen des Zinnbergbaues wuchs der Ort schnell heran.
Von der Ernennung zur Stadt bis zum Ende der Pflugherrschaft
Schlaggenwald, das bereits 1242 eine Pfarrkirche besitzt, wird 1298 zur Stadt erhoben und mit Nürnberger Stadtrecht ausgestattet, da durch den Zinnhandel mit Nürnberg viele Nürnberger Patrizier in Schlaggenwald Besitz hatten. In einer Urkunde aus dem Jahre 1383 werden die verschiedenen Rechte und Freiheiten der Stadt näher angeführt.
Die Nachfolger Riesenburgs waren für kurze Zeit die Grafen von Gleichen, dann die Junker von Plauen und Meißen, die um 1454 Stadt und Gebiet von Schlaggenwald erwarben. Auch die Grafen Schlick sind in den Akten als Besitzer der Stadt verzeichnet. 1495 trat Sebastian Pflug von Rabenstein die Herrschaft über Schlaggenwald an, um sie 1501 an Hans Pflug weiterzugeben, der 1537 starb. Sein Nachfolger wurde Kaspar Pflug, ein Neffe von Hans Pflug.
Die Pflug'schen Grundherren verbesserten und erweiterten die Bergwerksanlagen durch Errichtung eines hundert Meter tiefen Wasserstollens, dem sogenannten Kaspar-Pflug-Erbstollen, der die Erzgruben wasserfrei hielt und den Bau kostspieliger Wasserhebewerke ersparte. Die genialste Leistung aber war die Schaffung eines sinnreichen Kanalsystems, das aus künstlich angelegten Teichen im Waldgebiet des Krudums und des entfernten Glatzener Berges durch den Ebmet- und Flößgraben den Bergwerken das erforderliche Betriebswasser lieferte und heute noch die Industrieanlagen und die Städte Schlaggenwald und Schönfeld mit Wasser versorgt. Die Stadt wurde unter der Pflugherrschaft um viele schöne Häuser im Nürnberger Baustil bereichert, die der Nachwelt als Pflughäuser bekannt sind.
Leider nahm die segensreiche Herrschaft der Pfluge ein tragisches Ende. Da sich Kaspar Pflug der protestantischen Bewegung anschloß, kam er im Gegensatz zu der Regierung Kaiser Ferdinand I. Als der Kaiser im Schmalkaldischen Krieg siegte, konnte Kaspar Pflug sein Leben nur durch die Flucht nach Sachsen retten. 1547 beschlagnahmte Kaiser Ferdinand I. seinen Besitz und sein zurückgelassenes Vermögen. Er erklärte Schlaggenwald zur kaiserlich freien Bergstadt mit allen Rechten und Pflichten einer solchen. Gleimzeitig verlieh er Schlaggenwald ein neues Stadtwappen, dessen Ausführung bis in die Gegenwart beibehalten wurde.
Aufstieg zur Zinnmetropole des Egerlandes
Nach der Flucht Kaspar Pflug's erwarb die Stadt die Bergbaubetriebe und führte sie mit großem Geschick und gutem Erfolg weiter.
Handel und Wandel blühten, der Wohlstand der Bürger hob sich und Schlaggenwald wurde durch das Zinn zur reichsten und bekanntesten Stadt in der
ganzen Umgebung. 1597 kam sogar die Grundherrschaft Petschau vorübergehend in Schlaggenwalder Besitz. Zu dieser Zeit wohnten viele Adelsfamilien in Schlaggenwald, was durch nicht weniger als 26 Wappenbilder im Stadtmuseum bewiesen wird.
Die Einwohnerschaft wuchs durch die vielen Bergleute, Handwerker und Kaufleute auf 6000 Personen an. Die Stadt war in 4 Verwaltungsgebiete eingeteilt und wurde von 4 Bürgermeistern regiert, die sich vierteljährlich im Amte ablösten. Vom Kaiser wurden ein Bergmeister, ein Münzmeister, ein Forstmeister und ein Hauptmann zur Wahrung der kaiserlichen Rechte eingesetzt. Der Zehenter nahm am Zehentplatz die fälligen Steuern entgegen. Schon seit 1300 besaß die Stadt eigene Gerichtsbarkeit mit einem Stadtrichter an der Spitze. Das Hochgericht, an dem die Todesurteile vom Nachrichter aus St. Joachimsthal vollstreckt wurden, blieb als einziges seiner Art in Mitteleuropa bis in unsere Zeit erhalten.
Um 1500 erhielt die Stadt eine Lateinschule, die sich durch ihre vorzüglichen Lehrkräfte einen guten Ruf verschaffen konnte. 1535 wurde auch eine deutsche Schule errichtet. 1529 erfolgte die Pflasterung der Stadt, 1581 besitzt sie bereits eine Wasserleitung, die durch unterirdisch verlegte Holzröhren die zahlreichen Brunnen mit Trinkwasser speiste. Ab 1534 gibt es in der Stadt nur graduierte Apotheker, ab 1536 nur solche Ärzte.
Religionsstreitigkeiten und Kriegswirren schädigen die Stadt
Die Religionsstreitigkeiten der Reformationszeit gingen auch an Schlaggenwald nicht spurlos vorüber. Da sich Schlaggenwald der neuen Lehre Luthers anschloß, fiel es bei Kaiser Matthias in Ungnade, der die Stadt an allen vier Enden anzünden wollte. Durch das innige Flehen eines alten Bergmannes mit schlohweißem Haar ließ der Kaiser von seinem Vorhaben ab. 1624 setzte die Gegenreformation ein, wodurch Schlaggenwald wieder katholisch wurde und es bis in die Gegenwart blieb.
In Kriegszeiten mußte die Stadt hohe Kontributionen erlegen, um von Einquartierungen und Durchmärschen verschont zu bleiben. 1566 stellte Schlaggenwald für den Türkenkrieg 400 Bürger und 700 Bergleute bewaffnet und besoldet ins Feld. Auch Wallenstein musterte 1622 in Schlaggenwald 2000 Mann an. Immer wieder haben Freund und Feind Kontributionen verlangt, die über die wirtschaftliche Leistungskraft der Stadt hinausgingen. Vorsprachen beim jeweiligen Landesherrn hatten keinen Erfolg. Wohl erhielt die Stadt Schutzbriefe ausgestellt, die aber außer von den Schweden von keinem Kriegsvolk beachtet wurden. Die Stadt geriet in Schulden und musste einen Teil ihres großen Grundbesitzes verkaufen.
Als Kurfürst Friedrich V. von der Pfalz, der Landesherr der Oberpfalz, für kurze Zeit König von Böhmen wurde, huldigten ihm auch die Schlaggenwalder Bewohner. Dafür wurden sie nachher vom Kaiser schwer bestraft. Der 1623 nach Schlaggenwald entsandte kaiserliche Kommissar stellte die Bewohner einzeln vor Gericht, entzog der Stadt die meisten Sonderrechte und be-
schlagnahmte die zu Schlaggenwald gehörige Herrschaft Petschau samt Gebiet, das dem General Questenberg zugeeignet wurde. Nicht nur diese politischen und kriegerischen Auswirkungen setzten der Stadt arg zu, sondern auch innere Unglücksschläge. So wütete in den Jahren 1582 und 1601 in Schlaggenwald die Pest und raffte zahlreiche Menschen dahin. 1713 vernichtete ein großer Brand die ganze untere Stadt, deren Wiederaufbau neue Lasten brachte.
Vom Zinn zum Porzellan
Im 16. Jahrhundert ließ die Ausbeute der Erzgruben langsam nach. Wohl wurden noch erhebliche Mengen an Zinn gewonnen, doch der Erzreichtum früherer Zeiten war zusammengeschrumpft.
Dazu kam noch, daß das Ausland als Zinnlieferant in Erscheinung trat. Nachdem vor allem Amerika das Zinn bedeutend billiger lieferte als die Bergwerke im Kaiserwald und Erzgebirge, ging auch in Schlaggenwald die Blütezeit des Zinnbergbaues ihrem Ende entgegen.
Als Maria Theresia Kaiserin von Osterreich wurde und ihre Reformen durchführte, traten in Schlaggenwald völlig neue Verhältnisse ein. 1722 wurden das Oberbergamt durch ein einfaches Bergamt ersetzt, alte Verordnungen aufgehoben und die Verwaltung der Stadt der neuen Zeit angepaßt. Anfangs des 19. Jahrhunderts besichtigten viele adelige und prominente Persönlichkeiten, die in Karlsbad zur Kur weilten, das Bergwerk von Schlaggenwald. 1812 stattete Kaiser Franz I. in Begleitung seiner Tochter Maria Luise, der Gemahlin Napoleons, der Stadt einen Besuch ab. Auch Goethe weilte 1811 und 1818 in Schlaggenwald.
Im Revolutionsjahr 1848 hatte Schlaggenwald noch 4000 Einwohner. Als gegen 1850 der zuletzt staatlich betriebene Bergbau gänzlich zum Stillstand kam, ging die Einwohnerzahl auf 3000 zurück. Nur die horngiebeligen Pflughäuser mit ihren in Stein gefaßten und verzierten Haustoren, die altertümlichen Steinbrunnen, Gedenksäulen, Statuen und reich ausgestatteten Kirchen und Kapellen erinnern an jene Zeit, in der Schlaggenwald die mächtige und wohlhabende Zinnmetropole Westböhmens war.
Von den vielen Gewerben, die in Schlaggenwald ausgeübt wurden, blieben einige erhalten, die es zu beachtlicher Größe brachten, so die Bergbrauerei und die aus einer Lohgerberei hervorgegangene Lederfabrik. Im 19. Jahrhundert gab es in Schlaggenwald auch eine Spinnerei, die zahlreiche Leute beschäftigte. Ebenso waren in der Stadt bis um die Jahrhundertwende einige Seifensieder tätig. Von den zahlreichen Zinngießereien blieb bis in die Gegenwart als einziger Betrieb die Zinngießerei Hanika am Leben.
Ein gütiges Geschick schenkte Schlaggenwald eine neue Industrie, die der Bevölkerung wieder Verdienstmöglichkeiten bot und den Namen der Stadt abermals in alle Welt trug. 1792 legte der Bergmeister Johann Georg Paulus im Schlaggenwalder Zechtal den Grundstein zur ersten Porzellanfabrik Böh-
mens, nachdem schon zuvor ein gewisser Haberditzel im Dorf Rabensgrün bei Schlaggenwald porzellanähnliches Geschirr erzeugt hatte. Aus dem von Paulus gegründeten und von seinen Nachfolgern weitergeführten Unternehmen entwickelte sich die weltbekannte Porzellanfabrik Haas & Czjek, die bis 1945 mehrere hundert Arbeiter und Angestellte beschäftigte.
Die Porzellanfabrik Haas & Czjzek in Schlaggenwald, die als erste Porzellanfabrik Böhmens 1192 gegründet wurde
Berühmte Männer aus Schlaggenwald
Schlaggenwald brachte auch einige berühmte Männer hervor, so Kaspar Bruschius (1518-1557), der als Chronist und gekrönter Poet durch seine zahlreichen Abhandlungen in lateinischer Sprache weithin bekannt wurde.
Dann Zacharias Theobaldus (+ 1627), Rektor der Schlaggenwalder Lateinschule, später Professor an der Universität zu Altdorf in Bayern, schrieb die Geschichte des Hussitenkrieges.
Ferner Christoph Grünes (Crinesius, + 1629), Humanist, wurde Professor für orientalische Sprachen an der Universität zu Altdorf in Bayern, schrieb das erste syrische Lexikon.
Der Dichter Clemens Stephanis, dessen Jedermannspiel „Die geistliche Aktion" während der Reformationszeit große Beachtung fand, ist ebenfalls aus Schlaggenwald gebürtig.
Auch Cölestin Werner, der letzte Abt des Zisterzienserstiftes Plaß, wurde in Schlaggenwald am 10. März 1735 geboren. Er schenkte der St.-Georgs-Kirche in Schlaggenwald acht große Ölgemälde von dem berühmten Maler Brandl.
In Schlaggenwald selbst erblickten zwei bekannte Künstler das Licht der Welt, und zwar Anton Hölperl, der ein ausgezeichneter Porträtmaler war und lange Zeit in Prag als Kunstmaler lebte, sowie Christian Leibelt.
Vor allem aber muß hier der hervorragende Fresken- und Porträtmaler Elias Dollhopf genannt werden, der am 13.1.1703 in Tachau geboren wurde, spä-
ter aber nach Schlaggenwald übersiedelte, wo er den größten Teil seines Lebens verbrachte und hier auch am 12.12.1773 gestorben ist. Er war sogar Bürgermeister von Schlaggenwald. Von der Hand dieses Meisters wurden zahlreiche Kirchen und Kapellen des Egerlandes mit Gemälden geschmückt.
Die Wiege des im ganzen Egerland bekannten Tondichters des Kaiserwaldes, Albert Marterer (1881-1933), stand ebenfalls in Schlaggenwald.
Das Schicksal Schlaggenwalds nach der Vertreibung seiner Bewohner im Jahre 1945
Als Kirchsprengel umfaßte Schlaggenwald einst 12 eingepfarrte Orte, von denen bis in unsere Zeit noch 8 Dörfer zur Schlaggenwalder Pfarrei gehören. Es sind dies die Orte Gfell, Leßnitz, Müllersgrün, Poschitzau, Rabensgrün, Schönwehr, Stirn und Töppeles. Seit altersher hatten diese Dörfer mit Schlaggenwald innige Berührungspunkte, die zu einer herzlichen Verbundenheit der Bewohner führten.
Die reizvolle Umgebung mit Bergen, Tälern, hohen Fichtenwäldern und spiegelnden Teichen machte Schlaggenwald auch zu einer beliebten Sommerfrische, die den Gästen durch ihre landschaftliche Schönheit wie auch durch die historischen Bauwerke und das freundliche Wesen der Bewohner der alten Bergstadt unvergessen blieb. Von dieser Schönheit ist heute allerdings nicht mehr viel zu sehen. Denn nach der Vertreibung der angestammten Bewohner im Schicksalsjahr 1945 nahmen die Tschechen als neue Herren auf Befehl Rußlands die Urangewinnung auf. Bohrtürme und Schachtanlagen, Wohnblocks und Baracken haben das Gesicht der Landschaft verändert. Der fieberhaften Suche nach diesem begehrten Schwermetall sind Felder und Wiesen, liebliche Täler und zahlreiche Gebäude zum Opfer gefallen. Nur der alte Stadtkern blieb in seinen wesentlichen Zügen unverändert.
Durch die Zwangsverpflichtung von Arbeitskräften, die sich aus Deutschen, Tschechen, Slowaken, Ungarn, Polen, Russen und Zigeunern zusammensetzen, erhöhte sich die Einwohnerzahl Schlaggenwalds von ehemals 3000 auf über 12000 Personen. Fremde Gesichter und fremde Laute beherrschen heute die einst rein deutsche Stadt.
Gebe Gott, daß Schlaggenwald in nicht zu ferner Zeit auch wieder eine freie Bergstadt wird, und zwar frei in des Wortes wahrster Bedeutung, damit sie jene deutschen Menschen zurückrufen kann, die zu ihr gehören und die man vor 10 Jahren widerrechtlich aus ihr verjagt hat.