Z dějin cínového hornictví v revíru Horní Slavkov–Krásno v 16. století
Studie Dr. Jiřího Majera „Aus der Geschichte des Zinnbergbaus im Revier Schlaggenwald-Schönfeld im 16. Jahrhundert", otištěná v hornickém časopise Der Anschnitt — Zeitschrift für Kunst und Kultur im Bergbau, ročník 22 (1970), číslo 3, který vydává Deutsches Bergbau-Museum Bochum. Sleduje vzestup slavkovsko-krásenského revíru na přední místo evropské produkce cínu, budování vodní soustavy včetně Königswarter Teichu, důlní díla na Hubském a Schnödově pni, vstup norimberského a augsburského kapitálu (Nützelové, Schnödové, Welserové, Fuggerové), pokusy o královský monopol na cín i následný úpadek po roce 1547. Text doprovází 41 poznámek s odkazy na archivní prameny. Přepis německého originálu i český překlad jsou pořízené s pomocí AI; původní znění je u každé kapitoly v rozbalovací části a jako sken stránky.
Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.
Z dějin cínového hornictví v revíru Horní Slavkov–Krásno v 16. století
Dr. Jiří Majer
V průběhu 15. století se v dosud ne příliš složité hospodářské struktuře střední Evropy začaly stále výrazněji rýsovat příznaky zásadních změn. Renesancí obnovený zájem o exaktní vědy a přírodní zdroje, rozmach řemesel a obchodu, snahy o zlepšení zemědělství a s tím související růst počtu obyvatel i zvyšování jejich životní a kulturní úrovně signalizovaly blížící se přelom nového věku. Tento nový směr se brzy projevil i v hornictví: v tradičních ložiscích drahých kovů snahou zavádět nová technická zařízení umožňující hospodárnou těžbu ve větších hloubkách, v ložiscích obecných kovů zase zvýšenou dobývací a těžební činností.
Vedle tyrolské a slovenské mědi, štýrského železa a goslarského olova se brzy do popředí zájmu hornických podnikatelů i mezinárodního obchodu dostal také cín.
V Evropě se na přelomu 15. a 16. století cínové rudy těžily jen v těchto významných oblastech: na saské a české straně Krušných hor, v Kaiserwaldu (Slavkovském lese), v anglickém Cornwallu a v Devonu. Počátky dobývací činnosti na těchto místech sahají prokazatelně až do pravěku. Vrchol těžby však připadl teprve na první desetiletí novověku. Po výkyvu produkce v saském hornictví na přelomu 15. a 16. století nabylo cínové hornictví v českém Slavkovském lese, především
[obr] ▼ Kynžvartský rybník u Kladské. Byl založen v letech 1501/02 pro potřeby hornictví
[obr] Mapa hornického revíru Horní Slavkov a Krásno z roku 1699
v revíru Horní Slavkov (Schlaggenwald) – Krásno (Schönfeld), mimořádně velkého významu. I zde sahají počátky těžby rýžováním ze sekundárních ložisek prokazatelně až před polovinu 13. století, kdy české cínu na trzích v Bruggách a v Kolíně nad Rýnem svou kvalitou a množstvím vyvolávalo citelný pokles cen anglického cínu¹.
Na prahu 16. století bylo zdejší cínové hornictví již tak intenzivní, že tehdejší majitel největšího cínového dolového území, Hans Pflug z Rabštejna, pokládal za nutné vydat 26. prosince 1509 pro cínové doly v Horním Slavkově samostatný cínový horní řád. Jako předloha posloužil téhož roku vydaný annabergský horní řád². Slavkovský horní řád ovšem shrnoval i řadu starších a osvědčených českých právních zvyklostí, a zastínil tak předchozí cínové řády vydané v Krupce roku 1487 a v Altenbergu roku 1491. Společně s pozdějším jáchymovským horním řádem z roku 1518 se stal vzorem pro řadu dalších hornických předpisů v českých zemích. Po jeho vydání následoval rychlejší rozvoj hornické činnosti na cínorudných ložiskách, zejména když dědičné štoly (Erbstollen), Chebská a Starošťolová štola, pronikly roku 1516 do oblasti nejbohatšího výskytu ve Slavkovském lese, tzv. Huberova stocku (Huber-Stock) mezi Horním Slavkovem a Krásnem³. Stalo se tak téhož roku, kdy byly odkryty první bohaté stříbrné žíly v Jáchymově⁴. Otevřením obou těchto hornických oblastí začala v českém hornictví nová éra.
Úspěšné práce na Huberově stocku, na dalších třech stocích a v některých pásmech cínorudných žil v jeho okolí podnítily těžbu i na jiných místech Slavkovského lesa, a to v okolí Mariánských Lázní, Kynžvartu, Pramenů (Sangerberg), Čisté (Lauterbach) a Smrkovce (Schönficht). V různých vodních tocích protékajících cínorudnými územími bylo založeno i několik rýžovišť (Seifen). Souběžně se mimořádně silně rozvíjely i důlní práce na stříbrorudných ložiskách, takže se v letech 1525/26 dokonce uvažovalo o zřízení nové mincovny v Horním Slavkově a o zahájení ražby tolarů⁵, aby bylo k dispozici dostatek peněz na výplaty horníků. Produkce revíru Horní Slavkov–Krásno prudce stoupala a již ve dvacátých a třicátých letech 16. století dosahovala ročně 400 až 500 tun cínu⁶. Zároveň se zvětšoval i Horní Slavkov, který se z malého městečka rozrostl v rozsáhlé, honosné sídlo s asi 4000 obyvateli a několika tisíci horníky v předměstích a okolních vsích; i město Krásno tehdy dosáhlo nejméně 2000 obyvatel⁷.
Jakmile byly vyčerpány horní partie ložisek, nebylo už možné udržet trvalou těžbu cínu bez odpovídajících opatření. K nim patřilo především účelné zavedení nejnovější hornické techniky, uplatnění vhodných technologických postupů při úpravě a hutnění cínových rud a zajištění dostatečného přívodu vody pro pohon zařízení a separaci. V dopravní technice zůstal revír Horní Slavkov–Krásno v 16. století konzervativní. Namísto těžních strojů s kolovým pohonem (Bulgenkünste s Kehrradantrieb), které se osvědčily v českých a saských revírech Krušných hor, se zde tradičně nadále používal koňský žentour (Göpel), který byl v 16. století zdokonalen pro těžbu se dvěma lany na jeden zdvih. Zásadní změna nastala v čerpací technice. Na počátku 16. století se nejprve používala paternosterová čerpadla, tzv. Heinzovy stroje (Heinzenkünste) s vodními koly o průměru až 10 m. Kolem poloviny 16. století se však vyvinula účinnější pístová čerpadla se zdvihem pístní tyče prostřednictvím klikového hřídele – konstrukce vyzkoušená v saském Ehrenfriedersdorfu – a s vodními koly různých průměrů až do 14,5 m. Také úprava cínové rudy byla v Horním Slavkově roku 1525 podstatně zlepšena, zejména zavedením tzv. mokrého procesu na stoupách (Pochwerke). Toto strojní zařízení, poprvé použité roku 1507 v Altenbergu, se pak brzy rozšířilo do všech českých revírů. Kromě toho byly zdokonaleny i pražicí a promývací postupy rudy v různých soustavách splavů (Spülrinnen) a všeobecně se snížila dosud vysoká procentní ztráta kovu i při hutnických postupech⁸.
Pro tato zařízení bylo zapotřebí mimořádně velkého množství vody. První snahy posílit dosud nevyužívané vodní toky v revíru Horní Slavkov–Krásno sahají už do 15. století, kdy byla poprvé využita rozsáhlá přírodní nádrž tvořená obřími rašeliništi na náhorní plošině nad Kynžvartem, která má dodnes rozlohu 830 ha. Z tohoto území – patřícího k oblastem s největšími ročními srážkami, 993 mm na 1 m² – byl už tehdy veden vodní příkop ke Krásnu a roku 1499 prodloužen až k důlním dílům nad Horním Slavkovem. Při rychlém rozvoji důlních prací však tento příkop nedokázal zásobovat vodou všechny důlní a hutní provozy. Proto byl v letech 1501 až 1530 posílen soustavou několika velkých důlních rybníků a pomocných příkopů. V letech 1530 až 1536 byl vodní příkop přebudován na mohutný vodní kanál, tzv. plavební příkop (Floßgraben), v délce 24 km a šířce zhruba 2 m. Toto umělé vodní dílo, v následujících desetiletích ještě rozšiřované, přesáhlo svou celkovou délkou daleko 30 km a používalo se pro dopravu k důlním provozům i pro plavení dřeva až do 19. století. Svým rozsahem mělo toto zařízení na saské straně obdobu jen v revíru Altenberg⁹.
Po tomto zlepšení provozních podmínek rychle rostl rozsah těžby, takže při pracích ve větších hloubkách brzy vznikly první vážnější potíže s odvodňováním. Ne všude bylo z provozních důvodů možné nasadit čerpací stroje; proto se od roku 1535 začalo se systematickým ražením několika hlubokých dědičných štol, které měly nahradit starší štolová díla a otevřít dosud vodou nepřístupné hlubší partie ložisek. Význam nabyla zejména štola In-
Zobrazit původní německý text
Aus der Geschichte des Zinnbergbaus im Revier Schlaggenwald-Schönfeld im 16. Jahrhundert
Dr. Jiří Majer
Im Laufe des 15. Jahrhunderts begannen sich in der noch nicht allzu komplizierten ökonomischen Struktur Mitteleuropas die Anzeichen grundsätzlicher Änderungen ausdrucksvoller abzuzeichnen. Das durch die Renaissance erneuerte Interesse für die exakten Wissenschaften und Naturquellen, die Entfaltung des Handwerks und des Handels, die Bemühungen um eine Melioration der Landwirtschaft und das damit zusammenhängende Anwachsen der Einwohnerzahl und die Erhöhung ihres Lebens- und Kulturniveaus signalisierten den sich nähernden Wendepunkt des neuen Zeitalters. Diese neue Richtung äußerte sich bald auch im Bergbau: in den traditionell fördernden Edelmetall-Lagerstätten durch das Bestreben, neue technische Vorrichtungen zu verwenden, die eine ökonomische Förderung in größeren Teufen ermöglichten, in Lagerstätten mit gewöhnlichen Metallen durch eine erhöhte Abbau- und Gewinnungstätigkeit.
Neben dem Tiroler und slowakischen Kupfer, dem steyerischen Eisen und Goslarschen Blei trat bald auch das Zinn in den Mittelpunkt des Interesses bergbaulicher Unternehmer und des internationalen Handels.
In Europa wurden an der Wende des 15. und 16. Jahrhunderts die Zinnerze nur in diesen wichtigen Gebieten gefördert: an der sächsischen und böhmischen Seite des Erzgebirges, im Kaiserwald, im englischen Cornwall und in Devon. Der Beginn der Abbautätigkeit an diesen Stellen reicht bis in die prähistorische Zeit zurück. Der Höhepunkt der Förderung fiel jedoch erst in die ersten Jahrzehnte der Neuzeit. Nach einer Produktionsschwankung im sächsischen Bergbau an der Wende des 15. und 16. Jahrhunderts gewann der Zinnbergbau im böhmischen Kaiserwald, vor allem
[obr] ▼ Königswarter Teich bei Glatzen (Kladská). Er wurde 1501/02 für Bergbauzwecke angelegt
[obr] Karte des Bergbaureviers von Schlaggenwald und Schönfeld von 1699
im Revier Schlaggenwald-Schönfeld (Horní Slavkov-Krásno), eine außerordentlich große Bedeutung. Auch hier reichen die Anfänge der Förderung durch Waschen aus sekundären Lagerstätten nachweisbar bis vor die Mitte des 13. Jahrhunderts zurück, als das böhmische Zinn auf den Märkten in Brügge und Köln durch seine Qualität und Menge eine spürbare Preissenkung des englischen Zinns verursachte¹.
An der Schwelle des 16. Jahrhunderts war hier der Zinnbergbau bereits so intensiv, daß der damalige Inhaber des größten Zinngrubengebietes, Hans Pflug von Rabenstein, es für notwendig fand, am 26. Dezember 1509 für die Zinngruben in Schlaggenwald eine selbständige Zinnordnung zu erlassen. Als Vorlage diente die im selben Jahre herausgegebene Annaberger Bergordnung². Die Schlaggenwalder Bergordnung resümierte allerdings auch eine Reihe älterer und bewährter böhmischer Rechtsgewohnheiten und stellte so die vorangehenden, in Graupen (Krupka) im Jahre 1487 und in Altenberg im Jahre 1491 herausgegebenen Zinnordnungen in den Schatten. Gemeinsam mit der späteren St. Joachimsthaler Bergordnung von 1518 wurde sie zum Vorbild für eine Reihe weiterer bergbaulicher Richtlinien in den böhmischen Ländern. Nach ihrer Herausgabe folgte eine schnellere Entfaltung der bergbaulichen Tätigkeit in den Zinnerzlagerstätten, namentlich als die Erbstollen, der Eger- und der Alt-Stöllner-Stollen, 1516 in das Gebiet des reichsten Vorkommens im Kaiserwald, des Huber-Stocks zwischen Schlaggenwald (Horní Slavkov) und Schönfeld (Krásno) vordrangen³. Dies geschah in demselben Jahr, als die ersten reichen Silbergänge in St. Joachimsthal (Jáchymov)⁴ aufgeschlossen wurden. Mit dem Aufschluß dieser beiden Bergbaugebiete begann eine neue Ära im böhmischen Bergbau.
Die erfolgreichen Arbeiten im Huber-Stock, in weiteren drei Stöcken und in einigen Zonen von Zinnerzgängen in seiner Nachbarschaft regten den Abbau auch an anderen Stellen des Kaiserwaldes an, und zwar in der Umgebung von Marienbad (Mariánské Lázně), Königswart (Kynžvart), Sangerberg (Prameny), Lauterbach (Čistá), Schönficht (Smrkovec). Einige Seifen wurden in verschiedenen durch die Zinnerzgelände fließenden Gewässern angelegt. Gleichzeitig entfalteten sich auch die Bergbauarbeiten in den Silbererzlagerstätten außergewöhnlich stark, so daß man in den Jahren 1525/26 sogar erwog, in Schlaggenwald eine neue Münzstätte zu errichten und die Prägung von Thalern⁵ zu beginnen, damit genügend Geld für die Auszahlung der Bergleute zur Verfügung stehe. Die Produktion aus dem Revier Schlaggenwald-Schönfeld stieg heftig an und erreichte bereits in den zwanziger und dreißiger Jahren des 16. Jahrhunderts jährlich eine Höhe von 400 bis 500 t Zinn⁶. Gleichzeitig vergrößerte sich auch Schlaggenwald, das aus einem kleinen Städtchen in eine umfangreiche, ansehnliche Siedlung mit etwa 4000 Einwohnern und einigen tausend Bergleuten in den Vorstädten und umliegenden Dörfern anwuchs; auch die Stadt Schönfeld erreichte damals mindestens 2000 Einwohner⁷.
Sobald die oberen Lagerstättenpartien erschöpft waren, war es nicht mehr möglich, eine ständige Zinnproduktion ohne entsprechende Vorkehrungen aufrechtzuerhalten. Darunter gehörte vor allem eine zweckmäßige Einführung der neuesten Bergbautechnik, eine Anwendung geeigneter technologischer Prozesse bei der Aufbereitung und Verhüttung der Zinnerze und die Sicherung einer genügenden Wasserzufuhr für den Antrieb und die Separation. In der Transporttechnik blieb das Revier Schlaggenwald-Schönfeld im 16. Jahrhundert konservativ. An Stelle von Bulgenkünsten mit Kehrradantrieb, die in den böhmischen und sächsischen Revieren im Erzgebirge erprobt wurden, blieb hier traditionsgemäß der Göpel mit Pferdeantrieb in Verwendung, der im 16. Jahrhundert für einen Hub mit zwei Seilen verbessert wurde. Eine grundsätzliche Änderung zeigte sich in der Pumptechnik. Zu Beginn des 16. Jahrhunderts wurden zuerst Paternosterpumpen, die sogenannten Heinzenkünste mit Wasserrädern bis zu 10 m Durch-
messer, eingesetzt. Um die Mitte des 16. Jahrhunderts entwickelte man jedoch wirkungsvollere Kolbenpumpen mit einem Hub der Kolbenstange mittels einer Kurbelwelle, mit einer Konstruktion, die im sächsischen Ehrenfriedersdorf erprobt worden war, und mit Wasserrädern verschiedener Durchmesser bis zu 14,5 m. Auch die Aufbereitung des Zinnerzes wurde in Schlaggenwald im Jahre 1525 wesentlich verbessert, namentlich durch die Einführung des sogenannten Naßprozesses in Pochwerken. Diese Maschinenvorrichtung, die zuerst im Jahre 1507 in Altenberg verwendet wurde, verbreitete sich dann bald in alle böhmischen Reviere. Außerdem wurden auch die Erzröst- und Waschprozesse in den verschiedenen Systemen der Spülrinnen verbessert und im allgemeinen der bisher hohe Prozentsatz an Metallverlusten auch bei Hüttenverfahren herabgesetzt⁸.
Für diese Einrichtungen brauchte man außerordentlich große Wassermengen. Die ersten Bestrebungen, die bisher ungenutzten Ströme im Revier Schlaggenwald-Schönfeld zu verstärken, datieren bereits aus dem 15. Jahrhundert, als zum ersten Mal das umfangreiche aus riesigen Torfgründen gebildete Naturreservoir auf der Hochebene über Königswart ausgenutzt worden war, das noch heute einen Umfang von 830 ha hat. Von diesem Gelände — das zu den Gebieten mit den größten jährlichen Niederschlägen von 993 mm auf 1 m² gehört — wurde bereits damals ein Wassergraben nach Schönfeld geführt und 1499 bis zu den Grubenbauen über Schlaggenwald verlängert. Bei einer schnellen Entwicklung der Grubenarbeiten vermochte dieser Graben jedoch nicht alle Gruben- und Hüttenbetriebe mit Wasser zu versorgen. Er wurde daher in den Jahren 1501 bis 1530 mit einem System einiger großer Grubenteiche und Hilfsgräben verstärkt. In den Jahren 1530 bis 1536 baute man den Wassergraben zu einem mächtigen Wasserkanal, dem sogenannten Floßgraben, in einer Länge von 24 km und einer Breite von rund 2 m um. Diese künstliche in den nachfolgenden Jahrzehnten noch verbreitete Wasseranlage überstieg in ihrer Gesamtlänge weit über 30 km und wurde für den Transport zu den Grubenbetrieben und für die Holztrift bis ins 19. Jahrhundert hinein verwendet. Mit diesem Umfang hatte die Anlage auf sächsischer Seite nur im Revier Altenberg⁹ Entsprechendes.
Nach dieser Verbesserung der Betriebsbedingungen stieg der Umfang der Förderung rasch an, so daß bei den Arbeiten in größeren Teufen bald die ersten ernsteren Schwierigkeiten mit der Entwässerung entstanden. Nicht überall war es aus Betriebsgründen möglich, Pumpenkünste einzusetzen; so wurde vom Jahre 1535 an mit dem systematischen Vortrieb einiger tiefer Erbstollen begonnen, welche die älteren Stollenbaue ersetzen und die dem Wasser bisher nicht zugänglichen tieferen Lagerstättenpartien öffnen sollten. Bedeutung gewann namentlich der Stollen des In-
Evropský obchod s cínem, pokusy o monopol a odbytiště slavkovského cínu
Evropský obchod s cínem, pokusy o monopol a odbytiště slavkovského cínu
Obchod s kovy v 15. a 16. století, soustředěný téměř výhradně do rukou několika německých obchodních domů, patří k nejzajímavějším kapitolám hospodářského života na počátku novověku; zvláštní úlohu v něm hrál i český cín. Revír Horní Slavkov (Schlaggenwald)–Krásno vykazoval po několik desetiletí 16. století vysokou produkci, která překonávala produkci saských ložisek — s dominancí koncem 15. století. Revír Horní Slavkov–Krásno byl svého času hlavním evropským producentem tohoto kovu. Množství cínu vytěženého z ložisek v jeho okolí lze pro léta 1500 až do vypuknutí třicetileté války přibližně určit takto:
1500—1550: | 16 000 t,
1551—1600: | 14 250 t,
1601—1620: | 2 000 t.
Ze slavkovského revíru tak bylo celkem vytěženo přibližně 32 250 t cínu. Celková produkce ze všech českých cínových ložisek Slavkovského lesa (Kaiserwald) a Krušných hor dosáhla v tomto období více než 55 000 t²⁶. Bylo to velké množství kovu, které se na západoevropských trzích střetávalo v tvrdé konkurenci se saským a anglickým cínem. Ve starší době, ve 13. až 14. století, se vyváželo převážně do Kolína nad Rýnem a do Bruggy, zbytek do Slezska a do východních zemí; část spotřebovávala domácí výroba. Od 14. století si však Norimberk a Augsburk²⁷ zajistily přednostní dodávky z Horního Slavkova–Krásna a zůstaly českému cínu věrné až do 16. století. Zpočátku se téměř celý obchod s cínem soustřeďoval do tří měst — Norimberku, Augsburku a Lipska —, jejichž patriciát a obchodní domy si dlouhodobými smlouvami s těžaři zajišťovaly přednostní dodávky za pevně sjednanou cenu. Tyto smlouvy se zapisovaly do smluvních a rozhodovacích knih vedených u vrchního horního úřadu v Horním Slavkově²⁸. Zpravidla poskytovaly
[obr] ▼ Horní Slavkov v 19. století s kostelem sv. Jiří, postaveným v letech 1516–1517. Na straně 9: Krásno na staré vedutě; vpravo radnice z roku 1601
[obr] Pohled na c. k. hlavní[?] cínové dílo v západních Krušných horách mezi Horním Slavkovem a Krásnem, zachycený z místa naproti, východně od stanoviště, z c. k. úřednického domu nově postaveného roku 1812[?], v roce 1815 nakreslil týž c. k. dozorce dolů Joh. Ignaz Schreiber[?]
[obr] ▲ Hornické práce 15. až 18. století na tzv. Huberově cínové žíle u Horního Slavkova a Krásna, vyobrazení z roku 1815
těžařům zálohy na budoucí dodávky cínu až do výše 90 %, a to ve splátkách po 1000 až 2000 zlatých, tedy přibližně za 50 až 100 centnýřů; průměrná roční výše těchto záloh dosahovala jen v Horním Slavkově přibližně 200 000 zlatých²⁹. Téměř 90 % hornoslavkovského a krásenského cínu šlo na vývoz. Aby zahraniční odběratelé dosáhli řádného plnění smluvních závazků, drželi v Horním Slavkově a Krásně své faktory, kteří kontrolovali jakost a množství přebíraného cínu, prováděli vyúčtování a odesílali cín v kádích
po 5 až 10 centnýřích na koňských povozech do skladů svých zadavatelů. Odtud se český cín dopravoval do center s rozvinutou výrobou cínového nebo zvonového zboží, jako do Řezna, Freiburgu im Breisgau, Kolína nad Rýnem, Frankfurtu, Štrasburku; z hanzovních měst byly zásobovány zejména Lübeck, Hamburk, Brémy a Rostock, které cín distribuovaly do pobaltských zemí. Dále byl cín expedován do Lince³⁰ a odtud do Innsbrucku a do cínařských dílen v sousedním Švýcarsku, například do Basileje, Winterthuru, Lucernu, Curychu, Bernu³¹. Značná část produkce směřovala v 16. století až do Antverp³²; odtud se zásobovala větší města v západní Evropě. Na cínu z Horního Slavkova závisela například výroba pocínovaného plechu v bavorském Amberku³³ a další provozy.
V evropském obchodu s cínem v 16. století hrála významnou roli cena, řídící se zákonem nabídky a poptávky. Konkurence anglického, českého a saského cínu byla obchodníky často využívána ke stlačování odběrních cen placených těžařům. Není tedy divu, že se ve střední Evropě již záhy objevily pokusy zmonopolizovat prodej tohoto kovu. První společnost s právem výkupu veškerého saského cínu vznikla již roku 1491 v Drážďanech a roku 1500 byla rozšířena o společníky z Lipska, kam se pak přestěhovala³⁴. Působivý byl projekt z roku 1518, podle něhož měl vzniknout česko-saský monopol na veškerý cín. Produkce saského cínu měla být snížena na roční kvótu pouhých 2000 až 3000 centnýřů, přibližně na stejné množství i produkce slavkovského cínu; tím se na evropských trzích mělo dosáhnout vyšší diktované ceny. Slavkovský cín měl být expedován výhradně do Norimberku, saský cín do Nizozemí, oba za stejné ceny stanovené kartelem³⁵. Tento záměr se tehdy ještě neuskutečnil. Se stejným neúspěchem byl zopakován roku 1530. Nezdar však od dalších pokusů neodradil. Na české i saské straně bylo v průběhu 16. století podniknuto ještě několik monopolních akcí při výkupu cínu, například v Sasku v letech 1521 až 1527, v Horním Slavkově roku 1529 atd.³⁶ Nejvážnějším z nich byl královský monopol na veškerý český cín v letech 1550 až 1553, který byl pronajat augsburskému
[obr] ▲ Středověké rýžoviště nad Mariánskými Lázněmi (Marienbad)
kupci Conradu Maierovi, jenž snad jednal v zájmu domu Fuggerů. Během čtyř smluvních let mu bylo do Augsburku dodáno jen z hornického revíru Horní Slavkov–Krásno 25 904 centnýřů cínu. Královská česká komora tehdy jen z rozdílu mezi výkupní a prodejní cenou vydělala čistý zisk 173 690 zlatých. Tento údaj přesvědčivě naznačuje, jak výnosný obchod s cínem byl. Trvalá konkurence mezi saským a českým cínem vedla roku 1569 císaře Maxmiliána II. k tomu, že navrhl saskému kurfiřtovi vybudovat společný mezistátní kartel pro obchod s cínem, s pevně stanovenými cenami, orientovaný na Norimberk³⁷. Ani tento návrh se však pro pasivitu a otevřený odpor českých a saských těžařů nepodařilo uskutečnit. Obchod s tímto kovem zůstal i nadále v oblasti volné konkurence.
Od šedesátých let 16. století se v důsledku trvale stoupajících cen, v období zmíněné cenové revoluce, dostávalo západoevropské hospodářství, a s ním i české hospodářství jako jeho součást, do stále se prohlubující krize. Vypuknutí občanské války ve Francii roku 1562 a boje o samostatnost Nizozemí od roku 1567 zhoršily vyhlídky na odbyt cínu a vystavily jeho ceny prudkým výkyvům. Roku 1573 dosáhla krize vrcholu, neboť i poslední norimberští odběratelé přestali posílat zálohy na cín. V následujících letech se sice hospodářská situace poněkud uklidnila, ale původní hornoslavkovské produkce z prvních desetiletí 16. století už nikdy nebylo znovu dosaženo³⁸. Určitou náhradou za ztracená západoevropská odbytiště byla expedice podstatné části české produkce cínu do Vídně na výrobu válečného materiálu, jehož spotřeba s blížícími se tureckými armádami do středu Evropy stále stoupala. Kromě vídeňského arzenálu byly z Horního Slavkova a Krásna přednostně zásobovány výhradně i armádní sbory v Uhrách a výstrojní stanice v Tyrolsku³⁹.
V druhé polovině 16. století spotřebovávaly značnou část hornoslavkovské produkce i domácí cínařské dílny; kov totiž díky svým vlastnostem stále více získával na módní oblibě. Hlavním odběratelem byla Praha, kromě cínařských a zvonařských dílen zejména cínová huť v Thunovském dvoře [Theiner Hof], kde v 16. století italští řemeslníci vyráběli stolní nádobí s bohatou uměleckou výzdobou. Slavkovským cínem byly zásobovány i významné dílny v Chebu (Eger), Českých Budějovicích (Budweis), Kutné Hoře (Kuttenberg) a na dalších místech v Čechách a na Moravě⁴⁰, především v Brně (Brünn), Olomouci (Olmütz), Jihlavě (Iglau) aj. Na zdejších dodávkách závisely i zvonařské dílny v sousedním Slezsku, zejména ve Vratislavi (Breslau) a v řadě polských měst s rozvinutou cínařskou výrobou, například v Krakově, Lvově, Svídnici (Schweidnitz)⁴¹. Kromě toho měl cín jako základní surovina význam i v řadě dalších výrobních odvětví, například v knihtisku, při výrobě stolního nádobí, při glazování kuchyňského nádobí a majoliky, při smaltování kovových výrobků atd. Po objevení vlastností cínových solí se tento kov stal také surovinou pro výrobu barviv. Ve sbírkách evropských muzeí a sou-
[obr] ▲ Počátek Hornoslavkovského plavebního příkopu, budovaného v letech 1530–1536 v délce 24 km
kromých sběratelů se dodnes zachovalo mnoho předmětů vysoké historické a umělecké hodnoty, vyrobených z cínu pocházejícího z ložisek Slavkovského lesa nebo Krušných hor.
Tolik stručný přehled o významu revíru Horní Slavkov–Krásno, který téměř po celé jedno století zazářil ve vývoji evropské těžby kovů a vyrovnal se pověsti Schneebergu, Annabergu i Jáchymova. Jeho sláva však trvala jen krátkou dobu. Pokusy obnovit těžbu po třicetileté válce byly většinou málo úspěšné a i úsilí rakouského fisku v 18. století zůstalo téměř bezvýsledné. Nejdůležitější ložiska byla z velké části vyčerpána už v průběhu 16. století. Další dobývání se tak kvůli značné hloubce a nízkému obsahu cínu v rudě přestalo vyplácet. Těžba zde sice pokračovala až do 19. století, orientovala se však spíše na wolfram a později na uranovou rudu. Pohasnutou slávu hornoslavkovského hornictví se však už nikdy nepodařilo znovu vzkřísit. Dnes připomínají kdysi bohaté cínové doly 16. století už jen rozsáhlá důlní pole s mohutnými haldami a hlubokými propadlinami.
---
1. Podle anglické kroniky Bartoloměje Anglického (Bär, L.: Zinnseifnerbilder. In: Der Anschnitt, 1958, č. 2, s. 27).
2. Opis hornoslavkovského horního řádu z roku 1509 je uložen v Okresním archivu Loket-Jindřichovice (dále jen OA): Perckwerck Instruktion, z poloviny 16. století; kromě věcné shody obou řádů srov. zmínku o annaberském vzoru na fol. 12.
3. Srov. rukopisnou kroniku „Gedächtniss Buch des Schlaggenwalder Bergamtes vom Jahre 1490 bis 1776" [Pamětní kniha hornoslavkovského horního úřadu z let 1490–1776], z konce 18. století, uloženou v OA Loket-Jindřichovice, fol. 17.
4. Podrobněji srov. Schenk, G. W.: Über die Anfänge des Silberbergbaus in St. Joachimsthal. In: Der Anschnitt, 1967, č. 1, s. 27—34, a Majer, J.: Těžba stříbrných rud v Jáchymově v 16. století. In: Sborník NTM, sv. 5, Praha 1968, s. 138 n.
5. Bruschius, Caspar: Gründliche Beschreibung des Fichtelberges, vydání Norimberk 1683, s. 41.
6. Srov. zmínku v dopise místodržícího arcivévody Ferdinanda králi Ferdinandu I. z 27. 10. 1548, SÚA Praha: sign. ČDKM III/30, č. kart. 36.
7. K vývoji obou měst srov. Reyer, E.: Kulturbilder aus der freien Bergstadt Schlackenwald, Vídeň 1904, s. 84 aj., a Gnirs, A.: Topographie der historischen und Kunstdenkmale (Der politische Bezirk Elbogen), Praha 1927, s. 237 n.
8. Podrobněji srov. můj referát na Mezinárodním sympoziu „Cín v dějinách vědy, techniky a umění" v Praze 1969, v připravovaném sborníku příspěvků, vyjde v Praze 1970.
9. K této otázce srov. mou stať: Báňská vodní díla 13.—16. století na Slavkovsku, in: Dějiny věd a techniky, roč. 2, č. 4, Praha 1969, kde je i mapa tohoto systému, citovány prameny a uvedeny výsledky terénního průzkumu.
10. Srov. vizitační relaci z 12. 6. 1587, Státní ústřední archiv Praha (dále jen SÚA): MM-5-280/1587; 1 hornoslavkovský sáh = 1,95 m.
11. Srov. přípis vrchního horního úřadu v Horním Slavkově královské české komoře z 12. 7. 1655, SÚA Praha: MM-6-299/2-1600/1699.
12. Reyer, Eduard: Zinn, eine geologisch-montanistisch-historische Monographie, Berlín 1881, s. 83.
13. Plné znění privilegia otiskl Vinzenz Prökl: Geschichte der königlichen Bergstädte Schlaggenwald und Schönfeld, Cheb 1887, s. 38 n.
14. Opis privilegia z 20. 6. 1551 v SÚA Praha: VHÚ Jáchymov, karton č. 1.
15. Stručně o tomto procesu Majer, J.: K problému investic do důlních strojů a zařízení v revírech 16. století v Krušných horách a ve Slavkovském lese. In: Rozpravy NTM, sv. 33, Praha 1968, s. 55 n.
16. Srov. přípis městské rady Horního Slavkova císaři Maxmiliánu II. ze 7. 6. 1569, SÚA Praha: MM-5-280/1569.
17. Srov. OA Loket-Jindřichovice: Gedächtniss Buch, fol. 77.
18. Četné doklady o tom v SÚA Praha: MM-5-280/1589.
19. Srov. Majer, J.: Těžba cínu ve Slavkovském lese v 16. století, tabulka hornoslavkovské produkce v letech 1500—1650 v kap. III/1, in: Sborník NTM, sv. 9, Praha 1970, s. 181.
20. Podle popisu revíru Horní Slavkov–Krásno z 12. 7. 1655, SÚA Praha: MM-6-299/2-1600/1609.
21. Popis vodního díla u Bruschia: Gründliche Beschreibung, s. 42 n. K jeho výkonu Prökl, Geschichte, s. 26.
22. Srov. seznam z roku 1580, SÚA Praha: sign. VHÚ Jáchymov, kart. č. 12.
23. Podle Vorczaichnuss und Beschreibung aller Bergwerks Gebeuhde [sic] in Schönfeld Stadt Rheinung z 3. 4. 1581, SÚA Praha: MM-5-280/1577.
24. Srov. Vorczaichnuss aller Arbeiter zu Schlaggenwald und Schönfeld z 20. 3. 1581, SÚA Praha: MM-5-280/1577.
25. Srov. návrh na rekonstrukci z 20. 9. 1620, OA Loket-Jindřichovice: Gedächtniss Buch, fol. 149 n.
26. Výpočtem z tabulek ročního výnosu, sestavených na základě pramenů a výpočtů v cit. práci Majer, Těžba cínu, s. 186.
27. Srov. Reyer, E.: Allgemeine Geschichte des Zinnes. In: ÖZBH, roč. 28, Vídeň 1880, s. 501.
28. Celkem se od roku 1547 do počátku 17. století dochovalo 10 knih, uložených v SÚA Praha: VHÚ Jáchymov, kniha č. 527-536.
29. Srov. přípis místodržícího arcivévody Ferdinanda králi Ferdinandu I. z 27. 10. 1548, SÚA Praha: ČDKM III/30, kart. č. 32 aj.
30. Tamtéž.
31. Podrobný výčet srov. Berling, K.: Altes Zinn, Berlín 1919, s. 180 n.
32. Tamtéž.
33. Viz např. přípis těžařů H. Elbognera a K. Mulze místodržícímu arcivévody Ferdinanda z 18. 8. 1548, SÚA Praha: MM-5-280/1548 aj.
34. Sieber, S.: Der böhmische Zinnbergbau in seinen Beziehungen zum sächsischen Zinnbergbau. In: Bohemia, Jahrbuch des Collegium Carolinum, sv. 5, Mnichov 1964, s. 156.
35. Podrobněji Strieder, J.: Studien zur Geschichte kapitalistischer Organisationsformen, 2. vyd., Mnichov 1925, s. 228 n.
36. Sieber, Der böhmische Zinnbergbau, s. 157 n.
37. Sieber, l. c., s. 159 n.
38. Vysvětlení tohoto procesu Majer, Těžba cínu, s. 182 n.
39. K této otázce srov. řadu zakázek na zásilky cínu z druhé poloviny 16. století v SÚA Praha: MM-5-280.
40. Viz přípis místodržícího arcivévody Ferdinanda králi Ferdinandu I. z 27. 10. 1548, SÚA Praha: ČKDM III/30, kart. č. 32.
41. Berling, Altes Zinn, s. 197.
Zobrazit původní německý text
Der europäische Zinnhandel, Monopolversuche und Absatzgebiete des Schlaggenwalder Zinns
Der Metallhandel im 15. und 16. Jahrhundert, der beinahe ausschließlich auf einige deutsche Handelshäuser konzentriert war, gehört unter die interessantesten Kapitel des Wirtschaftslebens in den Anfängen der Neuzeit; darin spielte auch das böhmische Zinn eine außergewöhnliche Rolle. Im 16. Jahrhundert wies das Revier Schlaggenwald-Schönfeld einige Jahrzehnte lang eine hohe Produktion auf, welche die Produktion der sächsischen Lagerstätten — mit einer Dominante gegen Ende des 15. Jahrhunderts — übertraf. Zeitweise war das Revier Schlaggenwald-Schönfeld der Hauptproduzent dieses Metalls in Europa. Die Menge der Zinnproduktion aus den Lagerstätten in seiner Umgebung kann man für die Jahre von 1500 bis zum Ausbruch des Dreißigjährigen Krieges etwa folgendermaßen bestimmen:
1500—1550: | 16 000 t,
1551—1600: | 14 250 t,
1601—1620: | 2 000 t.
Es wurden also aus dem Schlaggenwalder Revier insgesamt rund 32 250 t Zinn gewonnen. Die Gesamtproduktion aus allen böhmischen Zinnerzlagerstätten des Kaiserwaldes und des Erzgebirges erreichte in dieser Zeit eine Höhe von mehr als 55 000 t26. Das war eine große Menge Metall, das auf den westeuropäischen Märkten in harter Konkurrenz mit dem sächsischen und englischen Zinn zusammentraf. In älterer Zeit, im 13. bis 14. Jahrhundert, wurde es größtenteils nach Köln am Rhein und nach Brügge, der restliche Teil nach Schlesien und in die östlichen Länder exportiert; teilweise wurde es von der einheimischen Erzeugung verbraucht. Seit dem 14. Jahrhundert sicherten sich jedoch die Städte Nürnberg und Augsburg27 Vorzugslieferungen aus Schlaggenwald-Schönfeld und blieben dann dem böhmischen Zinn bis ins 16. Jahrhundert treu. Am Anfang konzentrierte sich beinahe der ganze Zinnhandel auf die drei Städte Nürnberg, Augsburg und Leipzig, deren Patriziat und Handelshäuser sich vorzugsweise böhmische Lieferungen für einen fest vereinbarten Preis durch langfristige Verträge mit den Gewerken sicherten. Diese Verträge wurden in beim Oberbergamt in Schlaggenwald geführte Vertrags- und Entscheidungsbücher eingetragen28. In der Regel gaben sie
[obr] ▼ Schlaggenwald im 19. Jahrhundert mit der von 1516 bis 1517 erbauten St.-Georgs-Kirche. Auf Seite 9: Schönfeld nach einer alten Ansicht; rechts das Rathaus von 1601
[obr] Ansicht des k. k. Auberkaupt.[?] Zinnwerks im westlichen Erzgebirge zwischen Schlaggenwald u. Schönfeld, aufgenommen aus einem vis a vis situirt oestl. dem Standpunct aus dem a[?] 1812 neu erbauten k. k. Beamtenhause im Jahre 1815 von demselben perp.[?] k. k. Zechen-Inspector Joh. Ignaz Schreiber [?]
[obr] ▲ Bergbauarbeiten des 15. bis 18. Jahrhunderts am sog. Huber-Zinnstock bei Schlaggenwald und Schönfeld, Abbildung von 1815
den Gewerken Anzahlungen auf die künftigen Zinnlieferungen bis zu 90%, und zwar in Ratenzahlungen von jeweils 1000 bis 2000 Gulden, also etwa für 50 bis 100 Zentner; die durchschnittliche Jahreshöhe dieser Teilzahlungen erreichte allein in Schlaggenwald rund 200 000 Gulden²⁹. Beinahe 90% des Schlaggenwalder und Schönfelder Zinns ging in den Export. Um zu erreichen, daß die Verpflichtungen der Verträge ordnungsgemäß erfüllt wurden, hielten die ausländischen Abnehmer in Schlaggenwald und Schönfeld ihre Faktoren, die die Qualität und Menge des übernommenen Zinns kontrollierten, die Verrechnungen durchführten und das Zinn in Bottichen
von je 5 bis 10 Zentnern mit Pferdewagen in die Niederlagen ihrer Auftraggeber sandten. Von hier wurde das böhmische Zinn in Zentren mit entwickelter Zinn- oder Glockenerzeugung abgeführt, wie nach Regensburg, Freiburg im Breisgau, Köln am Rhein, Frankfurt, Straßburg; von den Hansestädten wurden namentlich Lübeck, Hamburg, Bremen und Rostock versorgt, die das Zinn in die baltischen Länder distribuierten. Weiter wurde das Zinn nach Linz expediert30 und von hier nach Innsbruck und in die Zinngießerwerkstätten der benachbarten Schweiz, zum Beispiel nach Basel, Winterthur, Luzern, Zürich, Bern31 befördert. Ein bedeutender Teil der Produktion ging im 16. Jahrhundert bis nach Antwerpen32; von hier aus wurden die größeren Städte in Westeuropa versorgt. Vom Zinn aus Schlaggenwald waren beispielsweise die Erzeugung verzinnter Bleche im bayerischen Amberg33 und andere Betriebe abhängig.
Im europäischen Zinnhandel des 16. Jahrhunderts spielte der Preis eine bedeutende Rolle, der sich nach dem Gesetz von Angebot und Nachfrage richtete. Die Konkurrenz des englischen, böhmischen und sächsischen Zinns nutzten oft die Händler aus, um die Lieferpreise der Gewerken zu drücken. Kein Wunder daher, daß bereits bald in Mitteleuropa versucht wurde, den Verkauf dieses Metalls zu monopolisieren. Die erste Gesellschaft mit dem Aufkaufrecht allen sächsischen Zinns wurde bereits 1491 in Dresden gegründet und 1500 um Teilhaber aus Leipzig erweitert, wohin sie dann umsiedelte34. Eindrucksvoll war ein Projekt aus dem Jahre 1518, wonach ein böhmisch-sächsisches Monopol für das ganze Zinn geschaffen werden sollte. Dabei sollte die Erzeugung des sächsischen Zinns auf eine Jahresquote von nur 2000 bis 3000 Zentner herabgesetzt werden, etwa auf dieselbe Menge auch die Produktion des Schlaggenwalder Zinns; so sollte auf den europäischen Märkten ein erhöhter Preis diktiert werden. Das Schlaggenwalder Zinn sollte ausschließlich nach Nürnberg, das sächsische Zinn in die Niederlande für dieselben vom Kartell bestimmten Preise expediert werden35. Dieses Vorhaben wurde damals noch nicht verwirklicht. Mit demselben Mißerfolg wurde es im Jahre 1530 wiederholt. Der Fehlschlag schreckte jedoch von weiteren Versuchen nicht ab. Auf böhmischer und sächsischer Seite wurden im Laufe des 16. Jahrhunderts noch eine Reihe von Monopolaktionen beim Aufkauf des Zinns unternommen, zum Beispiel in Sachsen in den Jahren 1521 bis 1527, in Schlaggenwald im Jahre 1529 usw.36 Die ernsteste unter ihnen war das königliche Monopol für das gesamte böhmische Zinn in den Jahren 1550 bis 1553, das an den Augsburger Kauf-
[obr] ▲ Mittelalterliche Seifenlagerstätte oberhalb von Marienbad (Mariánské lázně)
mann Conrad Maier, der vielleicht im Interesse des Hauses der Fugger handelte, verpachtet wurde. In den 4 Vertragsjahren wurden ihm nach Augsburg allein aus dem Bergbaurevier Schlaggenwald-Schönfeld 25 904 Zentner Zinn geliefert. Die königliche böhmische Kammer gewann damals nur aus dem Unterschied des Aufkaufs- und Verkaufspreises einen Reingewinn von 173 690 Gulden. Diese Angabe deutet überzeugend an, wie ertragreich der Zinnhandel war. Die dauernde Konkurrenz zwischen dem sächsischen und böhmischen Zinn veranlaßte im Jahre 1569 Kaiser Maximilian II., dem sächsischen Kurfürsten den Aufbau eines gemeinsamen zwischenstaatlichen Kartells für den Zinnhandel, mit fest bestimmten Preisen, vorzuschlagen, der nach Nürnberg orientiert sein sollte37. Aber auch diesen Vorschlag konnte man wegen der Passivität und dem ausdrücklichen Widerstand der böhmischen und sächsischen Gewerken nicht verwirklichen. Der Handel mit diesem Metall blieb auch weiterhin im Gebiet der freien Konkurrenz.
Seit den sechziger Jahren des 16. Jahrhunderts geriet infolge der permanent ansteigenden Preise in der Periode der erwähnten Preisrevolution die westeuropäische Wirtschaft und die böhmische als ihr Bestandteil in eine immerwährend sich vertiefende Krise. Der Ausbruch des Bürgerkrieges in Frankreich im Jahre 1562 und die Kämpfe um die Selbständigkeit der Niederlande seit 1567 verschlechterten die Aussichten auf den Absatz des Zinns und unterwarfen seine Preise heftigen Schwankungen. Im Jahre 1573 erreichte die Krise ihren Höhepunkt, denn auch die letzten Nürnberger Abnehmer hörten auf, Anzahlungsgelder für Zinn zu senden. In den folgenden Jahren beruhigte sich zwar die ökonomische Lage ein wenig, aber die ursprüngliche Schlaggenwalder Produktion aus den ersten Jahrzehnten des 16. Jahrhunderts wurde niemals mehr erreicht38. Ein bestimmter Ersatz für die verlorenen westeuropäischen Abnahmegebiete war die Expedierung eines wesentlichen Teils der böhmischen Zinnproduktion nach Wien zur Erzeugung von Kriegsmaterial, dessen Verbrauch mit der Annäherung der türkischen Armeen zum Mittelpunkt Europas immerwährend stieg. Außer dem Wiener Arsenal wurden auch die Armeekorps in Ungarn und die Ausrüstungsstationen in Tirol ausschließlich aus Schlaggenwald und Schönfeld vorzugsweise versorgt39.
In der zweiten Hälfte des 16. Jahrhunderts verbrauchten auch die einheimischen Zinngießer-Werkstätten einen bedeutenden Teil der Schlaggenwalder Produktion; denn das Metall gewann infolge seiner Eigenschaften immer mehr an modischer Beliebtheit. Hauptabnehmer war Prag, außer den Zinngießer- und Glockengießer-Werkstätten namentlich die Zinnhütte im Theiner Hof, wo im 16. Jahrhundert italienische Handwerker Tischgerät mit reichem künstlerischem Dekor herstellten. Mit Schlaggenwalder Zinn wurden auch bedeutende Werkstätten in Eger (Cheb), Budweis (České Budějovice), Kuttenberg (Kutná Hora) und weitere Orte in Böhmen und Mähren versorgt40, vor allem Brünn (Brno), Olmütz (Olomouc), Iglau (Jihlava) u. a. Von den hiesigen Lieferungen waren auch die Glockengießer-Werkstätten im benachbarten Schlesien abhängig, insbesondere in Breslau und in einer Reihe polnischer Städte mit entwickelter Zinngießererzeugung, zum Beispiel Krakau, Lemberg, Schweidnitz41. Außerdem war Zinn als Grundmaterial bei einer Reihe weiterer Produktionszweige von Bedeutung, beispielsweise im Buchdruck, bei der Erzeugung von Tischgerät, beim Glasieren von Kochgeschirr und Majolika, beim Emaillieren von Metallprodukten usw. Nach Entdeckung der Eigenschaften von Zinnsalzen wurde dieses Metall auch Rohstoff für die Farbenerzeugung. In den Sammlungen europäischer Museen und pri-
[obr] ▲ Anfang des von 1530 bis 1536 in einer Länge von 24 km erbauten Schlaggenwalder Floßgrabens
vater Sammler sind bis heute noch zahlreiche Gegenstände hohen historischen und künstlerischen Wertes erhaltengeblieben, die aus Zinn hergestellt worden sind, das aus den Lagerstätten des Kaiserwaldes oder des Erzgebirges kam.
Soweit eine kurze Übersicht über die Bedeutung des Reviers Schlaggenwald-Schönfeld, das beinahe für ein ganzes Jahrhundert in der europäischen Entwicklung der Metallgewinnung aufleuchtete und dem Ruf Schneebergs, Annabergs und Joachimsthals gleichkam. Sein Ruhm dauerte jedoch nur kurze Zeit. Versuche, die Förderung nach dem Dreißigjährigen Krieg wieder in Gang zu bringen, waren größtenteils wenig erfolgreich und auch die Bemühungen des österreichischen Fiskus im 18. Jahrhundert waren beinahe erfolglos. Die wichtigsten Lagerstätten waren größtenteils im Laufe des 16. Jahrhunderts erschöpft. So waren weitere Abbauarbeiten wegen der bedeutenden Teufe und des geringen Zinngehalts im Erz nicht mehr wirtschaftlich. Die Förderung wurde hier zwar bis ins 19. Jahrhundert fortgesetzt, orientierte sich aber eher auf Wolfram und später auf Uranerz. Den verblichenen Ruhm des Schlaggenwalder Bergbaus gelang es jedoch nie mehr wieder ins Leben zurückzuführen. Heute erinnern nur umfangreiche Grubenfelder mit mächtigen Halden und tiefen Einsenkungen an die einst reichen Zinngruben des 16. Jahrhunderts.
ANMERKUNGEN
---
1. Nach der englischen Chronik des Bartholomeus Angelicus (Bär, L.: Zinnseifnerbilder. In: Der Anschnitt, 1958, Nr. 2, S. 27).
2. Eine Abschrift der Schlaggenwalder Bergordnung vom Jahre 1509 ist im Okresní archiv (Bezirksarchiv, weiter OA) Loket-Jindřichovice (Elbogen-Heinrichsgrün) hinterlegt: Perckwerck Instruktion, aus der Mitte des 16. Jahrhunderts; außer der sachlichen Übereinstimmung beider Ordnungen vgl. die Erwähnung des Annaberger Vorbilds auf Fol. 12.
3. Vgl. die handschriftliche Chronik „Gedächtniss Buch des Schlaggenwalder Bergamtes vom Jahre 1490 bis 1776", vom Ende des 18. Jahrhunderts, aufbewahrt in OA Loket-Jindřichovice, Fol. 17.
4. Ausführlicher vgl. Schenk, G. W.: Über die Anfänge des Silberbergbaus in St. Joachimsthal. In: Der Anschnitt, 1967, Nr. 1, S. 27—34, und Majer, J.: Těžba stříbrných rud v Jáchymově v 16. století (Die Silbererzförderung in Joachimsthal im 16. Jahrhundert). In: Sborník NTM, Bd. 5, Praha 1968, S. 138 ff.
5. Bruschius, Caspar: Gründliche Beschreibung des Fichtelberges, Ausgabe Nürnberg 1683, S. 41.
6. Vgl. die Reminiszenz im Schreiben des Statthalters von Erzherzog Ferdinand an König Ferdinand I. vom 27. 10. 1548, SÚA Praha: Sign. ČDKM III/30, Nr. Kart. 36.
7. Über die Entwicklung beider Städte vgl. Reyer, E.: Kulturbilder aus der freien Bergstadt Schlackenwald, Wien 1904, S. 84, u. a. und Gnirs, A.: Topographie der historischen und Kunstdenkmale (Der politische Bezirk Elbogen), Prag 1927, S. 237 ff.
8. Ausführlicher vgl. mein Referat auf dem Internationalen Symposium „Zinn in der Geschichte der Wissenschaften, Technik und Kunst" in Prag 1969, in dem vorbereiteten Sammelband der Beiträge, erscheint in Prag 1970.
9. Zu dieser Frage vgl. meine Abhandlung: Báňská vodní díla 13.—16. století na Slavkovsku (Die Grubenwasserbaue im 13.—16. Jahrhundert in Schlaggenwald und Umgebung, in der Zeitschrift: Dějiny věd a techniky, Jg. 2, Nr. 4, Praha 1969, wo sich auch eine Karte dieses Systems befindet, Quellen zitiert und die Ergebnisse der Terrainuntersuchung angeführt werden.
10. Vgl. Visitationsrelation vom 12. 6. 1587, Státní ústřední archiv (Zentrales Staatsarchiv, weiter nur SÚA) Praha: MM-5-280/1587; 1 Schlaggenwalder Lachter = 1,95 m.
11. Vgl. Zuschrift des Oberbergamtes Schlaggenwald an die königliche böhmische Kammer vom 12. 7. 1655, SÚA Praha: MM-6-299/2-1600/1699.
12. Reyer, Eduard: Zinn, eine geologisch-montanistisch-historische Monographie, Berlin 1881, S. 83.
13. Den vollen Wortlaut des Privilegien hat Vinzenz Prökl: Geschichte der königlichen Bergstädte Schlaggenwald und Schönfeld, Eger 1887, S. 38 ff., abgedruckt.
14. Abschrift des Privilegiums vom 20. 6. 1551 in SÚA Praha: VHÚ Jáchymov, Karton Nr. 1.
15. Kurz über diesen Prozeß Majer, J.: K problému investic do důlních strojů a zařízení v revírech 16. století v Krušných Horách a ve Slavkovském lese (Zum Problem der Investitionen in Bergbaumaschinen und Vorrichtungen in den Revieren des 16. Jahrhunderts im Erzgebirge und im Kaiserwald). In: Rozpravy NTM, Bd. 33, Praha 1968, S. 55 ff.
16. Vgl. in Zuschrift des Stadtrats von Schlaggenwald an Kaiser Maximilian II. vom 7. 6. 1569, SÚA Praha: MM-5-280/1569.
17. Vgl. OA Loket-Jindřichovice: Gedächtniss Buch, Fol. 77.
18. Zahlreiche Belege darüber in SÚA Praha: MM-5-280/1589.
19. Vgl. Majer, J.: Těžba cínu ve Slavkovském lese v 16. století (Die Zinnförderung im Kaiserwald im 16. Jahrhundert), Tabelle der Schlaggenwalder Produktion in den Jahren 1500—1650 in Kap. III/1, in: Sborník NTM, Bd. 9, Praha 1970, S. 181.
20. Nach der Beschreibung des Reviers Schlaggenwald-Schönfeld vom 12. 7. 1655, SÚA Praha: MM-6-299/2-1600/1609.
21. Beschreibung der Wasserkunst bei Bruschius: Gründliche Beschreibung, S. 42 ff. Über ihre Leistung Prökl, Geschichte, S. 26.
22. Vgl. Verzeichnis vom Jahre 1580, SÚA Praha: Sign. VHÚ Jáchymov, Kart. Nr. 12.
23. Nach Vorczaichnuss und Beschreibung aller Bergwerks Gebeuhde (sic) in Schönfeld Stadt Rheinung v. 3. 4. 1581, SÚA Praha: MM-5-280/1577.
24. Vgl. Vorczaichnuss aller Arbeiter zu Schlaggenwald und Schönfeld vom 20. 3. 1581, SÚA Praha: MM-5-280/1577.
25. Vgl. Vorschlag für Rekonstruktion vom 20. 9. 1620, OA Loket-Jindřichovice: Gedächtniss Buch, Fol. 149 ff.
26. Durch Berechnung aus den Jahresertragstafeln, die auf Grund von Quellen und Berechnungen in der zit. Arbeit Majer, Těžba cínu (Zinnförderung), S. 186 zusammengestellt wurde.
27. Vgl. Reyer, E.: Allgemeine Geschichte des Zinnes. In: ÖZBH, Jg. 28, Wien 1880, S. 501.
28. Insgesamt blieben vom Jahr 1547 bis zum Beginn des 17. Jahrhunderts 10 Bücher erhalten, die in SÚA Praha: VHÚ Jáchymov, Buch-Nr. 527-536 aufbewahrt sind.
29. Vgl. Zuschrift des Stadthalters von Erzherzog Ferdinand an König Ferdinand I. vom 27. 10. 1548, SÚA Praha: ČDKM III/30, Kart. Nr. 32 u. a.
30. Ibid.
31. Eine ausführliche Aufzählung vgl. Berling, K.: Altes Zinn, Berlin 1919, S. 180 ff.
32. Ibid.
33. Siehe z. B. Zuschrift der Gewerken H. Elbogner und K. Mulz an den Statthalter von Erzherzog Ferdinand vom 18. 8. 1548, SÚA Praha: MM-5-280/1548 u. a.
34. Sieber, S.: Der böhmische Zinnbergbau in seinen Beziehungen zum sächsischen Zinnbergbau. In: Bohemia, Jahrbuch des Collegium Carolinum, Bd. 5, München 1964, S. 156.
35. Ausführlicher Strieder, J.: Studien zur Geschichte kapitalistischer Organisationsformen, 2. Auflage, München 1925, S. 228 ff.
36. Sieber, Der böhmische Zinnbergbau, S. 157 ff.
37. Sieber, l. c., S. 159 ff.
38. Erklärung dieses Prozesses Majer, Těžba cínu (Zinnförderung) S. 182 ff.
39. Zu dieser Frage vgl. eine Reihe von Aufträgen für Zinnsendungen aus der zweiten Hälfte des 16. Jahrhunderts in SÚA Praha: MM-5-280.
40. Siehe Zuschrift des Statthalters von Erzherzog Ferdinand an König Ferdinand I. vom 27. 10. 1548, SÚA Praha: ČKDM III/30, Kart. Nr. 32.
41. Berling, Altes Zinn, S. 197.
Rozvoj důlních děl, technický vrchol a úpadek těžby
Rozšíření dolů, technický vrchol a úpadek těžby
...habsburského velmože, Caspar Pflug, roku 1539 otevřel hlavní důl revíru. Byl vyražen k cínové rudní čočce Huber (Huber-Zinnstock), kde podfáral staré dobývky v hloubce 57 sáhů¹⁰. Ke konci 16. století dosáhl délky 5,92 km¹¹; společně s jáchymovskými štolami Barbora (11,5 km) a Daniel (6 km) patřil k největším důlním dílům v Evropě. Není divu, že po těchto nezbytných investicích těžba cínu nejenže zůstala na vysoké úrovni, ale ve čtyřicátých letech 16. století — kdy produkce v Horním Slavkově (Schlaggenwald) vrcholila — za obzvlášť příznivých okolností stoupla až na roční výši 750 t¹².
Konjunktura hornoslavkovského cínového hornictví však byla brzy prudce přerušena. V době šmalkaldské války se Caspar Pflug angažoval jako přední osobnost protihabsburského stavovského povstání. Po jeho porážce mu byl zkonfiskován veškerý pozemkový a důlní majetek. Ze stejných důvodů byly dočasně zabaveny i důlní podíly zahraničních těžařů ze sousedních německých zemí. Následky se projevily okamžitě: útlum hornických prací a prudce zmenšený zájem o český cín. Obnovení právního stavu, povýšení Horního Slavkova a Krásna (Schönfeld) na svobodná královská horní města¹³ k 1. září 1547 a v roce 1551 rovněž povýšení nedaleko ležící hornické osady Čisté (Lauterbach) na horní město¹⁴, však už nedokázaly zájem o investice — především u zámožných norimberských a lipských těžařů — plně obnovit. Královské úřady proto musely usilovat o radikální nápravu. Dne 1. ledna 1548 byl vyhlášen nový královský cínový horní řád (Zinnordnung) pro Horní Slavkov, Krásno a Lauterbach, který pak posloužil jako předloha i při koncipování saských cínových horních řádů v letech 1556 až 1568. Nový řád měl upevnit právní jistotu a řadou výhodných hospodářských opatření podpořit oslabenou hornickou činnost.
Všechna opatření však zůstala bez úspěchu, zvláště když do Českého království v letech 1561 až 1562 udeřila vlna takzvané cenové revoluce. V jejím průběhu začaly rychle stoupat ceny provozních a životních potřeb. Hospodářské zvýhodnění nejdůležitějších důlních provozů tím bylo zpochybněno¹⁵. Od roku 1563 se v českých cínových revírech rok co rok střídaly královské komise, aniž by však měly úspěch. Zdálo se, jako by druhá polovina 16. století přinášela jen nepříznivé události: roku 1567 vyhořelo téměř celé město Horní Slavkov¹⁶, roku 1568 došlo k prvním velkým závalům na dole Huber-Stock a krátce poté i na dole Schnöden-Stock¹⁷, k tomu na počátku sedmdesátých let klesla cena hornoslavkovského cínu až o 40 %¹⁸. Klesala i produkce cínových dolů; v posledních dvou desetiletích 16. století se snížila z ročního průměru 300 t na polovinu¹⁹. Začala fáze úpadku hornické činnosti, která v té době postihla už většinu českých revírů.
Navzdory nepříznivým provozním a hospodářským okolnostem — a snad právě proto — bylo v druhé polovině 16. století v revíru Horní Slavkov–Krásno dosaženo vysoké úrovně technické praxe. V hlavním provozu dolu Huber-Stock se rekonstrukcí starých důlních prací podařilo ložisko tak účelně rozčlenit, že zde mohl být postupně vybudován pro všechny hlavní důlní stavby společný systém těžby, větrání a odvodňování (Bewetterungs- und Entwässerungssystem). Vodorovné osy důlních děl pak podfárala Georgova štola (Georg-Stollen), ražená z dolu Huber-Stock v hloubce 26 sáhů, a pod ní v hloubce 57 sáhů Pflugova štola (Pflug-Stollen), která byla na počátku devadesátých let 16. století na stejné úrovni napojena na štolu Schnöden-Stollen. Pod těmito štolními díly byla ve svislé hloubce 85 sáhů pod povrchem už od poloviny 16. století vytvořena poměrně hustá síť takzvaného sohlstrichu (Sohlstrich) — tedy nejhlubšího dopravního horizontu s funkcí přepravní a větrací. Na jeho úroveň bylo v osmdesátých letech 16. století zavedeno již několik hlavních šachet, které byly vzájemně propojeny. Další šachty byly ještě prohlubovány. Pod sohlstrichem, v celkové svislé hloubce asi 90 sáhů, probíhal horizont zvaný Erbtiefste — nejnižší úroveň odvodňovacích prací. Tato Erbtiefste byla dalším prohlubováním ve staré vodní šachtě (Alt-Wasserschacht) podfárána v hloubce 96 sáhů. Největší hloubka dosažená v hornoslavkovském revíru v 16. století se tak blížila hranici 200 m, což při značně plochém reliéfu terénu představovalo velmi úspěšný výkon. Zároveň byla účelně řešena i důlní technika. Těžbu z celého revíru Horní Slavkov–Krásno soustředili do pěti těžních šachet; centrální větrání, založené na přirozeném tahu vzduchu, provedli tak promyšleně, že podstatná část tohoto systému mohla být používána ještě v 18. a na počátku 19. století. Také pro odvodňování důlních děl byl vybudován systém společný pro většinu hornoslavkovského revíru. Důlní vody byly vodními stroji (Wasserkünste), umístěnými ve staré vodní šachtě a později i na nové vodní šachtě (Neu-Wasserschacht), hloubené od roku 1590, zvedány na úroveň Pflugovy štoly a odváděny do údolí pod Horním Slavkovem. Tento systém byl v polovině 17. století ještě rozšířen o další strojní šachtu v hloubce 195 m²⁰. Přeprava vody k dědičným štolám (Erbstollen) se v druhé polovině 16. století prováděla při čerpání vody již výhradně pomocí pístových čerpadel s klikovým hřídelem. Dvě hlavní čerpadla byla ve staré vodní šachtě nasazena v letech 1552 a 1570, jedno pod druhým, v hloubce 30 a asi 40 sáhů, s vodními koly o průměru asi 7 sáhů. Při nepřetržitém provozu zvedla asi 1900 hl vody za směnu²¹. Kromě nich byly u jam (Gesenke) dědičných štol a ve slepých šachtách v potřebné míře nasazeny vodní stroje s menšími vodními koly, označované jako vodní strojky (Wasserkünstlein), tyčové strojky (Stangkünstlein) a podobně.
Navzdory účelnosti tohoto v tehdejším českém hornictví ještě neobvyklého důlního provozu těžba v důsledku zhoršujících se hospodářských poměrů trvale klesala. Přesto bylo v osmdesátých letech 16. století v revíru Horní Slavkov–Krásno ještě v provozu 91 stoup (Pochwerke) různé velikosti a 32 hutí²², zatímco v Sangerbergu už stálo všech 17 stoup²³ a v Čisté byl provoz nepatrný. V hornoslavkovském revíru zůstalo roku 1581 z původního osazenstva 3000 až 4000 mužů už jen 334 horníků; u úpravárenských zařízení a hutí
[obr] ◄ Hrad Bečov (Petschau), postavený v první polovině 14. století. Do roku 1547 zde sídlili majitelé cínových hornických revírů v Slavkovském lese (Kaiserwald); později byl hrad v královském majetku
[obr] ▼ Slavkovský les (Kaiserwaldgebirge) mezi Bečovem a Krásnem (Schönfeld)
bylo zaměstnáno 1002 dělníků a 335 osob pracovalo u těžních strojů, vodních strojů a při jiných pomocných pracích v dolech²⁴. Kvalita rudy z větších hloubek tehdy už jen výjimečně přesahovala 0,5 % kovu v rudě a vyžadovala stále vyšší náklady na úpravu a hutnění. Na přelomu 16. a 17. století proto začal rychlý úpadek hornoslavkovských cínových dolů. Jejich produkce často kolísala hluboko pod roční hranicí 100 t cínu. V té době hornické práce v cínových dolech na jiných místech Slavkovského lesa a v Krušných horách téměř úplně ustaly. Když v létě roku 1620 na dole Huber-Stock došlo k velkému závalu a řada důlních děl se zřítila²⁵ — shodou okolností ve stejném roce jako v Altenbergu —, byl vrchol hornoslavkovské produkce a sláva českého cínu už nenávratně překonán.
Zobrazit původní německý text
Ausbau der Grubenbaue, technischer Höchststand und Niedergang der Förderung
habers eines Grubengebietes, Caspar Pflug, der im Jahre 1539 aufgeschlossene Hauptbau des Reviers. Er wurde zum Huber-Zinnstock getrieben, wo er die alten Baue in einer Teufe von 57 Lachter unterfuhr¹⁰. Ende des 16. Jahrhunderts erreichte er eine Länge von 5,92 km¹¹; zusammen mit den Joachimsthaler Stollen Barbara (11,5 km) und Daniel (6 km) gehörte er zu den größten Grubenbauen in Europa. Kein Wunder, daß nach diesen notwendigen Investitionen die Zinnproduktion nicht nur auf einer bedeutenden Höhe blieb, sondern daß sie in den vierziger Jahren des 16. Jahrhunderts — als die Förderung in Schlaggenwald kulminierte — unter besonders günstigen Umständen bis zu einer Jahreshöhe von 750 t anstieg¹².
Die Konjunktur des Schlaggenwalder Zinnbergbaus wurde jedoch bald jäh unterbrochen. In der Zeit des Schmalkaldischen Krieges engagierte sich Caspar Pflug als führende Persönlichkeit des antihabsburgischen Ständeaufstandes. Nach seiner Niederlage wurde sein ganzes Grund- und Grubeneigentum konfisziert. Aus denselben Gründen wurden zeitweise auch die Grubenanteile der ausländischen Gewerken aus den benachbarten deutschen Ländern beschlagnahmt. Die Folgen zeigten sich unmittelbar: eine Senkung der Bergbauarbeiten und ein jäh verringertes Interesse für böhmisches Zinn. Die Erneuerung des Rechtszustandes, die Erhebung von Schlaggenwald und Schönfeld in die Kategorie der freien königlichen Bergstädte¹³ zum 1. September 1547 und im Jahre 1551 auch die Erhebung der unweit gelegenen Bergsiedlung Lauterbach zur Bergstadt¹⁴, haben jedoch das unterbundene Interesse an Investitionen vor allem der wohlhabenden Nürnberger und Leipziger Gewerken nicht mehr in vollem Maße aufrechterhalten können. Die königlichen Behörden mußten daher eine radikale Besserung versuchen. Am 1. Januar 1548 wurde eine neue königliche Zinnordnung für Schlaggenwald, Schönfeld und Lauterbach verkündet, die dann als Vorlage auch bei der Konzipierung der sächsischen Zinnordnungen in den Jahren 1556 bis 1568 diente. Die neue Ordnung sollte die Rechtssicherheit festigen und durch eine Reihe vorteilhafter wirtschaftlicher Maßnahmen die verminderte bergbauliche Tätigkeit unterstützen.
Alle Maßnahmen blieben jedoch ohne Erfolg, besonders als eine Welle der sogenannten Preisrevolution in den Jahren 1561 bis 1562 in das Königreich Böhmen einbrach. In deren Verlauf begannen die Preise der Betriebs- und Lebensbedürfnisse rasch zu steigen. Die wirtschaftliche Bevorzugung der wichtigsten Grubenbetriebe wurde dadurch in Frage gestellt¹⁵. Seit 1563 begannen sich königliche Kommissionen Jahr für Jahr in den böhmischen Zinnrevieren abzulösen, ohne indes Erfolg zu haben. Es schien, als ob die zweite Hälfte des 16. Jahrhunderts nur ungünstige Ereignisse mit sich bringe: 1567 brannte beinahe die ganze Stadt Schlaggenwald ab¹⁶, 1568 ereigneten sich die ersten großen Brüche am Huber-Stock und kurz danach auch im Schnöden-Stock¹⁷, zudem sank der Preis des Schlaggenwalder Zinns am Anfang der siebziger Jahre bis um 40%¹⁸. Auch die Produktion in den Zinngruben ging zurück; in den letzten zwei Jahrzehnten des 16. Jahrhunderts verringerte sie sich von 300 t Jahresdurchschnitt auf die Hälfte¹⁹. Es begann die Phase des Niedergangs der bergbaulichen Tätigkeit, die in dieser Zeit bereits die meisten böhmischen Reviere betroffen hatte.
Trotz der ungünstigen Umstände betrieblichen und ökonomischen Charakters und vielleicht gerade deshalb wurde in der zweiten Hälfte des 16. Jahrhunderts im Revier Schlaggenwald-Schönfeld ein hoher Stand technischer Praxis erreicht. Im Hauptbetrieb des Huber-Stocks gelang es durch Rekonstruktion alter Grubenarbeiten die Lagerstätte so zweckmäßig zu zergliedern, daß hier ein für alle Hauptgrubenbaue gemeinsames Förder-, Bewetterungs- und Entwässe-
rungssystem fortlaufend ausgebaut werden konnte. Die horizontalen Achsen der Grubenbaue wurden dann von dem durch den Huber-Stock vorgetriebenen Georg-Stollen in einer Teufe von 26 Lachtern und unter ihm in einer 57-Lachter-Teufe der Pflug-Stollen unterfahren, der zu Beginn der neunziger Jahre des 16. Jahrhunderts auf gleichem Niveau an den Schnöden-Stollen angeschlossen wurde. Unter diesen Stollenbauen wurde in senkrechter Teufe von 85 Lachtern unter Tage bereits seit Mitte des 16. Jahrhunderts ein verhältnismäßig dichtes Netz des sogenannten Sohlstriches gebildet, also des tiefsten Förderhorizonts mit Transport- und Ventilationsfunktion. Auf sein Niveau wurden in den achtziger Jahren des 16. Jahrhunderts bereits einige Hauptschächte geführt, die miteinander verbunden wurden. Weitere Schächte wurden noch abgeteuft. Unter dem Sohlstrich in senkrechter Gesamtteufe von etwa 90 Lachtern verlief der Horizont, die sogenannte Erbtiefste, das unterste Niveau der Entwässerungsarbeiten. Diese Erbtiefste wurde durch weiteres Abteufen im Alt-Wasserschacht in einer 96-Lachter-Teufe unterschritten. Die größte Teufe, die im Schlaggenwalder Revier im 16. Jahrhundert erreicht wurde, näherte sich daher der Grenze von 200 m, was bei dem bedeutend flachen Relief des Geländes eine sehr erfolgreiche Leistung darstellte. Gleichzeitig wurde auch die Bergbautechnik zweckmäßig angelegt. Die Förderung aus dem gesamten Revier Schlaggenwald-Schönfeld konzentrierte man auf fünf Förderschächte; die zentrale, auf natürlichem Wetterzug angelegte Bewetterung führte man so überlegt durch, daß der wesentliche Teil dieses Systems noch im 18. und zu Beginn des 19. Jahrhunderts verwendet werden konnte. Auch für die Entwässerung der Grubenbaue wurde ein für den größten Teil des Schlaggenwalder Reviers gemeinsames System ausgebaut. Die Grubenwässer wurden durch Wasserkünste, die im Alt-Wasserschacht und später auch auf dem seit 1590 abgeteuften Neu-Wasserschacht angesetzt worden waren, auf das Niveau des Pflug-Stollens gehoben und in das Tal unter Schlaggenwald abgeführt. Dieses System wurde in der Mitte des 17. Jahrhunderts noch um einen weiteren Kunstschacht in der Teufe von 195 m erweitert20. Der Wassertransport zu den Erbstollen wurde in der zweiten Hälfte des 16. Jahrhunderts durch Wasserhebung bereits ausschließlich durch Kolbenpumpen mit Kurbelwelle durchgeführt. Die zwei Hauptpumpen setzte man im Alt-Wasserschacht 1552 und 1570 untereinander in einer Teufe von 30 und etwa 40 Lachtern mit Wasserrädern von etwa 7 Lachtern Durchmesser ein. Bei ununterbrochenem Betrieb hoben sie bis etwa 1900 hl Wasser pro Schicht21. Außer ihnen wurden an den Gesenken der Erbstollen und in Blindschächten in notwendigem Maße Wasserkünste mit kleineren Wasserrädern angesetzt und als Wasserkünstlein, Stangkünstlein usw. bezeichnet.
Trotz der Zweckmäßigkeit des in dieser Zeit im böhmischen Bergbau noch nicht geläufigen Grubenbetriebs sank jedoch die Förderung infolge der sich verschlechternden ökonomischen Umstände dauernd. Trotzdem waren in den achtziger Jahren des 16. Jahrhunderts im Revier Schlaggenwald-Schönfeld noch 91 Pochwerke verschiedener Größe und 32 Hütten in Betrieb22, in Sangerberg jedoch standen schon alle 17 Pochwerke still23, in Lauterbach war der Betrieb geringfügig. Im Schlaggenwalder Revier verblieben im Jahre 1581 von der ursprünglichen 3000 bis 4000 Mann starken Belegschaft nur noch 334 Bergarbeiter; bei den Aufbereitungsanlagen und Hütten
[obr] ◄ Burg Petschau (Bečov), erbaut in der ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts. Bis 1547 wohnten hier die Besitzer der Zinn-Bergbaureviere im Kaiserwaldgebirge, später war die Burg in königlichem Besitz
[obr] ▼ Kaiserwaldgebirge zwischen Petschau und Schönfeld (Krásno)
waren 1002 Arbeiter beschäftigt, und 335 Personen arbeiteten bei den Fördermaschinen, Wasserkünsten und bei anderen Hilfsarbeiten in den Gruben24. Die Qualität des Erzes aus größeren Teufen überstieg damals nur noch ausnahmsweise 0,5% Metall im Erz und erforderte immer größere Kosten für die Aufbereitung und Verhüttung. An der Wende des 16. zum 17. Jahrhundert begann daher ein schneller Niedergang der Schlaggenwalder Zinngruben. Ihre Produktion schwankte oft tief unter der Jahresgrenze von 100 t Zinn. In dieser Zeit hatten die Bergarbeiten in den Zinngruben an anderen Stellen des Kaiserwaldes und im Erzgebirge beinahe vollkommen aufgehört. Als im Sommer des Jahres 1620 im Huber-Stock ein großer Bruch erfolgte und eine Reihe von Grubenbauen zu Bruch gingen25 — durch ein Zusammentreffen der Umstände im selben Jahr wie in Altenberg —, war der Höhepunkt der Schlaggenwalder Produktion und der Ruhm des böhmischen Zinns bereits unwiederbringlich überschritten.