Zpráva z cesty po českých hornických revírech roku 1859
Rukopisná zpráva „Beschreibung einer in den Sommerferien 1859 durch einen Theil von Böhmen unternommenen Reise", kterou Richard Troeger odevzdal královskému vrchnímu báňskému úřadu 1. března 1860 (č. 2640). Očitý popis šesti revírů — Jáchymov, Oloví, Horní Slavkov, Stříbro, Příbram a Kladno — s geologií, důlními díly, vodosloupcovými stroji, úpravnami, mzdami, výrobními čísly a rozbory rud; na konci je devět technických tabulí. Horního Slavkova se týkají kapitoly 12 a 13: ložiskové poměry, doly, cínové hutě, výtěžnost a mokrá úprava rudy v roce 1859. Rukopis je psaný německým kurentem; přepis pořídila AI a nejistá čtení jsou označena [?] — v celém svazku jde asi o 3 % slov. Český překlad je rovněž strojový, značky [?] jsou v něm zachovány na témže místě. Originál digitalizovala knihovna TU Bergakademie Freiberg (SLUB).
Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.
Titulní list a úvodní formule
Titulní list a úvodní formule
[bez textu]
[bez textu]
Č. 2640.a Došlo dne 17. března 1860.
Popis
cesty
podniknuté o letních prázdninách roku 1859 částí Čech,
zahrnující Jáchymov (Joachimsthal), Oloví (Bleistadt), Horní Slavkov (Schlaggenwald), Stříbro (Mies), Příbram (Przibram) a Kladno,
od
Richarda Troegera.
[bez textu]
Se svolením a laskavou podporou vysokého Královského vrchního báňského úřadu mi bylo dopřáno podniknout o letních prázdninách roku 1859 cestu částí Čech. Vyslovuje za laskavou podporu, jíž se mi dostalo, svůj nejupřímnější dík, dovoluji si své na této cestě sebrané [přeškrtnuto: hornické] [?] poznámky uctivě předložit.
[bez textu]
[bez textu]
[bez textu]
Zobrazit původní německý text
Titelblatt und einleitende Formel
[bez textu]
[bez textu]
Nro 2640.a Eingegangen den 17ten März 1860.
Beschreibung
einer
in den Sommerferien 1859 durch einen Theil von Böhmen unternommenen Reise,
enth. Joachimsthal, Bleistadt, Schlaggenwald, Mies, Przibram und Kladno,
von
Richard Troeger.
[bez textu]
Mit Genehmigung und hilfreiche Unterstützung des hohen Königl. Oberbergamtes war es mir vergönnt in den Sommerferien 1859 eine Reise durch einen Theil Böhmens unternehmen zu können. Indem ich für die gütige Unterstützung, die mir zu Theil wurde, meinen innigsten Dank ausspreche, erlaube ich mir meine auf dieser Reise gesammelten [durchgestrichen: Bergmännischen] [?] Notizen gehorsamst zu übergeben.
[bez textu]
[bez textu]
[bez textu]
Jáchymov. Geognostické a žilné poměry
Jáchymov. Geognostické a žilné poměry
Jáchymov.
Mezi mnoha a rozmanitými hornickými revíry [?] českého Krušnohoří, které byly v průběhu čtyř století v provozu, zaujímá jáchymovský hornický revír, jehož vznik spadá do prvního desetiletí 16. století, přední a nejdůležitější místo.
Staré horní město Jáchymov leží v poměrně strmě spadajícím, úzkém a dlouhém údolí, jehož hlavní směr je orientován od severovýchodu k jihozápadu, a je z obou stran obklopeno značně vysokými horami. Hornická činnost se zde provozuje na žilách, které vystupují všude ve svoru s vrstvami, více či méně ukloněnými k severu a majícími celkově směr od východu k západu. Sklon těchto vrstev vůči obzoru je velmi proměnlivý a kolísá mezi 19 a 50 stupni. Svor, jak známo vrstevnatá směs slídy a křemene, vykazuje velké bohatství odrůd a mezičlánků: převaha nebo nedostatek křemene, jeho výskyt v lupíncích, ustupování [?] téhož nerostu [?] u větších a větších [?] vrstev, přistupování rohovce, mastku a mastkové břidlice tvořících
jednu odrůdu podle rozdílnosti této horniny. A tak se zdá, že lze vidět svor světle zelený, hedvábně lesklý, téměř černý, rohovcovitého [?] vzhledu, hrubě šupinatý, rulovitý [?], nebo slídou chudý, křemencovitého vzhledu. Jako podřízené horninové články se vyskytují vložky zrnitého vápence a felsitových hornin. Tyto felsitové horniny, jejichž felsitová základní hmota je z velké části [?] vyplněna křemičitou rudou a křemenem, se vyskytují zejména v oblasti západního dolového pole, kde se jim přičítá zvláštní vliv na přeměnu tam vystupujících žil. Jejich základní hmota je nažloutle červená, hnědavá a nazelenalá. Konečně je třeba zmínit ještě čedičovou desku, silně zvětralý krystalicky vyvinutý bazalt a takzvanou opukovou vaku (Stützenwacke), a s tím související, stokovitě (komínovitě) vystupující slepenec. Tento slepenec je úlomkovitá hornina, která v sobě obsahuje větší i menší úlomky břidlice a porfyru, jež tyto horniny jako by prorážela, a organické zbytky, takzvané hnědouhelné dřevo [?], uzavřené v různých vrstvách. Touto opukovou vakou jsou panující žíly vždy přerušeny.
Desky žil vykazují hutnou, různě tvrdou základní hmotu tmavozelené a černé barvy. Ty prostupují základní horninu stejně jako stříbrné žíly, s nimiž se místy i na dlouhé úseky srážejí.
Obecně se rudné žíly dělí na ranní (Morgen-) a půlnoční (Mitternachts-) žíly, a to mezi
prvními od východu k západu mezi h. 21 a h. 1, půlnoční žíly pak od jihu k severu mezi h. 5 až h. 7. Přitom musím hned poznamenat, že se v Rakousku kompas [?] nedělí jako u nás na dvakrát 12 hodin, nýbrž na 24 hodin, což poskytuje tu výhodu, že je třeba u <u>směru</u> žil zvlášť dbát na světovou stranu.
Dále se celý jáchymovský revír dělí na západní a východní dolové pole, a jako centrální body celého provozu byly zvoleny 220 sáhů hluboká Einigkeitova šachta pro východní a o 700 [sáhů] hlouběji ležící západní a o 96 sáhů výše položená, avšak o 100 sáhů hlubší Neumeßova [?] šachta pro západní pole, protože obě mají nejvýhodnější polohu pro zamýšlené zpřístupnění dolů. Ovšem [?] z výše zmíněných ranních žil jsou některé společné oběma dolovým polím a spojení pater je zprostředkováno i mezi nimi.
Úklon ranních žil je zpravidla shodný s uložením vrstev hornin k severu, avšak strmější, a to pod úhlem 35–80°, z čehož výjimku tvoří pouze Franzibörzova [?] žíla, která spadá strmě k jihu. Mocnost kolísá mezi několika palci a několika stopami, přičemž se zvlášť vyskytuje břidlice, jílovka, křemen, vápenec a hnědel. Úklon půlnočních žil je méně jednotný, přesto lze pro východní [?] část jáchymovského hornictví přece jen doložit určitou pravidelnost, neboť
všechny východně [?] položené půlnoční žíly mají úklon k východu, kdežto všechny západně položené mají úklon k západu. Prvek [?] oddělující tyto od sebe se odklánějící žíly má sklon 80–90° k západu. Úhel úklonu východně spadajících žil je zpravidla strmý, mezi 70–90°, u západně spadajících pak 50–90°.
Mocnost těchto žil klesá od 2 stop [?] až po sotva postřehnutelnou šíři nožové pochvy [?]. Rozšíření ve směru žíly je u ranních žil zdaleka rozsáhleji odkryto a sledováno než u půlnočních žil, které se rády štěpí do prožilků, jež se nezřídka ukládají přímo do vrstevnatosti horské horniny. Nejrozsáhlejšího odkrytí z posledně jmenovaných dosahuje Schweizergang (Švýcarská žíla) s 1000 sáhy, Evangelistengang (Evangelistova žíla) s 900° a Geschiebergang (Naplaveninová žíla) s 800°. Výplň žil se obecně řídí doprovodnou vedlejší horninou a úhlem jejich úklonu. Ve všech žilách se nachází jílovka a rozdrcená vedlejší hornina. V žilách východního pole vystupuje zejména vápenec a hnědel, v žilách západního pole pak křemen, který ovšem ani ve východním poli zcela nechybí. Dále bylo zjištěno, že při plochém úklonu nesou žíly převážně jílovku a horninu, kdežto při strmějším [?] úklonu naopak rudu a ušlechtilé kovy. Co se týče rudonosnosti jednotlivých žilných partií, nalézají se rovněž rozdíly. Tak je rudonosnost ranních žil slabší než u půlnočních žil; zejména zaostávají v obsahu stříbra a nesou zejména měděnec, arsenový kyz [?] a jaterní kyz, galenit, sfalerit, ryzí
rudy, kobaltové rudy a kobaltové černě. Rudonosnost u půlnočních žil je odlišná dokonce mezi východním a západním polem, a to tak, že se v žilách východního pole vyskytuje kysník kobaltnatý, ryzogyl [rudohořec], vizmut, mědinikl, ryzí stříbro, argentit, cíno- a měděný kyz, řidčeji galenit a sfalerit, a v žilách západního pole spíše niklové a kobaltové rudy s ryzím stříbrem a argentitem, manganová ruda, ryzí vizmut, zřídka galenit a ještě řidčeji ryzogyl.
Půlnoční žíly obecně upadají strměji než ranní žíly a jsou zpravidla těmito protínány, a také místy porušovány. Bohaté [?] nálezy [?] byly vždy [?] pozorovány při ještě [?] [?] mírnějším sklonu.
Prohlídka východního dílu revíru.
Einigkeitova šachta leží na západním svahu údolí, do něhož je Jáchymov zastavěn. Tato budova obsahuje vedle vlastního šachetního domu pánskou jizbu, třídírnu, sklad nářadí, několik materiálových komor, strojnickou světnici, štajgrovský [?] byt a dále v jednom křídle mokrou stoupu se 6 stoupovými sty [?] a 3 promývacími ohnisky spolu s rudnou pračkou [nad řádkem vloženo: spolu se [?] zbrojírnou [?].] a v druhém křídle dílenskou kovárnu [?] a zámečnictví.
Hlavní žíly tohoto dolu jsou, jak jsem se s obtížemi [?] dozvěděl od doprovázejícího štajgra:
1. Mariánská žíla, která vystupuje ve vápenci, patří k ranním žilám a je mocná 3–12 palců.
2. Trojiční žíla (Dreifaltigkeitsgang), která vystupuje ve svoru, rovněž patří k ranním žilám, upadá k severu a jako součásti nese zejména vápenec, křemen, hnědel, galenit, sfalerit a ryzogyl.
3. Vdovská žíla [?] (Wittwenmuthsgang), Janova evangelistova žíla,
4. Ondřejská žíla, 5. Kravská žíla,
6. Franzisberova [?] žíla, 7. Prokopova a Naplaveninová žíla.
Uvést pravdivé údaje o konkrétním směru a úklonu není v mých silách, neboť jsem bohužel od doprovázejícího štajgra téměř nic nezjistil, což je znamením, že se tito lidé o teoretické stránky svých dolů příliš nestarají.
Hlavní štoly jsou:
1. Barbořina štola (Barbarastollen), která nastupuje 51 sáhů pod povrchem,
a 2. Danielská štola (Danielistollen), která dosahuje hloubky 71 sáhů pod povrchem a je založena poblíž hutě.
Zmínit chci ještě, že se v Rakousku počítá v hornictví nikoli podle horských latí (Berglachtern) po 2 metrech jako u nás, nýbrž podle sáhů (Klafter) = 6 stop, a že se nepíše chodby (Gezeugstrecken), nýbrž chodníky (Lauf). A tak se nachází
1. chodník pod Danielskou štolou 114 sáhů
2. chodník pod Danielskou štolou 142 sáhů
3. chodník pod Danielskou štolou 157 sáhů
5. chodník pod Danielskou štolou 173 sáhů
7. chodník pod Danielskou štolou 196 sáhů
8. chodník pod Danielskou štolou 209 sáhů
z čehož je patrné, že jsou založeny ve zcela nepravidelných hloubkách, a to právě tak, jak to vyžadovaly aktuální okolnosti.
Zobrazit původní německý text
Joachimsthal. Geognostische und Gangverhältnisse
Joachimsthal.
Unter den vielen und mannigfaltigen Bergbaudistricten, wegen [?] des böhmischen Erzgebirges, welche in dem Zeitraum von 4 Jahrhunderten betrieben worden sind, nimmt der, zeitig [?] der Joachimsthaler Bergbau, dessen Entstehen in die Zeit des l. Decenniums des 16. Jahrhunderts fällt, den ersten und wichtigsten Rang ein.
Die alte Bergstadt Joachimsthal liegt in einem ziemlich steil fallenden, engen und langen Thale, dessen Hauptstreichen von Nord-Ost nach Süd-West gerichtet ist, und geben [?] zu beiden Seiten von beträchtlich hohen Bergen. Der Bergbau daselbst wird auf Gängen betrieben, welche allenthalben in Glimmerschiefer mit mehr und weniger in Nord geneigten Schichten aufsetzen, welche im Allgemeinen ein Streichen von Ost nach West besitzen. Die Neigung dieser Schichten gegen den Horizont ist sehr wechselnd und schwankt zwischen 19 bis 50 Grad. Der Glimmerschiefer, bekanntlich ein schichtiges Gemenge aus Glimmer und Quarz, zeigt einen großen Reichthum von Varietäten und Zwischen-gliedern: das Vorwalten oder der Mangel des Quarzes, das Auftreten desselben in Lamellen, das Zurücktreten [?] desselben Minerals [?] bei größeren und größeren [?] Schichten, das Hinzutreten von Hornblende, Talk und Talkschiefer bildenden [?]
eine nach Verschiedenheit dieser Gesteinsgattung. Und so schei[nt] es, sieht man einen lichtgrünen, seideglänzenden, einen beinah[e] schwarzen hornschieferartigen[?], einen grobflaserigen gneisartigen[?], einen glimmerarmen quarzschieferartigen Glimmerschiefer sieht. Als untergeordnete Gebirgsglieder treten auf Zwischenlagerungen von körnigem Kalkstein und Felsitgesteinen. Diese Felsitgesteine, Gesteine, deren Felsitgrundmasse größtentheils[?] von Kieselerz und Quarz erfüllt, kommen besonders in dem Gebie[te] der westlichen Grubenabtheilung vor, wo ihnen ein besonderer Einfluss auf die Umwandlung der daselbst aufstehenden Gänge zugeschrieben wird. Ihre Grundmasse ist röthlich, bräunlich und grünlich. Endlich ist noch einer basaltischen Blatte zu gedenken, eines stark zersetzten crystallinisch ausgebildeten Basaltes und der sogenannten Stützenwacke, und hiermit i[n] Verbindung stehenden, stockförmig auftretenden Conglomerates. Dieses Conglomerat ist ein Trümmergebilde, welches größere und kleinere Bruchstücke des Schiefers und Porphyrs, welche Gestei[ne] als durchbrochen hält, und organische Reste, sogenanntes Braunkohlholz[?], in verschiedenen Schichten in sich eingeschlossen enthält. Durch diese Stützenwacke werden die herrschenden Gänge stets abgeschnitten.
Die Blatten der Gänge zeigen eine dichte, verschieden harte Grundmasse mit dunkelgrünen und schwarzen Farben. Die durchsetzen das Grundgebirge sowie die Silbergänge, mit welchen letzteren sie sich manchmal auch lange strecken schlagen.
Im Allgemeinen werden die Erzgänge in Morgen- und Mitternachtsgänge eingetheilt und zwar zwischen
ersteren von Ost nach West zwischen h. 21 und h. 1 und die Mitternachtsgänge von Süd nach Nord zwischen h. 5 bis h. 7. Hiebei muß ich gleich bemerken, daß in Österreich der Compaß[?] nicht, wie bei uns, in 2 mal 12 Stunden, sondern in 24 Stunden eingetheilt wird, welches die Bequemlichkeit bietet, bei dem <u>Streichen</u> der Gänge in die Himmelsgegend besonders bemerken zu müßen.
Ferner theilt man das ganze Joachimsthaler Revier in die westliche und in die östliche Grubenabtheilung und zwar wurde als Concentrationspunkte des ganzen Betriebes der 220 Klafter tiefe Einigkeitsschacht für das östliche und der um 700 tiefer westlicher und 96 Klft höher gelegene, aber um 100 Klft tiefere Neumeßschacht[?] für das westliche Feld gewählt, weil beide die günstigsten Lagen zu den beabsichtigten Grubenaufschließungen halten. Zwar[?] von den[?] oben erwähnten Morgengängen sind von beiden Grubenabtheilungen gemeinschaftlich und die Sohlencommunication ist auch nach diesen vermittelt.
Das Einfallen der Morgengänge ist in der Regel gleich der Gebirgsschichtung in Nord, jedoch steiler und zwar unter einem Winkel von 35 – 80°, von welchem nur der Franzibörz[?]gang eine Ausnahme macht, welcher steil in Süd fällt. Die Mächtigkeit schwankt zwischen einigen Zollen und mehreren Schuhen, wobei Schiefer, Letten, Quarz, Kalk- und Braunspath besonders auftreten. Das Einfallen der Mitternachtsgänge ist weniger gleichartig, doch läßt sich für den östlichen[?] Theil des Joachimsthaler Bergbaues dennoch eine Regelmäßigkeit nachweisen, indem alle von
[?] östlich gelegenen Mitternachtsgänge ein östliches, dagegen alle westlich gelegenen ein westliches Einfallen haben. Der diese von einander fallenden Gänge scheidende [?] hat ein Fallen von 80-90° in W. Der Verflächungswinkel der östlich fallenden Gänge ist in der Regel steil zwischen 70-90°, jener der westlich fallenden aber 50-90°.
Die Mächtigkeit dieser Gänge sinkt von 2'[?] bis zu kaum wahrnehmbaren Messerscheide[?] herab. Die Erstreckung dem Streichen nach ist bei den Morgengängen bei weitem ausgedehnter aufgeschlossen und verfolgt, als bei den Mitternachtsgängen, die sich gern in Trümer zertheilen, welche sich nicht selten in die Schichtung des Gebirgsgesteins hineinlagern. Den weitesten Aufschluß erreicht von letzterem der Schweizergang mit 1000 Klaftern, der Evangelistengang mit 900° und der Geschiebergang mit 800°. Die Füllung der Gänge richtet sich im Allgemeinen nach dem sie begleitenden Nebengestein und nach dem Winkel ihres Einfallens. In allen Gängen findet man Letten und zermürbtes Nebengestein. In den Gängen des östlichen Feldes tritt besonders Kalkspath und Braunspath, in denen des westlichen Feldes aber Quarz auf, welcher jedoch auch im östlichen Felde nicht ganz mangelt. Ferner hat man bemerkt, daß bei flachem Einfallen die Gänge größtentheils Letten und Gebirgsgestein, bei steilerem[?] Fallen dagegen Erz und edle Metalle führen. In Betreff der Erzführungen der einzelnen Gangpartieen findet man auch Verschiedenheiten. So sind die Erzführungen der Morgengänge schwächer, als die der Mitternachtsgänge; vorzüglich stehen sie im Silbergehalte nach und führen besonders Kupfer-, Arsenkies[?] und Leberkies, Bleiglanz, Zinkblende, gediegen
erzen, Kobalterze und Kobaltschwärzen. Die Erzführung bei den Mitternachtsgängen ist sogar in Ost und Westfelde verschieden, und zwar tritt bei den Gängen im östlichen Felde Speiskobalt, Rothgiltigerz, Wismuth, Kupfernickel, gediegen Silber, Glaserz, Zinn- und Kupferkies, seltener Bleiglanz und Zinkblende und bei den Gängen im Westfelde mehr Nickel- und Kobalterze mit gediegenem Silber und Glaserz, Manganerz, gediegen Wismuth, selten Bleiglanz und noch seltener Rothgiltigerz auf.
Die Mitternachtsgänge verflächen in der Regel steiler, als die Morgengänge und werden von diesen in der Regel durchsetzt und auch hin und her verworfen. Die reichen[?] Anbrüche[?] hat man immer[?] bei einem noch[?] [?] Falle beobachtet.
Befahrung der östlichen Revierabtheilung.
Der Einigkeitsschacht liegt an dem westlichen Gehänge des Thales, in welches Joachimsthal eingebaut ist. Dieses Gebäude enthält neben dem eigentlichen Schachthause eine Herrenstube, eine Scheidestube, eine Zeugniederlage, mehrere Materialienkammern, die Maschinenwärterstube, eine Steigerwohnung[?] und dann in einem Flügel ein Naßpochwerk mit 6 Zechen[?] und 3 Waschherden nebst einer Erzwäsche [über der Zeile eingefügt: nebst[?] Zeugmachwerk[?].] und am zweiten Flügel eine Werkstättschmiede[?] und Schlosserei.
Die Hauptgänge dieser Grube sind, wie ich sie mit Mühe[?] von dem mich begleitenden Steiger erfahren konnte
1, Der Marien Gang, welcher in Kalk aufsetzt, zu den Morgengängen gehört und 3-12" mächtig ist.
2, der Dreifaltigkeitsgang, welcher in Glimmerschiefer aufsetzt, ebenfalls zu den Morgengängen gehört, nördlich fällt und als Bestandtheile hauptsächlich Kalkspath, Quarz, Braunspath, Bleiglanz, Blende und Rothgiltigerz führt.
3, der Wittwenmuthsgang[?] Johann Evangelistgang,
4, der Andreasgang, 5, der Kuhgang,
6, der Franzisbergang[?], 7, der Prokopi- u. Geschiebergang.
Wahrheitsgetreue Angaben über das specielle Streichen und Fallen anzuführen, ist mir nicht möglich, da ich leider von dem mich begleitenden Steiger fast gar nichts erfahren konnte, ein Zeichen, daß sich diese Leute um Theoretisches in Betreff ihrer Gruben wenig bekümmern.
Die Hauptstollen sind
1, der Barbarastollen, welcher 51 Klafter unter Tage einkömmt[?]
u. 2, der Danielistollen, welcher eine Teufe von 71 Klafter unter Tage einbringt und in der Nähe der Hütte angesetzt ist.
Erwähnen will ich noch, daß in Oesterreich nicht wie bei uns nach Berglachtern à 2 Meter, sondern nach Klaftern = 6 Fuß beim Bergbau gerechnet wird, und daß man nicht Gezeugstrecken, sondern Lauf schreibt. Und so befindet sich
der 1. Lauf unter dem Danielistollen 114 Klafter
" 2. " " " 142 "
" 3. " " " 157 "
" 5 " " " 173 "
" 7 " " " 196 "
" 8 " " " 209 "
woraus ersichtlich ist, daß sie in ganz unregelmäßigen Teufen angesetzt sind, und zwar so, wie es gerade die obwaltenden Umstände erforderten.
Šachta Einigkeit: vyztužení, odvodňování a těžba
Úkolem, k jehož řešení se v roce 1848 na revíru Einigkeiter[?] přistoupilo, bylo především umožnit rychlou a levnou těžbu z hloubky, výkonnější odvodňování a odpovídající rozšíření štol (Stollen) k odvádění hromadící se vody. V tomto roce se začalo s úpravnými pracemi na šachtě Einigkeitschacht, protože ta byla od roku 1826 přenechána těžařstvu a měla zcela nepravidelné stěny, byla špatně a jen nouzově vyztužena a vůbec se dala fárat jen s ohrožením života. Dříve v ní byly umístěny 2 tyčové kunšty (Stangenkunst), které zdvihaly hlubinné vody z hloubky 100 lochtanů pod úrovní štoly Daniel. Tyto úpravné práce byly spolu s vestavěním vodosloupcového stroje (Wassersäulenmaschine) dokončeny během 4 let.
Tato šachta je hloubena kolmo (saiger) na žíle Geschiebergang a od povrchu do hloubky 10 lochtanů je vyzděná, protože je do této hloubky obklopena souvislou haldovou sutí[?], na níž stojí i ostatní šachetní budovy. V tomto úseku má délku 1,84 lochtanu a šířku 1 lochtan a skládá se ze dvou těžních oddělení (Treibschacht) a jízdní šachty (Fahrschacht), která se nachází ve východní stěně šachty. Každé z těžních oddělení má ve světlosti šířku 3 stopy, stejně jako jízdní šachta. Mezi každým oddělením a na každé kratší stěně šachty je položen vodicí sloupek[?] (Ziehpfosten) o šířce 6", takže na délku šachty připadají 4 vodicí sloupky[?] = 24" šířky, a tedy celkem = 11 stop = 1,84 lochtanu délky šachty.
Zdivo šachty je přímočaré, pravoúhlé a je nasazeno na nosných obloucích (Tragbögen). Tento způsob uložení[?] spočívá v tom, že dva 4 a dva 2 lochtany dlouhé
[obr] [bez popisku – kresba zděného šachetního profilu s oblouky]
[?] oblouky byly vyzděny s výškou oblouku 4⅔ stopy[?], resp. 2 stopy, z nichž dva oblouky a jsou vyvedeny na kratších stěnách od visutého k ležatému boku a další dva b na obou delších stěnách, přičemž první tvoří opěru (Widerlager) pro druhé. Pro větší odolnost proti bočnímu tlaku je zdivo šachty dále čas od času opatřeno pásovými oblouky c, na něž pak bývá obvykle nasazeno ploché zdivo[?] (Scheibenmauer). Hloubení[?] šachetního rovnoběžníku o délce 4 sáhy a šířce 2 sáhy sestávalo[?] Vyzdívání v haldových horninách, jimiž pronikala značná voda, se provádělo — aby se zabránilo nevyhnutelnému propadávání hornin a přesouvání či úplnému zhroucení velmi silné výztuže (Zimmerung) — v zimě za trvalého mrazu, kdy přitékající voda zamrzala a jako led tak velmi usnadňovala jinak nesmírně nákladnou a nebezpečnou práci, takže byla velmi rychle dokončena a výztuž zhotovena dříve, než led roztál.
Úprava šachty Dreifaltigkeitschacht[?] byla provedena nejprve v jedné, jižní[?] (mittägig) polovině, a to až po vodní hladinu, a byla zhotovena jímka (Fassung), aby bylo možné provést vestavbu nového, teprve postavovaného[?] stroje, zatímco tyčová kunšt pracující v severním boku šachty[?] udržovala vody na spodní hladině (zu Sumpf). Poté, co byl nový stroj v chodu, přistoupilo se k úpravě druhé poloviny. Aby se v šachtě předešlo stavění a bourání[?] pomostů, což bylo nesmírně nákladné a časově náročné, s velkým užitkem se použil na řetězech zavěšený most, který bylo možné podle potřeby spouštět nebo zvedat.
Vícenásobným[?] rozšířením[?] se šachta prodlužuje o 4 stopy směrem k východní stěně a je tam vestavěn větší pomost[?], který má sloužit k hloubení pro později vestavovanou jízdní kunšt (Fahrkunst) v novém oddělení šachty, jež má být umístěno mezi těžní a jízdní šachtou.
Co se týče dalšího zajištění šachty, je třeba uvést, že stojí téměř v celém průběhu v pevné hornině a kromě podepření vodorovnými trámy (Einstriche) pro účely vyztužení těžní šachty nevyžaduje žádné další zajištění. Vyztužení těžní šachty je — jelikož šachta padá kolmo a těží se v okrouhlých[?] bečkách (Tonne) — velmi jednoduché. Ve svislých vzdálenostech jedné délky sloupku, tedy 1½ sáhu, jsou nad sebou vodorovně v šachtě uloženy 3 vodorovné trámy o síle přesně 6", které od sebe odstupují 3 stopy a tím mezi sebou tvoří obě oddělení šachty. Na každém z těchto trámů jsou pak na vnitřní ploše přibity vždy 4 sloupky zvané rozdělovací latě (Schiedlatten), z nichž každá sahá jen do poloviny výšky mezi dvěma trámy, takže vždy začíná nová lať, takže na každém z krajních trámů jsou přibity dolní konce 4 horních a horní konce 4 dolních latí. Na prostředním trámu jsou na obou stranách přibity příslušné rozdělovací latě. Přitom je třeba dbát na to, aby trámy ležely přesně vodorovně a konce vždy dvou latí k sobě naprosto přesně přiléhaly a nikde netvořily výstupek, protože by se jinak bečka snadno zachytila a mohla by tím způsobit nejrůznější neštěstí.
Pro lepší zajištění kolmé šachty jsou v pravidelných vzdálenostech 3 sáhů vraženy pomosty k zachycení žebříků (Fahrten), které však nestojí kolmo, nýbrž šikmo pod úhlem 70–75°, což je zařízení, jímž se fárání podstatně usnadňuje, neboť tím je těžiště fárajícího sám od sebe nejlépe podepřeno. Jako nevýhodu jsem však zde shledal, že tato mezera po 3 sázích je poněkud malá a jednotlivá oddělení na sebe následují příliš rychle, což je rovněž únavné a zejména časově náročné. Za lepší proto považuji rozdělení po 12 loktech, jak je u nás obvykle zachováváno. Podlahy (Sohlen) v šachtě nejsou kladeny vodorovně, nýbrž mají od stanoviště fárajícího směrem k přednímu dlouhému boku mírný spád[?] 3–4°, aby vlhkost, která se na nich nachází, měla možnost odtékat, což mělo i ten důsledek, že šachty vypadaly velmi čistě a upraveně a poskytovaly fárajícím příjemný pobyt.
Doprava na chodbách probíhala důsledně pomocí uherských vozíků (Hunde), které mají objem 2 až 2½ krychlové stopy, tedy podstatně menší než naše. Tvar beden je stejný. Chybí jim však na zadní straně třmen a držadlo, a k řízení a vedení vozíku je poblíž zadního horního[?] rohu každé z podélných bočnic zhotoven oválný zářez, do něhož tlačič vozíků (Hundstößer) vkládá ruku[?]. Kola nejsou jako u nás celá z litiny, nýbrž z tvrdého dřeva, obepnutá železným kruhem a vyložená železnou pánví, kterou jsou nasazena na nápravy. Obě přední kola mají výšku[?] 5" a zadní
[obr] [kresba vozíku ze strany a zepředu – bez popisku]
výšku 8" a společnou šířku 1 palec, železa jsou přišroubována ke korytu[?], přičemž zadní se nachází asi 1 palec za střední čárou, měřeno napříč jízdní dráhy. Pro další upevnění a dosažení větší stability vedou od bedny po každé straně dolů dva železné pásy a a b, které na dolní hraně bedny u bodu d tvoří koleno a pomocí objímky umístěné na jejich konci obepínají železa, opírají se o ně a jsou drženy malou závlačkou, čímž navíc zajišťují kola proti sesmeknutí. Jak je patrné z obrázku, zadní kování[?] jde shora šikmo dopředu dolů, což má výhradně za účel splynout se směrem síly, kterou vozíkář na vozík vyvíjí; vzniká tak výslednice vodorovné a svislé síly. Při tlačení mají obě zadní kola běžet po kolejnici[?] (Schlagen), na což si většina tlačičů vozíků[?] dobře zvykla, a ačkoli musí vozík kvůli tomu[?] stále ještě nestabilnímu postavení[?] značně přidržovat, přesto se s ním pohybují dosti velkou rychlostí a obratností i po často úzkém a nedokonalém trámovém podkladu (Tragewerk). Vyklápí se do rolen na nakládacím místě (Füllort), které jsou však zařízeny jinak než u nás a jejichž popis bude následovat.
Pod úrovní chodby (Streckensohle) x—y, na níž vozíky přijíždějí, je ve visutém boku šachty, padá-li plocho, nebo na jedné z obou dlouhých stěn, padá-li kolmo, vylámán poměrně velký prostor A, nakládací místo (Füllort), jehož velikost se přirozeně řídí silou dopravy, tedy počtem vozíků[?][?], které má pojmout.
[obr] [kresba, označení písmeny: x — y, A, a, b, c, g[?]]
[obr] [kresba, označení písmeny: B, B, c, e[?]]
Nad těmito prostory leží od jedné dlouhé stěny ke druhé 4 silné trámy, základní prahy (Grundschwellen) a, ve stejné vzdálenosti od sebe jako trámy (Einstriche) v šachtě. Všechny odpovídající[?] kusy musí ležet v jedné svislé rovině. Na podlaze nakládacího místa až k protilehlé stěně šachty leží kolmo pod nimi rovněž takové prahy b, které jsou však kratší a sahají pouze přes šachtu. Mezi těmito horními a dolními prahy jsou pak postaveny 4 páry sloupů c, jež tvoří vedení bečky a oddělení pro jízdní kunšty[?] (Fahrkünste). Vedle a nad zmíněnými prahy a a b vedou pak v šachtě obvyklé tažné trámy[?] (Zugstriche) d s rozdělovacími latěmi e, stejně vysoko, jak již bylo popsáno výše.
Oddělení šachty B, B, lze v podlaze nakládacího místa zakrýt vždy 2 pevnými padacími dvířky (Fallthüren) f, sestavenými ze sloupků, jejichž panty jsou upevněny na sloupech c a která se mohou opírat o silné podkladní dřevo, takže se na ně bečka může postavit a naplnit. Má-li se těžit z nižších[?] hloubek, vyklopí se padací dvířka nahoru a zavěsí se na hák, přičemž přijíždějící bečka může pak pohodlně projít mezerou mezi nimi.
K vybudování samotné rolny (Rolle) slouží rovněž sloupy g, které jsou buď začepovány mezi prahy a a b, nebo stojí svým dolním čepem[?] přímo na holé skalní podlaze rolny. K těmto sloupům se zevnitř rolny přibíjejí sloupky h, které tvoří vlastní prostor rolny a oddělují ji od samotné šachty.
Mezi jedním párem sloupů však mezera není zcela obedněna, nýbrž je u paty postavena jen jedna lať, velmi strmě, aby po ní nemohly sjíždět horniny. Zbytek slouží jako dveře pro vcházení a vycházení nakládačů (Anschläger). Vozíky pak přijíždějí po dopravní dráze a otvory umístěnými v podlaze do této rolny sesypávají hlušinu, odkud se pomocí škrabáku a koryta plní do beček — je to ovšem zdlouhavá a nedokonalá doprava, neboť k naplnění jedné bečky je zapotřebí alespoň 10–12 minut.
K odvodňování jsou vestavěny dva jednočinné vodosloupcové stroje (Wassersäulenmaschine), které stojí vedle sebe a jsou zcela stejně konstruovány, a to v hloubce 85 sáhů pod povrchem. Oba tyto stroje mají sice společné potrubí přívodu vody, jsou však na sobě nezávislé, neboť se za[?] společnou trubkou dělí na dvě větve, takže každý stroj může pracovat samostatně poté, co je cesta k druhému stroji vodě uzavřena. Oba tyto stroje uvádějí do pohybu 2 páry tlačných táhel (Druckgestänge), která však opět mají společné výtlačné potrubí[?] (Steigrohre). Spád pro tyto dva sesterské stroje[?] činí 73⅔ sáhu a průměrné množství vody, jež je k dispozici za sucha, 50 krychlových stop za minutu. Užitečný výkon[?] činí 48,4 koňské síly.
Pokusím se nyní stručně[?] uvést jednotlivé rozměry, a k tomu[?] ještě doložit výpočtem stroje. Spád tedy činí 73⅔ sáhu = 442 stop a množství vody = 0,833 krychlové stopy za sekundu = Q
Necháme-li hnací píst (Treibkolben) pohybovat se nahoru a dolů střední rychlostí v = 1', dostaneme pro jeho průřez obsah F = 2·Q / v = 2·0,833 / 1 = 1,666 čtverečné stopy
a necháme-li vodu v přívodní a odtokové —
Zobrazit původní německý text
Der Einigkeitsschacht: Ausbau, Wasserhaltung und Förderung
die Aufgabe, mit welcher im Jahre 1848 am Einigkeiter[?] Revier begonnen wurde, war vor allem anderen die Ermöglichung einer raschen und wohlfeilen Förderung aus der Tiefe, eine ausgiebigere Wasserhebung und eine entsprechende Vermehrung der Stollen behufs der Ableitung der sich sammelnden Wasser. In diesem Jahre wurde an den Regulirungsarbeiten des Einigkeitschachtes begonnen, da er seit dem Jahre 1826 einer Gewerkschaft überlassen, ganz unregelmäßige Stöße hatte, schlecht und nothdürftig ausgezimmert und überhaupt nur mit Lebensgefahr zu befahren war. In ihm befanden sich früher 2 Stangenkünste, welche die Tiefbauwasser aus einer Teufe von 100 Lachter unter der Danielstollensohle hoben. Diese Regulirungsarbeiten wurden nebst dem Einbau der Wassersäulenmaschine in 4 Jahren vollendet.
Dieser Schacht ist saiger auf dem Geschiebergang abgeteuft und steht vom Tage herein bis auf 10 Lachter Teufe in Mauerung, weil er soweit von völligem Haldenschutte[?], auf welchem auch die übrigen Schachtgebäude stehen, umgeben ist. Er hat daselbst eine Länge von 1,84 Lachter und eine Breite von 1 Lachter und besteht aus den beiden Treibschachtabtheilungen und dem Fahrschacht, welcher im östlichen Schachtstoß sich befindet. Jede von den Treibschachtabtheilungen hat im Lichten eine Weite von 3 Fuß und ebenso der Fahrschacht. Zwischen jeder Abtheilung und an jedem kürzern Stoß des Schachtes ist nun ein Ziehpfosten[?] von je 6" breit gelegt; man hat also in der Länge des Schachtes 4 Ziehpfosten[?] = 24" Breite und daher in Summa = 11' = 1,84 Lachter Schachtlänge.
Die Schachtmauerung ist geradlinig rechtwinkelig und auf Tragbögen aufgesetzt. Diese Art der Auflagerung[?] besteht nämlich darin, daß zwei 4 und zwei 2 Lachter lange
[obr] [bez popisku – kresba zděného šachetního profilu s oblouky]
[?] Bögen mit resp. 4 ⅔'[?] und 2' Bogenhöhe aufgeführt worden, von denen zwei Bögen a an den kurzen Stößen vom Hangenden zum Liegenden und die beiden anderen b an den beiden langen Stößen aufgeführt sind, indem die ersten die Widerlager für die beiden letzten bilden. Zur größeren Widerstandsfähigkeit gegen den Seitendruck ist ferner die Schachtmauerung von Zeit zu Zeit mit Gürtelbögen c versehen, auf welche dann wieder gewöhnlich Scheibenmauer[?] aufgesetzt wird. Die Abteufung[?] des Schachtparallelogramms von 4 Klafter Länge und 2 Klafter Breite besteht[?] Die Ausmauerung in den Haldenbergen, durch welche bedeutende Wasser zudrangen, geschah, um das unvermeidliche Nachfallen der Berge und Überschieben oder gänzliches Zusammenbrechen der sehr starken Zimmerung zu verhüten, im Winter bei andauernder Kälte, wodurch das zusitzende Wasser fror und als Eis die sonst äußerst kostspielige und gefährliche Arbeit so sehr begünstigte, daß sie sehr rasch vollendet und die Zimmerung hergestellt war bevor das Eis aufthaute.
Die Regulirung des Dreifaltigkeitschachtes[?] wurde zuerst in der einen mittägigen Hälfte bis auf den Wasserstand vorgenommen und die Fassung hergestellt, um die Einbauung der neuen aufzustellenden[?] Maschine vornehmen zu können, während die im nördlichen Schachtschoße[?] spielende Stangenkunst die Wasser zu Sumpf hielten. Nachdem nun die neue Maschine im Gang war, nahm man die Regulirung der zweiten Hälfte vor. Um im Schacht das Rüsten und Abschlagen[?] von Bühnen zu vermeiden, welches ungemein kostspielig und zeitraubend war, benutzte man mit sehr großem Vortheil eine an Ketten hängende Brücke, welche nach Bedarf nachgelassen oder gehoben werden konnte.
Unter mehrfacher[?] Erweiterung[?] wird der Schacht um 4 Schuh gegen den östlichen Stoß hin länger und hat daselbst eine größere Bühne[?] eingebaut, welche zum Abteufen für die später in die neue Schachtabtheilung einzubauende Fahrkunst dienen soll, welche zwischen dem Treibe- und Fahrschacht zu liegen kommen.
Was die weitere Unterstützung des Schachtes betrifft, so ist anzuführen, daß er fast durchgehends in festem Gestein steht und außer der Unterstützung durch die Schachteinstriche zum Behufe der Treibschachtauszimmerung weiter keine Verwahrung nöthig hat. Die Auszimmerung des Treibschachtes ist, da der Schacht saiger fällt und mit runden[?] Tonnen gefördert wird, sehr einfach. Es sind in senkrechten Entfernungen von einer Pfostenlänge oder von 1½ Klafter unter einander söhlig im Schachte 3 genau 6" starke Einstriche gelegt, die 3 Fuß von einander abstehen und so zwischen sich die beiden Schachtabtheilungen bilden. An jedem dieser Einstriche sind dann in der innern Fläche je 4 Pfosten, Schiedlatten genannt, angenagelt, deren jeder bis auf die Hälfte der Höhe zweier Einstriche reichen, weshalb immer eine neue Pfoste beginnt, so daß also auf jedem der äußersten Einstriche die untern Enden der 4 obern und die obern Enden der 4 untern Pfosten aufgenagelt sind. An dem mittelsten Einstriche werden an beiden Seiten die betreffenden Schiedlatten aufgenagelt. Hierbei muß nun berücksichtigt werden, daß die Einstriche genau söhlig liegen und die Enden je zweier Pfosten ganz genau an einander passen und nirgends einen Vorsprung bilden, da sonst die Tonne leicht hängen bleiben und dadurch Unglück mancherlei Art herbeigeführt werden könnte.
Zur bessern Sicherung des saigeren Schachtes sind in 3 Klaftern regelmäßiger Entfernung Bühnen geschlagen zum Abfangen der Fahrten, jedoch diese nicht seiger, sondern geneigt unter einem Winkel von 70-75° stehen, eine Einrichtung, wodurch das Fahren wesentlich erleichtert wird, indem dadurch der Schwerpunkt des Fahrenden von selbst am besten unterstützt ist. Als Uebelstand hierbei habe ich aber gefunden, daß dieser Zwischenraum von je 3 Klafter etwas zu klein ist und die Abtheilungen zu rasch auf einander folgen, was ebenfalls ermüdend und besonders aber viel Zeit raubend ist. Für besser halte ich daher die Eintheilung von je 12 Ellen, wie sie bei uns durchschnittlich festgehalten wird. Die Sohlen im Schacht werden nicht söhlig gelegt, sondern fallen nach dem vordern langen Stoß, vom Standpunkt des Fahrenden aus genommen, ein kleine Steigung[?] von 3-4°, um der sich auf ihnen befindlichen Feuchtigkeit Gelegenheit zum Ablaufen zu geben, was auch zur Folge hatte, daß die Schächte sehr reinlich und sauber aussehen und den Fahrenden einen angenehmen Aufenthalt darbot.
Die Förderung auf den Strecken erfolgte durchgehends durch ungarische Hunde, welche einen Fassungsraum von 2 bis 2½ C' haben, also bedeutend kleiner als die unsrigen sind. Die Form der Kästen ist dieselbe. Ihnen fehlt aber an der hintern Seite der Bügel und die Handhabe und zum Regieren und Lenken desselben ist in der Nähe des hintern obern [?] jeder langen Seitenwand ein ovaler Einschnitt angebracht, in welchem die Hundstößer die Hand anhalten[?]. Die Räder bestehen nicht wie bei uns völlig aus Gußeisen, sondern aus hartem Holz mit einem eisernen Ring umschlagen und mit einer eisernen Büchse ausgelegt, mit der sie an den Achsen angesteckt werden. Die beiden vordern Räder haben eine Höhe[?] von 5" und die
[obr] [kresba vozíku ze strany a zepředu – bez popisku]
hinten eine Höhe von 8" und eine gemeinschaftliche Breite von 1 Zoll, die Eisen sind an den Trog[?] angeschraubt und zwar befindet sich die hintere ungefähr 1 Zoll hinter der Mittellinie, quer nach der Fahrt genommen. Zu weiterer Befestigung und zur Hervorbringung größerer Stabilität gehen von den Kasten herab an jeder Seite zwei eiserne Bänder a u. b, welche an der unteren Kante des Kastens bei d ein Knie bildend mittelst einer an ihrem Ende angebrachten Lasche die Eisen umfassen, sich auf ihnen aufstützen und mit einem kleinen Vorstecker gehalten außerdem noch die Räder vor dem Herabrollen sichern. Wie aus der Figur ersichtlich geht das hintere Beschläge[?] von oben schräg nach vorn zu herab, welches lediglich den Zweck hat, beim Stoßen mit der Richtung der Kraft, welche auf den Hund ausgeübt wird, zusammenzufallen; stellt sich daher als Resultante einer horizontalen und einer vertikalen Kraft heraus. Beim Stoßen sollen nun die beiden hinteren Räder auf der Schlagen[?] laufen, welcher Forderung auch die meisten Hundstößer[?] sich gut gewöhnen und obgleich sie den Hund wegen hierbei[?] immerhin noch instabilen Standes[?] bedeutend halten müssen, so schießen sie doch mit ziemlicher Geschwindigkeit und Geschicklichkeit auf dem oft schmalen und mangelhaften Tragewerk. Gestürzt wird in Rollen auf dem Füllort, welche aber anders eingerichtet sind, als bei uns und deren Beschreibung folgen soll.
Ist unterhalb der Streckensohle x y, auf der die Hunde ankommen, im Hangenden des Schachtes, fällt er flach oder an einem der beiden langen Stöße, fällt er saiger, ein ziemlich großer Raum A, das Füllort, ausgehauen, dessen Größe sich natürlich je nach der Stärke der Förderung, also nach den Wagen[?] [?] richtet, die er fassen soll.
[obr] [Zeichnung, Buchstabenbezeichnungen: x — y, A, a, b, c, g[?]]
[obr] [Zeichnung, Buchstabenbezeichnungen: B, B, c, e[?]]
Ueber diesen Räumen liegen von einer langen Wand zur andern 4 starke Bäume, die Grundschwellen a in gleicher Entfernung von einander wie die Schachteinstriche. Es müssen sämmtliche [?] correspondirende Stück in einer senkrechten Ebene liegen. Auf der Sohle des Füllorts bis zum gegenüberliegenden Schachtstoß liegen senkrecht unter jenen ebenfalls dergleichen Schwellen b, die aber kürzer sind und bloß über den Schacht reichen. Zwischen diesen oberen und unteren Schwellen sind nun 4 Paar Säulen c gestellt, welche die Tonnenleitung und die Abtheilung für die Fahrkünste[?] bilden. Neben und über genannten Schwellen a u. b gehen dann im Schacht die gewöhnlichen Zugstriche[?] d mit den Scheidlatten e ebenso hoch, wie sie oben schon beschrieben wurden.
Die Schachtabtheilung B, B, ist in der Sohle des Füllorts mit je 2 starken aus Pfosten zusammengefügten Fallthüren f, deren Angel an den Säulen c angebracht sind und die sich auf starken Unterlagshölzern auflegen können, verdeckbar, so daß sich die Tonne darauf aufsetzen und gefüllt werden kann. Soll aus niederen[?] Teufen gefördert werden, so klappt man die Fallthüren in die Höhe und hängt sie an einem Haken fest, wobei dann die kommende Tonne bequem dazwischen hindurch gehen kann.
Zur Herstellung der Rolle selbst dienen ebenfalls Säulen g, welche entweder zwischen den Schwellen a und b eingezapft sind, oder mit ihrem unteren Zapf[?] auf der blossen Gesteinssohle der Rolle aufstehen. An diese Säulen werden innen von der Rolle aus Pfosten h angeschlagen, welche den eigentlichen Rollenraum bilden und diesen vom Schachte selbst trennen.
Zwischen ein Paar Säulen wird jedoch der Zwischenraum nicht ganz beschlagen, sondern nur am Fuß eine Pfoste auf die
sehr steil gestellt, damit keine Berge herabrollen können. Das Uebrige dient als Thür zum Ein- und Ausgehen für die Anschläger. Die Hunde kommen nun auf dem Förderwerke an, und stürzen durch am Boden befindliche Oeffnungen die Berge in diese Rolle, aus der sie mittelst Kratzen und Trog in die Tonnen gefüllt werden, eine freilich zeitraubende und schlechte Förderung, indem wenigstens zur Füllung einer Tonne 10–12 Minuten erforderlich sind.
Behufs der Wasserhaltung sind zwei einfachwirkende Wassersäulenmaschinen, welche nebeneinander stehen und ganz vollkommen gleich construirt sind eingebaut und zwar stehen diese 85 Klafter unter Tage. Diese beiden Maschinen haben zwar eine gemeinschaftliche Wassereinfallsröhrentour, sind jedoch von einander unabhängig, indem sich hinter die[?] gemeinschaftliche Röhre gabelt und dadurch jede Maschine für sich, nachdem der Weg zu der anderen dem Wasser abgesperrt ist, wirken kann. Diese beiden Maschinen setzen nun 2 Paar Druckgestänge in Bewegung, welche aber ebenfalls wieder gemeinschaftliche Steigrohren[?] besitzen. Das Gefälle für diese beiden Schwestermaschinen[?] beträgt 73⅔ Klafter und die zu Gebote stehende durchschnittliche Wassermenge in trockener Witterung 50 Kubikfuß pro Minute. Die Nutzleistung[?] ist 48,4 Pferdekräfte.
Ich will nun versuchen die einzelnen Dimensionen in Kürze[?], hierzu[?] noch durch eine Berechnung der Maschine darzulegen. Das Gefälle ist also 73⅔ Klafter = 442 Fuß und die Wassermenge = 0,833 Kubikfuß pro Secunde. = Q
Lassen wir den Treibkolben mit der mittleren Geschwindigkeit v = 1' auf und niedergehen, so haben wir für dessen Querschnitt den Inhalt F = 2.Q / v = 2·0,833 / 1 = 1,666 □'
und lassen wir das Wasser in dem Einfalls- und Ausguß-
Výpočet vodosloupcového stroje a tabulka A. Odvodňování
Výpočet vodosloupcového stroje a tabulka A. Odvodňování
...trubkami se pohybují střední rychlostí v₁ = v₂ = 5', dostáváme pro průřez těchto trubek
F₂ = 2.C/v₂ = 2.0,833/5 = 1,666/5 = 0,333 □'
Odtud dostáváme průměr hnacího pístu
D = √(4.F/π) = √(4.1,666/3,1415) = √2,1212 = 1,46 stopy = 17,5 palce
a průměr přítokové a odtokové trubky
D₁ = D₂ = √(4.F₂/π) = √(4.0,833/3,1415) = √0,424 = 0,651 stopy = 7,812 palce
přičemž pro praxi můžeme vzít průměrně D₁ = D₂ = 8".
Hrubý výkon stroje, tedy výkon bez ohledu na veškeré odpory, je
L = Q.h.g = 0,833.442.66. -
= 24 300 stopolibry = 48 koňských sil
jak jsme již výše uvedli. Tento hrubý výkon je však snižován různými odpory, takže dostáváme poněkud nižší užitečný výkon stroje. V dalším chceme tyto odpory zahrnout do výpočtu.
Mezi provozními odpory patří ke hlavním tření pístu. Označíme-li šířku styčné plochy na obvodu důlního (čerpacího) pístu jako b a součinitel tření jako f, dostaneme tím ztracený výkon
L = 4 f b/D . Q.h.g
který jsme tedy již odečetli od hrubého výkonu. Dostáváme tedy nyní
L = (1 - 4 f b/D) Q.h.g.
Další ztráta práce vzniká dále třením vody v přítokové a odtokové trubce. Tato ztráta tlakové výšky je při součiniteli tření = ζ u přítokové trubky [?]
h₅ = ζ . l/d . v²/2g = ζ l₁ D⁴/D₁⁵ . v²/2g
a u vratné trubky h₆ = ζ · (l₂ D⁴)/(d₂⁵) · v²/2g
Při rychlostech v₁ nebo v₂ od 5 do 10' se přijímá součinitel ζ = 0,022 až 0,020.
Jelikož voda neustále mění svou rychlost a [?] musí být střídavě uváděn do pohybu a z pohybu opět do klidu, přičemž voda má jistou setrvačnost, tj. snahu setrvat v jednou nabytém pohybu nebo klidu, kterou je třeba překonat, vzniká odtud sedmá[?] ztráta tlakové výšky h₇ = (D² l₁)/(d₁² · s) · v²/2g
Další ztráta nastává také při zpětném chodu hnacího pístu, kdy je voda nucena vystupovat rychlostí v₂ a živá síla, kterou bylo třeba překonávat při zdvihu pístu kvůli[?], se při zpětném chodu ztrácí, a je tedy stroji rovněž odnímána. Ztráta tlakové výšky je
h₈ = (D² l₂)/(d₂² · s) · v²/2g
Změny směru a průřezu v jednotlivých trubkách a kanálech jsou dalšími příčinami ztráty práce. V přítokové a vratné trubce se nacházejí zahnutá kolena, kde se směr vody obvykle odklání o pravý úhel. Z toho vzniklá ztráta tlakové výšky je
h₉ = ζ₁ (D/d₁)⁴ · v²/2g
a ve vratných trubkách
h₁₀ = ζ₁ (D/d₂)⁴ · v²/2g.
Při vstupu a výstupu vody do a z hnacího válce se směr vody přes
vstupní[?] rovněž odklání pod pravým úhlem; a pro tuto ztrátu při vstupu do řídicího válce dostáváme
h11 = ζ2 (d/D1)^4 · v²/2g
a při výstupu z něj ztrátu
h12 = ζ2 (d/D2)^4 · v²/2g
Pro přechod vody z řídicího válce do spojovací trubky (Communicationsrohr) máme výšku odporu, je-li D3 průměr řídicího válce bezprostředně u řídicího pístu a ζ3 = 5 součinitel tření
h13 = ζ3 (d/D3)^4 · v²/2g
a při přechodu z této trubky do řídicího válce při součiniteli odporu ζ4 = 34,5
h14 = ζ4 (d/D3)^4 · v²/2g
Konečně pro vstup do hnacího válce při součiniteli ζ5 = 31 pro vstup a ζ6 = 26 pro výstup z něj.
v prvním případě h15 = ζ5 · v²/2g
a ve druhém případě h16 = ζ6 · v²/2g
zvláštní ztráty vstupu a návratu[?] jsou dále způsobovány oblouky[?] existujícími v trubkách, přičemž pro zdvih pístu máme h17 = ζ7 (d/D1)^4 · v²/2g
a pro sestup h18 = ζ8 (d/D1)^4 · v²/2g.
Z těchto různých veličin můžeme nyní sestavit vzorec. Síla při zdvihu pístu je
P = [h1 − (h3 + h5 + h7 + h9 + h11 + h13 + h15 + h17)] F.g.
a zatížení při sestupu je
P = [h2 + h4 + h6 + h8 + h10 + h12 + h14 + h16 + h18] F.g.
odtud dostáváme výkon pro n.[?] úplný cyklus
(P − P₁).s = [h₁ − (h₂ + h₃ + h₄ + h₅ + h₆ + ..... + h₁₈)] . F.s.γ[?].
a výkon za sekundu
L = [h₁ − (h₂ + h₃ + h₄ + h₅ + h₆ + ...... + h₁₈)] n/60 . F.s.γ[?].
Položíme-li nyní K₁ = ζ l₁/d₁ + d₁²l₁/(d³·5)[?] + ζ₁ + ζ₂ + ζ₃ (d₁/d₃)⁴ + ζ₅ (d₁/d)⁴ + ζ₇
a K₂ = ζ l₂/d₁ + d²l₂/(d²·5)[?] + ζ₁ + ζ₂ + ζ₄ (d₂/d₃)⁴ + ζ₆ (d₂/d)⁴ + ζ₈
a mimo[?] několika drobných úprav n/60 · F.s = Q
pak vychází konečný vzorec pro užitečný výkon stroje
L = (h − [4f b/d (h₁ + h₂) + ¼ (K₁/(v₁²d₁⁴)[?] + K₂/(v₂²d₂⁴)[?]) · 1/2g · (8Q/π)²]) Q.γ.
Pokračujeme nyní ve výpočtu samém. Necháme-li kvůli vyrovnání hmotnosti tyčoví[?] tlačné táhlo vystoupit o 50' nad střední polohu pístu, tedy přijmeme-li h₂ = 50', dostáváme
h₁ = h + h₂ = 442 + 50 = 492 stopy
Přijměme dále, že délka přítokové trubky l₁ [?] činí 490 stop, délka odtokové trubky [?] však l₂ = 66 stop. Při průměru pístu 17,5" dostáváme
F = πd²/4 = 1,674 □'
odtud v = 2Q/F = 2·0,833/1,674 = 1,666/1,674 = 0,995 stopy.
Jelikož stroj dále vykonává za minutu 5 zdvihů, má zdvihovou výšku
s = 60·v/(2·n) = 60·0,995/10 = 5,97 stopy.
Přijmeme-li dále šířku b těsnicího věnce[?] na hnacím pístu jako ⅛ d, dostáváme tlakovou výšku spotřebovanou třením hnacího pístu
4f b/d (h₁ + h₂) = 4 · 0,25 · ⅛ (492 + 50) = 67,75 stopy.
a po jejím odečtení nám zůstává ještě využitelný spád
h − 4f b/d (h₁ + h₂) = 442 − 67,75 = 374,25 stopy
neboli výkon by byl podle L = 374,25 [?].
V dalším máme ještě vypočítat výše zmíněné hydraulické odpory a především veličiny k₁ a k₂. Položíme-li součinitel tření ζ = 0,021, dostáváme
ζ l₁/d₁ = (0,021 . 490) / 0,666 = 15,5 a
d₁²l₁ / (D².s) = (0,666² . 490) / (145² . 5,97) = 17,09
Přijmeme-li dále, že jak v přítokové, tak v odtokové trubce se vyskytuje zakřivení, jehož poloměr a = 4r, pro něž tedy platí r/a = ¼, máme
ζ₁ = 0,131 + 1,847 (¼)^(7/2) = 0,15.
Stanovíme-li dále, že přítoková a odtoková trubka jsou s řídicím válcem spojeny pravoúhlým kolenem, máme pro obě trubky rovněž ζ₂ = 0,984, a je-li průřez řídicího válce dvakrát tak velký jako průřez přítokové a odtokové trubky, máme D₃² = 2d₁² = 2d₂² a odtud
ζ₃ . (d₁/D₃)⁴ = 5/4 = 1,25 a ζ₅.₆ (d₁/D)⁴ = 31 (0,651/1,46)⁴ = 1,15
Dostáváme tedy
k₁ = 15,5 + 17,09 + 0,15 + 0,98 + 1,25 + 1,15 = 36,12.
Pro hodnotu k₂ dostáváme naproti tomu
ζ l₂/d₂ = (0,021 . 66) / 0,651 = (0,007 . 66) / 0,217 = 2,13.
D₂² . l₂ / (D² . s) = (64 . 66) / (306,25 . 5,97) = 1408 / 609,44 = 2,31.
ζ₄ (D₂/D₃)⁴ = 34,5 / 4 = 8,62 a ζ₅₆ (D₂/D)⁴ = 1,17. odtud
k₂ = 2,13 + 2,31 + 0,15 + 0,98 + 8,62 + 1,17 = 15,36.
Dále platí, že poměru zdvihové doby k sestupné době odpovídající nejvýhodnějšímu chodu je
v1/v2 = ³√(x1/x2) = ³√(36,12/15,36) = ³√2,351 = 0,617
odtud poměr sestupné doby k době jednoho cyklu
v2 = 1/(1 + 0,617) = 0,618
přičemž poměr zdvihové doby k době jednoho cyklu je
v1 = 1 − v2 = 0,382
dosazením těchto hodnot[?] získáme výšku pracujícího vodního sloupce
= h − [4 f (b/d)(h1 + h2) + ¼ (x1/(v1² D1⁴) + x2/(v2² D2⁴)) · 1/2g · (8Q/π)²]
= h − [4 f (b/d)(h1 + h2) + ¼ (x1/v1² + x2/v2²) · 1/2g · (8Q/(π · D²))²]
= 374,25 − ¼ (36,12/0,1459 + 15,36/0,3819) · 0,016 (8 · 0,833/(3,1425 · 0,651²))²]
= 374,25 − (247,5 + 40,2) · ¼ · 0,016 · (6,664/1,332)²
= 374,25 − 287,7 · 0,004 · 25 = 374,25 − 28,77
= 345,58 stopy.
Z toho plyne účinnost stroje
η = 345,58/442 = 0,782
a z toho vyplývající užitečný výkon
L = Q[h − (4 f (b/d)(h1 + h2) + ¼ (x1/(v1² D1⁴) + x2/(v2² D2⁴)) · 1/2g · (8Q/π)²)] · δ[?]
L = 345,58 · 0,833 · 66 neboli
L = 18 999,42 stopolibry = 37,2 koňských sil.
Po tomto výpočtu nechť následuje ještě krátký popis těchto strojů, přičemž předem prosím o shovívavé posouzení výkresu, neboť není tak propracovaný[?], jak jsem původně[?] doufal[?], což je způsobeno pouze nutným rychlým opisováním[?] —
A. Odvodňování.
[obr] Tabulka A. Odvodňování. — Záhlaví sloupců: Název stroje | Umístění stroje pro odvodňování [?] (místo a stanoviště stroje [?]; další podsloupce nečitelné) | Doba provozu [?] (podsloupce: rok | rok [?] | stopy [?] | stopy [?] | palce [?]) | Trubková šachta [?] stroj [?] (systém čerpadel: tlakové čerpadlo [?] – jako dvojité zařízení [?]; zdvihová nebo sací čerpadla [?]; průměr [?]; hloubka šachty [?]) | Chod | Výkon (zdvihy čerpadla [?] za minutu [?]; …) | Náklady na provoz [?] (údržba, mazivo [?], materiál [?], opravy [?], mzdy [?], celkem [?] …)
Popisek řádku vlevo: Šachta Einigkeit (Einigkeits-Schacht).
Číselné údaje tabulky nejsou v předloženém snímku bezpečně čitelné [?] — čísla, míry a hodnoty sloupců jsou v celém rozsahu nečitelné.
Řádky členění v pravé části tabulky: za celý hospodářský rok [?] | 1 den po 24 hodinách [?] | 1 hod. po [?] [?]
B. Těžba.
[obr] Tabulka B. Těžba. — Záhlaví sloupců: Použití stroje [?] (průměr [?]; díl [?]) | Chod (počet otáček [?] …) | Výkon (vytěžená voda nebo vozíky [?]; užitečný účinek [?]; dosavadní výkon [?]; celkový výkon [?]) — podřádky: palce [?], stopy [?], centnéře [?], sáhy [?] aj.
Popisek řádku vlevo: Šachta Einigkeit (Einigkeits-Schacht).
Číselné hodnoty tabulky nejsou v předloze bezpečně čitelné [?].
Řádky členění v pravé části tabulky: za celý hospodářský rok [?] | 1 den po 24 hodinách [?] | 1 hod. po [?] [?]
[bez textu]
Zobrazit původní německý text
Berechnung der Wassersäulenmaschine und Tabelle A. Wasserhaltung
röhren mit v₁ = v₂ = 5' mittlerer Geschwindigkeit sich bewegen, so haben wir für den Querschnitt dieser Röhren
F₂ = 2.C/v₂ = 2.0,833/5 = 1,666/5 = 0,333 □'
Wir erhalten daher den Durchmesser des Treibkolbens
D = √(4.F/π) = √(4.1,666/3,1415) = √2,1212 = 1,46 Fuß = 17,5 Zoll
und den der Zufalls- und Ausströmröhren
D₁ = D₂ = √(4.F₂/π) = √(4.0,833/3,1415) = √0,424 = 0,651 Fuß = 7,812 Zoll
wofür wir durchschnittlich D₁ = D₂ = 8" annehmen können.
Die Bruttoleistung der Maschine, das ist also diejenige ohne Rücksicht auf sämmtliche Hindernisse ist
L = Q.h.g = 0,833.442.66. -
= 24300 Fußpfund = 48 Pferdekräfte
wie wir oben schon angeführt haben. Diese Bruttoleistung wird aber durch verschiedene Hindernisse herabgedrückt, so daß wir eine etwas geringere Nutzleistung der Maschine bekommen. Wir wollen nun im folgenden diese Hindernisse mit in Rechnung bringen.
Unter den Arbeitshindernissen ist die Kolbenreibung eines der vorzüglichsten. Bezeichnen wir die Breite der Berührungsfläche an der Peripherie des Kunstkolbens mit b und den Reibungscoefficienten mit f, so erhalten wir die dadurch verloren gehende Leistung
L = 4 f b/D . Q.h.g
die wir also schon von der Bruttoleistung abgezogen haben. Wir erhalten daher jetzt
L = (1 - 4 f b/D) Q.h.g.
Ein anderer Arbeitsverlust entspringt ferner aus der Reibung des Wassers in den Zufalls- und Ausströmröhren. Dieser Druckhöhenverlust ist bei einem Reibungscoefficienten = ζ bei der Zufallsröhre [?]
h₅ = ζ . l/d . v²/2g = ζ l₁ D⁴/D₁⁵ . v²/2g
und bei der Rückgangsröhre h₆ = ζ · (l₂ D⁴)/(d₂⁵) · v²/2g
Bei Geschwindigkeiten von v₁ oder v₂ von 5–10' nimmt man den Coefficienten ζ = 0,022 bis 0,020 an.
Da nun das Wasser fortwährend seine Geschwindigkeit verändert, und der [?] mit abwechselnder Geschwindigkeit in Bewegung und aus der Bewegung wieder in Ruhe gebracht werden muß und deshalb das Wasser eine gewisse Trägheit besitzt d. h. das Bestreben, die einmal gewonnene Bewegung oder Ruhe fortzubehalten, welche überwunden werden muß, so entspringt hieraus der siebente[?] Drückhöhenverlust h₇ = (D² l₁)/(d₁² · s) · v²/2g
Ein weiterer Verlust findet auch beim Rückgang des Treib-Kolbens statt, wo das Wasser genöthigt wird mit der Geschwindigkeit v₂ auszutreten und die am Aufgang des Kolbens wegen[?] zu überwindende lebendige Kraft beim Rückgange verloren geht und daher der Maschine ebenfalls entzogen wird. Der Drückhöhenverlust ist
h₈ = (D² l₂)/(d₂² · s) · v²/2g
Richtungs- und Querschnittsveränderungen in den einzelnen Röhren und Kanälen sind die weitern Ursachen von Arbeitsverlust. In den Einfall- und Rückgangsröhren befinden sich gekrümmte Kniestücke, worin gewöhnlich die Richtung des Wassers um einen rechten Winkel abgelenkt wird. Der daraus entspringende Drückhöhenverlust ist
h₉ = ζ₁ (D/d₁)⁴ · v²/2g
und der in den Rückgangsröhren
h₁₀ = ζ₁ (D/d₂)⁴ · v²/2g.
Beim Ein- und Austritt des Wassers in und aus dem Treibcylinder wird die Richtung des Wassers durch
in einem[?] gleichfalls unter einem rechten Winkel abgelenkt; und wir erhalten für diesen Verlust beim Zutritt in den Steuercylinder
h11 = ζ2 (d/D1)^4 · v²/2g
und beim Austritt aus demselben den Verlust
h12 = ζ2 (d/D2)^4 · v²/2g
Für den Uebertritt des Wassers aus dem Steuercylinder in das Communicationsrohr hat man die Widerstandshöhe, wenn D3 der Durchmesser des Steuercylinders unmittelbar beim Steuerkolben ist und ζ3 = 5 der Reibungscoefficient
h13 = ζ3 (d/D3)^4 · v²/2g
und bei dem Uebertritt aus diesem Rohre in den Steuercylinder bei einem Widerstandscoefficienten ζ4 = 34,5
h14 = ζ4 (d/D3)^4 · v²/2g
Endlich ist für den Zutritt in den Treibcylinder bei einem Coefficienten ζ5 = 31 für den Zutritt und ζ6 = 26 für den Austritt aus demselben.
im ersten Fall h15 = ζ5 · v²/2g
und im zweiten Fall h16 = ζ6 · v²/2g
besondere Eintritts- und Rückkehrverluste[?] werden noch durch die in den Röhren bestehende Bögen[?] hervorgerufen und man hat für den Aufgang des Kolbens h17 = ζ7 (d/D1)^4 · v²/2g
und für den Niedergang h18 = ζ8 (d/D1)^4 · v²/2g.
Aus diesen verschiedenen Größen können wir nun eine Formel zusammensetzen. Die Kraft beim Aufgang des Kolbens ist
P = [h1 − (h3 + h5 + h7 + h9 + h11 + h13 + h15 + h17)] F.g.
und die Last beim Niedergang ist
P = [h2 + h4 + h6 + h8 + h10 + h12 + h14 + h16 + h18] F.g.
folglich erhalten wir die Leistung für n.[?] vollständiges Spiel
(P − P₁).s = [h₁ − (h₂ + h₃ + h₄ + h₅ + h₆ + ..... + h₁₈)] . F.s.γ[?].
und die Leistung pro Secunde
L = [h₁ − (h₂ + h₃ + h₄ + h₅ + h₆ + ...... + h₁₈)] n/60 . F.s.γ[?].
Setzen wir nun K₁ = ζ l₁/d₁ + d₁²l₁/(d³·5)[?] + ζ₁ + ζ₂ + ζ₃ (d₁/d₃)⁴ + ζ₅ (d₁/d)⁴ + ζ₇
und K₂ = ζ l₂/d₁ + d²l₂/(d²·5)[?] + ζ₁ + ζ₂ + ζ₄ (d₂/d₃)⁴ + ζ₆ (d₂/d)⁴ + ζ₈
und außer[?] einigen kleinen Abänderungen n/60 · F.s = Q
so kommt die Schlußformel für die Nutzleistung der Maschine
L = (h − [4f b/d (h₁ + h₂) + ¼ (K₁/(v₁²d₁⁴)[?] + K₂/(v₂²d₂⁴)[?]) · 1/2g · (8Q/π)²]) Q.γ.
Wir fahren nun in der Berechnung selbst weiter fort. Wenn wir der Ausgleichung des Stangengewichtes[?] wegen das Druckgestänge 50' hoch über den mittleren Kolbenstand aufsteigen lassen, also h₂ = 50' annehmen, bekommen wir
h₁ = h + h₂ = 442 + 50 = 492 Fuß
Nehmen wir ferner an, daß die Röhrenlänge l₁ der Zuflußröhren[?] 490 Fuß, die der Ausflußröhren[?] aber l₂ = 66 Fuß betrage. Bei 17,5" Kolbendurchmesser bekommen wir
F = πd²/4 = 1,674 □'
daher ist v = 2Q/F = 2·0,833/1,674 = 1,666/1,674 = 0,995 Fuß.
Da die Maschine ferner pro Minute 5 Spiele macht, so hat sie eine Hubhöhe von
s = 60·v/(2·n) = 60·0,995/10 = 5,97 Fuß.
Nehmen wir ferner die Breite b des Liederungskranzes[?] am Treibkolben ⅛ d an, so erhalten wir die durch die Reibung des Treibkolbens verzehrte Druckhöhe
4f b/d (h₁ + h₂) = 4 · 0,25 · ⅛ (492 + 50) = 67,75 Fuß.
und es bleibt nach Abzug dessen uns noch das nutzbare Gefälle
h − 4f b/d (h₁ + h₂) = 442 − 67,75 = 374,25 Fuß
oder die Leistung wäre nach L = 374,25 [?].
Im Folgenden haben wir noch die schon oben erwähnten hydraulischen Widerstände zu berechnen und vor allem die Größen k₁ und k₂. Setzen wir den Reibungscoefficienten ζ = 0,021, so erhalten wir
ζ l₁/d₁ = (0,021 . 490) / 0,666 = 15,5 und
d₁²l₁ / (D².s) = (0,666² . 490) / (145² . 5,97) = 17,09
Nimmt man ferner an, daß sowohl in der Zufall- als auch in der Austragsröhre eine Krümmung vorkomme, deren Radius a = 4r, für welche also r/a = ¼ ist, so hat man
ζ₁ = 0,131 + 1,847 (¼)^(7/2) = 0,15.
Setzt man ferner fest, daß die Zufall- und Austragsröhren mit dem Steuercylinder durch ein rechtwinkliges Knie verbunden sind, so haben wir auch für beide Röhren ζ₂ = 0,984 zu setzen und ist der Querschnitt des Steuercylinders doppelt so groß, als der der Zufall- und Austragsröhren so haben wir D₃² = 2d₁² = 2d₂² und daher
ζ₃ . (d₁/D₃)⁴ = 5/4 = 1,25 und ζ₅.₆ (d₁/D)⁴ = 31 (0,651/1,46)⁴ = 1,15
Wir erhalten also
k₁ = 15,5 + 17,09 + 0,15 + 0,98 + 1,25 + 1,15 = 36,12.
Für den Werth k₂ erhalten wir dagegen
ζ l₂/d₂ = (0,021 . 66) / 0,651 = (0,007 . 66) / 0,217 = 2,13.
D₂² . l₂ / (D² . s) = (64 . 66) / (306,25 . 5,97) = 1408 / 609,44 = 2,31.
ζ₄ (D₂/D₃)⁴ = 34,5 / 4 = 8,62 und ζ₅₆ (D₂/D)⁴ = 1,17. daher
k₂ = 2,13 + 2,31 + 0,15 + 0,98 + 8,62 + 1,17 = 15,36.
Ferner ist das dem vortheilhaftesten Gang entsprechende Verhältniß der Aufgangszeit zur Niedergangszeit
v1/v2 = ³√(x1/x2) = ³√(36,12/15,36) = ³√2,351 = 0,617
daher das Verhältniß der Niedergangszeit zur Zeit eines Spieles
v2 = 1/(1 + 0,617) = 0,618
worin das der Aufgangszeit zur Zeit eines Spieles
v1 = 1 − v2 = 0,382
durch Einführung dieser Werth[?] erhält man die Höhe der arbeitenden Kraftsäule
= h − [4 f (b/d)(h1 + h2) + ¼ (x1/(v1² D1⁴) + x2/(v2² D2⁴)) · 1/2g · (8Q/π)²]
= h − [4 f (b/d)(h1 + h2) + ¼ (x1/v1² + x2/v2²) · 1/2g · (8Q/(π · D²))²]
= 374,25 − ¼ (36,12/0,1459 + 15,36/0,3819) · 0,016 (8 · 0,833/(3,1425 · 0,651²))²]
= 374,25 − (247,5 + 40,2) · ¼ · 0,016 · (6,664/1,332)²
= 374,25 − 287,7 · 0,004 · 25 = 374,25 − 28,77
= 345,58. Fuß.
Hiernach folgt der Wirkungsgrad der Maschine
η = 345,58/442 = 0,782
und die hieraus entspringende Nutzleistung
L = Q[h − (4 f (b/d)(h1 + h2) + ¼ (x1/(v1² D1⁴) + x2/(v2² D2⁴)) · 1/2g · (8Q/π)²)] · δ[?]
L = 345,58 · 0,833 · 66 oder
L = 18999,42 Fußpfund = 37,2 Pferdekräfte.
Nach dieser Berechnung möge noch eine kurze Beschreibung dieser Maschinen folgen, wobei ich jedoch im voraus um eine milde Beurtheilung der Zeichnung bitte, da sie nicht so ausgehalten[?] ist, als ich zunächst[?] hoffte[?], welches aber lediglich in der nöthigen raschen Abzeich-
A. Wasserhaltung.
[obr] Tabelle A. Wasserhaltung. — Kopfspalten: Benennung der Maschinen | Aufstellung der Maschine für Wasserhaltung [?] (Stelle u. Standort der Maschine [?]; weitere Unterspalten unleserlich) | Inbetriebs-Dauer [?] (Untenspalten: Jahr | Jahr [?] | Fuß [?] | Fuß [?] | Zoll [?]) | Rohrschacht [?] Maschine [?] (System der Pumpen: Druckpumpe [?] – als Doppelwerk [?]; Hub- oder Saugpumpen [?]; Durchmesser [?]; Tiefe des Schachtes [?]) | Gang | Leistung (Pumpenhübe [?] in der Minute [?]; …) | Selbstkosten-Aufwand [?] (Unterhalt, Schmiere [?], Materialien [?], Reparaturen [?], Löhne [?], Gesammt [?] …)
Zeilenbeschriftung links: Einigkeits-Schacht.
Die Zahlenangaben der Tabelle sind in der vorliegenden Aufnahme nicht sicher lesbar [?] — Zahlen, Maße und Spaltenwerte durchgehend unleserlich.
Zeilen der Unterteilung im rechten Tabellenteil: im ganzen Geschäftsjahr [?] | 1 Tag zu 24 Stunden [?] | 1 Std. zu [?] [?]
B. Förderung.
[obr] Tabelle B. Förderung. — Kopfspalten: Gebrauch der Maschine [?] (Durchmesser [?]; Theil [?]) | Gang (Zahl der Umgänge [?] …) | Leistung (Gehobene Wasser oder Wägen [?]; Nutzeffect [?]; bisherige Leistung [?]; Gesammt-Leistung [?]) — Unterzeilen: Zoll [?], Fuß [?], Ctr. [?], Klafter [?] u. a.
Zeilenbeschriftung links: Einigkeits-Schacht.
Zahlenwerte der Tabelle in der Vorlage nicht sicher lesbar [?].
Zeilen der Unterteilung im rechten Tabellenteil: im ganzen Geschäftsjahr [?] | 1 Tag zu 24 Stunden [?] | 1 Std. zu [?] [?]
[bez textu]
Vodosloupcové stroje a těžní zařízení na šachtě Einigkeit
[obr] Tab. I. Obr. I a obr. II.
...ání na místě má svůj důvod. Obrázek I znázorňuje svislý podélný řez válcem a obrázek II vodorovný řez (vodo[?]čerpacích strojů.
CC je hnací válec, litinový válec vysoký 7'6" a široký 18½", uvnitř přesně vyvrtaný, o tloušťce stěny 1½". V tomto válci se pohybuje hnací píst B B, rovněž dutý, ale přesně dosedající na válec, který je dole spojen s hnací pístní tyčí procházející ucpávkou (Stopfbüchse) a nahoře s druhou tyčí, jež je, jak uvidíme později, nezbytně nutná k přestavování (umsteuerování) stroje. Výše zmíněné přesné utěsnění hnacího válce s pístem a pístní tyčí je zajištěno takzvanými ucpávkami a a b. Tyto ucpávky tvoří pouzdro nasazené na patní ploše[?] válce, vyložené koženými kroužky nebo konopnými copy tak, aby se procházející pístní tyč nebo píst mohly volně pohybovat, aniž by jimi pronikala voda. Toto těsnění je pak pevně přitlačeno víkem a a b pomocí šroubů.
Z hnacího válce vede spojovací trubka CD do vedle stojícího řídicího válce A F[?] G, do něhož ústí vtoková trubka E a odváděcí trubka[?] A. Vtoková trubka ústí (jak je patrné z obrázku II) mezi oběma válci, avšak zde se rozděluje a posílá jednu větev do příslušného řídicího válce. Vstupuje-li však řídicí ventil[?] do řídicího
válce, musí nejprve projít pouzdrem F, v němž je umístěn ventil sloužící k regulaci množství vody, a tím i chodu stroje. Tento ventil má však ještě další účel. Jak již bylo výše naznačeno, tyto čerpací (Kunst) stroje nikdy neběží současně, nýbrž vždy jen střídavě. Aby hnací voda nemohla působit na oba stroje současně, uzavírá se u jednoho z nich ventil V pomocí přestavovacího zařízení.
V podobném pouzdru F je na tlakové vodní trubce[?] t umístěn stejný ventil, který zde slouží k regulaci vypouštění[?] vody.
Také řídicí píst S, nacházející se v nejnižším mrtvém bodě[?], je tyčí S T spojen s protipístem T většího průměru. Toto pístní spojení je tedy tlačeno vzhůru hnací vodou, dokud nenastoupí ještě druhá síla, která tomu zabrání. Tato druhá síla vzniká tím, že se trubkou e, e, jež je spojena s pečetní trubkou[?] a u e vstupuje do celého[?] plnohodnotného pomocného řídicího válce, nechá vstoupit voda spojovací trubkou f nad protipíst T do řídicího válce. Toto pomocné řízení je velmi podobné hlavnímu řízení a skládá se, stejně jako ono, z vlastního řídicího pístu s, protipístu t a válcovitého nástavce vytvořeného spojkou[?] h, tvořícího vlastně jen silnou pístní tyč. Aby ale při tím vzniklém sestupu
pístního spojení řízení bylo zapotřebí jen malé množství řídicí vody, je na T nasazen dutý[?] válec GH, který u H prochází ucpávkou a slouží k přijímání řídicí vody, spojen s prstencovým prostorem gg, přičemž střídavé vpouštění a uzavírání hnací vody z tohoto prostoru zajišťuje výše popsané pomocné řízení. Při dosavadní poloze pomocného řízení může voda volně projít cestou e, e, f[?] přes g, avšak zvedne-li se pomocný řídicí píst s t h[?], je tato cesta uzavřena; dříve nad g stojící voda pak odtéká u i, když protipíst T stoupá vzhůru. Při poloze stroje viditelné na výkrese je však řídicí píst v nejnižší poloze, hnací voda může volně procházet spojovací trubkou CD pod hnací píst B a hnát jej právě[?] vzhůru; k přestavení (umsteuerování) dochází pak následujícím způsobem: Ve vzdálenosti odpovídající zdvihu stroje jsou na stoupající pístní tyči umístěny dva výstupky k a l, které při svém průchodu narážejí na vahadlo (Schwengel) otočné kolem bodu m, uložené na dvou trámech, s nímž je tyčí n spojena páková soustava o p q, a musí je vychýlit na jednu stranu, a to o tolik, kolik vyžaduje zdvih přestavovacího a pomocného řízení. Na této pákové soustavě o p q jsou pak připojeny pístní tyče řídicího válce i pomocného řízení. Když píst při svém výstupu, jak ukazuje obrázek, konečně dosáhne nejvyšší polohy a přitom jeho spodní výstupek
zvedne vahadlo i celé pákové spojení[?] vzhůru, je tím i pístní spojení s t pomocného řízení zvednuto o potřebnou výšku, takže nyní b nestojí již pod spojovací trubkou f, nýbrž nad ní, a spojení vtokové trubky s dutým prostorem gg nad protipístem T, tedy i rovnováha tohoto pístu, je zrušeno. Vtoková voda nyní tlačí pouze na spodní plochu protipístu, která je větší než plocha vlastního řídicího pístu, a žene tak protipíst vzhůru, až konečně řídicí píst S stojí nad spojovací trubkou CD a uzavírá hnací vodě přístup do hnacího válce, zatímco voda nad protipístem T mohla při jeho výstupu odtékat u i. Jakmile k tomuto přestavení dojde, klesá píst tíhou zavěšeného břemene a tlačí vodu pod sebou skrze vypouštěcí trubku.
Aby tento sestup neprobíhal příliš rychle a ničivě, je použit hydraulický vyrovnávač (Balancier), zobrazený ve stoupací trubce y[?], do níž ústí vypouštěcí trubka. Klesá-li píst, otevírá ventil umístěný ve ventilové skříni na vypouštěcí trubce a tlačí veškerou vodu vzhůru do stoupací trubky, do výšky odpovídající protizávaží, až k výtoku. Stoupá-li pak píst znovu vzhůru, ventil se uzavře a zabrání tak zpětnému tlaku na řídicí píst.
Tyto šachtové[?] stroje pohánějí 4 tlaková čerpadla (Drucksätze), z nichž vždy dvě, stojící na stejné úrovni, spolu souvisejí, ač jsou umístěna v různých hloubkách, a náleží vždy jednomu ze strojů. První pár stojí ve druhém hloubkovém patře, 75½ sáhu pod Danieliho štolou, a musí zvednout 2 125 kubických stop[?] vody; druhý pár stojí v prvním hloubkovém patře, 69½ sáhu pod výše uvedeným patrem, a musí zvednout 2 727 kubických stop[?] vody. Protože je ale vždy v činnosti jen jeden z vodosloupcových strojů, pracují přirozeně jen ty dvě čerpadla, která k němu náleží.
Nejspodnější pár čerpadel[?] tlačí vodu až na druhé patro do nádrže, odkud ji pak nejvyšší pár tlačí zcela až na štolu. Pro zvedání vod přitékajících z prohlubování šachty[?] a z hlubších pater, jejichž množství se odhaduje na 3 kubické stopy[?] za minutu, byla použita železná čerpadla, která již sloužila ke zvládání[?] vod až po 8. hloubkové patro, než tam byl zabudován pár čerpadel[?]. Skládají se z pístní trubky s deskovým pístem, s příslušnou upevněnou[?] pístní skříní a nástavcovými trubkami, s nimiž celá souprava dosahuje výšky 16°. Dřevěné tyčoví (Gestänge) od vodosloupcového stroje k čerpadlům není, jako u nás, spojováno zámky, nýbrž čepy[?] dvou tyčí jsou k sobě tupě přiloženy a
[obr] [technická perokresba na levém okraji bez popisu]
na dvou protilehlých stranách opatřeny plechovými pásy a staženy šrouby. Od štajgra jsem se dozvěděl, že dříve používali freiberské laskové zámky[?], které spočívají v tom, že se na konce tyčí naloží dvě 5-6 stop dlouhé lasky a spojí se s nimi 8 šroubovými svorníky a 2 pásy nebo kroužky. Ty ale opět opustili, protože prý dost nedržely a vyšly příliš draho, neboť musely být stavěny s největší pečlivostí a opatrností, což při malém počtu zručných dělníků nebylo vždy možné: přiznání a svědectví tohoto štajgra, které tamním nástrojařům[?] příliš cti nepřidává.
Protože tyčoví stojí svisle (saiger), prochází mezi dvojicemi vodicích válečků, umístěných čas od času na zděných pilířích[?] a obepnutých zdánlivě[?] železným pláštěm. Na obě strany úseku tyčoví probíhajícího mezi válečky byly dále na ochranu umístěny takzvané nárazové lišty, tvrdodřevěné podložky široké jako polovina tyčoví. Aby konečně při přetržení tyčoví toto nespadlo příliš hluboko a nezpůsobilo tím velkou zkázu, jsou ve vzdálenostech asi 5-6 sáhů umístěny záchytné lasky (Fanglaschen), tj. na dvou protilehlých stranách tyčoví jsou přibity dřevěné kusy, které při nejnižší poloze tyčoví procházejí kolem k tomuto účelu zaražených zásek[?], jež nechávají tyčoví mezi sebou volně procházet a ponechávají mezeru 1-2"
[obr] Tab. I. Obr. III.
a teprve při přetržení na těchto zásecích dosednou a zabrání dalšímu pádu tyčoví. K tomu je ovšem nutné, aby záseky a záchytné lasky měly na všech kusech s naprostou přesností stejné vzájemné vzdálenosti.
Pokud jde o chod stroje, je třeba uvést, že je velmi klidný a pravidelný, takže stroj zcela vyhovuje všem požadavkům, což jistě, kromě dobré a pevné konstrukce, spočívá také výhradně v jeho dobré a pečlivé obsluze. Vždy jsme také v dole nalezli strojníka, který stojí ve směnách a jehož úkolem je jedině a pouze pečlivě sledovat chod stroje a mít ho na očích a při jakékoli poruše ihned pomoci, proto nesmí po celou směnu opustit svůj okruh působnosti u stroje. Poznal jsem z toho – což se později ještě potvrdilo – že se zde na dobrou údržbu strojů dbá mnohem více než v jiných revírech, kde štajgr při svých obchůzkách dolem během směny nanejvýš jednou, pokud vůbec, pohlédne na stroj a pak jej, jak se obvykle říká, nechá běžet, jak chce.
K těžbě ze šachty Einigkeit byl postaven vodosloupcový těžní stroj (Wassersäulengöpel), neboť při výše uvedeném množství hnací vody 50 kubických stop[?] za minutu byl k dispozici spád 28 sáhů. Používané těžní nádoby (Fördergefäße) tvoří kulaté
[obr] a | b | c
[obr] A | A | A
bečky (Tonnen) o objemu 16 kubických stop. Tyto bečky mají soudkovitý tvar s kruhovým průřezem, přičemž mají největší průměr uprostřed výšky, a jsou sestaveny z 1" silných smrkových dužin. Tažné kování tvoří nosník a, silný železný pás, který podél podélné osy nádoby uprostřed po obou stranách sestupuje dolů, obepíná dno a na obou horních koncích končí okem, v němž je upevněn závěsný třmen k připevnění lana. Kromě toho drží dužiny pohromadě ještě dva další silné železné pásy b a c, umístěné vodorovně kolem nádoby v 1/3 a 2/3 výšky. Nadjezí (Hängebank) se nachází v prvním patře budovy, neboť nad nejvyšším vyzděným úsekem šachty, ležícím v úrovni podlahy budovy, bylo vyvedeno dřevěné ústí šachty z fošen a přibitých kůlů až do prvního patra, aby vznikl prostor pro halu, odkud mohla být těžba dále přepravována ze základny budovy.
Vyklápění beček probíhá pomocí takzvaného sklápěče[?] (Wurz). Ten spočívá v tom, že ústí šachty lze zakrýt dvěma polovičními dveřmi zhotovenými ze silných kůlů, na něž se bečky nasazují a vyklápějí. K tomuto účelu je od vyzděného věnce šachty až ke stropu prvního patra postaveno 6 silných sloupků A, a to po jednom v každém rohu a po jednom uprostřed obou dlouhých stran šachty, na nichž je v horní[?]
stojící[?] straně prvního patra kolem dvou silných čepů zavěšena poloviční vrata, otočná směrem nahoru. K dalšímu upevnění a pevnějšímu[?] osazení spočívají obě vrata svými kratšími stranami na příčných zárubních trámech zapuštěných do stěny, mají uprostřed dělicí linie kulatý otvor d pro průchod lana a po sklopení k sobě tvoří pevné zakrytí šachty.
Když bečka konečně dorazí pod tyto dveře, samovolně je vyklopí, projede jimi a poté, co se dveře znovu zavřou, se při zpětném pohybu na ně usadí, aby mohla být vyprázdněna. Aby toto vyklápění probíhalo rychleji a snáze, je na jedné polovině dveří přibit klínovitý dřevěný kus a, jehož šikmá plocha směřuje ke straně kladky b. Když se pak bečka spouští, uchopí vyklápěč provaz trvale připevněný na jejím dně a přitáhne ji tak daleko, že se posadí na šikmou plochu klínu a musí se sama převrátit.
Používané lano je drátěné lano o průměru 3/4". Jeho spojení s bečkou zajišťuje hák na jeho konci, který se ovine kolem třmenu a jehož [škrtnuto] jeho[?] čep e[?] se provlékne kroužkem.
Kladková komora (Rolle) je rovněž zhotovena ze sloupů a silných kůlů, jak znázorňuje obrázek. a b je úroveň horního věnce šachty, c d jsou sloupy tvořící nejvyšší část vlastní šachty,
[obr] a | b | c | c | B | C | B | c | C | A | A (písmenné popisky v nákresu)
a B je kladková komora, tvořená svisle stojícími stěnovými sloupy C, šikmými trámy D tvořícími zadní stranu, a šachtovým bedněním[?] c. Dole spočívá tato komora na příčném prahu E a na vzpěrách F[?]. Pro každé ústí šachty je v přední stěně komory otvor pro kladku (Rollenschlund), uzavíratelný posuvným uzávěrem.
Tato doprava od šachty pryč probíhá nyní pomocí železné dráhy. Protože však šachta Einigkeit leží na západním svahu údolí, nenašlo se v její blízkosti místo pro haldu. Bylo proto nezbytně nutné vybudovat železnou dráhu, po níž bylo možné odvážet hlušinu do 340 sáhů vzdáleného postranního údolí. K tomu byla využita trasa dříve existujícího a v důsledku nového provozního plánu[?] zbytečného vodovodu vedoucího k šachtě Kaiser-Josef (Kaiser-Josefsschacht), která byla před touto novou stavbou centrem východního díla, nyní však slouží prozatím jen k větrnímu spojení; tím železná dráha získala spád 2,5–3 palce na sáh. Železná dráha samotná se skládá z příčných a podélných pražců, na nichž jsou přišroubovány kolejnice, jež jsou ploché. Kvůli velkým sněhovým návějím byla po celé délce zastřešena dřevěným přístřeškem.
Doprava po ní probíhá ve vozících o objemu 20 kubických stop, uspořádaných tak, že skříň je vedena po ose ve směru dráhy a lze ji vpředu vyklopit[?].
Na závěr bych chtěl ještě sdělit několik zařízení, která jsem pozoroval a jež se liší od našich. Při vrtání a odstřelu i při k tomu potřebném nářadí jsem nenašel žádný jiný rozdíl než ten, že vrtáky nejsou, jako u nás, celé z oceli, nýbrž ze železa, a jen hroty jsou přikovány z oceli. Akordní ceny (Gedingpreise)[?] u jednotlivých pracovišť se pohybovaly mezi 15[?], 18 a 30 zlatými a záležely na různé pevnosti horniny atd.
Každé pondělí navíc havíři dostávají prach potřebný na týden, stejně jako nářadí a osvětlení, jež spočívá jak v oleji, tak v loji, podle hodnosti, kterou jednotliví zastávají. Přitom jsou akordy nastaveny tak, že havířům se prach, nářadí a osvětlení vydávají, takže vše dostávají z dolu, ale při vyplacení akordu musí zároveň vše opět vrátit. Počítá se, že havíř dostane na směnu 4 loty oleje, zedník rovněž 4 loty, nástrojař[?] 5 lotů a vozík-tlačič (Hundstößer)[?] 3 loty. Kovářskou práci si musí každý dělník platit sám podle stanovené sazby[?]. Doprava, jak chodbová, tak šachtová, je rovněž v akordu, přičemž výsledek se počítá každý měsíc. Tento výpočet se zakládá na naměřených délkách, a podle nich se stanoví dopravní množství a z něj vyplývající mzda každého dělníka.
Při stanovování takových akordů je ovšem obtížné dospět ke správnému výsledku, uspokojivému jak pro důlní správu, tak pro jednotlivého dělníka [dále; přeškrtnuto: stanovit]. Toto je jeden z nejdůležitějších předmětů
</invoke>
Zobrazit původní německý text
Die Wassersäulenmaschinen und Fördereinrichtungen am Einigkeitsschacht
[obr] Taf. I. Fig. I und Fig. II.
ung an Ort und Stelle seinen Grund hat. Die Figur I. stellt einen vertikalen Längendurchschnitt durch einen Cylinder und die Figur II. den horizontalen Durchschnitt (Wasser[?]schöpfermaschinen dar.
Es ist nun CC, der Treibcylinder, ein 7'6" hoher und 18½" weiter, innen genau ausgebohrter gußeiserner Cylinder von 1½" Dicke. In diesem Cylinder bewegt sich der Kunstkolben B B, ein ebenfalls hohler aber genau an den Cylinder anschließender Kolben, welcher unten mit der durch eine Stopfbüchse gehende Treibkolbenstange B und oben mit einer zweiten Stange verbunden ist, welche, wie wir später sehen werden, zur Umsteuerung der Maschine wesentlich nöthig ist. Die oben angeführte genaue Abschließung des Treibcylinders mit dem Treibkolben und der Treibkolbenstange wird durch die sogenannten Stopfbüchse a u. b hervorgebracht. Diese Stopfbüchsen bestehen in einem auf einer Fußfläche[?] des Cylinders aufsitzenden Gehäuse, welches mit Lederscheiben oder Hanfzöpfen so ausgefüttert ist, daß sich die hindurchgehende Kolbenstange oder der Kunstkolben leicht bewegen lassen, ohne Wasser hindurchzulassen. Diese Dichtung wird dann mit einem Deckel a u. b mittelst Schrauben fest angepresst.
Aus dem Treibcylinder führt das Communicationsrohr CD in den zur Seite stehenden Steuercylinder A F[?] G, in welchem die Einfallröhre E und das Austragerohr[?] A einmündet. Die Einfallröhre mündet, (wie man aus Figur II. sieht) zwischen beiden Cylindern, gabelt sich aber hier und schickt so einen Arm in den betreffenden Steuercylinder. Ist aber das Steuerventil[?] in den Steuer-
cylinder eintritt, muß es zuerst noch durch ein Gehäuse F, in welchem ein Ventil angebracht ist zur Regulirung der Wassermenge und des dadurch entstehenden Ganges der Maschine. Dieses Ventil hat aber noch einen andern Zweck. Wie bereits schon oben angedeutet, gehen diese Kunstmaschinen nie zu gleicher Zeit, sondern abwechselnd nur. Damit nun das Kraftwasser nicht auf beide Maschinen zu gleicher Zeit wirken kann, so schließt man in der einen das Ventil V mittelst einer Schaltvorrichtung.
In ähnlichem Gehäuse F, ist an der Druckwasserröhre [?] t mit einem gleichen Ventil angebracht, um hier das Austreten [?] des Wassers zu reguliren.
Auch der im untersten Todtpunkte [?] sich befindliche Steuerkolben S ist durch die Stange S T mit dem Gegenkolben T mit einem größeren Durchmesser verbunden. Es wird daher diese Kolbenverbindung durch das Kraftwasser emporgetrieben, so lange nicht noch eine zweite Kraft hinzutritt, die es verhindert. Diese zweite Kraft wird nun hervorgebracht, wenn man durch eine Röhre e, e, welche mit der Siegelröhre [?] in Verbindung steht und bei e in den ganzen [?] völligen Hilfssteuer-cylinder tritt, das Wasser durch die Communicationsröhre f über den Gegenkolben T in den Steuercylinder eintreten [?] läßt. Diese Hilfssteuerung ist der Hauptsteuerung sehr ähnlich und besteht, wie diese aus dem eigentlichen Steuerkolben s, dem Gegenkolben t und dem durch die Kupplung [?] h gebildeten cylindrischen, gleichsam nur eine dicke Kolbenstange bildenden Aufsatz besteht. Um aber bei dem dadurch erzeugten Niedergang der
Steuerkolbenverbindung und eine kleine Quantität von Steuerwasser nöthig zu haben, ist auf T der hohle[?] Cylinder GH aufgesetzt, welcher bei H durch eine Stopfbüchse geht und zu[?] Aufnehmen des Steuerwassers mit dem ringförmigen Räume gg verbindet, indem das abwechselnde Zulassen und Absperren des Kraftwassers von diesen Räume durch obige Hilfssteuerung bewirkt wird. Bei dem jetzigen Stand der Hilfssteuerung kann das Wasser ungehindert den Weg e, e f[?] über g einschlagen, wird aber der Hilfssteuerkolben s t h[?] gehoben, so ist dieser Weg abgeschlossen; das früher über g stehende Wasser fliesst nun bei i aus, wenn der Gegenkolben T in die Höhe geht. Bei dem in der Zeichnung sichtbaren Stand der Maschine hat aber der Steuerkolben seinen tiefsten Stand, das Kraftwasser kann ungehindert durch das Communicationsrohr CD unter den Treibkolben B dringen und treibt ihn eben[?] in die Höhe, die Umsteuerung geschieht nun auf folgende Weise: In einer mit dem Hub der Maschine gleichen Entfernung sind an der nach oben gehenden Kolbenstange zwei Ansätze k und l angebracht, welche an einem auf zwei Balken gestützten, um m drehbaren Schwengel, mit welchem durch die Stange n ein Hebelsystem o p q verbunden ist, bei ihrem Vorbeigang anstreifen und diesen nach einer Seite hin verdrängen müssen und zwar so weit, als es der Hub der Umsteuerung und Hilfssteuerung erfordert. An diesem Hebelsystem o p q sind nun die Kolbenstangen des Steuercylinders und der Hilfssteuerung verbunden. Ist nun der Kolben während seines Aufganges, wie es die Figur zeigt, endlich den höchsten Stand erreicht und dabei sein[?] untersten Ansatz
ein Schwengel nebst der ganzen Hebelverbindung[?] in die Höhe gehoben, so ist dann die Kolbenverbindung s t der Hilfssteuerung ebenfalls um die erforderliche Höhe gehoben worden, so daß jetzt b nicht mehr unter dem Communicationsrohre f, sondern über demselben steht und die Verbindung der Einfallröhre mit dem hohlen Raum gg über dem Gegenkolben T, sonach ebenfalls das Gleichgewicht dieses Kolbens aufgehoben ist. Es drückt nun das Einfallwasser nur auf die untere Fläche des Gegenkolbens, welche größer ist, als die des eigentlichen Steuerkolbens und treibt daher den Gegenkolben in die Höhe, bis endlich der Steuerkolben S über dem Communicationsrohre CD steht und für das Kraftwasser den Zugang in den Treibcylinder abgesperrt, während das Wasser über dem Gegenkolben T bei seinem Aufgange durch i abfließen konnte. Ist diese Umsteuerung erfolgt, so wird der Kolben durch die Last, die an ihm hängt, niedergehen und wird das unter sich befindliche Wasser durch das Ausgußrohr drücken.
Damit aber dieser Niedergang nicht zu schnell und zerstörend erfolgt, ist ein hydraulischer Balancier angewendet, welcher in der Steigröhre y[?], in die das Ausgußrohr mündet, dargestellt wird. Geht der Kolben nieder, so öffnet er das in einem Ventilkasten an dem Ausgußrohre angebrachte Ventil und drängt das ganze Wasser in die Steigröhre hinauf, um die dem Gegengewicht entsprechende Höhe bis zum Ausguß. Geht der Kolben dann wieder in die Höhe, so schließt sich das Ventil und verhindert so einen Gegendruck auf den Steuerkolben.
diese Schachtermaschinen[?] bewegen 4 Drucksätze, von denen je zwei, welche auf einem Horizonte stehen, gecorrespondirend[?] unter einanderstehend, aber sich in verschiedenen Teufen befindend, zu einer der beiden Maschinen gehören. Das erste Paar steht auf dem zweiten Teufenlauf[?] 75½ Klafter unter dem Danielistollen und hat 2,125 c'[?] Wasser und das andere Paar steht auf dem ersten Teufenlauf, 69½ Klafter unter vorgenanntem Lauf und hat 2,727 c'[?] Wasser in die Höhe zu drücken. Ist aber stets nur eine von den Wassersäulenmaschinen in Thätigkeit, so wirken natürlich auch bloß die zwei aufgehenden und zu einer Kraftmaschine gehörigen Drucksätze.
Das unterste Druckgängenpaar[?] drückt das Wasser bis auf den 2. Lauf in ein Reservoir, aus dem es dann das oberste Paar vollends bis auf den Stollen drückt. Für die Hebung der den Schachtabteufen[?] und den tieferen Läufen zusitzenden Wasser, deren Menge auf 3 c'[?] pro Minute angenommen wird, sind eiserne Pumpen verwendet worden, welche bereits bei der Bewältigung[?] der Wasser bis 8. Teufenlauf in Anwendung waren, bevor das Druckgängenpaar[?] daselbst eingebaut wurde. Sie bestehen aus einem Kolbenrohr mit einem Scheibenkolben nebst deren befestigtem[?] Kolbenkasten und Aufsatzröhren, mit welchen der ganze Satz eine Höhe von 16° erreicht. Das hölzerne Gestänge von der Wassersäulenmaschine bis zu Drucksätzen ist nicht wie bei uns durch Schlösser mit einander verbunden, sondern die Zapfen[?] zweier Stangen sind stumpf an einander geschlossen und
[obr] [technische Federzeichnung am linken Rand ohne Beschriftung]
an zwei entgegengesetzten Seiten mit Blechschienen belegt und mit Schrauben zusammengehalten. Ich erfuhr vom Steiger, daß sie früher die Freiberger Laschenschlösser[?] angewendet hätten, die darin bestehen, daß zwei 5-6 Fuß lange Laschen auf die Stangenenden aufgekämmt und mit diesen durch 8 Schraubenbolzen und 2 Bänder oder Ringe fest verbunden werden. Sie hätten sie aber wieder abgeworfen, weil sie nicht so viel gehalten hätten und zu theuer gekommen wären, da sie mit größter Müh und Vorsicht hätten gebaut werden müßten, was bei der geringen Anzahl geschickter Arbeiter nicht immer möglich gewesen wäre: allerdings ein Geständniß und ein Zeugniß dieses Steigers, welches wenig Ehre auf die dortigen Gezäug[?]arbeiter werfen möchte.
Da das Gestänge saiger steht, so geht es zwischen je zwei von Zeit zu Zeit an Ziegsteinen[?] angebrachten Gestängswalzen, welche mit einem eisernen Mantel umgeben scheinen[?]. Auf jede Seite des zwischen den Walzen laufenden Stückes des Gestänges waren ferner zum Schutz desselben sogenannte Schlagschienen angebracht, harthölzerne Schleifen von der Breite und der Hälfte des Gestänges. Um endlich bei einem Bruch des Gestänges dasselbe nicht tief fallen zu lassen und die dadurch entstehende großen Zertrümmerung zu verhüten, sind in Entfernungen von ungefähr 5-6 Klafter Fanglaschen angebracht, d. h. es sind an zwei entgegengesetzten Seiten des Gestänges Holzstücke angenagelt, welche beim tiefsten Stand desselben von zu diesem Zwecke eingeschlagenen Zwischen[?] wären[?], welche das Gestänge zwischen sich hindurchgehen lassen, einen Zwischenraum von 1-2" übrig
[obr] Taf. I. Fig. III.
lassen und nur bei einem Bruche sich auf diesen Einstrichen aufsetzen und weiteres Hinabfallen des Gestänges verhüten. Es ist hiezu natürlich erforderlich, daß die Einstriche und Fanglaschen sämmtlich mit der größten Genauigkeit gleiche Entfernungen an den verschiedenen Stücken von einander haben.
Was den Gang der Maschine betrifft, so ist zu erwähnen daß er ein sehr ruhiger und regelmäßiger ist, die Maschine also allen Anforderungen vollkommen genügt, welches gewiß, natürlich die gute und solide Construction ausgenommen, lediglich auch in der guten und sorgfältigen Wartung derselben seinen Grund hat. Wir finden auch stets einen Maschinenwärter in der Grube, welcher in Schichten steht und dessen Aufgabe einzig und allein darin besteht, den Gang der Maschine stets sorgfältig zu bewachen und im Auge zu haben und bei jeder Hemmung sogleich hilfreich entgegen zu sein, weshalb er während der ganzen Schicht seinen Wirkungskreis bei der Maschine nie verändern darf. Ich sah daraus, was sich auch später weiterhin bestätigte, daß hier auf die gute Wartung der Maschinen viel mehr Augenmerk gewendet wird, als in andern Revieren, in welchen der Steiger bei seinen Durchfahrungen durch die Grube in der Schicht höchstens einmal, wenn es ja noch geschehen sollte, nach der Maschine sieht und sie dann, wie man gewöhnlich spricht, gehen kann, wie sie will.
Zur Förderung aus dem Einigkeitschachte ist ein Wassersäulengöpel aufgestellt worden, da bei oben angedeuteter Kraftwassermenge von 50 c'[?] pro Minute ein Gefälle von 28 Klaftern zur Disposition stand. Die hiezu gebrauchten Fördergefäße bestehen in runden
[obr] a | b | c
[obr] A | A | A
Tonnen, welche einen Fassungsraum von 16 Cubikfuß besitzen. Diese Tonnen haben eine faßförmige Gestalt mit kreisrundem Querschnitt, indem sie in der Mitte der Höhe den größten Durchmesser besitzen und sind aus 1" starken fichtenen Dauben gebaut. Das Zugbeschläge bildet die Trage a, ein starkes Eisenband, welches in der Längsachse des Gefäßes mitten an beiden Seiten herabgehend den Boden mit umfaßt und an beiden Enden oben mit einem Oehr endigt, in welchem der Hängebügel zur Befestigung des Seiles angebracht ist. Außerdem halten noch zwei andere starke Eisenbänder b und c, welche in 1/3 und 2/3 der Höhe horizontal um das Gefäß angelegt sind, die Dauben fest zusammen. Die Hängebank befindet sich im ersten Stock des Gebäudes, indem über dem obersten ausgemauerten Stück des Schachtes, welches in gleicher Höhe mit dem Fußboden des Gebäudes liegt, eine hölzerne Schachtmündung, bestehend aus Bohlen und angeschlagenen Pfosten, bis in den ersten Stock geführt wurde, um Raum zu erhalten, eine Halle herzustellen, das damit von der Sohle des Gebäudes aus weiter gefördert werden konnte.
Das Stürzen der Tonnen erfolgt durch den sogenannten Wurz[?]. Dieser besteht darin, daß die Schachtmündung habe[?] Tonnenfaßad[?] mit 2 aus starken Pfosten gefertigten Halbthüren zugedeckt werden kann, auf denen sich die Tonnen aufsetzen und ausstürzen. Zu diesem Zweck sind vom ausgemauerten Schachtkranz weg bis an die Decke des ersten Stockes 6 starke Pfosten A, und zwar in jeder Ecke und in der Mitte der langen Schachtseiten je einer, errichtet, an denen in der ober-[?]
stehenden[?] Seite des ersten Stockes um zwei starke Angeln zu einer Halbthür nach oben zu drehbar ist. Zur weiteren Befestigung und solidern[?] Beschlagung liegen beide Thüren an ihren beiden kurzen Seiten auf in die Wandung eingezogenen Querriegeln auf, sind in der Mitte der Trennungslinien zum Durchgang für das Seil mit einer runden Oeffnung d versehen und bilden so zusammengeklappt eine feste Bedeckung des Schachtes.
Kommt endlich die Tonne unter diesen Thüren an, so klappt sie von selbst dieselben auf, geht durch sie hindurch, und, nachdem die Thüren von Neuem wieder geschlossen wurden, setzt sich beim Zurückgang auf dieselben auf, um ausgeleert werden zu können. Damit nun dieses Aufstürzen schneller und leichter erfolge, ist auf einer Halbthür ein keilförmiges Stück Holz a aufgenagelt, welches mit seiner schiefen Ebene nach der Seite der Rolle b zu liegt. Wird dann die Tonne niedergelassen, so ergreift der Stürzer einen am Boden derselben für immer befestigten Strick und zieht sie soweit herüber, dass sie sich auf der schiefen Ebene des Keils aufsetzt und von selbst umkippen muss.
Das in Gebrauch stehende Seil ist ein Drahtseil von 3/4" Durchmesser. Die Verbindung desselben mit der Tonne erfolgt durch einen am Ende desselben befindlichen Haken, der um den Bügel herumgeschlagen und mit seinem [škrtnuto] ihren Knebel e[?] durch einen Ring gezogen wird.
Die Rolle besteht ebenfalls aus Säulen und starken Pfosten, wie es die Figur versinnlicht. Es ist a b das Niveau des oberen Schachtkranzes, c d die Säulen, welche den obersten Theil des eigentlichen Schachtes bilden
[obr] a | b | c | c | B | C | B | c | C | A | A (písmenné popisky v nákresu)
und B die Rolle, gebildet von den vertikal stehenden Wandsäulen C, den schiefen Hölzern D, welche die hintere Seite bilden und den Schachtenverschlag[?] c. Unten ruht diese Rolle auf einer Querschwelle E und auf Streben F[?]. Für jede Schachtmündung ist in der Vorderwand der Rolle ein Rollenschlund angebracht, welcher mit einem Schieber verschließbar ist.
Diese Förderung vom Schachte weg geschieht nun mittelst einer Eisenbahn. Da aber der Einigkeitsschacht an dem westlichen Gehänge des Thales liegt, so fand man in der Nähe dieses Schachtes keinen Raum zu einer Haldenstürze. Zu diesem Behufe war es die erste Nothwendigkeit, eine Eisenbahn zu bauen, auf welcher die Berge in ein 340 Klafter entferntes Seitenthal abgeführt werden konnten. Zu demselben wurde die Planirung einer früher bestandenen und in Folge des neuen Betriebsplanes[?] entbehrlich gewordenen Wasserleitung zu dem Kaiser-Josefsschachte, welcher vor dieser neuen Anlage der Concentrationspunkt des östlichen Baues war, jetzt aber vorläufig bloß zur Wettercommunication dient, benützt, wodurch die Eisenbahn ein Gefälle von 2,5 – 3 Linien pro Klafter erhielt. Die Eisenbahn selbst besteht aus Querschwellen und Langschwellen, auf welchen letzteren die Schienen, welches Flachschienen sind, aufgeschraubt liegen. Der bedeutenden Schneeverwehungen wegen wurde sie durchgehend mit einem hölzernen Gang überbaut.
Die Förderung auf derselben geschieht in Wagen von 20 c' Fassungsraum, welche so eingerichtet sind, daß der Kasten in der Schnurlinie auf einer Achse
sichtbar ist und nach vorn ausgestreckt werden kann.
Zuletzt will ich noch einige Einrichtungen, welche ich beobachtet habe und die mit den unsrigen verschieden sind, mittheilen. Beim Bohren und Schießen und den dazu nöthigen Gezähen habe ich weiter keine Verschiedenheit gefunden, als daß die Bohrer nicht wie bei uns durchgehends von Stahl, sondern von Eisen sind und nur die Köpfe von Stahl angeschmiedet werden. Die Gedingpreise[?] vor den verschiedenen Örtern wechselten zwischen 15[?], 18 und 30 Gulden und hingen von der verschiedenen Festigkeit des Gesteins etc. ab.
Jeden Montag bekommen ferner die Häuer das für eine Woche nöthige Pulver, ebenso das Gezäh und das Geleucht, welches letztere sowohl in Öl als in Talg besteht, je nach dem Range, den die Einzelnen einnehmen. Hierbei sind die Gedinge so gestellt, daß den Häuern das Pulver, Gezäh und Geleucht abgereicht[?] werden, sie also Alles von der Grube selbst erhalten, aber davon bei Auszahlung des Gedinges zugleich wieder zurückerstatten müssen. Es wird gerechnet, daß ein Häuer pro Schicht 4 Loth Öl, ein Maurer ebenfalls 4 Loth, ein Gezeugarbeiter[?] 5 Loth und ein Hundstößer[?] 3 Loth erhält. Die Schmiedearbeit muß jeder Arbeiter nach einer bestimmten Taxe[?] selbst bezahlen. Die Förderung, sowohl Strecken- als Schachtförderung, ist auch im Gedinge und zwar wird das Resultat jeden Monat berechnet. Diese Berechnung gründet sich auf den aufgenommenen Längen; und nach diesen werden die Förderquanta und das daraus resultirende Lohn jedes Arbeiters bestimmt.
Bei der Bestimmung derartiger Gedinge ist es allerdings schwierig das richtige, die Grubenadministration sowie den einzelnen Arbeiter befriedigend, gewissenhafte Resultat zu treffen [darüber; darunter gestrichen: bestimmen]. Es ist dieß einer der wichtigsten Gegenstände
Úkolové mzdy (Gedinge), mzdy dělníků a osvětlení dolu
na nichž závisí jak prospěch hornictví samého, tak prospěch dělníka, a proto to vyžaduje největší opatrnost a zdatného štajgra[?]. Zakládá se tedy – abychom se k tomuto důležitému tématu trochu vyjádřili – výpočet a stanovení úkolové mzdy (Gedinge)
1, na výkonnosti, jaké je příslušný dělník schopen v určitém čase, a
2, na denních, směnových nebo měsíčních mzdách přiznaných dané kategorii dělníků, spolu s nezbytnými náklady na materiál potřebný k provedení práce[?].
Předpokládá se, že zadavatel úkolu (Gedinggeber) stanovil denní výkon havíře při různých druzích dobývací práce jako pevnou normu pro výpočet úkolové mzdy i pro jiné rozměry pracoviště; kromě toho musí ještě přihlížet
1, k síle a tělesné konstituci dělníků,
2, k délce cesty na pracoviště a zpět,
3, zda je větrání čerstvé nebo slabé a zda je pracoviště (Ort) suché nebo mokré. V prvním případě se ztrácí mnoho času zapalováním světla, ve druhém zase vysoušením vrtných děr, a
4, zda nejsou už 2 nebo 3 strany horniny obnaženy, čímž se další postup práce velmi usnadňuje.
Zde budiž uveden následující příklad výpočtu havířské úkolové mzdy:
Je-li denní výkon havíře s opatrností zjištěn, najde se cena za úkol tak, že se počtem stop[?], které lze prorazit za 24 [hodin — škrtnuto] směn, vydělí částka mzdy za 24 směny včetně nezbytných nákladů.
Každé kategorii dělníků je totiž stanovena určitá směnová mzda, tedy i havíři. Ta budiž pro každou dvanáctihodinovou směnu stanovena na 30 krejcarů, což při sjednávání úkolu slouží jako výchozí základ. K provedení práce v dole potřebuje každý dělník především světlo, k čemuž na dvanáctihodinovou směnu postačí potřebné množství 5 lotů loje a týdně jeden kus knotu do lampy.
Sjednává-li se úkol i s kováním nářadí (Gezäh) včetně nákladů na kovářské práce, musí být havíři totéž nářadí vydáváno k výměně vždy v naprosto použitelném stavu a náležité jakosti, přičemž náklady na opravu každého jednotlivého kusu se podle stanoveného kovářského ceníku připočítávají k nákladům, avšak železo a ocel ke kování se poskytují zdarma.
Dostane-li havíř do rukou 20 kusů nářadí, má 20 hrotů, z nichž 16 denně putuje do kovárny, přičemž náklady na kus činí ½ krejcaru. Cena úkolu se tedy vypočte následovně:
| | | |
|---|---|---|
| 24 směn à 30 xr | 12 fl. | — xr. |
| na směnu 5 lotů loje, libra po 24 xr | 1 fl. | 30 xr. |
| 4 knoty à ¼ xr | — fl. | 1 xr. |
| kovářské opravy denně 8 xr | 3 fl. | 12 xr. |
| Součet | 16 fl. | 43 xr. |
Ražená štola (Stollen) budiž v měkké hornině, se výškou 7', šířkou u spodku 4' a u stropu (Firste) 3', tedy o ploše 24,5 čtverečních stop[?], v níž byl denní postup[?] určen na 10 palců, což za 24 směn činí 20 stop. Vydělí-li se nyní tento zjištěný postup 20 stop částkou nákladů 16 fl. 43 xr. vypočtenou na 24 směn, dostane se pro každou jednotlivou
vyraženou stopu 50 3/20 xr. jako cena úkolu. Havíř by však za 24 směny vyrazil 26 stop, obdrží tedy 26krát 50 3/20 xr, tj. 21 fl. 44 xr. jako výdělek, z čehož mu ale za odebraný
| | | |
|---|---|---|
| 4 1/4 libry oleje po 24 xr | 1 fl. | 42 xr. |
| kovářský účet za nářadí | 3 fl. | 38 xr. |
| Součet | 5 fl. | 20 xr. |
musí být nahrazeno jako náklady. Zbývá mu tedy jako čistá mzda částka 16 fl. 24 xr. a pílí si tak namísto základní mzdy 30 xr. vydělal denní mzdu 42 xr.
Podobným způsobem se vypočítávají ceny úkolů i pro jiné práce.
Štajgři dostávají na rozdíl od obyčejných horníků jako palivo pro osvětlení borové dřevo (Inselth[?]), zatímco tito dostávají olej. Nejběžnějším osvětlovacím prostředkem jsou tam lampy, a to ve dvou různých druzích: jeden pro úředníky a štajgry, druhý pro obyčejné dělníky. Uspořádání lamp prvního druhu je ploché, srdcovitě tvarované nádobky a, v jejíž špičce, do níž jeden konec vybíhá, je zasazen náustek (Tülle) b. Pro lůj je nádobka nahoře otevřená, pro olej je naopak zcela uzavřená, protože jinak by se mnoho rozlévalo. Materiálem, z něhož jsou tyto lampy zhotoveny, je buď železo, nebo měď. Na konci lampy protilehlém náustku je upevněn oblouk f, zahnutý tak, že přesahuje náustek i těžiště lampy. K němu je opět upevněn 6 palců dlouhý řetízek g, na jehož horním konci je ohnutý, do rovné
[obr] [kresba lampy s hákem, řetízkem a nádobkou; písmena a, k, f]
špičky vybíhající hák u ze silného drátu, jehož pomocí se lampa buď nese zavěšená na předním muži, nebo se špičkou upevňuje do výdřevy nebo do horniny. Konečně je na ochranu oka připevněn ještě lopatkovitý plíšek ec zavěšený na tyčince, tzv. clonicí plíšek (Schirmblech), jehož účelem je, položen na lůj, tento přidržovat a rovněž zakrývat[?] a nechat jej jen pozvolna odtávat, resp. jej postupně přisouvat ke knotu. Tehdejší tak všeobecné používání tohoto druhu lamp je ostatně asi příčinou toho, že se u některých německých dolů dodnes výslovně pro lůj upravené lampy nazývají „grubenlicht" (důlní světlo). Při jízdě, zvláště v šachtách, se lampy zavěšují pomocí zmíněného oblouku přes palec a při přeskakování příčlí žebříku se rukama přehmatává vždy[?] jen o jednu příčli[?], čímž se člověk lampě méně přibližuje a nehrozí mu tak nebezpečí popálení. Kdyby se jezdilo obvyklým způsobem, kdy se střídavě jednou rukou přeskakuje z příčle na příčli[?], musela by se lampa pohybovat příliš často a docházelo by k častějšímu a silnějšímu vychylování, a tím i k blikání světla.
Ovládání tohoto osvětlovacího prostředku, přesnost[?] v manipulaci, není při jízdě, zvláště v šachtách, napoprvé úplně snadné, a já jsem z ještě dalších důvodů, které zde uvedu, dával jednoznačně přednost cloně (Blender) před důlním světlem (Grubenlicht), ačkoli jsem na své cestě potkal mnoho úředníků a štajgrů, kteří tvrdili opak mého názoru.
Obecně platí, že u clony je osvětlení soustředěno na určitý kruh; pro některé práce, u nichž chce člověk zároveň osvětlit celé pracoviště kolem dokola, se to může jevit jako nedostatečné[?], například u výdřevy, a bylo to proti tomu i namítáno. Zde však také často záleží na zvyku.
Za podstatnou výhodu je však třeba označit to, že samotný plamen světla je oku skryt. Neboť nikdo, kdo si toho všiml, nemůže popřít, jak rušivé a jak brání zřetelnému vidění, když člověk vidí plamen, zvláště tehdy, když je nucen kvůli přesnému vidění přiblížit světlo samotné až k předmětu, tedy do plamene sám nahlížet. Neméně lze mít při použití clony ruce zcela volné; pro práce v omezených prostorách, ve stísněné poloze, a je-li potřeba bližší osvětlení, než jaké je možné z clony zavěšené na hrudi, si dělníci vymysleli pomůcku: vzadu na horní straně skříňky upevnit kožený řemínek, za nějž clonu drží zuby.
Váha je nepatrná, nelze ji tedy pokládat za nevýhodu; nevýhoda naopak spočívá v kouři, který jde přímo do očí[?], visí-li clona na hrudi.
Ostatní druhy osvětlení mají naproti tomu všechny zde uvedené nedostatky, vyžadují udržování velkého plamene, tedy hodně paliva, jestliže
---
Poznámky pod čarou v tomto úseku textu nejsou.
Zobrazit původní německý text
Gedinge, Arbeiterlöhne und Grubenbeleuchtung
von denen sowohl der Vortheil des Bergbaues an und für sich, als der des Arbeiters abhängt und erfordert deshalb die größte Vorsicht und ein tüchtiges Steigers[?]. Es begründet sich nun, um auf dieses wichtige Thema etwas einzugehen, die Berechnung und Bestimmung eines Gedinges
1, auf die vermögende Leistung des betreffenden Arbeiters in einer bestimmten Zeit und
2, auf die der Arbeiter-Kathegorie zugemessenen Tag-, Schichten- oder Monatslöhne nebst den zur Verrichtung der Arbeit unumgänglich nothwendigen Materialseinkosten[?].
Vorausgesetzt, es habe der Gedinggeber die tägliche Leistung eines Häuers bei den verschiedenen Gewinnungsarbeiten als festgesetzte Norm für die Berechnung des Gedinges zu jede andern Ortsdimensionen aufgestellt, so hat er ferner noch zu berücksichtigen
1, die Kräfte und Leibesbeschaffenheit der Arbeiter,
2, die Länge der Zu- und Ausfahrt,
3, ob die Wetter frisch oder matt sind und ob das Ort trocken oder naß ist. Im ersten Falle versäumt man beim Schüren des Lichtes, im zweiten Fall aber beim Austrocknen der Bohrlöcher viel Zeit und
4, ob nicht schon 2 oder 3 Seiten vom Gestein entblößt sind, wodurch der weitere Betrieb sehr erleichtert wird.
Folgendes Beispiel zur Berechnung eines Häuergedinges möge hier Platz finden:
Ist die tägliche Leistung des Häuers mit Vorsicht ermittelt worden, so wird der Gedingpreis gefunden, wenn man mit der Anzahl der in 24 [Stunden — gestrichen] Schichten aufzuschießenden Fußen[?] in den Betrag des Lohnes der 24 Schichten, sammt den unumgänglich nothwendigen Unkosten dividirt.
Jeder Arbeiter=Kathegorie ist doch ein bestimmter Schichtenlohn festgesetzt, somit auch dem Häuer. Dieser sei für jede zwölf=stündigen Schicht auf 30 xr angenommen, welcher bei der Ver=dingung als Grundlage zum Anhaltspunkte zu dienen hat. Zur Verrichtung einer Arbeit in der Grube braucht jeder Ar=beiter vor Allem das Licht, wozu die erforderliche Quantität auf eine 12 stündige Schicht mit 5 Loth Talg und jede Woche ein Stück Lampendocht hinreicht.
Wird das Gezäh mit den Schmiedkosten ebenfalls verdungen, so ist dem Häuer dasselbe in dem vollkommen brauchbarsten Zustande und gehöriger Qualität zum Wechsel zu verab=reichen, die Reparaturkosten jedes einzelnen Stückes nach einem festgesetzten Schmied=Tarif als Unkosten zuzurechnen, jedoch Eisen und Stahl zum Schmieden frei zu überlassen.
Werden dem Häuer 20 Stück Gezäh übergeben, so hat er 20 Spitzen, von denen 16 täglich in die Schmiede gelangen, deren Unkosten pro Stück ½ xr. betragen. Es[?] berechnet sich daher der Gedingpreis folgendermaßen:
24 Schichten à 30 xr . . . . . . | 12 fl. | — xr.
per Schicht 5 Loth Talg, das Pfund zu 24 xr. . . . | 1 „ | 30 „
4 Dochte à ¼ xr. . . . . . . | — „ | 1 „
Schmiede=Reparaturen täglich 8 xr. . . | 3 „ | 12 „
Summa | 16 fl. | 43 xr.
der zu betreibende Stollen sei im milden Gestein, habe zur Höhe 7', zur Grundsohle 4' und zur Firste 3', mithin an Flächenraum 24,5 ☐Fuß[?], in welchem der tägliche Betrieb[?] auf 10 Zoll ausgemittelt wurde, welches in 24 Schichten 20 Fuß beträgt. Wird nun mit diesen ermittelten 20 Fuß Vortrieb in den für 24 Schichten berechneten Betrag der Unkosten von 16 fl. 43 xr. dividirt, so erhält man für jeden einzelnen
aufzufahrenden Fuß 50 3/20 xr. als Gedingspreiß. Der Hauer hätte aber während 24 Schichten 26 Fuß aufgefahren, so erhält er auch 26 mal 50 3/20 xr oder 21 fl. 44 xr. als Verdienst, wovon er aber für abgefaßte
4 1/4 ℔ Oel zu 24 xr. . . . . . . . . | 1 fl. 42 xr.
Schmieds Rechnung für Gezähe . . . . | 3 fl. 38 xr.
| Summa 5 fl. 20 xr.
als Unkosten ersetzen muß. Es verbleibt ihm daher als Reinlohn ein Betrag von 16 fl. 24 xr. und er hat sich durch Fleiß statt des Grundlohnes von 30 xr. einen täglichen Lohn von 42 xr. erworben.
Auf ähnliche Weise berechnet man nun die Gedingpreiße anderer Arbeiten.
Die Steiger bekommen zum Unterschied von den gewöhnlichen Bergleuten Inselth[?] als Brennmaterial, während diese Oel erhalten. Das daselbst gewöhnlichste Beleuchtungsmittel sind Lampen und zwar hat man zum Unterschied zwei verschiedene Arten: für die eine für die Officianten und Steiger, die andere für die gewöhnlichen Arbeiter. Die Einrichtung der Lampen erster Art ist die eines flachen, herzförmigen Gefäßes a, in welchem die Spitze, in die das eine Ende ausläuft, die Tülle b enthält. Für Talg wird das Gefäß oben offen, für Oel hingegen ganz geschlossen sein, weil sonst viel verschüttet wird. Das Material, woraus diese Lampen bestehen, ist entweder Eisen oder Kupfer. An dem der Tülle entgegengesetzten Ende der Lampe ist ein Bügel f befestigt, der gekrümmt bis über die Tülle, den Schwerpunkt der Lampe überschreitet. An diesem ist wieder eine 6 Zoll lange Kette g befestigt, welche oben einen gekrümmten, in eine gerade
[obr] [kresba lampy s hákem, řetízkem a nádobkou; písmena a, k, f]
Spitze auslaufenden Haken u. von starkem Draht besteht, mittelst dessen die Lampe entweder am Vordermann hängend getragen oder mit der Spitze in die Zimmerung oder in das Gestein befestigt wird. Endlich ist zum Schutze des Auges noch ein an einem Stäbchen hängendes schaufelförmiges Blech ec, das sogenannte Schirmblech, angebracht, welches dazu bestimmt ist, auf den Talg aufgelegt, ihn festzuhalten, auch zu decken [?] und nur allmählig abschmelzen zu lassen, sowie ihn wieder dem Dochte allmählig hinzuzuschieben. Die ehemals so allgemeine Anwendung dieser Art Lampen mag übrigens die Ursache sein, daß man sie, namentlich für Talg eingerichtet, bei manchen deutschen Bergbauen noch jetzt vorzugsweise mit der Benennung Grubenlicht belegt. Beim Fahren, besonders in Schächten, hängt man sie mittelst obigen Bügels über den Daumen und überspringt mit den Händen jedes [?] Mal, im [?] Sprossen [?] um die andere, wodurch man der Lampen weniger nahe kommt, und Gefahr läuft sich zu verbrennen. Wollte man wie gewöhnlich fahren, indem man abwechselnd mit je einer Hand die Sprossen [?] überspringt, so würde man die Lampen zu oft bewegen müssen und ein zu öfteres und größeres Abschwanken derselben und dadurch entstehendes Flackern des Lichtes würde entstehen.
Ihrer [?] Reinigung [?] in der Handhabung dieses Beleuchtungsmittels, fällt das Fahren, besonders in Schächten, zum ersten Mal nicht ganz leicht und ich zog aus noch mehr anzuführenden Gründen einen Blender bei weitem dem Grubenlichte vor, obgleich ich auf meiner Reise viele Beamte und Steiger getroffen haben, welche wieder das Gegentheil von meiner Ansicht behaupteten.
Im Allgemeinen wird bei einer Blende die Beleuchtung auf einen gewissen Kreis zusammengehalten; für manche Arbeiten, bei denen man gleichzeitig den ganzen Ort ringsherum beleuchten will, mag dieß unzulänglich[?] und erscheinen z. B. bei der Zimmerung und ist auch als Einwand dagegen erhoben worden. Jedoch kommt es auch hier oft auf Gewohnheiten an.
Als ein wesentlicher Vortheil muß aber der bezeichnet werden, daß die Lichtflamme selbst dem Auge verdeckt ist. Denn Niemand, der darauf geachtet hat, wird in Abrede stellen, wie störend und einem deutlichen Erkennen hinderlich es ist, wenn man die Flamme sieht, besonders dann, wenn man, um genau zu sehen, das Licht selbst nahe an den Gegenstand bringen, also mit in dasselbe hineinsehen muß. Nicht minder lassen sich die Hände ganz beliebig frei erhalten, so[?] bei Beschäftigungen in beschränkten Räumen, beengter Stellung und wenn eine nähere Beleuchtung nöthig ist, als von der an der Brust hängenden Blende aus möglich ist, haben sich die Arbeiter das Hülfsmittel ausgedacht, oben an der Hinterseite des Kastens einen Lederriemen zu befestigen, an welchem sie dieselbe mit den Zähnen halten.
Das Gewicht ist gering, kann also nicht als Unbequemlichkeit betrachtet werden, wohl aber besteht eine solche in dem Rauche, der unmittelbar dem Auge zugeschickt[?] wird, wenn die Blende auf der Brust hängt.
Die übrigen dagegen haben sämmtlich die hier bezeichneten Mängel, verlangen die Unterhaltung einer großen Flamme, daher viel Brennmaterial, wenn
Prohlídka západního revírního oddělení (Jáchymov)
Prohlídka západního revírního oddělení.
Nejdůležitější žíly tohoto důlního oddělení jsou:
1, Eliášská ranní žíla (Elias Morgengang), která upadá k severu a probíhá souvisle v svoru. Na ní je hlouben Eliášská jáma (Eliasschacht), hlavní jáma tohoto revíru.
2, Červená žíla (rothe Gang). Prostírá se k severu a upadá k západu. Tato žíla nasazuje jednak ve svoru, jednak ve vaku nebo rohovci, přičemž, jak lze na některých místech velmi zřetelně pozorovat, byl svor ještě před vznikem žíly provrásněn vakou a rohovcem, takže je žíla bezprostředně v krátkém sledu[?] uzavřena svorem, vakou, rohovcem a opět svorem. V době mé prohlídky se na této žíle nepracovalo. Dříve na ní bývala dobývána červená stříbrná ruda (Rothgiltigerz), stříbrný lesk (Glaserz) a ryzí stříbro.
3, Duchová žíla (Geistergang). Prostírá se k severu, upadá k západu téměř kolmo a dosahuje mocnosti 4–6″, místy však klesá až na pouhou puklinu[?]. Je to nejbohatší a nejmocnější žíla a téměř výhradně na ní spočívá veškerá dobývací činnost. Nasazuje střídavě ve svoru a rohovci, přičemž rohovec musí mít na její ušlechtilost obzvlášť příznivý vliv, neboť rudnou a ušlechtilou má být jen v něm. Rudné výplně tvoří kobaltová čerň, červená stříbrná ruda, stříbrný lesk, bílý niklový kyz, červený niklový kyz, vizmut a uranové rudy. Bohaté rudy se přebírají a vytřiďují už v dole a ihned se dodávají do hutě. Stříbrné rudy obsahují 7–12[?] hřiven [stříbra na centnýř], kobaltové rudy stále
obsah 5–6 % niklu. Dobývky se nacházejí na Barborské štole (Barbarastollen) jako stropní dobývky (Firstenbauen) i nad patry[?]. Všechny jsou zadány úkolem průměrně za 18–25 zlatých a mimo tuto úkolní cenu dostávají příslušní havíři za každou vytěženou krychlovou stopu[?] rudy ještě 40–50 krejcarů. Poleřní chodby (Feldörter) jsou zadány za 60–65 zlatých a průzkumné dílo[?] k prozkoumání samotné žíly na Barborské štole za 50 zlatých. Před tímto otvírkovým dílem se žíla jevila jako bledě če[?][?], která nasazovala v porfyru.
4, Bezová žíla (Fliedergang[?]) byla zcela nezadaná; má však být, protože na ní ještě stojí velmi pěkné odkryvy, v co nejkratší době opět uvedena do provozu.
Fáral jsem do Bezové jámy (Fliederschacht[?]), která je, jak již zmíněno, hloubena na Bezové žíle, má sklon 70–75° a odkud se má obstarávat těžba z nejzápadnějšího pole, [?] jakmile bude Bezová žíla v provozu.
Je hloubena ve svoru a od povrchu je do hloubky 20 sáhů zapažena velmi silným plným srubovým vyztužením[?] a skládá se z těžní a fárací jámy. Že zde musí panovat obrovský horský tlak, lze poznat na velmi silném dřevě, které se zde používá, neboť rámy výztuže jsou z dříví silného 12 až dokonce 14 palců. Těžba se provádí vodním rumpálem (Wassergöpel) s jednostrannými[?] těžními sudy, k jejichž ochraně je zřízeno zvláštní vedení sudů. Na příložnících vzdálených od sebe po 3 sázích, z nichž vedle sebe stojí vždy 4 kusy a vždy po dvou slouží jako jedno vedení, jsou uloženy na ležatém [?], přes něž přecházejí dřevěné čtyřhranné běhouny opatřené plechovou kolejnicí. Aby sudy
poněvadž kbelíky běží po běhounech bez zvláštního vedení, nemohly sjet, jsou po obou stranách výztuže upevněny vodicí trámy, přes něž přecházejí čepy[?] připevněné na sudech.
Tam, kde je jámová výztuž [?] slabší[?], je těžní jáma podepřena pouze příložníky, fárací jáma však byla na tomto místě vyzděna lomovým kamenem a od těžní jámy zcela oddělena.
Cihlové zdivo jsem v celé jámě nenašel, neboť cihly se zde prý nedrží, což je při vlhkosti, jež zde všude panuje, snadno vysvětlitelné. Zdění spočívá v tom, že se od času k času od nadloží k podloží v kratších[?] bocích razí nosné oblouky, na něž se vyzdívá klenbové[?] plošné zdivo, jež tvoří opěru pro vrstvy přeskakující do nadloží.
Poněvadž v této jámě není žádné čerpací zařízení, stékají zde vody až ke štole a odtud jsou odváděny. Proto zde stále panuje obrovská vlhkost a na podloží voda často velmi silně stéká. Nejnižší místo jámy leží na patře Danielovy štoly (Danielistollen).
Chodbová doprava probíhá v uherských huntech, jak jsem je již popsal výše, a je [?]. Po každém měsíci se vytěžené množství počítá podle vyražené délky pracovišť[?], přičemž se odhadem obvykle předpokládá, že prostor 1 stopy mocný, 4 stopy široký a 8 stop vysoký dá při odklizu 44 krychlových stop hlušiny. Není-li odražená hmota zcela odtěžena, odhaduje se
zbytek na již odražené hmotě a tolik se zadrží z vyplácené mzdy. Kromě úklonné jámy má toto důlní oddělení druhou jámu, a to svislou Mramorovou jámu (Marmorschacht), v níž se dříve těžilo koňským rumpálem. Tato od Mariánské štoly (Marialistollen[?]) daleko pozadu stojící jáma se s vervou dále prohlubuje, aby nejprve dosáhla Barborské štoly, na níž a pod níž probíhají hlavní dobývky Duchové žíly, a poté byla přivedena do větší hloubky, aby mohly být otevřeny pod patrem Danielovy štoly jako velmi ušlechtilé známé žíly Duchová, Červená a Švýcarská střední[?] žíla tohoto místa. Poloha Mramorové jámy na [?] téměř 100° nad padesátisáhovým[?] [?] vysokým horským hřbetem mezi Městským a Stříbrným údolím[?] neumožňovala přívod hnací vody k povrchovému těžnímu stroji, a proto bylo nutné zřídit ve Stříbrném údolí[?] štolu, kterou by se voda tam nashromážděná v rybníku a novým vybudovaným příkopem[?] přiváděná dovedla k Mramorové jámě, kde měl podzemní stroj obstarávat těžbu z jámy. Podle dostupného množství hnací vody, které zde stejně jako u východního dolu činí v suchých obdobích jen zhruba 50 krychlových stop za minutu, a při volném spádu téměř 100° až na Barborskou štolu, z něhož má být svého času 70° využito pro [?] vodosloupcový stroj, a dále vzhledem k nepatrným prostorám a [?] ve velmi tvrdé hornině se rozhodli jako motor použít svislou, dvojitě lopatkovanou Schwammkrugovu turbínu. Ta stojí 18 sáhů pod strojní chodbou[?], turbína má vnější průměr 6 stop 10 palců při šířce lopatky 3 7/8 palce a při 120 otáčkách
za minutu dopravuje s výkonem 11,23 koňské síly sudy o obsahu 16 krychlových stop rychlostí 4 stopy. Sudy se zvedají pouze na vodovodní štolu a odtud se rudy dopravují na povrch po 260 sáhů dlouhé železné dráze. Naplněný sud váží 9–10 centnýřů.
Těžba v jámě je rovněž mechanická[?]. Průměrně musí být za směnu z Danielovy štoly[?] vytěženo 35 sudů a z Barborské štoly 40 sudů, což však opět závisí na vyražené délce pracovišť v provozu. Udávají-li těžaři více sudů, než bylo skutečně vytěženo, neshoduje se to s odraženou hmotou a je to důkazem nedostatečné těžby[?].
Nejvýznamnější dobývky byly na Duchové žíle, a to ve stropních dobývkách nad štolou. Žíla byla mocná 3–6 palců a nesla zejména kobaltovou čerň se stříbrným leskem, ryzím stříbrem, bílým a červeným niklovým kyzem. Dobývání samo probíhalo obvyklým způsobem stropního dobývání a nezpozoroval jsem v jeho provedení nic odlišného od systému u nás obvyklého. Tyto rudy se dopravují v kbelících, určených pro těžbu v jámě, které však lze uzavřít víkem. Teprve[?] k samotné dopravě se vytěžené rudy uchovávají v uzamykatelných těžkých bednách, jež zůstávají v blízkosti dobývek přímo v dole. Havíř na žíle uvolňuje co nejvíce vedlejší horniny, přičemž však pod každý zásek[?] podkládá silné plátno, aby ani nejmenší množství rudy, poněvadž je velmi proměnlivá[?], nepřišlo nazmar, kdyby snad bylo odstřeleno s hlušinou.
Zcela zvlášť a s největší opatrností připravuje při vlastním přebírání žíly (Gangscheiden[?]) [?], které po vytěžení sype do beden – metoda, jež je u takto bohatých a ušlechtilých rud jistě hodna doporučení. Přidružený galenit (Bleiglanz) se hned v dole podle možnosti co nejlépe vytřídí a dopravuje se zcela odděleně, aby byl promýván.
Z těchto stropních dobývek nasazují některé v porfyru, jiné opět[?] ve svoru, a všiml jsem si, že ty, které vystupovaly v porfyru, nesly více kobaltové černi a stříbrného lesku, kdežto ty, jež měly za vedlejší horninu svor, nesly více kyzů a galenitu, a jak je v povaze těchto nerostů, byly také zdaleka pevnější. Od času k času byly rovněž z patra směrem ke štole zřízeny rudné žlaby (Rollen), které se od ostatních naprosto[?] neliší.
U tohoto dolu neexistují žádné úpravárenské dílny, protože při nepatrném množství vody na povrchu chybí [?] spád. Zde vytěžené rudy se proto po Barborské štole svážejí[?] až k [?] jámě a tam se vytěží a upravují, za což musí každý platit náklady na těžbu z jámy a úpravu. Většina rud, které dále nevyžadují úpravu, jde odtud ihned na huť. Úprava ostatních rud se však omezuje pouze na vybírání přidruženého galenitu a kyzu, neboť, jak mi řekl štajgr, se zde už dlouho netluče ani neplaví.
Na štole jsem si na několika místech, kde je patro vydobyté a nyní tvoří starou dobývku (alter Mann), všiml takzvaných obložení (Verkleidungen) pro zachycení průsakových vod.
[obr] bez popisku
se dno chodby nejprve ze dvou[?] stran zpevní žlábkem a nakonec se na něj položí 10–12palcová[?] vrstva jílu (Letten), do níž se vloží žlábek pro vedení vody. Přes tento jíl se poté položí prkna, která se přesahují a odvádějí přes ně tekoucí vodu do žlábku, aniž by přitom mohl být jíl odplaven. Často byl také ve vedlejší hornině, je-li pevná, vyražen zásek, po němž tekly vody, zatímco zachycení probíhalo na samotné[?] štole.
Od těchto stropních dobývek jsme jeli po Barborské štole až k Vilémově jámě[?] (Wilhelmschacht[?]), v ní až na vodovodní štolu a po ní opět na povrch.
Olej nebo lůj, prach [střelný] a přídavek[?] si musí havíři platit ze své úkolní mzdy, přičemž se jim tyto výdaje ihned strhávají při výplatě mzdy. Důlní správa jim přitom prodává 1 libru prachu za 43 nových krejcarů, 1 libru oleje za 37 nových krejcarů a 1 libru dřeva[?] za 1 krejcar. Stejně tak se musí horník sám starat o své nářadí (Gezäh), neboť správa se ani nestará o jeho ostření. Kovář má od dolu pronajato a dostává od havířů své procento, a to 25 %, které se vše musí platit z úkolní mzdy. On[?] převezme při svém nástupu vše podle kusů a váhy a musí pak dbát, aby bylo vše kdykoli v náležitém pořádku, a stejně tak musí při svém odchodu vše podle kusů a váhy opět odevzdat tak, jak to převzal, jinak musí chybějící nahradit ze své kapsy.
Zobrazit původní německý text
Befahrung der westlichen Revierabtheilung
Befahrung der westlichen Revierabtheilung.
Die hauptsächlichsten Gänge dieser Grubenabtheilung sind:
1, der Elias Morgengang, welcher sein Fallen in Mitternacht hat und durchgängig in Glimmerschiefer aufsetzt. Auf ihm ist der Eliasschacht, der Hauptschacht dieses Reviers niedergebracht.
2, der rothe Gang. Streicht in Mitternacht und fällt gegen Abend. Dieser Gang setzt theils in Glimmerschiefer, theils in Wacke oder Hornschiefer auf, indem, wie man an einigen Stellen, sehr deutlich beobachten kann, der Glimmerschiefer vor der Bildung des Ganges von der Wacke und dem Hornschiefer durchbrochen wurde, so daß unmittelbar in kurzer Zusammenlagerung[?] der Gang von Glimmerschiefer, Wacke, Hornschiefer und wieder von Glimmerschiefer eingeschlossen ist. Zur Zeit meiner Befahrung gab es auf diesem Gange keine Arbeiten. Früher führte er Rothgiltigerz, Glaserz und gediegen Silber.
3, der Geistergang. Er streicht in Mitternacht, fällt in Abend fast saiger und erreicht eine Mächtigkeit bis zu 4–6″, geht aber auch herab bis zur Kluft[?]. Es ist dieses der reichste und mächtigste Gang und fast auf ihm allein bestehen sämmtliche Bebauen. Er setzt abwechselnd in Glimmerschiefer und Hornschiefer auf, wobei der Hornschiefer einen besonders günstigen Einfluß auf den Adel desselben ausüben ~~soll~~ muß, weil er nur in diesem erzführend und edel sein soll. Seine Erzfüllungsmassen sind Kobaltschwärze, Rothgiltigerz, Glaserz, Weißnickelkies, Rothnickelkies, Wißmuth und Uranerze. Die reichhaltigen Erze werden schon in der Grube geschieden und ausgehalten und dann sofort an die Hütte geliefert. Die Silbererze halten 7–12[?] Mark, die Kobalterze stets einen Ge-
halt von 5–6 % Nickel. Abbaue finden sich auf dem Barbarastollen in Firstenbauen und über den Sohlen[?]. Sie sind alle verdungen mit 18–25 fl. durchschnittlich und außer diesem Gedingpreis bekommen die betreffenden Häuer für jede geförderte Kubikschuh[?] Erz noch 40–50 xr. Die Feldörter sind mit 60–65 fl. und der Abbetrieb[?] zur Untersuchung des Ganges selbst auf dem Barbarastollen mit 50 fl. verdungen. Vor diesem Aufschluß bestand der Gang in blaßro[?] [?], welcher im Porphyr aufsetzten.
4, Der Fliedergang[?] war ganz unbelegt; soll aber, da sehr schöne Anbrüche noch anstehen, in möglichster Kürze wieder in Betrieb kommen.
Ich fuhr in dem Fliederschacht[?] ein, welcher, wie schon erwähnt, auf dem Fliedgang[?] niedergebracht ist, ein Fallen von 70–75° besitzt und wo die Förderung aus dem äußersten westlichen Felde, [?] wenn der Fliedergang[?] in Betrieb steht, zu besorgen hat.
Er ist in Glimmerschiefer abgeteuft und von Tage herein 20 Klafter tief in sehr starke Ganzschrotzimmerung[?] gefaßt und besteht aus Förder- und Fahrschacht. Daß hier ein ungeheurer Druck des Gebirges herrschen muß, kann man an dem sehr starken Holze ersehen, welches hier zur Anwendung kommt, indem die Geviere der Zimmerung aus gegen 12 bis sogar 14" starken Hölzern bestehen. Das Treiben erfolgt mittelst eines Wassergöpels mit einwändigen[?] Tonnen, zu deren Schutz eine besondere Tonnenleitung hergestellt ist. An den von 3 zu 3° auseinander stehenden Einstrichen, von denen je 4 Stück neben einander sich befinden, und je in Paare zu einer Leitung dienen, sind auf der liegenden [?] gelegt, über welche die mit einer Blechschiene belegten hölzernen vierkantigen Laufbäume hinweggehen. Damit nun die Tonnen
da die Kübel auf den Bäumen ohne besondere Leitung laufen, nicht abgleiten können, sind zu beiden Seiten der Zimmerung Streichbäume angebracht, über welche die an den Tonnen befestigten Stützzapfen[?] gehen.
Wo die Schachtzimmerung ist [?] weniges[?] hat ist der Treibeschacht bloß durch die Einstriche unterstützt, der Fahrschacht aber war da mit Bruchsteinen ausgemauert und vom Treibeschacht gänzlich getrennt.
Ziegelmauerung habe ich im ganzen Schachte nicht angetroffen, da sich die Ziegel hier nicht halten sollen, was bei der Feuchtigkeit, die hier allenthalben herrscht, leicht zu erklären ist. Die Mauerung besteht darin, daß von Zeit zu Zeit vom Hangenden zum Liegenden in den kürzern[?] Stößen Tragbögen geschlagen werden, auf welch gewölbmäßige[?] Scheibenmauerung aufgeführt wird, welch die Widerlager für in den Hangende überspringende Lagen abgiebt.
Da in diesem Schacht keine Wasserhaltung ist, so verfallen die Wasser in demselben bis zum Stollen und werden hier abgeleitet. Daher kommt es, daß hier stets ungeheuere Feuchtigkeit herrscht und auf den Liegenden das Wasser oft sehr stark herabläuft. Das Tiefste des Schachtes liegt auf der Danielistollnsohle.
Die Streckenförderung erfolgt in ungarischen Hunden, wie ich sie schon oben beschrieben habe und ist [?]. Nach jedem Monat wird das Förderquantum nach der ausgefahrenen Länge der Ortsbetriebe[?] berechnet, indem man durchschnittlich hierbei nach der Schätzung annimmt, daß ein Raum von 1' tiefe, 4' breite und 8' hoch anstehender Masse 44 Cubikfuß genommen[?] Berge giebt. Wird die abgehauene Masse nicht ganz weggefördert, so wird auf den schon gehauenen[?] der Rück-
stand geschätzt und so viel an Ausbezahlung zurückbehalten. Außer dem Flachschacht besitzt diese Grubenabtheilung in dem seigern Marmorschacht einen zweiten, in welchem früher mittelst eines Pferdegöpels gefördert wurde. Dieser vom Marialistollen[?] auf weit zurückgestandene Schacht wird mit Nachdruck weiter abgeteuft, um zuerst den Barbarastollen zu erreichen, auf und unter welchem die Hauptbaue des Geisterganges stattfinden, um sodann zu größerer Teufe gebracht zu werden, damit die als sehr edel bekannten Geister-, Rothen u. Schweizermittelmuths[?]gänge dieses Lokals unter der Danielistollensohle aufgeschlossen werden konnten. Die Lage des Marmorschachtes auf dem [?] fast 100° über dem fünfzig Klafter[?] [?] hohen Gebirgsrücken zwischen dem Stadt- und Silberngrund[?] gestattete keine Zuleitung von Kraftwasser zu einer Tagförderungsmaschine, weshalb man genöthigt war, im Silberngrund[?] einen Stollen anzulegen, durch welchen die daselbst in einem Teich gesammelten und in einer neuen hergestellten Grabentour zugeleiteten Wasser zum Marmorschacht zu führen waren, wo eine unterirdische Maschine die Schachtförderung besorgen sollte. Nach den vorhandenen Kraftwassermengen, welche auch hier, wie bei der östlichen Grube nur beiläufig 50 C' pr. Minute in trockenen Jahreszeiten beträgt, und bei einem freien Gefälle von nahe 100° bis auf den Barbarastollen, von welchem seiner Zeit aber 70° zu einer [?] Wassersäulenmaschine verwendet werden sollen, dann wegen der geringen Räume und [?] in sehr hartem Gestein entschied man sich als Motor eine vertikale, doppelt geschaufelte Schwammkrug'sche Turbine anzuwenden. Dieselbe steht 18 Klafter unter dem Maschinenlaufstolle[?]n, die Turbine hat a. äußeren Durchmesser von 6' 10" bei einer Schaufelbreite von 3 7/8" und fördert bei 120 Umdrehungen
pr. Minute mit 11,23 Pferdekraft 16 Kubikfuß haltende Tonnen mit 4' Geschwindigkeit. Die Tonnen werden bloß bis auf den Wasserlaufsstollen gehoben und die Erze daselbst auf einer 260 Lachter langen Eisenbahn zu Tage gefördert. Eine gefüllte Tonne wiegt 9–10 Ctr.
Die Schachtförderung ist ebenfalls mechanisch[?]. Durchschnittlich müssen pr. Schicht vom Danielistollen[?] 35 Tonnen und vom Barbara-stollen 40 Tonnen gefördert werden, welches aber wieder von der aufgefahrenen Länge der in Betrieb stehenden Oerter abhängig ist. Geben die Förderleute mehr Tonnen an, als wirklich gefördert wurden, so steht dieß mit der aufgehauenen Masse nicht in Uebereinstimmung und liefert den Beweis ungenügender Förderei[?].
Die vorzüglichsten Abbaue waren auf dem Geistergang und zwar befanden sie sich in Firstenbauen über dem Stollen. Der Gang war 3–6" mächtig und führte besonders Kobalt-schwärze mit Glaserz, gediegen Silber, Weiß- und Roth-nickelkies. Der Abbau selbst erfolgte auf die gewöhnliche Art eines Firstenbaues und ich bemerkte in der Ausführung nichts Abweichendes von dem bei uns gebräuchlichen System. Gefördert werden diese Erze in Kübeln, wie sie für die Schachtförderung bestimmt sind, welche aber, mit einem Deckel versehen, verschlossen werden können. Erst[?] zur Förderung selbst werden die gewonnenen Erze in verschließbaren, schweren Kisten aufbewahrt, welche in der Nähe der Baue selbst in der Grube bleiben. Der Häuer schlägt auf dem Gange so viel als möglich vom Nebengestein frei, indem er aber vor jedem Schlitz[?] starke Leinwand unterbreitet, um auch die geringste Menge Erz, da es sehr wechselhaft[?] ist, nicht verloren gehen zu lassen, wenn solche vielleicht mit den Bergen weggeschossen würde.
Ganz besonders und mit größter Vorsicht bereitet er aber beim Gangscheiden[?] selbst [?] vor, die er nach erfolgter Gewinnung in den Kasten aufschüttet, eine Methode, die bei derartigen reichen und edlen Erzen wohl empfohlen werden dürfte. Der mit einbrechende Bleiglanz wird gleich in der Grube so gut wie möglich geschieden und ganz separat gefördert, um gewaschen zu werden.
Von diesen Firstenbauen setzen einige in Porphyr, andere wieder[?] in Glimmerschiefer auf und ich bemerkte, daß diejenigen, welche in Porphyr auftraten mehr Kobaltschwärze und Glaserz und diejenigen, welche Glimmerschiefer zum Nebengestein hatten, mehr Kiese und Bleiglanz führten, und wie es in der Natur dieser Mineralien liegt, auch weit fester waren. Von Zeit zu Zeit waren ebenfalls von der Sohle aus nach den Stollen herab Rollen angelegt, welche von den übrigen durchaus[?] nicht verschieden sind.
Bei dieser Grube bestehen keine Aufbereitungswerkstätten, weil es bei der geringen Wassermenge zu Tage an [?] Gefälle mangelt. Es werden daher die hier gewonnenen Erze auf dem Barbarastoll bis zum [?]schacht gelaufen[?] und hier ausgefördert und aufbereitet, wofür Jeder die Schachtförderungs- und Aufbereitungskosten bezahlen muß. Die meisten Erze, die weiter keiner Aufbereitung bedürfen, gelangen von hier aus sofort auf die Hütte. Die Aufbereitung der andern Erze beschränkt sich aber bloß in dem Herauslesen des einbrechenden Bleiglanzes u. Kieses, indem, wie der Steiger mir sagte, schon seit langer Zeit nichts gepocht und gewaschen würde.
Auf dem Stollen bemerkte ich auch an mehreren Stellen, wo die Sohle abgebaut ist und jetzt aus altem Mann besteht, zur Fassung der Wasserseigen sogenannte Verkleidungen.
[obr] [bez popisku]
wird die Sohle der Strecke zunächst von zwei[?] Seiten zu einer Rinne fest und schlägt[?] zuletzt darauf eine 10–12"[?] dicke Lettenschicht, in welche man e. Gerinne zur Leitung des Wassers einlegt. Ueber diesen Letten legt man dann Bretter, welche über einander greifen und das über sie fließende Wasser, ohne daß der Letten dabei fortgespült werden kann, in das Gerinne einführen. Oft wurde auch im Nebengestein, welches fest ist, ein Einbruch getrieben, auf welchem die Wasser liefen, während die Fassung auf dem Stollen selbst statt[?] erfolgte.
Von diesen Firstenbauen aus fuhren wir auf dem Barbarastollen bis an den Wilhelmschacht[?], in diesem bis auf den Wasser-einlaufstollen und auf diesem wieder zu Tage aus.
Oel oder Talg, Pulver und Zusatz[?] müssen die Bergleute von ihrem Gedinggeld bezahlen, welche Auslagen ihnen bei Auszahlung des Lohnes sogleich abgezogen werden. Hierbei verkauft ihnen die Grubenverwaltung 1 ℔ Pulver zu 43 Neukreuzer, 1 ℔ Oel zu 37 nkr. u. 1 ℔ Holzes[?] zu 1 xr. Ebenso hat der Bergmann für sein Gezäh selbst zu sorgen, indem sich die Verwaltung auch nicht um das Schärfen desselben bekümmert. Der Schmidt ist von der Grube gepachtet und bekommt von den Bergleuten seine Procente und zwar 25 %, welches Alles vom Gedinge bezahlt werden muß. Er[?] bekommt bei seinem Antritt Alles nach Stück und Gewicht über und muß dann sorgen, daß Alles zu jeder Zeit in gehöriger Ordnung ist und ebenso muß er bei seinem Abgange Alles so nach Stück und Gewicht wieder übergeben, als er es übernommen hat, widrigenfalls er das Fehlende aus seiner Tasche wieder ersetzen muß.
Oloví (Bleistadt) — žíly a důlní díla
Oloví.
Hornictví v Oloví (Bleistadt) se provozuje na žilách, které vystupují ve svoru (Glimmerschiefer), z větší části hrubě vrstevnatém[?], bohatém na slídu a ještě pevném; výplň žil tvoří většinou ztvrdlý jíl (Letten) spolu s horninou a křemenem a obsahují galenit (Bleiglanz, olověný lesk) částečně vtroušený, částečně v odloučených větších i menších partiích, které často dosahují mocnosti 3 stopy. Mocnost samotných žil kolísá od několika palců až po 6 a více sáhů, přičemž u těch mohutnějších obvykle[?] probíhají několik palců silné šňůry galenitu[?], které protínají tutéž[?] žilnou hmotu, zejména směrem k záviší, ve směru protažení žíly, a dodávají[?] materiál pro prací a stoupárenské zpracování.
Podle směru se rozlišují žíly půlnoční (mitternachts-) a jitřní (morgen-), a takové, které padají mezi půlnocí a večerem. Počet žil v tomto revírním oddílu není nevýznamný. Hlavní žíly dolu
Maria Theresia,
které mi byly udány jako nejvýznamnější a které jsem prohlédl, jsou tyto:
1) Andreasova jitřní žíla (Andreas Morgengang), která byla dříve jednou z nejmohutnějších. V nedávné době byla při zakládání štrecky Andreasovy štoly[?] pro účely zřízení důlních strojů čerstvě odkryta některá trumata Andreasovy žíly, která místy dodávala hrubý galenit, avšak jejich dobývací mocnost dobývání nevyplatila.
2) bohatá „Trostnerova"[?] žíla, která po několika le-
v průměru dále. Zdá se však, že si zvláštní zájem zasloužila jen potud, že jejím rozdrcením na západě byly odkryty přilehlé střední masy[?] a severozápadní žíly. Po přejetí Theresiiny žíly by se však od ní jako od provozu ještě jízdného[?] na ní stojícího průseku odstoupilo.
2. Theresiina žíla je severozápadním pokračováním Janovy (Johannes) žíly, která dříve rovněž hrála spolu s Andreasovou žílou významnou roli a dodávala mnoho rudy. Hlubinné dobývky na ní dosáhly hloubky 75 lachtrů. Vlastní Theresiina žíla v severozápadním poli se ukázala již v nevelké hloubce na Antoniho štole jako poměrně bohatá a poskytovala velmi nepatrné[?] náběhy, které s přibývající hloubkou ještě přibývají na mocnosti. Ze všech těchto míst je však otevřen jen jeden průsek od Ignáciho žíly na Andreasově štole, čímž vzniká spojení Theresiiny žíly s mohutnými fech[?]-žilami. Současný provoz se omezuje na dosud ještě[?] otevřenou čelbu na Barbořině spojovací žíle[?] směrem k severozápadu, aby se odkrylo pásmo mezi ní a Ignáciho žílou.
3. Ignáciho žíla je v poslední době dobývána nejšťastněji, neboť se na ní pracuje jak na Andreasově štole, tak na Antoniho mezipatře mezi Václavovou a Karlovou žilou, a na posledním horizontu se ještě dobývá. Rudní pásma jsou stejně proměnlivá[?] jako u ostatních žil.
4. Karlova žíla náleží nové době, kdy byla čelbou od Ignáciho žíly nafárána směrem k jihu; toto pole bylo označeno jménem Leopoldovy žíly. O povaze těchto
žil je známo pouze to, že měly mocnost až 10 stop, tvořenou většinou pevným jílem a několika kusy břidlice, a zejména směrem k záviší byla prostoupena mnoha výskyty galenitu, které poskytovaly velmi pěkné sběratelské kusy[?]. Při dalším postupu na jih klesá mocnost žíly na 1 stopu. Zda se v tomto pokračování nachází pouze jedna žíla, nebo zda se k sobě přiblížily dvě žíly, dosavadní odkryv ještě neprokázal.
5. Stengelova[?] žíla byla odkryta teprve nedávno a dobývána na Antoniho štole a [?]jámách, na mezipatře[?] nad dědičnou štolou (Erbstollen), přičemž se chovala stejně jako Kaulova žíla. I její mocnost narůstá do několika klínovitých rozšíření a opět se stlačuje na několik palců. Výplň je přerušovaná, ale místy dosti významná.
Z výše uvedeného vyplývá, že současný provoz směřuje k tomu, aby se nedávno otevřené žíly dále sledovaly a dobývaly, a dále aby se ohraničily a prozkoumaly na západě ležící silně zastavěné[?] půlnoční žíly.
Vjeli jsme do dědičné štoly (Erbstollen) vedené na svahu údolí Zwodau. Tato štola byla až po místo, kde se míjí s Ostrou žílou (Scharfgang)[?], ražena se značným stoupáním, neboť dříve měla sloužit rovněž jako odvodňovací štola, což po delší dobu i plnila. V poslední době však byla zvětšena pro potřeby dráhy pro důlní vozíky (Hundeeisenbahn) a strouha (Rösche) dodatečně vyražena, takže má nyní docela pěknou polohu. Proto také na
křížení této štoly s Theresiinou žílou vzniklo volné prostranství[?] o výšce 4½ sáhu, na kterémžto místě však bylo velmi důmyslně[?] zřízeno skluzové zařízení (Rolle), aby se z výše položené patrové úrovně Theresiiny štoly mohly rovnou plnit vozíky stojící na kolejové dráze.
Pokračovali jsme dále po tence[?] upadající Theresiině žíle a navštívili jsme na ní nově zřízené dobývky, sestávající z firstového dobývání (Firstenbau).
Co se týče prvotního zařízení takového dobývání, postupuje se nejprve komínem (Uebersichbrechen) vzhůru po žíle a poté se z obou stran tohoto komína razí čelba ve směru žíly.
U prvního firstového stupně, který jsem navštívil, byla žíla mocná asi 24 palců, takže se dala dobývat jedinou čelbou. Okolní hornina sestává z vápnitého svoru a výplň žíly tvořil převážně bílý a šedý jíl, v němž se galenit vyskytoval jednak v souvislých větších i menších partiích, jednak v hnízdech, jednak i v jemných žilkách. Tato hnízda byla velikosti od hlavy až po pěst, měla nejrůznější tvary, vejčité, kruhové nebo i čočkovité, a sestávala z hrubého galenitu. Často prý nastal i případ, kdy se čelba nějakou dobu razila v pouhém jílu, aniž by se narazila na taková hnízda galenitu. Nářadí používané při dobývání sestávalo z mlátku a želízka (Schlägel und Eisen) a klínové motyky (Keilhaue), které mají stejné tvary jako zde.
Poté, co byla tato spodní čelba kus vyražena vpřed, posune se komín opět o jednu čelbu výše
a směrem dolů se na obou kratších bocích tohoto komína zřídí čelba se stálým dobýváním[?], přičemž mezi ní a spodní chodbou se ponechá pásmo žíly o šířce ½ lokte.
Toto firstové dobývání mi velmi živě připomnělo firstové dobývání provozované na železnorudných dolech v horním Krušnohoří, přičemž obě metody se liší jen v tom, že se zde mezi jednotlivými chodbami neponechávají žádná mezipásma.
Když jsem prohlížel druhý firstový stupeň, byla žíla celkově ještě stejného rázu jako dole, jen zde už byla mocnější, takže čelba, kterou se ještě zabírala celá žíla najednou[?], musela být vedena mnohem šíře. Ve třetím firstovém stupni byla žíla tak mocná, že už se nedala dobývat jedinou čelbou, nýbrž bylo nutné vést dvě čelby vedle sebe, přičemž jedna, obvykle na visutém boku, poněkud předbíhala a druhá na záviší ji následovala. Žíla zde už vykazovala velmi kompaktní, větší souvislé partie galenitu, obklopené ještě drobnými trumaty a šňůrami. Z toho je patrné, že se žíla na tomto místě náhle rozšiřuje, jak se říká: otvírá se.
Zde padající hlušina se nevytěžuje na povrch, nýbrž jak čelba postupuje, používá se zezadu k zakládce (Bergversatz), aby se ušetřilo za jiné zajištění výdřevou apod., přičemž se ponechává jen tolik[?] a tolik prostoru, aby se dalo projít a dostat se k rudným čelbám
[obr] náčrt profilu firstového dobývání na protější straně – bez popisku
[obr] náčrt (půdorys): zakládka se stojkami a a a a a a; pole I. a II.
Jak ukazuje náčrt v půdorysu, na jedné straně se osadí stojky a, za ně se položí latě nebo fošny a hlušina se navrší až po firstu, čímž se pak dá v poli I. a II. pohodlně dále pracovat. Stalo se také už, že když při dobývání padalo příliš málo hlušiny, musely se razit zvláštní jalové čelby, aby se opatřil materiál pro zakládku[?].
U čtvrtého, posledního firstového stupně v tomto dobývání se již razily 3 čelby vedle sebe, přičemž bylo třeba obzvlášť dbát na to, aby se jednotlivé stupně k sobě příliš nepřiblížily, aby tlak z firstu nebyl příliš velký. Zakládka pak musela být rovněž odpovídajícím způsobem odstupňována. Protože je výplň žíly jílovitá a některá místa v hornině jsou velmi vodnatá, je důl sám nesmírně špinavý a kluzký, a zejména při fárání komíny, které jsou vedeny v poměrně malých rozměrech, je třeba být obzvlášť opatrný, neboť na mokré počvě lze velmi snadno uklouznout.
Z tohoto firstového dobývání vede k dopravě rudy na chodbu skluz (Rolle), který se nachází v druhé, od jámového odtahu[?] pilíři oddělené polovině komínu.
Dříve se v dole rudy hned po vydobytí třídily na hrubý lesk (derber Glanz) a na stoupový materiál (Pochgänge)[?]. Protože se však při dopravě jak z dobývek na chodbu, tak i odtud až na povrch stále více
zašpiní, a tudíž se stane nerozeznatelným, a protože by se každý druh musel prát zvlášť, dopravují se nyní oba druhy rudy najednou a společně se míchají na mřížové prací plavírně (Reibgitterwäsche), na níž pak probíhá další roztřídění.
Odtud jsme jeli zpět k [?]žíle a od již zmíněného křížení na Andreasově žíle až ke křížení s bohatou Trostnerovou žílou, na níž jsme navštívili nejhlubší dobývku, sestávající však jen z nevýznamného provozu firstového dobývání a komínů. Chodba na bohaté Trostnerově žíle je vyztužena silnou dveřní a stojkovou výdřevou, která přesto místy byla znatelně prohnutá obrovským tlakem, jaký zde musí panovat. Zde se ukázalo i značné množství důlního větrání (Wettermenge), které se vůbec nedalo vysvětlit, zvláště v těchto suchých letních měsících, neboť o žádných starých dobývkách nad tímto místem se neví, ani se v této krajině na povrchu nenacházejí žádné rybníky nebo staré propadliny (Bingen).
Zde vystupující žíla byla mocná 6–8 palců, tvořená hrubým galenitem; kromě toho vykazoval tento galenit po obou stranách charakteristický, bílý, poměrně pevný jíl, aniž by na obou stěnách chyběly žilné boky (Saalbänder), což je znak, že vlastní žíla je ještě mohutnější a snad ještě hledá přídavky[?].
Protože zde byl galenit doprovázen značným množstvím křemene, byla nutná těžba za pomoci trhací práce. Sama žíla padala pod úhlem 85–90°.
V komínu byla poněkud mocnější, avšak co do celkové povahy nevykazovala žádný rozdíl.
Protože toto byly jediné dvě obsazené dobývky a k ostatním se pro nedostatek důlního větrání nedalo dostat, vyjeli jsme zpět na povrch Andreasovou štolou.
Pro umožnění rychlé a levné dopravy hlušiny, zejména však dobývaných [?]žil, byla na Andreasově štole zřízena kolejová dráha, která zatím sahá po bohaté Trostnerově žíle až po křížení s Novou žílou a na povrchu se rozvětvuje jak k haldě, tak k úpravnickým dílnám. Tato kolejová dráha se liší od obvyklé konstrukce a není zřízena s příčnými pražci a přímo na nich položenými železnými kolejnicemi, nýbrž se zde používají 5–6 palcové příčné pražce a 3–5 palcové na výšku postavené podélné pražce a příčně řezané sloupky délky 3 sáhy, na nichž jsou přinýtovány kované ploché kolejnice.
Tuto konstrukci s použitím podélných pražců zavedl na tomto dole jako první tehdejší důlní přísežný (berggeschworene) pan Westermann[?]. Nejobtížnější se zdálo zakřivení s nejmenším poloměrem 10 stop. Protože co nejdelší kusy podélných pražců zjednodušují práci, nechal pan Westermann[?] pro nejmenší poloměr 10 stop připravit[?] dřeva o délce 3 sáhy. Pro takové podélné pražce je zapotřebí 12–15 palců silné opracované dřevo, tedy čtyřnásobná šířka rovného podélného pražce. Postačilo totiž při zakřivení použít 3 sáhy dlouhé
Zobrazit původní německý text
Bleistadt. Gänge und Grubenbaue
Bleistadt.
Der Bleistädter Bergbau wird auf Gängen betrieben, welche in einem größtentheils grobflasrigen[?], glimmerreichen und noch festen Glimmerschiefer aufsetzen, zumeist einen verhärteten Letten nebst Gebirgsgestein und Quarz zur Ausfüllung haben und Bleiglanz theils eingesprengt, theils in absätzigen größern und kleinern Partien, welche oft 3' Mächtigkeit erreichen, führen. Die Mächtigkeit der Gänge selbst schwankt zwischen einigen Zollen bis 6 und mehr Klafter, bei welchen letztern meist[?] einige Zolle starke Bleiglanzschnüre[?] die selbige[?] Gangmasse, besonders gegen das Liegend zu, in der Fortstreichungsrichtung des Ganges durchziehen und nach[?] Wäsch- und Pochzeug liefern.
Dem Streichen nach unterscheidet man eine[?] Mitternachts- und Morgengänge und solche, welche zwischen Mitternacht und Abend fallen. Die Zahl der Gänge in der Revierabtheilung ist nicht unbedeutend. Die Hauptgänge der Grube
Maria Theresia,
welche mir als die bedeutendsten genannt wurden und die ich befahren habe, sind folgende:
1) der Andreas Morgengang, welcher früher einer der mächtigsten Gänge war. In der neuen Zeit sind bei Begründung der Andreasstollenstrecke[?] behufs der Anlage der Grubenmaschinen einige Andreasgangtrümer frisch aufgeschlossen worden, welche mitunter derben Bleiglanz lieferten, deren Abbaumächtigkeit aber den Abbau nicht gelohnt hat.
2) der reiche „Trostner"[?] Gang, welcher nach[?] mehreren Jah-
mittel nach. Es scheint jedoch nur in so fern ein besonderes Interesse erhalten zu haben, weil durch seine Zertrümmerung in W. die vorliegenden Mittelmassen[?] und Nordwestgänge aufgeschlossen wurden. Nach Ueberfahrung des Theresia-Ganges würde man sich jedoch von ihm als der Betrieb einem noch fahrbaren[?] auf ihn stehenden Durchschlag.
2, der Theresia-Gang ist die nordwestliche Fortsetzung des Johannes-Ganges, welcher in früherer Zeit gleichfalls mit dem Andreas-Gang eine bedeutende Rolle spielte und viel Erz lieferte. Die Tiefbaue auf ihm haben 75 Lachter Teufe erreicht. Der eigentliche Theresia-Gang im nordwestlichen Felde zeigte sich schon in nicht bedeutender Teufe auf dem Antonistollen ziemlich edel und lieferte sehr unerhebliche[?] Zufälle, welche bei zunehmender Teufe an Mächtigkeit noch zunehmen. Von allen denen ist aber nur ein Durchschlag vom Ignazi-Gang aus auf dem Andreas-stollen offen, wodurch die Theresiagang mit mächtigen Fech[?]-gängen entsteht. Der gegenwärtige Betrieb beschränkt sich auf den bis her noch heuten[?] Feldortsbetrieb vom Barbara-Trostungsgang[?] gegen Nordwest, um das Mittel von hier und dem Ignazigange aufzuschließen.
3, der Ignazi-Gang ist die Zeit am glücklichsten angegriffen, indem derselbe sowohl auf dem Andreasstollen, als auch dem Antonimittellauf zwischen dem Wenzel- und Karlgang und auf letztem Horizont noch abgebaut wird. Beim Erzmittel sind ebenso abflüssig[?], als die der andern Gänge.
4, der Karl-Gang gehört der neuen Zeit an, in welcher er mit einem Feldort vom Ignazigange aus in S. angefahren wurde, welches mit dem Namen des Leopold-ganges bezeichnet war. Ueber die Beschaffenheit dieser
Gänge ist bloß bekannt, daß sie eine Mächtigkeit bis zu 10' hatten, welche meist aus festem Letten und einigen Schieferstücken bestand und besonders gegen das Liegende zu von vielen Bleiglanzausscheidungen durchschwärmt wird, die sehr schöne Stufzüge[?] lieferten. Im weiteren Absatz gegen S. nimmt die große Gangmächtigkeit bis auf 1' ab. Ob nun in diesem Fortsetzen bloß ein Gang sich befindet oder zwei Gänge sich aneinander gezogen haben, hat der bisherige Aufschluß noch nicht nachgewiesen.
5., Der Stengel[?]-Gang wurde noch in neuer Zeit aufgeschlossen und auf dem Antonistollen und [?]gesenken, mittellauf[?] über dem Erb[?]stollen abgebaut, wobei er ein gleiches Verhalten wie der Kaulgang zeigte. Auch seine Mächtigkeit wächst zu mehreren Klüften an und drückt sich wieder auf einige Zoll zusammen. die Erfüllung ist absätzig, aber mitunter ziemlich bedeutend.
Aus dem Vorgeführten stellt sich heraus, daß der gegenwärtige Betrieb darauf abzielt, die in neuer Zeit aufgefahrenen Gänge weiter nachzuweisen und abzubauen, dann die in W. vorliegenden stark bebauten Mitternachtsgänge abzugrenzen und zu untersuchen.
Wir fuhren auf den in dem Thalabhang der Zwodau angelegten Erb[?]stollen ein. Dieser Stolln war bis zu Uebersehung des Scharfganges[?] mit einem bedeutenden Ansteigen getrieben, da er früher mit als Wasserabführungsstollen benutzt werden sollten, welchem Zweck er auch geraume Zeit erfüllte. In neuerer Zeit ist er aber behufs einer Hundeeisenbahnbenützung vergrößert und die Rösche nachgerissen worden, so daß er jetzt eine ziemlich hübsche Lage hat. Daher kommt es auch, daß bei dem
Kreuz dieses Stollens mit dem Theresiengange ein Gesprenge von 4½ Klafter Höhe entstanden ist, an welchem Orte aber sehr gescheidt[?] man eine Rolle angebracht hat, um aus der höher gelegenen Theresienstollensohle die auf der Schienbahn stehenden Hunde sogleich füllen zu können.
Wir fuhren dann auf dem seiger fallenden Theresiengange weiter und besuchten die auf demselben neuerdings noch etablirten Abbaue, welche in Firstenbauen bestanden.
Was die erste Einrichtung zu einem solchen Abbau betrifft, so geht man zuerst mit einem Uebersichbrechen auf dem Gang in die Höhe und treibt dann zu beiden Seiten desselben ein Ort streichend fort.
An dem ersten Firstenstoß, den ich besuchte, war der Gang circa 24" mächtig, so daß er mit einem einzigen Ort abgebaut werden konnte. Das Nebengestein besteht aus einem kalkigen Glimmerschiefer und die Gangausfüllung war vorherrschend weisser und grauer Letten, in welchem der Bleiglanz theils in zusammenhängenden größeren und kleineren Parthien, theils butzenweise, theils auch in feinen Adern vorkam. Diese Butzen waren kopf- bis faustgroß, hatten die verschiedensten Formen, wie eirund, kreisrund oder auch linsenförmig und bestanden aus einem derben Bleiglanz. Oft soll auch der Fall eintreten, wo das Ort eine Zeit lang in bloßem Letten fortgetrieben wird, ohne daß also derartige Bleiglanzbutzen einbrechen. Das Gezäh, welches man bei der Gewinnung anwendet, besteht in Schlägel und Eisen und der Keilhaue, welche dieselben Formen haben, als hier.
Nachdem nun dieses untere Ort ein Stück fortgetrieben ist, bringt man das Uebersichbrechen wiederum ein Ort höher
und setzt abwärts an beiden kürzeren Stößen desselben ein Ort stetig gewinnend[?] an, indem zwischen diesem und der unteren Strecke ein Gangmittel von ½ Elle stehen gelassen wird.
Dieser Ort Firstenbau erinnerte mich sehr lebhaft an den Firstenbaubetrieb auf den Eisensteingruben im oberen Erzgebirge, indem beide Methoden nur in soweit nicht übereinstimmen, daß hier keine Zwischenmittel zwischen je 2 Strecken stehen bleiben.
Als ich den zweiten Firstenstoß besah, war der Gang im Allgemeinen eben noch so beschaffen, als unten, nur war es hier schon mächtiger, so daß das Ort, mit dem noch man den ganzen Gang auf einmal mitnehmen[?], schon viel breiter gehalten werden mußte. In dem dritten Firstenstoß war der Gang so mächtig, daß man ihn nicht mehr mit einem Ort abbauen konnte, sondern zwei Örter nebeneinander betreiben mußte, indem das eine, gewöhnlich das Hangende etwas vorausschritt und dann das andere im Liegenden nachfolgt. Der Gang zeigte hier schon sehr compacte, größere zusammenhängende Bleiglanzpartieen, umgeben auch noch von kleinen Trümern und Schnüren. Man sieht hieraus, daß der Gang an dieser Stelle plötzlich mächtiger wird oder wie man sagt: sich aufthut.
Die hier fallenden Berge werden nicht zu Tage gefördert, sondern, sowie das Ort fortschreitet, werden sie von hinten her zum Bergversatz benützt, um sich anderer Unterstützung durch Zimmerung oder dergl. entbehrlich zu machen, indem nur einen [?] und so viel Raum gelassen wird, um durchfahren und an die Erzstöße zu
[obr] [kresba profilu firstového dobývání na protější straně – bez popisku]
[obr] Skizze (Grundriß): Versatz mit Stempeln a a a a a a; Feldstöße I. und II.
gelangen zu können. Es werden, wie die Skizze im Grundriß zeigt, an einer Seite Stempel a geschlagen, dahinter Latten oder Schwarten gelegt und die Berge bis zur Firste aufgestürzt, wobei dann in den Feldstoß I u. II. bequem weiter gearbeitet werden kann. Auch ist schon vorgekommen, daß, wenn zu wenig Berge bei der Gewinnung fallen, besonders taube Oerter getrieben werden müßten, um Material zum Versetzen[?] sich herbeizuschaffen.
Bei dem vierten, dem letzten Firstenstoß in diesem Bau wurden schon 3 Oerter neben einander getrieben, wobei aber besonders darauf zu achten war, daß die einzelnen Stöße nicht zu nahe an einander rückten, damit der Firstendruck nicht zu bedeutend werden konnte. Der Bergversatz mußte dann auch entsprechend abgesetzt sein. Da nun die Gangausfüllung Letten ist und manche Stellen in dem Gebirge sehr wasserreich sind, so ist die Grube selbst ungeheuer schmutzig und schmierig und besonders bei der Befahrung der Uebersichbrechen, die in ziemlich kleinen Dimensionen angelegt sind, hat man sich besonders in Acht zu nehmen, da ein Ausgleiten von den nassen Sohlen sehr leicht geschehen kann.
Von diesem Firstenbau geht zur Förderung der Erze auf die Strecke eine Rolle herab, welche in der andern, von dem Schachtschuß[?] durch Pfeilern getrennten Hälfte des Uebersichbrechens besteht.
Früher wurden in der Grube sogleich nach der Gewinnung die Erze in derben Glanz und in Pochgänge[?] geschieden. Da aber während der Förderung sowohl von den Bauen auf die Strecke, als auch von da bis Tage Alles minder
schmutzig und daher unkenntlich würde, und wenn jedes für sich minder gewaschen werden müßte, so fördert man jetzt beide Erzgattungen zugleich aus und mengt sie gemeinschaftlich auf einer Reibgitterwäsche, auf der dann die weitere Separation erfolgt.
Von hier fuhren wir dem [?]gange wieder vor und von schon erwähntem Kreuz auf dem Andreasgange bis Kreuz des Reicher-Trostner Ganges, auf welchem wir den Tiefstenbau besuchten, welcher jedoch nur in unwichtigem[?] Firstenwerks- und Uebersichbrechenbetrieb bestand. Die Strecke auf dem Reicher-Trostnergang steht in starker Thür-, Stockzimmerung, welche von dem ungeheuren Druck, der hier herrschen müßte, dennoch bisweilen sehr gebogen war. Hier zeigte sich auch bedeutende Wettermenge, die gar nicht erklärt werden konnte, zumal in diesen trocknen Sommermonaten, indem man von keinen darüber befindlichen alten Bauen weiß, auch keine Teiche oder alte Bingen über Tage in dieser Gegend sich befinden.
Der aufsetzende Gang war hier 6-8" mächtig aus einem groben Bleiglanz; außerdem zeigte dieser Bleiglanz zu beiden Seiten die characteristische, weiße, ziemlich feste Letten, ohne daß man zu beiden Wänden die Saalbänder vermißt hatte, ein Zeichen, daß der eigentliche Gang noch mächtiger ist und vielleicht noch nach Zugaben[?] sucht.
Da hier der Bleiglanz von ziemlich viel Quarz begleitet war, so war man genöthigt, die Gewinnung mittelst der Sprengarbeit zu bewerkstelligen. Der Gang selbst fiel 85-90°.
Im Uebersichbrechen war er etwas mächtiger geworden, zeigte aber von der allgemeinen Beschaffenheit keine Verschiedenheit.
Da diess die beiden einzigen belegten Baue waren und zu den übrigen wegen Wettermangel nicht gelangt werden konnte, so fuhren wir auf dem Andreasstollen wieder zu Tage aus.
Behufs der Ermöglichung einer raschen und wohlfeilen Förderung der Berge, namentlich aber der zu gewinnenden [?]gänge ist auf dem Andreasstollen eine Eisenbahn eingebaut worden, welche vorläufig auf dem Reicher[?]-Trostner[?]-Gang bis zum Neuengangskreuz reicht und über Tage sich sowohl auf die Halde als zu den Aufbereitungswerkstätten verzweigt. Diese Eisenbahn ist abweichend von der gewöhnlichen und nicht mit Querschwellen und unmittelbar darübergelegten Eisenschienen construirt, sondern es sind hier 5–6 zöllige Querschwellen und 3–5 zöllige auf die hohe Kante gestellte Langschwellen und querschnittene Pfosten von 3° Länge in Anwendung, auf welchen schmiedeiserne Flachschienen aufgenagelt sind.
Diese Construction der Anwendung von Langschwellen führte auf dieser Grube der damalige berggeschworene Herr Westermann[?] zuerst ein. Am schwierigsten scheint die Krümmung mit dem kleinsten Halbmesser von 10° war. Weil eine möglichst lange Stücke von Langschwellen die Arbeit vereinfachen, so ließ Herr Westermann[?] 3° lange Hölzer für den kleinsten Radius von 10° abrichten[?]. Für solche Langschwellen braucht es 12–15" starkes gezimmertes Holz, mithin die vierfache Breite einer geraden Langschwelle. Es genügte[?] nämlich bei der Krümmung die 3° langen




























































