Hornictví v jáchymovském revíru a těžba cínu v Čechách
Dva příspěvky ze sborníku „Sächsisch-böhmische Beziehungen im 16. Jahrhundert / Sasko-české vztahy v 16. století", což jsou 6. Agricolovské rozhovory — vědecká konference pořádaná Agricola-Forschungszentrum Chemnitz, Sächsische Landesstelle für Volkskultur Schneeberg a Karlovarským muzeem, uspořádal Friedrich Naumann, vydal Agricola-Forschungszentrum Chemnitz 2001, ISBN 3-936241-00-7. Vybrány jsou studie Jiřího Majera (Příbram) o hornictví v jáchymovském revíru 16. století a Pavla Berana (Sokolov) o těžbě cínu v Čechách, která podrobně popisuje ložiska Slavkovského lesa — Hubský a Schnödův peň, Vysoký Kámen, Koník, Čistou-Jeroným — i revíry Krušných hor. Sborník je dvojjazyčný: český text je vlastní překlad pořízený vydavatelem, ne strojový, a původní německé znění je u každé kapitoly v rozbalovací části a jako sken stránky. Autorská práva k dílu drží Agricola-Forschungszentrum Chemnitz.
Abschriften und Übersetzungen wurden mit Hilfe künstlicher Intelligenz erstellt und können Fehler beim Lesen der Vorlage enthalten. Der Originalwortlaut ist meist im ausklappbaren Abschnitt „Originalabschrift“ verfügbar; falls Sie auf eine Ungenauigkeit stoßen, sind wir für einen Hinweis dankbar.
Hornictví v jáchymovském revíru v 16. století, jeho význam a ohlas
Jiří Majer (Příbram)
Nepřetržitá konjunktura českého rudného hornictví v letech 1250-1500, během níž byl nejednou docílen roční výtěžek stříbra až 20 000 kg, byla na počátku 16. století ukončena vážnou krizí. Stříbrorudná a zlatorudná ložiska byla až do hloubky 500 m vyčerpána, např. v Kutné Hoře či v Jílovém. V mnohých dolech nastaly značné problémy při hlubinném dolování, některým hutím pro nízké obsahy drahých kovů v rudách. Vážné překážky způsobovala důlním podnikatelům i zastaralá báňská právní ustanovení a překonaný lénhavířský systém. Všechny tyto a ještě další problémy vyvolaly na počátku 16. století citelný pokles produkce stříbra. V Kutné Hoře se výtěžek v prvním desetiletí 16. století snížil pouze na 2000 kg ročně. Kdysi výnosné zlatorudné revíry Jílové a Kašperské Hory, z nichž bylo ještě na počátku 15. století získáváno několik set kilogramů zlata, odváděly jen malá množství. Rozsah dolování rud železa, olova a mědi byl pro převládající cechovní systém převážně určen místní a regionální spotřebou. Jen produkce cínu v českém Krušnohoří u Krupky a Cínovce a ve Slavkovském lese v Krásně a Horním Slavkově se vyrovnávala jeho výtěžkům v Sasku a Anglii.
Ke změně ve stavu českého hornictví došlo na počátku novověku. Stala se současně mezníkem v evropském hospodářském vývoji. Jeho rozvoj umožnil a motivoval nárůst počtu obyvatel. Oživení hospodářské činnosti bylo podnětem k rozšíření řemeslné výroby a obchodu. Tato tendence se projevila v zesíleném vyhledávání dosud nedotčených rudních ložisek, především s obsahem stříbra jako hlavního mincovního kovu v tehdejší evropské měně.
V Čechách se mimořádně intenzivní prospekce projevila na svazích Krušných hor. Byla pravděpodobně v přímé příčinné souvislosti s tehdejším útlumem těžby v saských revírech Schneeberg a Freiberg. Objev stříbrorudného ložiska Jáchymov v roce 1516 vyvolal počátek konjunkturálního rozvoje v celém českém hornictví a vzápětí doznal velkého ohlasu ve střední Evropě. Na nový revír se soustředila pozornost těžařů zejména ze Saska, ale také z Tyrol, z Porýní, Harzu a z dalších oblastí. Zprvu tu získával důlní podíly (kuxy) patriciát z jednotlivých saských a českých měst. Brzy však došlo k přísunu kapitálu z významných velkých obchodních domů, zejména z Norimberku, Lipska, Augsburku, Kolína a z jiných míst. Spatřovaly možnost rychlého zúročení svých investic v novém revíru, kde byly výchozy stříbrných žil často nacházeny přímo pod trávníky luk či mezi kořeny lesních stromů. Zhruba do poloviny 16. století tu bylo odkryto 73 stříbrných žil a do konce století celkem 134 žil s mnoha odžilky. Jako důkaz o intenzitě důlních prací lze uvést, že v letech 1518-1529 horní (báňský) úřad v Jáchymově vydával ročně 600-800 povolení ke kutacím pracím. Během třicátých let pracovalo již v Jáchymově asi 8000 horníků, 300 směnmistrů a 800 dozorců (štajgrů). V západočeském Krušnohoří se dolováním v první polovině 16. století zabývalo celkem 15 000 havířů. Úměrně k rozvoji hornictví rostl i Jáchymov - od roku 1520 svobodné horní (báňské) město, které se současně stalo správním střediskem v západním Krušnohoří.
Ve střední části téměř dva kilometry dlouhého údolí byla na strmých svazích v horečném chvatu stavěna četná hrázděná obydlí, záhy však kamenné domy. Městský areál se asi do roku 1530 rozšířil na 80 hektarů a hustota obyvatelstva v něm vzrostla na 225 osob na hektar. Celkem bylo postaveno asi 1200 domů, ve kterých bydlelo na 18 000 osob. Hustotou obyvatelstva se Jáchymovu vyrovnal jen Freiberg. V českém vnitrozemí bylo v té době v horním městě Kutná Hora asi 950 domů, v Jihlavě kolem 750 domů a v hlavním městě Praze asi 3300 domů s počtem kolem 50 000 obyvatel. Množství bydlících v hospodářském středisku západních Čech, v Chebu, se pro tuto dobu odhaduje na 15 000 osob.
Nad údolím Jáchymova se vypínal od roku 1517 „Freudenstein“, hrad hrabat ŠLIKŮ, majitelů této oblasti. Od roku 1519/20 se tu razily slavné stříbrné mince (Joachimsthaler Gulden), které byly pak zkráceně zvány tolary. Během krátké doby byly vybudovány hlavní i vedlejší komunikace. Ke staré silnici ze Zwickau, Schneebergu a Schwarzenbergu přes Zlatý Kopec do Ostrova nad Ohří přibyla další silnice, vedoucí z Annaberku přes Loučnou do Jáchymova. Kromě těchto zásobovacích spojů byly ještě zřízeny četné cesty a stezky do důlních terénů.
V této době prvních otvírek ložiska přibyl roku 1527 do Jáchymova GEORGIUS AGRICOLA, aby tu převzal povinnost městského lékaře a lékárníka. Jeho působení spadá do nejúspěšnějšího období zdejšího hornictví. V provozu bylo tehdy kolem 900-1000 dolů a štol ražených na žilách nejen v blízkém okolí města. Intenzivní báňské práce totiž záhy začaly také ve vedlejších údolích, zejména na Suché a na mnoha dalších místech v této části Krušných hor.
V letech 1526-1533 křivka produkce stříbra stále stoupala. Podle podkladů o jeho příjmu bylo do jáchymovské mincovny roku 1529 k ražbě tolarů dodáno 29709 hřiven a roku 1532 46697 hřiven stříbra (erfurtská hřivna je 234,5-235,4 g). Toto množství nebyl ovšem všechen výtěžek stříbra. Ke zmincování byla totiž určena jen část vyrobeného kovu. Koncem roku 1528 bylo jáchymovské mincovně královskou českou komorou nařízeno, aby po dva roky odváděla ročně po 24 000 hřivnách nezmincovaného stříbra ke krytí královských dluhů u augsburských bankovních domů Fuggerů a Baumgartnera. Přesto bylo v Jáchymově jen do roku 1528 vyraženo kolem 2,2 miliónů tolarů a drobných mincí v hodnotě snad až 4 miliónů.
Úměrně k intenzitě dolování vzrůstaly zisky těžařů: v roce 1531 činily 116 230 tolarů a v roce 1533 byl dosažen nejvyšší roční výnos 242 875 tolarů. Z jáchymovských stříbrných žil byla nejbohatší Schweitzerova žila, jejíž výnosnost připomínal jíž AGRICOLA ve svém traktátu „Bermannus“. Z ní byl v letech 1526-1563 dosažen výnos 560 892 tolarů. Také Kravská žíla celkovým ziskem 510 711 tolarů patřila k nejvýnosnějším ložiskům. Četné odvaly po jejich těžbě jsou ještě dnes v terénu patrné. Zvláště dobrou produkci stříbra vykazovala Vavřincova žíla v důlním revíru Abertamy výtěžkem, vyrovnávajícím se legendárnímu dolu St. Georg, který založil slávu Schneeberku. První polovina 16. století patřila k nejlukrativnějším obdobím jáchymovského dolování. V letech 1516-1545 byl dosažen výtěžek 810 069 hřiven stříbra, což činilo asi 60-65 % jáchymovské produkce za celé 16. století.
Roku 1545 došlo v dějinách horního města Jáchymova a v jeho hornictví k podstatným změnám. Česká komora se pokusila z příkazu krále FERDINANDA I. zbavit hrabata ŠLIKY jejich pozemkového majetku v tomto důlním revíru. Podle rozhodnutí zemského soudu byli donuceni se zříci svého majetku i města Jáchymova a hrad Freudenstein postoupit králi. Hornictví a správa města byly pak podřízeny královským úřadům. V té době začaly poprvé výtěžky ze stříbrných dolů postupně klesat. Další zhoršení hospodářské a politické situace města způsobily důsledky Šmalkaldské války (1546-1547), v níž Jáchymov, převážně protestantský, sympatizoval s protihabsburskou stranou. Po její porážce došlo proto k podřízení města královskému dozoru a k dalšímu citelnému omezení jeho samosprávy. V této atmosféře těžba na mnoha dolech a štolách ustávala. Roční výtěžky stříbra klesly v polovině 16. století zhruba na 3500 kg.
První polovina 16. století byla vrcholnou periodou nejen v jáchymovském hornictví, ale i v důlní činnosti v celém českém Krušnohoří. Otvírka jáchymovského ložiska byla totiž podnětem k založení rozsáhlého množství osad a tím rychlého osídlení. Mezi lety 1520 a 1534 byla v západní části Krušných hor založena nová horní města Měděnec, Oloví, Loučná, Hora Svaté Kateřiny, Abertamy, Vejprty a Pernink. V letech 1553-1570 přibyla ještě horní města Přebuz, Hora Svatého Šebestiána, Výsluní a Místo. Během této zakládací periody vznikly ještě četné další hornické osady, z nichž některé, například Hřebečná, se počtem obyvatel a hospodářským významem vyrovnávaly horním městům. V letech 1434-1600 bylo v Čechách založeno 120 měst, z nichž 15 % činila krušnohorská horní města.
Úspěchy hornictví v českém Krušnohoří vyvolaly vlnu prospekce rudních ložisek v dalších oblastech Českých zemí. Intenzivně se pracovalo zejména v Jizerských horách, v Krkonoších, v Českém lese, na Českomoravské vysočině a v Jeseníkách. Během 16. století se tu těžily rudy s obsahem stříbra a barevných kovů ve 140 důlních revírech. Ve většině z nich došlo k intenzivním báňským pracím. Především se zvýšily nároky na olovo, které bylo nezbytnou ingrediencí při extrakci stříbra a mědi z polymetalických rud. K jeho hlavním spotřebitelům patřily především jáchymovské stříbrné hutě, zprvu závislé na dovozu anglického olova, dále Kutná Hora, zásobovaná z Goslaru, Tarnovic a Bytomi, a revír Rudolfov, do něhož se dováželo olovo z korutanského Bleibergu. Proto byla obnovena těžba olova ve Stříbře v Českém lese a v Krušných horách v Oloví, které se pak stalo hlavním zásobitelem řady českých stříbrných hutí. V obou těchto horských masivech byla dobývána také mědirudná ložiska, zvláště v krušnohorských revírech Měděnec a Kraslice. Zvýšila se i výroba železa, například v Krušných horách zejména na Bludné, v Železných horách, na Českomoravské vysočině, ve středočeském pohoří Brdy, v Jeseníkách a na dalších lokalitách.
Mimořádnou konjunkturu prožívala od počátku 16. století především těžba cínových ložisek, která přesahovala do Čech ze Saska. S rostoucí oblibou tohoto kovu se zvyšovala jeho produkce, projevující se vzestupem důlní činnosti. Do té doby neohrožené slávě krušnohorských revírů Krupka a Cínovec, jako tradičních reprezentantů cínorudného hornictví, začaly konkurovat nové důlní podniky. Zvýšená spotřeba cínu vzbudila totiž od počátku 16. století zájem o dosud nedotčené rudní oblasti v hustě zalesněných částech Krušných hor, kde dosud důlní činnost nebyla prováděna. Prospektoři postupovali do hor ze dvou směrů: z Čech od Jáchymova k Božímu Daru, ze saské strany ze Schneebergu a Schwarzenbergu do prostoru Horní Blatné. Na počátku 30. let 16. století byly v tomto prostoru vyměřeny dva nové revíry a vzniklá hornická sídliště Boží Dar a Horní Blatná - tehdy patřící Sasku (do roku 1546) - byla povýšena na horní města. V krušnohorských údolích a na náhorních planinách, většinou ve výšce přes 900 a 1000 m n. m., začaly aktivní práce na mnoha rýžovištích a v dolech, ležících často hluboko v pralesích a byly proto výstižně zvány „lesní cínové doly“.
Nejbohatší cínová ložiska se nacházela ve Slavkovském lese, kde byla již ve 14. století rýžována a s různým úspěchem dobývána. V 16. století se tato rudní oblast stala na řadu desetiletí hlavním producentem cínu v Evropě. Především to byly revíry Krásno a Horní Slavkov, ve kterých dobýváním bohatých cínových žil a pňů začala od roku 1516 jejich nová těžební éra. Cínové doly v tomto prostoru svými výtěžky záhy zastínily důlní revíry v Sasku, zvláště Altenberk, jehož dominující produkce cínu se již před objevem hlavních slavkovských ložisek začala snižovat. Během nárůstu těžby v revírech Krásno a Horní Slavkov v první polovině 16. století výtěžek z altenberských dolů rychle klesal. Oba tyto české revíry se záhy staly cílem prospektorů, kteří sem přicházeli houfně zejména ze Saska, záhy se však staly i středem zájmu zahraničních obchodních kruhů, zvláště bankovních domů a velkoobchodníků s kovy z Norimberku, Lipska, Augsburku a z Antverp. Z nich se pak český cín expedoval do celé Evropy a na západoevropských trzích po řadu let úspěšně konkuroval anglickému cínu. Boj o obchod s cínem vykazoval neméně dramatické momenty jako obchod se slovenskou a tyrolskou mědí a se štýrským železem.
Rozvoj důlní činnosti v českém Krušnohoří byl umožněn vyhlášením nových báňskoprávních směrnic saského typu. Jejich zásady odpovídaly totiž lépe dynamickému průběhu hornictví než tzv. Constitutiones iuris metallici, první český horní zákon z roku 1300. Vzorem se stal annaberský horní řád z roku 1509, jehož zásady byly již téhož roku převzaty do řádu pro cínový revír Horní Slavkov. Jako celek byl nezměněný včleněn roku 1518 do jáchymovského horního řádu a v letech 1521-1542 byl zaváděn v řadě českých důlních revírů. Rozšířený jáchymovský horní řád byl roku 1548 vyhlášen za královský řád a současně modifikován pro cínové doly v Krušných horách a ve Slavkovském lese. Jáchymovský řád se pak stal horním zákonem pro všechny nově otvírané důlní podniky v českých zemích. Jeho zásady zůstaly v platnosti až do vydání všeobecného rakouského horního zákona z roku 1854.
Zásluhou úspěchu jáchymovského stříbrorudného hornictví tedy báňská činnost v českých zemích prožívala v 16. století po řadu desetiletí vrcholnou éru. Díky zvyšujícím se výnosům z hornictví intenzivněla v horních městech řemeslná výroba. Počet řemesel vzrůstal, a to nejen běžných, ale i uměleckých, například zlatníků, medailérů, řezačů kolků, kameníků, brusičů kamenů, stavitelů, sochařů, slévačů, sklářů, uměleckých malířů a dalších speciálních profesí, jako byli tvůrci tzv. Handsteinů. O nárůstu jáchymovských řemesel svědčí skutečnost, že počátkem třicátých let 16. století je doloženo již kolem 100 cechovních domů.
Zejména Jáchymov prožíval tehdy svá nejlepší léta. V době, kdy tu AGRICOLA působil, vzrůstala i jeho kulturní úroveň. Ředitelé a učitelé na jáchymovské latinské škole byli velmi vzdělaní pedagogové a učenci. Při tomto výchovném ústavu byla založena knihovna obsahující několik set knih s teologickým, právnickým, historickým a přírodovědným zaměřením. Umožnila jáchymovským duchovním, pedagogům, lékařům a městským i báňským úředníkům doplnit si vzdělání. Posluchači tohoto učiliště pokračovali pak ve studiu na univerzitách, především ve Wittenberku, Lipsku, v Heidelberku a Erfurtu.
Osudem bylo však určeno, že ani Jáchymov nemá být ušetřen strastí. Po vytěžení nejbohatších ložiskových partií začaly výtěžky „tolarových“ stříbrných dolů od poloviny 16. století výrazně klesat. Když AGRICOLA roku 1550 naposledy navštívil Jáchymov, byl jeho pobyt zkalen nepříjemnými zážitky. Jestliže před dvěma desetiletími prožíval rozvoj města a hornictví, nyní se stal svědkem všeobecného úpadku. Téměř 946 důlních děl bylo mimo provoz a horní úřad udělil toho roku jen 34 kutacích povolení. V následujících letech se množství dolů a štol, v nichž byly práce přerušeny nebo zcela zastaveny, ještě zvýšilo. Počet důlních děl s aktivní bilancí byl tehdy průměrně již jen kolem 30 podniků.
Revír a město Jáchymov procházely silnou depresí bez jakékoliv perspektivy. Úpadek jáchymovského hornictví byl v šedesátých letech 16. století ještě zesílen inflací. V posledním desetiletí století klesly roční výtěžky stříbra zhruba na 1500 kg. Příčinou byla i ztráta zájmu zahraničních těžařů podílet se tu na hornické činnosti. Růst drahoty během tzv. cenové revoluce, která v opakujících se vlnách probíhala celou Evropou, zasáhl v druhé polovině 16. století také Jáchymov. Na jeho přelomu k 17. století tu docházelo až k 300 % zdražení potravin a k nárůstu cen provozních potřeb. Město „v údolí“ sdílelo stejný osud jako saská horní města Schneeberg, Annaberg a Buchholz, v kterých důlní provoz tehdy téměř ustal. Roku 1594 pracovalo v jáchymovských důlních dílech již jen 80 horníků. Výnos z ještě provozovaných děl docílil v témže roce stěží 10 000 tolarů. Počet obyvatel Jáchymova klesl do roku 1601 na 2177 osob.
Jáchymov zazářil v ekonomickém vývoji nejen v Krušných horách, ale i v Českém království jako kometa. Během báňské činnosti v 16. století vydal tento revír celkový výtěžek okolo 307 000 kg stříbra. Produkci tohoto kovu ze všech revírů v českých zemích lze přibližně odhadnout asi na 800 000 kg. Výnos z báňské činnosti v 16. století jen v hlavních českých revírech byl roku 1629 úředně vypočten na 36,5 miliónu tolarů (bez produkce železa).
Není pochyb, že hornímu městu Jáchymovu, jako jednomu z hlavních iniciátorů báňské činnosti v českých zemích, je v dějinách vyhrazeno čestné místo. Závěrem je třeba ještě připomenout, že během 16. století zde byla vyzkoušena řada principů pro konstruování strojů, které v následujících dvou stoletích posloužily jako podklady pro rozvoj důlní techniky. Pro toto období se proto v montánní historiografii vžilo pojmenování „počátky důlní mechanizace“. Jáchymov významně přispěl také k obecnému kulturnímu rozvoji. Zásluhou přírodovědce GEORGIA AGRICOLY, faráře JOHANNESE MATHESIA, hudebníka NICOLASE HERMANA a rozsáhlé řady vzdělaných osobností se toto horní město přiřadilo na prahu novověku k evropským střediskům humanismu a renesance.
Zobrazit původní německé znění
Der Bergbau im Joachimsthaler Revier des 16. Jahrhunderts - seine Bedeutung und sein Widerhall
Jiří Majer (Příbram)
Die ununterbrochene Konjunktur des böhmischen Erzbergbaus zwischen 1250 und 1500, in der zeitweise bis zu 20 000 Kilogramm Silber Jahresertrag erzielt wurden, kam am Anfang des 16. Jahrhunderts durch eine ernsthafte Krise zu ihrem Ende. Die Silber- und Goldlagerstätten waren bis in Teufen von 500 Meter erschöpft, wie zum Beispiel Kutná Hora (Kuttenberg) oder Jílové (Eule). Manche Gruben hatten große Probleme mit dem Tiefbau, manche Hütten mit den geringen Gehalten an Edelmetallen in den Erzen. Ernste Hindernisse stellten für die Unternehmer auch veraltete bergrechtliche Bestimmungen und das überholte Lehnhauersystem dar. Alle diese und noch andere Probleme führten zu Beginn des 16. Jahrhunderts zu einem spürbaren Rückgang der Silberproduktion. Diese sank in Kutná Hora in den ersten Dezennien des 16. Jahrhunderts auf nur noch 2000 Kilogramm Silber im Jahr. Die ehemals ergiebigen Golderzreviere in Jilové und Kasperské Hory (Bergreichenstein), aus denen man zu Beginn des 15. Jahrhunderts jährlich mehrere hundert Kilogramm Gold gewonnen hatte, lieferten nur noch geringe Mengen. Der Abbau der Eisen-, Blei- und Kupfererze war wegen des herrschenden Zunftsystems überwiegend durch den Lokal- und Regionalverbrauch bestimmt. Nur die Zinnproduktion im böhmischen Erzgebirge bei Krupa (Graupen) und Cínovec (Zinnwald) sowie im Kaiserwaldgebirge (Slavkovský les) bei Horní Slavkov (Schlaggenwald) und Krásno (Schönfeld) hielt mit den Fördermengen in Sachsen und England schritt.
Zu einer Änderung der Situation des böhmischen Bergbaus kam es zu Beginn der Neuzeit. Die Veränderungen wurden gleichzeitig zum Wendepunkt der europäischen Wirtschaftsentwicklung. Das Anwachsen der Bevölkerungszahl bedingte und motivierte gleichermaßen einen Wirtschaftsaufschwung. Die ökonomische Belebung gab Anlaß zur Entfaltung von Landwirtschaft, Handwerk und Handel. Diese Tendenz wurde sichtbar durch ein vermehrtes Aufsuchen noch unberührter Erzlagerstätten, vor allem des Silbers als dem Hauptmünzmetall der europäischen Währungen zur damaligen Zeit.
In Böhmen war eine besonders intensive Prospektion in Höhenlagen des Erzgebirges zu beobachten. Diese stand vermutlich in einem unmittelbaren und ursächlichen Zusammenhang mit dem zeitweiligen Rückgang der Förderung in den sächsischen Revieren Schneeberg und Freiberg. Die Entdeckung der Silbererzlagerstätte Jáchymov (Joachimsthal) im Jahr 1516 stellt den Anfang des konjunkturellen Aufschwungs des böhmischen Bergbaues dar. Sie rief sofort einen großen Widerhall im mittleren Europa hervor. Auf dieses neue Revier konzentrierte sich die Aufmerksamkeit von Gewerken vor allem in Sachsen, aber auch in Tirol, im Rheinland, im Harz und anderen Gebieten. Zunächst war es das Patriziat aus einigen sächsischen und böhmischen Städten, das hier Kuxe erwarb. Bald kam das Kapital der berühmten großen Bankhäuser und Metallgroßhändler dazu, vor allem aus Nürnberg, Leipzig, Augsburg, Köln und anderenorts. Sie alle sahen die Möglichkeit einer schnellen Verzinsung ihrer Investitionen im neuen Revier, wo die Ausbisse der Silbererzgänge oftmals gleich unter den Wiesen oder zwischen den Wurzeln der Waldbäume zu finden waren. Hier wurden bis etwa um die Mitte des 16. Jahrhunderts 73 Silbererzgänge und bis zum Ende des Jahrhunderts 134 Gänge mit vielen Trümern entdeckt. Als Beweis für die Intensität der Grubenarbeiten kann angeführt werden, daß von 1518 bis 1529 das Bergamt in Joachimsthal jährlich 600 bis 800 Schürfbewilligungen ausstellte. Während der 30er Jahre arbeiteten in Joachimsthal etwa 8000 Häuer, 300 Schichtmeister und 800 Steiger. Im böhmischen Westerzgebirge waren in der ersten Hälfte des 16. Jahrhunderts insgesamt etwa 15 000 Bergleute beschäftigt. Mit dem Wachstum des Bergbaus entwickelte sich auch Joachimsthal - seit 1520 Freie Bergstadt - und wurde schrittweise zum Verwaltungszentrum des westlichen Erzgebirges.
Im Mittelteil des fast zwei Kilometer langen Tales wurden an steilen Berghängen in fieberhafter Eile mehrere in Fachwerk ausgeführte Wohnstätten gebaut, bald auch als Steinhäuser. Das Stadtareal vergrößerte sich bis etwa 1530 auf 80 Hektar, und die Bevölkerungsdichte stieg auf 225 Personen pro Hektar. Insgesamt gab es etwa 1200 Häuser, in denen 18 000 Personen wohnten. Nur die Bevölkerungsdichte Freibergs war ähnlich hoch wie in Joachimsthal. Im böhmischen Inland zählten zu dieser Zeit die Bergstadt Kutná Hora (Kuttenberg) etwa 950 Häuser, Jihlava (Iglau) etwa 750 Häuser und die Hauptstadt Praha (Prag) etwa 3300 Häuser mit rund 50 000 Einwohnern. Die Bevölkerungszahl des Wirtschaftszentrums in Westböhmen - Cheb (Eger) - schätzt man für diese Zeit auf 15 000 Einwohner.
Über dem „Thal des St. Joachims“ thronte seit 1517 der „Freudenstein“ - die Burg der Grafen SCHLICK, der Herren des Gebietes. Ab 1519/20 prägte man die berühmten Joachimsthaler Gulden, die dann einfach „Taler“ genannt wurden. In kurzer Zeit errichtete man Haupt- und Nebenkommunikationswege. Zu der alten Straße von Zwickau, über Schneeberg, Schwarzenberg und Goldene Höhe nach Ostrov nad Ohri (Schlackenwert) kam im Jahre 1521 eine weitere Straße hinzu, die von Annaberg über Wiesenthal nach Joachimsthal führte. Außer diesen Versorgungsanbindungen wurden noch weitere Wege und Stege in die Grubenterrains errichtet.
Während dieser ersten Erschließungszeit kam im Jahre 1527 GEORGIUS AGRICOLA nach Joachimsthal, um das Amt des Stadtarztes und -apothekers zu übernehmen. Sein Wirken fällt in den erfolgreichsten Zeitraum des hiesigen Bergbaus. Damals standen etwa 900 bis 1000 Gruben und Stolln in Betrieb, deren Silbererzgänge nicht nur in der Nähe der Stadt erschlossen wurden, intensive Grubenarbeiten begannen auch in den Nebentälern, besonders am Dürnberg (Suchá) und an vielen anderen Stellen in diesem Teil des Erzgebirges.
Von 1526 bis 1533 nahm die Produktion stetig zu. Nach den Unterlagen über die Silbereinnahmen in der Joachimsthaler Münzstätte wurden zur Prägung der Taler im Jahre 1529 29 709 Mark Silber (in Erfurter Mark á 234,5 bis 235,4 Gramm) gezählt und im Jahre 1532 46 697 Mark bereitgestellt. Im Jahre 1533 wurde dann der Höhepunkt der Produktion erreicht. Er betrug 56 379 Mark, also mehr als 14 000 kg des Silbermetalls. Diese Menge bildete allerdings nicht den vollständigen Silberertrag. Zur Münzung wurde nämlich nur ein Teil des erzeugten Metalls bestimmt. Am Ende des Jahres 1528 erhielt die Joachimsthaler Münzstätte gemäß dem Auftrag der königlichen Böhmischen Kammer für zwei Jahre die Auflage, 24 000 Mark in nichtgemünztem Silber zur Deckung der königlichen Schulden bei den Augsburger Bankhäusern Fugger und Baumgartner abzugeben. Trotzdem wurden in Joachimsthal bis 1528 rund 2,2 Millionen Taler und kleine Münzen im Werte bis zirka 4 Millionen Taler geprägt.
Im Verhältnis zur Intensität des Bergbaus stiegen auch die Erträge der Gewerke. Im Jahre 1531 betrug die Ausbeute 116 230 Taler, und im Jahre 1533 wurde die höchste Jahresausbeute von 242 875 Talern erzielt. Von den Joachimsthaler Silbergängen war der „Schweitzergang“ der ertragsreichste, dessen Ergiebigkeit schon AGRICOLA im „Bermannus“ erwähnt. Aus diesem Gang wurde von 1526 bis 1563 ein Gesamtertrag von 560 892 Talern erzielt. Auch der „Kuhgang“ gehörte mit der gesamten Ausbeute von 510 711 Talern zu den einträglichsten Lagerstätten. Manche Halden sind nach ihrer Förderung bis heute in dem Gebiet zu sehen. Besonders gute Silbergehalte wies auch der Lorenzgang im Grubenrevier Abertamy (Abertam) auf. Durch den hohen Silberertrag verglich man ihn mit der legendären Grube St. Georg, die den Ruhm von Schneeberg begründete. Die erste Hälfte des 16. Jahrhunderts ist zum erfolgreichsten Abschnitt des Joachimsthaler Bergbaus zu zählen. Vom Jahre 1516 bis 1545 erreichte der Silberertrag insgesamt 810 069 Mark, was rund 60 bis 65 Prozent der gesamten Joachimsthaler Produktion bis Ende des 16. Jahrhunderts bedeutete.
Im Jahre 1545 sind in der Geschichte der Bergstadt Joachimsthal und ihrem Bergbau wesentliche Änderungen eingetreten. Die Böhmische Kammer versuchte im Auftrag König FERDINAND I. die Grafen VON SCHLICK von ihrem Grundbesitz in diesem Grubenrevier zu entrechten. Sie wurden durch den Spruch des Landesgerichtes gezwungen, auf ihr Eigentum zu verzichten und mußten die Stadt Joachimsthal und die Burg Freudenstein dem König übereignen. Der Bergbau und die Stadtverwaltung wurden den königlichen Ämtern unterstellt. Zu dieser Zeit begann die Ausbeute aus den Silbergruben nach und nach zu sinken. Eine weitere Verschlechterung der wirtschaftlichen und politischen Lage der Stadt ergab sich aus den Folgen des Schmalkaldischen Krieges (1546-1547), in welchem Joachimsthal, überwiegend protestantisch orientiert, mit der antihabsburgischen Seite sympathisiert hatte. Nach deren Niederlage kam es deshalb durch die Unterstellung unter die königliche Aufsicht zur weiteren Einschränkung der städtischen Selbstverwaltung. In dieser Atmosphäre wurden viele Gruben und Stollen stillgelegt. Die Jahreserträge um die Jahrhundertmitte gingen auf rund 3500 kg Silber zurück.
Die erste Hälfte des 16. Jahrhunderts war die Glanzperiode nicht nur des Joachimsthaler Bergbaus, sondern auch der bergmännischen Tätigkeit im gesamten böhmischen Erzgebirge. Die Erschließung der Lagerstätte Joachimsthal gab nämlich den Anstoß zu weiteren umfangreichen Ortsgründungen und einer damit verbundenen schnellen Besiedlung. Zwischen 1520 und 1534 wurden im Westteil des Erzgebirges folgende neue Bergstädte gegründet: Měděnec (Kupferberg), Oloví (Bleistadt), Loučná (Wiesenthal), Hora Svaté Kateřiny (St. Katarinenberg), Abertamy (Abertham), Vejprty (Weipert) und Pernink (Bärringen). Zwischen 1553 und 1570 kamen dazu noch die Bergstädte Přebuz (Frübuss), Hora Svatého Šebestiána (St. Sebastiansberg), Výsluní (Sonnenberg) und Místo (Platz). Im Verlaufe dieser Gründungsperiode entstanden auch zahlreiche weitere Bergorte, von denen einige, wie z. B. Hřebečná (Hengstererben), aufgrund ihrer Einwohnerzahl und wirtschaftlichen Bedeutung, Bergstädten gleichkamen. Zwischen 1434 und 1600 waren in Böhmen 120 Städte gegründet worden, 15 Prozent davon waren erzgebirgische Bergstädte.
Mit den Erfolgen des Bergbaus im Böhmischen Erzgebirge setzte auch in anderen Regionen Böhmens eine Welle des Aufschwungs ein. Intensiv wurde besonders im Iser- und Riesengebirge, im Böhmerwald und auf der Böhmisch-Mährischen Hochebene gearbeitet. Während des 16. Jahrhunderts wurden im Königreich Böhmen Silber- und Buntmetallerze in 140 Grubenrevieren gefördert. In den meisten davon kam es zu wesentlicher Intensivierung der Grubenarbeiten. Vor allem erhöhte sich die Nachfrage nach Blei, das die unentbehrliche Ingredienz zur Silber- und Kupferextraktion aus den polymetallischen Erzen wurde. Zu den Hauptabnehmern gehörten vor allem die Joachimsthaler Hütten, welche vorher vom Import englischen Bleis abhängig waren, dann das Kuttenberger Revier, das aus Goslar, Tarnowitz und Bytom versorgt wurde, und das Revier Rudolfov (Rudolfstadt), welches von Bleiberg in Kärnten beliefert wurde. Infolge der Nachfrage wurde die Bleiförderung Stříbro (Mies) im Böhmerwald ausgebaut, vor allem im Erzgebirge in Oloví (Bleistadt), die zu den Hauptversorgern der böhmischen Silberhütten geworden waren. In beiden Gebirgen wurde auch Kupfererz gewonnen, hauptsächlich in den erzgebirgischen Revieren Kupferberg und Kraslice (Graßlitz). Es erhöhte sich auch die Eisenerzeugung, z. B. im Erzgebirge am Irrgang (Bludná), im Eisengebirge, auf der Böhmisch-Mährischen Hochebene, im mittelböhmischen Massiv Brdy und anderswo.
Eine außerordentliche Konjunktur erlebte seit Anfang des 16. Jahrhunderts die Förderung aus Zinnerzlagerstätten, die von Sachsen auf Böhmen übergriff. Mit dem Ansteigen der Beliebtheit des Zinnes erhöhte sich seine Produktion, was sich vor allem in der Zunahme der Grubentätigkeit äußerte. Mit dem bisher ungefährdeten Ruhm des Bergreviers Krupka (Graupen) und Cínovec (Zinnwald) als traditionelle Repräsentanten des Zinnbergbaus begannen inzwischen neue Bergwerke zu konkurrieren. Der erhöhte Zinnverbrauch erregte nämlich seit Anfang des 16. Jahrhunderts das Interesse für das unverritzte Gebiet in den dichtbewaldeten Zonen des Erzgebirges, welche bisher durch die Bergbautätigkeit nicht berührt worden waren. Die Prospektoren drangen aus zwei Richtungen in die Berge vor: Einmal aus Böhmen von Joachimsthal in Richtung Boží Dar (Gottesgab), und auf sächsischer Seite von Schneeberg und Schwarzenberg aus in den Raum Horní Blatná (Platten). Anfang der 30er Jahre des 16. Jahrhunderts wurden in diesem Gebiet zwei neue Reviere vermessen, und Gottesgab und Platten - damals (bis 1546) noch zu Sachsen gehörig - wurden zu Bergstädten befördert. In den Erzgebirgstälern und auf Plateaus, häufig in Höhen über 900 und 1 000 m, begann zu jener Zeit eine lebhafte bergmännische Tätigkeit in vielen Seifen und Gruben, die oft tief in den Waldzonen lagen. Darum wurden sie treffend „waldische Zinnbergwerke“ genannt.
Die reichsten Zinnlagerstätten kamen im Kaiserwaldgebirge vor und wurden schon im 14. Jahrhundert mit verschiedenem Erfolg geseift und gewonnen. Im 16. Jahrhundert bezogen die europäischen Länder das Zinn hauptsächlich aus diesem Gebiet. Vor allem waren es die Reviere Krásno (Schönfeld) und Horní Slavkov (Schlaggenwald), in denen durch die Gewinnung aus reichen Zinngängen und Zinnstöcken seit 1516 eine neue Ära der Förderung begann. Die Zinngruben in diesem Gebiet stellten die konkurrierenden Bergbaubetriebe auf der sächsischen Seite bald in den Schatten, vor allem Altenberg, dessen dominierende Zinnproduktion sich schon vor Entdeckung der Schlaggenwalder Hauptlagerstätten zu verringern begann. Nach dem Anstieg der Förderung in den Revieren Schlaggenwald und Schönfeld in der ersten Hälfte des 16. Jahrhunderts sank der Ertrag auf den Altenberger Gruben schnell. Beide böhmischen Reviere wurden nicht nur das Ziel von Prospektoren, die scharenweise aus Sachsen hierher kamen, sondern vor allem Mittelpunkt der Interessen ausländischer Handelskreise aus Nürnberg, Leipzig, Augsburg und Antwerpen. Von dort aus wurde das böhmische Zinn nach ganz Europa transportiert, wo es auf den westeuropäischen Märkten jahrelang erfolgreich mit dem englischen Zinn konkurrierte. Der Kampf um den Zinnhandel wies ebenso dramatische Momente auf wie der Handel mit dem slowakischen und Tiroler Kupfer oder dem steyrischen Eisen.
Die Entfaltung der Bergbautätigkeit im böhmischen Erzgebirge wurde durch Verkündung der neuen montanrechtlichen Richtlinien des sächsischen Typus ermöglicht. Ihre Grundsätze entsprachen nämlich besser dem dynamischen Verlauf des Bergbaus als die Constitutiones iuris metallici, das erste böhmische Berggesetz vom Jahre 1300. Zum Muster ist die Annaberger Bergordnung vom Jahre 1509 geworden, deren Grundsätze schon im selben Jahr in die Bergordnung für Schlaggenwalder Zinnbergwerke übernommen wurden. Als ein Ganzes wurde sie im Jahre 1518 in die Joachimsthaler Bergordnung einverleibt. In den Jahren 1521 bis 1542 wurde sie dann als bergrechtliche Norm von einer Reihe böhmischer Grubenreviere übernommen. Die ergänzte Joachimsthaler Bergordnung wurde im Jahre 1548 zur königlichen Bergordnung erklärt und gleichzeitig für die Zinnbergwerke im Erzgebirge und Kaiserwaldgebirge modifiziert. Die Joachimsthaler Bergordnung ist in der Folge zum Berggesetz für alle neu erschlossenen Bergwerke in den Böhmischen Ländern geworden. Ihre Grundsätze blieben bis zur Herausgabe des allgemeinen österreichischen Berggesetzes im Jahre 1854 gültig.
Vom Erfolg des Joachimsthaler Silberbergbaus angeregt, erlebte die bergmännische Tätigkeit im Königreich Böhmen in der ersten Hälfte des 16. Jahrhunderts eine Glanzperiode. Dank steigender Erträge aus dem Bergbau nahm die Intensität der handwerklichen Produktion in den Bergstädten stetig zu. Die Zahl der Gewerbe stieg an, aber nicht nur die der gewöhnlichen, sondern auch die der Kunsthandwerke, so zum Beispiel die der Goldschmiede, der Medailleure, Stempelschneider, Steinmetze, Steinschleifer, Baumeister, Bildhauer, Metallgießer, Glasmacher, Kunstmaler und anderer spezieller Professionen, wie die Herstellung der Handsteine. Vom Aufschwung der Joachimsthaler Gewerbe zeugt die Tatsache, daß für den Anfang der 30er Jahre des 16. Jahrhunderts in der Stadt schon rund 100 Zunftshäuser nachzuweisen sind.
Besonders die Bergstadt Joachimsthal erlebte in dieser Zeit ihre besten Jahre. Im Zeitraum, in dem hier GEORGIUS AGRICOLA wirkte, entwickelte sich auch ein hohes kulturelles Niveau. Die Rektoren und Schulmeister der Joachimsthaler Lateinschule waren wohlgebildete Pädagogen und Gelehrte. An dieser Bildungsstätte entstand eine Bibliothek, die mehrere hundert Bücher zu theologischen, juristischen, historischen und naturwissenschaftlichen Themen umfaßte. Sie ermöglichte es den Joachimsthaler Geistlichen, Pädagogen, Ärzten sowie auch den Stadt- und Bergbeamten, ihre Bildung zu vervollkommnen. Zöglinge dieser Lehranstalt setzten dann das Studium an Universitäten, vor allem in Wittenberg, Leipzig, Heidelberg und Erfurt, fort.
Es war aber vom Schicksal vorbestimmt, daß Joachimsthal selbst Leidvolles erfahren mußte. Nach der Erschöpfung der reichsten Lagerstättenpartien begann die Ausbeute der „Thaler“-Silbergruben um die Mitte des 16. Jahrhunderts bedenklich zu sinken. Als AGRICOLA Joachimsthal im Jahre 1550 zum letzten Mal besuchte, wurde sein Aufenthalt durch unangenehme Ereignisse getrübt. Hatte er vor zwei Jahrzehnten den Aufschwung der Stadt und des Bergbaus erlebt, so wurde er nunmehr Zeuge des allgemeinen Niedergangs. Fast 946 Grubenbaue wurden nicht mehr belegt, und das Bergamt gab nur 34 Schürfbewilligungen aus. In den nachfolgenden Jahren erhöhte sich noch die Zahl der Gruben und Stollen, in denen die Arbeit unterbrochen oder ganz verlassen wurde. Die Anzahl der Grubenbaue mit aktiver Bilanz betrug durchschnittlich 30 Betriebe.
Die Stadt und das Revier Joachimsthal erlebten eine strenge Rezession, und auch die Zukunftsaussichten waren düster. Der Verfall des Bergbaus wurde in den 60er Jahren des 16. Jahrhunderts noch durch Inflation beschleunigt. Die Jahreserträge gingen in den letzten Dezennien des 16. Jahrhunderts auf rund 1500 kg Silber zurück, hervorgerufen durch Interessenverlust der ausländischen Gewerke am Bergbau. Teuerungen während der sogenannten Preisrevolution, die wiederholt in Wellen durch ganz Europa ihren Lauf nahmen, hatten in der zweiten Hälfte des 16. Jahrhunderts auch Joachimsthal ergriffen. An der Wende zum 17. Jahrhundert kam es zu fast 300prozentiger Teuerung der Lebensmittel und zu Preissteigerungen im Bereich der Wirtschaft. Der Stadt im „Thal“ widerfuhr das gleiche Schicksal wie den sächsischen Bergstädten Schneeberg, Annaberg und Buchholz, wo zu dieser Zeit der Bergbaubetrieb fast zum Erliegen kam. Im Jahr 1594 waren im Joachimsthaler Grubenrevier gerade noch 80 Bergleute beschäftigt. Die Ausbeute aus den gebliebenen Grubenbauen erreichte im selben Jahr kaum 10 000 Taler. Die Einwohnerzahl von Joachimsthal sank im Jahre 1601 auf nur noch 2177 Personen.
St. Joachimsthal erreichte in der ökonomischen Entwicklung des Erzgebirges wie auch des Königreiches Böhmen einen besonderen Glanz. Während der bergmännischen Tätigkeit im 16. Jahrhundert wurde aus diesem Grubenrevier ein Gesamtertrag von rund 307 000 kg Silber erzielt. Den Ertrag dieses Metalls aus allen Revieren in den Böhmischen Ländern kann man auf annähernd 800 000 kg schätzen. Die bergbauliche Produktion - nur der wichtigsten böhmischen Grubenreviere im 16. Jahrhundert - wurde im Jahre 1629 amtlich auf 36,5 Millionen Taler (ohne Eisenproduktion) geschätzt.
Es unterliegt keinem Zweifel, daß der Bergstadt Joachimsthal, als einem der Hauptinitiatoren der Bergbauaktivitäten im Königreich Böhmen, in der Geschichte ein Ehrenplatz vorbehalten bleibt. Es muß zum Schluß noch erwähnt werden, daß im Joachimsthaler Revier im Verlauf des 16. Jahrhunderts eine Reihe von Maschinenbauprinzipien erprobt wurde, die die Grundlage für die Entwicklung der Grubentechnik der nächsten zwei Jahrhunderten bildeten. In der Montanhistoriographie hat sich darum für diese Zeitperiode der Begriff „Anfänge der Grubenmechanisation“ eingebürgert. Auch zur allgemeinen Kulturentfaltung hat die Bergstadt Joachimsthal Bedeutendes beigetragen. Dank des Wirkens des Naturwissenschaftlers GEORGIUS AGRICOLA, des Pfarrers JOHANNES MATHESIUS und des Musikers NICOLAUS HERMAN und einer Reihe weiterer gebildeter Persönlichkeiten hatte sich diese erzgebirgische Stadt an der Schwelle zur Neuzeit damit in den Kreis bedeutender europäischer Zentren des Humanismus und der Renaissance eingereiht.
Ložiska cínu v oblasti Slavkovského lesa
Pavel Beran (Sokolov)
Úvod
Významnější ložiska cínu na území České republiky jsou soustředěna do prostorově poměrně omezené oblasti Slavkovského lesa a Krušných hor. Jejich význam v historickém vývoji byl mimořádný a těžba z českých a saských ložisek v období 15.-16. století dosáhla světového významu. Nelze opomenout vliv těžby cínu na vývoj moderních hornických technologií, které se právě v uvedeném období formovaly a které poprvé kodifikoval GEORGIUS AGRICOLA, působící v 16. století v Jáchymově. Dovoluji si zde ve stručnosti shrnout nejvýznamnější lokality s uvedením jejich schematizované geologické stavby a historie těžby. Uvedený přehled poskytuje obrázek o těžbě této suroviny na našem území, soustředěné do tří geografických oblastí: Slavkovského lesa, západních Krušných hor a východních Krušných hor. Ostatní ložiska v Českém masivu měla jen podružný význam.
Ložiska cínu v oblasti Slavkovského lesa
Ložiska cínu v oblasti Slavkovského lesa představují nejvýznamnější akumulaci tohoto kovu na území našeho státu. Cínová ložiska způsobila ve středověku kolonizaci celé oblasti a velký rozvoj řady městských center. Celá oblast Slavkovského lesa, především pak doly v trojúhelníku Horní Slavkov-Krásno-Čistá, patří k nejstarším hornickým revírům u nás a možno říci, že i ve střední Evropě. Nejstarší pokusy s hlubinným dobýváním rud je možno klást podle posledních výzkumů do druhé poloviny 12. století. Greizeny, pocházející ze zdejších ložisek, byly nalezeny při archeologických výzkumech v základech sokolovského a loketského hradu, které byly datovány právě do druhé poloviny 12. století. Z toho je zřejmé, že hlušinový kámen získaný při těžbě cínové rudy byl využíván jako levná a kvalitní surovina ke stavebním účelům v širším okolí ložisek.
První pokusy o hlubinnou těžbu byly pravděpodobně provedeny na ložisku Vysoký kámen u Krásna. Tato mohutná skála, která vlastně představuje část jaspisem a křemenem vyplněné a později obnažené tektonické poruchy, jistě upoutala pozornost tehdejších prospektorů. Po prvních nálezech vzniká v pravém slova smyslu „cínová horečka“. Do oblasti proudí množství nových pracovních sil, dochází k rychlému rozvoji měst. Vrchol tohoto snažení pak můžeme zařadit do přelomu 15. a 16. století. Postupem doby těžba ve většině lokalit upadá s jednotlivými více či méně úspěšnými pokusy o obnovení těžby. Poslední rozsáhlejší těžba byla nastartována druhou světovou válkou a byla ukončena likvidací dolů v devadesátých letech 20. století. Historicky byl zájem o suroviny v tomto regionu podpořen i nálezy stříbrných a po druhé světové válce i uranových rud, které však paradoxně místo očekávaného rozvoje způsobily oblasti v podstatě zkázu.
V uvedené oblasti se vyskytla řada různě velkých ložisek a ložiskových indicií, které byly v průběhu času předmětem zájmu. Z těch nejvýznamnějších si můžeme připomenout Huberův peň, Schnödův peň, žilný systém Gellnauer, Vysoký kámen, Koník, Šibeník, Hanskou elevaci, Borový vrch, Špičák, Čistou či peň Steinbruchswald u obce Prameny.
Oblast Slavkovského lesa tvoří západní část geoantiklinály tepelského krystalinického komplexu. Krystalinikum je na velké části území proraženo variskými žulami. Žulový komplex souvisí pod terciérními sedimenty sokolovské pánve s jeho severní nejdecko-eibenstockou částí.
V krystalinickém plášti rozlišujeme „slavkovské jádro“, tvořené migmatitizovanými pararulami a žulorulami, zvrásněnými do podoby silně stlačených antiklinál a synklinál místy až v „šupinovém“ vývoji. Pokleslá část slavkovského jádra v oblasti Krásna a Horního Slavkova se označuje jako Slavkovská rulová kra.
Petrograficky je tento rulový komplex tvořen převážně biotitickými pararulami, migmatity, ortorulami, amfibolity a kvarcity.
Z hlediska výskytu Sn,W mineralizace jsou předmětem zájmu především granitoidní horniny, vázáné na intruzi Karlovarského žulového plutonu. Tyto jsou, podobně jako v celé oblasti Krušných hor, děleny na dva hlavní intruzivní komplexy - normální „horské“ žuly a mladší autometamorfované „krušnohorské (rudohorské)“ žuly. Granitoidy skupiny horských žul tvoří hlavní masu vyvřelin Slavkovského lesa v oblasti Karlovy Vary-Bečov-Lázně Kynžvart-Loket. Žuly mladší skupiny vystupují ve dvou hlavních komplexech: v masivu Krudum západně od Horního Slavkova a v jižnějším masivu Lesného a Lysiny. Tyto autometamorfované krušnohorské žuly se dělí na řadu dílčích facií: typ Svárov, Třídomí, dvojslídná žula typu Milíře, lithná a topazová žula typu Čistá a Jelení, albitická žula Vysoký kámen aj.
Průmyslová ložiska Sn,W rud jsou vázána obvykle na greizenové zóny ve pních a v příkontaktních zónách v autometamorfovaných krušnohorských žulách. Nejvyšší partie pňů a přilehlé endokontaktní úseky zaujímají greizenové zóny značně složité morfologie, vytvořené intenzivním postmagmatickým procesem z autometamorfované albitické, lithno-topazové žuly. Proces greizenizace, který je nejdůležitější postmagmatickou přeměnou v této oblasti, probíhal ve složitém procesu metasomatických přeměn, provázených přenosem celé řady komponent. Směrem do hloubky greizeny přecházejí nejprve do částečně greizenizované žuly, později většinou silně rozložené, kaolinizované a sericitizované žuly, při současném zvyšování obsahu albitu. Dále do hloubky přechází greizenizovaná žula objevením se draselného živce vedle albitu do normální, středně zrnité, albitické lithno-topazové žuly, která byla pravděpodobně původní horninou všech elevací v oblasti.
Tektonicky se v oblasti projevují dva hlavní směry SZ-JV a JZ-SV. Oba vznikly v mladších fázích variské orogeneze a pohyby na mnohých těchto liniích se několikrát opakovaly. Poruchy jiných směrů jsou ojedinělé.
Velmi zajímavá je mineralogie lokalit. Z Sn,W ložisek v oblasti Horního Slavkova a Krásna bylo doposud popsáno cca 260 nerostných druhů a odrůd, včetně starých označení. Tímto počtem, který nezahrnuje nerosty žil pětiprvkové formace v plášti, se řadí zdejší ložiska k nejbohatším mineralogickým lokalitám v Evropě a z našich lokalit je lze přirovnat k Jáchymovu nebo Příbrami.
Huberův a Schnödův peň
Jedná se o dva vrcholy jediné žulové elevace, založené na staré poruše, protažené ve směru SV-JZ, které se spojují asi 130 m pod povrchem, tj. v úrovni 500 m n. m., což je shodou okolností i průměrná úroveň žulového reliéfu v podloží rul v tomto úseku. Vrcholové partie obou pňů mají přibližně tvar zvonů s eliptickými základnami a do hloubky se plynule rozšiřují. Menší Schnödův peň byl skryt pod cca 70 m mocným rulovým pláštěm. Rozsáhlejší Huberův peň byl uložen výše a zřejmě vycházel na původní povrch.
V předpolích obou pňů jsou vyvinuty ploché elevace žul, místy bohatě zrudněné. Na SZ je to tzv. severozápadní předpolí (oblast tzv. Janečkových zásob). Na JV je to protáhlá elevace Gellnauer, která sloužila jako kořenová zóna systému křemenných žil v plášti směru SV-JZ.
Kontakt s pláštěm je na SV a JV strmější, zatímco na SZ a JZ je mírně ukloněn a plynule přechází do povrchu autometamorfované žuly pod rulovým pláštěm. Styk pňů s nadložním krystalinikem je diskordantní a většinou ostrý, magmatické povahy. V řadě míst došlo k vytvoření obruby okrajového pegmatitu, tzv. stockscheideru. Ve výplni obou pňů jsou i přes nepravidelný průběh greizenových těles a přes velmi rozšířené mladší přeměny, které místy postihují i samotné greizeny, patrné vcelku shodné vertikální změny.
Svrchní části obou pňů a příkontaktní zóny zaujímal masivní greizen. Do hloubky přibývá greizenizovaných žul v různém stupni alterace, až výplň přechází plynule do původní albitické lithno-topazové žuly. Z rudních minerálů jsou v rudních tělesech hojné vedle kasiteritu a wolframitu též arzenopyrit (jen v Huberově pni), sfalerit, chalkopyrit. Zrudnění je velmi nepravidelně rozmístěno a obsahy užitkových složek jsou velmi variabilní. Sn,W mineralizace se vytvořila ve vrchlících obou pňů v endokontaktu s pláštěm. Obvyklá kovnatost rud se pohybuje mezi 0,2 a 0,4 % Sn.
Elevace Gellnauer (jihovýchodní předpolí pňů)
Jedná se v podstatě o jihovýchodní pokračování hlavních Krásenských pňů. Protáhlá plochá elevace ve směru SV-JZ tvoří kořenovou zónu žilného systému Gellnauer. Obsahy Sn se pohybují v rozmezí 0,12-0,43 %. V této části ložiska byly v některých úsecích zajímavé poměrně vysoké obsahy Cu (okolo 0,3 %). Celkově tato část ložiska Krásno patří k rudám s nízkými obsahy užitkových složek.
SZ předpolí
Protáhlá plochá elevace na SZ předpolí krásenských pňů, která bývá nazývána též „Janečkovy zásoby“. Jedná se o velmi dobře upravitelné Sn,W rudy s kovnatostí v rozmezí 0,2 a 0,5 % Sn. V této elevaci se vyskytly velmi bohaté rudy vázané na greizeny a alterované žuly. Je to zároveň oblast s nejmocněji vyvinutým okrajovým pegmatitem (místy mocným až 4 m).
Žilný systém Gellnauer
Systém křemenných žil směru SV-JZ, sledující směr spojnice obou hlavních krásenských pňů. Tyto žíly byly tvořeny bílým křemenem s obsahem rudních minerálů. Jejich mocnost se pohybovala v rozmezí 5-50 cm. Jako nejbohatší a nejvýznamnější je možno uvést žíly Marie, Gellnávská, Ondřejská, Antonín, Puklinová aj. Tyto žíly byly předmětem těžby v dřívějších obdobích. Naposledy byly těženy za první světové války jámou Vilém (dříve Wilhelm, Ďuriš, jáma Krásno).
Severní ložisková zóna
Jedná se o oblast cínových ložisek Hánské elevace, Smrčinské elevace, Špičáku či na Borovém vrchu. Zrudnění je zde vázáno na greizenizované polohy, křemenné žíly a endokontakt elevací.
Vysoký kámen
Drobné ložisko Sn rud, Vysoký kámen, leží v jihozápadním pokračování linie, spojující oba hlavní krásenské pně. Ložisko je situováno při severozápadním okraji obce Krásno. Peň Vysokého kamene je po geologické stránce obdobou krásenských pňů. Svrchní část zachovaného zbytku pně je tvořena poměrně hrubozrnným topazovo-slídnatým greizenem, který směrem do hloubky přechází do greizenizované žuly. Původní peň byl tvořen elevací žuly SV-JZ směru a jeho rozměr před denudací činil v úrovni dnešního povrchu zhruba 200 x 300 m, tzn. byl asi poněkud větší než oba známé pně v Krásně. Těleso greizenu, složené z několika zón, dosahuje vcelku mocnosti 40-60 m s vyklenutím vzhůru v centrální části a sleduje morfologii kontaktu. Hlavní formou zrudnění na ložisku jsou impregnace kasiteritu a ojediněle i wolframitu v greizenech a v greizenizovaných žulách. Rudní tělesa jsou mnohem menšího rozsahu než vlastní greizenová tělesa. Jejich morfologie je zcela nepravidelná. Obsahy užitkové složky se pohybují v průměru mezi 0,12 a 0,17 % Sn.
Koník
Ložisko je situováno při jihovýchodním okraji masivu Krudum. Krystalinický plášť je tvořen migmatitizovanými biotitickými pararulami. Greizenizované žuly a greizeny tvoří v endokontaktní zóně masivu deskovitá nebo čočkovitá tělesa, probíhající zhruba paralelně s kontaktem. Na ložisku jsou vyvinuty čtyři zóny greizenizace, z nichž nejmocnější dosahuje cca 20 m. Greizenizované polohy jsou od sebe odděleny polohami různě intenzivně sericitizovaných a fluoritizovaných žul. Sn,W zrudnění je tvořeno jemně rozptýleným kasiteritem a wolframitem. Rudní tělesa svým tvarem a lokalizací nesouhlasí se zónami greizenizace. Obsahy Sn se pohybují mezi 0,12 a 0,25 %.
Čistá - Jeroným
Ložisko Sn rud masového typu u Čisté bylo v historii těženo ve výchozové části štolou a jámou Jeroným. Leží při jihozápadním okraji masivu Krudum. Je tvořeno chudými mocnými rudními čočkami v endokontaktu rulového pláště. Kontakt rul a žul má úklon 20-35°. Ložisková struktura je vázána na apikální část elevace lithno-topazové žuly. V elevaci převládá středně zrnitá porfyrická žula typu Čistá. Zrudnění je vyvinuto ve formě impregnací v průvodních horninách (žulách, greizenech) nebo v podobě drobných rudních žilek s křemennou výplní. Obsahy cínu se pohybují v rozmezí 0,1 až 0,4 %.
Ostatní drobná ložiska a indicie
V uvedené oblasti existuje velké množství drobných ložisek a ložiskových struktur s Sn,W mineralizací. Z těch nejdůležitějších je možno uvést Sklenný vrch u Čisté, Šibeník, Třídomí, Milíře, Borový vrch, Čistý potok, Lánský Dvůr, Prameny aj. Tyto lokality jsou menšího významu, ale v historických dobách byly mnohdy těženy. Mimo ně by bylo možné uvést řadu lokalit rozsypů, ať již přírodního původu, nebo původu antropogenního, jako pozůstatky po úpravnické činnosti předešlých generací.
Zvláštní pozornost si možná zaslouží ložisko Steinbruchswald u Pramenů, které v době nálezu skýtalo tak velké naděje, že bylo nazýváno „Nový Hub“. Těžba z této lokality však byla celkově nízká a slibná očekávání se rozplynula s postupem těžby na této lokalitě.
Zobrazit původní německé znění
Zinnfundorte im Gebiet des Kaiserwaldes
Pavel Beran (Sokolov)
Die bekannteren Fundorte von Zinn auf dem Gebiet der Tschechischen Republik konzentrieren sich auf ein räumlich relativ begrenztes Gebiet des Kaiserwaldes und des Erzgebirges. Ihre Bedeutung im Rahmen der historischen Entwicklung war außerordentlich, und die Förderung aus den tschechischen und sächsischen Fundorten im Zeitraum vom 15. bis 16. Jahrhundert erreichte Weltbedeutung. Nicht zu übersehen ist auch der Einfluß der Zinnförderung auf die Entwicklung moderner Bergbautechnologien, die sich genau im bereits erwähnten Zeitraum formierten und zum ersten Mal im 16. Jahrhundert von dem in Joachimstal tätigen GEORGIUS AGRICOLA beschrieben wurden. Ich erlaube mir hier in aller Kürze, die bedeutendsten Lokalitäten zusammenzufassen, inklusive einer Übersicht über ihren schematischen geologischen Aufbau und die Geschichte der Förderung. Diese Übersicht zeichnet ein Bild der Förderung des Rohstoffes Zinn auf tschechischem Gebiet, konzentriert auf drei geographische Gebiete: Kaiserwald, westliches Erzgebirge und östliches Erzgebirge. Andere Fundorte im Tschechischen Massiv hatten nur sekundäre Bedeutung.
Zinnfundorte im Gebiet des Kaiserwaldes
Die Zinnfundorte im Gebiet des Kaiserwaldes stellen das bedeutendste Vorkommen dieses Metalls auf dem Gebiet des tschechischen Staates dar. Sie führten im Mittelalter zur intensiveren Besiedelung des ganzen Gebietes und zum Aufschwung vieler Stadtzentren. Das ganze Gebiet des Kaiserwaldes, vor allem aber die Gruben im Dreieck Slavkov-Krásno-Čistá, gehört zu den ältesten Bergbaurevieren Tschechiens, man kann sogar sagen: von ganz Mitteleuropa. Die ältesten Versuche, Erze im Tiefbau zu gewinnen, reichen nach neuesten Forschungen in die zweite Hälfte des 12. Jahrhunderts zurück. Die Greisen aus den einheimischen Lagerstätten wurden bei archäologischen Forschungen in Bereichen der Falkenauer und Ellbogener Burg entdeckt und lassen sich sogar auf die zweite Hälfte des 12. Jahrhunderts datierten. Es ist offensichtlich, daß das taube Gestein, das bei der Zinnförderung abfiel, als billiger und qualitativ hochwertiger Rohstoff zu Bauzwecken in der weiteren Umgebung der Fundorte genutzt wurde. Die ersten Versuche zur Förderung im Tiefbau wurden wahrscheinlich im Fundort Vysoký kámen bei Krásno durchgeführt. Dieser mächtige Felsen, der eigentlich einen Teil der mit Jaspis und Quarz gefüllten und später freigelegten tektonischen Störung darstellt, hat mit hoher Wahrscheinlichkeit die Aufmerksamkeit der damaligen Prospektoren hervorgerufen.
Nach den ersten Funden entstand im wahrsten Sinn des Wortes ein „Zinn-Fieber“. In dieses Gebiet strömte eine Menge neuer Arbeitskräfte, und es kam zur schnellen Entwicklung von Städten. Der Höhepunkt dieser Bewegungen wurde an der Wende vom 15. zu 16. Jahrhundert erreicht. Im Laufe der Zeit ging die Förderung in den meisten Revieren mit mehr oder weniger erfolgreichen Versuchen um deren Erneuerung zurück. Die letzte umfangreichere Förderung wurde mit dem Zweiten Weltkrieg wieder aufgenommen und mit der Liquidation von Bergwerken in den 90er Jahren des 20. Jahrhundert beendet. Historisch wurde das Interesse an Rohstoffen in dieser Region auch durch die Funde von Silber-, nach dem 2. Weltkrieg auch von Uranerzen, unterstützt, die aber paradoxerweise statt des erwarteten Aufschwungs den Niedergang des Gebietes verursachten.
Im erwähnten Gebiet tauchte auch eine Reihe von unterschiedlich großen Lagerstätte und Fundorten auf, die im Laufe der Zeit Gegenstand des Interesses wurden. Von den bedeutendsten können wir erwähnen: Huberův peň (Huberstock), Schnödův peň (Schnödstock), Gangsystem Gellnauer, Vysoký kámen (Hochstein), Koník, Šibeník, Hanská, Borový vrch, Špičák, Čistá oder Stock Steinbruchswald bei der Gemeinde Prameny.
Das Gebiet des Kaiserwaldes bildet den westlichen Teil der Geoantiklinale des Teplaer Kristallins. Das Kristallin wird auf einem Großteil des Gebietes von variszischem Granit durchbrochen. Der Granitkomplex, unter den tertiären Sedimenten des Falkenauer Beckens gelegen, steht in Verbindung mit dem nördlichen Nejdek-Eibenstocker Teil. Im kristallinen Mantel unterscheiden wir den „Kaiserwalder Kern“, der von migmatischen Paragneisen und granitischen Gneisen gebildet wird. Er ist stark gefaltet und erreicht die Form von zusammengedrückten Antiklinalen und Synklinalen, örtlich sogar von „Schuppen“. Der abgesunkene Teil des Kaiserwalder Kernes im Gebiet Krásno und Horní Slavkov wird als Kaiserwalder Gneisscholle bezeichnet. Petrographisch wird dieser Gneiskomplex überwiegend durch biotitische Paragneise, Migmatite, Orthogneise, Amphibolite und Quarzite gebildet.
Aus der Sicht des Vorkommens einer Sn-W-Mineralisation sind vor allem jene granitoiden Gesteine von Interesse, die an die Intrusion des Karlsbader Granitplutons gebunden sind. Diese sind, ähnlich wie im ganzen Erzgebirge, in zwei intrusive Hauptkomplexe geteilt: in normale „Berggranite“ und in die jüngeren autometamorphen „Erzgebirgsgranite“. Die Granitoide aus der Gruppe der „Berggranite“ bilden die Hauptmasse der Ergußgesteine des Kaiserwaldes im Gebiet von Karlsbad-Bečov-Königswart-Elbogen. Die Granite der jüngeren Gruppe treten in zwei Hauptkomplexen auf: im Massiv Krudum westlich von Horní Slavkov und im südlich gelegenen Massiv von Lesný und Lysiny. Diese autometamorphen erzgebirgischen Granite teilt man ein in eine Reihe von Teilfacien, wie Typ Svárov, Třídomí, Zweiglimmergranite von Typ Milíř, Lithium- und Topasgranit von Typ Čistá und Jelení, albitischer Granit Vysoký kámen u. a.
„Industrielle“ Lagerstätten von Sn-W-Erzen sind gewöhnlich an Greisenzonen in Stöcken und an die Kontaktzonen in den autometamorphen erzgebirgischen Graniten gebunden. Die obersten Partien von Stöcken und anliegenden endogenen Kontaktabschnitten werden durch Greisenzonen gebildet. Das sind außerordentlich komplizierte morphologische Bildungen, die durch einen intensiven postmagmatischen Prozeß aus den autometamorphen albitischen Lithium-Topasgraniten gebildet wurden. Der Prozeß der Vergreisenung, der die wichtigste postmagmatische Umgestaltung in diesem Gebiet darstellt, lief in einem komplizierten Prozeß metasomatischer Umgestaltung ab und wurde durch die Übertragung vieler Komponenten begleitet. Zur Tiefe hin gehen die Greisen zuerst in den teilweise vergreisten Granit, später in den meist stark zersetzten kaolinisierten und serizitisierten Granit über, bei gleichzeitiger Erhöhung des Gehalts an Albit. Noch weiter in der Tiefe geht der vergreiste Granit durch das Auftreten von kalihaltigem Feldspat neben dem Albit in den normalen Granit über, der wahrscheinlich das ursprüngliche Gestein in diesem Gebiet war.
Tektonisch zeigen sich im betrachteten Gebiet die zwei Hauptrichtungen Nordwest-Südost und Nordost-Südwest. Beide entstanden in den jüngeren Phasen der variszischen Orogenese, die Bewegungen in den meisten dieser Linien haben sich mehrmals wiederholt. Störungen in anderen Richtungen traten nur vereinzelt auf. Sehr interessant ist die Mineralogie der Fundorte. Aus den Sn- und W-Lagerstätten im Gebiet von Schlaggenwald und Krásno wurden bis heute ca. 260 Gesteinsarten und Typen beschrieben, einschließlich der alten Bezeichnungen. Mit dieser Zahl, zu der nicht die Mineralien der Erzgänge der aus fünf Elementen bestehenden Formationen im Mantel zu zählen sind, sind die hiesigen Fundorte den mineralisch reichsten Lokalitäten in Europa zuzuordnen, vergleichbar mit unseren Lagerstätten Joachimsthal und Příbram.
Huber- und Schnödstock
Hier handelt es sich um zwei Gipfel eines Granitausbruches auf einer alten Störung, die sich in Richtung Nordost-Südwest zieht und sich etwa 130 Meter unter der Oberfläche verbindet, d. h. in der Höhe 500 m ü. NN., was zufälligerweise auch der durchschnittlichen Höhe des Granitreliefs in der Gneissohle in diesem Abschnitt entspricht. Die oberen Partien von beiden Stöcken haben ungefähr die Form von Glocken mit elliptischen Grundflächen, die sich fließend in die Tiefe ausbreiten. Der kleinere Schnödstock lag unter einem 70 Meter mächtigen Gneismantel versteckt, der größere Huberstock ist höher gelegen und ist wahrscheinlich zu der ursprünglichen Oberfläche hin herausgetreten.
In den Vorfeldern von beiden Stöcken sind flache Granitausbrüche vorhanden, zum Teil reichhaltig mit Erz durchsetzt. Im Nordwesten ist das sogenannte Nordwest-Vorfeld, das Gebiet des sog. Janeček-Lagers. Im Südosten ist der sich erstreckende Ausbruch Gellnauer, der die Kernzone im System von Quarzadern im Mantel in Richtung Nordost-Südwest bildete.
Der Kontakt mit dem Mantel ist in Nordost und Südost steiler, während er in Nordwest und Südwest leicht seitwärts verläuft und fließend in die Oberfläche des autometamorphen Granits unter dem Gneismantel übergeht. Der Kontakt von den Stöcken zum Firstkristallin ist diskordant, meist scharf und von magmatischem Charakter. An vielen Stellen kam es zur Entstehung einer Einfassung des Randpegmatites - der sogenannte Stockscheider. In der Ausfüllung von beiden Stöcken gibt es trotz des unregelmäßigen Durchlaufs der Greisenkörper und der sehr verbreiteten jüngeren Veränderung, die ab und zu auch die alleinstehenden Greisen erfaßt, offensichtliche auch gänzlich übereinstimmende vertikale Veränderungen.
Die oberen Teile von beiden Stöcken und exogenen Zonen umfaßt ein massiver Greisen. In die Tiefe hinein nimmt der Grad der Vergreisung der Granite zu, bis die Anreicherung fließend in den ursprünglichen albitischen Lithium-Topas-Granit übergeht. Der Erzkörper ist mit zahlreichen Erzmineralien angereichert: neben Kassiterit und Wolframit auch Arsenopyrit (nur im Huberstock), Sphalerit und Chalkopyrit. Die Vererzung ist sehr unregelmäßig verteilt, und die Inhalte der nutzbaren Bestandteile sind sehr variabel. Die Sn- und W-Mineralisation entstand im Hutbereich beider Stöcke im endogenen Kontakt mit dem Mantel. Der Metallgehalt der Erze bewegt sich gewöhnlich zwischen 0,2 und 0,4 % Sn.
Das Revier Gellnauer (SO Vorfeld der Stöcke)
Hier handelt es sich eigentlich um die südöstliche Fortsetzung der Hauptstöcke von Krásno. Die flache Erstreckung des Reviers in Richtung NO-SW bildet die Kernzone des Gellnauer Gangsystems. Die Gehalte von Sn bewegen sich zwischen 0,12 bis 0,43 %. In diesem Teil des Fundortes traten in einigen Abschnitten bemerkenswerte, verhältnismäßig hohe Gehalte von Cu (etwa 0,3 %) auf. In dem Teil des Fundortes Krásno wurden Erze mit eher niedrigen Gehalten nutzbarer Mineralien gefunden.
NW-Vorfeld
Der weitestgehend flache Verlauf im NW-Vorfeld der Stöcke von Krásno wird auch als Janeček-Lager bezeichnet. Hierbei handelt es sich um sehr gut aufzubereitende Sn-W-Erze mit einem Metallgehalt zwischen 0,2 und 0,5 % Sn. In diesem Revier kamen auch sehr reichhaltige Erze vor, gebunden an Greisen und unterschiedliche Granite. Es ist dies zugleich ein Gebiet mit einem mächtigen Randpegmatit, der örtlich bis zu 4 Meter Mächtigkeit erreicht.
Das Gangsystem Gellnauer
Das System der NO-SW streichenden Quarzgängen entspricht auch der Richtung der Verbindungslinie zwischen beiden Hauptstöcken von Krásno. Die Gänge wurden von weißem Quarz gebildet, die mit Erzmineralen angereichert sind. Ihre Mächtigkeit erreichte zwischen 5 und 50 cm. Als reichste und bedeutendste kann man folgende Gänge erwähnen: Maria, Gellnávská, Ondřejská, Antonín, Puklinová u. a., diese Gänge waren Gegenstand der Förderung in früheren Zeiten. Zuletzt wurden sie im 1. Weltkrieg abgebaut (Grube Vilém, früher Wilhelm, Ďuriš, Grube Krásno).
Nördliche Fundortzone
Hier handelt es sich um ein Gebiet von Zinnlagerstätten - Revier Hánská, Smrčiny, Špičák und Borový vrch. Die Vererzung ist hier an die vergreisten Lagen, Quarzgänge und den Endokontakt gebunden.
Vysoký kámen
Der kleine Fundort von Zinnerzen, Vysoký kámen, liegt in der südwestlichen Fortsetzung jener Linie, die die beiden Hauptstöcke von Krásno verbindet und am nordwestlichen Rand des Dorfes Krásno verläuft. Der Stock von Schlaggenwald ist geologisch gesehen eine Analogie der Stöcke von Krásno. Der obere Teil des erhaltenen Stockrestes ist aus relativ grobkörnigen topashaltigen, gneisähnlichen Greisen gebildet, der zur Tiefe hin in vergreisten Granit übergeht. Der ursprüngliche Stock wurde vom Granitkörper in NO-SW Richtung gebildet, vor der Abtragung erreichte er auf dem Niveau der heutigen Oberfläche eine Fläche von 200 mal 300 Metern, d. h., er war vermutlich größer als für die beiden Stöcke von Krásno nachgewiesen. Der zonar aufgebaute Greisenkörper erreicht im Ganzen eine Mächtigkeit von 40 bis 60 Metern und ist im Zentralteil nach oben aufgewölbt, folgt also der Morphologie des Kontaktes. Haupttyp der Vererzung sind Imprägnationen von Kassiterit und vereinzelt auch von Wolframit in den Greisen und in den vergreisten Graniten. Die Erzkörper haben eine kleinere Ausdehnung als die eigentlichen Greisenkörper. Ihre Morphologie ist recht unregelmäßig. Die nutzbaren Gehalte bewegen sich im Durchschnitt zwischen 0,12 und 0,17 % Sn.
Koník
Der Fundort liegt am südöstlichen Rand des Krudum-Massivs. Der kristalline Mantel ist von migmatischen, biotitischen Paragneisen gebildet. Die vergreisten Granite und die Greisen bilden in der Endokontaktzone des Massivs tafel- oder linsenförmige Körper, die fast parallel zum Kontakt verlaufen. Im Fundort sind vier Zonen der Greisenbildung entwickelt, von denen die mächtigste ca. 20 Meter erreicht. Die vergreisten Bereiche sind voneinander getrennt durch Lagen unterschiedlich intensiv serizitisierter und fluortisierter Granite. Die Sn-W-Vererzung wird durch feinverteilten Kassiterit und Wolframit gebildet. Die Erzkörper stimmen in Gestalt und Lage nicht mit den Greisenzonen überein. Die Gehalte von Sn bewegen sich zwischen 0,12 und 0,25 %.
Čistá-Jeroným
Zinnerz im Massiv der Lagerstätte bei Čistá wurde ehemals im ausgehenden Bereich gefördert, der Abbau erfolgte durch Stolln und durch die Grube Hieronymus. Die Lagerstätte liegt am südwestlichen Rande des Krudum-Massivs und wird von geringmächtigen Erzlinsen im Endokontakt des Gneismantels gebildet. Der Kontakt von Gneisen und Graniten hat ein Einfallen von 20 bis 35 Grad. Die Struktur des Fundortes ist an den apikalen Teil des Reliefs von Lithium-Topas-Granit gebunden. In der Lagerstätte überwiegt der mittelkörnige porphyrische Granit vom Typ Čistá. Die Vererzung tritt auf als Imprägnation in Nebengesteinen (Granite, Greisen) oder in Gestalt von kleinen, mit Quarz angereicherten Erzgängchen. Die Gehalte des Zinns bewegen sich zwischen 0,1 und 0,4 %.
Sonstige kleine Fundorte und Anreicherungen
Im erwähnten Gebiet existiert eine große Zahl von kleinen Fundorten und Lagerstättenstrukturen mit Sn-W-Mineralisation. Zu den bedeutendsten zählen: Sklenný Berg bei Čistá, Šibeník, Třídomí, Milíře, Borový Berg, Sauberer Bach, Lánský Hof, Prameny u. a. Diese Gebiete sind von geringerer Bedeutung, waren aber in zurückliegender Zeit häufig Gegenstand einer Erzgewinnung. Daneben könnte man eine Reihe von Seifen erwähnen, die entweder natürlicher oder anthropogener Herkunft sind, also auf Aufbereitungsarbeiten vorheriger Generationen hinweist.
Besondere Aufmerksamkeit verdient vielleicht der Fundort Steinbruchswald bei Prameny; dieser weckte in der Zeit der Entdeckung derart viele Hoffnungen, so daß er „Nový Hub“41 genannt wurde. Die Förderung in dieser Lagerstätte war aber insgesamt so niedrig, daß sich die Erwartungen im Laufe der Zeit nicht erfüllen konnten.
---
41 Nový = neu; für das Wort Hub gibt es jedoch keine deutsche Entsprechung (Anmerkung des Übersetzers).
Ložiska cínu v oblasti Karlovarského žulového plutonu a v přilehlém krystaliniku v západních Krušných horách
Ložiska cínu v oblasti Karlovarského žulového plutonu a v přilehlém krystaliniku v západních Krušných horách
Jedná se o ložiska označovaná v literatuře často jako tzv. „lesní cínové doly“.
Přebuz
Ložisko je po geologické stránce představováno rudní zónou o mocnosti mezi 100 a 300 metry, přičemž je v tomto rudním pásmu řada souběžných pruhů greizenů o mocnosti zpravidla několika decimetrů; lokálně jednoho až pěti metrů. Vlastní ložisko je uloženo v autometamorfované rudohorské žule, ve směru severovýchod-jihozápad o úklonu 85 až 90° k severozápadu.
Přebuz byla založena roku 1493 a záhy přešla do majetku KAŠPARA ŠLIKA. Práce na cín byly na tehdejší dobu značného rozsahu. Obsahy cínu na žilných greizenech dosahovaly vzácně až 11 %. Největší rozmach dolování byl za FERDINANDA I. v polovině 16. století, kdy se dolovalo na 45 žilách. Po bitvě na Bílé hoře nastal úpadek, vzniklý odchodem havířů do Saska. Dolování bylo obnoveno v roce 1670. Poslední zprávy o těžbě pocházejí z roku 1793; poslední cínová pec vyhasla v roce 1805. Na přelomu 19. a 20. století se objevují další pokusy o obnovení těžby. Za první republiky se na ložisku vystřídalo několik těžařských společností s rozdílnými výsledky těžby. Za druhé světové války získala doly společnost „Gewerkschaft Zinnwald-Bergbau“, která zahájila rozsáhlé přípravné práce; byla postavena i nová úpravna. Po válce došlo k přehodnocení ložiska a provedený průzkum v padesátých letech určil jeho konečný osud. V roce 1958 byly veškeré práce zastaveny a ložisko opuštěno. Na místě dnes stojí železobetonová torza budov těžebního závodu a úpravny. V jejich okolí je patrná řada pinek, charakteristicky uspořádaných v pruzích. V okolí jsou patrné některé středověké štoly.
Rolava
Vlastní ložisko Rolava (dříve nazývané „Sauersack“) i jeho širší okolí je tvořeno rudohorskou autometamorfovanou žulou. Rudní poloha cínonosných greizenů je představována dvěma hlavními ložiskovými pruhy ve směru severovýchod-jihozápad s úklonem 80-90° k severozápadu o směrné délce 750 až 1100 metrů a mocnostech od 20 do 100 metrů.
Ložisko bylo intenzivně dobýváno v 16. století (cca 60 greizenových pruhů o mocnostech od několika centimetrů do jednoho a ojediněle i více metrů). Po době úpadku následuje další éra kutání v 19. století, kdy bylo pole otevřeno novou jámou. Větší rozvoj nastává však až za druhé světové války, kdy byla na lokalitě vybudována nová úpravna a těžební závod. V roce 1957 byly zahájeny novodobé průzkumné práce a po jejich ukončení ložisko definitivně opuštěno. V oblasti těžby je řada pinek a především rozsáhlé torzo úpravny a těžebního závodu ze železobetonu.
Blatenský žulový masívek
Zrudnění je vázáno na jemnozrnné greizenizované žuly Blatenského masívku. Obvykle se jedná o žilná pásma a souběžné pruhy greizenů o mocnostech obvykle v centimetrech, vzácněji do jednoho metru, zřídka více.
Počátky dolování jsou kladeny do třicátých let 16. století, kdy toto území mezi Horní Blatnou a Božím Darem náleželo k Sasku. Roku 1546 připadla oblast Čechám a brzy po tom nastal velký rozkvět dolování. V osmdesátých letech 16. století zde bylo v provozu již 19 hutí. Po třicetileté válce však dolování téměř zaniká. Koncem 17. století se pod vnějšími tlaky začíná s problémy znovu rozvíjet těžba na Blatenském vrchu, i když již ve značně omezeném rozsahu. Doly však byly postupně opouštěny a v polovině 19. století těžba zaniká trvale. Tento revír měl řadu okrsků, například: Mílov (Halmmeil), Rabenberg, Glücksburg, Potůčky (Breitenbach), Podlesí (Streitseifen), Hammerberg, Ziegenschacht, Pískovec (Schwimmiger), Zottanberg, Luhy (Jungenhengst), Bludná (Irrgang), Jelení (Hirschberg), Konrád, Vlčí hora, Blatenský vrch (Plattenberg) aj. V oblasti byly významné práce na těžbě železných a mangových rud, méně stříbrných rud. Významné památky po středověkém dolování v oblasti jsou především Blatenský příkop a tzv. Vlčí pinky a řada dalších povrchových i propadlých dobývek a štola na „greizenových žilách“. V okolí jsou rovněž známé hojné pozůstatky po rýžovacích pracích.
Rudní oblast Hřebečná
Ložisko Hřebečná je nejvýchodněji položeným ložiskem cínových rud v krušnohorské části karlovarského žulového plutonu. Je tvořeno greizenovými rudními tahy (polohami) o mocnosti řádově v metrech, místy dosahovaly i přes 10 metrů. Generelní směr poloh je severovýchod-jihozápad se strmým úklonem k severozápadu; známy jsou i polohy se směry východo-západními a severojižními. Na křižování rudních zón se tvoří rudní uzly.
První zmínky o těžbě v této oblasti pocházejí z první poloviny 16. století. Toto ložisko je jedním z mála případů, kdy kutací práce probíhaly téměř nepřetržitě až do poloviny 19. století. Ložisko bylo dobýváno nejprve z povrchu; později pak řadou štol a jam. O značném rozkvětu dolování svědčí rozsah rozfárání a mohutnost vyrubaných prostor. V padesátých letech bylo provedeno přehodnocení a ložisko bylo prakticky definitivně opuštěno.
Zlatý Kopec
Ložisko je uloženo ve fylitovém komplexu, kterým diskordantně pronikly granitoidy Karlovarského žulového plutonu. Na rozdíl od ostatních jmenovaných ložisek je cínové zrudnění vázáno na polohy polymetalických skarnů a doprovázeno obsahy především Fe a Zn. Polohy skarnů se zrudněním mají směr severozápad-jihovýchod s velmi plochým úklonem 5-15° k severovýchodu. Směrná délka poloh je okolo 1500 metrů. Výchozová partie ložiska je postižena řadou středověkých prací. Skarnové polohy pokračují dále ve směru na Boží Dar a Jáchymov, kde však již nebyly zjištěny zajímavé ložiskové obsahy cínu.
Počátky hornické činnosti na území Zlatého Kopce se kladou do 14. století a větší rozvoj těžby pak do 16. století, kdy byla celá oblast mezi Klínovcem a Fichtelbergem zastižena kolonizační vlnou z německého území. V roce 1540 byla zbudována cesta z Božího Daru, čímž byl zajištěn přístup k ložisku z české strany. Z roku 1533 pochází nejstarší údaj o existenci dvanácti dolů na cín. Těžba dosáhla maxima v letech 1621-1623. Hornické podnikání však vzkvétá i nadále. Od roku 1860 následují pokusy o větší rozvoj těžby, ale po neúspěších v poslední čtvrti 19. století dochází k úplnému konci báňského podnikání na tomto ložisku. Po válce byl proveden poměrně rozsáhlý průzkum tohoto našeho třetího největšího cínového ložiska (po Krásnu a Cínovci), který byl ukončen v šedesátých letech z důvodu nedořešené a poměrně komplikované úpravy skarnových cínových rud.
Sekundární ložiska cínu (Boží Dar, Nejdek, Chaloupky, Pernink aj.)
Sekundární akumulace cínovce jsou spjaty především s náplavy terciérní vodní sítě a s kvartérním říčním režimem. Jedná se o různé typy usazenin se zvýšenými obsahy kasiteritu, uložené podél vodních toků nebo v „pánvičkách“ na vrcholcích Krušných hor.
Rýžoviska v této oblasti, a především pak lokality v okolí Božího Daru, byla objevena někdy na konci 14. století. Rozmach rýžování však nastal až počátkem 16. století s přílivem horníků do stříbronosné jáchymovské oblasti. Po velkém rozmachu ustoupila těžba z rýžovišť do pozadí a v 19. století prakticky zcela ustala.
Zobrazit původní německé znění
Zinnfundorte im Gebiet des Karlsbader Granitsplutons und im benachbarten Kristallin des westlichen Erzgebirges
Die Zinnfundorte im Gebiet des Karlsbader Granitsplutons und im benachbarten Kristallin des westlichen Erzgebirges
Diese Fundorte werden in der Literatur oft als sogenannte „Waldzinngruben“ bezeichnet.
Přebuz
Aus geologischer Sicht zeigt der Fundort eine Erzzone mit einer Mächtigkeit zwischen 100 bis 300 Metern, wobei in dieser eine Reihe von parallelen Streifen von Greisen mit einer Mächtigkeit von einigen Dezimetern, lokal sogar von 1 bis 5 Metern, auftritt. Die eigentliche Lagerstätte streicht in dem autometamorph vererzten Granit von Nordost nach Südwest mit einem Einfallen von 85 bis 90 Grad in Richtung Nordwest.
Přebuz wurde im Jahre 1493 gegründet und ging bald in das Eigentum von KASPAR SCHLICK über. Der Abbau von Zinn erreichte einen für die damalige Zeit bedeutenden Umfang. Die Zinngehalte in den gangförmigen Greisen erreichten vereinzelt 11 %. Der größte Aufschwung der Förderung - sie erfolgte in 45 Gängen - wurde unter FERDINAND I. Mitte des 16. Jahrhunderts erreicht. Nach der Schlacht am Weißen Berg verfiel der Bergbau durch den Weggang von Bergleuten nach Sachsen. Die Förderung wurde im Jahre 1670 erneut aufgenommen; die letzten Nachrichten über den Abbau stammen von 1793, der letzte Zinnofen stellte den Betrieb im Jahre 1805 ein. An der Wende vom 19. zum 20. Jahrhundert bemühte man sich um Wiederaufnahme der Förderung. In der Ersten Republik versuchten sich einige Bergwerksgesellschaften, jedoch mit unterschiedlichen Förderergebnissen. Im Zweiten Weltkrieg erwarb die „Gewerkschaft Zinnwald-Bergbau“ die Gruben und begann, diese vorzurichten; auch wurde eine neue Aufbereitungsanlage gebaut. Nach dem Krieg kam es zu einer Neubewertung der Lagerstätte, und die durchgeführte Untersuchung in den 50er Jahren bestimmte ihr endgültiges Schicksal. Im Jahre 1958 wurden sämtliche Arbeiten eingestellt und die Lagerstätte aufgelassen. Heute stehen an dieser Stelle Reste von Eisenbeton der Gebäude des Förderbetriebes und der Aufbereitungsanlage. In ihrer Umgebung ist eine Reihe von Pingen zu erkennen, die charakteristisch in Streifen angeordnet sind. In der Umgebung sind auch einige mittelalterliche Stollen zu sehen.
Rolava
Die eigentliche Lagerstätte Rolava, früher „Sauersack“ genannt, und ihre weitere Umgebung sind aus erzgebirgischem, autometamorphem Granit gebildet. Die Erzlage des zinnhaltigen Greisen wird durch zwei Hauptzonen gebildet, die in Richtung Nordost-Südwest streichen und 80 bis 90 Grad nach Nordwest einfallen; die Länge beträgt zwischen 750 und 1100 Metern, die Mächtigkeit zwischen 20 und 100 Metern.
Der Fundort (ca. 60 Greisenstreifen mit einer Mächtigkeit von einigen Zentimetern bis zu einem Meter, vereinzelt auch von mehreren Metern) wurde intensiv im 16. Jahrhundert abgebaut. Nach einem Rückgang folgt eine weitere Ära der Förderung im 19. Jahrhundert; das Feld wurde hier durch eine neue Grube erschlossen. Zur Weiterentwicklung kam es erst im Zweiten Weltkrieg durch die Errichtung einer neuen Aufbereitungsanlage und eines Förderungsbetriebes. Im Jahre 1957 wurden moderne Untersuchungen aufgenommen und nach deren Ende der Fundort definitiv aufgelassen. Im beschriebenen Gebiet sind eine Reihe von Pingen und vor allem Reste von Aufbereitungs- und Förderanlagen aus Eisenbeton zurückgeblieben.
Das Granitmassiv von Platten
Die Vererzung ist hier an feinkörnige Greisengranite des Massivs von Platten gebunden. Gewöhnlich handelt es sich um Gangzonen und parallele Greisenstreifen mit einer durchschnittlichen Mächtigkeit von Zentimetern, seltener von einem Meter oder darüber hinaus.
Der Beginn der Förderung wird in die 30er Jahre des 16. Jahrhunderts gesetzt, als dieses Gebiet zwischen Oberplatten und Gottesgab noch zu Sachsen gehörte. Im Jahre 1546 fiel das Gebiet an Böhmen, und bald danach kam es zu einer großen Blüte der Förderung. In den 80er Jahren des 16. Jahrhunderts waren hier schon 19 Hütten in Betrieb. Nach dem Dreißigjährigen Krieg hört die Förderung fast auf. Ende des 17. Jahrhunderts war es erforderlich, den Abbau auf der Plattener Höhe - wenngleich in sehr begrenzten Umfang - wieder aufzunehmen. Die Gruben wurden aber nach und nach aufgelassen, und in der Mitte des 19. Jahrhunderts wurde die Förderung für immer eingestellt. Dieses Revier hatte eine Reihe von kleineren Bereichen, z. B. Mílov (Halmmeil), Rabenberg, Glücksburg, Potůčky (Breitenbach), Podlesí (Streitseifen), Hammerberg, Ziegenschlacht, Pískovec (Schwimmiger), Zottanberg, Luhy (Jungenhengst), Bludná (Irrgang), Jelení (Hirschberg), Konrád, Vlčí hora, Blatenský vrch (Plattenberg) u. a. Die Fördermengen von Eisen- und Manganerzen, weniger aber von Silbererzen, waren hier bedeutend. Herausragende Denkmäler, die an die mittelalterliche Förderung in diesem Gebiet erinnern, sind vor allem der Plattener Graben und die sogenannte Wolfspinge sowie eine Reihe weiterer Tagebaue und eingestürzter Orte und ein Stollen in „Greisengängen“. In der Umgebung sind auch zahlreiche Spuren von Goldwäsche nachzuweisen.
Erzgebiet Hřebečná
Hřebečná ist die am östlichsten gelegene Zinnerzlagerstätte vom Erzgebirgsteil des Karlsbader Granitplutons. Sie wird von vergreisten Erzlagen gebildet, die Mächtigkeiten von einem bis mehreren Metern, örtlich sogar mehr als 10 Meter erreichen. Sie streichen generell in Richtung NO-SW und fallen nach NW steil ein; bekannt sind auch Lagen mit W-O und N-S verlaufender Streichrichtung. An den Gangkreuzen der Vererzungen sind diese stark angereichert.
Die ersten Erwähnungen über die Förderung in diesem Gebiet stammen aus der ersten Hälfte des 16. Jahrhunderts. Dieser Fundort ist einer der wenigen Fälle, wo die Förderungsarbeiten fast ununterbrochen bis in die Mitte des 19. Jahrhunderts anhielten. Die Lagerstätte wurde zuerst an der Oberfläche abgebaut, später dann durch eine Reihe von Stolln und Gruben. Die Blütezeit läßt sich durch den Umfang der Förderung und die Ausdehnung der geförderten Räume belegen. In den 1950er Jahren wurde eine Neubewertung durchgeführt, in deren Resultat die Lagerstätten aufgelassen wurden.
Zlatý Kopec
Die Lagerstätte Zlatý Kopec liegt im Phylitkomplex, der durch die Granitoide des Karlsbader Granitplutons diskordant durchdrungen wird. Im Unterschied zu anderen genannten Fundorten ist die Zinnvererzung an Lagen polymetallischer Skarne gebunden und wird vor allem von Fe und Zn begleitet. Die Skarnlager, die Vererzungen aufweisen, streichen NW-SO mit einem flachen Einfallen von 5 bis 15 Grad gegen NO. Die Lagen erstrecken sich auf eine Länge von ca. 1500 Metern. Der an die Oberfläche ausstreichende Teil der Lagerstätte wurde bereits im Mittelalter abgebaut. Die Skarnlagen lassen sich weiter in Richtung Boží Dar und Jáchymov verfolgen; abbauwürdige Zinngehalte konnten jedoch nicht mehr festgestellt werden.
Die Anfänge des Bergbaus im Gebiet von Zlatý Kopec reichen ins 14. Jahrhundert zurück, einen Aufschwung gab es im 16. Jahrhundert, als das ganze Gebiet zwischen Klínovec und Fichtelberg von der deutschen Kolonisationswelle erfaßt wurde. Im Jahre 1540 wurde ein Weg von Gottesgab her angelegt, womit der Zugang zum Fundort auch von böhmischer Seite her möglich war. Aus dem Jahre 1533 stammt die älteste Angabe über die Existenz von zwölf Zinngruben. Die Förderung erreichte ihr Maximum in den Jahren zwischen 1621 und 1623. Das bergmännische Unternehmen blühte auch fürderhin auf. Seit 1860 folgten Versuche zur Erweiterung der Förderung, aber nach Mißerfolgen im letzten Viertel des 19. Jahrhunderts kam es zum völligen Erliegen des Bergbaus an diesem Fundort. Nach dem Krieg wurde eine umfangreiche Untersuchung dieser nach Krásno und Zinnwald drittgrößten tschechischen Zinnlagerstätte durchgeführt, die jedoch in den 60er Jahren in Folge einer ungelösten und ziemlich komplizierten Weiterverarbeitung der Skarnzinnerze ihr Ende fand.
Die sekundären Lagerstätten (Boží Dar, Nejdek, Chaloupky, Pernink u. a.)
Die sekundären Zinnanreicherungen sind vor allem mit der Sedimentation des tertiären Wassernetzes und mit dem quartären Flußsystem verbunden. Dabei handelt es sich um verschiedene Typen von Ablagerungen mit erhöhten Gehalten an Kassiterit, die entlang der Wasserläufe oder in kleinen „Becken“ auf den Hügeln des Erzgebirges zu finden sind.
Die Seifen in diesem Gebiet und vor allem in der Umgebung von Boží Dar wurden irgendwann am Ende des 14. Jahrhunderts entdeckt. Mit dem Zustrom von Bergleuten ins silberträchtige Gebiet von Jáchymov kam es am Anfang des 16. Jahrhunderts zu einem Aufschwung in der Verwertung der Seifen. Die Förderung aus den Seifen war nach dieser Phase nicht mehr sehr attraktiv und hörte im 19. Jahrhundert praktisch auf.
Východní část Krušných hor a ostatní ložiska cínu v Čechách
Východní část Krušných hor
Krupský revír
Revír je tvořen rulou, místy svorovitou nebo i migmatitizovanou. V ní se nachází žulový masívek, žíly křemenného porfyru, lamprofyrických hornin a aplitů, méně čedičové žíly a sopouchy. V revíru je zrudnění vázáno na křemenné žíly a greizenizované pruhy a žíly hornin, na zwittry, méně na masivní greizenizované žuly. Zrudnění je doprovázeno molybdenitem, živcem a bizmutovými minerály.
První zprávy o dolování pocházejí z 12. století z oblasti Bohosudova a upomínají na těžbu rýžovišť. Největší éra dolování zde proběhla v 15. a 16. století. Za třicetileté války v 17. století dochází ke stagnaci. K oživení došlo až v 18. a 19. století, avšak rozsah těžby již nedosáhl dřívějšího významu. Ve 20. století byly mimo menší těžební práce na žilách (hlavně žíla Lukáš ve štole Martin) většinou prováděny jen průzkumné práce. Za okupace a v poválečném období bylo intenzivně těženo jen ložisko molybdenových rud a živce ve střední části revíru. Dnes je revír opuštěn a na starou slávu upomínají jen četné haldy a štoly v celé oblasti dřívější těžby.
Cínovec
Jedná se o jedno z našich dvou největších cínových ložisek. Ložisko je úzce spjato s malým masívkem rudohorské žuly, který vytváří protáhlou klenbu přibližně severojižního směru uprostřed staršího komplexu teplického křemenného porfyru. Svrchní část vlastního ložiska je představována systémem hlavně plochých, ale i strmých křemenných žil s vysokými obsahy cínu, které jsou vyvinuty uvnitř žulové klenby a pokračují na krátké vzdálenosti v bilančním vývoji do křemenného porfyru. Jejich mocnost se pohybuje obvykle mezi 30 a 50 cm a převládající směr je severovýchod-jihozápad. V jejich podloží se nachází polohy ploše uložené greizenizované žuly, na kterou je vázáno rozptýlené kasiteritové zrudnění obdobného typu jako na ložiscích ve Slavkovském lese. Tato druhá část ložiska je zcela rozdílná od prvého žilného typu, který byl exploatován především ve středověku a tvoří dnes hlavní část zásob cínových rud.
Ložisko bylo objeveno v roce 1378. Až do roku 1879, což je určitá zvláštnost, bylo ložisko exploatováno výhradně na cín. Po objevu využití wolframu pro legování ocelí v roce 1879 byla těžba rozšířena. Později bylo získáváno i lithium, vázané na slídy, především na cinvaldit. S různými výkyvy probíhala těžba po celé uvedené období; velmi intenzivní pak byla především za obou světových válek. Od roku 1931 do druhé světové války však byla těžba přerušena. Po roce 1945 probíhal na ložisku (především v šedesátých až osmdesátých letech) intenzivní geologický průzkum, který ověřil velké zásoby právě greizenových rud, ale s poměrně nízkou kovnatostí. Těžba a využívání ložiska probíhalo až do devadesátých let 20. století, kdy byl provoz definitivně zastaven. V okolí ložiska je velké množství technických památek, upomínajících na rozsah těžby. Ložisko mělo historicky výraznou vazbu na těžbu cínu v blízkém Altenbergu.
Ostatní ložiska cínu v Čechách
Nové Město pod Smrkem
Ložisko se nachází v oblasti Lužických hor při hranici s Polskem. Okolí ložiska je budováno sérií parabřidlic; převážně fylity, jizerskými ortorulami, krkonošsko-jizerskou žulou a řadou dalších hornin. Tato série má značně „šupinatou“ stavbu. Zrudněná zóna je diskordantně uložena ve fylitech novoměstského pruhu a je tvořena tmavším fylitem s prožilněním rudonosného křemene. Její celková směrná délka na našem území činí minimálně 5 kilometrů. Vlastní rudní ložisko je představováno systémem drobných protáhlých čoček o velikosti od 15 do 100 metrů. Jejich mocnost se pohybuje mezi jedním až osmi metry. Obsahy kasiteritu jsou velmi variabilní.
Těžba v tomto revíru probíhala již od 16. století. První písemné zmínky pocházejí z roku 1570. Dolování většího rozsahu bylo prováděno v letech 1580 až 1653, kdy bylo kutáno na řadě míst: na Rapické hoře, Měděném vrchu a v menší míře i na Svinském vrchu. Poslední důl byl v činnosti ještě v roce 1791. V 19. století byl revír mimo provoz. Teprve během druhé světové války byly obnoveny pokusy o další dolování, ale bez valných výsledků. V letech 1954 až 1961 byl proveden rozsáhlý geologický průzkum. Na základě jeho výsledků (nízká kovnatost rudniny) byly veškeré další práce zastaveny.
Vernéřov u Aše
Primární ložisko cínu, Vernéřov, je jedinou významnější akumulací tohoto kovu ve Smrčinách na našem území. Je vázáno na smrčinské krystalinikum (fylity, svory, pararuly) a žulové podloží. Ložisko je tvořeno žilníkem pegmatitu nebo lépe řečeno žilníkem rudních žil specifického složení (vysoké obsahy fosforu, lithia, berylia aj.), reprezentovaných hlavní žílou o mocnosti 50 až 70 centimetrů a několika menšími žilkami několikacentimetrových mocností. Žilník probíhá ve směru severovýchod-jihozápad a uklání se příkře (80-85°) k jihovýchodu. Složení žil je představováno křemenem, živcem, amblygonitem (a dalšími fosfáty) a rudními minerály (kasiterit, stannin, sfalerit aj.). Celková mocnost žilníku je 10 až 12 metrů při směrné délce asi 1 kilometru.
Ložisko bylo těženo ve středověku řadou jam, seřazených v pruhu dlouhém přes jeden kilometr. Archivní zprávy a mapové podklady z období středověké těžby zcela chybí. Nově bylo ložisko zkoumáno (i báňsky) v padesátých letech 20. století. Na základě výsledků byly další práce v roce 1958 zcela zastaveny.
Drobné výskyty cínu v Českém masivu
Mimo výše citované výskyty cínových rud na území České republiky se u nás vyskytuje řada drobných lokalit s cínovým zrudněním, z nichž některé byly i ve středověku omezeně těženy, ale nemají větší ložiskový ani historický význam. Jen namátkou lze uvést v Krušných horách lokality Hora Svatého Šebestiána a Hora Svaté Kateřiny nebo drobné indicie ve východních Čechách a na západní Moravě v okolí Nedvědic nebo Jihlavy.
Zobrazit původní německé znění
Der Ostteil des Erzgebirges und die restlichen Zinnlagerstätten in Böhmen
Der Ostteil des Erzgebirges
Krupský revír
Das Krupský revír wird von Gneisen gebildet, die örtlich als Glimmerschiefer oder migmatisch ausgebildet sind. In den Gneisen sind ein kleines Granitmassiv, Gänge von Quarzporphyr, von lamprophyrischen Gesteinen und Apliten, untergeordnet auch Basaltgänge und -schlote eingelagert. Im Revier ist die Vererzung an Quarzgänge und vergreiste Lagen sowie an Zwitter, weniger jedoch an massive Greisengranite gebunden. Die Vererzung ist von Molybdänit, Feldspat und von Bismutmineralen begleitet.
Die ersten Nachrichten vom Bergbau stammen aus dem 12. Jahrhundert; sie betreffen das Gebiet von Bohosudov und erwähnen den Abbau von Seifen. Im 15. und 16. Jahrhundert erreichte die Förderung ihren Höhepunkt. Nach dem Dreißigjährigen Krieg stagnierte der Abbau. Zur Wiederbelebung kam es erst im 18. und 19. Jahrhundert, aber der Umfang der Förderung erreichte nicht mehr die frühere Bedeutung. Im 20. Jahrhundert wurden außer kleineren Förderarbeiten an den Gängen (vor allem der Gang Lukáš im Stolln Martin) meist nur Untersuchungsarbeiten durchgeführt. In der Besatzungs- und in der Nachkriegszeit wurde intensiv nur die Lagerstätte der Molybdänerze und des Feldspats im mittleren Teil des Reviers gefördert. Heute ist das Revier aufgelassen, an seine alte Berühmtheit erinnern lediglich zahlreiche Halden und Stolln im Gebiet des ehemaligen Abbaus.
Cínovec
Cínovec ist eine der zwei größten tschechischen Zinnlagerstätten. Sie ist eng mit dem kleinen Massiv des Erzgebirgsgranits verbunden, der eine weitreichende, N-S verlaufende Kuppel inmitten des älteren Teplicer Quarzporphyrkomplexes bildet. Der obere Teil der eigentlichen Lagerstätte wird charakterisiert durch ein System aus meist flachen, teils auch steilen Granitgängen mit hohen Zinngehalten, die inmitten der Granitkuppel angeordnet sind und sich auf kurze Entfernungen in den Granitporphyr hinein verfolgen lassen. Ihre Mächtigkeit bewegt sich gewöhnlich zwischen 30 und 50 cm bei einem Streichen von NO-SW. Im Liegenden befinden sich Lagen von flach abgelagertem Greisengranit, an den die verstreut auftretende Kassiteritvererzung - ähnlich dem Kaiserwald - gebunden ist. Dieser zweite Teil der Lagerstätte unterscheidet sich von dem ersten, vor allem im Mittelalter ausgebeuteten Gangtyp und bildet heute den hauptsächlichen Vorrat an Zinn.
Der Lagerstätte wurde im Jahre 1378 entdeckt. Bis zum Jahre 1879 - und das ist eine Besonderheit - wurde von der Lagerstätte ausschließlich das Zinn abgebaut. Nachdem man im Jahre 1879 den Einsatz von Wolfram für die Legierung von Stahl beherrschte, wurde die Förderung erweitert. Später wurde auch an Glimmer, vor allem an Zinnwaldit gebundenes Lithium gewonnen. Die Förderung fand in der erwähnten Zeitspanne mit unterschiedlicher Intensität statt; sehr intensiv war sie dann vor allem während der beiden Weltkriege. Vom Jahre 1931 bis zum Beginn des Zweiten Weltkrieges wurde die Förderung aber unterbrochen. Nach 1945 (vor allem in den 60er bis 80er Jahren) wurde die Lagerstätte einer intensiven geologischen Untersuchung unterzogen, durch die erheblichen Vorräte an Greisenerzen nachgewiesen werden konnten, die jedoch verhältnismäßig niedrige Metallgehalte aufwiesen. Die Nutzung der Lagerstätte währte bis in die 90er Jahre des 20. Jahrhunderts, also bis zur definitiven Einstellung des Betriebes. In der Umgebung der Lagerstätte gibt es viele technische Denkmale, die an den Umfang der Förderung erinnern. Aus historischer Sicht hatte die Lagerstätte eine signifikante Bindung an die Zinnförderung im nahen Altenberg.
Die restlichen Zinnlagerstätten in Böhmen
Nové Město pod Smrkem
Die Lagerstätte befindet sich im Gebiet der Lausitzer Berge an der Grenze zu Polen. Die Umgebung der Lagerstätte wird durch eine Serie von Paraschiefern gebildet; vor allem aber von Phylliten, von Isergebirgs-Orthogneisen, von Riesengebirgs-Isergebirgs-Gneisen und von einer Reihe anderer Gesteine. Diese Serie hat eine große „schuppenförmige“ Struktur. Die vererzte Zone liegt diskordant in den Phylliten der Neustädtischen Zone und besteht aus dunklem Phyllit mit erzhaltigen Quarzgängen. Ihre gesamte streichende Länge auf tschechischem Gebiet beträgt wenigstens fünf Kilometer. Die eigentliche Erzlagerstätte besteht aus einem System winziger, langgestreckter Linsen mit einer Größe von 15 bis 100 Metern. Ihre Mächtigkeit liegt zwischen einem und acht Metern. Die Gehalte von Kassiterit sind sehr unterschiedlich.
Die Förderung in diesem Revier erfolgte bereits seit dem 16. Jahrhundert. Die ersten schriftlichen Erwähnungen stammen aus dem Jahre 1570. In den Jahren von 1580 bis 1653 wurde in einer Reihe von Orten in größerem Umfang gefördert: Rapická hora, Měděný vrch und in kleinerem Umfang auch auf dem Svinský vrch. Die letzte Grube war noch im Jahre 1791 in Betrieb; im 19. Jahrhundert war die Arbeit bereits eingestellt. Erst während des Zweiten Weltkrieges versuchte man, die Förderung wieder aufzunehmen, erzielte jedoch keine besonderen Ergebnisse. In den Jahren 1954 bis 1961 wurde eine umfassende geologische Untersuchung durchgeführt. Aufgrund ihrer Ergebnisse (ein zu niedriger Metallgehalt der Roherze) wurden alle weiteren Arbeiten eingestellt.
Vernéřov u Aše
Die primäre Zinnlagerstätte Vernéřov ist eine der bedeutendsten Metallanreicherungen im tschechischen Fichtelgebirge. Sie ist an das Fichtelgebirgskristallin (Phyllite, Glimmerschiefer, Paragneise) und an Granit im Liegenden gebunden. Die Lagerstätte wird durch ein Netz von Gängen eines Pegmatits, besser gesagt durch ein Netz von spezifisch zusammengesetzen Erzgängen, gebildet (hohe Gehalte an Phosphor, Lithium, Beryllium u. a.), die durch einen Hauptgang mit einer Mächtigkeit von 50 bis 70 Zentimetern und durch einige kleinere Trümer mit einer Mächtigkeit von einigen Zentimetern repräsentiert werden. Das Gangnetz streicht in Richtung NO-SW und fällt steil mit 80 bis 85 Grad nach SO ein. Die Gänge setzen sich aus Quarz, Feldspat, Amblygonit (und anderen Phosphaten) und erzhaltigen Mineralen (Kassiterit, Stannin, Sphalerit u. a.) zusammen. Die Gesamtmächtigkeit der Gänge erreicht 10 bis 12 Meter bei einer horizontalen Erstreckung von etwa einem Kilometer.
Die Lagerstätte wurde im Mittelalter durch zahlreiche Gruben abgebaut, die in einer mehr als einen Kilometer langen Zone angeordnet waren. Archivalische Nachrichten und kartographische Unterlagen aus der Periode der mittelalterlichen Förderung fehlen ganz. Die Lagerstätte wurde (auch bergmännisch) in den 50er Jahren des 20. Jahrhunderts neu untersucht. Die Ergebnisse führten im Jahre 1958 zur Einstellung weiterer Arbeiten.
Kleinere Zinnvorkommen im Böhmischen Massiv
Außer dem oben zitierten Zinnvorkommen auf dem Gebiet der Tschechischen Republik gibt es eine Reihe kleinerer Gebiete, für die sich im Mittelalter eine begrenzte Förderung nachweisen läßt, die aber keine größere historische Bedeutung erreichten. Beispielsweise kann man für das Erzgebirge folgende Lokalitäten erwähnen: der Berg von Hora Svatého Šebestiána, Hora Svaté Kateřiny oder kleinere Fundorte in Ostböhmen und in Westmähren in der Umgebung von Nedvědice oder Jihlava.