Soupis historických a uměleckých památek okresu Loket — Horní Slavkov
Oddíl „Schlaggenwald" (a na konci i „Schönfeld") z díla Antona Gnirse „Topographie der historischen und Kunst-Denkmale. Der politische Bezirk Elbogen", vydaného v Praze roku 1927 jako 43. svazek Soupisu památek. Podrobně popisuje dějiny města, jeho urbanismus, kostel sv. Jiří a jeho vybavení, kaple, radnici, měšťanské domy, cechovní a hornické památky, zvony, náhrobky, cínařské a porcelánové výrobky i sbírky městského muzea — s datacemi, jmény tvůrců, rozměry a přepisy nápisů. Sken začíná až tištěnou stranou 237, titulní list knihy v předloze chybí; rok vydání je doložen bibliograficky. Přepis německého originálu i český překlad jsou pořízené s pomocí AI; původní znění je u každé kapitoly v rozbalovací části a jako sken stránky.
Abschriften und Übersetzungen wurden mit Hilfe künstlicher Intelligenz erstellt und können Fehler beim Lesen der Vorlage enthalten. Der Originalwortlaut ist meist im ausklappbaren Abschnitt „Originalabschrift“ verfügbar; falls Sie auf eine Ungenauigkeit stoßen, sind wir für einen Hinweis dankbar.
Horní Slavkov. Literatura, prameny, archiv a nálezy
Sv. Anna Samatřetí: malovaná dřevěná skulptura z XVIII. století (obr. 194). Ze stejné doby a od stejného, dobrého mistra pochází ještě z vybavení kaple: malá dřevěná socha sv. Vendelína,
[obr] Obr. 194. Rosměřice. Barokní dřevěné skulptury v místní kapli.
dále dřevěná socha Matky Boží s dítětem. V jedné z nik vedle oltáře pak velká mariánská socha na zeměkouli jako pozdně barokní dřevěná skulptura.
Horní Slavkov (Schlaggenwald).
Bruschius, Ausführliche Beschreibung des Fichtelberges (lipské vydání, 1716), 191 n. — Peithner von Lichtenfels, Versuch über die Geschichte der böhmischen und mährischen Bergwerke, Vídeň 1780. — Schaller, Topographie des Königreiches Böhmen, Elbogener Kreis, 155 n. — hrabě Kaspar Sternberg, Umrisse einer Geschichte der böhmischen Bergwerke, I, 280 n. — Sommer, Das Königreich Böhmen, Elbogener Kreis, 255 n. — Vinzenz Prökl, Geschichte der königl. Bergstädte Schlaggenwald und Schönfeld, Cheb 1877. — Antonín Rybička, O českém zvonařství, 68. — E. Reyer, Städtisches Leben im sechzehnten Jahrhundert. — Johann Hahn, Die Bergstadt Schlaggenwald im deutschen Schrifttum (Mitt. d. Ver. f. Gesch. d. Deutschen i. B., 57. roč., 208 n.). — A. Gnirs, Eine Bergchronik der Städte Schlaggenwald und Elbogen, 1926.
Prameny pro uměleckou topografii: Hornoslavkovská kostelní kronika, sv. I a II. — Pamětní kniha hornoslavkovského horního úřadu, 1490—1776 (v muzeu).
Kronika horních měst Krásna a Horního Slavkova, sestavená kolem roku 1862 jedním hornoslavkovským horním úředníkem (majetek F. Nemetschkeho, Karlovy Vary).
Městský archiv sídlil až donedávna na radnici, nyní je dočasně umístěn v dívčí měšťanské škole. Jeho bohaté, uspořádané archiválie začínají XVI. stoletím. Starší fondy jsou podle Bruschia ztraceny už od loketské války. Na radnici se dnes uchovávají pouze radní protokoly, s mezerami, od roku 1581. Z archiválií farního kostela je třeba kromě zmíněných kostelních kronik uvést: Matriku narozených z let 1557—1567 a dále souvislé matriky od roku 1583. Probíhá nové uspořádání hornoslavkovských archivních fondů, které provádí Dr. K. Ludwig.
Nálezy: Kolem roku 1915 byl v horní části města Horní Slavkov, na zahradě domu č. 349 (Putz), vyzdvižen větší
[obr] Obr. 195. Horní Slavkov. Pohled na obec z východní strany. Akvarel od Johanna Pöschla z doby kolem roku 1780.
peněžní nález, sestávající z několika set stříbrných feniků. Mezi nimi se našlo jen čtyři až pět různých bamberských a würzburských ražeb z doby Lupolda III. z Bebenburgu (1353—1363) a biskupa Friedricha I. z Hohenlohe. Peněžní nález byl rozptýlen¹). Nález stejného složení byl vyzdvižen někde v Zechtalu při hornoslavkovské silnici v roce 1845 při jejím přebudování či úpravě. Tyto peněžní nálezy, náležející do XIV. století, podávají raný doklad o přistěhování osadníků nebo kupců cínu v době, pro kterou jinak zprávy o osídlení a hornictví v Horním Slavkově dosud chybějí.
---
¹) Z hornoslavkovského mincovního nálezu se do sbírek městského muzea v Lokti dostaly 4 kusy, ze zechtalského nálezu jen 2 kusy.
Zobrazit původní německý text
Schlaggenwald. Literatur, Quellen, Archiv und Funde
S. Anna Selbdritt: bemalte Holzskulptur aus dem XVIII. Jahrh. (Abb. 194). Gleicher Zeit und einem gleichen, guten Meister gehören aus der Kapelleneinrichtung noch an: Eine kleine Holzstatue S. Wendelins,
[obr] Abb. 194. Roßmeißl. Barocke Holzskulpturen in der Ortskapelle.
dann eine Holzfigur der Gottesmutter mit dem Kind. In der einen Nische neben dem Altar ein großes Marienstandbild auf der Erdkugel als spät barocke Holzskulptur.
Schlaggenwald.
Bruschius, Ausführliche Beschreibung des Fichtelberges (Leipziger Ausgabe, 1716), 191 ff. — Peithner von Lichtenfels, Versuch über die Geschichte der böhmischen und mährischen Bergwerke, Wien 1780. — Schaller, Topographie des Königreiches Böhmen, Elbogener Kreis, 155 ff. — Graf Kaspar Sternberg, Umrisse einer Geschichte der böhmischen Bergwerke, I, 280 ff. — Sommer, Das Königreich Böhmen, Elbogener Kreis, 255 ff. — Vinzenz Prökl, Geschichte der königl. Bergstädte Schlaggenwald und Schönfeld, Eger 1877. — Antonín Rybička, O českém zvonařstvi, 68. — E. Reyer, Städtisches Leben im sechzehnten Jahrhundert. — Johann Hahn, Die Bergstadt Schlaggenwald im deutschen Schrifttum (Mitt. d. Ver. f. Gesch. d. Deutschen i. B., 57. Jahrg., 208 f.). — A. Gnirs, Eine Bergchronik der Städte Schlaggenwald und Elbogen, 1926.
Quellen für die Kunsttopographie: Schlaggenwalder Kirchenchronik, Tom. I und II. — Gedächtnisbuch des Schlaggenwalder Bergamtes, 1490—1776 (im Museum).
Chronik der Bergstädte Schönfeld und Schlaggenwald, zusammengestellt von einem Schlaggenwalder Bergbeamten um 1862 (Besitz F. Nemetschke, Karlsbad).
Das Stadtarchiv war bis vor kurzem im Rathaus untergebracht, jetzt vorübergehend in der Mädchenbürgerschule. Seine reichhaltigen, geordneten Archivalien beginnen mit dem XVI. Jahrh. Ältere Bestände sind nach Bruschius schon seit dem Elbogener Krieg verloren. Im Rathause werden heute nur die Ratsprotokolle mit Lücken seit den J. 1581 verwahrt. An Archivalien der Pfarrkirche sind außer den erwähnten Kirchenchroniken zu nennen: Ein Taufbuch aus den J. 1557—1567, dann fortlaufende Matriken seit 1583. Neuordnung der Schlaggenwalder Archivbestände durch Dr. K. Ludwig im Zuge.
Funde: In der Zeit um das J. 1915 wurde im oberen Teile der Stadt Schlaggenwald im Garten des Hauses Nr. 349 (Putz) ein größerer
[obr] Abb. 195. Schlaggenwald. Ortsansicht von der Morgenseite. Aquarell von Johann Pöschl aus der Zeit um 1780.
Geldfund gehoben, der aus mehreren Hundert Silberpfennigen bestand. Unter diesen fanden sich nur vier oder fünf verschiedenartige Bamberger und Würzburger Prägungen aus der Zeit Lupolds III. von Bebenburg (1353—1363) und des Bischofs Friedrich I. von Hohenlohe. Der Geldfund wurde zerstreut¹). Ein in seiner Zusammensetzung gleicher Fund wurde irgendwo im Zechtal an der Schlaggenwalder Straße im J. 1845 anläßlich ihrer Neuherrichtung oder ihres Umbaues gehoben. Diese dem XIV. Jahrh. angehörenden Geldfunde geben frühes Zeugnis für einen Zuzug von Einwanderern oder Zinnkäufern in einer Zeit, für welche sonst Berichte über Siedelung und Bergbaubetrieb in Schlaggenwald noch fehlen.
---
¹) Vom Schlaggenwalder Münzfund gelangten 4 Stück, vom Zechtaler Fund nur 2 Stück in die Sammlungen des städtischen Museums zu Elbogen.
Dějiny Horního Slavkova
Dějiny
V dějinách Horního Slavkova (Schlaggenwald) se projevuje nápadný protiklad k sousednímu městu-sestře Krásnu, které zpočátku samo provozovalo cínové doly na náhorní plošině. Vzhledem k blízké poloze Krásna k Bečovu, pevnému sídlu příslušných horních pánů, zůstávala stranou ležící ves Seifartsgrün, raná selská osada na místě pozdějšího Horního Slavkova, ve velké nevýhodě, pokud šlo o využívání sousedních ložisek cínové rudy. Teprve od poloviny XIV. století, od dob Slávka z Rýzmburka, je Krásno odsouváno ze svého starého postavení hlavního místa milého hornictví ve prospěch nově zakládaného Horního Slavkova. Dalšího povýšení jako horní město se Hornímu Slavkovu dostává za nástupců, kteří drželi sem zasahující bečovské horní panství. Tak roku 1489 hrabě Arnošt z Gleichenu potvrzuje odedávna zděděná práva a svobody Horního Slavkova, stejně tak roku 1494 Jindřich IV. z Plavna, který téhož roku předává držení Horního Slavkova Šebestiánu Pluhovi z Rabštejna. Jako horní a městský pán učiní jeho nástupce Jan Pluh (1501) z Horního Slavkova středisko hornictví a obchodu s cínem. Doba byla snahám pana Jana Pluha z Rabštejna nadmíru příznivá, neboť to byla léta nejbohatšího horního požehnání, jaké kdy Horní Slavkov zažil. První desetiletí XVI. století jsou zároveň dobou nejvyššího stavebního a kulturního rozkvětu horního města. Po Janu Pluhovi následuje na krátkou dobu Kašpar Pluh, který roku 1546 přichází o své državy kvůli svému postoji ve šmalkaldské válce. V dalším důsledku je zrušena aristokratická městská správa a Horní Slavkov je obsazen jako královský komorní statek. Nejprve je následujícího roku 1547 zřízen zemský horní úřad: Hanuš Elbogner z Dolního Krásna dostává od krále jako první úřad a hodnost správce horního úřadu; vedle něho je jako první zemský horní mistr jmenován Jiří Häsler. Na místo šlechtického horního pána, který ve skutečnosti vystupoval jako podnikatel, řídí nyní provoz císařští horní úředníci. Avšak již od roku 1581 výnosy hornoslavkovských dolů stále více klesají. K těmto škodám přistupují ještě útrapy třicetileté války, jimiž byl Horní Slavkov opakovaně těžce postižen. Obzvláště zlé pro kulturní majetek a další rozvoj horního města byly tehdy roky 1621, 1631 a 1632. V XVII. a XVIII. století jsou pak podnikány různé pokusy uchránit město před dalším úpadkem povznesením rudného hornictví. Ne bez dočasného účinku zůstalo spojení krásenského horního úřadu s hornoslavkovským vrchním úřadem v roce 1756. Další pokles příjmů z dolů však vedl v roce 1772 ke zrušení vrchního horního úřadu při
ponechání prostého horního úřadu. Po sto letech nařízené úplné zrušení státních horních úřadů a provozů v roce 1868 brzy následovalo i těch několik málo ještě pracujících podniků, až v druhé polovině XIX. století Horní Slavkov přestal být horním městem.
Zobrazit původní německý text
Geschichte
In der Geschichte Schlaggenwalds drückt sich eine auffallende Gegensätzlichkeit zur benachbarten Schwesterstadt Schönfeld aus, von der ursprünglich allein die Zinnbergwerke auf der Hochfläche betrieben wurden. Durch die nahe Lage Schönfelds zu Petschau, dem festen Schloß der zuständigen Bergherren, war das abseits liegende Dorf Seifartsgrün, die frühe, bäuerliche Siedelung am Platze des späteren Schlaggenwald, weit im Nachteil bei der Nutzung der benachbarten Zinnerzvorkommen geblieben. Erst seit der Mitte des XIV. Jahrh., seit Slawko von Riesenburg, wird Schönfeld von seiner alten Stellung als Vorort des lieben Bergwerks zugunsten der Neugründung Schlaggenwald abgedrängt. Weitere Förderung als Bergstadt erfährt Schlaggenwald unter den Nachfolgern im Besitz der hieher ausgreifenden Petschauer Bergherrlichkeit. So bestätigt 1489 Graf Ernst von Gleichen die überkommenen Rechte und Freiheiten Schlaggenwalds, ebenso 1494 Heinrich IV. von Plauen, der im gleichen Jahre den Besitz Schlaggenwald an Sebastian Pflug von Rabenstein weitergibt. Als Berg- und Stadtherr macht dessen Nachfolger Johann Pflug (1501) Schlaggenwald zu einem Mittelpunkt des Bergbaues und des Zinnhandels. Die Zeit war den Bestrebungen des Herrn Johann Pflug von Rabenstein überaus günstig; denn es waren die Jahre des reichsten Bergsegens, der je über Schlaggenwald gekommen war. Die ersten Jahrzehnte des XVI. Jahrh. sind auch die Zeit der höchsten baulichen und kulturellen Entwicklung der Bergstadt. Auf Johann Pflug folgt für kurze Zeit Kaspar Pflug, der 1546 seines Besitzes wegen seiner Stellungnahme im Schmalkaldischen Kriege verlustig erklärt wird. Als weitere Folge wird das aristokratische Stadtregime aufgehoben und Schlaggenwald als königliches Kammergut besetzt. Zunächst wird das landesherrliche Bergoberamt im folgenden J. 1547 eingerichtet: Hans Elpogner von Unter-Schönfeld erhält als erster vom König Amt und Würde des Bergoberamtsverwesers; neben ihm wird als erster landesfürstlicher Bergmeister Georg Häsler ernannt. An Stelle des adeligen Bergherrn, der eigentlich als Gewerke aufgetreten war, leiten nunmehr kaiserliche Bergbeamte die Betriebe. Doch schon in den Jahren seit 1581 gehen die Schlaggenwalder Bergergiebigkeiten immer mehr zurück. Zu diesen Schäden kommen noch die Drangsale des Dreißigjährigen Krieges, von denen Schlaggenwald wiederholt schwer heimgesucht wurde. Besonders arg für den Kulturbesitz und für die weitere Entwicklung der Bergstadt waren damals die Jahre 1621, 1631 und 1632. Im XVII. und XVIII. Jahrh. werden darauf verschiedene Versuche unternommen, die Stadt vor weiterem Niedergang durch Hebung des Erzbergbaues zu schützen. Nicht ohne vorübergehende Rückwirkung war die Vereinigung des Schönfelder Bergamtes mit dem Schlaggenwalder Oberamte im J. 1756 geblieben. Doch führte weitere Abnahme der Einnahmen aus den Bergwerken im J. 1772 zur Aufhebung des Bergoberamtes bei
Belassung eines einfachen Bergamtes. Der hundert Jahre später verfügten, völligen Auflassung der staatlichen Bergbehörden und Bergbetriebe im J. 1868 folgten bald die wenigen noch arbeitenden Gewerke, bis in der zweiten Hälfte des XIX. Jahrh. Schlaggenwald aufhörte eine Bergstadt zu sein.
Situační plán města
Situační plán.
Vývoj Horního Slavkova (Schlaggenwald) se v plánu města a v rozdílné povaze staveb odráží zřetelněji než v chronologii dějin místa. Na otázku po nejstarší osídlené části obce tak spíše než dosud zpřístupněný archivní materiál odpovídá samotné jeho půdorysné uspořádání. Založení
[obr] Obr. 196. Horní Slavkov. Pohled od Pflughausu do Dolního příkopu (Unterer Graben). Uprostřed starý Stöberlův dům.
Riesenburku předcházelo v místě Seifartsgrün starší venkovské osídlení, od něhož se pevný bod a snad i příslušející dvůr podle vzoru Bečova, Litmic, Starého Sedla či jiných míst pokud možno oddělují, aniž by se ovšem místní souvislost zcela vytratila. Nepochybně opevněné panské sídliště jistě souviselo s malým kostelem obce. Hrad, nebo cosi podobného, je proto třeba hledat v prostoru dnešního kostela a fary, případně na svahu Zvonového vrchu (Glockenberg). Starší zdivo před presbytářem kostela z roku 1520 ostatně ukazuje na starší, zaniklou stavbu, stejně jako neobvyklé střílny ve věži kostela svědčí o odedávna zavedené obranné funkci tohoto místa. Suburbium neboli měšťanské osídlení v
[obr] Obr. 197. Horní Slavkov. Situační plán města ve vývojovém znázornění. 1 Nejstarší městská osídlená část, 2 Starý trh (Alter Markt), 3 Nový trh (Neuer Markt), 4 Nové Město u sv. Anny, 5 původní vesnické osídlení Seifartsgrün, 6 Zvonový vrch a zvonice (1540), 7 farní kostel a hřbitov u sv. Jiří, 8 fara a děkanství, 9 soukenický dům (Gewandhaus), dnes dívčí měšťanská škola, 10 Pflughaus, 11 radnice, 12 masné krámy, 13 špitální kostel sv. Anny, 14 kaple Corpus domini u Kaunitze, 15 Schödlův dvůr.
[obr] Obr. 198. Horní Slavkov. Horní vjezd do města v městské části Seifartsgrün.
[bez textu]
[obr] Obr. 199. Horní Slavkov. Pohled na obec ze západu. Výhled směrem k sv. Anně, na trh a farní kostel.
[bez textu]
[obr] Obr. 200. Horní Slavkov. Pohled na obec z Galgenbergu směrem k městské části Horní příkop (Oberer Graben). V popředí radnice se zvonovou věžičkou, vlevo v pozadí děkanství, fara a zvonice na Zvonovém vrchu.
založení Slawka z Riesenburku je třeba hledat v té části obce, kde je kostelní stupňovitá cesta (Kirchenstaffel), a na volném prostranství před starým soukenickým domem (Gewandhaus), stejně jako v okolních klikatých uličkách. Toto staré město se svou zastavěnou plochou tísnilo až k potoku (Flutbach). Bylo jako obranné sídliště z počátku XV. století jistě obehnáno hradbami a opatřeno střeženými branami a fortnami. První rozšíření osídlení, spadající ještě do téhož století, zahrnulo při co největším omezení obranné linie a hrazení do obvodu Starého Města i Starý trh. Do Horního Slavkova takového rozsahu se roku 1501 přistěhoval jako vrchnost s novými plány Jan Pluh z Rabštejna. Když za něho vedle jeho kolem roku 1510 postavených městských domů ve Starém Městě podél potoka vzniklo ještě další stavební dílo a čtvrť až k Seifartsgrün, bránil v opačném směru blok domů Starého Města, posunutý až k potoku, dalšímu rozvoji do níže položeného, do údolí spadajícího terénu. Protože k tomu bylo již provedeno založení Nového trhu v prostoru až ke čtvrti u sv. Anny, jež tehdy již existovala, viděl se Kašpar Pluh nucen k první regulaci ulic, která musela prolomit nejnižší část Starého Města. Přitom měly dva domy zcela zmizet, další dva měšťanské příbytky měly být přeneseny na levý břeh potoka, pro nějž bylo stavebníkům předepsáno i rozšíření koryta. Tím vznikl volný uliční tah přes nyní rozšířený masný trh kolem masných krámů až k Novému trhu. „Odchod" (Abschied), vydaný k tomu Kašparem Pluhem, má jako stavebně-historický dokument takový význam, že jeho otištění ze Slavkovské pamětní knihy (Schlaggenwalder Gedächtnisbuch), Tom. I, 1, je oprávněné:
Domy, které stály na potoce (na flutě):
Dnes, ve čtvrtek 27. dne měsíce září léta 1543, se dostavil urozený pán Kašpar Pluh, pán z Rabštejna na Bečově, náš milostivý pán, zde ve Slavkově (Schlackenwalde), a osobně za přítomnosti počestného a moudrého Heinricha Winttenneberga, purkmistra, a celé počestné rady prohlédl podle potřeby situaci domů, které stály na potoce a byly zbořeny, zda a jakým způsobem by některé z nich mohly být znovu postaveny, a v té věci vydal tento nález, jak následuje: za prvé, že nahoře Steltznerův a dole Christopha Fugerův dům nesmějí ani nemají být znovu postaveny, nýbrž oba tyto jmenované domy mají být se všemi příslušejícími a navazujícími staveními, pokud ještě stojí za potokem, zcela strženy, a na jejich místo nemá být nic jiného postaveno ani umístěno, a tento prostor má být užíván jako obecní. Za druhé, mají Bartel Wotscher a Sebastian Mainer stavbu obou prostředních domů přenést za potok, s vědomím, radou a vůlí purkmistra a rady, tak aby stavby obou těchto domů byly od potoka, který se předtím rozšíří ještě o tři stopy, postaveny ve vzdálenosti dvaceti stop od potoka, avšak tak, aby každý z nich provedl počestnou, reprezentativní, kamennou
stavbu, a aby Bartel Wotscher dole, pokud jde o cestu směrem k masným krámům, pokud to bude třeba, ustoupil ještě dále dovnitř, jak to purkmistr a rada uznají za vhodné, a aby se svými staveními vůbec nedotýkal prostoru, kde byl Christoph Fugerův dům, ani na něm nestavěl. Také aby Sebastian Mainer nestavěl nic dále nahoru, než kde byl jeho dřívější prostor, až k místu, kde stál Steltznerův dům. To nechal výše jmenovaný náš milostivý pán Kašpar Pluh takto zapsat do městské knihy. Actum ut supra¹) [jednáno jak výše].
Toto stavební nařízení patří k oněm opatřením městské rady, jež se pokoušela konečně zkrotit dosud neregulovanou zástavbu z doby prudkého přistěhovalectví od konce XV. století. Přitom tehdy panoval také nedostatek dobře položených stavebních pozemků, k nimž se jen neochotně přistupovalo na úkor polí či zahrad. Ještě Kašpar Pluh byl nucen vytvářet nový stavební prostor, když už bylo zastavěno údolí Seifartsgrün stejně jako na opačném konci města u sv. Anny včetně stavebních míst u Nového trhu. Tak vrchnost k rozdělení na stavební pozemky roku 1532 získala údolní louku táhnoucí se vzhůru mezi Starým trhem a Starým Městem, zvanou Trötscherova louka. Zde tehdy se širokou údolní cestou uprostřed vzniklo předměstí Leßnitz, obývané většinou domkáři. V té době, uprostřed XVI. století, dosáhlo horní město takového rozsahu, při němž zůstalo až do dnešního dne.
Ke stavebnímu rozvoji formou novostaveb mohly od konce XVII. století dávat podnět už téměř výhradně jen menší či větší požáry. Největší pozdější požár zničil roku 1713 rozsáhlou část dolního města, přičemž nebyl ušetřen ani kostel sv. Anny a špitál. Obnova nahradila ztracený ráz místa s jeho charakteristickými rysy a památkami z doby po roce 1500 víceméně barokní částí města. K posledním změnám ve stavebním fondu města přispívají, a ne ku prospěchu věci, moderní stavební útvary, domácímu stavitelství zcela cizí. O tom, co zde v poslední době vykonala novostavba, nevydává dobré svědectví okolí Pflughausů ani Nový trh.
Opevnění hornímu městu Slavkovu v XVI. století a v pozdější době chybělo. Prudké zvětšování zastavěného prostoru od roku 1500 dávalo plánům na městské hradby tím méně šance dozrát, čím spíše nakonec části města rozložené ve třech údolích vytvářely takový situační plán, při němž se běžné zabezpečení hradbou a příkopem stávalo takřka nemožným. Tak zůstal kdysi bohatý Horní Slavkov otevřeným, nechráněným městem, odhlédneme-li od
---
[obr] Obr. 201. Horní Slavkov. Kulisovité seřazení domů jako horní uzávěr Starého trhu.
toho, že kostel, kostelní stupňovitá cesta a Staré Město se svými stavbami mohly stejně jako v dřívější době tak i až do XVII. století poskytovat obrannou možnost a uzávěrovou ochranu.
¹) K tomuto opatření, spojenému také s regulací potoka, dala zvláštní podnět nikoli nevýznamná škoda způsobená povodní v létě 1543.
Zobrazit původní německý text
Lageplan
Lageplan.
Deutlicher als in der Chronologie der Ortsgeschichte drückt sich die Entwicklung Schlaggenwalds im Stadtplan und im unterschiedlichen Bauwerk aus. So gibt auf die Frage nach dem frühesten Siedelungsteil des Ortes eher seine Anlage selbst eine Antwort als das bis heute erschlossene archivalische Material. Die Gründung
[obr] Abb. 196. Schlaggenwald. Blick vom Pflughaus in den Unteren Graben. In der Mitte das alte Stöberlhaus.
der Riesenburge fand im Orte Seifartsgrün schon eine frühere ländliche Siedelung vor, von der sich der feste Platz und vielleicht ein zugehöriger Hof nach den Beispielen von Petschau, Littmitz, Altsattl oder anderen möglichst absondert, ohne aber die örtliche Beziehung ganz aufzugeben. Die zweifellos befestigte Herrensiedelung stand sicherlich mit der kleinen Kirche des Ortes in einem Zusammenhang. Die Burg oder etwas ähnliches wird daher im Raume der heutigen Kirche und Pfarrei oder am Hang des Glockenberges zu suchen sein. Älteres Bauwerk vor dem Altarraum der Kirche des J. 1520 deutet übrigens auf alten, zerstörten Bestand ebenso, wie die ungewöhnlichen Schießscharten im Kirchturm auf eine altgewohnte Verteidigungsmöglichkeit dieser Örtlichkeit. Das Suburbium oder die bürgerliche Siedelung in
[obr] Abb. 197. Schlaggenwald. Lageplan der Stadt in entwicklungsgeschichtlicher Darstellung. 1 Der älteste städtische Siedelungsteil, 2 Alter Markt, 3 der Neue Markt, 4 die Neustadt bei S. Anna, 5 die ursprüngliche Dorfsiedelung Seifartsgrün, 6 Glockenberg und Glockenturm (1540), 7 Pfarrkirche und Friedhof zu S. Georg, 8 Pfarrhof und Dechantei, 9 Gewandhaus, jetzt Mädchenbürgerschule, 10 Pflughaus, 11 Rathaus, 12 Fleischbänke, 13 Spitalskirche zu S. Anna, 14 Corpus domini-Kapelle am Kaunitz, 15 Schödlhof.
[obr] Abb. 198. Schlaggenwald. Oberer Ortsausgang im Stadtteil Seifartsgrün.
[bez textu]
[obr] Abb. 199. Schlaggenwald. Ortsansicht von West. Blick gegen S. Anna, Markt und Pfarrkirche.
[bez textu]
[obr] Abb. 200. Schlaggenwald. Ortsansicht vom Galgenberg gegen den Ortsteil Oberer Graben. Im Vordergrund Rathaus mit Glockentürmchen, links im Hintergrund Dechantei, Pfarrhof und Glockenturm am Glockenberg.
der Gründung Slawkos von Riesenburg wird man in dem Ortsteil der Kirchenstaffel und in dem freien Platz vor dem alten Gewandhaus wie in seinen ihn umgebenden Winkelgassen erkennen müssen. Diese Altstadt drängte sich mit dem verbauten Raum bis an den Flutbach heran. Sie war als Schutzsiedelung aus dem Anfang des XV. Jahrh. sicherlich ummauert und mit verwahrten Toren und Pforten versehen. Die erste, noch in das gleiche Jahrhundert fallende Siedelungserweiterung schloß bei möglichster Beschränkung der Verteidigungslinie und der Ummauerung den Alten Markt in den Bezirk der Altstadt ein. In ein Schlaggenwald dieses Umfanges war im J. 1501 als Stadtherr mit neuen Plänen Johann Pflug von Rabenstein eingezogen. Als unter ihm neben seinen um 1510 erbauten Stadthäusern in der Altstadt längs des Flutbaches noch anderes Bauwerk und ein Viertel bis zur Seifartsgrün damals entstanden war, hemmte in der anderen Richtung der bis an den Bach herangeschobene Häuserblock der Altstadt die weitere Entwicklung in das talwärts gelegene Gelände. Weil dazu die Anlage des Neuen Marktes in dem Raum bis zu dem schon bestehenden Viertel bei S. Anna bereits durchgeführt war, so fand sich Kaspar Pflug zu einer ersten Straßenregulierung genötigt, welche den untersten Teil der Altstadt durchbrechen mußte. Dabei sollten zwei Häuser überhaupt verschwinden, zwei andere bürgerliche Wohnstätten auf das linke Ufer des Flutbaches übertragen werden, für den auch eine Erweiterung des Bettes den Bauunternehmern vorgeschrieben wurde. Dadurch wurde ein ungehinderter Straßenzug über den nunmehr erweiterten Fleischmarkt an den Fleischbänken vorbei bis zum Neuen Markte geschaffen. Der dazu von Kaspar Pflug herausgegebene „Abschied“ hat als ein baugeschichtliches Dokument jene Bedeutung, die seine Wiedergabe aus dem Schlaggenwalder Gedächtnisbuche, Tom. I, 1, rechtfertigt:
Die heusser, so auf der flute gestanden:
Uff heut donerstag am 27. tag septembris im 1543. jar ist der wolgeborn herr Caspar Pflug, herr vonn Rabenstein uff Betschaw, unser g(nädiger) h(err) alhy zw Schlackenwalde erschinnen, hat di gelegenheit der heusser, so uff der flute gestannden unnd abgebrochenn worden, ob unnd welcher massen dieselben oder dero ettliche wider ze pawen seinn mechtenn, im beyseinn des erbarn weissen Heinrichen Winnttenneber, bürgermaisters, unnd eines erbarn gantzen rates personlich nach notturfft besichttigt unnd derhalben disen abschide gegeben, wie hernach volgt: erstlich, dass oben des Steltzners unnd hernidenn Christoff Fugers heusser nicht megen, noch sollen wider aufgepawet werdenn, sonnder pede itz gemelte heusser sollen mit allen derselbenn zugehorigen unnd anlangenden gepeuden, sovil noch hinnder der flute steet, ganntz abgerissen, auch nichts anndern ann di stadt gepaut, noch gesetzt und derselbig raum zur gmaine gebraucht werdenn. zum anndern sollen Bartel Wotscher und Sebastian Mainer den paw der zwaier mittlern heusser hinüber hinnder di flute mit rate, wissen unnd willen bürgermaisters unnd rates anlegen, also dass derselbigen zwayer heusser gepeud von der flute, so si zuvor noch umb drey schuch erweittern wirdet, alsdann auf zwaintzig schuch lanng von der flute aufgepawet werdenn, doch dass ir ittlicher ainen eerlichen, ansehentlichen, stainern
paw thu unnd dass Bartel Wotscher unnden des wegs halb gegen den flaischpennck, so es von nötten, noch pas hinein, wi es bürgermaister unnd rate werden erkennen, soll weichen. unnd dass er mit gepeuden den raumb, so Christoff Fugers gwest, gar nicht berüren, noch darauf pawen soll. auch dass Sebastian Mainer gar nichts weitter hinauf, dann wi seyn voriger raumb, bis ann des Steltzners haus gwest ist, pauwen soll. das hat wolgenannter unnser g. h. Caspar Pflug inns stadtpuch also zu verschreiben befohlen. actum ut supra¹).
Diese Bauordnung zählt zu jenen Maßnahmen des Stadtregimentes, welche das bisher ungeregelte Darauflosbauen in der Zeit gewaltiger Zuwanderung seit Ende des XV. Jahrh. endlich einzudämmen suchten. Dabei herrschte damals auch Not an gut gelegenem Baugrund, zu dem man nur ungern Acker- oder Gartengrund hergab. Noch Kaspar Pflug war genötigt, neuen Bauraum zu schaffen, als eben das Talgelände der Seifartsgrün wie am entgegengesetzten Stadtende bei S. Anna samt den Baustellen am Neuen Markt verbaut war. So erwarb der Stadtherr zur Teilung in Baugründe im J. 1532 die zwischen Alten Markt und Altstadt sich aufwärts ziehende Talwiese, des Trötschers Wiese genannt. Hier entstand damals mit breitem Talweg in der Mitte die Vorstadt Leßnitz, meist von Häuslern bewohnt. Zu dieser Zeit, in der Mitte des XVI. Jahrh., hatte die Bergstadt jenen Umfang bekommen, bei dem sie bis heute stehen geblieben ist.
Zu baulicher Entwicklung auf Grund des Neubaues konnten seit dem ausgehenden XVII. Jahrh. nurmehr die bald kleineren, bald größeren Feuerschäden fast allein die Veranlassung geben. Der größte Brand späterer Zeit vernichtete im J. 1713 einen weiten Teil der unteren Stadt, wobei auch die S. Anna-Kirche und das Spital nicht verschont blieben. Der Wiederaufbau ersetzte das verlorengegangene Ortsbild mit seinen Charakteristiken und Denkmalen aus der Zeit nach 1500 durch einen mehr oder weniger barocken Stadtteil. Zu den letzten Veränderungen im Bauinventar der Stadt wirken nicht zu ihrem Vorteil die dem heimischen Hausbau durchaus fremden, modernen Baugestaltungen. Was die jüngst vergangene Zeit hier im Neubau geleistet hat, davon gibt die Umgebung der Pflughäuser oder der Neue Markt kein gutes Zeugnis.
Eine Befestigung fehlte der Bergstadt Schlaggenwald des XVI. Jahrh. und der Folgezeit. Die seit 1500 sprunghaft erfolgte Vergrößerung des verbauten Raumes ließ Pläne zu einer Stadtmauer um so weniger reifen, als schließlich die in drei Tälern verteilten Stadtteile einen Lageplan schufen, bei dem die landläufige Sicherung durch Mauer und Graben etwas Unmögliches wurde. So blieb das einst reiche Schlaggenwald eine offene, ungeschützte Stadt, wenn man davon
---
¹) Zu dieser auch mit einer Bachregulierung verbundenen Maßnahme gaben die nicht unbedeutenden Schäden des Hochwassers im Sommer 1543 noch eine besondere Veranlassung.
[obr] Abb. 201. Schlaggenwald. Kulissenartige Häuserstellung als oberer Abschluß des Alten Marktes.
absieht, daß Kirche, Kirchstaffel und Altstadt mit ihren Anlagen wie in früherer Zeit so bis in das XVII. Jahrh. hinein eine Verteidigungsmöglichkeit und Sperrschutz bieten konnten.
Farní kostel sv. Jiří v Horním Slavkově
Stavby s uměleckou nebo památkovou hodnotou. Farní kostel sv. Jiří
Stavby s uměleckou nebo památkovou hodnotou.
FARNÍ KOSTEL SV. JIŘÍ. V kronice měšťanské osady v Horním Slavkově
[obr] Abb. 202. Horní Slavkov. Dolní část Starého náměstí.
[bez textu]
[obr] Abb. 203. Horní Slavkov. Horní ukončení Nového náměstí a spojovací cesta ke Starému náměstí.
[obr] Abb. 204. Horní Slavkov. Na náměstí. Vpravo arkádový štít Nidermanova domu, vlevo radnice.
(Schlaggenwald) nepředchází nejstarší datum dějinám farního kostela o mnoho let. Podle Liber erectionum II, 2 existovala u tohoto kostela mešní nadace, kterou v r. 1380 založil Borso z Riesenburka. V r. 1453 se v odvolacím listu Jindřicha z Plavna zmiňuje slavkovský farář. O vlastní stavbě kostela se však nedochovala žádná zpráva, z níž by bylo možné získat jakoukoli představu o nejstarší podobě slavkovského kostela. Po roce 1500 se ukázal jako nedostačující, takže Johann Pflug zahrnul do svého rozsáhlého stavebního programu pro Horní Slavkov i novostavbu farního kostela, k níž byl mezi lety 1517 a 1518 položen základní kámen. Podle stejného
[obr] Abb. 205. Horní Slavkov. Farní kostel: opěrný pilíř s datem stavby z r. 1520.
stavebního data z r. 1520, umístěného na severovýchodním opěrném pilíři apsidy a na okenním ostění sakristie, bylo v tomto roce presbytářium včetně přístavby hotovo po stavební stránce (obr. 205). Teprve následující léta přinesla dokončení stavby i v lodi, na níž lze vedle staršího převzatého stavebního jádra rozpoznat i pozdější přístavby. K těmto i k dalším stavebně-historickým podrobnostem se ještě vrátí popisné hodnocení této památky.
Stavební plán počítal s jednotným gotickým halovým kostelem, který byl nejprve realizován v hlubokém presbytáři, jehož rozměry daleko přesahují liturgickou potřebu prostoru pro oltář. Tato část kostela se ještě zcela pohybuje ve formách gotického stavebního slohu. Presbytář, mající stejnou výšku jako loď, je zaklenut síťovou klenbou, rozdělenou kamennými žebry na kosočtvercová a trojúhelníková pole. Vysoká okna jsou zde zakončena obloukem. Vzhledem k jejich nevelké světlosti se jejich stavitel mohl obejít bez kružeb. Vítězný oblouk probíhá v neporušeném zaoblení plochého půlkruhu: stavební detail, který má nezanedbatelný význam pro nevyhnutelný předpoklad, že v prostoru gotického presbytáře kdysi existovala samostatná kultovní stavba. Ta byla ve svém tehdejším čelním zakončení
po obou stranách lemována svébytnou stavbou. Na jižní straně jde o starobylou kamennou stavbu s půdorysem protáhlého půlkruhu. Způsob jejího mohutného kvádrového zdiva a jeho uspořádání vede nejprve k domněnce, že jde o pozůstatek starší, zaniklé stavby. K jejímu výkladu by bylo možno použít tradici, ještě kolem r. 1728 běžnou, která tuto kruhovou stavbu nazývá starou baštou nebo předsunutým opevněním (antiqua bastya seu antemurale [stará bašta neboli předhradí]). Jde zde o označení, která se pro přístavby
[obr] Abb. 206. Horní Slavkov. Farní kostel: jižní průčelí.
u kostelů jinak neužívají. Přesto se zde na místě staršího kostela zřejmě jedná pouze o zbytek jedné z bočních věží nebo kaplových přístaveb z raného stavebního uspořádání. Protože je stavba dnes zvenčí pohřbena pod vysokým navážením a její spodní stavba i původní úroveň terénu nejsou známy, lze o jejím stáří a účelu rozhodnout až po jejím odkrytí. Provedení této práce by bylo stejně naléhavě žádoucí pro zachování stavby jako pro její památkový výzkum.
Kostelní kronika uvádí, že tatáž kruhová stavba byla v r. 1728 zaplněna hlínou a lidskými kostmi (kostnice?). Tehdy byla stavba uvnitř odkryta, spojena s kostelem a upravena jako kaple nazvaná Carcer Christi Domini, Žalář Kristův. Pozdější doba zařídila tento prostor jako hrobní kapli. V roce 1731 zde byl tachovský malíř Matthäus Mathiowitz
zaměstnán prováděním několika pašijových obrazů formou nástěnných maleb. Kostelní účet k tomu poznamenává: pro tribus … amarissimae passionis in pariete carceris 24 fl. [za tři … nejtrpčí utrpení na zdi žaláře 24 zlatých]. Tyto fresky již dávno zmizely, protože na stále provlhlém kvádrovém zdivu se omítka neudrží.
Naproti kruhové stavbě leží v čelní linii dnešního presbytáře spodní část staré věže datované letopočtem 1520, která v přízemí dnes ukrývá sakristii a nad ní ještě jeden prostor. Její kdysi výše vedené točité schodiště se zde přerušuje. Koncem 17. století věž ještě stojí, dobu jejího odstranění se dosud nepodařilo zjistit. Poměrně pozdní přístavba pak leží ještě mezi sakristií a apsidou. Ta
[obr] Abb. 207. Horní Slavkov. Farní kostel a jeho přístavby na severní straně v r. 1698. Podle vyobrazení kostela na obraze sv. Jiří od Christiana Leibelta (muzeum Horní Slavkov).
se do kostelního prostoru otevírala jako oratoř. Počátkem 19. století bylo toto spojení zazděno a prostor přičleněn k sakristii. Za nejmladší přístavbu (18. století) je třeba považovat vstupní halu na severní straně, která se po obou stranách otevírá do kaplových prostor a ještě v sobě zahrnuje šnekové schodiště kůru. Vyobrazení z konce 17. století naznačují na stejném místě jednopatrovou dřevěnou stavbu (obr. 207).
Ke stavebnímu vybavení presbytáře patří i nepřístupné hrobky, které podcházejí stavební půdu až do lodi.
Na rozdíl od chrámového prostoru se mladší loď, ovládaná kruhovým obloukem, jeví jako renesanční stavba, jíž pozdější úpravy
[bez textu]
[obr] Abb. 208. Horní Slavkov. Farní kostel: půdorys.
1 boční oltář sv. Prokopa, 2 mariánský oltář, 3 oltář sv. Barbory, 4 oltář sv. Josefa, 5 zrušená oratoř, 6 bývalá věžní stavba a sakristie, 7, 11 předsíň s kaplemi, 8 Carcer domini, 9 křtitelnice, 10 kazatelna, 12 Olivetská hora v přízemí věže.
a přístavby propůjčily barokní formy. Jednolodní prostor nese ploché valené klenutí s výsečemi vykrojenými obloukem, opatřené něco štukové výzdoby a rámováním. V jeho polích jsou umístěny tři velké moderní stropní obrazy: Útěk do
[obr] Abb. 209. Horní Slavkov. Farní kostel: hlavní oltář z r. 1665. Podle fresky z 18. století v kapli Corpus domini.
Egypta, Kázání na hoře a Nanebevstoupení Kristovo; dále obrazy svatých: sv. Václav, sv. Ludmila, sv. Alžběta, sv. Alois, sv. Vít, sv. Anna. Vestavba empory, vedené po podélných stranách až ke zdi vítězného oblouku, značně zvětšuje kapacitu kostela. Nad emporou se vypíná varhanní kůr, před nímž ještě stávala druhá patrová empora na jižní stěně. Při velké renovaci kostela v r. 1903 byla tato vestavba odstraněna.
[obr] Abb. 210. Horní Slavkov. Farní kostel: hlavní oltář.
Vnějšek kostela (obr. 206, 207) odpovídá vnitřní stavbě: silně zdůrazněnými opěrnými pilíři a úzkými, vysokými okny v každém mezipolí je členěna dlouhá gotická kostelní apsida s polygonálním závěrem chóru. Ve stejné výšce nadzemní stavby
s ní loď, se svými různorodými přístavbami, zejména na severní straně, působí jako neklidná stavební skupina. V původním stavebním pojetí se ovšem projevovala jednotnost přístaveb, dokud kruhová stavba tzv. Staré bašty tvořila protějšek k sakristijní věži.
[obr] Abb. 211. Horní Slavkov. Farní kostel: horník-svícen u hlavního oltáře.
Dnes jsou tyto stavby proměněny v podřízené články, takže celkovou stavbu ovládá jen barokní zvonice postavená před čelní zdí kostela, jež nabyla své poslední stavební podoby v r. 1658. Vybavena vnější galerií a bytem věžníka sloužila odjakživa pouze jako městská věž. Jako taková obdržela ve středních patrech i svérázné T-tvaré střílny. Nízký, samostatný campanile byl zřízen nad kostelem již v r. 1540.
Zobrazit původní německý text
Bauwerke mit Kunst- oder Denkmalswert. Die Pfarrkirche zu S. Georg
Bauwerke mit Kunst- oder Denkmalswert.
Die PFARRKIRCHE zu S. GEORG. In der Chronik der bürgerlichen Siedelung in Schlaggen-
[obr] Abb. 202. Schlaggenwald. Der untere Teil des Alten Marktes.
[bez textu]
[obr] Abb. 203. Schlaggenwald. Oberer Abschluß des Neuen Marktes und Verbindungsweg zum Alten Markt.
[obr] Abb. 204. Schlaggenwald. Am Markt. Rechts der Arkadengiebel des Nidermanhauses, links Rathaus.
wald geht das früheste Datum nicht um viele Jahre der Geschichte der Pfarrkirche voran. Nach dem Liber erectionum II, 2 bestand eine Messestiftung an dieser Kirche durch Borso von Riesenburg aus dem J. 1380. Im J. 1453 wird in einem Spruchbrief Heinrichs von Plauen des Schlaggenwalder Pfarrers Erwähnung getan. Vom Kirchenbau selbst aber hat sich keinerlei Nachricht erhalten, aus der sich irgendein Bild der ältesten Schlaggenwalder Kirchenanlage gewinnen ließe. Nach 1500 erweist sie sich als unzulänglich, so daß Johann Pflug in sein umfangreiches Bauprogramm für Schlaggenwald auch den Neubau der Pfarrkirche aufnimmt, zu welcher zwischen den J. 1517 und 1518 der Grundstein gelegt wurde. Nach dem gleichartig an dem
[obr] Abb. 205. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Strebepfeiler mit dem Baudatum des J. 1520.
nordöstlichen Strebepfeiler der Apsis und an einem Fenstergewand des Sakristeibaues angebrachten Baudatum des J. 1520 war in diesem Jahre das Presbyterium samt Anbau im Aufgehenden fertiggestellt (Abb. 205). Erst die folgenden Jahre sehen schließlich auch im Langhaus den beendeten Kirchenbau, an dem sich neben einem älteren übernommenen Bauwerk auch noch spätere Zubauten erkennen lassen. Auf diese und auf baugeschichtliche Einzelheiten wird die beschreibende Würdigung des Baudenkmales zurückkommen.
Im Bauplan war an eine einheitliche, gotische Hallenkirche gedacht, die zunächst in dem tiefen Presbyterium zur Ausführung kam, dessen Raumbemessung über das liturgische Bedürfnis eines Altarraumes weit hinausgeht. Dieser Kirchenteil bewegt sich durchaus noch in den Formen des gotischen Baustiles. Bei gleicher Höhe wie das Langhaus wird das Presbyterium von einem Netzgewölbe überdeckt, das durch Steinrippen in Rhomben und Dreiecksfelder geteilt ist. Rundbogig sind hier die hohen Fenster geschlossen. Auf Maßwerk hat ihr Meister bei ihrer geringen Lichte verzichten können. In ungebrochener Rundung eines flachen Halbkreises verläuft der Triumphbogen: Ein Baudetail, das für die unabweisliche Annahme einer einst selbständigen Kultanlage im Raume des gotischen Presbyteriums nicht ohne Bedeutung bleibt. Dieses war in seinem ehemaligen, frontalen Abschluß
beiderseits von eigenartigem Bauwerk flankiert. An der Südseite ist es ein altertümlicher Steinbau mit dem Grundriß eines gestreckten Halbrunds. Die Art seines mächtigen Quaderwerkes und seiner Anlage führen zunächst zur Annahme eines Baurestes aus einem älteren, verschwundenen Bau. Ihn zu deuten, könnte an der Hand jener um 1728 noch geläufigen Überlieferung versucht werden, welche den Rundbau eine alte Bastei oder Vorwerk nennt (antiqua bastya seu antemurale). Es liegen da Bezeichnungen vor, welche für Anbauten
[obr] Abb. 206. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Südfront.
an Kirchen sonst nicht gebräuchlich sind. Doch dürfte es sich hier am Platze der älteren Kirche nur um den Rest einer der flankierenden Türme oder Kapellenanbauten aus einer frühen Anlage handeln. Nachdem der Bau außenseitig heute in hoher Anschüttung begraben liegt, sein Unterbau und seine ursprüngliche Bodengleiche nicht bekannt sind, so kann über Alter und Zweck hier erst nach einer Freilegung entschieden werden. Der Bauerhaltung wäre die Vornahme dieser Arbeit ebenso dringend wie der Denkmalserforschung zu wünschen.
Die Kirchenchronik berichtet, daß derselbe Rundbau im J. 1728 mit Erde und menschlichen Knochen angefüllt gewesen sei (Karner?). Damals wurde der Bau im Innern freigelegt, mit der Kirche verbunden und als Kapelle mit dem Namen Carcer Christi Domini, Christi Kerker ausgebaut. Spätere Zeit richtete den Raum als Grabkapelle ein. Im Jahre 1731 war hier der Tachauer Maler Mathaeus Mathiowitz
mit der Ausführung mehrerer Passionsbilder als Wandmalereien beschäftigt. Die Kirchenrechnung notiert dazu: pro tribus . . . amarissimae passionis in pariete carceris 24 fl. Diese Fresken sind längst verschwunden, da an der ständig durchnäßten Quadermauer Verputz nicht haften bleibt.
Gegenseitig zu dem Rundbau liegt in der Stirnlinie des heutigen Presbyteriums der untere Teil eines mit der Jahrzahl 1520 datierten alten Turmes, der im Erdgeschoß heute die Sakristei und darüber noch einen Raum birgt. Seine einst weiter in die Höhe geführte Wendeltreppe bricht hier ab. Ende des XVII. Jahrh. steht der Turm noch, die Zeit seiner Abtragung ließ sich bisher nicht feststellen. Ein verhältnismäßig später Anbau liegt dann noch zwischen Sakristei und Apsis. Er
[obr] Abb. 207. Schlaggenwald. Pfarrkirche und ihre Anbauten an der Nordseite im J. 1698. Nach der Kirchenansicht auf dem S. Georgsbild des Christian Leibelt (Museum Schlaggenwald).
öffnete sich als Oratorium in den Kirchenraum. Anfangs des XIX. Jahrh. wurde die Verbindung dorthin vermauert und der Raum der Sakristei angegliedert. Als jüngster Anbau (XVIII. Jahrh.) ist die Eingangshalle an der Nordseite anzusprechen, die sich zu ihren Seiten in Kapellenräume öffnet und noch die Schneckentreppe des Chores einschließt. Ansichten aus dem Ende des XVII. Jahrh. deuten an gleicher Stelle einen einstöckigen Holzbau an (Abb. 207).
Zu den baulichen Anlagen des Presbyteriums gehören auch unzugängliche Gruftanlagen, welche den Baugrund bis in das Langhaus hinein unterfahren.
Im Gegensatz zum Altarraum erscheint das jüngere Langhaus vom Rundbogen beherrscht als Renaissancebau, dem spätere Herrichtung
[bez textu]
[obr] Abb. 208. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Grundriß.
1 Seitenaltar S. Prokop, 2 Marienaltar, 3 S. Barbaraaltar, 4 S. Josefsaltar, 5 aufgelassenes Oratorium, 6 ehemaliger Turmbau und Sakristei, 7, 11 Vorhalle mit Kapellen, 8 Carcer domini, 9 Taufstein, 10 Kanzel, 12 Ölberg im Erdgeschosse der Turmes.
und Zubauten barocke Formen geliehen haben. Der einschiffige Raum trägt ein von rundbogigen Stichkappen eingeschnittenes, flaches Tonnengewölbe mit einigem Stukkodekor und Rahmenwerk. In seinen Feldern sind drei große, moderne Deckenbilder untergebracht: Flucht nach
[obr] Abb. 209. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Hochaltar aus dem J. 1665. Nach einem Fresko des XVIII. Jahrh. in der Corpus domini-Kapelle.
Ägypten, Bergpredigt und Christi Himmelfahrt; ferner an Heiligenbildern: S. Wenzel, S. Ludmilla, S. Elisabeth, S. Alois, S. Veit, S. Anna. Der Einbau der an den Langseiten bis an die Wand des Triumphbogens herangezogenen Empore erhöht den Fassungsraum der Kirche beträchtlich. Oberhalb der Empore baut sich der Orgelchor auf, vor dem auch noch eine zweite Stockwerksempore an der Südwand lag. Bei der großen Kirchenrenovierung des J. 1903 wurde dieser Einbau abgetragen.
[obr] Abb. 210. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Hochaltar.
Das Äußere der Kirche (Abb. 206, 207) entspricht dem Innenbau: Von stark betonten Strebepfeilern und den schmalen, hohen Fenstern in jedem Zwischenfeld gegliedert, baut sich mit polygonalem Chorabschluß die lange, gotische Kirchenapsis auf. Mit dieser in gleicher Höhe des
Aufgehenden wirkt das Langhaus durch seine verschiedenartigen Anbauten besonders auf der Nordseite als eine unruhige Baugruppe. In der ursprünglichen Baugestaltung hatte sich jedenfalls eine Einheitlichkeit der Anbauten ausgedrückt, als noch der Rundbau der sogenannten Alten Bastei die Gegenanlage des Sakristeiturmes bildete.
[obr] Abb. 211. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Bergmannsleuchter am Hochaltar.
Heute sind diese Bauten zu untergeordneten Gliedern verändert, so daß nur mehr der vor die Stirnwand der Kirche gestellte barocke Glockenturm, der im J. 1658 seine letzte Baugestaltung erhalten hat, den Gesamtbau beherrscht. Mit einer Außengalerie und Türmerwohnung ausgestattet, hat er seit jeher nur als Stadtturm gedient. Als solcher hat er in den mittleren Stockwerken auch die eigenartigen T-förmigen Schießscharten erhalten. Ein niedriger, selbständiger Kampanile war schon im J. 1540 oberhalb der Kirche eingerichtet worden.
Vnitřní vybavení farního kostela
Vnitřní vybavení farního kostela
Vnitřní vybavení kostela. Presbytář: Nejstarší HLAVNÍ OLTÁŘ kostela se dochoval do poloviny XVII. století.
[obr] Obr. 212. Horní Slavkov (Schlaggenwald). Farní kostel: kazatelna a presbytář.
V letech 1665/66 nechal horní úřední správce v Horním Slavkově Georg Fabian Ferdinand Schindler zhotovit nový hlavní oltář. Fresko v kapli Corpus Domini, zobrazující vyloupení kostela z 20. března 1702, podává podrobný obraz tohoto oltáře (obr. 209).
V roce 1782 věnoval opat Cölestin Werner po zrušení cisterciáckého kláštera Plasy hornoslavkovskému kostelu, spolu s velkým barokním krucifixem, který dnes visí v portálové stavbě hlavního oltáře, zvláštní umělecké dílo z ruky dosud neznámého mistra. Farní kronika k tomu poznamenává (fol. 285): „ein grosses Kreuz mit dem Heilande in kolossalischer Form. Ein Meisterwerk von Bildhauerkunst" [velký kříž se Spasitelem v kolosálním provedení. Mistrovské dílo sochařského umění]. S tímto darem patrně souvisí odstranění oltáře z roku 1666 a stavba nového oltáře, který stojí dodnes, z roku 1784. Ten byl v roce 1903 restaurován; přitom byly obnoveny tabernákl a nástavec mensy (obr. 210).
Za umělecké hodnoty ve výzdobě hlavního oltáře lze považovat i dva vysoké cínové hornické svícny, 1,03 m vysoké. Hornoslavkovský cínařský odlitek z XVIII. století (obr. 211). Do poloviny XIX. století spadá šest barokních svícnů hlavního oltáře, které odlil Alois Neidhart, jeden z posledních hornoslavkovských cínařů, kteří cínařské řemeslo provozovali ještě jako umělecké odvětví.
BOČNÍ OLTÁŘE na podélných stěnách presbytáře jsou moderní tyrolské práce z Grödenského údolí, postavené v roce 1903 po odstranění starých oltářů. Dříve stál v presbytáři bratrský oltář. Byl postaven jako Altare Scapularis [oltář škapulíře] v roce 1685 a v roce 1686 jej pozlatil Christian Leibelt, malíř v Bečově (Petschau).
Jako nejmladší oltář stál v kostele před rokem 1903 ještě oltář sv. Josefa, zřízený v roce 1790. Pro něj věnoval oltářní obraz jezuitský páter Joseph Pleyer z Lokte (Elbogen). Podle jiného údaje farní kroniky nechal celý oltář v roce 1797 přenést sem ze zrušeného kláštera.
KAZATELNA na severním pilíři triumfálního oblouku z roku 1785 je dílem loketského (elbogenského) sochaře Johanna Wildta (obr. 212). Mistrovský nápis na vnitřní straně zábradlí kazatelny: „Johann Wildt Bildhauer Elb. 1785" [Johann Wildt, sochař, Loket 1785]. Barokní stavba kazatelny s volným schodištěm. Na vnější straně kazatelny uprostřed reliéfní emblém se znázorněním „Ježíšek učí v chrámu". Na soklu zábradlí v sedící poloze sv. Petr a sv. Pavel. Na stříšce kazatelny znak města Horní Slavkov, vedle hudbu provádějící putti. Nová stavba kazatelny odstranila starou kazatelnu, věnovanou hornoslavkovským horním cechem při velké renovaci kostela v roce 1666.
Z dochovaných památkových hodnot v lodi kostela je třeba jmenovat:
KŘTITELNICE (obr. 214), nadace bratří Sebastiana a Johanna Köppelových z roku 1581. Víko a korunující sousoší „Křest v Jordánu" je připisováno loketskému (elbogenskému) řezbáři Johannu
[obr] Obr. 213. Horní Slavkov (Schlaggenwald). Farní kostel: kazatelna.
Wildtovi (kolem roku 1780). Letopočet 1581 je umístěn na soklu, kamenická značka na jeho patní desce (obr. 221).
KROPENKA vedle bočního vchodu do hlavní lodi. Kamenná skulptura z doby první poloviny XVI. století.
KOSTELNÍ LAVICE byly instalovány při renovaci kostela v roce 1785. Jejich boční díly jsou plasticky zdobené.
V hlavní lodi viselo až do roku 1904 osm velkých OBRAZŮ Petra Brandla z roku 1725, které opat Cölestin Werner věnoval v roce 1782 svému rodnému městu z refektáře zrušeného kláštera v Plasích. Jako obrazy klášterního jídelního sálu zobrazují biblické scény, v nichž mají jídlo a pití zvláštní
[obr] Obr. 214. Horní Slavkov (Schlaggenwald). Farní kostel: křtitelnice z roku 1581.
[obr] Obr. 215. Horní Slavkov (Schlaggenwald). Farní kostel: kropenka.
význam. V roce 1839 byl tento Brandlův obrazový cyklus restaurován akademickým malířem Carlem Kretschmarem ze Schwarzburg-Rudolstadtu. V roce 1904 byly obrazy prodány knížecí arcibiskupské alumně v Praze pro tamní refektář. Podle soupisu farní kroniky znázorňují:
1. Adam a Eva jedí ze zakázaného ovoce. 1. Mojžíšova, 3, 6.
2. Judita zabíjí opilého Holoferna. Judita, 13, 9.
3. Daniel v jámě lvové dostává jídlo prostřednictvím Habakuka. Dan., 14, 36.
4. Eliáš je v čase hladu krmen havrany. Ř., 17, 2.
5. Mojžíš postavuje měděného hada. 4. Mojžíšova, 21, 8.
6. Noe, ležící v opilosti nevhodným způsobem, je svými syny přikryt pláštěm. 1. Mojžíšova, 9, 23.
[obr] Obr. 216. Horní Slavkov (Schlaggenwald). Farní kostel: postava z Getsemanské zahrady, Kristus.
7. Ezau prodává Jákobovi své prvorozenství za mísu čočky. 1. Mojžíšova, 25, 33.
8. Prorok z Judska, jemuž Bůh zakázal v Izraelském království jíst a pít, je pro svou neposlušnost roztrhán lvem. 3. Král., 13.
KAPLE OLIVETSKÉ HORY (Getsemanská). V přízemí věže je umístěna skupina Getsemanské zahrady. Dřevěné skulptury z ruky dobrého mistra z doby kolem roku 1500, pozdějším přemalováním znetvořené, jinak dobře dochované: klečící Kristus, 1,53 m vysoký, jako sedící postavy apoštolové Jan, 1,25 m vysoký, sv. Jakub zahalený do paenuly, 1,23 m vysoký, a sv. Petr, 1,13 m vysoký, který spí a opírá hlavu o pravou paži (obr. 216 a 217).
V téže místnosti stojí gotická kropenka. Kamenná skulptura z doby kolem roku 1550, žula, s točeným sloupkem a listovou dekorací (obr. 215). V předsíni barokní pieta (dřevěná skulptura).
[obr] Obr. 217. Horní Slavkov (Schlaggenwald). Farní kostel: postavy z Getsemanské zahrady, Petr a Jan.
Mimo kostel patří k hřbitovnímu vybavení velký KRUCIFIX v přístavku na jižní stěně hlavní lodi (obr. 218): dřevěná skulptura od mistra skupiny Getsemanské zahrady, významné umělecké dílo velkého účinu, poškozené pozdějším moderním nátěrem a přírodní parukou. Kříž měl prý před rokem 1788 viset v kostele v triumfálním oblouku. Obdobná práce v Jáchymově, špitální kostel.
Barokní dřevěné skulptury z bohatě figurálního bílého oltáře XVIII. století jsou uloženy v klenutém patře kostelní věže. K inventáři kostela náleží ještě BETLÉM s velkými dřevěnými loutkami z doby první poloviny XIX. století a příslušejícími rouchy v starém kroji. Vyřezán podle starších, dnes ztracených předloh, avšak novější malbou znetvořen. Z téměř životní velikosti kostýmovaných loutek jsou dochovány: Maria, Josef, dítě,
čtyři pastýři, anděl a zvířecí kusy pro znázornění obou symbolických řad beránků (obr. 219).
[obr] Obr. 218. Horní Slavkov (Schlaggenwald). Farní kostel: hřbitovní kříž.
[obr] Obr. 219. Horní Slavkov (Schlaggenwald). Farní kostel: vánoční jesličky s kostýmovanými figurami.
Zobrazit původní německý text
Die innere Ausstattung der Pfarrkirche
Die innere Ausstattung der Kirche. Presbyterium: Der älteste HOCHALTAR der Kirche hat sich bis zur Mitte des XVII. Jahrh. er-
[obr] Abb. 212. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Kanzel und Presbyterium.
halten. Im J. 1665/66 ließ der Bergoberamtsverwalter in Schlaggenwald Georg Fabian Ferdinand Schindler einen neuen Hochaltar herstellen. Das Fresko in der Corpus Domini-Kapelle, welches den Kirchenraub des 20. März 1702 darstellt, gibt ein detailliertes Bild dieses Altars (Abb. 209).
Im J. 1782 widmete Abt Cölestin Werner nach Aufhebung des Zisterzienserklosters Plaß mit dem großen barocken Kruzifix, das heute im Portalbau des Hochaltars hängt, der Schlaggenwalder Kirche einen besonderen Kunstwert von der Hand eines bis jetzt unbekannt gebliebenen Meisters. Die Pfarrchronik bemerkt dazu (fol. 285): ein grosses Kreuz mit dem Heilande in kolossalischer Form. Ein Meisterwerk von Bildhauerkunst. Mit dieser Schenkung hängt vermutlich die Abtragung des Altars vom J. 1666 und der Neubau des jetzt noch stehenden Altars im J. 1784 zusammen. Dieser wurde 1903 restauriert; Tabernakel und Mensaaufsatz sind dabei erneut worden (Abb. 210).
Als Kunstwerte in der Ausstattung des Hochaltars können auch die beiden hohen zinnernen Bergmannsleuchter, 1·03 m hoch, gelten. Schlaggenwalder Zinnguß des XVIII. Jahrh. (Abb. 211). In die Mitte des XIX. Jahrh. gehören die sechs barocken Hochaltarleuchter, die von Alois Neidhart, einem der letzten Schlaggenwalder Zinngießer, gegossen wurden, der Zinngießerei noch als Kunstgewerbe betrieben hat.
Die SEITENALTÄRE an den Langwänden des Presbyteriums sind moderne Tiroler Arbeiten aus dem Grödner Tal, die im J. 1903 nach Abtragung alter Altäre aufgestellt wurden. Vordem stand im Presbyterium ein Bruderschaftsaltar. Als Altare Scapularis im J. 1685 aufgestellt, wurde er 1686 von Christian Leibelt, Maler in Petschau, vergoldet.
Als jüngster Altar war in der Kirche vor 1903 auch noch ein Josephi-Altar gestanden, der im J. 1790 errichtet worden war. Für diesen hat der Jesuitenpater Joseph Pleyer aus Elbogen das Altarbild gestiftet. Nach einer anderen Angabe der Pfarrchronik hat er den ganzen Altar aus einem aufgelassenen Kloster im J. 1797 hieher übertragen lassen.
Die KANZEL am Nordpfeiler des Triumphbogens aus dem J. 1785 ist ein Werk des Elbogener Bildhauers Johann Wildt (Abb. 212). Meisterinschrift auf der Innenseite der Kanzelbrüstung: Johann Wildt Bildhauer Elb. 1785. Barocker Kanzelbau mit freier Stiege. An der Außenseite der Kanzel in der Mitte ein Reliefemblem mit der Darstellung „Der Christusknabe lehrt im Tempel“. Am Sockel der Brüstung in sitzender Haltung S. Petrus und S. Paulus. Am Schalldach der Kanzel das Wappen der Stadt Schlaggenwald, daneben musizierende Putti. Der Kanzelneubau beseitigte eine alte, von der Schlaggenwalder Gewerkschaft anläßlich der großen Kirchenrenovierung des J. 1666 gestiftete Kanzel.
Von erhalten gebliebenen Denkmalswerten im Kirchenschiff sind zu nennen:
Der TAUFSTEIN (Abb. 214), eine Stiftung der Brüder Sebastian und Johann Köppel aus dem J. 1581. Deckel und krönende Statuengruppe Die Jordantaufe wird dem Elbogener Bildschnitzer Johann
[obr] Abb. 213. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Kanzel.
Wildt zugeschrieben (um 1780). Die Jahreszahl 1581 ist am Sockel angebracht, das Steinmetzzeichen auf seiner Fußplatte (Abb. 221).
WEIHWASSERBRUNNEN neben dem Seiteneingang des Langhauses. Steinskulptur aus der Zeit der ersten Hälfte des XVI. Jahrh.
Die KIRCHENBÄNKE sind anläßlich der Kirchenrenovierung des J. 1785 eingebaut worden. Ihre Seitenteile sind plastisch geziert.
Im Langhaus hingen bis zum J. 1904 die acht großen BILDER des Peter Brandel aus dem J. 1725, die Abt Cölestin Werner aus dem Refektorium des aufgelassenen Klosters zu Plaß im J. 1782 seiner Vaterstadt geschenkt hat. Als Bilder eines klösterlichen Speisesaales stellen sie biblische Szenen dar, in denen Essen und Trinken eine be-
[obr] Abb. 214. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Taufstein aus dem J. 1581.
[obr] Abb. 215. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Weihwasserbrunnen.
sondere Bedeutung hat. Im J. 1839 war dieser Brandelsche Bilderzyklus durch den akademischen Maler Carl Kretschmar aus Schwarzburg-Rudolstadt restauriert worden. Im J. 1904 wurden die Bilder an das fürsterzbischöfliche Alumnat zu Prag für das dortige Refektorium verkauft. Sie stellen nach einem Verzeichnis der Pfarrchronik dar:
1. Adam und Eva essen von den verbotenen Früchten. 1. Moses, 3, 6.
2. Judith tötet den betrunkenen Holofernes. Judith, 13, 9.
3. Daniel in der Löwengrube erhält Speise durch Habakuk. Dan., 14, 36.
4. Elias wird in der Teuerung von den Raben gespeist. Röm., 17, 2.
5. Moses errichtet die eherne Schlange. 4. Moses, 21, 8.
6. Noe in der Trunkenheit ungebührend daliegend, wird von seinen Söhnen mit dem Mantel bedeckt. 1. Moses, 9, 23.
[obr] Abb. 216. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Ölbergfigur, Christus.
7. Esau verkauft dem Jakob sein Erstgeburtrecht um ein Linsengericht. 1. Moses, 25, 33.
8. Ein Prophet aus Juda, dem Gott verboten hatte, im Reiche Israel zu essen und zu trinken, wird seines Ungehorsams wegen von einem Löwen zerrissen. 3. Kön., 13.
Die ÖLBERGKAPELLE. Im Erdgeschoß des Turmes ist eine Ölberggruppe aufgestellt. Holzskulpturen von der Hand eines guten Meisters aus der Zeit um 1500, durch späte Übermalung entstellt, sonst gut erhalten: Knieender Christus, 1·53 m hoch, als Sitzfiguren die Apostel Johannes, 1·25 m hoch, S. Jakobus in die paenula eingehüllt, 1·23 m hoch, und S. Petrus, 1·13 m hoch, der schlafend sein Haupt auf den rechten Arm stützt (Abb. 216 und 217).
In demselben Raume steht ein gotischer Weihwasserbrunnen. Steinskulptur aus der Zeit um 1550, Granit, mit gedrehter Säule und Blattdekor (Abb. 215). In der Vorhalle barocke Pieta (Holzskulptur).
[obr] Abb. 217. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Ölbergfiguren, Petrus und Johannes.
Außerhalb der Kirche gehört zur Friedhofseinrichtung ein großes KRUZIFIX in einem Anbau der Südwand des Langhauses (Abb. 218): Holzskulptur vom Meister der Ölberggruppe, bedeutendes Kunstwerk von großer Wirkung, durch späten modernen Anstrich und Naturperücke beeinträchtigt. Das Kreuz soll vor dem J. 1788 in der Kirche im Triumphbogen gehangen haben. Gleichartige Arbeit in Joachimsthal, Spitalkirche.
Barocke Holzskulpturen von einem figurenreichen, weißen Altar des XVIII. Jahrh. sind in dem gewölbten Stockwerksraum des Kirchturmes aufbewahrt. Zum Inventar der Kirche gehört noch eine KRIPPE mit großen Holzpuppen aus der Zeit der ersten Hälfte des XIX. Jahrh. und zugehörigen Gewändern in alter Tracht. Nach älteren, verschollenen Vorbildern geschnitzt, doch durch neuere Bemalung entstellt. An fast lebensgroßen Kostümpuppen sind vorhanden: Maria, Josef, das Kind,
vier Hirten, ein Engel und die Tierstücke zur Darstellung der beiden symbolischen Lämmerreihen (Abb. 219).
[obr] Abb. 218. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Friedhofskreuz.
[obr] Abb. 219. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Weihnachtskrippe mit kostümierten Figuren.
Kostelní poklad farního kostela
Kostelní poklad farního kostela
Vedle několika pěkných brokátových paramentů z XVIII. století chová kostelní poklad ještě tyto starší zlatnické práce: barokní MONSTRANCI, tepanou práci, stříbro pozlacené, 0·72 m vysokou (obr. 220). V paprskovém svatozáři jsou rozmístěny andělské hlavičky, nahoře jako zakončení Bůh Otec s koulí světa. Na rámovém díle edikuly
[obr] Obr. 220. Horní Slavkov (Schlaggenwald). Farní kostel: monstrance z XVIII. století.
nástroje umučení. Široké úpatí zdobí v tepané práci motiv hroznů a klasů vedle čtyř kartuší. Jejich vložku tvoří čtyři pěkné, barevné emailové obrázky, 0·046 m vysoké, 0·038 m široké, se zobrazeními Zvěstování, Klanění pastýřů, Poslední večeře, Ukřižovaného s Janem a Marií pod křížem. Na okraji úpatí chebská puncovní značka a značka I A F. Na opačné straně vlastnická poznámka farního kostela a letopočet: Ecclesiae Schlaggenwaldensis S. Georgij M. anno 1737 [Kostela hornoslavkovského, sv. Jiří mučedníka, roku 1737]. Na zadní straně edikuly stojí slova Hic est panis, qui de coelo descendit. Ioan. 6. v. 59 [Toto je chléb, který sestoupil z nebe. Jan 6, v. 59], dále
Vere tu es deus absconditus deus Israel salvator. Isai 65 v. 15 [Vpravdě jsi ty Bůh skrytý, Bůh Izraele, spasitel. Izajáš 65, v. 15]. V lunule: Hoc est corpus meum. Math. 26 v 26 [Toto jest tělo mé. Matouš 26, v. 26],
KALICH, stříbro pozlacené, 0·24 m vysoký. První polovina XVIII. století. Na osazení kupy tři medailony v tepané práci s obrazy sv. Jana Nepomuckého, sv. Václava a jednoho svatého biskupa. Mezi nimi okřídlené andělské hlavičky. Na noze kalichu v dalších třech tepaných plaketách obrazy archanděla Michaela, sv. Antonína Paduánského a sv. Barbory. Puncovní značka (kladívka) na okraji nohy je nerozeznatelná. Vedle ní mistrovská značka MF v ligatuře. Kromě toho nese kalich ještě uvolňovací značku stříbrné výplaty z r. 1810 FR v ligatuře (Rosenberg, 5099) a soudobou repuncovní značku: 12 B.
[obr] Obr. 221. Horní Slavkov: 1 letopočet 1581 a kamenická značka na křtitelnici farního kostela, 2 domovní znamení na epitafu Jakoba Lipperdta staršího, 3 kamenická značka a erb na portálu domu č. 214.
KALICH, v tepané práci bohatě zdobený, stříbro, 0·245 m vysoký. Na osazení kupy tři emblémy s klasy, košíkem s květinami a hrozny vína. Stejné, symbolické zdobné motivy na noze mezi kartušemi. Jedna z nich obsahuje ryté věnování a letopočet v pěti řádcích: Ecclesie Schlaggenwaldensis fact: 1751 [Zhotoveno pro kostel hornoslavkovský: 1751]. Pražská puncovní značka: český lev hledící vlevo bez letopočtu, mistrovská značka FGF.
KALICH, stříbro pozlacené, až na ornamentálně tepaný nodus hladký a s cizelovanými květinovými ornamenty a andělskými hlavičkami. Norimberská puncovní značka: stojící jednorožec hledící vlevo, vedle hvězda (srov. Rosenberg, 3062). K tomu ještě repuncovní značka a uvolňovací značka stříbrné výplaty z r. 1810.
Zobrazit původní německý text
Der Kirchenschatz der Pfarrkirche
Neben einigen guten Brokatparamenten des XVIII. Jahrh. besitzt der Kirchenschatz noch an älteren Goldschmiedearbeiten: Eine barocke MONSTRANZ, getriebene Arbeit, Silber vergoldet, 0·72 m hoch (Abb. 220). Im Strahlennimbus sind Engelsköpfe verteilt, oben als Bekrönung Gott Vater mit der Weltkugel. Am Rahmenwerk der Ädikula
[obr] Abb. 220. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Monstranz aus dem XVIII. Jahrh.
die Leidenswerkzeuge. Den breiten Fuß ziert in getriebener Arbeit Trauben- und Ährenmotiv neben vier Kartuschen. Als ihre Einlage dienen vier gute, farbige Emailbilder, 0·046 m hoch, 0·038 m breit, mit den Darstellungen der Verkündigung, Anbetung der Hirten, des Abendmahles, des Gekreuzigten mit Johannes und Maria unter dem Kreuz. Am Rande des Fußes Egerer Beschauzeichen und Marke I A F. Auf der Gegenseite die Eigentumsnote der Pfarrkirche und Jahrzahl: Ecclesiae Schlaggenwaldensis S. Georgij M. anno 1737. An der Rückseite der Ädikula stehen die Worte Hic est panis, qui de coelo descendit. Ioan. 6. v. 59, dann
Vere tu es deus absconditus deus Israel salvator. Isai 65 v. 15. In der Lunula: Hoc est corpus meum. Math. 26 v 26,
KELCH, Silber vergoldet, 0·24 m hoch. Erste Hälfte des XVIII. Jahrh. In der Fassung der Kuppa drei Medaillons in getriebener Arbeit mit den Bildern S. Johannes Nepomuc., S. Wenzel und eines hl. Bischofs. Zwischen diesen geflügelte Engelsköpfe. Auf dem Kelchfuß in weiteren drei getriebenen Plaketten die Bilder des Erzengels Michael, S. Anton von Padua und der S. Barbara. Das Beschauzeichcn (Hämmer) am Fußrand ist unkenntlich. Daneben das Meisterzeichen MF in Ligatur. Außerdem trägt der Kelch noch das Freizeichen der Silbereinlösung des J. 1810 FR in Ligatur (Rosenberg, 5099) und das gleichzeitige Repunzierungszeichen: 12 B.
[obr] Abb. 221. Schlaggenwald: 1 Jahrzahl 1581 und Steinmetzzeichen auf dem Taufstein der Pfarrkirche, 2 Hauszeichen auf dem Epitaph des Jakob Lipperdt d. Ä., 3 Steinmetzzeichen und Wappen auf dem Portal des Hauses Nr. 214.
KELCH, in getriebener Arbeit reich geziert, Silber, 0·245 m hoch. In der Fassung der Kuppa drei Embleme mit Ähren, Blumenkorb und Weintrauben. Gleiche, symbolische Ziermotive am Fuß zwischen Kartuschen. Eine derselben enthält ziseliert die Widmung und Jahrzahl in fünf Zeilen: Ecclesie Schlaggenwaldensis fact: 1751. Prager Beschauzeichen: Böhmischer Löwe nach links ohne Jahrzahl, Meisterzeichen FGF.
KELCH, Silber vergoldet, bis auf den ornamentiert getriebenen Nodus glatt und mit Blumenornamenten und Engelsköpfen ziseliert. Nürnberger Beschauzeichen: Stehendes Einhorn nach links, daneben Stern (vgl. Rosenberg, 3062). Dazu noch Repunzierungszeichen und Freigabezeichen der Silbereinlösung des J. 1810.
Epitafy a náhrobky farního kostela
Epitafy a náhrobky farního kostela
EPITAFY ve farním kostele, presbytář:
1. Na severní stěně visí epitaf Andrease Oelhanse, deskový obraz od Augusta Corda s monogramovou signaturou (obr. 103) mistra pod letopočtem 1581 a s nápisem: Epitaphium optimi viri, virtute et humanitate praestantis domini Andreae Oelhansii Slaccowaldensis. obiit den 29. Maii im Jahr 1581 aetatis suae 61. [Epitaf výtečného muže, ctností a lidskostí vynikajícího pana Andrease Oelhanse Slavkovského. Zemřel dne 29. května roku 1581 ve věku 61 let.] Rozměry epitafu: 1,15 m na výšku, 0,65 m na šířku, deskového obrazu bez rámu 0,96 m na výšku, 0,545 m na šířku (obr. 222). Jako výzdoba je zobrazeno Vzkříšení Spasitele, před ním na kvetoucí nebeské louce klečí zesnulý. V pozadí vlevo skupina tří svatých žen jdoucích ke Kristovu hrobu, vpravo skupina překvapených strážců hrobu. V soklu deskového obrazu latinský epigram na zesnulého.
[obr] Obr. 222. Horní Slavkov (Schlaggenwald). Farní kostel: epitaf Andrease Oelhanse z r. 1581.
2. Epitaf Hanse Elpognera z Dolního Krásna (Unter-Schönfeld), od roku 1547 prvního císařského horního hejtmana v Horním Slavkově. Deska z místně nepůvodního, jílovitého pískovce, 2,15 m na výšku, 1,04 m na šířku (obr. 223). První část legendy probíhá v rámovém pásu, závěr v horním poli desky. V dolním poli erb Elpognerů v bohatém heraldickém provedení. Náhrobní nápis zní: NACH · CHRISTI · GEPURT · IM · 1·5·5·9 · / IAR · AM · MITWOCH · VOR · SANCT · VHEITS·TAG·DEN·14·JVNII·IN·GOT·/SELIKLICH·VORSCHID·DER·EDLE·VND·ERNVEST·HANS·ELPOGNER·VON·VNTER·SCHONFELD·/VFF·BESERZITZ·(Weseritz — Bezdružice) DES·SELEN·GOT·/GENEDIG·VND·BARMHERZIG·SEI·/VND·EIN·FRELIGE·AUFER:/STEHVNG·GEBEN·WOLLE·AMEN.
[obr] Obr. 223. Horní Slavkov. Farní kostel: náhrobní kámen Hanse Elpognera z r. 1559.
[obr] Obr. 224. Horní Slavkov. Farní kostel: náhrobní kámen paní Magdaleny z Prünnu z r. 1551.
3. Náhrobní památník Jakoba Lipperdta staršího (obr. 225). Pískovcová deska 1,81 m na výšku, 0,89 m na šířku, 0,22 m na tloušťku. V portálovém rámu s letopočtem 1565 je minuskulemi umístěn dvoudílný nápis: II, 44. Jesai / Já jsem / první a / poslední, / kromě / mne není / boha. Na protější straně: Já jsem / cesta a / pravda / a život. / Jan 14. kap. V soklové části náhrobní desky vlevo: Jesu Christe, fili dei, miserere mei. [Ježíši Kriste, synu Boží, smiluj se nade mnou.] Vpravo: Byl proboden pro naše nepravosti. Iz 53.
V portálu je mezi biblickými výroky umístěn ukřižovaný Spasitel (hodnotný bronzový odlitek, práce mimo místní dílny), pod ním rovněž jako bronzový odlitek v živě členěném rámu s páskovým ornamentem vlastní náhrobní nápis: Als man zählt nach unsers lieben hern und
[obr] Obr. 225. Horní Slavkov. Farní kostel: náhrobní památník Jakoba Lipperdta z r. 1565.
seligmachers geburt 1562 jar an S. Elisabetn abent verschiede in gott der erbar man Jacob Lipperdt der elter, alhie begraben. dem gott genedig sey und ime sampt uns allen am jungsten tag ein frölliche uhrstendt verleihe. amen. [Když se počítal rok 1562 od narození našeho milého Pána a Spasitele, na předvečer svaté Alžběty zesnul v Bohu počestný muž Jakob Lipperdt starší, zde pochovaný. Nechť je mu Bůh milostiv a propůjčí jemu i nám všem v soudný den radostné vzkříšení. Amen.] Pod tím na erbovním štítu domovní znamení zesnulého (obr. 221). Epitaf byl až do roku 1926 částečně zasypán zemí, zazděný v západní zdi hřbitova. Nyní se nachází ve východní stěně presbytáře farního kostela.
4. Vpravo od hlavního oltáře je zazděn náhrobní kámen paní Magdaleny z Prünnu (obr. 224). Deska z červeného mramoru, 1,95 m na výšku, 0,9 m na šířku. Náhrobní nápis zní: Hie liegt begraben die edl fraw Maria Magdalena von Prünnen, Augustin Wolsten auf San Annaperg gemahel, hat gelebt 24 jar, ist den 12. April anno 1551 im ersten Kinsgeburt in Christo endschlaffen. der und uns allen gott ein fröhlich auferstehung geben wolle. amen. [Zde leží pochována urozená paní Maria Magdalena z Prünnu, manželka Augustina Wolsta na Svaté Anně (San Annaperg), žila 24 let, zesnula v Kristu dne 12. dubna roku 1551 při prvním porodu. Kéž jí i nám všem dá Bůh radostné vzkříšení. Amen.] Se čtyřmi erbovními znameními.
Epitafy v podlaze lodi kostela:
1. Před kazatelnou: deska z červeného mramoru, 0,95 m na výšku, 0,65 m na šířku. Stojící postava zesnulé v kroji kolem roku 1600, modlící se, v gotizujícím portálovém rámu. V obloukových cípech vlevo Ukřižovaný, vpravo sedící postava. Nápis na obvodovém pásu zcela setřený.
2. Náhrobní deska, 1,04 m na šířku, bílý mramor, zcela ohlazená. Je možné, že část zasahující pod lavice se ještě dochovala.
3. Náhrobní deska, mramor, 1,02 m na šířku, z hrobu Eliáše Schmiedgrabmera z Lusteneku, zesnulého v jedenáctém roce věku. Z reliéfů náhrobní desky jsou vidět pouze erby Schmiedgrabmerů z Lusteneku a Kadnerů z Greifeneku. Nápis je dnes zakryt vestavěnými kostelními lavicemi. Opakuje se v opisu, který je s mezerami reprodukován v Horoslavkovské kronice F. Nemetschka: Dom. / Eliae / opt. spei filiolo / praematuro fato animam, / cum vixisset annos XI mens . . . . / dies XXVII a. o. HR i. MDXCIX, XXII die / Septemb. exhalanti . . . . . / Elias Schmiedgrabmer a Lusteneck . . . . in / Brussio, sac. c. e. r. mat. per regnum / Boh. aerario praefectus et Benigna / Kadnerin a Greiffeneckh . . . . . maesti parentes f(ieri) f(ecerunt). [Pánu. Eliáši, synáčkovi nejlepší naděje, jenž předčasným osudem vydechl duši, když žil XI let, ... měsíců ... dní XXVII, léta Páně MDXCIX, dne 22. září ... Eliáš Schmiedgrabmer z Lusteneku ... v Brusích, posvátného c. k. římského majestátu pro Království české správce pokladny, a Benigna Kadnerová z Greifeneku ... zarmoucení rodiče dali zhotovit.]
4. Zcela ohlazená náhrobní deska z mramoru, 1,05 m na šířku, leží v podlaze lodi kostela vedle dveří do sakristie.
Epitafy mimo kostel:
1. Reliéf, fragment ztraceného náhrobního kamene ze 16. století, hrubozrnný mramor(?), nyní 0,74 m na šířku, 0,75 m na výšku, se zobrazením Zmrtvýchvstání Kristova: Spasitel vystupuje z hrobu, před ním klesli dva ozbrojení strážci hrobu. Jako stavební ozdoba zazděn ve štítu vchodu k věžnímu schodišti.
2. Epitaf neznámého padesátiletého muže a jeho manželky Rebeky, rozené Kadnerové z Greifeneku. Zazděn ve schodišti věžního vstupu. Horní a dolní část náhrobní desky je odseknuta se ztrátou textu, přičemž se ztratilo i jméno zesnulého, císařského horního úředníka. Nyní 1,74 m na výšku, 1,12 m na šířku. Z náhrobního nápisu chybí horní část. V
[obr] Obr. 226. Horní Slavkov. Farní kostel: náhrobní kámen ve zdi věžního schodiště.
dolní části erb neznámého (srdce s pěti z něj vyrůstajícími listy) a Kadnerů z Greifeneku (okřídlený gryf, vzpřímeně kráčející doleva) (obr. 226).
3. Epitaf z červeného mramoru, horní část a patka chybí, nyní 1,72 m na výšku, 1,12 m na šířku. Části nápisu jsou zcela setřené. Uprostřed v rámování edikuly erb zesnulého se vzpřímeným kozorohem vlevo nahoře a vpravo dole v poli. Kolem roku 1600. Kamenný památník je rovněž zazděn ve schodišti věžního vstupu.
4. Na severní stěně farního kostela epitaf hornoslavkovského purkmistra Hanse Köppela, 2,25 m na výšku, 1,18 m na šířku, červený mramor, nápis i reliéf silně poškozeny zvětráváním kamene. Uprostřed desky je v rámování architektonické sloupové niky umístěn erb rodiny Köppelů. Nad ním v reliéfu zobrazená deska nese náhrobní nápis, obdobná při patě desky biblický verš. Náhrobní nápis zní:
[obr] Obr. 227. Horní Slavkov. Náhrobní deska Georga Häslera z r. 1562.
V roce naší spásy 1601, dne 9. července, ve věku 56 let, zesnul blaze v Bohu ctihodný, počestný a moudrý pan Hans Köppel, zdejší purkmistr, a když se počítalo . . . . . ., počestná, ctná a ctnostná paní Dorothea, jeho manželka, zde odpočívající. Kéž jim Bůh dá radostné vzkříšení k věčnému životu.
Nápis na soklové desce epitafu opakuje Izaiáše, 56. kap.: Spravedlivý hyne a nikdo si to nebéře k srdci, a svatí lidé bývají vzati a nikdo na to nedbá . . . . . .
5. Náhrobní kámen Georga Häslera, správce horního úřadu v Horním Slavkově, povýšeného do šlechtického stavu 9. března 1559, zemřelého 24. října 1561. 2,1 m na výšku, 1,24 m na šířku. O původním umístění kamene podává zprávu Hornoslavkovská pamětní kniha, sv. I, fol. 4: Georg Hessler liegt begraben zur linken hand des altars ausser der kirchen mit einem eingesetzten grabstein und seinen eingehauenen adelswappen. [Georg Hessler leží pochován po levé straně oltáře, mimo kostel, s vsazeným náhrobním kamenem a vytesaným šlechtickým erbem.] Když bylo v 17. století vystavěno oratorium (nyní vedlejší místnost sakristie), byl náhrobní kámen z hrobového místa odstraněn a nakonec umístěn do vnější hřbitovní zdi vedle děkanské brány (obr. 227).
6. Náhrobní kámen v západní hřbitovní zdi s epitafem Eliáše Günthera z r. 1607, odlitým v bronzu. Bronzová deska, norimberská práce, 0,71 m na výšku, 0,39 m na šířku, je ozdobným pásem (lví hlavy s ovocnými girlandami) rozdělena na dvě pole. Horní pole vyplňuje erb Eliáše Günthera, v dolním stojí patnáct řádků metrického náhrobního nápisu:
Hier ruhet sanft in kühler erdt / Elias Günther ehrenwerdt. / ein erbar man in seinem standt, / der ganzen cron Behaim wol bekhandt, / der nicht sein aignen nutz bedacht, / des landes pergkwerchs bests betracht, / demnach er lob und ruhme hat / bey kayserlicher majestat. / ist entschlafen, da er nun war / seines alters 66 jar. / jetzt schwebt sein geist ins himmelsthron / und hat erlangt die ehren cron. / wer nun kombt zu dihs grabes stain, / am besten woll gedenkhen sein. / obiit 6. November anno 1607.
[Zde odpočívá klidně v chladné zemi / Eliáš Günther, muž ctihodný. / počestný muž ve svém stavu, / celé české koruně dobře známý, / jenž nehleděl na vlastní prospěch, / nýbrž na blaho zemského hornictví, / za což došel chvály a slávy / u císařského majestátu. / Usnul, když bylo mu / šedesát šest let věku. / Nyní se jeho duch vznáší do nebeského trůnu / a dosáhl koruny cti. / Kdo nyní přijde k tomuto náhrobnímu kameni, / ať na něj vzpomene co nejlépe. / Zemřel 6. listopadu roku 1607.]
7. Náhrobní kámen Achatia Trötschera, bývalého desátkového protiúčetního, a jeho manželky. Památník stál dříve ve hřbitovní zdi u horní brány pod zvonicí. Nyní v muzeu (obr. 228). Kamenná deska (pískovec), 0,89 m na výšku, 0,67 m na šířku, je lemována rámovým pásem a nese slova Deo soli gloria. [Bohu samotnému sláva.] Do kamene je vsazena bronzová deska, 0,575 m na výšku, 0,414 m na šířku, pravděpodobně norimberská práce. Čistá odlévaná práce nese v horní části, obklopený listovým věncem, erb zesnulého a okřídlené andělské hlavičky jako výplně cípů. Pod tím navazuje v rámu s páskovým ornamentem vlastní náhrobní nápis, k němuž bylo teprve po jeho zhotovení připojeno datum úmrtí Achatia Trötschera:
A(nn)o 1579 den 20 ten Mai ist in gott seliglich verschieden der erbar und ehrenveste Achatius Trötscher, bürger allhier, dem gott und uns allen
[obr] Obr. 228. Horní Slavkov. Muzeum: bronzový epitaf Achatia Trötschera a jeho manželky. Z r. 1575.
gnedig sein wolle. amen. Anno 1575 den 29. August ist in gott seliglich verschieden die ehrbare und tugendsame frawe Helene, obbemelts Achatii Trötschers ehelich hausfraw, eine geborne Mulzin, der gott und uns allen gnedig sein wolle, amen.
[Léta 1579, dne 20. května, zesnul blaze v Bohu počestný a ctihodný Achatius Trötscher, zdejší měšťan, jemuž i nám všem kéž je Bůh milostiv. Amen. Léta 1575, dne 29. srpna, zesnula blaze v Bohu ctihodná a ctnostná paní Helena, výše jmenovaného Achatia Trötschera manželská hospodyně, rozená Mulzová, jíž i nám všem kéž je Bůh milostiv, amen.]
Zobrazit původní německý text
Epitaphien und Grabdenkmale der Pfarrkirche
EPITAPHIEN in der Pfarrkirche, Presbyterium:
1. An der Nordwand hängt das Epitaphium des Andreas Oelhans, Tafelbild von Augustus Cordus mit der Monogrammsignatur (Abb. 103) des Meisters unter der Jahrzahl 1581 und mit der Beischrift: Epitaphium optimi viri, virtute et humanitate praestantis domini Andreae Oelhansii Slaccowaldensis. obiit den 29. Maii im Jahr 1581 aetatis suae 61. Größe des Epitaphs 1·15 m hoch, 0·65 m breit, des Tafelbildes ohne Rahmen 0·96 m hoch, 0·545 m breit (Abb. 222). Als Bildschmuck ist die Aurerstehung des Heilands dargestellt, vor ihm auf der blühenden Himmelswiese kniend der Verstorbene. Im Hintergrunde links die Gruppe der zum Grabe Christi gehenden drei heiligen Frauen, rechts die Gruppe der
überraschten Grabwächter. Im Sockel des Tafelbildes ein lateinisches Epigramm auf den Verstorbenen.
[obr] Abb. 222. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Epitaph des Andreas Oelhans aus dem J. 1581.
2. Epitaphium des Hans Elpogner von Unter-Schönfeld, seit 1547 der erste kaiserl. Berghauptmann in Schlaggenwald. Platte aus einem ortsfremden, tonigen Sandstein, 2·15 m hoch, 1·04 m breit (Abb. 223). Der erste Teil der Legende läuft in der Rahmenleiste, der Schluß im oberen Feld der Platte. Im unteren Feld das Wappen der Elpogner in reicher, heraldischer Ausstattung. Die Grabschrift lautet: NACH · CHRISTI · GEPURT · IM · 1·5·5·9 · / IAR · AM · MITWOCH · VOR · SANCT ·
VHEITS·TAG·DEN·14·JVNII·IN·GOT·/SELIKLICH·VORSCHID·DER·EDLE·VND·ERNVEST·HANS·ELPOGNER·VON·VNTER·SCHONFELD·/VFF·BESERZITZ·(Weseritz) DES·SELEN·GOT·/GENEDIG·VND·BARMHERZIG·SEI·/VND·EIN·FRELIGE·AUFER:/STEHVNG·GEBEN·WOLLE·AMEN.
[obr] Abb. 223. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Grabstein des Hans Elpogner aus dem J. 1559.
[obr] Abb. 224. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Grabstein der Frau Magdalena von Prünnen aus dem J. 1551.
3. Grabdenkmal des Jakob Lipperdt des Aelteren (Abb. 225). Sandsteinplatte 1·81 m hoch, 0·89 m breit, 0·22 m dick. In einem Portalrahmen mit der Jahrzahl 1565 ist zweiteilig in Minuskeln folgende Inschrift angebracht: II, 44. Jesai / Ich bin / der erst u / nd der / lezt ohn / mir ist / kein gott. Auf der Gegenseite: Ich bin / der w / eg und / die wa / rheit / und das / leben / Joan. 14 cap. Im Sockelteil der Grabplatte, links: Jesu Christe, fili dei, miserere mei. Rechts: Er ist um unsrer missethat willen verwundt. Esai 53.
Im Portal ist zwischen den Bibelworten ein gekreuzigter Heiland (wertvoller Bronzeguß, ortsfremde Arbeit) angebracht, darunter ebenfalls als Bronzeguß in lebhaft gegliedertem Rahmen mit Rollwerk die eigentliche Grabschrift: Als man zählt nach unsers lieben hern und
[obr] Abb. 225. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Grabdenkmal des Jakob Lipperdt aus dem J. 1565.
sel / igmachers geburt 1562 jar an S. Elisabetn / abent verschiede in gott der erbar man Jacob / Lipperdt der elter, alhie begraben. dem gott / genedig sey und ime sampt uns allen am jun / gsten tag ein frölliche uhrstendt verleihe. amen. Darunter auf einem Wappenschild das Hauszeichen des Verstorbenen (Abb. 221). Das Epitaph war bis 1926 zum Teil von der Erde überdeckt in der Westmauer des Friedhofes eingemauert. Jetzt in der Ostwand des Presbyteriums der Pfarrkirche.
4. Rechts vom Hauptaltar ist der Grabstein der Frau Magdalena von Prünnen eingemauert (Abb. 224). Platte aus rotem Marmor, 1·95 m hoch, 0·9 m breit. Die Grabschrift lautet: Hie liegt begraben die edl fraw Maria Magdalena von Prünnen, Augustin Wolsten auf San Annaperg gemahel, hat gelebt 24 jar, ist den 12. April anno 1551 im ersten Kinsgeburt in Christo endschlaffen. der und uns allen gott ein fröhlich auferstehung geben wolle. amen. Mit vier Wappenbildern.
Epitaphien im Fußboden des Langhauses:
1. Vor der Kanzel: Platte aus rotem Marmor, 0·95 m hoch, 0·65 m breit. Standfigur der Verstorbenen in der Tracht um 1600, betend, in gotisierendem Portalrahmen. In den Bogenzwickeln links der Crucifixus, rechts sitzende Figur. Die Inschrift auf der umfassenden Leiste völlig abgetreten.
2. Grabplatte, 1·04 m breit, weißer Marmor, völlig abgeschliffen. Möglich, daß der unter die Bänke reichende Teil noch erhalten ist.
3. Grabplatte, Marmor, 1·02 m breit, vom Grabe des im 11. Jahre verstorbenen Elias Schmiedgrabmer von Lusteneck. Von den Reliefs der Grabplatte sind nur die Wappen der Schmiedgrabmer von Lusteneck und der Kadner von Greifeneck zu sehen. Die Inschrift ist heute von den eingebauten Kirchenbänken verdeckt. Sie wiederholt sich in einer Abschrift, welche in der Schlaggenwalder Chronik F. Nemetschkes mit Lücken folgend wiedergegeben erscheint: Dom. / Eliae / opt. spei filiolo / praematuro fato animam, / cum vixisset annos XI mens . . . . / dies XXVII a. o. HR i. MDXCIX, XXII die / Septemb. exhalanti . . . . . / Elias Schmiedgrabmer a Lusteneck . . . . in / Brussio, sac. c. e. r. mat. per regnum / Boh. aerario praefectus et Benigna / Kadnerin a Greiffeneckh . . . . . maesti parentes f(ieri) f(ecerunt).
4. Eine völlig abgeschliffene Grabplatte aus Marmor, 1·05 m breit, liegt im Fußboden des Langhauses neben der Sakristeitüre.
Epitaphien außerhalb der Kirche:
1. Relief, Fragment aus einem verlorengegangenen Grabstein des XVI. Jahrh., grobkörniger Marmor?, jetzt 0·74 m breit, 0·75 m hoch, mit einer Darstellung der Auferstehung Christi: Der Heiland entsteigt dem Grabe, vor diesem niedergesunken zwei gewappnete Grabwächter. Als Bauzier im Giebel des Einganges zur Turmstiege eingemauert.
2. Epitaph eines unbekannten Fünfzigjährigen und seiner Ehegemahlin Rebekka, geborene Kadnerin von Greiffeneck. Im
Stiegenhaus des Turmaufganges eingemauert. Der obere und untere Teil der Grabplatte ist abgeschlagen mit Textverlust, wobei der Name des Verstorbenen, eines kaiserlichen Bergbeamten, verlorenging. Jetzt 1·74 m hoch, 1·12 m breit. Von der Grabinschrift fehlt der obere Teil. Im
[obr] Abb. 226. Schlaggenwald. Pfarrkirche: Grabstein in der Wand der Turmstiege.
unteren Teil das Wappen des Unbekannten (Herz mit fünf aus ihm herauswachsenden Blättern) und der Kadner von Greiffeneck (geflügelter Greif aufrecht nach links schreitend) (Abb. 226).
3. Epitaph aus rotem Marmor, oberer Teil und Fuß fehlen, jetzt 1·72 m hoch, 1·12 m breit. Inschriftteile sind völlig abgescheuert. In der Mitte in der Umrahmung einer Ädikula Wappen des Verstorbenen mit aufgerichtetem Steinbock links oben und rechts unten im Feld. Um 1600. Das Steindenkmal ist ebenfalls im Stiegenhaus des Turmaufganges eingemauert.
4. An der Nordwand der Pfarrkirche Epitaphium des Schlaggenwalder Bürgermeisters Hans Köppel, 2·25 m hoch, 1·18 m breit, roter Marmor, in der Inschrift und im Relief durch Verwitterung des
[obr] Abb. 227. Schlaggenwald. Grabplatte des Georg Häsler aus dem J. 1562.
Steines sehr schadhaft. In der Mitte der Platte ist von einer architektonischen Säulennische umrahmt das Wappen der Familie Köppel angebracht. Die oberhalb im Relief dargestellte Tafel trägt die Grabinschrift, eine gleiche am Fuße der Platte einen Bibelspruch. Die Grabschrift lautet:
Im Jahr unsers Heils 1601 den 9. Julii, seines Alters im 56. verschied selig in Gott der ehrenfest, ehrbar und weise Herr Hans Köppel, Bürgermeister allhier und als man zählte . . . . . ., die ehrbar, ehr- und tugendsame Frau Dorothea, seine eheliche Hausfrau, so allhier ruhen. Denen wolle Gott eine fröhliche Urständ zum ewigen Leben verleihen.
Die Inschrift auf der Sockeltafel des Epitaphs wiederholt Esaias, 56. Kap.: Der Gerechte kommt um und niemand ist, der es zu Herzen nehme und heilige Leute werden auffgerafft und niemand achtet darauf . . . . . .
5. Grabstein des Georg Häsler, Bergamtsverwalters in Schlaggenwald, geadelt 9. März 1559, gestorben 24. Oktober 1561. 2·1 m hoch, 1·24 m breit. Über den ursprünglichen Standplatz des Steines berichtet das Schlaggenwalder Gedächtnisbuch, Tom. I, fol. 4: Georg Hessler liegt begraben zur linken hand des altars ausser der kirchen mit einem eingesetzten grabstein und seinen eingehauenen adelswappen. Als im XVII. Jahrh. das Oratorium (jetzt Nebenraum der Sakristei) erbaut wurde, hat man den Grabstein vom Grabplatz entfernt und schließlich in die äußere Friedhofsmauer neben das Dechanteitor gestellt (Abb. 227).
6. Grabstein in der westlichen Kirchhofsmauer mit einem in Bronze gegossenen Epitaph für Elias Günther aus dem J. 1607. Die Bronzeplatte, Nürnberger Arbeit, 0·71 m hoch, 0·39 m breit, ist durch eine gezierte Leiste (Löwenköpfe mit Fruchtfestons) in zwei Felder geteilt. Das obere Feld wird vom Wappen des Elias Günther gefüllt, im unteren steht in 15 Zeilen die metrische Grabschrift:
Hier ruhet sanft in kühler erdt
Elias Günther ehrenwerdt.
ein erbar man in seinem standt,
der ganzen cron Behaim wol bekhandt,
der nicht sein aignen nutz bedacht,
des landes pergkwerchs bests betracht,
demnach er lob und ruhme hat
bey kayserlicher majestat.
ist entschlafen, da er nun war
seines alters 66 jar.
jetzt schwebt sein geist ins himmelsthron
und hat erlangt die ehren cron.
wer nun kombt zu dihs grabes stain,
am besten woll gedenkhen sein.
obiit 6. November anno 1607.
7. Grabstein des Achatius Trötscher, gewesenen Zehentgegenhändlers, und seiner Ehegattin. Das Denkmal stand früher in der Friedhofsmauer nächst dem oberen Tore unterhalb des Glockenturmes. Jetzt im Museum (Abb. 228). Die Steinplatte (Sandstein), 0·89 m hoch, 0·67 m breit, ist mit einer Rahmenleiste umfaßt und führt die Worte Deo soli gloria. In den Stein ist eine Bronzeplatte, 0·575 m hoch, 0·414 m breit, vermutlich Nürnberger Arbeit, eingelassen. Das saubere Gußwerk trägt im oberen Teil von einem Blattkranz umschlossen das Wappen des Verstorbenen und geflügelte Engelsköpfchen als Zwickelfüllungen. Unterhalb schließt sich in einem Rollwerkrahmen die Grabinschrift an, der erst nach ihrer Aufstellung das Sterbedatum des Achatius Trötscher beigefügt wurde:
A(nn)o 1579 den 20 ten Mai ist in gott seliglich verschieden der erbar und ehrenveste Achatius Trötscher, bürger allhier, dem gott und uns allen
[obr] Abb. 228. Schlaggenwald. Museum: Bronzeepitaph des Achatius Trötscher und seiner Hausfrau. Aus dem J. 1575.
gnedig sein wolle. amen. Anno 1575 den 29. August ist in gott seliglich verschieden die ehrbare und tugendsame frawe Helene, obbemelts Achatii Trötschers ehelich hausfraw, eine geborne Mulzin, der gott und uns allen gnedig sein wolle, amen.
Kovářské náhrobní kříže, zvonice, zvony a hřbitov
Kovářské náhrobní kříže. Ještě ve druhé polovině XIX. století bylo na hornoslavkovském hřbitově známo bohatství kovaných železných křížů, které měly hodnotu uměleckořemeslných výrobků. V posledních desetiletích je jejich cena jako materiálu (starého železa) připravila o existenci. Cenný příklad takové umělecké kovářské práce z doby rokoka zmizel jako staré železo za války. Na obr. 229 je vidět i příslušný podstavcový kámen, zdobený reliéfem kříže. Kříž stál na hřbitově před dveřmi sakristie.
[obr] Obr. 229. Horní Slavkov (Schlaggenwald). Hřbitov: kovaný železný kříž.
Stranou od farního kostela stojí jednopatrová ZVONICE na výšině tzv. Zvonového vrchu (Glockenberg). Jde o jednoduchou kamennou stavbu s vysokou stanovou střechou z XVI. století. Dřevěná konstrukce zvonové stolice byla vestavěna v roce 1540 a z velké části se z té doby dochovala.
Hluboké, pečlivě vyřezané zářezy tohoto stavebního data lze vidět na horním nosném trámu zvonového lože (obr. 230). Výška jednotlivých číslic 0,1–1,12 m. Dále se na dřevěném sloupku vedle okna na jižní straně nachází vedle monogramu I. Z. vyřezané novoroční datum k roku 1686 s trojkrálovým monogramem CMB (obr. 231).
[obr] Obr. 230. Horní Slavkov. Zvonice: stavební datum roku 1540.
[obr] Obr. 231. Horní Slavkov. Zvonice: novoroční datum 1686.
Kostelní zvony ve zvonici na Zvonovém vrchu nad děkanským kostelem.
JIŘSKÝ ZVON (Georgsglocke), váha 49 starých celních centnýřů, průměr při věnci úderu 1,36 m, výška včetně koruny 1,35 m. Zvonová výzdoba: pod čepicí trojdílný pás, lemovaný obručemi. Ve středním pásu, širokém 0,05 m, se jako ozdobná plastika opakují čtyři výjevy z příběhu ztraceného syna (obr. 232). Reliéfy, odkazující na Jáchymov, vycházejí z dobových mědirytin. Ve slévárně vyšly kvalitně jen zčásti a na mnoha místech jsou poškozené otloukáním.
[obr] Obr. 232. Horní Slavkov. Zvonová plastika z roku 1599.
Spodní pás vyplňuje úponkový vlys s navazující řadou listů. Zvonové pole nese jako velký znak hornoslavkovský městský znak, pod ním třířádkovou legendu, připomínající obnovu zvonů po loupeži zvonů, a letopočet 1599:
RVPTA FVI NVPER, SED JAM TOTA NOVATA, VT PRECIBVS SACRIS FVNERIBVSQUE VOCEM. ANNO CHRISTI 1.599 MENSE JUNIO. [Byl jsem nedávno rozbit, ale nyní jsem celý obnoven, abych sloužil hlasem posvátným modlitbám i pohřbům. Léta Páně 1599, měsíce června.]
Na protější straně je v poli umístěna zvonová plastika ukřižovaného Spasitele, pod ní legenda: IOH. 1. ECCE AGNVS DEI QUI TOLLIT PECCATA MVNDI. [Jan 1: Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa.] Níže při okraji pole malá plastika: mnišský světec. Na horním okraji věnce, děleného obručí, stojí jméno zvonaře: GREGER ALBRECHT. Ačkoli mistr Greger Albrecht na zvonu z roku 1576 uvedl jako místo odlití Schlackenwert, chybějící údaj o místě vedle mistrova jména na Jiřském zvonu zřejmě naznačuje, že tento zvon spolu se svými sesterskými zvony byl odlit v Horním Slavkově.
Menší zvon (KATEŘINSKÝ ZVON) má při průměru 0,94 m výšku 0,9 m, z čehož 0,18 m připadá na výšku ucha, zdobeného groteskními hlavami. Pod čepicí nese zvon v 0,03 m širokém písmovém pásu letopočet A(nn)o 1612 a text žalmu 104: Quam magnificata sunt opera tua domine.... [Jak veliké jsou skutky tvé, Hospodine...], pod ním jako vlysový pás řadu listů, 0,06 m vysokou. V poli je třířádkový nápis mistra – jáchymovského mistra Hanse Friedricha Mayra – v tomto znění: VON HANS FRIDERICH / MAYR IN ST. JOACHIMS / THAL GEGOSSEN. [Odlil Hans Friedrich Mayr v Jáchymově.] Figurální plastiky na zvonu chybějí.
DONÁTSKÝ ZVON (Donatusglocke), těžký 38 starých centnýřů. Legenda: Verbum Domini manet in aeternum. [Slovo Páně zůstává na věky.] Jako zvonař je uveden mistr Gregor Albrecht v Schlackenwertu. Tento zvon byl v roce 1916 zabaven pro válečnou těžbu kovu.
Zvony byly dne 19. října 1751 převěšeny zvonařem Johannem Georgem Jordanem z Chebu a poprvé opatřeny novými srdci. Starý kostelní zvon (tzv. mešní zvonek ve věžičce sanktusu) se jménem S. Hyacinthus byl v roce 1736 přelit.
Ke hornoslavkovskému zvonovému fondu patřil rovněž zvon, odlitý mistrem Nikolausem Löwem v roce 1656. Nesl legendu: O Maria mater, sancta Anna, ora pro nobis deum 1656. [Ó Maria matko, svatá Anno, proste za nás Boha, 1656.] (Mitteilungen für Geschichte der Deutschen in Böhmen, LVII, 218). Tamtéž, na str. 219, je dále zmíněn zvon jako dílo Johanna Paula Schellenera z Innsbrucku z roku 1698 s legendou: Et verbum caro factum est [A slovo se stalo tělem].
Ke ztraceným zvonům patří konečně ještě jedno dílo mistra Regnitzera z Norimberka.
Na HŘBITOVĚ vedle farního kostela je kromě zmíněných epitafů starší doby XIX. století zastoupeno jen několika málo památkami s historickou a uměleckou hodnotou. K nim patří jako doklady k dějinám hornoslavkovského porcelánového průmyslu náhrobek stojící při severní stěně presbytáře (klečící anděl vedle náhrobního kamene) c. k. hormistra Wenzla Haase, narozeného 28. dubna 1770, zemřelého 13. října 1830, a jeho manželky Terezie Haasové, rozené Miesslové, dále skupina náhrobků rodiny Lippertových v gotizujících formách v jihozápadním koutě hřbitova. Mezi nimi náhrobek Georga Lipperta, městského ranhojiče a majitele c. k. porcelánky v c. k. horním městě Horní Slavkov, narozeného 16. prosince 1771, zemřelého 5. prosince 1843, a dále náhrobek jeho ženy Friderikya Lippertové, rozené Greinerové, zemřelé 8. listopadu 1850 v 65. roce věku.
Mezi náhrobními kříži zrušených hrobů se nachází litinový památník historika Antona Kohla s nápisem: Hier ruht Anton Kohl, Historiker und Mitgründer des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen. geb. Schlaggenwald 14. Dec. 1837, gest. am 9. Juni 1862. [Zde odpočívá Anton Kohl, historik a spoluzakladatel Spolku pro dějiny Němců v Čechách, narozen v Horním Slavkově 14. prosince 1837, zemřel 9. června 1862.] Za presbytářem u hřbitovní zdi stojí ještě památník (malý obelisk) hornoslavkovského malíře Hölperla s nápisem: Hier ruht im Frieden Anton Hölperl, Kunstmaler, geb. 7. Juni 1820, gest. 7. Sept. 1888. [Zde v pokoji odpočívá Anton Hölperl, malíř, narozen 7. června 1820, zemřel 7. září 1888.]
Ze starší stavební úpravy hřbitova se sotva co zachovalo. Pouze ze staré, k horám obrácené brány pocházejí dvě kamenné desky, vsazené do dnešní hřbitovní brány, na nichž se jako stavební data opakují letopočty 1617 a 1835.
[obr] Obr. 233. Horní Slavkov. Děkanství: kamna z poloviny XVIII. století.
Zobrazit původní německý text
Schmiedeeiserne Grabkreuze, Glockenturm, Glocken und Friedhof
Schmiedeiserne Grabkreuze. Noch in der zweiten Hälfte des XIX. Jahrh. war der Reichtum an geschmiedeten Eisenkreuzen, die Werte eines kunstgewerblichen Erzeugnisses besaßen, auf dem Schlaggenwalder Friedhofe bekannt. Ihr Materialwert ließ sie in den letzten Jahrzehnten verschwinden. Ein wertvolles Beispiel derartiger Kunstschmiedearbeiten aus der Zeit des Rokoko verschwand unter Alteisen während des Krieges. Auf Abb. 229 ist auch der zugehörige, mit einem Kreuzrelief gezierte Sockelstein zu sehen. Das Kreuz stand am Friedhofe vor der Sakristeitüre.
[obr] Abb. 229. Schlaggenwald. Friedhof: Schmiedeeisernes Kreuz.
Abseits von der Pfarrkirche steht der einstöckige GLOCKENTURM auf der Höhe des sogenannten Glockenberges. Einfacher Steinbau mit hohem Zeltdach aus dem XVI. Jahrh. Das Holzgerüste der Glocken-
stube wurde im J. 1540 eingebaut und hat sich zum großen Teile seit dieser Zeit erhalten. Mit tiefen Kerben sauber eingeschnitten ist dieses Baudatum auf einem oberen Tragbalken der Glockenlager zu sehen (Abb. 230). Höhe der einzelnen Zahlzeichen 0·1—1·12 m. Ferner findet sich auf einem Holzpfeiler nächst dem Fenster an der Südseite neben einem Monogramm I. Z. das eingeschnittene Neujahrsdatum zum J. 1686 mit dem Dreikönigsmonogramm CMB (Abb. 231).
[obr] Abb. 230. Schlaggenwald. Glockenturm: Baudatum des J. 1540.
[obr] Abb. 231. Schlaggenwald. Glockenturm: Neujahrsdatum 1686.
Kirchenglocken im Glockenturm am Glockenberg oberhalb der Dekanalkirche.
GEORGSGLOCKE, Gewicht 49 alte Zollzentner, Durchmesser am Schlagkranz 1·36 m, Höhe einschließlich der Krone 1·35 m. Glockenschmuck: Unter der Haube dreiteiliges Band, von Reifen gesäumt. Im mittleren Bandstreifen, 0·05 m breit, wiederholen sich als Zierplastiken vier Szenen aus der Geschichte des verlorenen Sohnes (Abb. 232). Die
[obr] Abb. 232. Schlaggenwald. Glockenplastik aus dem J. 1599.
auf Joachimstal weisenden Reliefs gehen auf zeitgenössische Kupfer zurück. Sie sind nur zum Teil mit guter Plastik im Guß herausgekommen und vielfach durch Verklopfung beschädigt. Den unteren Streifen füllt ein Rankenfries mit angeschlossener Blattreihe. Das Glockenfeld trägt als großes Emblem das Schlaggenwalder Stadtwappen, darunter eine dreizeilige Legende, die Erneuerung der Glocken nach einem Glockenraub erwähnend, und die Jahrzahl 1599:
RVPTA FVI NVPER, SED JAM TOTA NOVATA, VT PRECIBVS SACRIS FVNERIBVSQUE VOCEM. ANNO CHRISTI 1.599 MENSE JUNIO.
Auf der Gegenseite im Felde ist als Glockenplastik der gekreuzigte Heiland angebracht, darunter die Legende: IOH. 1. ECCE AGNVS DEI QUI TOLLIT PECCATA MVNDI. Unterhalb am Rande des Feldes eine kleine Plastik: Mönchsheiliger. Auf dem oberen Rande des durch einen Reifen geteilten Kranzes steht der Name des Gießers: GREGER ALBRECHT. Obwohl der Meister Greger Albrecht auf einer Glocke aus dem J. 1576 als Gußort Schlackenwert angegeben hat, so scheint doch das Fehlen einer Ortsangabe neben dem Meisternamen auf der Georgsglocke darauf hinzuweisen, daß diese samt ihren Schwesterglocken in Schlaggenwald gegossen wurde.
Die kleinere Glocke (KATHERINENGLOCKE) ist bei einem Durchmesser von 0·94 m 0·9 m hoch, wovon 0·18 m auf die Höhe der mit grotesken Köpfen gezierten Henkel entfallen. Unterhalb der Haube trägt die Glocke in einem 0·03 m breiten Schriftband die Jahrzahl A(nn)o 1612 und den Psalm 104: Quam magnificata sunt opera tua domine...., darunter als Friesband eine Blattreihe, 0·06 m hoch. Im Felde die dreizeilige Meisterinschrift des Joachimstaler Meisters Hans Friedrich Mayr in folgendem Wortlaut: VON HANS FRIDERICH / MAYR IN ST. JOACHIMS / THAL GEGOSSEN. Figürliche Plastiken fehlen der Glocke.
DONATUSGLOCKE, 38 alte Zentner schwer. Legende: Verbum Domini manet in aeternum. Als Glockengießer wird Meister Gregor Albrecht in Schlackenwert angegeben. Diese Glocke wurde im J. 1916 zur Kriegsmetallgewinnung eingezogen.
Die Glocken sind im J. 1751, 19. Oktober, von dem Glockengießer Johann Georg Jordan in Eger überhängt und zum ersten Male mit neuen Kehreisen versehen worden. Eine alte Kirchenglocke (sogenannte Meßglocke im Sanktustürmchen) mit dem Namen S. Hyacinthus ist im J. 1736 umgegossen worden.
Eine Glocke, von dem Meister Nikolaus Löw im J. 1656 gegossen, zählte auch zu dem Schlaggenwalder Glockenbestand. Sie trug die Legende: O Maria mater, sancta Anna, ora pro nobis deum 1656. (Mitteilungen für Geschichte der Deutschen in Böhmen, LVII, 218). Ferner wird ebenda, 219, eine Glocke als Gußwerk des Johann Paul Schellener in Innsbruck aus dem J. 1698 mit der Legende: Et verbum caro factum est erwähnt.
Zu den verschollenen Glocken gehört schließlich auch noch ein Gußwerk des Meisters Regnitzer in Nürnberg.
Auf dem FRIEDHOFE neben der Pfarrkirche ist außer den erwähnten Epitaphien älterer Zeit nur das XIX. Jahrh. durch wenige Denkmale mit geschichtlichem und künstlerischem Wert vertreten. Zu diesen zählen als Dokumente zur Geschichte der Schlaggenwalder Porzellanindustrie das an der Nordwand des Presbyteriums stehende Grabmal
(kniender Engel neben dem Grabstein) des k. k. Bergmeisters Wenzl Haas, geb. 28. April 1770, gest. 13. Oktober 1830, und seiner Ehegattin Therese Haas geb. Miessl, ferner die Denkmalgruppe in gotisierenden Formen der Familie Lippert im Südwesteck des Friedhofes. Darunter das Grabmal des Georg Lippert, Stadtwundarzt und Besitzer der k. k. Porzellanfabrik in der k. k. Bergstadt Schlaggenwald, geb. 16. Dezember 1771, gest. 5. Dezember 1843, dann das Grabmal seiner Frau Friderika Lippert, geborene Greiner, gest. am 8. November 1850 im 65. Lebensjahre.
Unter den Grabkreuzen aufgelassener Gräber findet sich das gußeiserne Denkmal des Geschichtsforschers Anton Kohl mit der Inschrift: Hier ruht Anton Kohl, Historiker und Mitgründer des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen. geb. Schlaggenwald 14. Dec. 1837, gest. am 9. Juni 1862. An der Friedhofsmauer hinter dem Presbyterium steht noch das Denkmal (kleiner Obelisk) des Schlaggenwalder Malers Hölperl mit der Inschrift: Hier ruht im Frieden Anton Hölperl, Kunstmaler, geb. 7. Juni 1820, gest. 7. Sept. 1888.
Aus früher, baulicher Einrichtung des Friedhofes hat sich kaum etwas Besonderes erhalten. Nur vom alten bergseitigen Tor herstammend, sind in das heutige Friedhoftor zwei Steinplatten eingefügt, auf welchen sich als Baudaten die Jahrzahlen 1617 und 1835 wiederholen.
[obr] Abb. 233. Schlaggenwald. Dechantei: Ofen ans der Mitte des XVIII. Jahrh.