An meine Krudum-Heimat
Vlastivědná kniha „An meine Krudum-Heimat" (Vzpomínky na můj krudumský domov) od Dr. Andrease Kempfa, vydal Dr. Anton Thum, Loket 1931. Přepis německé fraktury i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každé kapitoly v rozbalovací části a jako sken stránky.
Abschriften und Übersetzungen wurden mit Hilfe künstlicher Intelligenz erstellt und können Fehler beim Lesen der Vorlage enthalten. Der Originalwortlaut ist meist im ausklappbaren Abschnitt „Originalabschrift“ verfügbar; falls Sie auf eine Ungenauigkeit stoßen, sind wir für einen Hinweis dankbar.
Dr. Andreas Kempf – životopis a Krudumská vlast
Titul a úvod
Mé krudumské domovině.
Obrazy ze širšího Chebska
od
MUDr. Andrease Kempfa.
Vydal
Ing. Dr. Anton Thum, Loket.
1931.
Případný čistý výnos z prodeje tohoto spisu poplyne do fondu na zřízení Kempfovy rozhledny na hoře Krudum.
Tisk a nakladatelství: Knihtiskárna Richard Zinner, Loket-Chodov.
[obr] Dr. Andreas Kempf.
[obr] Dr. Andreas Kempf.
Dr. Andreas Kempf.
Životopis.
U paty pověstmi opředeného, dvouvrcholého horského hřbetu Krudum, uprostřed Císařského lesa, leží malá vesnička Třídomí (Dreihäuser) — i dnes, tak jako odedávna, tvořená jen několika málo selskými staveními; to je domov našeho statečného krajana, „jeho lesní domovina", jak ji s odkazem na P. K. Roseggera rád nazýval. Rodištěm byla nedaleká samota Lánský Dvůr u Krásna (Hub u Schönfeldu), kde spatřil světlo světa dne 22. ledna 1865. V té době žil na rodovém statku v Třídomí starší bratr jeho otce a vedl tam vedle malého selského hospodářství i vesnickou hospodu. Zdálky bylo stavení poznat podle zvoničky se stříbrným zvonkem, který je v Kempfových črtách několikrát zmiňován. Provoz hostince ve spojení s neuhasitelnou žízní jeho majitele přivedl strýce našeho přítele do dluhů a vedl k tomu, že dědičnou usedlost převzali rodiče malého Andrease, přičemž hospoda byla zrušena a skromné hospodářství muselo samo živit početnou rodinu. Matka byla nejstarší dcerou lesníka jménem Schricker z Perglasu u Chlumu Svaté Maří (Maria Kulm), který zemřel předčasně a zanechal vdovu se čtyřmi dětmi. Ta brzy uzavřela druhé manželství, a proto se nejstarší dcera vydala do světa a jako číšnice nastoupila do proslulé hospody „U Jelena" v Lokti, kde poznala svého budoucího muže, jenž tam byl rovněž zaměstnán, a uzavřela s ním svazek na celý život. Náš Andreas byl prvním dítětem tohoto manželství a prožil v nejranějším dětství
kočovný život, neboť rodiče bydleli v Krásně, Horním Slavkově (Schlaggenwald) a Lokti, dokud se konečně díky již zmíněnému převzetí otcovské usedlosti v Třídomí natrvalo neusadili. Mezitím k nejstaršímu přibyly ještě čtyři sourozenci. Kempfův otec byl vážná, jádrně poctivá povaha, jeho matka duševně čilá žena s živou fantazí, a v jejich prvorozeném synovi se obě dědičné vlohy šťastně doplnily a projevily v nejkrásnější podobě. Obecné školní vzdělání získal náš Andreas u velmi zdatných učitelů v Lokti. Jeho nápadné nadání volalo po dalším vzdělávání, k čemuž se naskytla vítaná příležitost na reálném gymnáziu v Lokti, ačkoli vzdálenost od Třídomí, zvláště v zimě, působila velké obtíže. Denně musel urazit dlouhou cestu s výškovým rozdílem asi 300 metrů, a k obědu měl ve školní třídě přinesený chléb s trochou másla nebo jablko, neboť otcovy příjmy při tak silné rodině lepší stravu neumožňovaly. S přeměnou lokecké školy na čistě reálku nastal pro Kempfa také obrat ve vývoji. Jeho sklony směřovaly k humanitním předmětům. Aby mohl přejít na gymnázium, vyučoval ho nezištně vznešený kněz řádu křižovníků P. G. Pecháček, tehdejší kaplan v Lokti, načež pak pokračoval ve středoškolských studiích ve Stříbře. Náklady na živobytí si Kempf vydělával jako domácí učitel, mimo jiné i v rodině Streeruwitzů, kde měl za žáka pozdějšího rakouského spolkového kancléře. Po složené maturitě se rozhodl pro studium medicíny ve Vídni a měl za učitele tamní kapacity tohoto oboru v čele s Billrothem. Už během vysokoškolských studií jeho zdraví nezřídka pokulhávalo, a jako mladý doktor přijal místo v mořských lázních v Rovignu, aby se zotavil a posílil i sám u Jadranu. Brzy se však vrátil do Vídně, když roku 1896 bylo na učilišti Theresianum potřeba asistenta lékaře, což se stalo jeho životním posláním, neboť o několik
let později, když se toto místo uvolnilo, postoupil na primáře. Zde začalo jeho záslužné působení pro jeho rodinu, pro jeho chebské krajany a v neposlední řadě i pro jeho kolegy, kteří si brzy povšimli jeho ve všech ohledech vynikající povahy a zamýšleli mu svěřit vedoucí úlohu ve vídeňském lékařském kolegiu. Samozřejmě nechyběla ani veřejná uznání za jeho působení; jsou uvedena níže v pořadí, v jakém mu byla udělena:
Královský perský Řád slunce a lva (1903), zlatý záslužný kříž s korunou (1905), knížecí lichtenštejnská jubilejní medaile (1913), císařský osmanský řád Osmanje (1916), titul vládního rady (1920), titul vrchního zdravotního rady (1926).
Jak byla jeho činnost ve vídeňském lékařském kolegiu hodnocena, vyplývá z výroční zprávy této instituce za rok 1928/29, kde se praví: „Dr. Kempf byl po mnoho let duší lékařského kolegia; věnoval veškerou svou dostupnou pracovní sílu našim ústavům, a pokud jsme se zdravou kůží dostali skrze pochmurné časy převratu a inflace a dnes jsme opět nahoře, je to bezpochyby v prvé řadě zásluha Dr. Kempfa. Ve službě lékařskému kolegiu Kempf odevzdal to nejlepší, obětoval část svého zdraví a nikdy se sám příliš nešetřil. Lékařské kolegium se stalo doslova jeho druhým já, od kolegia nebyl k odtržení, srostl s ním v jedno. Jeho působení zůstane trvale zapsáno v análech lékařského kolegia pro budoucí generace."
Roku 1911 se Dr. Kempf oženil s hudebně nadanou slečnou svého srdce, Vídeňačkou, která mu vytvořila útulný domov a stála mu po boku ve všech jeho snahách. Manželství zůstalo bezdětné.
V posledních letech se silněji projevovala stará choroba; hledal proti ní opakovaně pomoc a uzdravení. Zápal plic se stal rozhodujícím úderem v tomto boji a Kempf mu podlehl 2. května 1929 v blaženém zjasnění, poté co si předtím v hluboké zbožnosti vyžádal duchovní útěchu od krajana,
který působí jako duchovní na Theresianu. Zcela zvláštní část celého jeho životního díla byla vždy věnována péči o domov a jeho povznesení; v prvé řadě usiloval o to, aby přivedl svou rodinu doma na vyšší stupeň životní úrovně. Tři z jeho sourozenců přivedl do Vídně a do zajištěných postavení, kde jeho doporučením skutečně dělali čest. I svou matku vzal do Vídně, kde ve vysokém věku zemřela; starého otce se však nepodařilo pohnout k trvalému odloučení od zděděné hroudy. Co Dr. Kempf znamenal pro Chebský spolek a Chebany ve Vídni, lze nejlépe vyčíst z proslovu, který přednesl současný zemský maršálek spolku, pan ředitel poštovního úřadu Anton Treixler, na vzpomínkové slavnosti za zesnulého dne 1. června 1929. Řekl tehdy: „Chebanům velí povinnost a piety podat zprávu o postavení, jaké Dr. Kempf zaujímal v krajanském spolku. Jméno Kempf vlastně označuje rozkazovací způsob slovesa kämpfen — bojovat — a tak mu bylo jméno heslem v boji se životem, dokud nedosáhl svého cíle. A když se pevně postavil na nohy, přišlo u Dr. Kempfa k platnosti jiné základní slovo — slovo s krásným obsahem ochota pomáhat, pro jehož naplňování byl rovněž tím pravým mužem. Skrze svěřence, kteří byli v jeho lékařské péči, se dostal do osobního styku s jejich rodiči a získal tak vlivné styky, jichž pak často úspěšně využíval ve prospěch svého okruhu přátel. Jeho ochota pomáhat z něj sama učinila zemského lékaře, jenž jako takový nepřijímal odměnu ani od zámožných, s výjimkou platby pro spolkovou charitativní poradnu. A když prostředky došly, založil Dr. Kempf sběrací arch a jako milosrdný bratr — jak sám sebe nazýval — sehnal tolik, že se z toho jeden nemocný krajan udržel léta nad vodou. Se sběracím archem si však Kempf nevystačil, sám šel raději dobrým příkladem napřed a věnoval tak značný dar, že z něj potřební krajané mohou být podporováni i po jeho smrti.
Po vstupu do Chebského spolku bylo brzy zřejmé, jaká nová hvězda tam vzešla. Jeho trefné poznámky, jeho jiskřivý vtip, jeho nářeční básně oživovaly každý spolkový večer. Později převzal úřad zemského maršálka a jeho vedení přineslo spolku novou dobu rozkvětu.
Osobnost Dr. Kempfa charakterizoval jeho bystrý, jasný rozum, jeho nevyčerpatelný humor a jeho přímost vůči každému. Snad se nemají historická slova poměřovat s osobami a věcmi všedního života, ale když si připomenu postoj Dr. Kempfa, jaký zaujímal v průběhu let při různých příležitostech, vybaví se mi ten muž našeho národa, od něhož pocházejí slova: „Zde stojím, pomoz mi Bůh, jinak nemohu." Tak smýšlel i Dr. Kempf. Ať už stál před svými nadřízenými, kolegy, příbuznými nebo krajany, vždy byl ztělesněnou pravdomluvností, bez ohledu na to, zda mu z toho vzejde nepříznivé posouzení nebo újma. Prostě nemohl jinak. K tomu jeden příklad z mnoha: Ministerský předseda hrabě Badeni vydal, jak se jistě pamatujeme, ona jazyková nařízení, jež v naší domovině nakonec vyvolala bouři, kterou chtěl ministr potlačit jízdní policií, jež bila do obyvatelstva.
Několik dní po chebských událostech přišel hrabě Badeni do Theresiana navštívit nemocného synovce. Dr. Kempf ho doprovodil k nemocničnímu lůžku a ministr byl plný chvály nad dojmy, jaké získal na nemocničním oddělení, pak přešel k osobním poměrům primáře a zeptal se ho: „Jaký jste to vlastně krajan, pane doktore?" „Jsem Cheban," odpověděl Dr. Kempf, avšak s takovým důrazem na to slovo, že Badeni ztratil nit řeči, vyjádřil už jen dík za péči o synovce a rozloučil se.
V článku nazvaném „Chebané ve Valhale" Dr. Kempf předvádí zesnulé členy v nebeském sněmu a říká, že Hospodin rád pobývá na chebské straně nebe, protože
je tam nejzábavněji a pokaždé je velká radost, když přijde další nový. Nyní tam sám dorazil a radost při jeho příchodu byla jistě obzvlášť velká. Nám však v pozemském sněmu vlhnou oči — při pomyšlení na Kempfovu vizi: „My už víme proč!"
Zcela zvláštní vynikající vlastností našeho vzácného přítele byla jeho i při všem vzestupu k úřadům a vysokým hodnostem neochvějně stejná láska k domovině, jeho vroucí touha po ní, jíž dal, zejména ve svých posledních statích, dojemný, strhující výraz. Nyní je řada na pozůstalých v domovině, aby za tolik lásky projevili vděčnou uznalost, a v tomto smyslu je třeba chápat, že Chebský spolek z Lokte pojala plán uskutečnit snění nyní zesnulého o budoucnosti — rozhlednu na vrcholu Krudumu jako Kempfovu rozhlednu — na znamení vděčné vzpomínky na jednoho z nejlepších z našeho nádherného domovského kraje, na našeho nezapomenutelného Dr. Andrease Kempfa.
Loket, v září 1931.
Dr. Anton Thum.
Zobrazit původní německý text
Titul a úvod
An meine Krudum-Heimat.
Schilderungen aus dem weiteren Egerlande
von
Med. Dr. Andreas Kempf.
Herausgegeben
von Ing. Dr. Anton Thum, Elbogen.
1931.
Ein allfälliger Reingewinn aus dem Verkaufe dieser Schrift fließt dem Fonde zur Errichtung einer Dr. Kempf-Warte am Krudumberge zu.
Druck und Verlag: Buchdruckerei Richard Zinner, Elbogen-Chodau.
[obr] Dr. Andreas Kempf.
[obr] Dr. Andreas Kempf.
Dr. Andreas Kempf.
Eine Lebensbeschreibung.
Am Fuße des sagenumwobenen, zweigipfeligen Bergrückens Krudum, inmitten des Kaiserwaldes, liegt das kleine Dörfchen Dreihäuser — auch jetzt noch, wie seit altersher, aus nur wenig Bauernhäusern bestehend; das ist die Heimat unseres wackeren Volksgenossen, „seine Waldheimat", wie er sie, unter Bezug auf P. K. Rosegger, gerne nannte. Der Geburtsort war die nicht weit entfernte Einöde Hub, bei Schönfeld, wo er am 22. Jänner 1865 das Licht der Welt erblickte. Zu dieser Zeit war der ältere Bruder seines Vaters am Stammhause in Dreihäuser und hatte dort neben der kleinen Bauernwirtschaft das Wirtshaus im Dorfe. Von weitem war das Anwesen kenntlich, weil es mit einem Glockentürmchen geziert war, dessen Silberglöcklein in den Skizzen Kempf's mehrfach erwähnt wird. Der Gasthausbetrieb in Verbindung mit dem unstillbaren Durste seines Inhabers brachte den Onkel unseres Freundes in Schulden und führte die Uebernahme des erbgesessenen Besitzes durch die Eltern des kleinen Andreas herbei, wobei das Gasthaus aufgelassen wurde und die karge Landwirtschaft allein die zahlreiche Familie ernähren mußte. Die Mutter war die älteste Tochter eines Försters, namens Schricker, aus Perglas bei Maria Kulm, welcher frühzeitig starb und eine Witwe mit 4 Kindern hinterließ. Diese ging bald eine zweite Ehe ein, weshalb die älteste Tochter in die Fremde zog und als Kellnerin in das renommierte Gasthaus zum Hirschen in Elbogen kam, wo sie ihren künftigen Gatten, der ebenfalls dort in Stellung war, kennen lernte und mit ihm den Bund für's Leben schloß. Unser Andreas war das erste Kind dieser Ehe und machte in frühester Jugend ein
Wanderleben mit, weil die Eltern in Schönfeld, Schlaggenwald und Elbogen wohnten, bis sie durch die schon erwähnte Uebernahme des väterlichen Anwesens in Dreihäuser endlich dort wieder seßhaft wurden. Unterdessen waren außer dem Aeltesten noch vier Geschwister zugewachsen. Kempf's Vater war eine ernste, kernhaftbiedere Natur, seine Mutter eine geistig bewegliche Frau mit lebhafter Phantasie und in ihrem Erstgeborenen kam die Vereinigung der beiden Erbanlagen, sich glücklich ergänzend, zur schönsten Geltung. Die Volksschulbildung genoß unser Andreas unter sehr tüchtigen Lehrern in Elbogen. Seine auffällig gute Begabung drängte zu weiterer Ausbildung, wozu in dem Realgymnasium von Elbogen willkommene Gelegenheit gegeben war, wenn auch die Entfernung von Dreihäuser, besonders zur Winterszeit, eine große Beschwerlichkeit verursachte. Täglich mußte der weite Weg zurückgelegt werden, bei einem Höhenunterschied von etwa 300 Meter, und als Mittagessen hatte er im Schulzimmer das mitgebrachte Brot mit etwas Butter oder einen Apfel, da die väterlichen Einkünfte bei der starken Familie eine bessere Verpflegung nicht ermöglichten. Mit der Umwandlung der Elbogener Anstalt in eine reine Realschule trat auch für Kempf ein Wendepunkt seiner Entwicklung ein. Seine Neigung ging zu den humanistischen Fächern. Um an ein Gymnasium übertreten zu können, unterrichtete ihn der edle Kreuzherrenordenspriester P. G. Pecháček, welcher damals als Kaplan in Elbogen war, in selbstloser Weise, worauf dann in Mies das Mittelschulstudium fortgesetzt wurde. Den Unterhalt dabei verdiente sich Kempf durch seine Tätigkeit als Hauslehrer u. a. auch in der Familie Streeruwitz, und hatte den späteren österreichischen Bundeskanzler als Schüler. Nach abgelegter Reifeprüfung entschied er sich für das Studium der Medizin in Wien und hatte die dortigen Koryphäen dieser Schule mit Billroth an der Spitze als Lehrer. Schon während des Universitätsstudiums ließ seine Gesundheit öfter zu wünschen übrig und als junger Doktor nahm er eine Stelle am Seehospiz in Rovigno an, um sich selbst auch an der Adria zu erholen und zu kräftigen. Doch kehrte er bald nach Wien zurück als im Jahre 1896 an der Lehranstalt Theresianum ein Assistenzarzt gebraucht wurde, was für ihn zur Lebensaufgabe wurde, da er einige
Jahre später beim Freiwerden dieser Stelle zum Chefarzte vorrückte. Hier begann sein verdienstvolles Wirken für seine Familie, für seine Egerländer Landsleute und nicht zuletzt auch für seine Kollegen, welche bald auf seine, in jeder Hinsicht hervorragende Eigenart aufmerksam wurden und ihm eine führende Rolle im Wiener medizinischen Doktorenkollegium zudachten. Selbstverständlich fehlte es nicht an öffentlichen Anerkennungen für sein Wirken; diese werden nachstehend in der Reihenfolge angeführt, wie sie ihm verliehen wurden:
Kgl persischer Sonnen- und Löwenorden (1903), das goldene Verdienstkreuz mit der Krone (1905), die fürstl. Lichtenstein'sche Jubiläumsmedaille (1913), der kais ottomanische Osmanje Orden (1916), der Titel eines Regierungsrates (1920), der Titel eines Obermedizinalrates (1926.)
Welche Beurteilung seine Tätigkeit im Wiener Doktorenkollegium gefunden hat, geht aus dem Jahresberichte dieser Körperschaft für 1928/29 hervor, wo es heißt: „Dr. Kempf war seit vielen Jahren die Seele des Doktorenkollegiums; er hat seine ganze verfügbare Arbeitskraft unseren Instituten gewidmet und wenn wir mit heiler Haut durch die trüben Zeiten des Umsturzes und der Inflation hindurch gekommen und heute wieder oben sind, so ist das wohl in allererster Linie das Verdienst des Dr. Kempf. Im Dienste für das Doktorenkollegiums hat Kempf sein Bestes geleistet, einen Teil seiner Gesundheit hingeopfert und sich nie so recht geschont. Das Doktorenkollegium war förmlich sein zweites Ich geworden, vom Doktorenkollegium war er nicht zu trennen, es war mit ihm in eins verwachsen. Sein Wirken wird in den Analen des Doktorenkollegiums für die Nachwelt dauernd verzeichnet bleiben."
Im Jahre 1911 verehelichte sich Dr. Kempf mit einem musikalisch veranlagten Fräulein seiner Wahl, einer Wienerin, welche ihm ein trauliches Heim bereitete und in allen Bestrebungen zur Seite stand. Die Ehe blieb kinderlos.
In den letzten Jahren machte sich ein altes Leiden stärker fühlbar; er suchte dagegen mehrfach Hilfe und Heilung. Eine Lungenentzündung wurde zur entscheidenden Attacke im Kampfe und dieser erlag er am 2. Mai 1929 in seliger Verklärung, nachdem er sich vorher in tiefer Religiosität den geistlichen Trost durch einen Landsmann,
welcher im Theresianum als Seelsorger tätig ist, erbeten hatte. Ein ganz besonderer Teil seines ganzen Lebenswerkes war allzeit der Pflege und Förderung der Heimat gewidmet; in erster Linie war er bestrebt, seine Familie daheim auf eine höhere Stufe der Lebensführung zu bringen. Drei seiner Geschwister wurden durch ihn nach Wien und in gesicherte Stellungen gebracht, wo sie freilich seinen Empfehlungen alle Ehre machten. Auch seine Mutter nahm er nach Wien, wo sie hochbetagt starb; der alte Vater war jedoch zu einer dauernden Trennung von der ererbten Scholle nicht zu bewegen. Was Dr. Kempf für den Egerländer Verein und die Egerländer in Wien bedeutete, möge am besten aus der Gedenkrede entnommen werden, welche der jetzige Landmarschall des Vereines, Herr Postamtsdirektor Anton Treixler, bei der Gedächtnisfeier für den Entschlafenen am 1 Juni 1929 hielt. Er sagte: „Den Egerländern gebieten Pflicht und Pietät von der Stellung zu berichten, die Dr. Kempf in der Landsmannschaft einnahm. Der Name Kempf bezeichnet eigentlich den Imperativ von Kämpfen und so war ihm der Name Losungswort im Kampfe mit dem Leben, bis er sein Ziel erreicht hatte Und als er festen Fuß gefaßt hatte, kam ein anderes Grundwort bei Dr Kempf in die Rechte. das Wort mit dem schönen Inhalt Hilfsbereitschaft, für dessen Betätigung er auch sonst der geeignete Mann war. Durch die Zöglinge, die seiner ärztlichen Obhut anvertraut waren, trat er in persönlichen Verkehr mit deren Eltern und erhielt so einflußreiche Verbindungen, die er gar oft für seinen Freundeskreis erfolgreich einsetzte. Seine Hilfsbereitschaft machte ihn von selbst zum Landtagsarzt, der als solcher auch von den Wohlhabenden ein Entgelt nicht entgegennahm außer für die Fürsorgestelle des Vereines. Und als die Mittel aufgebraucht waren, legte Dr. Kempf einen Sammelbogen an und brachte als barmherziger Bruder — wie er sich selbst nannte — soviel zusammen, daß davon ein kranker Landsmann jahrelang über Wasser gehalten werden konnte. Am Sammelbogen ließ sich's aber Kempf nicht genügen, ging vielmehr selbst mit gutem Beispiel voran und überwies eine derart namhafte Spende, daß hilfsbedürftige Landsleute auch nach seinem Tode davon unterstützt werden können.
Nach seinem Eintritte in den Egerländer Verein wurde man bald gewahr, welch' neuer Stern da aufgegangen ist. Seine treffenden Bemerkungen, sein sprühender Witz, seine mundartlichen Dichtungen belebten jeden Landtagsabend. Später übernahm er das Amt des Landmarschalls und seine Führung zeitigte eine neue Blüteperiode im Verein.
Dr Kempf's Persönlichkeit wird charakterisiert durch seinen scharfen, hellen Verstand, durch seinen unversieglichen Humor und durch seine Gradlinigkeit gegen jedermann. Man soll vielleicht geschichtliche Worte nicht in Vergleich bringen mit Personen und Dingen aus dem täglichen Leben, aber wenn ich mir die Haltung Dr. Kempfs vergegenwärtige, die er im Laufe der Jahre bei verschiedenen Anlässen einnahm, da kommt mir die Erinnerung an jenen Mann unseres Volkes, von dem die Worte stammen: „Hier stehe ich, helfe mir Gott, ich kann nit anders." So dachte auch Dr. Kempf Und ob er nun vor seinen Oberen, vor Kollegen, Angehörigen oder Stammesbrüdern stand, immer war er die personifizierte Wahrhaftigkeit, unbekümmert, ob ihm daraus ungünstige Beurteilung oder Nachteil erwuchs. Er konnte eben nicht anders. Darüber ein Beispiel unter vielen: Der Ministerpräsident Graf Badeni hatte, wie erinnerlich, jene Sprachenverordnungen erlassen, die in unserem Heimatlande schließlich einen Aufruhr begegneten, den der Minister durch Polizeireiter niederschlagen lassen wollte, welche auf die Bevölkerung einhieben.
Einige Tage nach den Egerer Vorfällen kam Graf Badeni ins Theresianum, um einen kranken Neffen zu besuchen. Dr. Kempf geleitete ihn an's Krankenbett und der Minister war des Lobes voll über die Eindrücke, die er auf der Krankenabteilung erhalten, kam dann auf die persönlichen Verhältnisse des Chefarztes zu sprechen und fragte ihn: „Was sind sie denn für ein Landsmann, Herr Doktor?" „Ich bin Egerländer" antwortete Dr Kempf, aber mit einer Betonung des Wortes, daß Badeni den Faden der Rede verlor, nur noch den Dank ausdrückte für die Betreuung des Neffen und sich empfahl.
In einem „Egerländer in Wallhall" überschriebenen Artikel führt Dr. Kempf die verstorbenen Mitgieder im himmlischen Landtag vor und sagt, daß der Herrgott sich gerne auf der Egerländer Seite des Himmels aufhält, weil
es dort am unterhaltlichsten ist und jedesmal eine große Freude, wenn wieder ein frischer ankommt. Nun ist er selbst dort eingetroffen und die Freude wird wohl bei seinem Erscheinen besonders groß gewesen sein. Uns aber im irdischen Landtag werden die Augen feucht — bei dem Gedanken an die Kempfische Vision: „Wir wissen schon, warum!"
Eine ganz besonders hervorragende Eigenschaft unseres edlen Freundes ist seine, bei allem Aufstieg zu Amt und hohen Würden gleichbleibende, unerschütterliche Liebe zur Heimat, seine glühende Sehnsucht nach ihr, für welche Gefühle er, besonders in seinen letzten Aufsätzen, einen rührenden, ergreifenden Ausdruck findet. Jetzt ist es für die Ueberlebenden in der Heimat an der Reihe für so viel Liebe dankbar erkenntlich zu sein und in diesem Sinne ist es aufzufassen, wenn die Eghalanda Gmoin z'Elbuagn den Plan gefaßt hat, einen Zukunftstraum des nunmehr Verblichenen — eine Warte am Gipfel des Krudums als Dr Kempfwarte — in Wirklichkeit erstehen zu lassen, als Zeichen dankbarer Erinnerung an einen der Besten unseres herrlichen, heimischen Gaues, an unseren unvergeßlichen Dr Andreas Kempf.
Elbogen, im September 1931.
Dr. Anton Thum.
Moje první pouť
Je to pěkně veselé, když je člověk mladý chlapík, který pro samý život a nadbytek sil neví, kudy kam. Ve čtrnácti letech nemá člověk ještě žádné peníze ani žádnou milou, není už kluk, ale ani zdaleka muž, prát se ještě nesmí ani v hospodě — no, copak je tohle za život! A ta ostuda k tomu! Když má otec voly, jde to ještě nějak, ale když má ve chlévě jen pár telátek, kozu a tele, musí ten chudák kluk celý svůj život pást krávy a nikdy to nedotáhne tak daleko jako sousedův kůň, který může každý den táhnout před velké vykleštěné voly na pivovarský dvůr.
V tom věku to bylo, mezi kravami a voly, kdy jsem se domluvil se svým mladším bratrem — ten směl tehdy pást jen husy: Až vykopeme brambory, nachystáme se na pouť, půjdeme do Nadlesí (Nallesgrün) na muziku a pořádně si to užijeme; otec to už nechá být, a na matku nedáme.
O pouťové neděli jsme matce pilně pomáhali s pečením koláčů, a potom jsem na umytí jizby nosil jeden vědro vody za druhým, na dvůr, do díže i do napájecí necky, až všechno přetékalo a matka křičela: „Přestaň už, ty popleto, vždyť to přece nikde nehoří!" Načež jsem jí ještě prohodil — vůbec to k tomu nesedělo — že teď až do Vánoc nechci žádný chléb s máslem, protože je máslo tak drahé, a že si za to matka může koupit nějaký hezký vánoční dárek.
V pouťovou neděli ráno jsem šel na pastvu už brzy, byla ještě tma jako v pytli; otci jsem řekl: Dnes se mi to hodí, dnes budu pást až do poledne, viď tati, zato ale odpoledne nesmím na pastvu. „Když budeš pěkně pořádně pást, budiž!" řekl ten hodný muž a ještě jednou se v posteli otočil; a já šel pást do tmy. Zprvu krávy kvůli tmě nemohly žrát, ale později se do toho pustily, a já jsem si při tom vesele pozpěvoval, ať se ty
krávy jen pořádně nažerou, a před poledním hnaním jsem ještě rychle zahnal na chvíli do sousedova jetele. Tam se ale hned nacpaly, až se do sebe začaly rohy strkat.
V poledne pouťové neděle jsem už vůbec neměl pořádnou chuť k jídlu, a přitom bylo tolik masa a bílých knedlíků a k tomu ještě dobrá káva a koláč, namazaný i suchý, ale jíst jsem toho moc nemohl, protože jsem byl v myšlenkách stále už u muziky. Odpoledne jsem si trochu lehl na zem do sena; o spaní nemohla být řeč, ale zase byla hotová káva, jenže já jsem už nic nechtěl. „Proč vlastně nic nejíš?" ptá se mě matka. „Nevím, asi jsem se dnes dopoledne při pastvě trochu přejedl pečených brambor" — přitom jsem přece žádný oheň nerozdělal — „ale špatně mi vůbec není, dnes bych klidně mohl pracovat, kdyby nebyl svátek." — „Jistě, ty jsi ten pravý," řekl otec, „ty se nebojíš žádné práce, ke každé si hned lehneš!" Když jsem pak stál v novém oblečení, znělo to ještě: Nic si na sobě nezničte a přijďte brzy domů. Ty velký, dávej mi pozor na toho malého kluka! — „Ano, ano!" — a byli jsme pryč. — „Ježíši, Karle," říkám svému malému, „máš vůbec peníze?" — „Ne," říká on, „já žádné nemám." Hned jsem se otočil zpátky a řekl matce, ať mi dá pár krejcarů, člověk nikdy neví — „No dobře, ale nač" — a dala mi dva dvoukrejcarové kousky; „ale abyste mi je zas hezky přinesli zpátky, jinak nevím, kde bych vzala dost peněz na vaše břicha!" Víc se nedalo dělat. Peníze jsem si schoval, pro jistotu ještě kus studené pečeně a pár kousků koláče, a pak jsme šli na muziku. Bylo právě za soumraku, když jsme přišli k Hessenwirtovi do Nadlesí. Cestou jsme si oba už zapálili dýmky; ale jakmile jsme vešli do hospody, hned jsme si objednali doutníky, pro každého jeden dlouhý za půldruhého krejcaru — pořád nám ještě zbývalo pět krejcarů. Posadili jsme se vedle
mužů a objednali si žejdlík piva, to zase stálo 3 krejcary — z těch dvou dvoukrejcarových kousků zbyly už jen dva krejcary. — „Nepij mi to tak rychle!" řekl mi bratříček, „ať tu můžeme pěkně dlouho sedět." — „Víš co," říkám já, „já vlastně vůbec žízeň nemám, kupme si pár suchárků, ať to pivo líp chutná." Pro každého jeden suchárek, to je zase dva krejcary; a tak jsme byli s penězi rázem hotoví. Pak jsme k tomu vytáhli ještě chléb a jedli a pili, až to byla radost. Ten žejdlík piva se vůbec nekrátil. Ale jakmile nahoře na tanečním parketu muzikanti začali hrát, honem jsme to dopili a šli nahoru. Mezitím byl doutník už zas celý vykouřený a musel jsem si znovu zapálit dýmku.
Postavil jsem se tedy se svým bráškou u zdi pod muzikantským pódiem a díval se. Chvílemi k nám přišel nějaký známý nebo strýček: „Copak jste tu taky, vy sirotčí kluci? Tak, napijte se!" A tu jsem si pokaždé pořádně přihnul — ta piva byla ostrá — a když jsem si tak párkrát pořádně přihnul, přišlo mi, tomu popletovi, na mysl, že půjdu a chytnu si nějaké děvče a pustím se s ní do toho tancování. Zprvu to moc nešlo dohromady; nevěděl jsem, mám-li doleva nebo doprava, mám-li držet dýmku, aby mi nevypadla z pusy, nebo to děvče; ale pak jsem se do toho už dostal, hned jsem pořádně dupl botou a jednou zajásal, a to děvče řeklo: „Slyšíš, ty to teda umíš!"
Chvíli to šlo ještě docela dobře. Ale když ten kousek nikdy neměl konce, začalo mi být trochu nevolno. Věděl jsem dobře, že je ostuda přestat dřív, než skladba doopravdy skončí, ale musel jsem si zrovna vybrat tak dlouhou! Najednou mi je před očima úplně černo. „Přestaňte!" to jsem ještě stačil říct, ale vzápětí jsem už ležel na zemi, natažený, a to děvče se mnou, a ještě pár dalších na nás — a tím tancovačka musela hned skončit. Odtáhli mě na vzduch, a když jsem přišel zas k sobě, klečel u mě bratříček a plakal: „Pojď, půjdeme domů, já tu už nechci zůstávat,
vždyť pořád šlapou člověku na nohy." Skutečně, i mně šlapali na nohy a zdá se mi, že i na žaludek a ještě někam, a bylo mi z toho pořádně zle — ale domů jsem ještě jít nechtěl. „Jdi, Karle, ještě jen chvilku tu zůstaneme, byla by přece ostuda, kdybychom teď hned zas šli domů, vždyť jsme sotva přišli. Podívej, tady máš koláč, sedni si tamhle na muzikantské pódium do kouta, tam ti nikdo nešlápne na nohu, já si zatancuji ještě jeden kolo, a pak hned půjdeme domů, viď, Karle?" A ten chudák kluk tam opravdu vylezl a celou noc s poloviční pozorností přihlížel, jak jsem se zase pustil do tancování a poskakování; a čím déle to šlo, tím lépe mi to šlo. Jen vždycky, když se vybíralo pro muzikanty, bylo mi zase trochu nevolno, a tu jsem si pokaždé rychle vyšel na vzduch, dokud to zase nepřešlo — ta nevolnost.
K ránu se pak Friedlgeorg pustil do rvačky, a já jsem se k tomu přidal. Na to jsem ještě nebyl připravený, a bylo to celkem dobře, protože pak lítaly rány, a dodnes znám pár lidí, kteří si z té pouti a od Friedlgeorga odnesli nějakou tu vzpomínku. Byl už pěkný den, když jsem přišel domů se svým Karlem. Ten kluk se radoval jako mladý pes, a celou cestu k politování plakal: „Kdybychom byli jen šli domů, když ti nebylo dobře, teď od otce pěkně schytáme, a já za to nemůžu." „Buď už chvíli zticha, ty popleto!" říkám mu, „vždyť tím všechny probudíš, řekneme, že jsme přišli domů už kolem jedenácté. A honem si zujeme boty, ať neděláme hluk!" A tak jsme se vplížili jako zloději slepic. Spali jsme pak jako zabití. Ale jakmile jsme se probudili, začal pouťový tanec nanovo od začátku, a otec k tomu pěkně přihrával. To bylo bídné pouťové ráno — víc neřeknu. Ale když jsem se po pár dnech zase vzpamatoval a všechno si znovu promyslel, myslel jsem si a myslím si to dodnes: To, co přišlo potom, bylo bídné, ale ta pouť, ta byla přece krásná!
Zobrazit původní německý text
Ma äiaschta Kirwa.
's is fei(n) laus, wenn ma(n) ra gunga Kea(r)l is, dea(r) va latta Lebm u Uewamout niat waiß, wau as u wau a(n). Mit vierzeah(n) Gauan haut ma nuh kaa(n) Göld u a nuh kain Schatz, ma r is kaa(n) Bou mäiha(r) u nuh lang kaa'n) Maa(n), raffm dörf ma a nuh niat mit in Wirtshaus — öitza, wos is an affa dös füa(r) ra Lebm! Ja, u döi Schand! Wenn da Boda Ochsn haut, gäihts nuh amal, owa wenn ea(r) nea(r) a paa(r) Köihhäutla u a Ziegh u a Kalbl in an Stol stäihn haut, sa mou(ß) dea(r) arma Bou sa(n) Lebastogh Köih höit'n u bringt's näi sua weit, wöi an Nachban sa(n) Gäigl, wos all Togh vöia grauß Ramlochsn af Brauch treibm kaa(n).
In dean Alta waa(r)s, zwischnan Köihan u Ochsn, dau how i mi' mit mein klänan Brouda — dea(r) haut dörbm gaua nea(r) d' Gäns höit'n — z'sammg'red't: Wenn d' Erdöpfl heraß san, affa richt'n ma r uns füir d' Kirwa hea(r), gäng ma r af Nallesgräi(n) zu da Musigh u toun amal reat olwa; da Boda wia(r)d as scho(n) gäihn laua, u af d' Mouda hurch ma niat af.
An Kirwasunnta hobm ma da Mouda fleißi ban Kouchnbachn g'holfm, u danauch how a ra zan Stubm z'sammwaschn ain Aima Wassa nau'n anan g'hult, in Hofm, in Bröihtruagh u in Tränkschaffla ei(n), bis alls üwag'loffm is u d' Mouda g'schriea haut: „Häiar af, olwara Dingarich, 's brennt ja näiaring!" Affa how i nuh sua hi(n)g'sagt — paßt haus gaua niat — da ri öitza kaa(n) Buttabraut mäiha mogh bis za Weihnachtn, wal d' Butta sua teua(r) is, u daß si' d' Mouda a ra mal a schäins Christkindl kaffm kaa(n).
An Kirwasunnta fröih bin i scho(n) bal astriebm' 's waa(r) nuh stuakfinza; zan Boda how i g'sagt: Heunt g'föllt's ma(r) amal, heunt höit i bis z'Mittogh, gelta Vatta, affa dörf i dafüa(r) Naumittogh niat astreibm. „Wennst recht vulla g'höit haust, meintwegn!" sagt dea(r) gouta Maa(n) u draht si' nuh amal in Bett üm; u i trei(b) in d' Nacht ei(n). Vanäih hobm b' Köth voa(r) Finzrighkeit niat fress'n künna, owa spata hobm sie denna aa(n)biss'n, u i ho mi' schöia haif'ri g'sunga, da'n döi
Louda nea(r) ja reat gout freſſ'n, u voa(r)n A(n)treibm gegha Mittogh how i nuh g'ſchwind a weng in Nachban ſein Kläi ei(n g'höit Affa waa(r)n ſie owa glei vulla, da'n d' Hörna g'ſtroßt hobm.
Z'Mittogh an Kirwaſunnta how i ſcho(n) gaua kain recht'n Appatit g'hatt, u 's waa(r) duß ſua viil Fleiſch u waizana Kniabla u affa draf gouta Kaffee u Kouchn, g'ſchmia(r)t u nackat, owa i ho niat viil eſſ'n künna, wal i in Gedankan ſcho(n) allawal ba da Muſigh waa(r). Naumittogh how i mi' a weng am Buad'n af's Haa g'legt; van Schlaufm waa(r) kaa'n Riad, affa waa(r) a wieda da Kaffee ſod, owa i ho neks mäiha g'mügt. „Bawa ißt D' denn neks?' fräigt mi' d' Mouda „J waiß niat, i mou(ß) mi' heunt Boa(r)mittogh üwan Höit'n a weng z'viil aa(n) dean braut'na Erdöpfln aa(n)geſſ'n hobm" — dawal how i gaua kaa(n) Feuerl aa(n)g'ſchürt g'hatt — „ſchlecht is ma owa ſei'n) gaua niat, i kannt heunt arwan, wenn niat dea(r) haligha Feiatogh wa." — Ja. Du biſt ſcho(n) da Recht', ſagt da Boda, „Du fürchſt Di' va kaina Arwat, Du legſt Di' za jedara hi(n)!" Wöi i affa mit'n neua Weſ'n daug'ſtand'n bin, haißt's nuh: Richt't ma ſei n) neks aa(n) u kummts bal haim. Du Graußa, daß D' ma ſei(n) af dean klain Boubm acht gi(b)ſt!' — Jſſa ja!" — u draß waa(r)n ma. — „Jeſſas, Karl,' ſogh i za mein Klain, „hauſt denn a Göld? — „Na, ſagt dea(r), i ho kains" — J käiha glei wieda iim u ſogh za da Mouda, ſie ſchöll ma a paa(r) Kreuza Göld gebm, ma waiß denna öiaramal niat — — „Deißa gäiht, za wos na" — dau, hauts zwaa Böiakreuzaſtückla; dats ma ſie owa ſei(n) wieda mitbringt's, waiß ſua niat, wau i gnough aftreibm ſchöll füa r) Enk Ranz n!" Dau waa(r) neks weita z'mach'n. J ſteck 's Göld a(n), za ra Füa(r)ſorgh a nuh an Kaln Brand u a paa(r) Stückla Kouch'n, u affa gänga ma za da Muſigh. 's waa r) grod untan Löichtafzünd'n, wöi ma zan Heſſ'nwia(r)t af Rallesgräi(n) kumma ſan. Am Wegh hobm ma ſcho(n) jedara ſa n) Pfeifm aa n)g'raucht g'hatt; wöi ma(r) owa ei(n kumma ins Wia(r)tshaus, hobm ma glei Zigarrn valangt, füa r) jedan a langa iim anathalbm Kreuza — hobm ma nuh alla.wal fünf Kreuza üwalaa(r) g'hatt. Deißa hobm ma(r) uns hi(ſn)gſ'eßt newa
d' Manna u aa[n] Seidl Böia aa[n]g'schafft, dös haut wieda 3 Kreuza kost' — san va dean zwaia Böiakreuzastücklan öwa nea[r] nuh zwäi[n] Kreuza bliebm. — „Trink' fei[n] niat sua galing!" sagt ma Klaina, „da ma recht lang dau sitz'n bleibm dörbm" — „Waißt wos," sogh i, „ich ho fei[n] schöia gaua kain' Dua[r]scht, kaff' ma[r] a paa[r] Kasla, daß 's Böia bessa schmeckt." Füa[r] jedan aa[n] Schaufkasl, möcht wieda zwäi[n] Kreuza; u sua waa[r]n ma mit'n Göld dawal firti g'west. Affa hobm ma's Braud dazou affazuagn u gess'n u trunk'n, daß hell as waa[r]. 's Seidl Böia is gaua niat allag'word'n. Wöi owa druabm am Tanzbuad'n d' Musikant'n zan spiel'n aa[n]g'fanga hobm, hobm ma g'schwind astrunk'n u san affi. Dawal waa[r] d' Zigarr'n a scho[n] wieda z'sammg'raucht u i ho möin wieda d' Pfeifm aa[n]zünd'n.
Sua how i mi holt mit mein Klain aa[n] d' Wänd unta 's Musikant'nbäierl hi[n]g'stellt u ho zoug'schaut. Deiamal is a Bakannta oda Vetta za uns hi[n]kumma: „Sats leit a dau, Wittsboubm? Dau trinkt amal!" U dau how i jedasmal recht fest trunk'n — döia Kasla waa[r]n scharf — u wöi i sua ra paa[r]mal g'höri trunk'n g'hatt ho, künnt ma da Olwara, i gäih hi[n] u pack sua ra Maad aa[n] u fang holt mit ihr aa[n], in dös G'schoi ei[n]z'olwan. Vanäih is 's niat recht z'sammganga; i ho niat g'wißt, schöll i wüsta owa hott, schöll i d' Pfeifm haltn, daß's ma niat as'n Mal affasöllt, owa d' Maad; owa affa bin i scho[n] dra[n]kumma, how a glei mit'n Stiefl fest ei[n]pucht u amal guchzt, u d' Maad haut g'sagt: „Höias, Du kaa[n]s owa!"
A Wal is 's scho[n] nuh gout ganga. Wöi owa dös Stückl gaua kaa[n] End' nimmt, is ma denna ra weng anascht g'woad'n. G'wißt how is wuhl, daß 's a Schand is, wenn ma endara ashäiat, alls wos 's Stückl as is, owa i mou[ß] grod sua a lang's dawischt hobm! Af aa[n]mal wia[r]d ma kuhlschwaa[r]z voa[r]n Aughan. „Häia ma af!" dös how i nuh g'sagt, affa bin i scho[n] daug'leg'n a, katzabraat, u d' Maad a mit, u nuh a paa[r] anara draf — u affa mou[ß] Stückl glei as g'west sa[n]. Mi' hobm sie affig'schleppt aa[n] d' Luft, u wöi i wieda za mia[r] kumma bin, knöit ma Klaina newa meina u greint: „Kumm, gemma haim, i mogh nimma daubleibm,
sie tret'n ain sua r allawal af d' Föiß." Deitza, mi' hobm s' a af d' Föiß u mia[r] scheint, a am Mog'n u am Knapf affitret'n g'hatt, u schlecht waa[r] ma grob aa[n] — owa haimgäih[n] how i wölln denna nuh niat. „Gäih, Karel, nea[r] nuh a weng bleibm ma dau, 's war ja a Schand, wenn ma öitza scho[n] wieda haimgängat'n, san ma[r] ja äiascht kumma. Gäih, siah hea[r], dau haust dean Kouch'n, setz' bi' a weng do'n af's Musikant'nbäierl affi in 's Eck ei[n], dau tritt bi' nemats af d' Zäiha, i tanz nea[r] nuh an Raia, affa gemma glei' haim, gelza Karel? U da arm' Bou is richti don affi u haut die ganz Nacht mit halbm Aughan zoug'schaut, wöi i affa wieda aa[n]g'fanga ho zan tanz'n u flatt'n; u aßta länga daß 's ganga is, aßta bessa how is künnt. Nea[r] öiamal, wenn sie grob füa[r] d' Musikant'n o-g'sammelt hobm, is ma wieda wöi a weng niat gout g'woad'n, u dau bin i allamal g'schwind a weng affiganga aa[n] d' Luft, bis 's wieda vabei waa[r] — d' Schlechtighkeit.
Gegha Fröih haut affa da Friedlgirgh zan Raffn aa[n]g'fanga, dau how i mi' affa zuag'n. Af dös waa[r] i denna nuh niat a[n]g'richt, u 's waa[r] a recht gout, denn dau haut's Fetz'n gebm, u heunt nuh kenn' i a paa[r], döi va dera Kirwa u van Friedlgirgh an Tapp'n davaa[n]trog'n hobm. 's waa[r] scho[n] schöia Togh, wöi i mit mein Karala haim kumma bin. Dean Boubm haut g'frauan wöi an gunga Hund, u greint haut a am ganz'n Wegh zan Leutdabarma: „Wa ma nea[r] haimganga, wöi da niat gout waa[r], öitza wea[r]n ma van Voda recht Prüg'l kröig'n, u i kaa[n] neks dafüa[r]." „Sa halt duh nea[r] z'Mal, olwara Bou!" sogh i, „weckst ja alls af, mia[r] sog'n, daß ma scho[n] uma Alfa haimkumma san. Deitza zöig'n ma na g'schwind d' Stiefl as, daß ma kain Lärma mach'n! U sua san ma holt ei[n]g'schlich'n wöi d' Häihnadöibm. G'schlaufm hobm ma affa wöi daschlog'n. Owa wöi ma munta g'woad'n san, dau is da Kirwatanz nuh amal vn vorn aa[n]ganga, u da Voda haut dazou afg'spielt. Dös waa[r] a lausa Kirwamaunta — mäihara sogh i niat. Owa wöi i nauch a ra paa[r] Toghan wieda za mia[r] kumma bin u alls nuh amal üwalegt ho, how i denkt u denk 's heunt nuh: Dös, wos danauch kumma is, waa[r] laus, owa d' Kirwa waa[r] duh schäi[n]!
O kopání brambor
Vždycky kolem posvícení se ve Vídni vypráví, jak se letos urodilo hroznů, jaké to dá mladé víno a burčák. To člověka někdy pěkně dopálí, a tak jsem si pomyslel: co je nám do těch starých hroznů — vždyť brambory jsou naše hrozny, a k posvícení jsou taky zralé. Kdo neviděl, jaké to je u nás doma na vesnici, když se kopou brambory, tomu to teď povyprávím, a kdo sám byl u kopání brambor, ten mi dá za pravdu.
Peněz lidé u nás doma neměli skoro žádných, to jim všechno vzal pán Bůh a berní úřad, ale brambory měla ještě každá chudá chalupnice, měla-li aspoň trochu hnoje na rozvezení pro sedláka, a ty bývaly občas tak velké a pěkné jako brambory samotného sedláka. Jiné rady nebylo: když ti chudí lidé neměli přes zimu dost brambor na bramborovou polévku, museli hryzat kůru ze stromů nebo uhlí, a i to bylo už příliš drahé. Když si vzpomenu, jaké je to znamenité jídlo, když se večer takový kouřící hrnec plný uvařených brambor vysype do díže a postaví na stůl, jak z něj stoupá pára tak hustě, že člověk chvíli ani neuvidí souseda u stolu — jak si každý vezme svůj nožík nebo držadlo od lžíce a loupe bramboru za bramborou, i když trochu pálí do prstů, a když se na ty pěkné žluté, moučnaté kousky přisype špetka soli a nakonec k tomu ještě kousíček másla: nesbíhají se vám z toho sliny?
Naším sousedem doma byl chalupník-tkadlec s nemocnou ženou a jizbou plnou dětí. Tam jsem se jednou večer trochu přikradl na besedu k sousedům. Jednou jsem tam byl zas a zrovna jedli: cínově čirou vodovou polévku z velké mísy! a malou misku plnou brambor. On s osmi dětmi seděl u stolu a žena ležela v posteli; a tam ten chalupník brambory rozdělil: na každého připadly dvě, žena žádnou nechtěla.
Tu chuť dětí vidím ještě jako dnes — byly to naštěstí pěkně velké srostlé brambory (dvojáčky), a pořád ještě slyším, jak mezi dětmi probíhalo handlování, jak ti větší s menšími o ty dvě brambory smlouvali o motouzek na bič nebo o něco jiného. Já jsem už leckterým lidem koukal při jídle, ale tak dobře to ještě nikomu nechutnalo jako těm dětem chalupníka-tkadlece. U nás doma se v zimě k bramborám ještě přidal kousek uzeného masa a hodně omáčky k tomu — to bylo panské jídlo, na to by se ty děti chalupníkovy vůbec nemohly ani dívat.
Kmínové brambory jsou taky dobré, když jsou pěkně moučnaté a když se na ně naleje hodně přepuštěného másla. Já se ani dodnes nemohu dočkat, když v létě přijedu domů, až uzrají rané brambory — každý den se vytáhne jeden trs a zkusí se, jestli by se z toho už nedaly udělat kmínové brambory. Viděli jste už někdy v tu dobu takové bramborové pole? Stojí tam trs vedle trsu, na záhonech seřazené do řad jako veteráni husaři, a když ještě kvetou a s těmi pěknými bílými a narůžovělými hvězdičkami tak přívětivě vykukují nad tou bujnou zelenou natí a hnědými hroudami země, tak jsem si často pomyslel: to jsou jistě švestkové stromky našeho Pána Boha, a dokud jsou zelené a kvetou, má on každý den svůj slavnostní svátek Božího Těla. To jsou ty pěkné modré jakubské brambory — ostatní dozrají mnohem později: až se kolem posvícení sklidí ozimka, přijde řada i na ně.
Zelenou nať už tehdy ovšem nemají žádnou, ta je až na pár kousků celá uschlá a leží jako trocha suchého tabáku na těch záhonech. Drobní lidé s pár záhonky brambor jsou brzy hotovi s kopáním, krátká motyčka je brzy odložena — ale sedlák, který má aspoň pár kraviček a volka ve chlévě, ten má pořádnou práci. I když má ještě zelí, řepu a tuřín pro dobytek, brambory jsou přece jen to hlavní, co potřebuje. Proto má i pěkně velký kus pole osázený bramborami, a když nastane kopání brambor, vytáhne s celou svou čeledí, a k tomu ještě musí vypomoct nějaká chalupnice nebo nádenice z vesnice.
Tam je pak na tom poli takový shon, hemžení a hluk, že se člověk vůbec nevyzná.
Napřed jeden orá pluhem brambory ven ze země a za ním jde půl tuctu žen s motykami, jedna vedle druhé, každá u jednoho záhonu, a sbírají ty pěkné bílé bramborky do košíků a nůší. Pokaždé, když je koš plný, vysype se do pytle, a netrvá dlouho a stojí na poli jako samí bílí panáčci, pytel vedle pytle, rovnou vzhůru, a čím víc takových pytlů tam stojí, tím lépe sedlák hospodařil — a při tom ještě tak pěkně kouří oheň ze suché bramborové natě. Ohníček tam musí prostě být, jinak to nejde, protože v tu dobu už bývá pěkná zima a studený šedivý vítr už často přináší sníh. Tam si ženy chvílemi zajdou trochu k ohýnku, když jim prsty zimou zkřehnou, a zahřejí se, aby zas mohly lépe držet motyku.
Na kraji stojí velký vůz, tam se pytle jeden po druhém naloží a odvezou domů. Někdy mají i valník, kam se koše nebo pytle naloží rovnou na poli. Doma se pak jen otevře takové malé okénko ve zdi, a brambory se rynnou svezou rovnou dolů do sklepa. U velkého sedláka trvá ta práce někdy pár dní, a to pokaždé až do tmy, a když se pak přijde domů na klekání, kouří se zas na stole brambory, a když ženy dostanou k tomu ještě trochu másla, mlaskají a nechají si chutnat, a vůbec není potřeba, aby selka říkala: Ženy, nebuďte hloupé a nedejte si nic ujít, ještě stojí na plotně plný hrnec!
Vidíte, to jsou naše hrozny doma v Chebsku, na které dosud nepřišla révokaz. Ale někdy, když příliš pršelo, i ony trochu zčernají a snadno spadnou — přesto je mi milejší tu a tam nějaká černá brambora než jiné černé věci, nebo dokonce černí lidé, jak rostou tam ve vinařských krajích — fuj, čert vem!
Zobrazit původní německý text
Zan Erdäpflgrobm.
Allawal üm d’ Kirwa üm häiat ma z’ Wean dau ner wöi van Weintraubm riabn: da’n sie heuer gaua sua gout grauthn san, wos dös für an Most u an Heuringa gebm wiad, u sua zou. Dös vadröißt oin fein oft grob, u dau hob i mir denkt: wos genga uns döi olwern Weintraubm oa, una Weintraubm san d’Erdäpfl u za da Kirwa san döi ah zeiti. Wer’s neat gsäah haut, wos dös bar uns draß in da Hoimat für a Wirtschaft is, wenn’s Erdäpflgrobm vagäiht, dean will i’s öitza dazühln u wer selber daba war ban Erdäpflgrobm, der wird ma recht gebm.
Geld hobm d’Leut ba uns dahoim gaua koins wehja, dös haut ihnan alls da Gud u ’s Steueramt ognumma, owa Erdäpfl haut nuch jedichs arms Häuslwei, wenn’s halbenwegch a weng Mist fürn Bauer zan asföihern haut, u döi san oft grob sua grauß u schäin wöi d’ Bauern-erdäpfl selber. Koa rah gaua neat onascht san: Wenn die arma Leut koi Erdäpfl mehja häi’n in Winta za da Wassajuppn, assa möißtn’s rein Bamrindn owa Stoakuhln zoubeißn, u döi wa’n ah nuch z’theua. Wenn i droa denk, wos dös für a feins Essn is, wenn z’nachts sua[r] a rauchata Tuapf voller kocht’ Erdäpfl ins Mölterl ein-g’la[r]t u am Tisch hingstellt wiad, wöi der Brodn sua dahäich steigt, daß a wal oins s’ana neat siaht ban Tisch — wöi assa jedas sein Schnappa owa an Löfflstiil nimmt u oin Erdäpfl nau’n onan oschüalt, wenn’s ah[r] a weng in d’Finga brenna, u wenn af döi schäin gelbm mehlbinga Viiachala a Bräisl Solz u hintenau gaua a Plätzl Butta draf kinnt: lafft Enk dau neat ’s Wassa in Mal z’samm va latta Glust? —
Una Nachba dahoim war da Häuslweba mit [r]an krankn Wei u a Stubm volla Kinnan. Dau bin i z’nachts öjamal a weng hutzn üwi gschlichn nau’n Antreibm. Amal war i ah wieda don u dau hoam sie grod gessn: zinnhella Wassasuppn as da graußn Schüss! u a kloin’s Schüsseal volla Erdäpfl. Er mit acht Kinnan is ban Tisch gsessn u ’s Wei is in Bett g’leg’n; u dau haut assa da Häusl-weba d’ Erdäpfl asthalt: af jedas san z’wäi Erdäpfl kumma ’s Wei haut koi g’mögt. Dean Appatit va dean
Kinnan siah[r] i nuch wöi haint, 's war'n zan Glück hüsch grauß Zwieslerdäpfl, u i häias nuch allawal, wöi affa unter dean Kinnan da Handl vaganga is, wöi die graußn an kloinern va dean zwäi Erdäpfeln üm [r]a Peitsch'n-schnöierl owa sinst wos vin oghandlt hobm. Ich ho da-siba allahand Leutn scho essn zougschaut, owa sua gout hauts nuch koinan gschmeckt als wöi dean Häuslweba-kinnan. Ba mein Leutn hauts in Winta zan Erdäpfln dau u don nuch a Schräibl g'räukerts Fleisch gebm u recht viil Tunk dazou, dös war a Herrnessn, dau häitn b' Häusl-webakinna gaua neat zouseah kinna.
D' Kümmlerdäpfl san ah gout, wenn sie recht mehlbi san u wenn recht viil asglauana Butta drüwa gschütt wiad. Ich koas heuntichstochs nuch schöia gaua neat dawartn, wenn i in Summa hoim kumm bis döi Fröih-erdäpfl zeiti san, alltogh wiad a Stuak aszuagn u prowiert, wo ma neat scho Kümmlerdäpfl mach'n kannt. Hauts denn amal scho üm döi Zeit sua[r] a Erdäpflfeld vagseah? Dau stenga sie dau, va Stuak nebn onan, beetweis in oiner Reih asgricht wöi b' Hüafana Vetrana u wenn sie gaua nuch blöiha u mit dean schäin weißn u röithlinga Sternlan sua freundli af dös buschicha gräina Kräutera u döia Bambala broa öjaknappn, dau howi scho oft denkt: dös san gwiß unan Herrgottn seina Blaumastöckla u sua lang döi gräin san u blöiha, haut er alltogh sein Frumleich-mastogh. Dös san döi schäin blaubm Jakobierdäpfl — die onan wer'n äiascht viil spata: wenn üm b' Kirwa üm b' Wintasat einbracht is, affa gäihts ah üwa döi oa. Gräins Kräutara hobm döi affa frali koi's mehja, dös is bis af a par Bizala alls zsammdurrt u liegt wöi a wena dürra Towak af dean Vettan. Die kloin Leut mit ihrn par Vettlan Erdäpfl san bal förti mit'n asgrobm, kurza Haua san bal bürscht — owa da Baua, wenn er halbm-wegh a par Köihhäutla u a Oechsl in Stol stäih haut, der haut a ghöricha Arwat. Wenn er ah nuch Kraut u Roubm u Tuaschn haut fürs Vöich, d' Erdäpfl san duh 's mäißt, wos ea braucht. Dafüa haut ea ah a hüsch grauß Trumm Feld mit Erdäpfln vabaut, u wenns Erdäpfl-grobm vagäiht, dau ruckt er mit sein gonzn Leutn as u hinawieda mou nu a Häuslwei owa[r] a Toghlöihneri asn Durf mithelfn.
Dau is affa a Zeugch u a Gwiebl u a Lärma af dean Feld, da ma sie schöia gaua neat askennt.
Vornoa ackert oina mitn Pflough d' Erdäpfl as der Erdn assa u hintnauch kumma a hals Schuak Weiwa mit da Haua, oina nebn da onan, jedara ba[r] an Beet, u klaubm döi schäin weißn Erdäpfala naucharanana in Körbla u Zistl ein. Allawal wenn a sua[r] a Kor[b] volla is, wiad er in [r]an Sock eingla[r]t u 's dauat neat lana, sa stenga af dean Feld, wöi latta weißa Mannla, va Sock nebau onan, kirzagrod in d' Häich, u asta mehjra söch Söck daustenga, asta bessa haut da Baua baut, u dau raucht affa dös Feia as dean dürrn Erdäpflkräutara nuchamal sua schäin. A Feierl mou scho daba san, dös gäiht neat onascht 's is fein öitza iim döi Zeit iim öjamal scho recht kolt u a grauischa Wind blast oft scho an Schnäi hear. Dau genga d' Weiwa allried amal a weng zan Feiala zoui, wenn ihnan d' Finga va da Kält krauwidln, u wärma si, da'n sie d' Hauer wieda besser halt'n kinna.
Am Roin stäiht affa da grauß Wogn, dau werdn döi Söck nauch anana afglodn u hoimgfahrn Oejamal hobm sie ah[r] an Hudlwogn, wau d' Körbla owa d' Söck glei am Feld eingla[r]t werdn Dau wiad affa dahoim near a sua[r] a kloins Schuberl af da Seitn afzuagn u d' Erdäpfl rollan inara Rinna schnouagrod ins Kellerluach ei[n] Ban graußn Bauern dauert döi Arwat öjamal a par Togh u allamal bis in d' Stuaknacht ei[n], u wenn iims Gebetläutn hoimkumma, rauchn scho wieda d' Erdäpfl am Tisch u wenn d' Weiwa a weng Butta dazoukröign, dau schmatzn sie u laua sis schmeckn, u 's is schöia gaua neat nauthwendi, daß d' Bäueri sagt: Weiwa sads fein neat bläid u lauts Enk neat gnenkn, 's stäiht scho nuch a Tuapf volla af da Plattn!
Seats, dös san una Weintraubm dahoim in Eghaland, üiwa döi is nuch koa Reblaus kumma. Owa öjamal, wenns gaua z'viil gregnt haut, werdn sie duh ah[r] a weng schwarz u faln leicht — löiwa is ma owa duh nu dau u dou a schwarza Erdäpfl als wöi onara schwarza Dinga, oda gaua schwarza Leut, wöi sie in der Weintraumgegnd dau wachsn, pfui Taixl! —
Před třiceti lety – vánoční příběh
Byl jsem tehdy ještě docela malý kluk, když jsem musel léto i zimu chodit dobré dvě hodiny cesty z vesnice do města do školy. V létě to ještě šlo – v létě jsem si to od Krudumu přes Hüttenberg dolů rovnýma nohama seskákal, ale v zimě to bývalo bídné, a nejednou šlo doopravdy o život. Každý den vstávat v pět, rychle do sebe hodit hrníček kávy a v šest vyrazit, a večer se vracet za tmy, kolem sedmé nebo osmé domů – to tehdy nebyla žádná legrace. A ještě jsem toho musel tolik nést: torbu plnou knížek a leckdy ještě pár dalších pod paží, v modrém šátečku kus chleba, k tomu pořádné vysoké boty a kožešinovou čepici s klapkami na uších na knoflík – a tak jsem tou dlouhou cestou chodil den co den, tam a zpátky, úplně sám, jenom když bylo počasí obzvlášť zlé, šel se mnou otec kus cesty až k Nadlesí (Nallesgrün) k tomu „vrchu" s lucernou a večer mě tam zase vyzvedl. S tou rozbitou lucernou jsme se ale párkrát, když se to pořádně zvedlo, ztratili a bloudili bůhvíkde, než jsme se zase trefili. To pak večer chutnaly brambory, a když navíc ještě v troubě zbyl kousek vepřového s trochou omáčky z oběda, to jsem si pochutnal a přidal, div by z toho člověku znovu narostla chuť k jídlu – ale ti doma už měli po obědě, já jsem měl ve městě v tom modrém šátečku jenom ten chleba na lavici ve škole, z toho jsem si od dvanácti do dvou přichystal svůj oběd, a chutnalo mi to docela dobře, obzvlášť když mi maminka do studeného chleba občas vyřízla dírku a dala tam trochu másla. Tenkrát jsme totiž ještě měli jalovici, a když se dobře dojilo a maminka měla dobrou náladu, dala mi místo másla někdy krejcar, a za ten jsem si k obědu koupil u Hessenrosl jablko nebo hrušku, kapesním nožíkem jsem to pěkně nastrouhal a tu sladkou kaši rozetřel na chleba – to bylo ještě lepší.
Často mě ale ten krejcar mrzel, a tak jsem raději jedl suchý chleba a krejcary si schovával: ty naspořené krejcary jsem pak jednou o Vánocích náramně dobře využil.
Byla zrovna taková bídná doba. Otec měl špatnou úrodu, obilí i brambory byly zpola shnilé a zpola vypálené sluncem, a maminka neměla z krav skoro nic, protože se právě otelovaly. Tak jsme museli všichni pěkně pár měsíců žít z kozy. Tu maminka řekla: „Děti, letos nebude nic s Ježíškem ani s vánočním stromkem, opravdu nevím, kde bych to vzala, a s tím pitomým perníkem a cukrovím byste si stejně jen zkazily žaludek!"
Moji malí sourozenci se po těch slovech dívali náramně smutně a každý si zašel do kouta trochu poplakat potichu, ale já jsem si hned vzpomněl na svých sedmadvacet krejcarů, které jsem si naspořil za obědy z hrušek. Neřekl jsem nic, ale pomyslel jsem si: „To by přece nebylo špatné, kdyby se za sedmadvacet krejcarů nedal sehnat pěkný vánoční stromek." Druhého dne jsem hned na půdě posbíral to málo věcí, co jsme si schovali z loňského stromku. Div jsem nevykřikl radostí, když jsem našel ty pěkné červené a modré zbytky svíček. Jak dobře bylo, že maminka o minulém Štědrém večeru řekla: „Děti, dávejte mi pozor na ta světýlka na stromku, ať nám nevznikne oheň v tom našem dřevěném domě! Dnes už hořela dost dlouho, teď je klidně zhasněte, ať máte na příště zas něco!" A tak zbyla skoro polovina svíček. Ve městě jsem pak za krejcar koupil malá jablíčka, za krejcar ořechy a za dva krejcary knížku zlatého a knížku stříbrného papíru na ořechy, a o poledni jsem si ve škole udělal pořádnou inventuru. Později jsem ještě u perníkáře koupil cukroví, pěkné žluté a červené natírané kousky, za jeden krejcar mi ten dobrák dal víc, a tak mě to všechno, co jsem koupil, přišlo přesně na dvacet krejcarů, a ze svých sedmadvaceti krejcarů mi ještě zbyly tři.
Na Štědrý den dopoledne jsem se pěkně potichu vplížil do lesa a chtěl jsem si tam nahoře u Mikuláše uříznout pěkný stromeček. Tu mě ale doopravdy přistihl hajný Kolb, jak se tam trochu potuluji; a to jsem se pěkně lekl. Ale nenechal jsem se tak lehko odbýt, protože dodnes nemůžu uvěřit, že by celý Krudum a Císařský les měl patřit jenom Loketským a Sokolovským – a když jsem tedy panu hajnému řekl, že ten stromeček prostě potřebuji, protože doma je už na to všechno přichystáno, a jak jsem se bál a asi u toho i trochu plakal, ten muž šel a sám mi rychle stromeček uřízl — Pán Bůh zaplať, pane hajný.
Doma jsem se pak dal do práce, nikdo nic neprozradil, jen mému bratříčkovi jsem směl pomáhat, protože byl po mamininých slovech tentokrát tak náramně smutný. A když nám vedle v komoře funěli sourozenci ve spánku jako mladí psi, když jsme šli spát a maminka chystala k jídlu, přinesl jsem najednou svůj stromeček do světnice: takový pěkný vánoční stromek jako tenhle jsem od té doby už dlouhá léta neviděl, ani doma, ani nikde jinde na světě, a takovou radost a takový rámus mezi dětmi jsem od té doby taky nikde nezažil, i kdyby na stromku viselo nebo pod ním leželo třeba tisíc zlatých.
Otci i mamince vhrkly slzy do očí, to jsem hned viděl, a tak jsem šel a dal každému z nich ještě jeden krejcar, aby taky měli něco od Ježíška, protože vánoční stromek přece patří jen dětem. Tu se ale oba dva pustili rovnou do pláče, tehdy jsem nevěděl proč — — — Já jsem si ale vykračoval po světnici jako mladý císař a všechno jsem sourozencům na tom stromku ukazoval a každému hned podal jeho kousek; ty děti mi ten Štědrý večer ještě dlouho nedaly pokoj a já sám jsem dlouho nemohl usnout; teď už nevím, jestli to byly ty švestky a vánočka nebo ten dobrý rosolis, nebo že jsem musel příliš přemýšlet, co ráno udělám s tím krejcarem, co mi ještě zbyl.
Zobrazit původní německý text
Bua dreißigh Gauan.
Eine Weihnachtsgeschichte.
Ich waa[r] nuch a ganz klaina Bou, wöi i alltogh Summa[r] u Winta schöia zwou Stund weit van Durf in b'Stobt ein in b'Schöll ganga bi. In Summa[r] is scho nuch asgwurdn, dau bin i af ja u na van Krudum üban Hüafener Bergh z'gleicha Föiſſn oigſprunga, owa[r] in Winta dau war's laus, u dau bin i neat oa[n]mal üm Leib u Lebm ganga. Alltogh üma fünfa afſtäihn, gſchwind a Tüpfl Kaffee einſchluapern u affa üma ſechſa furt, u abnds ah allamal ba ba Stuaknacht üma ſiebma awa[r] achta hoimkumma — dös wa[r] fein üm döi Zeit koa[n] Gſchpas. U wenn i nuch neat ſua viil zan trogn ghatt häit: an Ranzn volla Böichla u öjamal nuch a paar untern Arm, in aran blaum Töichla a Käünzl Braut, recht grauß Zugſtiefl va[n] u a Pelazmutzn mit Aualapplan am Knapf, ſua bin i dean weitn Wegh alltogh ein u affi, mutſchichaloi[n], öjamal wenns Weda z'laus wa[r], is ba Vatta a Stückl bis af Nallesgräin zan „Bergh" mit ba Lotern mitganga u haut mi z'nachts wieba bon oghult. Mit ba zamſtn Lotern ſan ma owa[r] a paar mal, wenns recht argh gwedert haut, irrganga, u ſan wer wäuß wau ümganga bis ma[r] uns wieba z'recht gſunna ghatt hobm. Dau hobm affa z'nachts b'Erdäpfl gſchmeckt, u wenn öjamal gaua nuch a Bröckl Schweiners mit a weng Tunk va mittogh in ba Röiha gſtandn is, dau howi gſchmatzt u druckt, dau ſchöia bie anan a nuch amal Appatit kröigt häitn, owa döi hobm ihrs ſcho z'mittogh geſſn, ich ho in ba Stobt nea ma blaus Töichl mitn Braut af ba Schöllbank ghatt, dau howi va zwölfa üma zwoa ma Tafl hergricht, haut ma[r] owa neat ſchlecht gſchmeckt, z'mal wenn ma b'Mutta in mein Kaln Braut öjamal a kloi[n]s Löchl ei[n]gſchnittn u a Bräisl Butta einthau[n] haut. Dau o don hobma ja buh üm döi Zeit a Kälberkouh ghatt, u wenn zweng va ba Nutzing u b'Mutta gout afglegt wa[r], ja haut ſie ma öjamal va[n]ſtatt ba Butta an Kreuza mitgebn, dau howi mir bafü[r] z'mittogh ba ba Heſſnroſl an Aepfl owa[r] a Birn koſt, ho's mitn Schnopperla ſua fein gſchabt u dean ſöiſſn Brei afs Braut offigſtrichn, dös wa[r] nuch beſſa.
Oft haut mi owa der Kreuza g'reut u i ho löiba 's truckna Braut gessn u dafü[r] döi Kreuza z'sammgspart: Döi z'sammgspartn Kreuza howi amal z'Weihnachtn recht gout brauchn kinna.
's wa[r] amal grod sua[r] a lausa Zeit. Da Vatta haut schlecht baut, 's Träu u d'Erdäpfl wa[r]n halmi weggfräiat u halmi asbrennt, u d'Mutta haut van Köihan nex ghatt, wal sie grod hauch trogn hobm; sua hobma möin allaz'samm u paar Monat lang va da Ziegh lebm. Dau haut d'Mutta gsagt: „Kinna heua[r] is fein nex mit'n Christkindla u mit'n Zuckabam, i wüßt gaua neat, wau is hernehmat, u mit dean olbern Pfeffareitern u dean Zuckazeugh verdörbats enk sua nea[r] on Mogn!"
Meina kloin G'schwistarat hobm nauch dera Riad recht olwa dra[n]gseah u jedas haut affa in aran Winkl wau a weng greint in da Stüll, owa[r] ich ho glei van döi siebenazwanzigh Kreuza denkt, wos i sua[r] döi Birn z'mittogh daspart ghatt ho. Gsagt howi nex, owa denkt howi: „Dös wa duh neat schlecht, wenn ma üm siebenazwanzigh Kreuza neat an rechtn schäin Zuckabam kröichat." Am anan Togh howi glei am Buadn dös weng Zeugh z'sammgsoucht, wos ma nuch van fertinga Zuckabam afghuabm ghatt hobm. Ich häit schöia guchzn müign, wöi döi schäin rautn u blaum Kirzlstümpala gsuna ho Wöi gout wa[r]s, daß d'Mutta zan voringa halinga Abnd gsagt ghat haut: „Kinna, gets ma fein acht af döi Löichtla am Zuckabam, daß koa Feua askinnt in unan hülzan Haus! Heunt hobm sie scho lang sot brennt, öitza kinnts sie scho wieda aslöschn, hauts dafiia a anasmal a nuch wos!" U sua son schöia die holbm Kirzla überla[r] bliebm. In da Stodt howi affa üimaran Kreuza klaina Aepfala, üimaran Kreuza Nuß' u üm zwäi[n] Kreuza a Böicherl Goldpapier u a Böicherl Silbapapier fiiar d'Nuß' kaft, u dau howi z'mittogh in da Schöll a reina Bagolderei va[n]gricht. Spata howi nuch ban Pfeffaköichla Zuckazeugh kaft, schäina gel[b] u rauth va[n]strichana Stückla, dra üimaran Kreuza haut ma da[r] gouta Mürling gebm, u sua is ma dös Schuack, wos i kaft ho, grod af zwanzigh Kreuza kumma, u ich ho va mein siebenazwanzigh Kreuzern nuch allawal drei überla[r] ghatt.
Am halinga Abmd vormittogh bin i schäin stad in Wold gschlichn u ho ma druabm ba da Niklas a schäins Tannl oschneidn wolln. Dawischt mi richti da Förschta Kolb, wöi i grod sua[r] a weng ümgustiern wüll; dau bin i owa schäin oa[n]kumma. Owa[r] i ho[b] mi neat sua leicht oweisn laua, wal i's heunt nuch neat glaubm kaa, daß da ganz Krudum u da Kaifawald nea[r] an Elbüagnern u an Falkanauern ghäian söll — u wöi i affa zan Herrn Förschta gsagt ho, daß i a Tannl ho[b]m mou, wal dahoim ja scho alls d'zou hergricht is u wöi i as latta Angst, mir scheint ah[r] a weng greint ho dazou, dau is dear Moa[n] herganga u haut ma selba gschwind a Bäuml ogschnittn — — Vergelts Gott Herr Förschta.
Dahoim bin i affa am Buabn üba d'Arwat oa[n]ganga, koins haut wos osganga, nea[r] ma Bröiderl haut mithelfn därn, wal er sellmal üba da Mutta ihr Riad gaua sua trauri wa[r]. U wenn uns ah druabm in da Kammern gsranau haut wöi die gung Hund z'nachts, wöi ma 'bett' ghatt hobm u d'Mutta zan Essn oa[n]gricht haut, howi af oa[n]ma' ma Bäuml in d'Stubm einabracht: sua[r] an schäin Zuckabam, wöi der wa[r], howi döi langa Gaua her koin mehja gseah, neat dahoim u ah neat in da Welt draßn, u sua[r] a Freud u a söcha Lärma unta dean Kinnan howi dasiba ah nirchends mehja oa[n]troffn, wenn a öijamal tausud Gülbn am Zuckabam draoghängt owa drunta glegt wa[r]n.
An Vatta u da Mutta san d'Zah[r] einagloffn, dös howi glei gseah u dau bin i hi[n] u ho jedn nuch an Kreuza gebm, daß sie ah wos zan Christkindla hobm u wal da Zuckabam sua nea[r] für d'Kinna ghäiat. Dau hobm sie affa allazwoa grodoa[n] zan greina oagfanga, ich ho's sellmal neat gwißt vawa[r] — — — Ich owa[r] bin ünstolziert in da Stubm wöi a gunga Kaisa u ho mein G'schwistern alls a weng zeigt oa[n] dean Zuckabam u jedan glei seina Stückla zouthalt; döi Ranzn hobm oa[n] dean halinga Abmd nuch wöi lang koa[n] Rouh gebm u ich selwa ho lang neat a[n]schlaufn kinna; öitza wäuß i neat: wa[r]n dös döi Zwatschich u Stolln owa dear gouta Rosoli, owa wal i ho möin z'vill spikaliern, wos i mit dean Kreuza morgn fröih thau[n] wi[a], dear nuch überla[r] wa[r].
Historka o mém dědečkovi
Pokaždé, když nastane Nový rok, vzpomenu si, co můj dědeček – Bůh mu dej lehké odpočinutí! – kdysi právě v tuto dobu vyváděl. Jinak to byl poctivý chlap, ale občas si dal sklenku přes žízeň, když na něj taková chuť přišla.
Jednou šel o Novém roce časně ráno do kostela do Horního Slavkova (Schlaggenwald). Po bohoslužbě postál ještě chvíli s ostatními lidmi venku, ale zima všechny honila, a tak se šli trochu ohřát k hospodě „U Vola". Hostinský U Vola měl zrovna výborné kyselo – chvála se o něm nesla široko daleko. Můj dědeček si tedy nechal dát jednu porci a pak ještě jednu, a jak byl hlad utišen, přišla žízeň; a pak mu chutnala jedna sklenka víc než druhá. Nad tím uplynulo celé odpoledne, nastala noc, a pořád to mému dědečkovi chutnalo.
Když se ale už blížilo ke dvanácté, najednou se lekl. „Čert do toho!" pomyslel si, „co tomu doma řekne stará, ta bude láteřit!" A hned vyrazil pryč.
Ve městě mu to šlo dobře, protože ještě u pár domů svítilo světlo nebo lucerna; ale jakmile vyšel výš, kde už žádné domy nebyly, byla tam tma jako v pytli. Ani na krok neviděl, šel, jako by měl na hlavě pytel. „Ale já jsem přece pořádný packal," pomyslel si, „vždyť je už tak pozdě a taková tma jak v pytli! – Ale počkej, hned si pomůžu." U kupce si totiž po mši koupil pro dům balíček lojových svíček. Sáhl do kapsy a vytáhl jednu svíčku. „Hned to budeme mít!" Posadil se, škrtl sirkou, zapálil svíčku a zapíchl ji vedle sebe do sněhu u cesty. „Tak," pomyslel si, „teď uvidím, kde stojím a kam jdu!" A pak popolezl pár kroků – a zase byla tma jak v pytli. „No počkej," pomyslel si, „na co mám vlastně ty svíčky? Tak pojď na to!" Zapálil znovu jednu a zapíchl ji do sněhu, a protože ani tak po pár krocích zase nic neviděl, zapálil další, a zase další, a tak to šlo přes celý kopec nahoru, dokud vydržel celý balíček.
Mezitím si u „Vola" vyšel jeden host ven a zahlédl při tom pohled na kopec. „Čert aby to spral," pomyslel si, „co se to tam děje, vždyť to vypadá jako svatá křížová cesta, anebo jako hřbitov o Dušičkách! Copak tam nahoře nejsou snad světýlka, nebo já už tak špatně vidím? – Ale ne, jako průvod s pochodněmi, jedno za druhým! Hej, lidi, pojďte se podívat, na Lutschenbergu hoří!"
A celá hospoda se vyhrnula ven a dívala se, a všem vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. „Tam se musíme jít podívat, co se to děje!" říkalo pár z nich, a všichni se vyhrnuli nahoru na kopec. A tam pak uviděli tu svatou křížovou cestu!
Pár opravdu zvědavých šlo ještě dál, tam kde ještě svítily svíčky, a tam, kde už ve sněhu žádné svíčky nehořely, ležel můj dědeček a spal – protože v té tmě už nenašel cestu dál a protože už neměl žádné další svíčky.
Zobrazit původní německý text
A Stückl va mein Aahna.
Allamal wenn's neu Gaua kinnt, denk i droa[n] wos ma alta Aahna*] — Gott tröist'n! — üm döi Zeit amal afgföihat haut. Süinst woa[r] er a kreuzbrava Moa[n], owa öiamal haut a duh a Glasl üiwan Dua[r]ſcht trunkn, wenn a droa[n] kumma[r] is.
Amal is er 's neu Gaua fröih af Schlaggawal z'Kirchn ganga. Nau'n Amt is a mi[ſt]n annan Leutn nuch a weng draßn üimg'ſtandn, affa hauts owa all g'frauhan, u ſie ſan a weng zan „Ochſ'n" ein wärma ganga. Da Ochſnwia[r]ſt haut gaua ſua[r] a gouts Sauas g'hatt; bös haut ma weit u broat luabm höan. Ma Aahna läßt ſie halt a[r] a Sauas gebm u affa nuch oins, u wöi da Hunga g'ſtillt woa[r], is da Dua[r]ſcht kumma; u affa hout nan va[n] Glos beſſa g'ſchmeckt wöi 's anna. Uewa bean is da Namittogh vaganga, u 's is Nacht g'wua[r]n, u nuch allawal haut's mein Aahna g'ſchmeckt.
Wöi's owa ſcho[n] gnaucht va[n] zwölfa woa[r] hauts nan duh g'ſchüidt „Teufl nuch amal!" haut a denkt, „wos wia[r]d denn dahoim d'Mouda ſogn, döi wia[r]d ſtalirn!" U af is er furt.
In da Stodt is mi gout ganga, wal denna nuch alla paa[r] Häuſa weit a Löicht owa[r] a Latern woa'r]; owa wöi er affi kumma is, wau koina Häuſa mäiha woa[r]n, dau woa[r]s laus u as. Koin Schritt weit haut a ſeah kinna, wöi in an Sock ei[n] is er ganga. „Owa i bi[n] denna a rechta Hodalack," haut a ſi denkt, „da[r] is ho gaua ſua ſpat u ſua ſtuackpech ſinza wer[d]n laua! — Owa wart, dau wia[r] i glei helfm." Van Kramer haut a ſi nau da Kirchn a Schuack Inslatkirzn ſüa[r]s Haus dahoim kaft g'hatt. Er langt in d' Taſchn ei[n] u thout a Kirz'n affa „Wea[r]n ma glei hobm!" Er ſetzt ſi nieda, zündt a Strafhölzl va[n] u affa d'Kirz'n u ſteckt döi neba ſeina am Wegh in 'n Schnäi ei[n]. „Sua", denkt a ſi, „öitza ſiath ma duh, wau ma ſtäiht u gäiht!" u affa krablt er a paa[r] Schritt — u wieda is pechſinza g'weſt. „Na wart", denkt a ſi, „za wos how i denn döi Kirzn? affa damit!" Er zündt wieda vina va[n] u ſteckt
*] Großvater.
si in Schnäi ei[n], u wal er ah böi nauch a paa[r] Schritt'n wieda nimma g'seah haut, nuch oina, u wieda oina, u sua zou üwan gazn Bergh affi' sua lang bös Schuack halt dauert haut
Dawal is am „Ochs'n" amal oina a weng assiganga u haut daba am Bergh üwi g'schaut. „Teufl", denkt si der, „wos is denn bös don, bös siaht ja as, wöi da haligh Kreuzwegh owa wöi da Freithuaf z'alla Seeln! San bös neat Löichtla don uabm, owa[r] siah[r] i nea sua schlecht? — owa na, wöi a Facklzugh, öins hintan annan! He, Leut kummts assa amal, am Lutschnbergh brennt's!"
U 's ganz Wirtshäusl last assa u schaut, u allan stenga[n] schöia wöi d'Haua z'Bergh. „Dau möin ma buh schaua, wos bös is!" sog'n a paa[r], u Alls last üwi zan Bergh. U dau seah[r]n si halt dean halinaa Kreuzwegh!
A paa[r] gaua Neuschierigha genga nuh weita, sua lang Kirzla woa[r]n, u dau, wau koina Kirzla mäiha in Schnäi brennt hobm, is ma Aahna g'legn u haut g'schlaufm, wal a nimma weita g'funna haut in dera Finzrighkeit, u wal a koina Kirzla mäiha g'hatt haut.
Vzpomínky na Dušičky
Sedím ve své tiché komůrce a vzpomínám, jak už tolikrát, na dávno uplynulé mládí. Hlučný ryk velkoměsta doléhá k mému sluchu jen jako tlumené hučení – zavírám oči a duší jsem daleko odtud, mimo moře domů, za Dunajem, doma na podzimních nivách chebského domova. Srdce mi naplňuje blahodárný stesk: znovu se vidím spojen se všemi svými drahými; ve velké jizbě, obráceni k „Božímu koutu", klečí rodiče a sourozenci v soumraku dušičkového večera a při mihotavých svíčkách hlasitě odříkávají Otčenáš za „ubohé duše" – a my děti se v nejhlubším nitru chvějeme zbožnou úctou. Právě jednoho takového večera se mému mládí poprvé postavila tváří v tvář myšlenka na smrt, a já jsem se s vroucí horlivostí modlil k milému Bohu, aby mě nechal zemřít jistojistě dřív než otce a matku. A přece to dopadlo jinak! –
Nevím, zda ještě i v našich dnech tam na svahu nad Janovým mostem v tuto dobu hoří tichá světýlka – je tomu už dávno, co se odtud lidé přestěhovali do nových hrobových míst při cestě do Nového Sedla (Neusattl), ale přesto tam pořád vidím na mírně stoupajících terasách jeden květinami ozdobený hrob vedle druhého a mnoho, mnoho dušičkových světýlek. Měšťané starých dobrých časů, dědeček a babička, tam odpočívají po těžké životní práci, a dole v koutě u zdi vedle márnice spí má docela malá sestřička, kterou jsem nikdy nepoznal; prý byla stará jen pár týdnů, když jako andílek odlétla do nebe. Na jejím malém travnatém pahorku přesto bratr zapaloval obvyklá tenoučká žlutá krejcarová svíčka, která bohužel velmi brzy dohořela, a tak musel – Bůh mu ten hřích odpusť, věc je stejně už promlčená – občas trochu zasáhnout na sousední hrob, na němž hořelo tolik svící: byly to jen dva malé zbytky, které vítr sfoukl, ale na hrobu sestřičky pak ještě chvíli věrně střežené jasně svítily, dokud nebyly odříkány všechny Otčenáše, které matka přikázala. – – –
Na milou starou boží zahradu nad Janovým mostem a její řadu hrobů vzpomínám věrně, ale žije ve mně i jedna děsivá vzpomínka na ni: Přicházel jsem jednou ráno od kouřících továrních komínů přes Eger (Ohři) a chtěl jsem rychle projít kolem „Batzenhäusel" do města. Tu náhle začala napravo mnoho sáhů vysoká hřbitovní zeď ožívat, a s mohutným třeskem se zdivo, hlína, rakve a mrtvá těla v pestré změti zřítily na silnici a zasypaly ji horou sutin a strašlivým zápachem mrtvol. Jako zázrakem jsem té zkáze unikl, spěchal jsem pak Bergstraße nahoru do města a s bledou tváří tam ohlásil tu hroznou věc. Od té doby však dali otcové města postavit novou pevnou zeď, a „starý hřbitov" leží zase bezpečně a mírumilovně na svahu nad Egerem (Ohří).
Mladá generace bude toto místo brzy znát
už jen jako nádherný park, neboť už dávno se tiší hosté ubírají jinou cestou; daleko za hradbami města, na vzdušné výšině Goldbergu se rozkládá nový hřbitov, a nová generace tam oplakává své zesnulé, zdobí jejich mohyly a zapaluje jim pochodeň vzpomínky. I mně tam na vysoké cestě k Novému Sedlu přebývá ten, kdo mi byl v životě blízký: můj dobrý otec. V letním čase, když padá zlaté obilí, putuji každý rok k onomu posvátnému místu: tam pak dlouho, opřen o prostý kámen, hledím dolů na město a přes kamenné věže starého zámku ke zeleným horám krudumského domova: „Ó jak daleko, ó jak daleko leží to, co kdysi bylo mé!"
Kéž mi nikdo nevyloží za opovážlivost, když tyto prosté řádky posílám ve věrné vzpomínce jako věneček z immortelek k onomu hrobu, jenž se pro mě stal vysokým oltářem domova!
Zobrazit původní německý text
Allerseelen-Erinnerungen.
Ich sitze in meiner stillen Kammer und gedenke, wie so oft, der entschwundenen Jugendzeit. Der tosende Lärm der Großstadt erreicht mein Ohr nur als dumpfes Brausen ich schließe die Augen und bin mit meiner Seele weit draußen aus dem Häusermeer, über die Donau hinaus, daheim in den herbstlichen Gefilden der Egerheimat Eine wohltuende Wehmut erfüllt mein Herz: ich sehe mich wieder vereint mit meinen Lieben allen; in der großen Stube gegen den Herrgotteswinkel gewendet, knieen die Eltern und Geschwister in der Dämmerung des Allerseelenabends und beten bei flackernden Kerzen mit lauter Stimme die Vaterunser für die „armen Seelen" — und wir Kinder erschauern im Innersten vor Andacht An einem jener Abende ist meiner Jugend zum ersten Male der Gedanke an den Tod entgegengetreten, und ich habe den lieben Gott mit heißer Inbrunst gebetet, daß er mich ganz gewiß vor Vater und Mutter sterben lassen möge. Und doch ist es anders gekommen! —
Ich weiß nicht, ob auch in unseren Tagen noch dort an der Berglehne über der Johannisbrücke um diese Zeit stille Lichtlein brennen — es ist schon lange her, seit man von dort fort in die neuen Totenquartiere am Wege nach Neusattl eingezogen ist, aber noch immer sehe ich dort auf den sanft ansteigenden Terassen ein blumengeschmücktes Grab neben dem andern und viele, viele Allerseelenlichtlein. Die Bürger der guten alten Zeit, Großvater und Großmutter, ruhen dort aus von harter Lebensarbeit, und unten im Winkel an der Mauer neben dem Leichenhäuschen schläft mein ganz kleines Schwesterchen, das ich nie gekannt; es soll nur wenige Wochen alt gleich als Englein in den Himmel hineingeflogen sein. Auf seinem kleinen Rasenhügel aber entzündete der Bruder trotzdem die gebräuchlichen dünnen, gelben Kreuzerlichtlein, die leider gar bald verglüht waren, und da mußte er, — Gott verzeihe ihm das Verbrechen, die Sache ist ja ohnedies verjährt — öfter ein wenig auf das Nachbargrab hinübergreifen, auf dem so viele Kerzen brannten: es waren nur zwei kleine Stümpfe, die der Wind ausgeblasen, aber auf des Schwesterleins Grab leuchteten sie, treu behütet, noch eine Weile hell fort, bis die Vaterunser alle gebetet waren, die die Mutter befohlen hatte. — — —
Des lieben, alten Gottesgartens ob der Johannisbrücke und seiner Totenfeste gedenke ich in Treuem, aber auch eine grauenhafte Erinnerung an ihn lebt in mir fort: Von den qualmenden Fabriksschloten über die Eger herüberkommend, wollte ich eines Morgens rasch an dem „Batzenhäusel" vorüber in die Stadt gelangen. Da begann urplötzlich die viele Klafter hohe Friedhofsmauer rechts lebendig zu werden, und mit einem gewaltigen Krach stürzten Mauerwerk, Erde, Särge und Leichen bunt durcheinander auf die Straße herab und erfüllten sie mit berghohem Schutt und entsetzlichem Leichengeruch. Wie durch ein Wunder dem Verhängnis entronnen, war ich dann die Bergstraße zur Stadt hinaufgeeilt und meldete dort bleichen Antlitzes das Entsetzliche. Seither aber haben die Stadtväter eine neue stämmige Mauer aufführen lassen, und der „alte Freithof" liegt wieder sicher und friedlich an der Berglehne über der Eger.
Das junge Geschlecht wird diesen Ort bald nur mehr
als herrlichen Park kennen, denn seit Langem schon ziehen jene stillen Gäste eine andere Straße; weit draußen vor dem Weichbilde der Stadt, auf der luftigen Höhe des Goldberges weitet sich der neue Gottesacker, und die neue Generation beweint dort ihre Heimgegangenen, schmückt ihre Grabhügel und entzündet ihnen die Fackel der Erinnerung. Auch mir wohnt dort an der Hochstraße nach Neusattl einer, der mir im Leben nahe gestanden: mein guter Vater. Zur Sommerszeit, wenn die goldenen Aehren fallen, walle ich jährlich zu jener heiligen Stätte: dann schaue ich, an den schlichten Stein gelehnt, wohl lange hinab auf die Stadt und hinüber über die Steintürme des alten Schlosses nach den grünen Bergen der Krudumheimat: „O wie liegt so weit, o wie liegt so weit, was mein einst war!
Möge man es mir nicht als Anmaßung auslegen, wenn ich diese schlichten Zeilen in treuem Gedenken als Immortellenkränzlein hinaussende zu jenem Grabhügel, der für mich ein Hochaltar der Heimat geworden ist!
Půlnoční mše u Svatého Mikuláše
**Vánoční půlnoční u Svatého Mikuláše.*)**
Bylo tomu před několika desetiletími, na Štědrý den, vlastně už na samotný Štědrý večer, kdy jeden světlovlasý studentík spěšným krokem kráčel od sokolovského (Falkenau) nádraží městem a dál silnicí směrem na Vítkov (Wudingrün) a Hruškovou (Birndorf). Měšťané už rozsvítili světla, venku na silnici však jen sníh, vysoký po kotníky, mírně prosvítal do soumraku.
S malým kufříkem, který náš poutník nesl chvíli v pravé, chvíli v levé ruce, to byl pravý kříž; před hospodou ve Vítkově si musel pomoci jinak. Pomocí motouzku si těžké břemeno přivázal na záda přes ramena, a pak šlo rovnou dál na
*) „Svatý Mikuláš", nepochybně zbytky zdí zpustlého kostelíku, ležícího hned u silnice z Hruškové do Třídomí (Dreihäuser), na úpatí Krudumu.
birndorfský kopec. Dnes tam vede docela pěkná silnice až na sedlo, k úpatí Krudumu, tehdy se však vzhůru vinula pořádně hrbolatá polní cesta, tou dobou zavátá mohutnými sněhovými závějemi a neschůdná.
Mladá studentská krev si ale vždycky poradí. Napříč přes pole a louky se dvě čilé nohy prodírají vysokým sněhem, zatímco jiskřící oči neustále pátrají po směru cesty k Hruškové. Tento úmysl se však neúnavnému poutníkovi den ode dne — vlastně minutu od minuty — ztěžoval. Nahoře na výšině se teď zvedl ostrý vítr, který sypal sněhové vločky jako z peřin na noční pláň i na osamělého poutníka. Srdíčko mu však pod teplým kabátkem tlouklo čím dál hlasitěji a znatelněji, takže si musel častokrát odpočinout. Pak se pokaždé znovu vrhl do zuřícího počasí, stále dál a výš, funě a zbrocen potem, z námahy i ze strachu, že ztratí cestu.
A domů se dnes večer musel dostat ještě dnes. To budou koukat! Až dosud se plán dařil. Ačkoliv už měsíce s horoucí touhou počítal dny do chvíle, kdy se po prvním dlouhém odloučení od domova a rodičů z dalekého univerzitního města zase vrátí ke svým milým, přece jen ve svém posledním dopisu napsal, že tentokrát bohužel nebude moci být u toho, až milá matka bude dětem zdobit stromeček: cesta prý je příliš daleká a peníze na jízdenku ještě nemá pohromadě. A teď najednou přece přijde! To bude překvapení. Bože, kdyby už jen brzy dosáhl Hruškové! — Teď je to najednou trochu rovnější, zdánlivě nekonečný svah je snad překonán, už to nemůže být daleko.
Tu náhle stojí před prvním statkem, odkud mu naproti zní chraplavé štěkání psa. Světnice je jasně osvětlená, uvnitř už sedí kolem stolu a skládají ruce, Štědrý večer už do domu vešel. Toužebným a zároveň smutným pohledem
hledí zasněžený studentík skrz zamrzlá okna, zatímco svou těžkou zádovou zátěž na chvíli složí na dřevo naskládané před oknem. Pot mu prýští ze všech pórů a bušící srdce mu chce téměř rozrazit hruď. Doma, v domě se zvoničkou na štítu, tam teď také už jistě spolu důvěrně sedí milí rodiče a děti a se steskem vzpomínají na svého vzdáleného syna a bratra, který je jim tak nečekaně blízko. Ještě malá hodinka cesty, a bude uprostřed jásajícího dětského hloučku. Proto vpřed a dál, dlouhou vesnicí vzhůru!
Teď je také nejvyšší čas, aby putování skončilo, neboť už jen s námahou vytahuje unavené nohy ze sněhu, do něhož se stále znovu propadá až po kolena — a kufr mu strašlivě tíží záda. Motouzy mu už jistě prořízly do ramen krvavé rýhy.
Nu, Bohu díky! Dlouhá vesnická ulice konečně končí a nad Hruškovou, nahoře na výšině, začíná milý krudumský les, kde už řezavý vítr nemá takovou moc, a cíl je už na dosah ruky. Ten hrozný kopec! Ve spáncích to bolestně buší, tělo žhne a jde z něj pára, přesto nezadržitelně jde dál nocí a sněhem. Konečně je zdolána i poslední výšina, a teď se sněhová bouře ještě jednou přižene s krutou silou a chce chlapci téměř vzít dech i život.
Teď zuření počasí náhle polevuje, temně šumící les ho přijímá. Ó, díky ti, milý, dobrý domovský lese! Tady poblíž je Svatý Mikuláš se svými tichými stezkami, teď už to nemůže nikdy selhat, brzy budeš doma!
Teď už není na místě ani spěch, radostný pokřik by měl dosáhnout milé lesní vsi. Jak ale takové putování člověka unaví, nohy mu ztěžkly jako olovo a sotva mohou dál. Ale musí to být! Hle, kostelík svatého Mikuláše už tady? Nahoře na pahorku ještě stojí staré základní zdi, obrostlé sněhem obtěžkanými smrky — buď mi pozdraven, svatý Mikuláši!
Břemeno na zádech tíží právě teď nesnesitelně a sníh je tak hluboký — tady si musí trochu odpočinout.
A na pahorku u svatého Mikuláše se unavený chlapec opře do sněhu — jak sladký se mu zdá tenhle odpočinek. Žilami mu příjemně projíždí mrákota a v uších to hučí a zpívá. Slyš, nezní to lesem jako zvonění? Je to stříbrný zvonek z otcovského domu tam naproti, nebo je to samo Jezulátko na své cestě? A hle, nestojí tam nahoře na pahorku kostelík svatého Mikuláše, zářící jasným světlem z vysokých obloukových oken? A teď i zbožný tón varhan a jasné dětské hlasy:
Vy dítky, přijďte, ó přijďte již všechny,
k jesličkám přijďte, do betlémské stáje!
Ej, tam přece musí i studentík přijít: Jak nádherně se noční lesní kostelík klene vzhůru, jak se třpytí a mihotají světla, jak andělsky čistě a sladce zní jeho uchu melodie dětství! Tu se mu musí otevřít srdce: Ó ty radostný, ó ty blažený vánoční čase! Hleďte jen, jak se srnky a zajíčci krudumského lesa tlačí k bráně a jasně osvětleným oknům! Ti dnes jistě také všichni po svém slaví vánoční svátek. A uvnitř stojí ctihodný stříbrný stařec u světlem zalitého hlavního oltáře a za ním tiší modlící se lidé, ponoření v zbožnosti, s pohledy obrácenými k Ježíškovi, který tam leží v jesličkách — a nahoře na kůru to hraje, zpívá a jásá:
Hetšajo, popajo, uspáváme tě,
hetšajo, popajo, ve zlaté kolébce —
A unavený studentík se blaženě přidává do sboru — — —
Náhle mu však do ospalých očí zasvitne jasné světlo a jako ve snu už slyší i předrahý hlas: ano, dítě, to jsi ty?
Otcovskému srdci doma toho večera nedopřálo klidu ani odpočinku; tušení, vnuknuté samotným Ježíškem, mu stále znovu a znovu říkalo: on přece přijde, on přece ještě přijde! A když se rozpoutala bouřlivá noc, vydal se s lucernou na cestu svému dítěti
vstříc; temným lesem chtěl jít až ke starému Mikuláši: u svatého Mikuláše nalezl své dítě ve sněhu, v blaženém spánku. A polekaný muž naložil dítě i kufr na svá ramena a spěchal domů se svým břemenem, jak nejrychleji ho nesly chvějící se nohy — unavený studentík však ve sladkém spánku stále ještě broukal ukolébavku Jezulátka: Hetšajo, popajo, uspáváme tě — — —
Doma však v teplé, jasně osvětlené světnici propukl hlasitý jásot a tekly slzy radosti, když ztuhlý spáč v náručí otcově znovu otevřel oči k životu a v blažené, jásající radosti svých blízkých prožil svůj nejkrásnější Štědrý večer.
Zobrazit původní německý text
**Die Christmette zu Sankt Niklas.*)**
Es war vor einigen Jahrzehnten am Tage des hl. Christabends, eigentlich schon am Christabende selbst, als ein blondbeschopftes Studentlein eiligen Schrittes vom Falkenauer Bahnhofe her durch die Stadt die Straße gegen Wudingrün und Birndorf zu wanderte. Die Stadtleute hatten schon ihre Lichter entzündet, draußen aber auf der Landstraße leuchtete nur der fußhohe Schnee ein wenig in die Dämmerung hinein.
Mit dem kleinen Koffer, den unser Wanderer bald mit der rechten, bald mit der linken Hand trug, war es ein rechtes Kreuz; vor dem Wirtshause zu Wudingrün mußte da Wandel geschaffen werden. Mittelst einer Zuckerschnur wurde die saure Last um die Schultern auf dem Rücken befestigt, und dann gings stracks weiter den
*) „Sankt Niklas", zweifellos Mauerreste eines verfallenen Kirchleins, hart an der Straße von Birndorf nach Dreihäuser am Fuße des Krudum gelegen.
Birndorfer Berg hinan. Heute führt dort eine gar noble Chaussee zur Paßhöhe bis an den Fuß des Krudum hinauf, zu jener Zeit aber schlängelte sich ein recht holpriger Fahrweg bergwärts, der damals, von mächtigen Schneewehen bedeckt, ungangbar war.
Jung Studentenblut aber weiß sich immer zu helfen. Querfeldein über Aecker und Wiesen stapfen die zwei hurtigen Beine durch den hohen Schnee, wobei die blitzenden Augen unablässig nach der Richtung des Weges gegen Birndorf zu auslugten. Dieses Beginnen aber wurde dem unverdrossenen Vaganten jedoch von Minute zu Minute schwerer gemacht. Auf der Höhe droben hatte sich jetzt ein scharfer Wind erhoben, der die Schneeflocken wie aus Federbetten über die nächtliche Flur und den einsamen Bergfahrer ausschüttete. Dem aber klopfte sein Herzlein unter dem warmen Wamse immer lauter und hörbarer, sodaß er des öfteren rasten mußte. Dann stürmte er jedesmal auf's Neue in das tobende Wetter hinein, immer weiter und höher, keuchend und schweißtriefend vor. Anstrengung und Angst den Weg zu verlieren.
Und heim kommen mußte er h e u t e abends noch. D i e werden Augen machen! Bis jetzt war der Plan gut gelungen. Obzwar er schon seit Monden mit heißer Sehnsucht die Tage gezählt bis zu jenem Augenblicke, da er nach der ersten langen Trennung von Heimat und Elternhaus aus der fernen Studienstadt wieder zu den Lieben heimeilen konnte, hatte er doch in seinem letzten Brieflein geschrieben, daß er diesmal leider nicht dabei sein werde, wenn die liebe Mutter den Kindern das Christbäumchen herrichtet: der Weg sei gar zu weit und das Reisegeld noch nicht beisammen. Und jetzt kam er auf einmal doch! Das wird eine Ueberraschung geben. Gott, wenn nur schon bald einmal Birndorf erreicht wäre! — Jetzt geht es mit einem Male ein wenig ebener dahin, der schier endlose Berghang scheint überwunden, es kann nicht mehr so weit sein.
Da steht er jählings auch schon vor dem ersten Hofe, aus dem ihm heiseres Hundegebell entgegentönt. Die Stube ist hell erleuchtet, drinnen sitzen sie schon um den Tisch herum und falten die Hände, der heilige Abend ist da schon eingezogen. Sehnsüchtigen Auges und traurig zugleich
schaut das beschneite Studentlein durch die gefrorenen Scheiben, während er seine schwere Rückenlast ein wenig auf dem Holzstoß vor dem Fenster aufsetzt. Der Schweiß rinnt ihm aus allen Poren und das klopfende Herz will ihm schier die Brust zersprengen. Daheim im Hause mit dem Glockentürmchen am Giebel, da sitzen sie jetzt wohl auch schon traulich beisammen, die lieben Eltern und die Kinder, und gedenken in Wehmut ihres fernen Sohnes und Bruders' der ihnen so unverhofft nahe ist. Noch eine kleine Wegstunde, und er ist mitten unter der jubelnden Kinderschar. Drum vorwärts und weiter, das lange Bergdorf hinauf!
Jetzt wird es auch hohe Zeit, daß die Wanderung ein Ende hat, denn nur mühsam vermag er die müden Füße aus dem Schnee zu ziehen, in den er immer wieder bis über die Kniee einsinkt — und der Koffer drückt entsetzlich auf dem Rücken. Die Schnüre müssen ihm schon blutige Rinnen um die Schultern eingeschnitten haben.
Nun gottlob! Die lange Dorfstraße nimmt endlich ein Ende und über Birndorf draußen auf der Höhe beginnt der liebe Krudumwald, wo der schneidende Wind nicht mehr solche Gewalt hat, und das Ziel schon zum Greifen nah ist. Dieser schreckliche Berg! In den Schläfen hämmert es schmerzhaft, der Körper glüht und dampft, doch unaufhaltsam geht es weiter durch Nacht und Schnee. Endlich ist auch die letzte Höhe erklommen, und nun fegt der Schneesturm noch einmal daher mit grausamer Wucht und will dem Burschen schier Atem und Leben nehmen.
Jetzt läßt das Toben des Wetters plötzlich nach, der dumpfbrausende Wald nimmt ihn auf. O, habe Dank, lieber, guter Heimatwald! Da ist Sankt Niklas in der Nähe mit seinen stillen Wegen, jetzt kann es dir nimmermehr fehlen, bald bist du daheim!
Nun ist auch die Eile nicht mehr am Platze, ein Juchschrei müßte das liebe Walddorf erreichen. Wie müde einen aber so eine Wanderung macht, die Füße sind bleischwer geworden und können kaum mehr weiter. Aber es muß sein! Sieh, das Niklaskirchlein schon da? Droben auf dem Hügel stehen sie noch die alten Grundmauern, von schneebeladenen Fichten überwachsen — sei mir gegrüßt, Sankt Niklas!
Die Bürde am Rücken drückt gerade jetzt unerträglich, und der Schnee ist so tief — hier muß er ein wenig ruhen.
Und am Sankt Niklas' Hügel lehnt sich der müde Bursch in den Schnee — wie süß ihm die Rast dünkt. Durch das Geäder rieselt es wohlig und in den Ohren summt es und singt es. Horch, geht da nicht ein Klingen durch den Wald? Ist's das Silberglöcklein des Vaterhauses drüben, oder ist es das Christkindlein selbst auf seiner Fahrt? Und siehe, steht da droben am Hügel nicht das Kirchlein zu Sankt Niklas mit hellem Lichterschein aus den hohen Bogenfenstern? Und jetzt auch frommer Orgelton und helle Kinderstimmen:
Ihr Kinderlein, kommet, o kommet doch all,
Zur Krippe herkommet in Bethlehems Stall!
Ei, da muß das Studentlein doch auch herzukommen: Wie herrlich wölbt sich das Waldkirchlein in der Nacht empor, wie schimmern und flimmern die Lichter, wie engelrein und süß tönen die Melodien der Kindheit an sein Ohr! Da muß ihm das Herz aufgehen: O du fröhliche, o du selige Weihnachtszeit! Seht nur, wie sich die Rehlein und Häschen des Krudumwaldes zu der Pforte und den hell erleuchteten Fenstern drängen! Die feiern sicher auch alle heute auf ihre Weise ihr Weihnachtsfest. Und drinnen steht ein ehrwürdiger Silbergreis am lichtumflossenen Hochaltare und hinter ihm stumme Beter, in Andacht versunken, die Blicke zum Jesulein hingewendet, das dort in der Krippe liegt — und droben auf dem Chore fidelt's und singt's und jubiliert's:
Hetschaio, popaio, wir singen dich ein
Hetschaio, popaio, im Goldwiegelein —
Und das müde Studentlein stimmt selig mit ein in den Chor — — —
Plötzlich aber leuchtet ihm helles Licht in die schlafmüden Augen, und wie im Traume hörte er auch schon eine vielliebe Stimme: ja Kind, du bist es?
Dem Vaterherzen daheim hatte es an diesem Abende nicht Ruh und nicht Rast gelassen, eine vom Christkind selber eingegebene Ahnung hatte es ihm immer und immer wieder gesagt: er kommt doch, er kommt doch noch! Und er hatte sich, als die tobende Wetternacht anbrach, mit der Laterne auf den Weg gemacht, seinem Kinde ent-
gegen; durch den finsteren Wald bis zur alten Niklas wollte er gehen: bei Sankt Niklas fand er sein Kind im Schnee und im seligen Schlafe. Und der erschrockene Mann lud Kind und Koffer auf seine Schultern und eilte heim mit seiner Last, so schnell ihn die zitternden Füße trugen — das müde Studentlein aber summte im süßen Schlafe noch immer des Christkindleins Wiegenlied: Hetschaio, popaio, wir singen dich ein — — —
Daheim aber in der warmen hellerleuchteten Stube hob heller Jubel an und floßen Freudezähren, als der erstarrte Schläfer im Arme des Vaters die Augen wieder zum Leben öffnete, und in der seligen, jauchzenden Freude der Seinen feierte er sein schönstes Weihnachtsfest.
Z dětských let – Dvojčata
I.
Dvojčata
I já jsem kdysi v mladých letech byl nosičem rakve. Dva mrtvé lidi jsem tehdy sám, a to v zimě, nesl skoro míli cesty od vsi do města na hřbitov – to nebyla žádná maličkost.
Dodnes ho mám, ten plamenně rudý hedvábný šáteček, který mi byl jako odznak mé důstojnosti připnut na rukáv kabátu; z jeho vlídných dárců zajisté už dávno nezbylo ani zrnko prachu. Byli to poctiví lidé a dobří sousedé, kterým Pánbůh jednoho krásného dne k tuctu dětí, jichž měli už půl, náhle přidal ještě dvě přerozkošné děťátka, dvojčata: milá, drobounká chlapečky s modrýma očima a růžovými tělíčky, dodnes je vidím před sebou. Ráno nám soused přinesl do domu radostnou zvěst o jejich příchodu na svět a moji rodiče se už v duchu chystali na kmotrovství, večer však oznámil jejich odchod na věčnost. Moji rodiče se nato pospíšili nabídnout truchlícímu otci své služby, a tak se stalo, že jsem byl místo nevyhnutelného kmotrovství vybrán za nosiče rakve.
Po dvou dnech jsme se tedy vydali nést ty milé děti do hrobu. Pokojně vedle sebe odpočívaly ty nyní do švestkova modra zbarvené věcičky v jedné společné rakvičce naproti sobě, jedno u hlav, druhé u nohou, a mohly se tak navěky vzájemně vlídně dívat, kdyby jim hořká smrt nezhasila světýlka očí a tak pevně nezavřela víčka.
Za noci a mlhy jsme vyrazili, ven z domu, ze dvora a ze vsi, směrem k dalekému městu. Já vpředu s bílou rakvičkou v náručí, za mnou hlouček truchlících v hlasité modlitbě za dvě ubohé dvojčecí dušičky. Na výšině, kam vítr dosáhl už doopravdy silně, modlící se odmlčeli a my jsme mlčky šlapali sněhem. Byl to vskutku pochmurný průvod do zimního rána.
Dokud cesta nebyla příliš hrbolatá a sníh příliš hluboký, dokázal jsem rakvičku bez velké námahy držet v náručí pěkně vodorovně a klidně. Když se však cesta stala prudší z kopce a šlo se strmě dolů do města, jednou jsem si vyměnil paže a musel jsem přitom rakvičku trochu příliš naklonit: neboť náhle jsem uslyšel a ucítil, jak „horní" dvojče sklouzlo dolů k „dolnímu". A jak jsem pak v prvním leknutí nadzvedl nohy výš, stalo se to hrozné: obě sklouzly dolů k hlavám, a ať jsem tou nešťastnou rakví, kterou truhlář zřejmě zhotovil přes míru velkou, jakkoli hýbal nahoru a dolů – snad stokrát jsem to poctivě zkoušel – bratříčci zůstávali důvěrně spojeni a nedalo se je už oddělit. Námahou a strachem, aby si toho někdo nevšiml, mi na čele vyrazil perlivý pot, když jsme konečně dorazili na křižovatku u starobylé kapličky Matky Anny, kde se podle starého zvyku žehnalo zesnulým z venkova, obecně nazývaným „selské mrtvoly". Poté, co jsem se krátce předtím zoufale ještě jednou marně pokusil o nápravu, spustil se s hlasitě bušícím srdcem ten malý náklad na zem. Zde se rakve před žehnáním nezřídka ještě jednou otvíraly, ať už proto, že
se městský fyzikus musel nejprve přesvědčit, že smrt skutečně nastala, nebo proto, že se pozůstalým chtělo dopřát ještě poslední pohled na rozloučenou navždy, už nevím. Teď musel ten prohřešek vyjít najevo; mezitím se také rozednilo. Ztemnělo mi před očima: Pan kaplan ve svém černém plášti dorazil a hned přistoupil k žehnání. Hned nato jsem si oddechl: rakvička zůstala uzavřená. Málokdy jsem se ještě modlil otčenáš s takovou vroucností jako tehdy za ty dva malé darebáčky, kteří mě i po smrti tak vyděsili, a ač jsem byl bez viny, děkuji dodnes za to blahodárně rychlé zakročení církve, díky němuž jsem toho dne nebyl postaven na pranýř jako jakýsi znesvětitel mrtvých. Ale teprve když na hřbitově hrobník hodil první lopaty hlíny do malého hrobu na rakvičku, začal mi tep zase pomaleji tlouct; z té nezvykle velké zimy, jež prý toho zimního rána panovala, jsem nic nezpozoroval. Bylo mi po celý den nesmírně horko, a ještě dlouho potom, jak při smutečním pohoštění v hostinci „U Jelena", tak i na zpáteční cestě do naší zasněžené lesní vsi, mi vyrazilo horko, kdykoli jsem vzpomněl na ty dva skřítky v dětské rakvičce.
Od té doby byl onen zvyk, otvírat rakve u svaté Anny znovu, moudrým úřadem zrušen. Je to už dávno, přesto si tuto potěšující novinku musím dodnes znovu a znovu připomínat, kdykoli se mi v neklidných nocích zdá o mrtvých dvojčatech, která právě já mám nést do hrobu v příliš velké rakvičce.
Zobrazit původní německý text
Aus der Jugendzeit.
I.
Die Zwillinge.
Ich bin in meinen jungen Jahren einmal auch Leichenträger gewesen. Zwei tote Menschen auf einmal habe ich damals allein und zur Winterszeit fast eine Meile weit vom Dorfe in die Stadt und zum Friedhofe getragen, das war keine Kleinigkeit.
Ich besitze es heute noch, das flammrote Seidentüchlein, das mir als Abzeichen meiner Würde an den Rockärmel geheftet war; von den gütigen Spendern ist seither wohl kein Stäubchen mehr übrig. Es waren kreuzbrave Leute und gute Nachbarn, denen der liebe Gott eines schönen Tages zu einem halben Dutzend plötzlich noch zwei allerliebste Kinderchen, Zwillinge, hinzubeschert hatte: herzige, winzigkleine Büblein, mit blauen Augen und rosenroten Leibchen, ich sehe sie heute noch. Am Morgen hatte uns der Nachbar die frohe Botschaft von ihrer Ankunft ins Haus gebracht und meine Eltern rüsteten nachdenklichen Sinnes schon für die Patenschaft, am Abende aber meldete er schon deren Heimgang in die Ewigkeit. Meine Eltern beeilten sich hierauf, dem trauernden Vater ihre Dienste anzubieten und so kam es, daß ich als Ersatz für die unvermeidliche Patenschaft zum Leichenträger erkürt wurde.
Nach zwei Tagen machten wir uns denn daran, die lieben Kindlein zu Grabe zu tragen. Friedlich vereint ruhten die nunmehr zwetschkenblau gewordenen Dingerchen in einem gemeinsamen Särglein einander gegenüber, das eine am Kopfende, das andere unten am Fußende, und hätten einander so ewig gut anschauen können, wenn ihnen der bittere Tod nicht ihre Lichtlein verlöscht und ihre Lider gar so fest zugedrückt hätte.
Bei Nacht und Nebel brachen wir auf, hinaus ging's aus Haus und Hof und Dorf, der fernen Stadt zu. Ich voran mit dem weißen Schreine in den Armen, hinter mir ein kleines Häuflein Leidtragender im lauten Gebet für die zwei armen Zwillingsseelchen. Auf der Höhe, wo der Wind zum ernstenmale recht herankonnte, verstummten die Beter, und wir stapften lautlos durch den Schnee. Es war ein recht düsterer Zug in den Wintermorgen hinein.
Solange der Weg nicht allzu holprig und der Schnee nicht zu tief war, konnte ich das Särglein ohne viele Mühe hübsch wagrecht und ruhig in meinen Armen halten. Als es aber dann bald stärker talwärts und den steilen Berg zur Stadt hinabging, da habe ich wohl einmal die Arme gewechselt und muß dabei das Särglein ein wenig zu steil umgekehrt haben: denn plötzlich hörte und fühlte ich es, der „obere" Zwilling kollerte zu dem „unteren" herab. Und wie ich dann im ersten Schrecken das Fußende höher hob, geschah das Entsetzliche: sie rollten beide zum Kopfende hinab, und wie ich den unglückseligen Sarg, den der Tischler wohl über Gebühr zu groß hergestellt hatte, auch heben und senken mochte — an die hundert Mal habe ich's redlich versucht — die Brüderchen blieben innig vereint und waren nicht mehr auseinander zu bringen. Vor Anstrengung und Angst, daß man das Unheil merken könnte, stand mir perlender Schweiß auf der Stirne, als wir endlich auf der Kreuzstraße von der altehrwürdigen Mutteranna-Kapelle angelangt waren, wo nach alter Sitte die Toten vom Lande, gemeinhin Bauerleichen genannt, christlich eingesegnet wurden. Nachdem ich kurzvorher verzweiflungsvoll noch einmal vergeblich ein Arrangement versucht hatte, stellte sich mit hörbarem Herzklopfen die kleine Last dort nieder. Hier wurden die Särge vor der Einsegnung des öfteren noch einmal geöffnet, war es, weil
der Stadtphysikus sich vorerst noch von dem wirklich erfolgten Tode überzeugen mußte, oder weil man den Angehörigen noch einen letzten Blick des Abschieds für immer gewähren wollte, ich weiß es nicht mehr. Jetzt mußte der Frevel an's Licht kommen; inzwischen war es auch heller Tag geworden. Mir wurde es schwarz vor den Augen: Der Herr Kaplan in seinem schwarzen Radmantel war angekommen und nahm sogleich die Einsegnung vor. Erleichtert atmete gleich ich auf: das Särglein blieb verschlossen. Selten habe ich noch mit größerer Inbrunst ein Vaterunser gebetet als damals für die beiden kleinen Racker, die mich im Tode noch so geschreckt hatten, und obzwar schuldlos dank ich es der so wohltätig raschen Dazwischenkunft der Kirche doch heute noch sehr, daß ich an jedem Tage nicht als eine Art Leichenschänder an den Pranger gestellt worden bin. Aber erst als auf dem Friedhofe der Totengräber die ersten Schaufeln Erdreich in die kleine Grube auf das Särglein geworfen hatte, gingen meine Pulse wieder langsamer; von jener abnorm großen Kälte, die an jenem Wintermorgen geherrscht haben soll, habe ich nichts gemerkt. Mir war den ganzen Tag über so überaus warm zumute, und noch lange nachher, sowohl beim Leichentrunk im „Hirschen," wie auch auf dem Heimwege in unser verschneites Walddorf stieg es mir heiß auf, wenn ich der beiden Kobolde in dem Kindersärglein gedachte.
Seither ist jener Brauch, die Särge bei Sankt Anna nochmals zu öffnen, von der wohlweisen Behörde abgeschafft worden. Es ist schon lange her, doch muß ich mir diese erfreuliche Neuerung auch noch heutzutage immer und immer wieder vergegenwärtigen, wenn ich in unruhigen Nächten von toten Zwillingen träume, die just ich in einem viel zu großen Särglein zu Grabe tragen soll.