Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 197

📖 Číst jako knihu

Sudetendeutsche Landsmannschaft · Heimatbrief

Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 197, rok 1989. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.

Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.

← zpět na Heimatbriefy

Sken originálu
originál — klik zvětší

Titulní list Heimatbriefu Horního Slavkova (Schlaggenwald), č. 197

Titulní strana Heimatbriefu Schlaggenwald

Heimatbrief

staré, kdysi císařsky svobodné horní obce

Horní Slavkov (Schlaggenwald)

a okolí

Vydává Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main

[obr] Rodáci ze Slavkova v slavnostním průvodu při oslavách 675. výročí založení patronátního města Auerbach/Opf., s městským znakem naší domovské obce

Zobrazit původní německý text

Titelseite des Heimatbriefes Schlaggenwald
Heimatbrief

der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt

Schlaggenwald

und Umgebung

Herausgegeben von Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main

[obr] Schlaggenwalder im Festzug der 675-Jahrfeier der Patenstadt Auerbach/Opf. mit dem Stadtwappen unserer Heimatstadt

Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Vzpomínky na léto v Horním Slavkově – borůvky, mlácení obilí a Kirwa

Milí krajané!

Až vám tento Heimatbrief přijde do rukou, léto už bude za námi. Odhlédneme-li od bouří a nečasu, které postihly mnohé kraje, dalo by se říct, že to byly krásné teplé dny. Příroda si ale do svého programu mluvit nenechá, ať člověk zasahuje sebevíc a přispívá tak k jejímu ničení. Příroda se mstí po svém.

Nejeden krajan teď zavede své myšlenky zpět do staré domoviny. Vždyť každé roční období mělo své zvláštní kouzlo. Zvlášť léto nás lákalo do lesa. To byl čas „na bobule". Černých i malin bylo hojně. My děti jsme o prázdninách chodily časně zrána s „Blösch" (konvicí) do lesa a snažily se do poledne nasbírat 2–3 litry borůvek. Odpoledne pak patřilo hraní. Lákaly rybníky, a tak se člověk vydal s dekou a ručníkem k velkému rybníku. Za mého dětství nebyla „Ebnet" ani „Muckengrunddeich" ještě „in". Teprve když si paní Dietrichová pronajala „Ebnet", začalo se tam koupat. Často jsme u vody zůstávali až do večerních hodin.

Po sezoně na borůvky přišlo na řadu „na maliny". V Cihelnické trati (Ziegelhüttener Flur) byla velká paseka s hojně obsypanými keři. Žádná cesta nebyla tehdy dětem příliš namáhavá. „Chození na houby" v srpnu dělalo obzvláštní radost a člověk se těšil, když našel pěkný zdravý hřib. Liščičky, hřiby, křemenáče a suchohřiby byly nejběžnější houby, které jsme znali. Jen školní ředitel Täuschl byl znalcem všech jedlých hub. Otravu houbami, jak se dnes často vyskytuje, jsem, pokud vím, nezažili. Ano, my děti jsme pomáhaly, jak jsme jen mohly, zlevnit domácnost. Naše nároky byly skromné. Dovolenou si tehdy nemohl dovolit nikdo. Člověk byl rád, když si dokázal opatřit denní chléb.

Kolem této doby už dozníval zvuk mlátičky obilí ze stodol. Důvěrně známé klepání cepů (Drischl) nebylo slyšet. Krásně byla sláma naskládaná v panzích. Stodoly měly více podílníků a každý měl svůj oddíl. Hádky a spory kvůli termínům mlácení nebyly. Každý přivezl svůj podíl úrody v pravý čas. V naší obci bylo docela pěkné množství stodol. Skoro v každé části obce nějaká stála. Mlátiček bylo jen velmi málo. Vím, že jedna, ruční, byla ve stodole děkanství.

Bylo třeba silných mužských rukou, které svíraly rukojeti klik a udržovaly to nemotorné zařízení v pohybu. Byla to dřina. Weidl u příkopu (am Graben) měl už na počátku dvacátých let jako první elektricky poháněnou mlátičku. Později si Dopinger pořídil mlátičku na zakázku a zavedl „placené mlácení" (Lohndrusch). Ale jednou byla v obci i parní mlátičkou garnitura. Snímek už byl v Heimatbriefu jednou zveřejněn. V obci totiž nebyli sedláci. Řemeslníci měli kousek pole a pěstovali na něm to nejnutnější. Říkalo se jim „Köibritscher". No, plahočil se každý. Bylo to opravdové přísloví: „V potu tváře své budeš jísti chléb svůj!" Platí to ještě dnes? Sotva. Kdo se dnes ještě musí starat, aby měl dost chleba?

Doma pak byl na řadě „výkop brambor". My děti jsme dopoledne chodily do školy, ale odpoledne jsme byly u těch, kdo brambory kopali. Naším úkolem bylo vytrhávat natě (Schöpfe) a snášet je na hromadu. Už uschlá nať dala pěkný ohníček, u kterého jsme pak pekly brambory. Pěkně umazané jsme se večer vracely domů.

Ještě dnes slyším, jak brambory z vozíku (Hudelwagen) hrkotaly do sklepa. Teď je jiná doba. Taková dřina dnes už neexistuje. Ale každý čtenář potvrdí, že tak krásně jako tehdy už není. No, to bude patrně i cizina, ve které žijeme už přes 40 let. Vede se nám sice dobře, ale onen pocit bezpečí, který nám dávala domovina, nám chybí.

Kdo z nás starších krajanů tehdy myslel na dovolenou? Rádi byli dělníci v továrně H & C, když se na týden zavřela továrenní brána. Víc dovolených dnů nebylo. A ti mnozí nezaměstnaní v obci vůbec netoužili nikam odjíždět. Dovolené do vzdálených zemí by nikoho ani nenapadly. Na to ostatně nikdo neměl prostředky. Když se dnešním dětem vypráví o tehdejším způsobu života, řeknou: proč jste si to nechali líbit? Je asi i těžké se teď přenést do doby, která je od nás vzdálená celá desetiletí. Zbývá jen přát si a doufat, že to tak zůstane, nebo bude ještě lepší. Kéž by nastaly přírodní katastrofy, které způsobuje lidská nerozumnost. —

Teď je za námi i naše „Kirwa" (posvícení). Na bývalém krásném náměstí bylo asi pusto a prázdno. Zůstalí krajané si na tuto slavnost už také nevzpomínají. Zřejmě splynuli s cizí kulturou, která byla přinesena do naší domoviny.

I my jsme se museli přizpůsobit novému. Naši potomci přijali novou, dnes už jejich domovinu plně za svou a cítí se integrovaní. Naší věrnosti k bývalé domovině mají jen málo pochopení. Mnozí mladí lidé, kteří jezdí do míst svých předků, se diví, jak primitivně jsme žili. Srovnávají jen dnešní dobu tady s tamějšími poměry, které zůstaly nezměněné. Ani nám samotným by se ty poměry dnes už nelíbily. Návrat asi nikdo nezvažuje. K obnově bychom byli už příliš staří a také k tomu nezpůsobilí. Mladí lidé by nechtěli přinášet žádné oběti a sotva by nabídli své síly pro země Čechy, Morava a Slezsko, i kdyby se měla naplnit myšlenka Evropy. Od sjednocené Evropy jsme však ještě daleko. Nikdo si zatím neumí představit, jak bude dům Evropa vypadat. Mnohojazyčné obyvatelstvo musí zvládnout mnoho problémů. Jakým jazykem se má mluvit, aby mu rozuměli všichni? No, to jsou úvahy, které zabíhají příliš daleko. Dá se ale asi předpokládat, že mír zůstane zachován, a to je to dobré na snaze dostat všechny pod jeden klobouk. Snad se přiblížíme rajskému stavu? —

Chtěl bych mnohokrát poděkovat dárcům, kteří umožňují další vydávání Heimatbriefu. Můj dík patří všem přispěvatelům článků, které se prý rády čtou, jak mi bylo ujištěno. I přes mnohá desetiletí nepřítomnosti se udržuje vzpomínka živá, což není v zájmu těch, kdo nás vyhnali. Snad i tam jednou přijde glasnosť a perestrojka. Vždyť je dost hlasů, které lituje, že tehdy komunisté provedli tak brutální vyhnání. Tíhu tohoto zločinu pociťují denně.

Bez pomoci Němců se v té zemi nic nepohne. Zpustošení postupuje dál. Cizinci se drží stranou. Jen naši krajané tam pilně jezdí a přinášejí potřebnou valutu. Kdysi je odtud vyhnali téměř s ničím, a teď přinášejí spásu v podobě deviz, které tam potřebují na „zbrojení". Proti komu toto zbrojení směřuje, je jistě každému sudetskému Němci jasné, kdyby došlo k vážné situaci. Ale dokud vládne Gorbačov, hrozba míru je vyloučena. Ledaže by kapitalisté pocítili chuť na dobrodružství – ti si vždy našli záminky k rozpoutání válek. Na nepřátelství se totiž dobře vydělává. Německému blahobytu závidí mnohé národy.

Richard Brummeissl

Na cestu do Sudet:

Průvodce Čechy a Morava

Knižní formát, 560 stran, plátěná vazba, popisuje pamětihodná místa (s dvojjazyčnými názvy míst), cena: 43,00 DM, a silniční mapa Chebska od Ohře po Labe, německy/česky, měřítko 1:200 000, cena: 15,50 DM.

Buchdienst FIEDLER, Hohenstaufenring 36, 8907 Ziemetshausen, telefon (08284) 343.

Zobrazit původní německý text

Liebe Landsleute!

Wenn dieser Heimatbrief zu Euch kommt, dann ist der Sommer vorbei. Abgesehen von den Unwettern, die viele Landesteile heimgesucht haben, könnte man sagen, es waren schöne warme Tage gewesen. Nun, die Natur läßt sich in ihr Programm nicht hineinreden, auch wenn der Mensch noch soviele Eingriffe vornimmt, die zu ihrer Zerstörung beitragen. Die Natur rächt sich auf ihre Weise.

So manche Landsleute werden ihre Gedanken in die alte Heimat zurückschweifen lassen. Hat doch jede Jahreszeit einen besonderen Reiz gehabt. Besonders der Sommer hat uns in den Wald gelockt. Da war die „Beerenzeit". Schwarz- und Himbeeren gab es reichlich. Wir Kinder zogen in den Ferien am frühen Morgen mit der „Blösch" (Kanne) in den Wald und versuchten bis Mittag 2-3 Liter Schwarzbeeren zusammenzubringen. Der Nachmittag gehörte dann uns zum Spielen. Die Deiche lockten, und man zog mit Decke und Handtuch zum großen Deich. Zu meiner Kinderzeit war die „Ebnet" oder der „Muckengrunddeich" nicht „in" gewesen. Erst als Frau Dietrich die „Ebnet" gepachtet hatte, setzte dort der Badebetrieb ein. Oft bis in die Abendstunden blieben wir am Wasser.

Nach der Schwarzbeerzeit kam das „Himbeerholen" dran. Da gab es in der Ziegelhüttener Flur einen großen Hau mit reichlich tragenden Sträuchern. Kein Weg war damals den Kindern zu beschwerlich. Das „Schåmmergehen" im August machte besonderen Spaß, und man freute sich einen schönen gesunden Steinpilz gefunden zu haben. Eierschwammerln, Steinpilze, Birken- u. Rotkoppen waren die häufigsten Pilze, die bekannt waren. Nur der Schuldirektor Täuschl war ein Kenner aller eßbaren Pilze. Eine Schwåmmåvergiftung, wie sie hier häufig vorkommt, gab es meines Wissens nicht. Ja, wir Kinder halfen so gut wir konnten den Haushalt zu verbilligen. Bescheiden waren unsere Ansprüche. Urlaubsfahrten konnte sich damals niemand leisten. Man war froh, das tägliche Brot herbeischaffen zu können.

Um diese Zeit war das Geräusch des Korndreschers aus den Stadeln verklungen. Der traute Klang der Drischl (Dreschflegel) war nicht mehr zu hören. Schön war das Stroh in die Pansen geschlichtet. Die Stadel hatten mehrere Teilhaber und ein jeder hatte sein Abteil. Hader und Streitigkeiten wegen der Termine des Dreschens gab es nicht. Jeder brachte seinen Ernteanteil zur rechten Zeit unter. In unserem Ort gab es eine ganz schöne Anzahl von Stadeln. Fast in jedem Ortsteil war einer errichtet gewesen. Dreschmaschinen gab es nur sehr wenige. Ich weiß, daß eine mit der Hand zu bedienende in der Scheune der Dechantei war.

Kräftige Männerhände waren nötig, die die Holme der Leiergriffe umfaßten und das Ungetüm in Schwung hielten. Es war eine Knochenarbeit. Der Weidl am Graben hatte in den ersten zwanziger Jahren als erster schon eine elektrisch betriebene Dreschmaschine. Später hatte sich Dopinger eine Lohndreschmaschine angeschafft und führte den „Lohndrusch" ein. Aber einmal war auch eine Dampfdreschmaschinengarnitur im Ort. Ein Bild war bereits im HB veröffentlicht gewesen. Im Ort waren ja keine Bauern. Die Handwerker hatten ein Stücklein Feld und bauten das Nötigste an. „Köibritscher" nannte man diese. Nun geplagt hat sich jeder. Es war ein wahres Sprichwort: „Im Schweiße deines Angesichts sollst Du Dein Brot verdienen!" Trifft das heute noch zu? Wohl kaum. Wer braucht sich heute noch um genügend Brot zu sorgen?

Nun wäre daheim das „Kartoffelgraben" an der Reihe. Wir Kinder waren vormittags in der Schule, aber am Nachmittag da waren wir bei den Kartoffelgräberinnen. Unsere Aufgabe war das Ausziehen der Schöpfe (Kartoffelkraut) und dieses zu einem Haufen zusammenzutragen. Das bereits dürre Kraut gab ein schönes Feuerchen, in dem wir dann Kartoffeln gebraten haben. Schön beschmiert kehrten wir am Abend heim.

Heute noch höre ich die Kartoffeln vom Hudelwagen in den Keller poltern. Nun ist eine andere Zeit. Solche Plagerei gibt es heute nicht mehr. Aber jeder Leser wird bestätigen, so schön wie damals ist es nicht mehr. Nun, das dürfte auch die Fremde sein, in der wir schon mehr als 40 Jahre leben. Es geht uns zwar gut, aber die Geborgenheit, die uns die Heimat gab, vermissen wir.

Wer von uns älteren Landsleuten hatte damals an Urlaub gedacht. Froh waren die Fabrikarbeiter bei H & C, wenn für eine Woche das Fabriktor geschlossen wurde. Mehr Urlaubstage gab es nicht. Und die vielen Arbeitslosen im Ort hatten gar kein Verlangen an das Fortgehen. Urlaubsreisen in ferne Länder wären niemanden in den Sinn gekommen. Dafür hatte keiner die Mittel dazu. Wenn man diese damalige Lebensweise unseren Kindern erzählt, heißt es, warum habt ihr euch das gefallen lassen? Es dürfte auch schwer sein, sich jetzt in die Jahrzehnte hinter uns liegende Zeit versetzen zu können. Es bleibt nur zu wünschen und zu hoffen, daß es so bleibt oder noch besser wird. Mögen die Naturkatastrophen ausbleiben, die durch die Unvernunft der Menschen verursacht werden. —

Nun ist auch unsere „Kirwa" vorbei. Auf dem einstigen schönen Marktplatz war es wohl öde und leer. Die zurückgebliebenen Landsleute gedenken dieses Festes auch nicht mehr. Sie dürften in der fremden Kultur, die in unsere Heimat gebracht worden ist, aufgegangen sein.

Auch wir mußten uns dem Neuen anpassen. Unsere Nachkommen haben die neue, das heißt jetzige Heimat voll angenommen und fühlen sich integriert. Unserer Treue zur ehemaligen Heimat bringen sie nur wenig Verständnis entgegen. Viele junge Menschen, die an den Ort ihrer Vorfahren reisen, wundern sich, wie primitiv wir gelebt haben. Sie vergleichen nur die jetzige Zeitperiode hier mit den dortigen unverändert gebliebenen Verhältnissen. Uns selbst würden diese Zustände heute auch nicht gefallen. Eine Rückkehr dürfte wohl von niemandem erwogen werden. Zum Wiederaufbau wären wir zu alt und auch nicht mehr fähig. Junge Leute würden keine Opfer bringen wollen und kaum ihre Kräfte für die Länder Böhmen, Mähren und Schlesien hergeben, auch wenn der Europagedanke sich verwirklichen sollte. Von einem vereinten Europa sind wir aber noch weit entfernt. Noch kann sich niemand vorstellen wie das Haus Europa ausschauen wird. Eine vielsprachige Bevölkerung hat viele Probleme zu bewältigen. Mit welcher Sprache soll geredet werden, wenn es alle verstehen sollen? Nun, das sind Gedanken, die weit abschweifen. Allerdings dürfte anzunehmen sein, daß Frieden bleibt, und das ist das Gute an dem Bemühen alle unter einen Hut zu bringen. Vielleicht kommen wir dem Paradies doch näher? —

Ich möchte den Spendern zum Fortbestand des Heimatbriefes vielmals danken. Mein Dank gilt allen Einsendern von Beiträgen, die gerne gelesen werden, wie man mir versichert hat. Trotz der vielen Jahrzehnte dauernden Abwesenheit wird die Erinnerung wachgehalten, was nicht im Sinne der Vertreiber ist. Vielleicht kommt auch dorthin Glasnost und Perestroika. Es gibt ja Stimmen genug, die bedauern, daß die Kommunisten damals eine derartig brutale Vertreibung vornahmen. Die Last dieser Untat verspüren sie täglich.

Ohne Hilfe der Deutschen geht in dem Land nichts. Die Verwüstung schreitet voran. Fremde bleiben fern. Nur unsere Landsleute reisen fleißig hin und bringen die notwendigen Devisen. Man jagte sie einst mit nichts, oder fast nichts, aus dem angestammten Land, und nun bringen sie das Heil in Devisen, die man für das „Rüsten" notwendig benötigt. Gegen wen sich diese Bewaffnung richtet, dürfte jedem Sudetendeutschen klar sein, wenn ein Ernstfall eintreten würde. Aber solange wohl Gorbatschow regiert, ist eine Gefahr des Friedens ausgeschlossen. Es sei denn, die Kapitalisten würden Gelüste auf Abenteuer verspüren, die ja immer Vorwände fanden Kriege auszulösen. Mit Feindseligkeiten läßt sich ja gut verdienen. Den deutschen Wohlstand beneiden viele Völker.

Richard Brummeissl

Für die Reise ins Sudetenland:

Reiseführer Böhmen und Mähren

Buchformat, 560 Seiten, Leinen, beschreibt die sehenswerten Orte (mit zweisprachigen Ortsbezeichnungen), Preis: 43.00 DM, und die Straßenkarte Egerland von der Eger bis zur Elbe, deutsch/tschechisch, M = 1:200.000, Preis: 15.50 DM.

Buchdienst FIEDLER, Hohenstaufenring 36, 8907 Ziemetshausen, Telefon (08284) 343.

Sken originálu
originál — klik zvětší

Vlastivědná kniha o Horním Slavkově se rodí – nabídka spolku

Milí Slavkovští, vážení krajané!

Vydavatel vlastivědné knihy (SHB), Horoslavkovský vlastivědný a historický spolek e. V. (Schlaggenwalder Heimat- u. Geschichtsverein e. V.), si dovoluje seznámit Vás/Vás všechny s nabídkou této knihy, přiloženou k tomuto Heimatbriefu.

Dosavadní stav prací na knize:

Okruh dobrovolných spolupracovníků za krátkou dobu vypracoval koncepty následujících kapitol:

„Kulturní a duchovní život (dějiny církve, školství, mateřské školy, zemědělství a lesnictví, myslivost, mravy a zvyky (jazyk), cechovnictví, cínařství, hornoslavkovský porcelán, doba rudného dolování, sousední místní dějiny, např. Zechtal (Sítiny), Hub (Hůrky), Nallersgrün (Nová Ves), Dreihäuser (Bošírov), Poschitzau (Bošice) aj., jmenná evidence nezvěstných a padlých z obou světových válek, spolkový život, městská zařízení, muzeum, tisk, kino, divadlo, pošta, dráha, policie, četnictvo, dopravní cesty a další.

Redakční tým se snaží do konce roku – pokud to bude možné – vypracovat celý obsah knihy v prvotní koncepci.

Titulní strana vlastivědné knihy (obálka) s titulem, obrázkem a lemováním v městských barvách je rovněž hotová a otiskne se v příštím Heimatbriefu.

Stejně tak je již připraven k tisku plán města s naší 600 domy a dalšími údaji.

Tato pracovní bilance se nejen může směle ukázat, ale zaslouží si uznání, a proto by ji měl náležitě ocenit každý Hornoslavkovan i bývalý obyvatel okolních vesnic.

Pozornost si zaslouží i náš nově založený spolek, který v současné době čítá již 150 členů a je nyní schopen aktivně naplňovat svůj stanovami daný cíl:

„Zkoumat dějiny bývalého císařsky svobodného horního města Horní Slavkov (Schlaggenwald) v Chebsku a jeho okolí, podporovat a pěstovat hornoslavkovskou vlastivědu a lidovou kulturu, podporovat kulturní a duchovní dědictví a pěstovat vzájemné vztahy a soudržnost obce v úzkém spojení s patronátním městem Auerbach/Opf."

Dovolená závěrečná prosba spolku jako vydavatele knihy ke všem Hornoslavkovanům, známým, přátelům a příznivcům i sousedním obcím zní tedy:

„Objednejte si prosím ještě dnes tuto nabízenou vlastivědnou knihu, využijte přitom výhody, kterou přináší vstup do spolku, a dejte tím najevo svůj osobní vztah k naší staré vlasti – našemu milovanému Chebsku a zejména pak k našemu nezapomenutelnému

HORNÍMU SLAVKOVU."

(Prosíme, předejte tuto nabídku knihy dále zainteresovaným příbuzným, známým, přátelům a příznivcům; děkujeme!)

Upřímné poděkování předem za důvěru, kterou nám projevujete, a našemu krajanovi Richardu Brummeisslovi za jeho pomoc s tím spojenou – „Zaplať Pán Bůh!"

S krajanským pozdravem
Josef Albrecht Tauber
předseda spolku

● Staňte se členem Horoslavkovského vlastivědného a historického spolku e. V.!
● Objednejte si Hornoslavkovskou vlastivědnou knihu!

Zobrazit původní německý text

Liebe Schlaggenwalder, werte Landsleute!

Der Herausgeber des Heimatbuches (SHB), der Schlaggenwalder Heimat- u. Geschichtsverein e. V. erlaubt sich Sie/Euch mit dem den HB beiliegenden SHB-Angebot vertraut zu machen.

Bisheriger SHB-Arbeitssachstand:

Vom ehrenamtl. Mitarbeiterkreis wurden i. d. kurzen Zeit folgende Buchbeiträge konzipiert:

„Das kulturelle und geistige Leben (Kirchengeschichte, Schulwesen, Kindergarten, Land- und Forstwirtschaft, Jagd, Sitten und Brauchtum (Sprache), Zunftwesen, Zinngewerbe, Schlaggenwalder Porzellan, Erzbergbauzeit, nachbarliche Ortsgeschichten: z. B. Zechtal, Hub, Nallersgrün, Dreihäuser, Poschitzau u. a., Erfassung (namentl.) der Vermißten und Gefallenen der beiden Weltkriege, Vereinswesen, städt. Einrichtungen, Museum, Presse, Kino, Theater, Post, Bahn, Polizei, Gendarmerie, Verkehrswege u. a. m.

Das Redaktionsteam ist bemüht bis zum Jahresende — wenn möglich — den gesamten Buchinhalt im Erstkonzept zu erarbeiten.

Die Heimatbuchvorderseite (Umschlag) mit Titel, Bild und Stadtfarbenumrandung ist ebenfalls fertig und kommt im nächsten HB zum Ausdruck.

Genauso ist der Stadtlageplan mit unseren 600 Häusern u. a. m. druckfertig erstellt.

Diese Arbeitsbilanz kann sich nicht nur sehen lassen, sondern verdient Anerkennung und sollte deshalb von jedem Schlaggenwalder und ehemaligen Bewohner der umliegenden Dorfgemeinden gebührlich gewürdigt werden.

Beachtung verdient auch unser neugegründeter Verein, der z. Zt. bereits 150 Mitglieder zählt und nunmehr in der Lage ist, seinem statuierten Ziel:

„Erforschung der Geschichte der einst kaiserlich freien Bergstadt Schlaggenwald im Egerland und seiner Umgebung, Schlaggenwalder Heimat- und Volkskunde zu fördern und zu pflegen, Förderung und Unterstützung des kulturellen und geistigen Erbes sowie Kontaktpflege und Förderung der Gemeinschaft in enger Beziehung zur Patenstadt Auerbach/Opf." aktiv nachzukommen.

Die erlaubte Abschlußbitte des Vereins als Buchherausgeber an alle Schlaggenwalder, Bekannte, Freunde und Gönner sowie gemeindl. Nachbarn lautet deshalb:

„Bestellt bitte unser hiermit offeriertes Heimatbuch noch heute, nützt bitte dabei den Vorzug durch den Vereinsbeitritt und bringt dadurch Eure persönliche Verpflichtung zu unserer angestammten Heimat — unserem geliebten Egerland und ganz besonders zu unserem unvergeßlichen

SCHLAGGENWALD

zum Ausdruck.

(Bitte, das Buchangebot weiterreichen zu wollen an interessierte Verwandte, Bekannte, Freunde und Gönner; danke!).

Ein herzhaftes Dankeschön im voraus für das uns entgegengebrachte Vertrauen und unserem Lm. Richard Brummeissl für die damit verbundene Hilfe ein „Vergelts Gott!"

Mit heimatlichen Grüßen
Josef Albrecht Tauber
Vereinsvorsitzender

● Werdet Mitglied im Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.
● Bestellt das Schlaggenwalder Heimatbuch!

Sken originálu
originál — klik zvětší

„Německá otázka zůstává otevřená" – poselství kancléře Helmuta Kohla ke Dni domoviny

„Německá otázka zůstává otevřená"

Spolkový kancléř Helmut Kohl k letošnímu „Dni domoviny"

K letošnímu „Dni domoviny" posílám všem krajanům zde ve Spolkové republice Německo i v jejich rodné domovině, zvláště pak účastníkům berlínské slavnostní akce, své nejsrdečnější pozdravy.

Ve 40. roce Spolkové republiky Německo, s níž jsme ve svobodné části naší vlasti vybudovali živou demokracii, stabilní národní hospodářství a sociálně spravedlivé společenství, si s vděčností připomínáme nenahraditelný přínos vysídlenců při jeho budování.

Krajané, kteří k nám přišli ze střední, východní a jihovýchodní Evropy, se navíc vzorným způsobem podíleli na morálním základu našeho státu: svou „Stuttgartskou chartou vysídlenců z domoviny", svým přihlášením se k nezcizitelným lidským právům, ke svobodnému právu na sebeurčení a k právu na domovinu pomohli urovnat cestu k porozumění a smíření.

Vysídlenci z domoviny svými bohatými a rozmanitými kulturními tradicemi spoluutvářeli náš stát. Dnes svou lidskou účastí dávají příklad toho, jak máme přijímat vystěhovalce a přesídlence ze střední, východní a jihovýchodní Evropy. Skutečně: zde je zapotřebí solidarity nás všech!

Zároveň musíme podporovat krajany, kteří chtějí zůstat ve své rodné domovině. Spolková vláda se důrazně zasazuje o to, aby mohli nerušeně pěstovat své náboženství, jazyk, kulturu a tradici, jak to na počátku letošního roku znovu zakotvil závěrečný dokument následné konference KBSE ve Vídni.

S Maďarskem se nám již podařilo uzavřít dohodu o kulturní péči o německé menšiny v Maďarsku. Snažíme se dosáhnout podobného pokroku i s dalšími východními a jihovýchodními sousedy.

„Den domoviny 1989" je zároveň dnem vzpomínky na vypuknutí druhé světové války před 50 lety, kterou národněsocialističtí vládci násilí uvrhli do neštěstí celou Evropu, a tím i naši vlastní vlast. Právě uprchlíci a vysídlenci museli bez vlastní viny snášet strašlivé následky této války.

Rozdělení Evropy a rozdělení naší vlasti i jejího starobylého hlavního města Berlína jsou následky této nesmyslné války. Na mírovou smluvní úpravu jsme marně čekali – dokud chybí, zůstává německá otázka právně i politicky otevřená. To ale nesmí – a právě zde v Berlíně je pro to živý cit – odvádět pozornost od základní skutečnosti, že jádrem německé otázky jsou svoboda, lidská práva a sebeurčení.

Dnes se stále více ukazuje, že zeď, ostnatý drát a minová pole napříč Německem nejsou posledním slovem dějin. Myšlenka svobody a lidských práv se prosazuje i tam, kde byla ještě včera potlačována. Právě to zakládá naši naději na evropský mírový řád, v němž i my Němci budeme moci ve svobodném sebeurčení dovršit svou jednotu.

Stojíme za svým ústavním posláním. To odpovídá – jak právě ukazují události posledních dní – touze všech lidí v Německu. Zároveň v sobě zahrnuje, protože je chceme naplňovat v rámci širší Evropy, i uznání svobody a sebeurčení našich sousedů.

V naší politice míru, porozumění a smíření se cítíme zajedno s lidmi dobré vůle v Německu i v Evropě. —

Zobrazit původní německý text

„Die deutsche Frage bleibt offen"

Bundeskanzler Helmut Kohl zum diesjährigen „Tag der Heimat"

Zum diesjährigen „Tag der Heimat" sende ich allen Landsleuten hier in der Bundesrepublik Deutschland und in ihrer angestammten Heimat, in Sonderheit aber den Teilnehmern der Berliner Festveranstaltung, meine herzlichsten Grüße.

Im 40. Jahr der Bundesrepublik Deutschland, mit der wir im freien Teil unseres Vaterlandes eine lebendige Demokratie, eine stabile Volkswirtschaft und ein sozial gerechtes Gemeinwesen geschaffen haben, erinnern wir uns dankbar an die unersetzliche Aufbauleistung der Vertriebenen.

Darüber hinaus haben die Landsleute, die aus Mittel-, Ost- und Südosteuropa zu uns gekommen sind, in vorbildlicher Weise am moralischen Fundament unseres Staatswesens mitgebaut: Mit ihrer „Stuttgarter Charta der Heimatvertriebenen", mit ihrem Bekenntnis zu den unveräußerlichen Menschenrechten, zum freien Selbstbestimmungsrecht und zum Recht auf Heimat haben sie geholfen, den Weg der Verständigung und Aussöhnung zu ebnen.

Die Heimatvertriebenen haben durch ihre reichen und vielfältigen kulturellen Traditionen unser Staatswesen mitgeprägt. Heute geben sie durch mitmenschliche Anteilnahme ein Vorbild für den Empfang, den wir den Aus- und Übersiedlern aus Mittel-, Ost- und Südosteuropa schulden. In der Tat: Hier ist unser aller Solidarität gefordert!

Gleichzeitig müssen wir die Landsleute, die in ihrer angestammten Heimat bleiben wollen, unterstützen. Die Bundesregierung setzt sich nachdrücklich dafür ein, daß sie ihre Religion, Sprache, Kultur und Tradition ungehindert pflegen können, so wie dies das abschließende Dokument der KSZE-Folgekonferenz in Wien Anfang dieses Jahres erneut festgeschrieben hat.

Mit Ungarn konnten wir bereits ein Abkommen über die kulturelle Betreuung der Ungarn-Deutschen abschließen. Wir bemühen uns, solche Fortschritte auch mit anderen östlichen und südöstlichen Nachbarn zu erreichen.

Der „Tag der Heimat 1989" ist auch ein Tag der Erinnerung an den Ausbruch des Zweiten Weltkrieges vor 50 Jahren, mit dem die nationalsozialistischen Gewaltherrscher ganz Europa und damit auch unser eigenes Vaterland ins Unglück gestürzt haben. Gerade auch die Flüchtlinge und Vertriebenen mußten ohne eigene Schuld die schrecklichen Folgen dieses Krieges erdulden.

Die Spaltung Europas und die Teilung unseres Vaterlandes und seiner alten Hauptstadt Berlin sind Folgen dieses sinnlosen Krieges. Auf eine friedensvertragliche Regelung mußten wir vergeblich warten — so lange sie aussteht, bleibt auch die deutsche Frage rechtlich und politisch offen. Dies darf aber — und dafür ist gerade hier in Berlin das Gespür lebendig — nicht von der Grundtatsache ablenken, daß Freiheit, Menschenrechte und Selbstbestimmung den Kern der deutschen Frage bilden.

Heute zeigt sich immer mehr, daß Mauer, Stacheldraht und Minenfelder quer durch Deutschland nicht das letzte Wort der Geschichte sind. Die Idee der Freiheit und Menschenrechte nimmt ihren Lauf auch dort, wo sie gestern noch unterdrückt wurde. Gerade das begründet unsere Hoffnung auf eine europäische Friedensordnung, in der auch wir Deutsche in freier Selbstbestimmung unsere Einheit vollenden können.

Wir stehen zu unserem Verfassungsauftrag. Er entspricht, wie gerade die Geschehnisse dieser Tage zeigen, der Sehnsucht aller Menschen in Deutschland. Er umfaßt, weil wir ihn in einem größeren europäischen Rahmen verwirklichen wollen, zugleich das Bekenntnis zu Freiheit und Selbstbestimmung unserer Nachbarn.

In unserer Politik des Friedens, der Verständigung und der Aussöhnung wissen wir uns mit den Menschen guten Willens in Deutschland und in Europa einig. —

Sken originálu
originál — klik zvětší

Ministr Dr. Gebhard Glück na Chebském sněmu: „NDR staví před budoucností druhou zeď"

Zemský ministr Dr. Gebhard Glück na Chebském sněmu (Egerlandtag) v Marktredwitzu:

Vyhnanci — zastánci vysídlenců a přesídlenců z NDR

„NDR staví před budoucností druhou zeď."

Naléhavou výzvu, abychom se nezdráhali pomoci našim krajanům z NDR, když k nám přijdou s prosbou o pomoc, adresoval sociální ministr Dr. Gebhard Glück na Chebském sněmu 1989 v neděli 3. září 1989 v Marktredwitzu všem občanům svobodné části Německa.

V bezprostřední souvislosti s vnitroněmeckou hranicí a se stanovými tábory pro uprchlíky z NDR, které byly přes víkend zřízeny v Bavorsku, označil ministr Dr. Glück za samozřejmý požadavek lidskosti učinit všechna potřebná opatření pro vývoj, který „by se mohl stát největším uprchlickým hnutím v Německu od dob vyhnání". Glück vyjádřil přesvědčení: „Chceme a společně tuto situaci zvládneme." Obyvatelstvo Bavorska prý uprchlíky vítá, avšak příčiny tohoto uprchlického proudu se tady vyřešit nedají. NDR dnes staví druhou zeď, která tamní lidi odděluje od příznivého vývoje ve východním bloku. Tato zeď prý není o nic méně hrozná než ostnatý drát, neboť je to zeď stojící před budoucností. Vedení NDR musí konečně tento vývoj vzít vážně, postavit se realitě a přiklonit se k linii lidskosti. Ministr Glück doslova řekl: „Nikdo ve svobodné části Německa nemá zájem na tom, aby naše krajany v NDR vyzýval k opuštění jejich domova. Nabízíme však veškerou pomoc těm, kdo se ocitli před volbou domov, nebo svoboda, a zvolili cestu do svobody." Obyvatelstvo NDR prý už dávno začalo hlasovat pro změnu kurzu, a to jediným způsobem, který systém NDR umožňuje: nohama.

Vyhnanci, kteří sami zažili hrůzy vyhnání a násilné rozloučení s domovem, mohou podle ministra nejlépe posoudit, s jak úzkostnými pocity k nám přicházejí naši krajané z NDR i z východo- a jihovýchodoevropských zemí. Právě tento společný prožitek činí z vyhnanců, kteří už delší dobu žijí ve Spolkové republice, „zastánce přesídlenců a vysídlenců", kteří k nám denně přicházejí v sílícím proudu. „Pomozte našim novým spoluobčanům ulehčit začátek u nás," zvolal Glück k účastníkům shromáždění. „Stejně jako jste vy spoluvytvářeli dnešní Bavorsko, přispějí dnešní vysídlenci a přesídlenci k uskutečnění Bavorska zítřejšího!"

Nově příchozí prý nyní krátkodobě potřebují naši pomoc, aby se co nejrychleji postavili na vlastní nohy. Neočekávají, že jim nový domov bude darován — chtějí si ho vydobýt vlastní prací.

Ministr Dr. Glück kromě toho znovu potvrdil jasné německopolitické postoje, které podle jeho vlastních slov Bavorská zemská vláda vždy zastávala. „Stojíme za požadavkem znovusjednocení v preambuli Základního zákona bez jakéhokoli ale a trváme na tom, že německá otázka zůstává otevřená." Východní smlouvy — smlouvy se Sovětským svazem, s Polskem a s Československem — prý nic nezměnily na mezinárodněprávním postavení Německa. Jsou to smlouvy o zřeknutí se násilí, nikoli smlouvy o uznání hranic mezinárodněprávní povahy. Zamlčování a tabuizování vlastních právních pozic prý nic neřeší a není ani příspěvkem ke smíření mezi Němci a národy Evropy. Politika, která má být nesena a chápána všemi stranami, může podle Dr. Glücka spočívat jen na právu, nikoli na bezpráví nebo dokonce násilí. —

Zobrazit původní německý text

Staatsminister Dr. Gebhard Glück beim Egerlandtag in Marktredwitz:

Vertriebene — Anwalt der Aussiedler und DDR-Übersiedler

„DDR baut zweite Mauer vor der Zukunft auf".

Einen eindringlichen Appell, sich unseren Landsleuten aus der DDR nicht zu verweigern, wenn sie mit der Bitte um Hilfe zu uns kommen, richtete Sozialminister Dr. Gebhard Glück beim Egerlandtag 1989 am Sonntag, 3. September 1989, in Marktredwitz an alle Bürger im freien Teil Deutschlands.

In nächster Nähe zur innerdeutschen Grenze und auf die übers Wochenende in Bayern errichteten Zeltlager für DDR-Flüchtlinge eingehend, bezeichnete es Minister Dr. Glück als ein selbstverständliches Gebot der Menschlichkeit, alle notwendigen Vorkehrungen für eine Entwicklung zu treffen, die „die größte Fluchtbewegung in Deutschland seit der Vertreibung werden könnte". Glück zeigte sich überzeugt: „Wir wollen und wir werden diese Situation gemeinsam bewältigen." Die Bevölkerung Bayerns heiße die Flüchtlinge willkommen, doch die Ursachen dieses Flüchtlingsstromes könne man hier nicht lösen. Die DDR errichte heute eine zweite Mauer, die die Menschen dort von den begrüßenswerten Entwicklungen im Ostblock abriegele. Diese Mauer sei nicht weniger schrecklich als der Stacheldraht, denn sie sei eine Mauer vor der Zukunft. Die Führung der DDR müsse endlich diese Entwicklung ernst nehmen, sich der Realität stellen und auf eine Linie der Menschlichkeit einschwenken. Minister Glück wörtlich: „Niemand im freien Teil Deutschlands hat ein Interesse daran, unsere Landsleute in der DDR zum Verlassen ihrer Heimat aufzufordern. Jedoch bieten wir unsere ganze Hilfe denen an, die sich nur noch vor die Entscheidung Heimat oder Freiheit gestellt sehen und den Weg in die Freiheit wählen." Die Bevölkerung der DDR habe längst begonnen, über einen Kurswechsel abzustimmen, und zwar auf die einzige Art, die das System der DDR erlaube: mit den Füßen.

Die Vertriebenen, die selbst die Schrecken der Vertreibung und den gewaltsamen Abschied von der Heimat erlebt hätten, könnten wohl am besten ermessen, mit welch bangen Gefühlen unsere Landsleute aus der DDR, aus den ost- und südosteuropäischen Ländern zu uns kommen, meinte der Minister. Dieses gemeinsame Erleben macht die seit längerem in der Bundesrepublik lebenden Vertriebenen daher zum „Anwalt der Übersiedler und Aussiedler", die in einem im stärker werdenden Strom täglich bei uns eintreffen. „Helfen Sie mit, unseren neuen Mitbürgern den Anfang bei uns zu erleichtern", rief Glück den Kundgebungsteilnehmern zu. „So wie Sie das Bayern von heute mitgeschaffen haben, werden die Aussiedler und Übersiedler von heute beitragen, das Bayern von Morgen zu verwirklichen!"

Die Neuankömmlinge brauchten jetzt kurzfristig unsere Hilfe, um möglichst schnell auf eigenen Beinen zu stehen. Diese erwarteten nicht, ihre neue Heimat geschenkt zu bekommen, sie wollten diese durch die eigene Arbeit gewinnen.

Im übrigen bekräftigte Minister Dr. Glück die nach seinen eigenen Worten klare deutschlandpolitische Positionen, wie sie die Bayerische Staatsregierung stets vertreten habe. „Wir stehen zum Wiedervereinigungsgebot in der Präambel des Grundgesetzes ohne Wenn und Aber, und wir halten daran fest, daß die Deutsche Frage offen ist." Die Ostverträge, die Verträge mit der Sowjetunion, mit Polen und der Tschechoslowakei, hätten nichts an der völkerrechtlichen Lage Deutschlands geändert. Sie seien Gewaltverzichtsverträge und keine Grenzanerkennungsverträge völkerrechtlicher Art. Das Verschweigen und Tabuisieren von eigenen Rechtspositionen löse nichts und sei auch kein Beitrag zur Aussöhnung zwischen Deutschen und den Völkern Europas. Eine Politik, die von allen Seiten getragen und verstanden werden will, könne nur auf Recht beruhen, nicht auf Unrecht oder gar Gewalt, sagte Dr. Glück. —

Sken originálu
originál — klik zvětší

Sudetoněmecké krajanské sdružení truchlí nad úmrtím Gertrud Goppelové

M.L. — Velké pohnutí a smutek vyvolala zpráva o úmrtí Gertrud Goppelové. Manželka bývalého patrona sudetoněmecké národnostní skupiny a bývalého ministerského předsedy Dr. h.c. Alfonse Goppela zemřela po krátké, těžké nemoci týden před dovršením svého 81. roku života v Kraillingu u Mnichova.

Jako bývalá „zemská matka" v letech 1962 až 1978 si Gertrud Goppelová v Bavorsku i v sudetoněmecké národnostní skupině získala svou blízkostí k lidem a sociální ochotou pomáhat vysokou vážnost. Až do posledních dnů se těšila velké oblibě u obyvatelstva. Alfons a Gertrud Goppelovi, rozená Wittenbrinková, se vzali v roce 1935. Paní Goppelová, „Prusanka", darovala svému muži pět synů. S vděčností se v sudetoněmecké národnostní skupině vzpomíná na pravidelnou účast manželů Goppelových na Sudetoněmeckých dnech a na jejich opakovaně prokazovanou sounáležitost se Sudetoněmci. Naše soustrast patří bývalému ministerskému předsedovi Alfonsi Goppelovi a jeho rodině. —

Zobrazit původní německý text

Die sudetendeutsche Landsmannschaft trauert um Gertrud Goppel

M.L. — Große Betroffenheit und Trauer löste die Nachricht vom Tod Gertrud Goppels aus. Die Frau des früheren Schirmherrn der sudetendeutschen Volksgruppe und Altministerpräsidenten Dr. h.c. Alfons Goppel verstarb nach kurzer, schwerer Krankheit eine Woche vor Vollendung ihres 81. Lebensjahres in Krailling bei München.

Als frühere Landesmutter in den Jahren von 1962 bis 1978 hatte sich Gertrud Goppel in Bayern und in der sudetendeutschen Volksgruppe durch ihre Volksnähe und soziale Hilfsbereitschaft ein hohes Ansehen erworben. Bis zuletzt erfreute sie sich großer Beliebtheit in der Bevölkerung. Alfons und Gertrud Goppel, geborene Wittenbrink, hatten im Jahr 1935 geheiratet. Frau Goppel, eine „Preußin", schenkte ihrem Mann fünf Söhne. Mit Dankbarkeit erinnert man sich in der sudetendeutschen Volksgruppe an die regelmäßige Präsenz des Ehepaares Goppel auf den Sudetendeutschen Tagen und an die immer wieder bewiesene Verbundenheit mit den Sudetendeutschen. Unser Mitgefühl gilt Altministerpräsident Alfons Goppel und seiner Familie. —

Sken originálu
originál — klik zvětší

„Vyhnání Němců bylo šílenstvím" – Pavel Kohout v rozhovoru na moři

„Vyhnání Němců bylo šílenstvím"

Pavel Kohout:

Krajan Rudolf Lang (Karlovy Vary) se setkal s českým spisovatelem Pavlem Kohoutem na plavbě po Tichém oceánu

M.L. — Právě na plavbě výletní lodí „MS Berlin" v jižních mořích se krajan Rudolf Lang (Karlovy Vary) setkal se známým českým spisovatelem a kritikem režimu Pavlem Kohoutem. Kohout, který žije v exilu ve Vídni, měl během plavby před hosty přednášku o Gorbačovovi a šancích „glasnosti a perestrojky". V následné diskusi se Rudolf Lang Pavla Kohouta zeptal také na jeho postoj k vyhnání sudetských Němců. Kohoutova odpověď podle vyprávění krajana Langa zněla:

„Vyhnání Němců byl největší historický omyl, jaký se kdy stal. Musím se ale vrátit trochu dál do minulosti. Po rozpadu dvojmonarchie vzali Češi svůj osud do vlastních rukou a svého národního usmíření dosáhli založením vlastního státu. Podle své ústavy měli šanci a byli blízko tomu, stát se druhým Švýcarskem. Tuto šanci promarnili a bohužel nepochopili, že je třeba rovnoprávně usmířit i národnostní menšiny, které tvořily početně asi 50 % obyvatel státu. Tento omyl přivolal na scénu Henleina a otevřel mu dveře k tomu, aby před světem vystupoval jako uzavřená opozice, což zase Hitlerovi vhod zapadalo do jeho plánů postupovat odpovídajícím způsobem. Co se pak stalo po konci války, bylo tragické. Dokážu si představit jejich bolest a utrpení. Mohu jen říci: vyhnání bylo šílenstvím tohoto století. Právo národa na sebeurčení je základním přirozeným právem každého národa, které by nikdy nemělo být potlačováno ani jakkoli obcházeno. Náprava vyhnání za demokratických poměrů, formou návratu německé národnostní skupiny, by sice mohla přinést jisté problémy, ale takovou možnost si dovedu docela dobře představit."

O svém setkání s Pavlem Kohoutem podrobně informoval Rudolf Lang v Heimatbriefu pro okresy Planá-Bezdružice a Teplá-Bečov, vydání srpen 1989, a také v dubnovém čísle Heimatbriefu pro okres Žlutice-Bochov a Německý Manětín. —

Zobrazit původní německý text

„Die Vertreibung der Deutschen war eine Wahnsinnstat"

Pavel Kohout:

Landsmann Rudolf Lang (Karlsbad) traf den tschechischen Schriftsteller Pavel Kohout auf einer Kreuzfahrt im Pazifik

M.L. — Ausgerechnet auf einer Kreuzfahrt mit dem Traumschiff „MS Berlin" in der Südsee traf Landsmann Rudolf Lang (Karlsbad) mit dem bekannten tschechischen Schriftsteller und Regimekritiker Pavel Kohout zusammen. Kohout, der in Wien im Exil lebt, hielt während der Schiffsreise vor den Gästen ein Referat über Gorbatschow und die Chancen von „Glasnost und Perestroika". In einer anschließenden Diskussion fragte Rudolf Lang Pavel Kohout auch zu seiner Haltung über die Vertreibung der Sudetendeutschen. Die Antwort Kohouts lautete nach dem Bericht von Landsmann Lang:

„Die Vertreibung der Deutschen war der größte historische Fehler, der je geschehen ist. Ich muß aber weiter ausholen und zurückblenden. Nach der Zerschlagung der Doppelmonarchie haben die Tschechen ihr Schicksal selbst in die Hand genommen und ihre nationale Befriedung durch eine eigene Staatsgründung erreicht. Nach ihrer Verfassung waren sie in der Lage und nahe daran, eine zweite Schweiz zu werden. Man hat diese Chance verspielt und leider nicht verstanden, die Minderheitenvölker, die zahlenmäßig etwa 50 % des Staatsvolkes ausmachten, gleichberechtigt zu befrieden. Dieser Fehler hat Henlein auf den Plan gerufen und ihm Tür und Tor geöffnet, dann in geschlossener Opposition vor der Welt aufzutreten, was wiederum Hitler wohlgefällig in seine Pläne paßte, entsprechend vorzugehen. Was dann nach Kriegsende geschah, war tragisch. Vorstellbar ist mir ihr Schmerz und Leid. Ich kann nur sagen: die Vertreibung war eine Wahnsinnstat dieses Jahrhunderts. Das Selbsbestimmungsrecht eines Volkes ist das fundamentale Naturrecht eines jeden Volkes, das niemals unterdrückt oder irgendwie wegmanipuliert werden sollte. Eine Wiedergutmachung der Vertreibung bei demokratischen Verhältnissen, durch eine Rücksiedelung der deutschen Volksgruppe dürfte zwar gewisse Probleme mit sich bringen, aber eine solche ist mir durchaus vorstellbar."

Über seine Begegnung mit Pavel Kohout berichtete Rudolf Lang ausführlich im Heimatbrief für die Bezirke Plan-Weseritz und Tepl-Petschau, Ausgabe August 1989, sowie in der Aprilnummer des Heimatbriefes für den Kreis Luditz-Buchau und Deutsch-Manetin. —

Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Řemesla a obchody v našem starém horním městě

Řemesla a obchody v našem starém horním městě

Řezníci a uzenáři ve staré vlasti by nám měli zůstat ve zvláštní paměti. Kolik jen specialit připravovali pro obyvatelstvo. U nás nebyli žádní „metzgeři", ale řeznické živnosti.

V Horní ulici (Obere Gasse) byla řeznictví Oskara Hanse, hostinského u pošty. V hostinci „Stadt Wien" bývalo také řeznictví, ale nájemci je neudrželi. V Hlavní ulici měla rodina Emila Reifa dobře prosperující řeznictví. Na Zehntplatzu se nacházel řeznický provoz rodiny Dietrichových.

V Hlavní ulici byla za mých školních let řeznictví s hostincem Gareis.

V jedné z „budik" měl svůj obchod řeznický mistr Schröck.

Konsum měl vlastní řeznický obchod, který vedl krajan Apel.

U dívčí školy měla rodina Steinbachových řeznický obchod s hostincem „U jelena" („Zum Hirschen").

Na Starém trhu si zřídil obchod řezník Markgraf.

Vedle cukrárny Reifových bylo řeznictví (Gfellerer), to už se ale neprovozovalo.

Na náměstí sídlil všeobecně známý řeznický mistr Wirlitsch, už docela moderně s chladicím zařízením. O kus dál bylo řeznictví Hess.

V Neustadtu se usadil Gareis-Schorsch. Ve „Fabriks-Hotelu" bylo řeznictví Fliegl.

Myslím, že jsem na nikoho nezapomněl. Počkat, přece jen – Josef Ott, manžel Lois Sandigové, ten krátce jednu sezonu řeznil v Pivovarské uličce (Bräuhausgasse).

Určitě si ještě někteří krajané vzpomenou na dobré uzeniny, které naši řeznický mistři vyráběli. Zvlášť oblíbená byla braunschweigská klobása. Pak tu byly ještě „pražské párky", které měly na skladě všechny obchody. „Pražská šunka" nebyla tolik žádaná, protože jsme si na ni tehdy nemohli tak dobře vydělat, ale znali jsme ji – vždyť mnozí krajané byli v Karlových Varech, tam bylo možné šunku sehnat v každém obchodě.

Pekáren bylo v našem městě také dost. Co všechno dobrého tam napekli! Velké i malé žemle. Zvlášť oblíbené byly copánky (Zöpfl) posypané mákem, rohlíčky (těm, co se cítili trochu výše postavení, říkali „kipferle"), hvězdičkové žemle, malé žemličky a mnoho dalšího. O masopustě roznášeli preclíkáři toto pečivo po hostincích. Kde dnes ještě takové zboží dostanete? Kdo si dá ještě takovou práci? Dnes jsou jen normované žemličky bez jakékoli práce navíc. Snad jen v Rakousku se dá takové pečivo ještě sehnat, jaké bývalo kdysi v naší staré vlasti.

Na Starém trhu byla pekárna Kolbova, tam byly velmi dobré žemle a dobrý chléb.

Také na Starém trhu měl svůj obchod pekařský mistr Stöhr. Na toho si vzpomínám zvlášť v souvislosti se svátky v Horním Slavkově (Schlaggenwald), protože odtamtud se nosily domů velké kulaté plechy s koláči, a ve velké předsíni před pecí člověk často nevěděl, kam šlápnout – všechny koláče byly obložené povidly, drobenkou a tvarohem.

Dříve tu byl ještě jeden pekař – rodina Waldertových. Řemeslo asi opustili kvůli věku. Usedlost se nacházela vedle mydlárny Bleidelových.

Na náměstí měl pekařský mistr Weidl pěkný obchod a poblíž dívčí školy měla svůj prodejní krám rodina Geierova. Dříve patřila tato usedlost Aloisi Stenglovi a jeho manželce. V Neustadtu se nacházela pekárna Albova. O té toho moc povědět nemohu.

Na Horním Příkopu (Oberer Graben) měla svou pekárnu rodina Gareisova. Tam to o svátcích chodilo přesně tak, jak už jsem popsal – všechno bylo plně vytížené kulatými plechy s koláči. Nemá se zapomenout ani na „pečení štol".

Na Fußlplatzu byla pekárna Josefa Kühnhackla. O tom vím, že pekl obzvlášť dobré masopustní preclíky. V Hlavní ulici byla pekárna Krebsova.

V Horní ulici byl za mých školních let pekař Kempf, po něm následovalo více nájemců. Naposledy byl, pokud vím, majitelem krajan Georg Hahn.

Všichni museli být pilní, aby obstáli. Časně zrána se muselo vylézat z postele. Výdělek byl skrovný, peněz bylo tehdy málo. Ale chléb musel být, byl to oblíbený pokrm většiny obyvatel. Chutnal tehdy také obzvlášť dobře. Ve srovnání s dneškem, kdy je na trhu stovky druhů chleba, byla naše doba velmi skromná. Tehdy si nikdo nedovolil vyhodit kousek chleba. My školáci jsme na svačinu nedostávali chléb s uzeninou a dobrým máslem. Ani žádné ovoce nám svačinu nezpříjemňovalo.

Zbývá jen otázka, zda ta doba byla hezčí a spokojenější než ta dnešní. Kolik metráků svačinových chlebů dnes putuje do popelnic. I v domácnostech končí leckterý chléb v odpadu. Dříve byl hřích, když se chléb vyhodil. V chlebu se vidělo Boží požehnání. Při každém nakrojení bochníku se na jeho rubu udělaly nožem tři křížky. Tento zvyk už dnes zřejmě mnozí, kdo chléb krájejí, nepoužívají. Žijeme v blahobytné společnosti a člověk nemá potřebu vzdávat Nejvyššímu byť jen symbolické díky. Kéž tak zůstane.

My starší nechceme zapomenout na námahu našich předků, kterou museli vynaložit, aby nasytili tolik úst. Tehdy u stolu přece nesedělo jen jedno dítě, sedělo tam víc dětí a ještě další členové rodiny. A u nás bylo navíc třeba postarat se i o širší rodinu.

Dnešní bytové poměry dovolují jen zřídka, aby byli starší lidé přijati do rodiny. Smysl zaměřený na zisk nenechává čas na převzetí kdysi samozřejmých povinností. Modlitba, v níž prosíme Boha o chléb náš vezdejší, je už jen zvykem.

Richard Brummeissl

Schlaggenwaldský Heimatbrief je mostem k domovině!

Zobrazit původní německý text

Handwerk und Geschäfte in unserer alten Bergstadt

Die Fleischhauer und Selcher in der alten Heimat sollten uns noch in besonderer Erinnerung sein. Haben sie doch so manche Spezialität für die Bevölkerung bereitgehalten. Es gab bei uns keine Metzger, sondern die Fleischerbetriebe.

Auf der Oberen Gasse war die Fleischerei Oskar Hans, Postwirt. In der Wirtschaft „Stadt Wien" war auch ein Fleischereibetrieb gewesen. Aber die Pächter konnten die Fleischerei nicht erhalten. In der Hauptstraße hatte die Familie Emil Reif eine gutgehende Fleischerei. Am Zehntplatz befand sich der Fleischereibetrieb der Familie Dietrich.

In der Hauptstraße war zu meiner Schulzeit die Fleischerei mit Gasthaus Gareis.

In einer der „Budiken", hatte Fleischermeister Schröck seinen Laden.

Der Konsum hatte einen extra Fleischerladen, den Landsmann Apel führte.

Bei der Mädchenschule hatte die Familie Steinbach das Fleischergeschäft mit Gasthaus „Zum Hirschen".

Am alten Markt hatte der Fleischer Markgraf ein Geschäft eingerichtet.

Neben der Konditorei Reif war die Fleischerei (Gfellerer), sie wurde nicht mehr betrieben.

Am Marktplatz waren der allseits bekannte Fleischermeister Wirlitsch beheimatet. Schon ganz modern mit Kühlanlage. Etwas weiter war die Fleischerei Hess.

In der Neustadt hatte sich der Gareis-Schorsch niedergelassen. Im „Fabriks-Hotel" befand sich die Fleischerei Fliegl.

Ich denke keinen vergessen zu haben. Halt, doch, Ott Josef, Ehegatte der Sandig Lois, er hatte in einer Saisonzeit in der Bräuhausgasse ganz kurz gefleischert.

Bestimmt können sich noch einige Landsleute an die gute Wurst erinnern, die unsere Fleischermeister fertigten. Besonders die Braunschweiger war eine sehr begehrte Wurstsorte. Dann gab es noch die „Prager Knacker", die man in allen Geschäften lagerte. „Prager Schinken" war nicht begehrt, denn so bemittelt war man damals nicht, aber gekannt dürften wir ihn wohl haben. Sind doch viele Landsleute in Karlsbad gewesen, dort konnte man den Schinken in jedem Geschäft bekommen.

Bäckereien gab es auch reichlich in unserer Stadt. Was haben diese doch für gute Backwaren hergestellt. Die großen und kleinen Semmeln. Da waren es besonders die Geflochtenen (Zöpfl), die mit Mohn bestreut waren, die Hörnchen („Kipferln" nannten sie die sich höher gestellt fühlenden Käufer), die Sternsemmeln, die Weckelchen u. v. m. Zur Faschingszeit trugen die Brezelmänner dieses Gebäck in die Gaststätten. Wo gibt es heute hier noch solche Ware? Wer macht sich noch eine solche Arbeit? Es gibt nur Brötchen genormt und ohne Zeitaufwand. Höchstens in Österreich kann man solche Backwaren noch bekommen, wie einst in unserer alten Heimat.

Am alten Markt war die Bäckerei Kolb, dort gab es sehr gute Semmeln und gutes Brot.

Ebenfalls am alten Markt hatte der Bäckermeister Stöhr sein Geschäft. Da erinnere ich mich ganz besonders an die Festtage in Schlaggenwald, denn von dort wurden die großen, runden Kuchenbleche heimgebracht, und in dem großen Vorraum des Backofens, da wußte man oft nicht wo man hintreten sollte, alle Kuchen waren mit Powidl, Streußel und Quark belegt.

Es gab früher noch einen Bäcker - die Waldert-Familie. Wahrscheinlich haben sie aus Altersgründen das Handwerk aufgegeben. Das Anwesen befand sich neben der Bleidel-Seifensiederei.

Am Markt hatte Bäckermeister Weidl ein schönes Geschäft und in der Nähe der Mädchenschule hatte die Familie Geier ihren Verkaufsladen. Vormals gehörte dieses Anwesen dem Alois Stengl und seiner Gattin. In der Neustadt befand sich die Bäckerei Alb. Davon kann ich nicht viel berichten.

Am oberen Graben hatte die Familie Gareis ihre Bäckerei. Da war es an den Festtagen genau so wie bereits geschildert, alles war voll ausgelastet mit den runden Kuchenblechen. Vergessen soll auch das „Stollenbacken" nicht sein.

Am Fußlplatz war die Bäckerei Josef Kühnhackl. Da weiß ich, daß dieser ganz besonders gute Faschingsbrezeln gebacken hat. An der Hauptstraße war die Bäckerei Krebs.

Auf der oberen Gasse war zu meiner Schulzeit der Bäcker Kempf, mehrere Pächter folgten. Zuletzt war meines Wissens Landsmann Georg Hahn der Besitzer.

Alle mußten fleißig sein, um bestehen zu können. Zeitig früh hieß es aus den Federn kriechen. Karg war der Verdienst, denn Geld war damals knapp. Aber Brot mußte sein, es war das bevorzugte Nahrungsmittel des größten Teiles der Bevölkerung. Es schmeckte auch damals ganz besonders gut. Im Vergleich zu heute, mit hunderten von Brotsorten auf dem Markt, war unsere Zeit sehr bescheiden. Damals dürfte niemand ein Stück Brot weggeworfen haben. Wir Schulkinder hatten keine mit Wurst und guter Butter belegte Brot zur Pausenzeit mitbekommen. Auch kein Obst versüßte uns das Pausenbrot.

Es bleibt nur die Frage, war diese Zeit schöner und zufriedener als die heutige. Wieviele Zentner Pausenbrote wandern heute in die Abfalleimer. Auch in den Haushalten landet manches Brot zum Abfall. Früher war es eine Sünde, wenn Brot weggeworfen wurde. Im Brot sah man den Segen Gottes. 3 Kreuze wurden bei jedem Anschnitt eines Laibes auf der Backseite angebracht. Dieser Brauch dürfte bei vielen Brotanschneidern wohl nicht mehr Anwendung finden. Wir leben in der Wohlstandsgesellschaft, und man hat es nicht nötig, einen ideellen Dank an den Höchsten zu erstatten. Mögen die Zeiten so bleiben.

Wir Alten wollen die Mühen unserer Vorfahren nicht vergessen, die sie aufwenden mußten, um die vielen Mäuler zu stopfen. Damals war ja nicht nur ein Kind am Tisch, da saßen eine Anzahl Kinder und noch andere Familienmitglieder dabei. Dann war bei uns auch noch die Großfamilie zu versorgen.

Die heutigen Wohnverhältnisse erlauben es nur selten, daß ältere Menschen in die Familie aufgenommen werden. Der auf Gewinn ausgerichtete Sinn läßt keine Zeit zur Übernahme der einst selbstverständlichen Pflichten. Das Gebet, in dem wir Gott um das tägliche Brot bitten, ist nur noch Gewohnheit.

Richard Brummeissl

Der Schlaggenwalder Heimatbrief ist die Brücke zur Heimat!