Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 195

📖 Read as a book

Sudetendeutsche Landsmannschaft · Heimatbrief

Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 195, rok 1989. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.

Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.

← back to Heimatbriefs

Scan of the original
original — click to enlarge

Titulní strana: Heimatbrief Horní Slavkov, číslo 195 (březen 1989)

Titulní strana: Heimatbrief Horní Slavkov, číslo 195 (březen 1989)

Heimatbrief

staré, kdysi svobodné královské hornické Horní Slavkov (Schlaggenwald)

a okolí

Vydává Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main

41. ročník březen 1989 číslo 195

[obr] Vstup k bývalému hřbitovu a děkanství v Horním Slavkově (foto zaslala: Berta Bartl, rozená Rompl, Bardorf u Bad Königshofen)

Zobrazit původní německý text

Titelseite: Heimatbrief Schlaggenwald, Folge 195 (März 1989)

Heimatbrief

der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt

Schlaggenwald

und Umgebung

Herausgegeben von Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main

41. Jahrgang März 1989 Folge 195

[obr] Eingang zum ehemaligen Friedhof und zur Dechantei in Schlaggenwald (Foto eingesandt: Berta Bartl geb. Rompl, Bardorf bei Bad Königshofen)

Scan of the original
original — click to enlarge

Velikonoční poselství faráře Friedricha A. Bergera (1989)

K velikonočním svátkům 1989

Milí přátelé a krajané!

Každý velikonoční dopis, který jsem vám dosud napsal, mi připomíná, že velikonoční dopis z roku 1985 byl posledním poselstvím, které nám adresoval můj předchůdce, prelát Dr. Karl Reiß. Zvolil si tehdy téma „Bez kříže není spásy" a dotkl se tím něčeho, co se hluboce dotýká i podstaty naší krajanské pospolitosti.

Připravujeme se na Pesach, na Velikonoce, které Ježíš tak toužil slavit se svými učedníky, protože při nich mohl zcela vyjádřit své úplné odevzdání se a naplnění vůle Otce. To, co Pán koná při poslední večeři na Zelený čtvrtek, již předznamenává dění Velkého pátku: jeho kněžská existence je totálním darováním se.

Na to nás má upomínat kříž jako znamení naší víry a našeho vykoupení. Prelát Dr. Reiß, jehož výročí úmrtí připadá na 17. dubna a který chtěl být duchovním pastýřem celé krajanské pospolitosti, proto ve svých kázáních při poutích vysídlenců a krajanských setkáních opakovaně poukazoval na symbolickou sílu kříže. Prosil rodiče, aby žehnali svým dětem křížem, a připomínal mimo jiné tradici naší staré vlasti, kdy hospodyně před krájením chleba vždy udělala nad bochníkem znamení kříže.

Ve svém vánočním dopise jsem poukázal na naši povinnost říci ano životu. Život je však možný jen skrze odevzdání se, skrze ochotu k oběti. V tom spočívá smysl kněžství. Pán prošel cestou odevzdání se až ke smrti na kříži a skrze vzkříšení k trvalému životu, abychom my měli život v jeho jménu. Ježíš je jediným pravým knězem. On nás ovšem povolal, abychom ho následovali. Skrze křest a biřmování máme všichni podíl i na jeho kněžství. Odevzdání se a ochota k oběti tedy neplatí jen pro vysvěcené kněze a řeholníky, ale pro každého křesťana. Hovoříme proto o všeobecném kněžství všech věřících. Pokud bude v našich rodinách toto vzájemné odevzdání se žito silněji, mohou z nich znovu vzejít duchovní povolání, která církev i naše krajanská pospolitost naléhavě potřebují.

Prosím vás všechny o toto vzájemné bytí jeden pro druhého, které je možné tehdy, když budeme jako Pán říkat: „Otče, ne má vůle, ale tvá se staň!"

Bude-li naše krajanská pospolitost nesena rodinami tohoto ducha, přinese ovoce i úkol našeho kněžského díla, jež pečuje o dorost kněží a řeholníků z řad naší pospolitosti. K tomu musí kněží i laici povzbuzovat příkladem žitého odevzdání se.

Přeji vám jménem všech spolubratří, všech řeholních bratří a našich sudetoněmeckých řeholních sester požehnaný čas přípravy na velký svátek našeho vykoupení skrze smrt a vzkříšení Páně. Kéž vám Vzkříšený daruje hojnou radost a naději. Požehnané Velikonoce!

Váš farář Friedrich A. Berger,
předseda Sudetoněmeckého kněžského díla

Všem našim čtenářům a jejich blízkým přejeme krásné velikonoční svátky.

Zobrazit původní německý text

Zum Osterfest 1989

Liebe Freunde und Landsleute!

Jeder Osterbrief, den ich Ihnen bisher schrieb, ruft mir ins Gedächtnis, daß der Osterbrief 1985 das letzte Schreiben war, das mein Vorgänger Prälat Dr. Karl Reiß an uns richtete. „Ohne Kreuz kein Heil", wählte er als Thema und sprach damit etwas an, was auch zutiefst das Wesen unserer Volksgruppe berührt.

Wir bereiten uns auf das Paschafest, auf Ostern vor, nach dem es mit den Jüngern zu feiern, Jesus so sehr verlangte, weil er dabei seine völlige Hingabe, sein Aufgehen in den Willen des Vaters ganz zum Ausdruck bringen konnte. Was der Herr beim Abendmahlsgeschehen am Gründonnerstag vollzieht, deutet bereits das Geschehen des Karfreitags an: Seine priesterliche Existenz ist totale Hingabe.

Daran soll uns das Kreuz als Zeichen unseres Glaubens und unserer Erlösung erinnern. Prälat Dr. Reiß, dessen Todestag sich am 17. April jährt und der Seelsorger der ganzen Volksgruppe sein wollte, hat deshalb immer wieder in Predigten bei Vertriebenenwallfahrten und Heimattreffen auf die Symbolkraft des Kreuzes hingewiesen. Er bat die Eltern, ihre Kinder mit dem Kreuz zu segnen und erinnerte unter anderem an die Tradition unserer alten Heimat, jedes Brot von der Hausmutter vor dem Zerteilen mit dem Kreuz zu bezeichnen.

In meinem Weihnachtsbrief habe ich auf unsere Pflicht hingewiesen, ein Ja zum Leben zu sprechen. Leben ist aber nur möglich durch Hingabe, durch Bereitschaft zum Opfer. Das ist der Sinn des Priestertums. Der Herr ist der Weg der Hingabe in den Tod am Kreuz und durch die Auferweckung zum bleibenden Leben gegangen, damit wir das Leben haben in seinem Namen. Jesus ist der einzige wahre Priester. Er hat uns freilich in seine Nachfolge gerufen. Durch Taufe und Firmung haben wir alle Anteil auch an seinem Priestertum. So gelten Hingabe und Bereitschaft zum Opfer nicht nur für die geweihten Priester und für die Ordensleute, sondern für jeden Christen. Wir sprechen daher vom allgemeinen Priestertum aller Gläubigen. Wenn in unseren Familien diese Hingabe für einander stärker gelebt wird, dann können aus ihnen wieder mehr geistliche Berufe erwachsen, die die Kirche und unsere Volksgruppe dringend brauchen.

Ich bitte Sie alle um dieses Für-einander-dasein, das möglich ist, wenn wir wie der Herr sprechen: „Vater, nicht mein Wille geschehe, sondern der Deine!"

Wenn unsere Volksgruppe von Familien mit solchem Geist getragen wird, wird auch die Aufgabe unseres Priesterwerkes Früchte tragen, sich um Priester- und Ordensnachwuchs unserer Volksgruppe zu sorgen. Dazu müssen Priester und Laien durch das Vorbild gelebter Hingabe ermutigen.

Ich wünsche Ihnen im Namen aller Mitbrüder, aller Ordensbrüder und unserer sudetendeutschen Ordensschwestern eine gnadenreiche Zeit der Vorbereitung auf das große Fest unserer Erlösung durch den Tod und die Auferstehung des Herrn. Möge der Auferstandene Ihnen reiche Freude und Zuversicht schenken. Gesegnete Ostern!

Ihr Pfarrer Friedrich A. Berger,
Vorsitzender des Sudetendeutschen Priesterwerkes

Allen unseren Lesern und ihren Angehörigen wünschen wir ein recht schönes Osterfest

Scan of the original
original — click to enlarge

Poděkování starostovi Auerbachu za nový domov pro „Gfellského Pána Boha"

Poděkování 1. starostovi Hanni Habergerovi!

8572 Auerbach

Vážený pane starosto Habergere,

s díkem, radostí a spokojeností mi bylo sděleno, že díky Vašemu zprostředkování nalezl „Gfellský Pán Bůh" nyní důstojné místo ve Vašem městském kostele. Za Vaše zastání, vážený pane starosto, Vám ze srdce děkuji, Pán Bůh zaplať.

K „Gfellskému Pánu Bohu" ještě pro Vás následující vysvětlení:

Německá osada Gfell u Horního Slavkova (Schlaggenwald), idylická malá obec, která patřila k slavkovskému kostelnímu obvodu, byla po vyhnání německého obyvatelstva zcela zničena a srovnána se zemí. Jen ojedinělé zbytky zdí svědčí o tom, že zde kdysi stály domy a statky, že zde měli svůj domov lidé spjatí s rodnou hroudou.

Uprostřed bývalé vsi stál na kamenném podstavci železný kříž s Pánem Bohem. (Celková výška asi 2 a půl metru.) S hlubokou úctou jsme už jako děti vzhlíželi k Pánu Bohu na kříži — a naopak Pán Bůh na kříži shlížel dolů na nás. Viděl na životem se radující hrající si děti, na veselé lidi, na „Ratschebuby" klečící před křížem. Viděl také kolem projíždějící pohřební průvody a truchlící pozůstalé.

S nemnoha zavazadly stáli v den před vyhnáním Gfellští před křížem s Pánem Bohem, aby prosili o milost tváří v tvář neznámé budoucnosti.

Ale i Pán Bůh na kříži byl zavržen. Násilnou hrubou rukou byl sražen z kříže a s pohrdáním hozen do bahna.

Po mnoha letech — při jedné z návštěv staré vlasti — jej objevili synové domovu věrného Oskara Schöberla (Bittnera) v bahně v příkopu. Byl to Oskar Schöberl, kdo pak „Gfellského Pána Boha" přivezl do nové vlasti, do Auerbachu. Nyní nás vyhnance následoval. Na dřevěném kříži, který zhotovil Karel Schöberl (truhlář), nalezl — stejně jako lidé — nový domov. Není to milostivé řízení?

Vážený pane starosto, my Gfellští, kteří jsme mezitím Váš Auerbach z mnoha setkání poznali a zamilovali si jej, Vám a Vaší obci ze srdce děkujeme.

S přátelským pozdravem
Váš Josef Porsch

Nech se potěšit!

Nech dnes jaro do sebe
vstoupit do bázlivého srdce,
nech se potěšit velkou radostí,
zpěvem ptáků a slunečním svitem!

Nech si osušit své slzy,
které ještě máš v očích,
neboť pláč by mohl ochromit
a snad i oslepit!

Nepočítej stále roky,
když březen nakukuje do pokoje,
nenaříkej na stříbrné vlasy,
když si špaček krásně staví hnízdo!

Spěchej raději na step,
kde jásavě stoupá skřivan,
kde nebeský modrý hedváb
se sklání k tmavým výšinám!

Podívej se na pupeny, jak raší,
jak brzy rozkvete fialka,
jak v lese a na loukách
už pilně táhne zelený opar!

Bude se chvět a pak vlnit
teplé jaro citem,
budeš milovat tento život,
který i tebe chce obejmout!

Hermine Walter, rozená Palm

Zobrazit původní německý text

Ein Dankeschön dem 1. Bürgermeister Hanni Haberberger!

8572 Auerbach

Sehr geehrter Herr Bürgermeister Haberberger,

mit Dank, Freude und Zufriedenheit wurde mir mitgeteilt, daß durch Ihre Vermittlung der „Gfeller Herrgott" nun einen würdigen Platz in Ihrer Stadtkirche gefunden hat. Für Ihre Fürsprache, sehr geehrter Herr Bürgermeister, sei Ihnen herzlichst gedankt, ein Vergelt's Gott.

Zum „Gfeller Herrgott" für Sie noch folgende Erläuterungen:

Die deutsche Ortschaft Gfell bei Schlaggenwald, eine idyllisch kleine Gemeinde, die zum Kirchsprengel Schlaggenwald gehörte, wurde nach der Vertreibung der deutschen Bevölkerung völlig zerstört und dem Erdboden gleichgemacht. Vereinzelte Mauerreste geben Kunde, daß hier einst Häuser und Höfe standen, daß heimatverbundene Menschen hier ein Daheim hatten.

Im Mittelpunkt des ehemaligen Dorfes stand auf einem steinernen Sockel das eiserne Kreuz mit dem Herrgott. (Insgesamt eine Höhe von ungefähr 2 1/2 Meter.) Mit tiefer Ehrfurcht blickten wir schon als Kinder zum Herrgott am Kreuz empor — und umgekehrt der Herrgott am Kreuze zu uns hernieder. Er sah auf lebensfroh spielende Kinder, auf fröhliche Menschen, auf die vor dem Kreuz knieenden „Ratschebuben". Er sah auch auf die vorbeiziehenden Leichenzüge und die leidtragenden Trauernden.

Mit wenig Handgepäck standen am Tage vor der Vertreibung die Gfeller vor dem Kreuz mit dem Herrgott, um um Gnade vor der unbekannten Zukunft zu bitten.

Aber auch der Herrgott am Kreuz wurde verstoßen. Mit gewalttätiger roher Hand wurde er vom Kreuz geschlagen und verächtlich in den Morast geworfen.

Nach vielen Jahren — gelegentlich eines Besuches in der alten Heimat, haben ihn die Söhne des heimattreuen Schöberl Oskar (Bittner) im Schlamm im Graben entdeckt. Der Schöberl Oskar war es, der den „Gfeller Herrgott" dann in die neue Heimat Auerbach brachte. Nun ist er uns Vertriebenen gefolgt. Auf einem vom Schöberl Karl (Tischler) gefertigten Holzkreuz hat er — wie die Menschen auch — eine neue Heimat gefunden. Ist das nicht eine gnädige Fügung?

Sehr geehrter Herr Bürgermeister, wir Gfeller, die wir Ihr Auerbach inzwischen von vielen Zusammenkünften kennen und liebgewonnen haben, bedanken uns bei Ihnen und bei Ihrer Gemeinde ganz herzlich.

Mit freundlichen Grüßen
Ihr Josef Porsch

Laß Dich trösten!

Laß den Frühling zu Dir heute
in das bange Herz hinein,
laß Dich trösten mit viel Freude,
Vogelsang und Sonnenschein!

Laß Dir trocknen Deine Tränen,
die noch in den Augen sind,
denn das Weinen könnt' sonst lähmen,
und es macht vielleicht auch blind!

Zähl nicht dauernd nach die Jahre,
wenn der März ins Zimmer schaut,
klag nicht über Silberhaare,
da der Star sein Heim schön baut!

Eil viel besser auf die Heide,
wo die Lerche jubelnd steigt,
wo des Himmels blaue Seide
sich zu dunklen Höhen neigt!

Schau die Knospen, wie sie sprießen,
wie das Veilchen bald erblüht,
wie im Wald und auf den Wiesen
grüner Hauch schon emsig zieht!

Es wird zittern und dann beben
warm der Lenz durch das Gefühl,
Du wirst lieben dieses Leben,
das auch Dich umarmen will!

Hermine Walter geb. Palm

Scan of the original
original — click to enlarge

Staré slavnostní odznaky spolků z Horního Slavkova

Staré slavnostní odznaky jubilujících spolků z Horního Slavkova (Schlaggenwald)

[obr] Německý mužský pěvecký spolek Horní Slavkov – 50. výroční slavnost a domovinský svátek o Letnicích 1911.

[obr] 55. výroční slavnost založení dobrovolných hasičů Horní Slavkov, 17. června 1928.

[obr] 15. výroční slavnost založení a slavnostní odhalení praporu, Horní Slavkov, 12. srpna 1923.

[obr] (Zaslal: Heinrich Blumenthaler)

Zobrazit původní německý text

Alte Festabzeichen von Schlaggenwalder Jubelvereinen

[obr] DEUTSCHER MÄNNERGESANGVEREIN SCHLAGGENWALD 50 JÄHR. JUBELFEIER und HEIMATSFEST PFINGSTEN 1911.

[obr] 55 JÄHRIGES GRÜNDUNGSFEST DER FREIW. FEUERWEHR SCHLAGGENWALD am 17 JUNI 1928.

[obr] 15 JÄHRIGES GRÜNDUNGSFEST UND FAHNENENTHÜLLUNG SCHLAGGENWALD 12. AUGUST 1923.

[obr] (Eingesandt: Heinrich Blumenthaler)

Scan of the original Scan of the original Scan of the original
original — click to enlarge

Velikonoční pozdrav a úvahy krajana Richarda Brummeissla

Milí krajané!

Všem čtenářům našeho Heimatbriefu přejeme veselé velikonoční svátky! Konečně je pryč tma večerů a rán. Jaro se přihlásilo o slovo. Zbývá jen doufat, že dostojí svému jménu a potěší nás sluncem. Sluneční teplo nám dává radost ze života, a tu všichni potřebujeme.

Velikonoční doba byla kdysi u nás doma jiným zážitkem, než jak se dnes prožívá zde. Byli tu především kluci s řehtačkami a hrkačkami. Bylo to zvlášť působivé, když v našem městě klekali před vystavenými sochami svatých k Ave Maria a modlili se. Kdo by tam tehdy nebyl s dojetím u toho? Každá městská čtvrť měla své kluky. Běda, vnikl-li do vymezeného okrsku někdo cizí. Při vybírání darů od obyvatel pak docházelo k prudkým hádkám, dokonce i k bitkám. Ale to se stávalo jen zřídka. Každý, kdo přednesl svou říkanku, dostal svůj podíl. Kdo si ještě pamatuje na rozdělování, které vždy prováděl velitel skupiny – ale bylo to poctivé. Kam se poděl tento krásný zvyk? Pusto a prázdno je dnes tam, kde jsme kdysi měli svůj domov. Zpustlá jsou náměstí a uličky. Pro mnohé krajany, které občas trápí touha po bývalém domově a kteří tam jedou, je ten pohled otřesný a vracejí se zklamáni. Zjišťují, že těch několik zbylých krajanů už přijalo jiný způsob života. Promísení s přistěhovalým cizím obyvatelstvem za více než 40 let silně pokročilo. Domov už pro nás neexistuje. —

Jistě jsme si my starší krajané vzpomněli i na masopustní dobu, kterou jsme prožívali doma. Řádění hospodských maškarníků, ke kterým jsem se rád počítal, je nezapomenutelné. Veselé a bujaré byly tyto večery a noci. Člověk si to dění rád v myšlenkách znovu promítne a ve vzpomínkách znovu prožívá tehdejší události. Vidí masky bab, za nimiž se ale skrývala hezká mladá dívčí tvář. Jako maskovaný jsi vždy pozoroval hádající tváře maškarního houfu. Většinou se maskovaný poznal už podle jeho držení těla. Kdo se neuměl přetvařovat, toho přivítali s halasem. Dnes už tak veselé podniky nejsou. Mladí lidé se plesům vyhýbají. Spolky už nejsou schopny takové akce pořádat, protože náklady se nedají pokrýt. Diskotéky a televize lidi odrazují. Opravdová radost se vytratila. Všude lze jen konstatovat množství vypitého alkoholu, což ale žádnou veselost nedokládá. Tak se mění doby i lidé. —

Všem dárcům na zachování Heimatbriefu patří srdečné „Zaplať Pán Bůh". Všem, kdo zaslali příspěvky, děkujeme. Zvlášť děkujeme krajanovi Walteru Zeidlerovi, který nám vždy zajišťuje obrazovou přílohu. —

Vzniká Heimatbuch (vlastivědná kniha). Prosíme, dosvědčte svou podporu. Krajan Tauber a jeho spolupracovníci si dávají velkou práci. Čtěte prosím příspěvky pozorně. V minulém Heimatbriefu měl přiložený formulář potvrdit odběr Heimatbuchu. Dnešní příloha se týká vstupu do Heimat- und Geschichtsverein Schlaggenwald (Vlastivědného a historického spolku Horní Slavkov). Toto prohlášení je třeba zaslat krajanu Franzi Hofmannovi, Kornbergstr. 6, 8572 Auerbach. Měsíční příspěvek činí 1,– DM, ročně 12,– DM. Z příspěvku mají být hrazeny případné náklady. Doufám, že mnozí krajané tento nepatrný příspěvek na dobrou věc přispějí.—

Zvlášť bych chtěl upozornit na velkou oslavu 650. výročí patronátního města Auerbach. Bude se slavit 13 dní, od 1. do 13. 6. My Slavkovští se chceme sejít 10. 6. v tamějším Kolpingově sále od 14 hodin. Opatřete si prosím kroje, abychom se mohli slavnostního průvodu zúčastnit v úctyhodném počtu. Nechceme zůstat pozadu, když se ukážou i jiní hosté odjinud. Koneckonců to dlužíme patronátnímu městu a zvlášť naší patronce, první starostce Hanni Haberbergerové. Doufám, že jsem tuto výzvu nevyslovil zbytečně. Hurá, 10. 6. do Auerbachu! —

O vánočních svátcích zabalila moje žena 5 balíčků a poslala je starým krajanům do NDR. Děkovné dopisy jsem poslal ke kontrole Franzi Hofmannovi. Ať se o nás neříká, že nejsme poctiví lidé. Poděkování obdarovaných krajanů je pro nás tou nejkrásnější odměnou. Nemají být zapomenuti. Bylo by žádoucí, kdyby se přihlásili krajané, kteří by se ujali rozesílání dárkových balíčků. Z fondu „Starobní dary" by mohla být poskytnuta částka 60,– DM. Pro nás už není tak snadné tento úkol zvládat sami. Bohužel máme jen málo adres krajanů, kteří byli zavlečeni do NDR.—

Země východního bloku si podávají kliky u dveří v Bonnu jedna za druhou. Všechny nám nechtějí udělat žádné ústupky v národních záležitostech. Chtěly by z naší státní pokladny vytáhnout obrovské částky, aby zakryly své hospodářské potíže a udělaly tamější obyvatelstvo spokojenějším. My Němci financujeme komunisty celého světa. Zdá se, jako bychom se jako telata sami vydávali řezníkům. Občas se pak žvaní o znovusjednocení a vydávají se na to miliardové částky, aby k němu právě nedošlo. Tento záměr by naši údajně západní spojenci asi nikdy nepřipustili – aby se Německo někdy znovu sjednotilo. Měli by být upřímní a říct nám, že jednotné Německo nikdy nebude. Honecker to řekl dost jasně. Gorbačov se z toho může vymluvit tím, že se nebude míchat do vnitřních záležitostí. Rozdělení rozhodli Američané, Britové a Sovětský svaz, a na tom se už asi nic nezmění. Jen ES nám přináší své požehnání. I zbytečně dohadující se Evropský parlament přidává svou trošku do mlýna. Na vychvalované jednotě Evropy se dosud nezměnilo vůbec nic, jen že my Němci jsme byli materiálně zatíženi. Obrovské daňové prostředky, které vynakládáme na dotace, tam odtékají. Ani panu Kiechlemu se nepodařilo přinést úspěchy pro naše zemědělství. Sedláci dostávají za ladem ležící pozemky dokonce prémie. Za to pak my Němci nakupujeme produkty přebytečně vyrábějících sousedů. Jak vlastně je Němec hloupý? Natahují mu čepičku pěkně hluboko přes oči i uši. Teď se jedná o jednotné měně, tam půjde o naše úspory. Při znehodnocení naší marky může fiskus sáhnout hluboko do našich úspor. Doufám jen, že jsem se zmýlil. Člověk se často ptá, musíme se před všemi jen klanět, jak nám to předvádějí spolkový prezident Weizsäcker a spolkový kancléř Kohl? Nebyl snad Helmut Schmidt mnohem lepším státníkem? I Carstens byl vzorným spolkovým prezidentem. Vzorů v politice je jen velmi málo. Proto teď můžeme konstatovat, že se mladí voliči rozmýšlejí jinak. Zelení a nyní ještě k tomu Republikáni Schönhubera – ti přece přinášejí trochu vzruchu do pomalu se ubírajícího politického života. Doufejme jen, že nenastane znovu Výmar, protože tehdy právě mnoho stran přivedlo sjednocení kolem Hitlera k jeho straně. 6 milionů nezaměstnaných a jediný slib práce – to nezůstalo bez následků. Teď je v malém státě Spolkové republiky přes 2 miliony nezaměstnaných, odhaduje se 3 miliony. Jak dlouho to ještě půjde dobře? Na jedné straně nejsou v pokladnách peníze, na druhé straně se nám škrtají miliardy dluhů zadlužených zemí. Také mnohé bezdůvodné cesty našich politiků by měly být lépe prověřeny. Plýtvání daňovými penězi by bylo mnohem lépe uloženo u našich chudých v zemi. Co si zase spolkový prezident a spolkový kancléř vezmou s sebou jako dary do Polska? Kdo si ve stranách vůbec ještě vzpomene, že přes 10 milionů Němců bylo vyhnáno ze slezské oblasti? Vyhnáno z oblasti, která se svým průmyslem rovnala Porúří a byla obilnicí Německa. Tam je teď ale hlad a bída. Tak vypadá polské hospodářství. Teď mají pomáhat vyhnanci ze země. Najednou se k němectví hlásí tisíce, aby se tímto způsobem mohly dostat do zaslíbené země. Kde ale tito lidé byli v roce 1945 a později, kdy se ve velké bídě musel budovat náš stát a my, uprchlíci a vyhnanci, jsme nesli největší část břemene? Tehdy, kdy jsme neměli byty, byli jsme téměř vyvrženci a neměli jsme na stůl co postavit, kdyby k jídlu vůbec nějaký stůl byl. Teď přichází celý svět k bohatě prostřenému stolu Spolkové republiky. Žadatelům o azyl se nedá zabránit. Humani-

tární posedlost, kterou strany vyzařují, přitahuje uchazeče ze všech zemí. Těmto přistěhovalcům se teď chce dokonce přiznat i volební právo. Lze předvídat, jaké požadavky se pak budou klást. Už teď tyto skupiny stávkují, když se jim nepřizná jejich způsob života. Brzy pocítíme orientální náboženský fanatismus. Pak by mohla nastoupit nová kultura.

Takové úvahy se označují za nepřátelství vůči cizincům. Cizinci jsou vždy vítanými hosty, ale Spolková republika by si neměla nechat vnutit přistěhovalectví, protože břemeno pak nese německý lid. Denní podpory pro žadatele o azyl jdou do miliard, které zatěžují daňového poplatníka. Tyto obrovské sumy musí být ušetřeny. Za to se sahá po důchodcích, pojištěncích nemocenské pokladny a po zvýšení daně z přidané hodnoty. Pánové za to dostanou svůj účet asi při příštích volbách. Berlín to už oznámil. Pan spolkový kancléř Kohl se nemusí durdit se svým paladinem a generálním tajemníkem Geißlerem. Politiku má přece určovat sám. Musí říct, kam se má jít. Podle toho se musí řídit i ministr zahraničí Genscher.

Jak dlouho ještě potrvá, než ztratíme sympatie i Evropanů? Ještě pořád platíme pořádně do pokladny ES. To je nutí, aby se chovali klidně, a poznámky se dělají jen potají. Zbývá jen doufat, že politický mír v naší zemi zůstane zachován, že se budou tvořit zákony, které prospějí nám všem, jak to předepisuje ústava a na co přísahali všichni vedoucí činitelé, kteří nás vládnou. Plýtvání daňovými penězi se nesmí podporovat. Německo nesmí být pokladníkem pro všechny.

Richard Brummeissl

[obr] „Egerlandská rodinná muzika Hess" v Hirschhornu
</invoke>

Zobrazit původní německý text

Liebe Landsleute!

Allen Lesern unseres Heimatbriefes wünschen wir ein frohes Osterfest! Endlich ist die Dunkelheit des Abends und des Morgens vorbei. Der Frühling hat seinen Einzug gehalten. Da bleibt nur zu hoffen, daß er seinem Namen gerecht wird und uns mit Sonnenschein erfreuen möge. Die Sonnenwärme gibt uns Lebensfreude, und die haben wir alle nötig.

Die Osterzeit war einst in unserer Heimat ein anderes Erleben als es heute hier gestaltet wird. Da waren vor allem die Ratschen- und Rumpelbuben. Es war besonders eindrucksvoll, wenn sie in unserem Ort vor den aufgestellten Heiligen zum Ave Maria niederknieten und beteten. Wer war da nicht dabei andächtig gewesen? Jeder Stadtteil hatte seine Buben. Wehe es drang da ein anderer in den abgegrenzten Bezirk ein. Da gab es beim Einsammeln der Gaben, bei den Bewohnern, heftige Auseinandersetzungen und auch sogar Prügel. Aber das kam nur selten vor. Jeder Vorsprechende bekam sein Scherflein. Wer erinnert sich noch an die Verteilung, die stets der Hauptmann der Gruppe vorgenommen hatte, aber es ging ehrlich zu. Wo ist dieser schöne Brauch geblieben? Öd und leer ist es heute dort, wo wir einst unser Daheim gehabt haben. Verfallen sind die Plätze und Gassen. Für viele Landsleute, die manchmal die Sehnsucht nach dem einstigen Daheim plagt und dorthin reisen, ist der Anblick entsetzlich, und enttäuscht kehren sie zurück. Sie stellen fest, daß die wenigen zurückgebliebenen Landsleute bereits eine andere Lebensform angenommen haben. Die Vermischung mit dem zugereisten fremden Volk ist in den mehr als 40 Jahren stark fortgeschritten. Die Heimat gibt es für uns nicht mehr. —

Bestimmt haben wir älteren Landsleute auch der Faschingszeit gedacht, die wir daheim erlebten. Das Treiben der Wirtshausmaschkerer, zu denen ich mich gerne rechnete, ist unvergeßlich. Fröhlich und toll waren diese Abende und Nächte. Man läßt dieses Geschehen gerne in Gedanken vorüber ziehen und erlebt in der Erinnerung nochmals die damaligen Ereignisse. Man sieht die Altweiberlarven, hinter denen sich aber ein hübsches junges Mädchengesicht verbarg. Als Maskierter hat man stets die ratenden Gesichter der Maschkererschar beobachtet. Meistens erkannte man den Maskierten schon an seiner Haltung. Wer es nicht verstand sich zu verstellen, der wurde mit einem Hallo begrüßt. Heute gibt es keine so fröhlichen Veranstaltungen mehr. Die Faschingsbälle werden von der Jugend gemieden. Die Vereine sind nicht mehr in der Lage derartige Veranstaltungen zu arrangieren, weil die Unkosten nicht gedeckt werden können. Die Diskotheken und das Fernsehen halten die Menschen ab. Die echte Freude ist abhandengekommen. Allenthalben kann man nur das Kontingent des genossenen Alkohols feststellen, was jedoch keine Fröhlichkeit bezeugt. So ändern sich die Zeiten und die Menschen. —

Allen Spendern für den Fortbestand des Heimatbriefes gilt ein herzliches „Vergelts Gott". Allen Einsendern von Beiträgen sagen wir dankeschön. Besonders danken wir Lm. Walter Zeidler, der uns immer die Bebilderung sichert. —

Ein Heimatbuch ist im Entstehen. Bitte bezeugt Euere Unterstützung. Lm. Tauber und seine Mitarbeiter geben sich große Mühe. Lest bitte die Beiträge aufmerksam. Im letzten Heimatbrief sollte der Vordruck die Abnahme des Heimatbuches bestätigen. Die heutige Beilage gilt dem Beitritt zum Heimat- und Geschichtsverein Schlaggenwald. Diese Erklärung ist an Lm. Franz Hofmann, Kornbergstr. 6 in 8572 Auerbach zu schicken. Der Monatsbeitrag ist 1,— DM, im Jahr 12,— DM. Mit dem Beitrag sollen die evtl. Unkosten gedeckt werden. Ich hoffe viele Landsleute werden den geringen Beitrag für diese gute Sache aufbringen.—

Besonders möchte ich auf die große 650-Jahrfeier der Patenstadt Auerbach hinweisen. Es wird 13 Tage lang vom 1. bis 13. 6. gefeiert. Wir Schlaggenwalder wollen uns am 10. 6. im dortigen Kolpingsaal ab 14 Uhr einfinden. Bitte besorgt Euch Trachten, damit wir mit einer ansehnlichen Zahl an dem Festzug teilnehmen können. Wir wollen nicht hintenanstehen, wenn andere Fremdteilnehmer sich zeigen. Letztendlich sind wir es der Patenstadt und ganz besonders unserem Schirmherrn, dem 1. Bgm. Hanni Haberberger, schuldig. Ich hoffe diesen Aufruf nicht umsonst getan zu haben. Auf, am 10. 6. nach Auerbach! —

Zu den Weihnachtstagen hat meine Frau 5 Pakete verpackt und an alte Landsleute in die DDR geschickt. Die Dankschreiben habe ich an Franz Hofmann zur Kontrolle abgesandt. Es soll uns nicht nachgesagt werden, wir wären keine ehrlichen Leute. Das Dankeschön der beschickten Landsleute ist für uns der schönste Lohn. Nicht vergessen sollen sie sein. Es wäre wünschenswert, wenn sich Landsleute melden würden, die es übernehmen ein Geschenkpaket zu versenden. Ein Betrag von 60,— DM könnte aus dem Fond „Altenspenden" zur Verfügung gestellt werden. Für uns ist es nicht mehr so leicht diese Aufgabe allein durchzuführen. Leider haben wir nur wenige Anschriften von Landsleuten, die in die DDR verschlagen worden sind.—

Die Ostblockländer geben sich die Klinken in der Bundeshauptstadt einer nach dem anderen in die Hand. Alle wollen uns keine Zugeständnisse in nationalen Angelegenheiten machen. Sie möchten aus unserer Steuerkasse ungeheuere Beträge kassieren, damit sie ihre Mißwirtschaften zudecken können und das dort lebende Volk damit zufriedener machen. Wir Deutsche finanzieren die gesamten Kommunisten der Welt. Es scheint als würden wir Kälber uns den Metzgern ausliefern. Da faselt man ab und zu von der Wiedervereinigung und gibt Milliardenbeträge dafür aus, damit diese ja nicht verwirklicht werden soll. Dieses Vorhaben würden unsere angeblich westlichen Verbündeten wohl nie zulassen, daß Deutschland sich jemals wieder vereinigen könnte. Man sollte ehrlich sein und es uns sagen, daß es niemals ein vereinigtes Deutschland geben wird. Honecker hat es deutlich genug gesagt. Gorbatschow kann sich damit ausreden, daß er sich nicht in die inneren Angelegenheiten einmischen werde. Die Teilung haben Amerikaner, Briten und die Sowjetunion beschlossen, und daran ändert sich wohl nichts mehr. Nur die EG bringt uns deren Segnungen. Auch das unnütz debattierende Europaparlament gibt seinen Senf dazu. Geändert hat sich bis jetzt in der vielgepriesenen Einheit Europas nicht das Geringste, nur daß wir Deutschen materiell belastet wurden. Die ungeheuren Steuermittel, die wir zur Subventionierung aufbringen, fließen dahin ab. Auch Herrn Kiechle ist es nicht gelungen für unsere Landwirtschaft Erfolge einzubringen. Die Bauern bekommen für stillgelegte Ländereien sogar Prämien. Dafür kaufen wir Deutschen dann die Produkte der überproduzierenden Nachbarn ab. Wie dumm ist eigentlich der Deutsche? Man zieht ihm die Zipfelmütze recht tief über Augen und Ohren. Jetzt wird um eine einheitliche Währung verhandelt, da wird es um unsere Spargroschen gehen. Bei Abwertung unserer Mark kann der Fiskus tief in unsere Spargroschen greifen. Ich hoffe nur, ich habe mich getäuscht. Man fragt sich oft, müssen wir vor allen nur buckeln, wie es uns der Bundespräsident Weizsäcker und Bundeskanzler Kohl vormachen? War da Helmut Schmidt nicht ein viel besserer Staatsmann gewesen? Auch Karsten war ein vorbildlicher Bundespräsident. Vorbilder in der Politik gibt es nur sehr wenige. Deshalb können wir jetzt feststellen, daß sich die jungen Wähler anders besinnen. Die Grünen und jetzt kommen noch die Republikaner Schönhubers dazu, sie bringen doch etwas Schwung in das gemächliche dahinplätschernde Politikerleben. Wollen wir nur hoffen, daß es nicht wieder ein Weimar gibt, denn damals haben doch die vielen Parteien die Sammlung um Hitler zu seiner Partei veranlaßt. 6 Millionen Arbeitslose und das alleinige Versprechen auf Arbeit blieb nicht ohne Folgen. Jetzt sind in dem kleinen Land Bundesrepublik mehr als 2 Millionen Arbeitslose, geschätzt werden 3 Millionen. Wie lange wird das noch gut gehen? Auf der einen Seite ist kein Geld in den Kassen, auf der anderen Seite werden Milliarden an uns verschuldete Länder gestrichen. Die vielen grundlosen Reisen unserer Politiker sollten auch beser durchleuchtet werden. Die Verschwendung der Steuergelder wären viel besser angelegt bei unseren Armen im Lande. Was werden der Bundespräsident und der Bundeskanzler wieder für Geschenke nach Polen mitnehmen? Wer denkt in den Parteien überhaupt noch daran, daß mehr als 10 Millionen Deutsche aus dem schlesischen Gebiet vertrieben worden sind. Vertrieben aus einem Gebiet, welches industriell dem Ruhrgebiet gleichzusetzen war und eine Kornkammer Deutschlands gewesen ist. Dort aber gibt es jetzt Hunger und Elend. So zeigt sich die polnische Wirtschaft. Da sollen jetzt die Landesvertriebenen helfen. Plötzlich bekennen sich tausende zum Deutschtum, um auf diese Weise in das gelobte Land kommen zu dürfen. Wo waren diese aber 1945 und später als im großen Elend hier unser Staat aufgebaut werden mußte, und wir Flüchtlinge und Vertriebene den größten Teil der Lasten getragen haben? Damals, als es für uns keine Wohnungen gab, wir fast Ausgestoßene waren und nichts auf den Tisch hätten, der zum Essen einlud, wenn überhaupt einer vorhanden war. Nun kommt alle Welt an den reichgedeckten Tisch der Bundesrepublik. Die Asylanten sind nicht abzuwehren. Der Humani-

tätsfimmel, den die Parteien ausstrahlen, zieht die Bewerber aus allen Ländern an. Man will diesen Zuwanderern jetzt auch noch das Wahlrecht einräumen. Man kann voraussehen, welche Forderungen da gestellt werden. Schon jetzt wird von diesen Gruppen gestreikt, wenn ihnen nicht ihre Lebensweise eingeräumt wird. Bald werden wir den morgenländischen Glaubensfanatismus zu spüren bekommen. Eine neue Kultur dürfte dann Einzug halten.

Man bezeichnet solche Gedankengänge als Ausländerfeindlichkeit. Ausländer sind stets willkommene Gäste, aber eine Einwanderung dürfte sich die Bundesrepublik nicht aufzwingen lassen, denn die Lasten hat dann das deutsche Volk zu tragen. Die täglichen Unterstützungen für Asylanten gehen in die Milliarden, die den Steuerzahler belasten. Diese Unsummen müssen eingespart werden. Dafür wird der Rentner, Krankenversicherte und die Erhöhung der Mehrwertsteuer herangezogen. Die Herren werden ihre Quittung wohl bei der nächsten Wahl erhalten. Berlin hat es bereits angekündigt. Herr Bundeskanzler Kohl braucht nicht mit seinem Paladin und Generalsekretär Geißler schmollen. Die Politik soll ja er allein bestimmen. Er muß sagen, wo es lang zu gehen hat. Daran muß sich auch Außenminister Genscher halten.

Wie lange wird es noch dauern, bis wir auch die Sympathien der Europäer verlieren? Noch zahlen wir kräftig in die Kasse der EG. Das zwingt sie, sich ruhig zu verhalten, und nur hinter der Hand werden Bemerkungen gemacht. Es wäre nur zu hoffen, daß der politische Frieden in unserem Land erhalten bleibt, daß Gesetze geschaffen werden, die uns allen nützen, so wie es die Verfassung vorschreibt und auf die alle Führungskräfte, die uns regieren, geschworen haben. Die Verschwendung von Steuergeldern darf nicht gefördert werden. Deutschland darf nicht Zahlmeister für alle sein.

Richard Brummeissl

[obr] Die „Egerländer Familienmusik Hess" in Hirschhorn

Scan of the original Scan of the original
original — click to enlarge

O letnicích 1989 do Stuttgartu!

O letnicích 1989 do Stuttgartu!

[obr] 40. SUDETONĚMECKÝ DEN STUTTGART 1989

Milí krajané!

Sudetoněmecké dny jsou odedávna nejen pro nás sudetské Němce každoročním zážitkem a vrcholem roku, ale i pro veřejnost přesvědčivým důkazem, že naše národní skupina je i přes vyhnání a rozptýlení stále živá, že nás nelze přehlížet, ale je třeba nás a naše požadavky slyšet.

O letošních letnicích se koná už 40. Sudetoněmecký den ve Stuttgartu. Vyzývám všechny naše krajany, aby přijeli do Stuttgartu v hojném počtu! Dokažme znovu před celým světem soudržnost a životní sílu naší národní skupiny svou účastí na Sudetoněmeckém dni!

Vážení krajané, vzhledem k překvapivému vývoji ve východním bloku, kterému se v budoucnu nebude moci uzavírat ani ČSSR, je pro nás sudetské Němce tím důležitější zastupovat a hlasitě vyjadřovat naše požadavky s důrazem a rozhodností. Kde a jak by se to mohlo lépe stát než na Sudetoněmeckém dni, kterému platí pozornost veřejnosti.

Volám k vám proto znovu: Přijeďte ve velkém počtu do Stuttgartu, složme si ve Stuttgartu i letos společně vyznání k naší národní skupině.

NA SHLEDANOU O LETNICÍCH VE STUTTGARTU!

Váš Franz Neubauer
mluvčí sudetoněmecké národní skupiny

Z programu akcí:

Sobota 13. května 1989, 10.30 hodin: Výstaviště — Slavnostní sál
Slavnostní ZAHÁJENÍ 40. Sudetoněmeckého dne a SLAVNOSTNÍ AKT předání Evropské Karlovy ceny 1989 Sudetoněmeckého krajanského sdružení, spolu s představením nositelů Sudetoněmecké kulturní ceny a Ceny za lidovou kulturu 1989.

19.00 hodin: NÁRODOPISNÝ VEČER — Výstaviště — Slavnostní sál

Neděle 14. května 1989, 9.30 hodin:
Shromažďovací plocha, římskokatolická pontifikální mše — Výstaviště

11.00 hodin: HLAVNÍ SHROMÁŽDĚNÍ — Výstaviště — shromažďovací plocha

Rozdělení hal

Adlergebirge (Orlické hory) — hala 6, přízemí
Altvater (Hrubý Jeseník) — hala 12
Beskiden (Beskydy) — hala 11
Böhmerwald (Šumava) — hala 8 a 9
Egerland (Chebsko) — hala 5 a 5. patro
Elbetal (Polabí) — hala 4, přízemí
Erzgebirge-Saazerland (Krušnohoří-Žatecko) — hala 7
Kuhländchen (Kravařsko) — hala 10
Mittelgebirge (Středohoří) — hala 4, přízemí
Polzen-Neiße-Niederland (Ploučnicko-Nisko-Podještědí) — hala 4, přízemí
Riesengebirge (Krkonoše) — hala 4, patro
Schönhengstgau (Hřebečsko) — hala 11
Sprachinseln (jazykové ostrovy) — hala 6, přízemí
Südmähren (Jižní Morava) — hala 6, přízemí

Zprostředkování ubytování

Zprostředkování ubytování pro Sudetoněmecký den opět převzal Turistický úřad zemské metropole Stuttgart, poštovní přihrádka 10 50 44, 7000 Stuttgart 10, telefon 07 11 / 23 39 89.

Objednávkové lístky lze vyžádat buď přímo u Městského turistického úřadu, nebo také na Spolkové kanceláři Sudetoněmeckého krajanského sdružení v 8000 Mnichov 80, Hochstraße 8.

Předprodej vstupenek na Národopisný večer a Sudetoněmeckou pokladničku

(oba večery v sobotu) přes Spolkovou kancelář SL, 8000 Mnichov 80, Hochstraße 8, od 1. dubna (12 DM, 10 DM a 8 DM plus 3 DM za zaslání doporučeně, Pokladnička 5 DM. Zásilka bude odeslána teprve po přijetí platby. Zúčtovací šek nebo na účet SL 2530350-03 u Deutsche Bank AG München (kód banky 700 700 10), je třeba uvést počet lístků a cenovou kategorii.

Zobrazit původní německý text

Zu Pfingsten 1989 nach Stuttgart!

[obr] 40. SUDETENDEUTSCHER TAG STUTTGART 1989

Liebe Landsleute!

Die Sudetendeutschen Tage sind seit jeher sowohl für uns Sudetendeutsche selbst jährliche Erlebnisse und Höhepunkte, wie auch für die Öffentlichkeit der überzeugende Beweis, daß unsere Volksgruppe trotz Vertreibung und Zerstreuung nach wie vor lebendig ist, daß man über uns nicht hinweggehen kann, sondern uns und unsere Anliegen hören muß.

Zu Pfingsten dieses Jahres findet diesmal der 40. Sudetendeutsche Tag in Stuttgart statt. Ich rufe alle unsere Landsleute auf, in großer Zahl nach Stuttgart zu kommen! Beweisen wir erneut vor aller Welt den Zusammenhalt und die Lebenskraft unserer Volksgruppe durch unsere Teilnahme am Sudetendeutschen Tag!

Verehrte Landsleute, angesichts der erstaunlichen Entwicklungen im Ostblock, denen sich auf Dauer auch die ČSSR wird nicht verschließen können, ist es für uns Sudetendeutsche umso wichtiger, unsere Anliegen mit Nachdruck und Festigkeit zu vertreten und zu Gehör zu bringen. Wo und wie könnte das besser geschehen als beim Sudetendeutschen Tag, an dem uns die Aufmerksamkeit der Öffentlichkeit gilt.

Ich rufe Ihnen daher nochmals zu: Kommen Sie in großer Anzahl nach Stuttgart, lassen Sie uns in Stuttgart auch heuer wieder gemeinsam ein Bekenntnis ablegen zu unserer Volksgruppe.

AUF WIEDERSEHEN ZU PFINGSTEN IN STUTTGART!

Ihr Franz Neubauer
Sprecher der Sudetendeutschen Volksgruppe

Aus der Veranstaltungsfolge:

Samstag, 13. Mai 1989, 10.30 Uhr: Messegelände — Festsaal
Festliche ERÖFFNUNG des 40. Sudetendeutschen Tages und der FEIERSTUNDE zur Verleihung des Europäischen Karlspreises 1989 der Sudetendeutschen Landsmannschaft sowie Vorstellung der Träger der Sudetendeutschen Kulturpreise und des Volkstumspreises 1989.

19.00 Uhr: VOLKSTUMSABEND — Messegelände — Festsaal

Sonntag, 14. Mai 1989, 9.30 Uhr:
Kundgebungsplatz Römisch-Katholische Pontifikalmesse — Messegelände

11.00 Uhr: HAUPTKUNDGEBUNG — Messegelände — Kundgebungsplatz

Halleneinteilung

Adlergebirge Halle 6 EG
Altvater Halle 12
Beskiden Halle 11
Böhmerwald Halle 8 und 9
Egerland Halle 5 und 5 OG
Elbetal Halle 4 EG
Erzgebirge-Saazerland Halle 7
Kuhländchen Halle 10
Mittelgebirge Halle 4 EG
Polzen-Neiße-Niederland Halle 4 EG
Riesengebirge Halle 4 OG
Schönhengstgau Halle 11
Sprachinseln Halle 6 EG
Südmähren Halle 6 EG

Quartiervermittlung

Für den Sudetendeutschen Tag hat wieder das Verkehrsamt der Landeshauptstadt Stuttgart, Postfach 10 50 44, 7000 Stuttgart 10, Telefon 07 11 / 23 39 89, die Quartiervermittlung übernommen.

Bestellkarten können entweder direkt beim Städtischen Verkehrsamt oder auch bei der Bundesgeschäftsstelle der Sudetendeutschen Landsmannschaft in 8000 München 80, Hochstraße 8, angefordert werden.

Kartenvorverkauf für den Volkstumsabend und Sudetendeutschen Schatzkästlein

(beide am Samstagabend) über die Bundesgeschäftsstelle der SL, 8000 München 80, Hochstraße 8, ab 1. April (DM 12,—, DM 10,— und DM 8,— zzgl. 3,— DM für die Zusendung per Einschreiben, Schatzkästlein DM 5,—. Die Zusendung erfolgt erst nach Eingang des Geldes. Verrechnungs-Scheck oder Konto der SL 2530350-03 bei der Deutschen Bank AG München (BLZ 700 700 10), Kartenanzahl und Preisklasse angeben.

Scan of the original Scan of the original Scan of the original
original — click to enlarge

Znovu jsem spatřila domov

Znovu jsem spatřila domov

Hermine Walter, roz. Palm

Už ji nechrání žádná láska…

Znovu jsem spatřila domov

(Pokračování a dokončení)

V Janessenu jsem se chtěla podívat, jestli ještě stojí dům strýce Roberta. Skutečně tam ještě stál, ubohý a oprýskaný. Zatímco na předzahrádce chřadlo pár chudokrevných měsíčků, vzadu se do výše člověka tyčil hromada harampádí. Jakmile Gabriele začala fotografovat, za záclonami se něco pohnulo, a tak jsme to nehostinné místo raději rychle opustili. — Hornerberg je opravdu už jen kopec bez obrysů. Během chvilky už zase sjíždíte na druhou stranu. Přitom se otevře plný pohled na uhelný revír Falknov–Nové Sedlo. Je to strašná rána, která se zde otevírá. Haldy se řadí za haldami, šedé provozní budovy stojí na rozrytém terénu, mezi nimi vedou koleje a obrovské komíny, z nichž se valí ohromné množství sazí a síry, hrozivě čnějí do bledé oblohy. Byli jsme opravdu rádi, když jsme tento hrůzný obraz měli za sebou a před sebou hrad v Lokti. Ale i ten mi připadal ponuřejší. Náměstí trochu rozjasňuje „Bílý koníček". Jeho krásná fasáda dostala nový nátěr. Ostatní domy však stojí zanedbané. Před hotelem parkovala auta s vlaječkami na svatbu. Svatební vůz byl z Erlangenu. Obklopovala ho mladá chasa v džínách s nýty. Později přišla i nevěsta, celá v bílé krajce. Naproti si dvě ženy vyvěsily z okna své horní partie a nechaly znít pronikavé hlasy přes celé náměstí. Mladá dívka se mihla do blízkého řeznictví, jehož výloha byla polepená starými plakáty. Kromě chudobného knihkupectví jsme si nevšimli žádného dalšího obchodu. Ačkoli byla sobota dopoledne, nebyly vidět žádné hospodyně s nákupními taškami, žádné povídání u sloupu Nejsvětější Trojice, ani dětský křik v uličkách. Jen podle toho, že se tu a tam pohnuly záclony v neprodyšně zavřených oknech, se dalo usoudit, že za nimi ještě někdo bydlí. — Milé, malé Zechtal je teď velmi úzké. Divoké křoví se tlačí až těsně k úzké silnici a po svazích se šíří samosetá zeleň. Nejdřív jsem uviděla špitální kostelík, pak „Červeného vola", Pluhov dům, školu a nakonec kostel sv. Jiří. O mnoho víc z Horního Slavkova (Schlaggenwald) nezůstalo. Zdi, které byly stavěny na věčnost, barbaři jednoduše smetli. Nad haldami sutin ještě připomíná sloup Nejsvětější Trojice dobu, kdy kolem něj procházela radost i smutek. —

Když jsme dorazili na hřbitov, začalo mrholit. Směrem ke Gfellu se plazila šedá mlha a do mého srdce se vplížila tupá bolest. Mezi vysokou trávou a pokřivenými náhrobky jsme hledali hrob mých prarodičů, ale bohužel marně. Andreas mě utěšoval jetelovými kvítky… Pak jsme ještě obešli kostel, nahlédli rozbitým oknem do sakristie, kde na špinavé podlaze leží zbožné obrázky, viděli jsme zatlučený vchod, vymleté zdi, kterými se táhnou nebezpečné trhliny. Podívali jsme se nahoru k věži, kde se ochoz už jen s vypětím drží při životě, — ale jak dlouho ještě? Bylo mi jasné, že až tento boží stánek spadne, strhne s sebou do hlubin poslední kousek domova. Pohled ke Krudumu už dávno nemůže klouzat po loukách a polích, musí si razit cestu přes zakouřená sídliště a komíny…

V Lesné nás čekalo překvapení. Uprostřed prastarých vysokých stromů ještě stojí kostelík, dvě usedlosti a jeden malý přívětivý domek. Všude naokolo se řezalo, tlouklo kladivem a na starých zdech se stavěly nové.

Naše cesta do Poschitzau byla téměř dobrodružná. Silnička tam je úzká a je čím dál užší. Hned za odbočkou z gfellské silnice visí ve vzduchu zápach odpadků. Tady se totiž zaváží krásná zelená kotlina odpadem z Horního Slavkova. Napravo se rozprostírá obrovské pole až ke Gfellu a k „Písku".

Šibeniční vrch se náhle vynořil vysoký a hrozivý před naším čelním sklem, a pak jsme jeli ještě pěkný kus smutnou krajinou. Když už jsem si myslela, že do Poschitzau nikdy nedojedeme, silnička najednou zavedla do údolí. Skončila v oáze vysokých stromů a hustého křoví. Mezi listím se blyštěly bílé zdi tří nebo čtyř hezkých domků. A kdyby zrovna nekokodákaly slepice a nekejhaly kachny, dalo by se uvěřit, že ta malá oáza spí v šípkovém spánku. Každý pokus dostat se dál ztroskotal na bažině a křoví. Za takových okolností jsem nemohla najít to místečko země, kde začal můj život. Nakonec jsme tedy jeli do Gfellu.

Hned jsem poznala zbytky zdí Moderhofu a Horní rybník, který je však už jen zarostlou tůní pokrytou řasami. Hustý a vysoký se nad ruinami vesnice klene tmavý baldachýn z listí — nad trnitými houštinami, ostružiním a bezovým křovím, nad vysokou trávou a nízkým lesním jetelem, nad vodními příkopy na strmém svahu. Hans zaparkoval vůz u pomníku padlých. Zvláštní, že jen tomu jednomu bylo dovoleno zůstat stát. Někdo dokonce vyklidil prostor kolem něj a kámen důkladně vyčistil. Každé jméno, každé slovo a každé číslo je jasně čitelné. Muži a ženy, kteří pracovali poblíž, jen krátce pokývli, ale neřekli ani slovo. I v horní části vsi pracovaly dva manželské páry. Když jsme přišli přes „Fliegel-Bergerl", hned jsem objevila základy Weinharthausu. Na nich se začalo z kamenů ruin stavět nová zeď. Blízká studna je až do výše člověka zasypaná kameny velkými jako hlava a nad nimi se v čisté vodě zrcadlí tmavý baldachýn z listí. Teprve teď jsem se odvážila podívat na zbytky Dicklhofu. Jasně jsem dokázala určit jednu pevnou stěnu obytného domu a jednu ze staré chalupy na vejminek, kde bydlela moje babička, ale dostat se tam jsem nemohla. Deset metrů před cílem jsem musela vzdát to — zadržovala mě bažinatá tráva, plazivé větve a spletené proutí. Přitom bych tak ráda věděla, jestli ještě stojí pec na chleba. Otřesená a plná vzteku jsem odešla a už jsem nechtěla z Gfellu nic vidět. O dva dny později — bylo to na zpáteční cestě — nás Hans přece jen ještě jednou zavezl do Gfellu a také do Horního Slavkova. Obloha byla vlídnější. Svět sice vypadal světleji, ale přesto ne veseleji. Cestou přes Horní Slavkov jsme potkali školkové děti s bledými tvářičkami a smutnýma očima, v Horním Slavkově nám vjelo do cesty popelářské auto a na gfellské výšině jsme viděli jen bezútěšně rozlehlá strniska. V Gfellu nějaký muž vykopával kořeny, jeho žena vařila oběd nad otevřeným ohněm. Nad stolem a židlemi měli nataženou plachtu jako stan. Před tím stálo malé nebesky modré autíčko. Muž i žena nás pozdravili s lehkým úsměvem. Chtěla jsem zkusit dostat se ke zdem Dicklhofu ze strany od Schönhansels. Zatímco můj muž a děti doufali, že najdou jinou cestu, přidal se ke mně Andreas. Tak moc mi chtěl pomoct! Přitom často zmizel ve vysoké trávě tak, že jsem viděla jen jeho světlou chocholku vlasů. Dostala jsem strach, že by mohl spadnout do skryté studny. Naše námaha byla ostatně zbytečná. Když se přes výšinu s rachotem přiblížil obrovský traktor, utekli jsme zpátky k ostatním.

Hans mezitím navázal řeč se ženou od stanové plachty. Byla velmi milá a mluvila plynně německy. Dozvěděli jsme se od ní, že její matka je Němka, že jim v Gfellu byla přidělena tato parcela, že rodina bydlí ještě ve Falknově, ale že ona a její muž tráví na pozemku každou volnou hodinu. Ve sklepě si prý zařídili dvě postele a televizi. Mezitím jim prý tento kousek země znamená tolik, že by ho už nechtěli opustit. Zda ale svůj domek dokážou sami dostavět, to je velká otázka. Vzpomněli jsme si tehdy na kávu, čokoládu a banány v kufru auta. Když žena uviděla všechno rozložené na svém stole, v očích se jí zaleskly slzy radosti. Z cesty jsme ji i jejího muže ještě dlouho viděli mávat. V Chebu už slunce vrhalo dlouhé stíny. Hans zašel do malého knihkupectví — chtěl se tam zbavit našich posledních korun. My jsme mezitím procházeli po náměstí. Ubohé kbelíkové palmy, rozestavené po náměstí a mající zřejmě navodit jižní atmosféru, jsme mohli jen ze srdce litovat. Zdá se, že i zrestaurovaný „Stöckl" už zase potřebuje pomoc a podporu. Přesto ze všech krásných, ale příliš zakouřených fasád na velkém karé zářila tři čerstvě a bíle natřená okna. Tento nesmělý pokus jednoho člověka vymanit se z věčné šedi byl téměř dojemný.

Na hranici nás odbavili neuvěřitelně rychle. Směli jsme dokonce zůstat sedět v autě a zadní stěnu kufru s námi ani neproklepali. Málem jsme si nevšimli tabule s nápisem „Auf Wiedersehen!" Nevěřím, že bych se ještě někdy dokázala dívat, jak náš domov mizí metr po metru. Už ji nechrání žádná láska…

Kdo nechce nic vědět a slyšet o minulosti, nepochopí přítomnost.

RICHARD WOLF

Zobrazit původní německý text

Ich habe die Heimat wiedergesehen

Hermine Walter, geb. Palm

Keine Liebe schützt sie mehr . . .

Ich habe die Heimat wiedergesehen

(Fortsetzung und Schluß)

In Janessen wollte ich nachsehen, ob es das Haus von Onkel Robert noch gibt. Tatsächlich steht es noch da, armselig und abgebröckelt. Indessen im Vorgärtchen ein paar dürftige Ringelblumen hinwelkten, türmte sich hintenheraus das Gerümpel mannshoch. Als Gabriele zu fotografieren begann, wurde es hinter den Gardinen lebendig, weswegen wir schnell den ungastlichen Ort verließen. — Der Hornerberg ist wirklich nur noch ein Hügel ohne Umrisse. Im Nu fährt man schon wieder auf der anderen Seite herunter. Dabei wird der volle Blick auf das Kohlenrevier Falkenau-Neusattel frei. Es ist eine schreckliche Wunde, die sich hier auftut. Halden reihen sich an Halden, graue Werkhäuser stehen im aufgewühlten Boden, Schienenstränge liegen dazwischen und riesige Schornsteine, aus denen Unmengen von Ruß und Schwefel qualmen, ragen drohen in den blassen Himmel. Wir waren richtig froh, als wir dieses schaurige Bild hinter uns und die Burg von Elbogen vor uns hatten. Aber auch sie schien mir düsterer geworden zu sein. Der Marktplatz wird durch das „Weiße Rössel" etwas aufgehellt. Seine schöne Fassade hat einen neuen Anstrich bekommen. Die übrigen Häuser stehen jedoch vernachlässigt da. Vor dem Hotel parkten Autos mit Hochzeitsfähnchen. Der Brautwagen war aus Erlangen. Junge Leute in Nietenhosen umringten ihn. Später kam auch die Braut hinzu. Sie war ganz in weißer Spitze. Gegenüber ließen zwei Frauen ihre oberen Massen aus dem Fenster hängen und ihre schrillen Stimmen über die Weite des Platzes hallen. Ein junges Mädchen huschte in den nahen Fleischerladen, dessen Schaufenster mit alten Plakaten zugeklebt war. Außer einem kümmerlichen Buchladen, ist uns kein weiteres Geschäft mehr aufgefallen. Obwohl es Samstagvormittag war, gab es keine Hausfrauen mit Einkaufstaschen, keinen Plausch bei der Dreifaltigkeitssäule und auch kein Kindergeschrei durch die Gassen. Nur weil da und dort an den abweisenden Fenstern die Vorhänge bewegt wurden, war anzunehmen, daß Menschen dahinter wohnen. — Das liebe, kleine Zechtal ist sehr eng geworden. Wildes Gebüsch drängt sich ganz nah an die schmale Straße, und über die Hänge wuchert der Samenflug. Als erstes sah ich das Spitalkirchlein, dann den „Roten Ochsen", das Pflughaus, eine Schule und schließlich die St. Georgskirche. Sehr viel mehr ist von Schlaggenwald nicht übriggeblieben. Mauern, die für die Ewigkeit gebaut waren, sind von Barbaren einfach hinweggefegt worden. Über den Schutthügeln erinnert noch die Dreifaltigkeitssäule an jene Zeit, als Freude und Trauer an ihr vorbeigezogen sind. —

Als wir zum Friedhof kamen, begann es zu nieseln. Gegen Gfell zu krochen graue Nebel, und in mein Herz kroch dumpfer Schmerz. Zwischen hohem Gras und schiefen Steinen suchten wir das Grab meiner Großeltern, aber leider vergebens. Andreas tröstete mich mit Kleeblüten . . . Wir gingen dann noch um die Kirche herum, schauten durch das zerbrochene Fenster in die Sakristei, wo auf schmutzigem Boden fromme Bilder liegen, wir sahen den zugenagelten Eingang, die ausgewaschenen Mauern, durch die sich gefährliche Risse ziehen. Wir sahen hinauf zum Turm, an dem sich der morsche Umgang nur noch mühsam festhält, — aber wie lange noch? Mir wurde klar, wenn dieses Gotteshaus stürzt, dann reißt es das letzte Stück Heimat mit in die Tiefe. Der Blick zum Krudum kann längst nicht mehr über Wiesen und Äcker gleiten, er muß sich über verrußten Wohnsiedlungen und Schornsteinen seinen Weg suchen . . .

In Leßnitz erlebten wir eine Überraschung. Inmitten von urwaldhohen Bäumen stehen noch das Kirchlein, zwei Gehöfte und ein kleines freundliches Haus. An allen Ecken und Enden wurde gesägt, gehämmert und auf alten Mauern neue errichtet.

Unsere Fahrt nach Poschitzau war nahezu abenteuerlich. Das Sträßchen dorthin ist schmal und wird laufend schmäler. Gleich nach der Abzweigung von der Gfeller Straße hängt Müllgestank in der Luft. Man ist dabei, links die schöne grüne Mulde mit dem Abfall von Horní Slavkov aufzufüllen. Rechter Hand dehnt sich ein riesiges Feld bis nach Gfell und bis zum „Sand".

Der Galgenberg war plötzlich hoch und schaurig vor unserer Windschutzscheibe, und dann fuhren wir noch ein großes Stück durch die traurige Landschaft. Als ich schon glaubte, wir kämen nie nach Poschitzau, da führte das Sträßchen plötzlich in den Grund. Es endete in einer Oase aus hohen Bäumen und dichtem Buschwerk. Zwischen den Blättern leuchteten die weißen Mauern von drei oder vier hübschen Häuschen. Und wenn nicht gerade Hühner gegackert und Enten geschnattert hätten, dann hätte man glauben können, die kleine Oase liegt im Dornröschenschlaf. Jeder Versuch, noch weiter vorzudringen, scheiterte an Sumpf und Buschwerk. Unter solchen Umständen konnte ich jenes Fleckchen Erde, auf dem mein Leben seinen Ausgang genommen hat, nicht finden. Nun fuhren wir endlich nach Gfell.

Gleich erkannte ich die Mauerreste vom Moderhof und den Oberen Teich, der jedoch nur noch ein veralgter Tümpel ist. Dicht und hoch wölbt sich ein dunkles Blätterdach über die Ruinen des Dorfes, über Dornenhecken, Brombeer- und Holundergestrüpp, über hohem Gras und niederen Waldklee und über die Wassergräben am steilen Hang. Hans parkte den Wagen beim Kriegerdenkmal. Sonderbar, daß dieses allein hat stehenbleiben dürfen. Jemand hat sogar den Platz ringsherum gerodet und den Stein gründlich gesäubert. Jeder Name, jedes Wort und jede Zahl ist deutlich zu lesen. Männer und Frauen, die in der Nähe arbeiteten, nickten kurz, sagten jedoch kein Wort. Im oberen Dorf arbeiteten ebenfalls zwei Ehepaare. Als wir über das „Fliegel-Bergerl" kamen, entdeckte ich gleich die Fundamente des Weinharthauses. Auf ihm hat man begonnen, aus Ruinensteinen die neue Mauer hochzuziehen. Der nahe Brunnen ist mannshoch mit kopfgroßen Steinen gefüllt, und darüber spiegelt sich im klaren Wasser das dunkle Blätterdach. Nun erst wagte ich den Blick zu den Resten des Dicklhofes. Eine starke Wand des Wohnhauses und eine des Austragshäuschens, in dem meine Großmutter gewohnt hatte, konnte ich eindeutig bestimmen, aber hinkommen konnte ich nicht. Zehn Meter vor dem Ziel mußte ich aufgeben, — sumpfiges Gras, kriechende Zweige und wirres Geäst hielten mich zurück. Dabei hätte ich so gerne gewußt, ob der Backofen noch steht. Erschüttert und voller Wut ging ich weg und wollte von Gfell nichts mehr sehen. Zwei Tage später — es war auf der Heimfahrt, — brachte uns Hans dann doch noch einmal nach Gfell und auch nach Schlaggenwald. Der Himmel war freundlicher geworden. Die Welt sah zwar heller aus, aber trotzdem nicht heiterer. Auf der Fahrt durch Horní Slavkov trafen wir Kindergartenkinder mit blassen Gesichtchen und traurigen Augen, in Schlaggenwald begegnete uns ein Müllwagen, und auf der Gfeller Höhe sahen wir nur die trostlos weiten Stoppelfelder. In Gfell grub ein Mann Wurzeln aus, seine Frau kochte über offenem Feuer das Mittagessen. Sie hatten ein Zeltdach über Tisch und Stühle gespannt. Ein kleines himmelblaues Auto stand davor. Der Mann und die Frau grüßten mit einem kleinen Lächeln. Ich wollte versuchen, von Schönhansels Seite her an die Dicklmauern zu gelangen. Während mein Mann und die Kinder andere Möglichkeiten zu finden hofften, schloß Andreas sich mir an. Er wollte mir ja so gern helfen! Dabei verschwand er oft hinter solch hohen Gräsern, daß ich bloß noch sein helles Haarschöpflein sah. Da bekam ich Angst, er könnte in einen verborgenen Brunnen fallen. Unsere Mühe war außerdem umsonst. Als ein riesiger Traktor über die Höhe getöst kam, liefen wir zu den anderen zurück.

Hans war inzwischen mit der Frau vom Zeltdach ins Gespräch gekommen. Sie war sehr nett und sprach fließend deutsch. Wir hörten von ihr, daß ihre Mutter eine Deutsche sei, daß ihnen in Gfell diese Parzelle zugeteilt worden wäre, daß die Familie noch in Falkenau wohnen würde, daß aber sie und ihr Mann jede freie Stunde auf dem Grundstück seien. Im Keller hätten sie sich zwei Betten und den Fernseher aufgestellt. Mittlerweile würde ihnen dieses Stückchen Erde so viel bedeuten, daß sie es nicht mehr verlassen wollten. Ob sie jedoch ihr Häuschen selbst vollenden werden können, das sei die große Frage. Da dachten wir an den Kaffee, die Schokolade und Bananen in unserem Kofferraum. Als die Frau alles auf ihrem Tisch liegen sah, schimmerten Freudentränen in ihren Augen. Von der Straße aus sahen wir sie und ihren Mann noch lange winken. In Eger warf die Sonne bereits lange Schatten. Hans ging in einen schmalen Buchladen. Dort wollte er unsere letzten Kronen los werden. Wir schländerten mittlerweile über den Marktplatz. Kümmerliche Kübelpalmen, die auf ihm verteilt stehen und wahrscheinlich südliche Atmosphäre verbreiten sollen, konnten wir nur von Herzen bedauern. Auch das restaurierte „Stöckl" scheint schon wieder Hilfe und Stütze zu brauchen. Doch aus dem großen Karree wunderschöner, aber viel zu verrußter Fassaden strahlten drei frisch- und weißgestrichene Fenster. Dieser zaghafte Versuch eines Menschen, aus dem ewigen Grau herauszukommen, war nahezu ergreifend.

An der Grenze wurden wir unglaublich schnell abgefertigt. Wir durften sogar im Auto sitzen bleiben, und die Rückwand des Kofferraumes wurde auch nicht abgeklopft. Beinahe hätten wir das Schild mit den Worten „Auf Wiedersehen!" nicht bemerkt. Ich glaube nicht, daß ich noch einmal anschauen kann, wie unsere Heimat Meter für Meter zerstört wird. Keine Liebe schützt sie mehr . . .

Wer nichts weiß und hören will von Damals, begreift das Heute nicht.

RICHARD WOLF

Scan of the original
original — click to enlarge

Karlova univerzita v Praze: zrcadlo česko-německého sousedství

Na toto téma přednášel na akci Ackermann-Gemeinde a Katolického vzdělávacího spolku (Katholisches Bildungswerk) v Ingolstadtu prof. Dr. Ernst Nittner (Flintsbach). Přednášející, který sám studoval na německé univerzitě v Praze, přiblížil vývoj Karlovy univerzity na pozadí celkových dějin Čech a střední Evropy.

Varoval před moderními, zpětně promítanými zkresleními a před vírou v domnělé zákonitosti. Proměny univerzitního provozu, sociologických poměrů i dobového smýšlení podle něj znemožňují laciná srovnání.

Roku 1348 založil Karel IV. univerzitu jako zemskou univerzitu Českého království. Protože Praha byla tehdy hlavním městem říše, měla univerzita význam i pro tuto říši, nebyla to však „říšská univerzita" v pozdějším slova smyslu.

V době reformátora Jana Husa došlo na univerzitě ke sporu o způsob hlasování mezi jednotlivými „národy", který vyústil v Dekret kutnohorský z roku 1409 a odchod německých studentů a profesorů z Prahy. Ani to však nebyl „národnostní" spor v moderním smyslu.

Poté co se vlády v zemi ujali Habsburkové, byla univerzita roku 1654 znovu založena jako Carolo-Ferdinandea. Panovníci jí ovšem nepřiznali svobodnou samosprávu jako kdysi. Vyučovacím jazykem byla latina, čeština nehrála žádnou roli. Přesto ani v této době nepanovala na univerzitě pro Čechy kulturní „temnota" – právě zde se totiž připravovalo úžasné národní obrození tohoto národa.

Nacionalismus 19. století zahájil nejbolestnější období v dějinách univerzity. V roce 1882 byla Carolo-Ferdinandea rozdělena na českou a německou univerzitu. V této době národnostního boje neměly rozvážné hlasy žádnou možnost prosadit se. Když do Prahy vstoupila Hitlerova vojska, byla česká univerzita uzavřena; na konci druhé světové války byla zrušena německá univerzita.

Jak řekl prof. Nittner, byla pražská univerzita po staletí ohniskem konfliktů a místem zápasu o moc, ale zároveň i „místem bádání, přemýšlení a dalšího myšlení, zápasu o poznání, často i duchovního vzepětí".

Dieter Salomon

(Zpravodaj Ackermann-Gemeinde)

Zobrazit původní německý text

Die Karlsuniversität in Prag: Spiegel der deutsch-tschechischen Nachbarschaft

Zu diesem Thema sprach in einer Vortragsveranstaltung der Ackermann-Gemeinde und des Katholischen Bildungswerkes Ingolstadt Prof. Dr. Ernst Nittner (Flintsbach). Der Referent, der selbst an der deutschen Universität in Prag studiert hatte, zeichnete vor dem Hintergrund der Gesamtgeschichte Böhmens und Mitteleuropas die Entwicklung der Karlsuniversität.

Er warnte vor modernen, rückwärtsgewandten Verzerrungen und vor dem Glauben an vermeintliche Gesetzmäßigkeiten. Der Wandel des Universitätsbetriebes, der soziologischen Gegebenheiten und der weltanschaulichen Bewußtseinslage machen billige Vergleiche unmöglich.

1348 hatte Karl IV. die Universität als böhmische Landesuniversität gegründet. Sie hatte, da Prag damals die Hauptstadt des Reiches war, auch Bedeutung für dieses Reich, war aber keine „Reichsuniversität" im Sinne späterer Entwicklungen.

In der Zeit des Reformators Jan Hus kam es an der Universität zum Streit um den Abstimmungsmodus zwischen den „Nationen", der zum Kuttenberger Dekret von 1409 und zum Auszug der deutschen Studenten und Professoren in Prag führte. Jedoch war auch dies keine „nationale" Auseinandersetzung im modernen Sinn.

Nachdem die Habsburger die Herrschaft im Lande übernommen hatten, wurde 1654 die Universität als Carolo-Ferdinandea neu gegründet. Dieser Gründung gewährten die Herrscher allerdings keine freie Selbstverwaltung wie einst. Die Bildungssprache war Latein. Tschechisch spielte keine Rolle. Dennoch herrschte auch zu dieser Zeit an der Universität keine kulturelle „Finsternis" für die Tschechen, bereitete sich doch gerade hier die erstaunliche nationale Wiedergeburt dieses Volkes vor.

Der Nationalismus des 19. Jahrhunderts leitete die leidvollste Zeit der Universitätsgeschichte ein. 1882 war die Carolo-Ferdinandea in eine tschechische und eine deutsche Universität geteilt worden. In dieser Zeit nationalen Kampfes hatten besonnene Elemente keine Wirkungsmöglichkeit. Als Hitlers Truppen in Prag einmarschiert waren, wurde die tschechische Universität geschlossen, am Ende des Zweiten Weltkriegs wurde die deutsche Universität aufgehoben.

So war, wie Prof. Nittner sagte, die Universität Prag jahrhundertelang Konfliktherd und Stätte des Ringens um Macht, aber eben auch „Stätte der Forschung, des Nach- und Weiterdenkens, des Ringens um Erkenntnis, oftmals des geistigen Aufbruchs.

Dieter Salomon

(Mitteilungsblatt der Ackermann-Gemeinde)