Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 183
Krajanský časopis rodáků Horního Slavkova (Schlaggenwald), číslo 183, rok 1986. Přepis i český překlad pořízeny s pomocí AI; původní německé znění je u každého článku v rozbalovací části a vlevo jako sken stránky.
Abschriften und Übersetzungen wurden mit Hilfe künstlicher Intelligenz erstellt und können Fehler beim Lesen der Vorlage enthalten. Der Originalwortlaut ist meist im ausklappbaren Abschnitt „Originalabschrift“ verfügbar; falls Sie auf eine Ungenauigkeit stoßen, sind wir für einen Hinweis dankbar.
Titulní strana: Heimatbrief č. 183, březen 1986
Titulní strana: Heimatbrief Horní Slavkov (Schlaggenwald), číslo 183
Heimatbrief
staré, kdysi svobodné královské horní města
Horní Slavkov a okolí
Vydává RICHARD BRUMMEISSL, 8756 Kahl a. Main, Seligenstädter Weg 60
38. ročník březen 1986 číslo 183
[obr] Horní Slavkov
Pohled, který si mnozí krajané jistě ještě pamatují – když šli od kostela přes Maiergäßchen do Leßnitzgasse. Dům č. 72 hostinec „U Šoin Bürchä" (Sacher), dům č. 73 Glassl, č. 74 Pöttig, č. 75 a 76 pekařství Kolb, úplně vpravo Oswald Sorger, před ním Floth, vedle rodina Dilling. Velká střecha patří k Reifovu domu. Ještě je vidět kousek z Reinholdova domu.
Všem našim krajanům přejeme „VESELÉ VELIKONOCE"
Zobrazit původní německý text
Titelseite: Heimatbrief Schlaggenwald, Folge 183
Heimatbrief
der alten, einst kaiserlich freien Bergstadt
Schlaggenwald und Umgebung
Herausgegeben von RICHARD BRUMMEISSL, 8756 Kahl a. Main, Seligenstädter Weg 60
38. Jahrgang März 1986 Folge 183
[obr] Schlaggenwald
Eine Ansicht, die noch vielen Landsleuten in Erinnerung sein dürfte, wenn sie von der Kirche durch das Maiergäßchen in die Leßnitzgasse gelangen wollten. Hs.-Nr. 72 Gasth. z. Schöin Bürchä (Sacher), Hs.-Nr. 73 Glassl, Nr. 74 Pöttig Nr. 75 u. 76 Bäckerei Kolb, ganz rechts Oswald Sorger, davor Floth, daneben Fam. Dilling. Das große Dach gehört zum Reif-Haus. Ein Stücklein vom Reinhold-Haus ist noch zu sehen.
Allen unseren Landsleuten wünschen wir ein „FROHES OSTERFEST"
Velikonoční list
Velikonoční list
VELIKONOČNÍ LIST
Milí krajané! Milí podporovatelé a dobrodinci Sudetoněmeckého kněžského díla
Radostné, vítězné Velikonoce!
Velikonoční vigilie, po níž následuje „liturgie Aleluja", začíná svěcením ohně a světla. Od hořící velikonoční svíce si věřící zapalují i své vlastní svíce. V záři těchto svící pak kněz zpívá „Exsultet", obsahově bohatý chvalozpěv velikonoční noci. Na cestě chrámem k oltáři pronáší celebrant třikrát zvolání se světlem: „Lumen Christi – Světlo Kristovo!" Shromáždění pokaždé odpovídá: „Deo gratias – Bohu díky!"
Trojí Lumen Christi je působivým krátkým velikonočním kázáním: První Lumen Christi nám říká: poslední slovo nemá hřích, ale milost. Druhé Lumen Christi jásá: poslední slovo nemá utrpení, ale radost. Třetí Lumen Christi vyznává: poslední slovo nemá smrt, ale život. Tím je i vyhnancům z domova řečeno, že poslední slovo nemá bezdomoví, ale domov.
Tak může křesťanstvo zpívat ve víře, že poslední slovo má Bůh. On je Bohem života, jehož všemohoucnost a dobrotu dokazuje již každý jarní květ.
Tuto velikonoční jistotu jsme rádi vyjadřovali i lidovým způsobem v naší rodné vlasti – například v mé domovské farnosti Hainspach, kde se po slavnosti Vzkříšení rozsvěcela okna, domy ozařovaly bengálské ohně a na výšinách zdravily velké lucernové kříže. Přitom procházeli obcí velikonoční zpěváci a – v samotný sváteční den – velikonoční jezdci a jako heroldi vzkříšeného Pána zvěstovali velikonoční krédo až do nejvzdálenějšího domu:
„Spasitel vstal z mrtvých, z pout hrobu vysvobozen;
žije, těšitel všeho světa. Zvítězil, Boží hrdina.
Aleluja, aleluja, aleluja!
Nyní je člověk zachráněn; smíření a láska poutají
znovu nebe k zemi a uzavírají svazek, který navěky trvá.
Aleluja, aleluja, aleluja.
Nyní stojím pevně ve víře; nic mi nemůže vzít tu útěchu,
že skrze Ježíšovo vzkříšení i já vyjdu z hrobu jako on.
Aleluja, aleluja, aleluja!"
I zde a dnes si přejeme radostné Velikonoce. Zůstaňme, i v hlubinách života a v šedi všedních dnů, velikonočními lidmi, lidmi, na nichž je velikonoční víra znát. Pak si smíme přát i vítězné Velikonoce: Po tichu Bílé soboty a hrobu nastává pro církev velikonoční jitro, i církev v Československu zažije vzkříšení!
Budiž při té příležitosti připomenuta velikonoční báseň „Jistota", kterou nám darovala naše zasloužilá severočeská básnířka Anneliese Ernst:
Ať znovu přichází zima – noc –,
přece se pokaždé znovu probouzí den
a
znovu a znovu kvetou květiny
a
znovu a znovu táhnou obláčky.
Znovu své písně ptáci jásavě zpívají
a
stále, stále znovu
ti zaznívají VELIKONOČNÍ ZVONY!
Prelát Dr. Braunstein
Navštivte Sudetoněmecký den 1986 o letnicích v Mnichově
Zobrazit původní německý text
Osterbrief
OSTERBRIEF
Liebe Landsleute! Liebe Förderer und Wohltäter des Sudetendeutschen Priesterwerkes
Christfrohe, sieghafte Ostern!
Die Osternachtfeier mit der anschließenden „Alleluja-Messe" beginnt mit der Feuer- und Lichterweihe. Hinter der brennenden Osterkerze entzünden die Gläubigen auch ihre Kerzen. Im Glanz der Lichterkerzen singt dann der Priester das „Exsultet", den inhaltsreichen Lobgesang der Osternacht. Auf dem Weg durchs Gotteshaus zum Altarraum stimmt der Zelebrant den dreimaligen Lichtruf an: „Lumen Christi - Licht Christi! Die Gemeinde antwortet jedesmal „Deo gratis" - Dank sei Gott!"
Das dreimalige Lumen Christi ist eine eindrucksstarke Osterkurzpredigt: Das 1. Lumen Christi sagt uns: nicht die Sünde, sondern die Gnade hat das letzte Wort. Das 2. Lumen Christi jubelt: nicht das Leid, sondern die Freude hat das letzte Wort. Das 3. Lumen Christi bekennt: nicht der Tod, sondern das Leben hat das letzte Wort. Damit ist für die Heimatvertriebenen auch gesagt, daß nicht Heimatlosigkeit, sondern Heimat das letzte Wort hat.
So kann die Christenheit singen im Glauben, daß Gott das letzte Wort hat. Er ist der Gott des Lebens, dessen Allmacht und Güte schon jede Frühlingsblüte beweist.
Diese Osterzuversicht haben wir in unserer Stammheimat gerne auch volkstümlich zum Ausdruck gebracht - etwa in meiner Heimatpfarrei Hainspach, wo nach der Auferstehungsfeier die Fenster illuminiert wurden, bengalische Flammen die Häuser beleuchteten und auf Anhöhen große Laternenkreuze grüßten. Dabei zogen die Ostersänger und - am Festtag selbst - die Osterreiter durch die Gemeinde und kündeten als Herolde des auferstandenen Herrn das Oster-Credo bis hin zum entferntesten Hause:
„Der Heiland ist erstanden vom Tod aus Grabesbanden;
Er lebt, der Tröster aller Welt. Er hat gesiegt, der Gottesheld.
Alleluja, Alleluja, Alleluja!
Nun ist der Mensch gerettet; Versöhnung, Liebe kettet
den Himmel wieder an die Welt und schließt den Bund der ewig hält.
Alleluja, Alleluja, Alleluja.
Nun steh ich fest im Glauben; nichts kann den Trost mir rauben,
daß ich durch Jesu Auferstehn gleich ihm werd aus dem Grabe gehn.
Alleluja, Alleluja, Alleluja!"
Auch hier und heute wünschen wir uns christfrohe Ostern. Bleiben wir, auch in den Tiefen des Lebens und im grauen Alltag, österliche Menschen, Menschen, denen man den Osterglauben anmerkt. Dann dürfen wir uns auch sieghafte Ostern wünschen: Nach der Karsamstaggrabesstille bricht für die Kirche ein Ostermorgen an, wird auch die Kirche in der Tschechoslowakei Auferstehung erleben!
So darf an das österliche Gedicht „Zuversicht" erinnert werden, das uns unsere verdiente nordböhmische Dichterin Anneliese Ernst geschenkt hat:
Wohl immer wieder Winter — Nacht —,
doch immer neu der Tag erwacht
und
immer wieder Blumen blühn
und
immer wieder Wölkchen ziehn.
von neuem ihre Lieder die Vögel jubelnd singen
und
immer, immer wieder
Dir OSTERGLOCKEN klingen!
Prälat Dr. Braunstein
Besucht den Sudetendeutschen Tag 1986 zu Pfingsten in München
Velikonoční dopis krajanům od Richarda Brummeissla
Milí krajané
Milí krajané
Přeji všem čtenářům našeho Heimatbriefu opravdu „Veselé Velikonoce". Kéž jste všichni ve zdraví přestáli tu ponurou roční dobu. I když na mnoha místech pokrýval krajinu bílý příkrov vydatného sněhu, my starší z toho už takovou radost nemáme, jakou jsme z této roční doby cítívali kdysi. Ale zase jsme to přestáli a těšíme se na příchod teplých dnů. Den ze dne teď cítíme, jak slunce stoupá výš na obloze, a můžeme pozorovat, jak příroda ožívá. To přináší úlevu a naději.
Znovu ze srdce děkuji všem dárcům. Díky obětavosti těchto krajanů se dá udělat mnoho radosti. Jsou to balíčky do NDR, kytičky starým krajanům v domovech, kteří tak mají pocit, že na ně nezapomínáme. Bohužel neznáme mnoho adres, a tak se dá takto podpořit jen nepatrný počet lidí. Všichni se srdečnými slovy poděkovali a dávali najevo radost z toho, že jsme na ně mysleli.
Já i má žena děkujeme všem, kdo nám o svátcích poslali přání. Není možné odpovědět osobně na všechna přání a pozdravy — činíme tak tímto v tomto Heimatbriefu.
Zvláštní dík patří krajanům, kteří se podílejí na tvorbě našeho Heimatbriefu. Doufám, že mě budou podporovat i nadále. Čím by byl náš Heimatbrief bez krásných vzpomínkových příspěvků a bohaté obrazové výbavy? Při jejich prohlížení se vždy probudí nějaká pěkná vzpomínka. Je až s podivem, že i po 40 letech se ještě nacházejí staré fotografie z domova, které nás v myšlenkách vracejí zpět. Otcovský dům je sice zbořen, staré kulturní stavby, kostel, radnice a mnohé důvěrně známé zákoutí jsou vymazány nebo odsouzeny ke zkáze. Každého návštěvníka našeho bývalého domova to děsí, když se vrátí do starého, násilím opuštěného rodiště. Nikdy víc prý nechtějí, jak pak po návratu slýcháme, tuto zkázu vidět.
Dějiny nám ukazují, jak moc se toho za desetiletí dokáže změnit. Vzpomeňme jen, jak jsme sem kdysi přišli. Co jsme tu tehdy zastihli — jen trosky. Ale nejbolestnější přece byla nevlídnost, s jakou se mnozí z nás setkávali. Cikáni a mandelinky bramborové, tak nás nazývali. My jsme ale díky vlastní hrdosti dokázali, jakých výkonů jsme schopni. Brzy se poznalo, jak dobře umíme přispět k obnově zničené země. Dnes to uznávají mnozí přední politici. Bohužel však někteří straničtí funkcionáři právo na domov popírají, ba dokonce nás nazývají revanšisty, hájíme-li právo na domov. V našich řadách takový typ snad není. Ale nechceme se ani smířit s tím, že by se země osídlená po staletí, vybudovaná našimi předky, mohla jen tak vzít a lidé by mohli být vyhnáni s 50 kg zavazadel. Nikdy v dějinách lidstva nedošlo k takové krutosti, jaká byla spáchána na nás, jak to dokládá i zkáza naší domoviny. Na tomto počínání ovšem neleží žádné štěstí — spíše by se mělo mluvit o požehnání. Dnešní mocní v této zemi mají velké potíže dokázat současnému lidu blaženost pod komunismem. I tam se leckdy ozývá touha po době, kterou jsme dříve prožívali společně s dnes vyhnanými. Víme, jaké chyby se udělaly pod neblahým vlivem pana Bénesche. Ale ani my bychom neměli zapomínat na své vlastní chyby.
Našli jsme nový domov a vybudovali jsme jej takřka z ničeho. Dnes se nám daří dobře. Se zděšením hledíme na způsob života lidí žijících východně od našich hranic. Kdo by asi toužil s nimi měnit? V hloubi duše na to nikdo z nás nepomýšlí. Zasazujeme se ale za právo na domov a nechceme, aby se v Evropě ještě někdy opakovalo vyhánění lidí. Lidská práva by měly ctít a dodržovat všechny národy. Hanba, kterou na sebe národy uvalily vyhnáním milionů lidí a mnoha mrtvými, je součástí dějin, jež tyto národy těžce zatěžuje. Dnes je německý národ neustále připomínán zločiny a krutostmi, které postihly židovské spoluobčany. Ale slyšeli jsme už někdy něco o mrtvých, kteří zahynuli při vyhánění? O tom naše média mlčí a špiní vlastní hnízdo. Statisíce lidí byly po skončení války odvlečeny do českých koncentračních táborů, tam byly biti a nuceni k robotě. Kdo mluví o tomto teroru, k němuž docházelo v míru — kapitulace už přece byla podepsána? Tehdy byli Američané, kteří drželi naši část obsazenou, pouhými diváky a nechali to trpně dít. Bohužel většina amerického národa neví nic o těchto krutostech, k nimž docházelo přímo před očima Američanů. Ale na vyhnání nesou spoluvinu, a to by naši zástupci neměli zamlčovat, a měli by upozorňovat i na tento holokaust. Pan Genscher zase jednou odcestoval do Karlových Varů a setkal se s náčelníkem komunistů, aby s ním jednal o lepších podmínkách proti kočičímu zápachu, který sužuje Horní Falc. Předpokládám, že Němci budou muset přispět materiálně, má-li se toto neduh odstranit. Divím se jen, že se nevydal na pouť do Lidic, aby tam poklekl a se sklopenou hlavou vzdal pokoru. Měl by také jednou zajet do Ústí nad Labem a z Labského mostu hodit do řeky věnec za děti a ženy, které tam v roce 1945 svrhli i s kočárky. Ale na to žádnému politikovi nestačí odvaha. Mohlo by to poškodit vztahy s Východem. Příslušníkům SS vyčítají ukrutnosti páchané v táborech. Ale v Sovětském svazu se dodnes dějí tytéž věci, a svět o tom nehlesne. I tam jsou přece Židé pronásledováni stejným způsobem. Dostává se jim za to nějakého odškodnění? Ani NDR se necítí povinna poskytovat takové platby v miliardových částkách, jaké už museli a ještě budou muset zaplatit Západní Němci. Jaký křik se strhne, když nějaký německý politik vysloví názor na to, že se vznášejí peněžní požadavky za desetiletí staré, údajné škody. Kdo odškodní nás, kteří jsme byli měsíce po skončení války nuceni k robotě v českých koncentračních táborech, kde jsme nedostávali žádnou stravu a byli trestáni bitím? To naše politiky vůbec nezajímá. Zdá se, že toto téma nepatří na stůl, jinak by se narušily vztahy mezi Východem a Západem. My vyhnaní jsme tak navždy označeni za rušitele klidu. Dějiny jednou vynesou zdrcující rozsudek nad státníky, kteří takové bezpráví zavedli a trpěli.
Nyní jsou Velikonoce! V staré domovině by teď začínalo barvení vajíček a velikonoční bochánky by šířily svou vůni po celém městě. Naše pekárny bývaly hezky rozeseté po městě, takže se vůně mohla šířit široko daleko. Jak byly hospodyně hrdé, když si domů nesly krásně dopečené a povedené velikonoční bochánky. Pyšně stál ve výkladní skříni umělý zajíček ve vysokém ovsu a kolem něj ležela pestrá vajíčka, která se na nás usmívala. K Božímu hrobu chodilo mnoho návštěvníků a velikonoční bohoslužby bývaly vždy hojně navštívené. Bohužel jsme z procesí Vzkříšení už tolik nezahlédli, protože se konalo jen kolem kostela. Dříve se procházelo celým městem, jako o Božím těle. I tehdy tedy docházelo ke změnám ve zvycích. Ale na tyto časy rádi vzpomínáme. Pro nás, tehdejší kluky, byly Velikonoce vzrušující dobou. Chodili jsme se svými karbidkami na Zvonovou horu (Glockenberg), práskali jsme, a rachot bylo slyšet daleko. Bohužel klapačky vyšly z módy. Ale „rumplíři" byli k radosti všech obyvatel velmi čilí. Byl to dojemný pohled, když si klekli k večerní modlitbě a nahlas se modlili Otčenáš. Často jsem to pozoroval u sloupu Nejsvětější Trojice. Dnes už žádné z těchto zvyků v našich bývalých bydlištích neexistují. — Veselé Velikonoce!
Richard Brummeissl
Zobrazit původní německý text
Liebe Landsleute
Liebe Landsleute
Recht „Frohe Ostern" wünsche ich allen Lesern unseres Heimatbriefes. Mögen Sie alle recht gesund die düstere Jahreszeit überwunden haben. Auch wenn an vielen Orten das weiße Leichentuch durch den reichlichen Schnee ausgebreitet war, so kommt doch bei uns Betagten keine Freude darüber auf, wie wir diese Jahreszeit einstmals empfunden haben. Aber wir haben es wieder einmal überstanden und sehen froh der kommenden warmen Zeit entgegen. Wir spüren jetzt mit jedem Tag das Höhersteigen der Sonne am Firmament und können das Wachstum in der Natur beobachten. Das bringt Erleichterung und Hoffnungen. —
Wiederum danke ich allen Spendern von Herzen. Durch die Opferbereitschaft dieser Landsleute kann viel Freude bereitet werden. Da sind die Pakete in die DDR, die Blumengrüße an die alten Landsleute in den Heimen, die sich nicht vergessen fühlen. Leider sind uns nicht viele Adressen bekannt und so kann auch nur eine geringfügige Anzahl betreut werden. Alle bedankten sich mit herzlichen Worten und brachten ihre Freude zum Ausdruck, weil wir an sie gedacht haben.
Meine Frau und ich bedanken uns bei allen, die an den Feiertagen uns gute Wünsche sandten. Es ist nicht möglich alle Glückwünsche und Grüße persönlich zu erwidern. Wir tuen es in diesem HB.
Mein ganz besonderer Dank gebührt den unseren Heimatbrief mitgestaltenden Landsleuten. Ich hoffe, daß diese mich auch weiterhin unterstützen werden. Was wäre unser Heimatbrief ohne die schönen Erinnerungsbeiträge und die reichhaltige Bilderausstattung. Bei dem Betrachten wird doch so manche schöne Erinnerung geweckt. Es ist schon verwunderlich, daß nach 40 Jahren immer noch alte Heimatbilder vorhanden sind, die uns in der Erinnerung in die Heimat weisen. Wohl ist das Vaterhaus zerstört. Die alten Kulturbauten, Kirche, Rathaus und manch vertrautes Plätzchen sind ausgelöscht oder der Vernichtung preisgegeben. Es erschreckt alle Besucher unseres einstigen Lebensraumes, wenn sie in die alte, zwangsverlassene Geburtsstätte einkehren. Nie mehr, so hört man dann bei der Rückkehr, wollen sie diese Verwüstungen sehen.
Die Geschichte zeigt uns ja, daß sich in Jahrzehnten sehr vieles verändert. Denken wir doch daran, als wir einst hier ankamen. Was haben wir denn hier vorgefunden — nur Trümmer. Aber am schmerzlichsten war doch die Unfreundlichkeit, die sehr vielen von uns entgegenschlug. Zigeuner und Kartoffelkäfer, so wurden wir beschimpft. Aber wir haben durch unsere Selbstachtung bewiesen, welche Leistungen wir erbringen konnten. Man erkannte bald, wie gut wir zum Aufbau des zerstörten Landes fähig waren. Von vielen führenden Politikern wird das heute anerkannt. Leider wird aber auch von so manchen Parteifunktionären das Recht auf Heimat bestritten, ja man sagt wir seien Revanchisten, wenn wir das Heimatrecht verteidigen. Nun in unseren Reihen dürfte sich kein solcher Typ befinden. Aber wir wollen auch nicht hinnehmen, daß man das Jahrhunderte besiedelte, von unseren Vorfahren aufgebaute Land einfach wegnehmen und die Menschen mit 50 kg Gepäck verjagen darf. Nie gab es in der Geschichte der Menschheit derartige Grausamkeit, wie sie an uns vollzogen wurde, und wie es durch die Zerstörung unseres Heimatlandes bewiesen wird. Allerdings liegt auf diesem Tun kein Glück — vielmehr sollte man sagen Segen. Die heutigen Machthaber in diesem Lande tun sich sehr schwer dem jetzigen Volke die Glückseligkeit durch den Kommunismus zu beweisen. So manche Sehnsucht wird auch dort geäußert über die früher mit uns, jetzt Vertriebenen, erlebte Zeit. Man weiß es, welche Fehler durch den unseligen Einfluß eines Herrn Benesch gemacht worden sind. Doch auch wir sollten unsere Fehler nicht vergessen.
Wir haben eine neue Heimat gefunden und diese fast aus dem Nichts geschaffen. Es geht uns jetzt gut. Mit Schaudern sehen wir auf die Lebensweise der östlich von unseren Grenzen lebenden Menschen. Wer würde da Sehnsucht verspüren zu tauschen? Insgeheim von uns denkt wohl keiner daran. Aber wir setzen uns für das Recht der Heimat ein und wollen nicht, daß es Vertreibungen jemals wieder in Europa geben soll. Die Menschenrechte sollten von allen Völkern geachtet und gehalten werden. Die Schande, die man sich aufgeladen hat, durch die Vertreibung von Millionen Menschen und durch die vielen Toten, ist die Geschichte, die diese Völker schwer belastet. Heute wird das deutsche Volk dauernd an Verbrechen und Grausamkeiten erinnert, die den jüdischen Mitbürgern widerfahren sind. Aber haben wir schon einmal etwas von den Toten, die durch die Vertreibungen umgekommen sind, erfahren? Da schweigen unsere Medien und beschmutzen das eigene Nest. Hunderttausende wurden nach Kriegsende in die Konzentrationslager der Tschechen geschleppt, dort geschlagen und zur
Fronarbeit angehalten. Wer spricht von diesem Terror, der im Frieden — die Kapitulation war ja abgeschlossen — vorgenommen wurde? Damals waren die Amerikaner, die ja unseren Teil besetzt hielten, Zuschauer und haben es geduldet. Leider weiß der größte Teil des amerikanischen Volkes nichts von diesen Grausamkeiten, die unter den Augen der Amerikaner geschehen sind. Aber an der Vertreibung sind sie mitschuldig, und das sollten unsere Vertreter nicht verschweigen, und auch auf diesen Holocaust aufmerksam machen. Da reiste Herr Genscher wieder einmal nach Karlsbad und traf sich mit dem Häuptling der Kommunisten, um mit ihm bessere Bedingungen gegen den Katzengestank, der die Oberpfalz heimsucht, zu beraten. Ich nehme an, daß die Deutschen materiell ihren Beitrag leisten müssen, wenn dieses Übel abgestellt werden soll. Mich wundert es nur, daß er nicht nach Lidice gepilgert ist, um dort zu knien und demutsvoll sein Haupt zu beugen. Er sollte auch einmal nach Aussig fahren und von der Elbebrücke aus einen Kranz für die Kinder und Frauen in den Fluß werfen, die man 1945 mit samt den Kinderwagen hinunterwarf. Aber dazu hat kein Politiker den Mut. Es könnte den Ostbeziehungen schaden. Der SS werfen sie Greueltaten in den Lagern vor. Aber in der Sowjetunion geschehen immer noch die gleichen Taten und darüber verliert die Welt keinen Ton. Dort werden doch die Juden genau so verfolgt. Gibt es da auch eine Entschädigung? Auch die DDR fühlt sich nicht verpflichtet solche Leistungen zu erbringen, die Milliardensummen ausmachen, die die Westdeutschen schon aufgebracht haben und noch aufbringen werden müssen. Was für großes Geschrei setzt ein, wenn ein deutscher Politiker seine Meinung darüber äußert, wenn geldliche Forderungen für die Jahrzehnte zurückliegenden, angeblichen Schädigungen gestellt werden. Wer entlohnt uns, die wir monatelang nach Kriegsende in den tschechischen Konzentrationslagern zu Fronarbeiten gezwungen waren, dort keine Nahrung bekamen und mit Prügelstrafen bedacht wurden? Das interessiert unsere Politiker überhaupt nicht. Anscheinend gehört dieses Thema nicht auf den Tisch, sonst würde das Ostwestverhältnis gestört. Somit sind wir Vertriebenen als Störenfried für allezeit abgestempelt. Die Geschichte wird einmal ein vernichtendes Urteil über die Staatenlenker schreiben, die ein solches Unrecht eingeleitet und geduldet haben.
Nun ist Osterzeit! Das Eierfärben würde in der alten Heimat einsetzen und die Osterlaibchen ihren Duft in der ganzen Stadt ausbreiten. Waren doch unsere Bäckereien gut gestreut gewesen, von denen aus sich der Geruch weithin ausbreiten konnte. Wie stolz waren die Hausfrauen, wenn die Osterlaibchen schön braun gebacken heimgetragen werden konnten, und diese gut geraten waren. Stolz stand der Kunsthase im hohen Hafer im Fenster und die um ihn gelegten bunten Eier lachten uns an. Zum Hl. Grab begaben sich viele Besucher und der Ostergottesdienst war immer gut besucht. Leider haben wir von der Auferstehungsprozession nicht mehr viel wahrgenommen, seit sie nur um die Kirche herum durchgeführt wurde. Früher zog man durch die ganze Stadt, wie an Fronleichnam. So hat es eben damals auch schon Änderungen im Brauchtum gegeben. Aber wir denken gerne an diese Zeiten zurück. Für uns damalige Buben war Ostern eine schöne aufregende Zeit. Da zogen wir mit unseren Karbidbüchsen auf den Glockenberg, ließen die Böller krachen, und weithin hörte man den Schall. Leider kamen die Schlüsselbüchsen aus der Mode. Aber die „Rumpelbuben" waren zur Freude aller Bewohner sehr rege. Es war ein erhebender Anblick, wenn diese sich zum Abendgebet niederknieten und laut das Vaterunser beteten. Oft habe ich es an der Dreifaltigkeitssäule beobachtet. Heute gibt es all diese Bräuche in unseren ehemaligen Wohngebieten nicht mehr. — Frohe Ostern!
Richard Brummeissl
Antikvární knihy se sudetoněmeckou tematikou
Antikvární knihy se sudetoněmeckou tematikou
nabízí antikvariát Günther Einhorn, Fürbringerstr. 6, 1000 Berlin 61. V 56stránkovém výběrovém katalogu lze získat knihy již z doby před přelomem století. Katalog je rozdělen do tří částí: zemská a místní historie; národopis a vlastivěda; právo, stát a hospodářství. V místním rejstříku lze podle názvu obce vyhledat díla, která se zabývají vlastním rodným krajem. Katalog nese název „Antiquariatsangebot Nr. 223, Sudetenland/Tschechoslowakei". Odkud antikvariát knihy získává nebo získával, není známo.
Zobrazit původní německý text
Antiquarische Bücher mit sudetendeutschem Bezug
bietet das Antiquariat Günther Einhorn, Fürbringerstr. 6, 1000 Berlin 61, an. In einem 56seitigen Auswahlkatalog sind Bücher schon ab der Zeit vor der Jahrhundertwende zu erhalten. Der Katalog ist in drei Teile gegliedert: Landes- und Ortsgeschichte; Volks- und Heimatkunde; Recht, Staat und Wirtschaft. In einem Ortsregister kann man unter dem Ortsnamen nach Werken suchen, die sich mit dem eigenen Heimatort befassen. Der Katalog trägt den Titel „Antiquariatsangebot Nr. 223, Sudetenland/Tschechoslowakei". Woher das Antiquariat die Bücher bezieht oder bezogen hat, ist nicht bekannt.
Hornická kapela z Auerbachu a doporučená ubytování
Hornická kapela z Auerbachu a doporučená ubytování
[obr] Auerbach/Opf.
Hornická kapela města Auerbach, která nám vždy hraje při cestě na hřbitov. Chceme jí tímto vyslovit upřímné poděkování za tuto velkou ochotu. Všichni cítíme zvláštní pohnutí, když městem k hřbitovu zaznívají tóny smutečního pochodu.
Doporučená ubytování:
„Hämmerlmühle, tel. 09643/1318, rodina Looshorn, 8572 Michelfeld. Penzion Schäff, Staubeshammer v 8571 Michelfeld, tel. 09643/1205. Pro motoristy ideální nocleh a dovolená. Levné a s dobrým přijetím."
Zobrazit původní německý text
Bergknappen-Kapelle Auerbach und empfohlene Quartiere
[obr] Auerbach/Opf.
Die stets zu unserem Friedhofsgang aufspielende Bergknappen-Kapelle der Stadt Auerbach. Wir sagen hiermit einmal ein aufrichtiges Dankeschön für dieses große Entgegenkommen. Wir alle empfinden ein besonderes Gefühl bei den Klängen des Trauermarsches durch die Stadt zum Friedhof.
Empfohlene Quartiere:
„Hämmerlmühle, Tel. 09643/1318, Fam. Looshorn, 8572 Michelfeld. Pension Schäff, Staubeshammer in 8571 Michelfeld, Tel. 09643/1205. Für Autofahrer ideale Übernachtung und Urlaub. Preiswert und gute Aufnahme.
Andělé nemají žádnou šanci
Andělé nemají žádnou šanci
Andělé nemají žádnou šanci
Občas se Pánu Bohu zlíbí poslat na zem anděla. Šťastný však bývá jen zřídkakdy.
Terezie nebyla žádný baculatý barokní andílek. Naopak byla útlá a křehká. Už od útlého věku trpěla záněty krku, které se pokaždé ještě zhoršily. Lékař jí musel vytírat hrdlo jodem a nakonec jí musel i vyoperovat mandle. Tehdy, před necelými sto lety, to byl ještě nesmírně nebezpečný a bolestivý zákrok. A právě v té době náš příběh začíná. Rodina tehdy žila v malé vesnici u Stříbra, docela blízko jazykové hranice. Jejich příjmy byly sice dobré, ale přesto se muselo pečlivě hospodařit a šetřit. Rodiče i děti byli přesto spokojení. Věřili v Boha a svatou církev, a to je povzneslo nad všechny starosti a trápení. Možná by byli navždy zůstali ve své tiché rodné vesnici, kdyby do jejich klidu nevstoupili cizí lidé.
Jednoho dne dostal otec dopis z Kladna. Psalo se v něm, že je třeba obsadit místo mistra kováře. Hledali muže, který by kromě odborné práce zvládl i tlumočení přes jazykovou hranici. Kvůli průzkumu nových slojí byli totiž najati pruští inženýři a geologové, zatímco dělníci byli místní Češi. K dispozici měl být hezký služební byt a mzda velmi dobrá.
Ačkoli byla tato nabídka opravdu velmi lákavá, dával otec souhlas jen s těžkým srdcem. Znamenala totiž především, že se musí s ženou a dětmi odstěhovat do cizího kraje. Právě když nad Stříbrskem zavál první drsný podzimní vítr, vydala se rodina na cestu do Kladna. V slzách se loučili s domovem. Terezie měla strach a tiskla se k matce.
V novém bytě bylo prázdno a zima. Trvalo přes dva týdny, než vlakem dorazil nábytek a domácí potřeby. Děti byly přihlášeny do školy. Otci se podařilo umístit alespoň Terezii do německé školy. Ta patřila kladenské německo-židovské obci a byla vedena podle židovské víry. Terezie se sice hodně učila a byli s ní velmi spokojeni, ale kvůli rozdílnému vyznání přesto nastaly potíže. Doma žít podle Bible a ve škole se učit podle Talmudu — to ji úplně mátlo. Rodiče to sledovali s velkými obavami. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než poslat i Terezii do české školy. Tím ale vznikla další starost. Děvče neumělo ani slovo česky, a tak ji přeřadili z druhé třídy zpátky do první. Děti na ni pokřikovaly „propadlice" a moc ji tím trápily. Protože si nechtěla rodičům znovu stěžovat, schovávala se se svými slzami v tichém pokojíku. Už po čtvrt roce směla postoupit zpátky — za tu krátkou dobu se totiž naučila česky. Její spolužačky k ní přesto nebyly hodné. Stávala tam mlčky a nechávala se bít. Ani jednou nezvedla ruku, aby udeřila zpátky, prostě to nedokázala.
Sotva si rodina začala zvykat na nový domov, přehnala se celou zemí epidemie spály. Nemoc řádila strašlivě a odnesla mnoho dětských životů. Terezie přišla o dva bratry. Rodiče zoufale pobíhali po bytě a ptali se Pána Boha, proč nechal jejich dva syny zemřít. Poprvé v životě zapochybovali o Boží dobrotě a spravedlnosti. Terezie už se na tu bídu nemohla dívat, její drobná tvářička byla čím dál hubenější. Otec s matkou se toho velmi polekali. Přemohli svůj velký zármutek a kvůli dětem se znovu snažili být veselí. V té době se vdala Anna, nejstarší dcera. Odstěhovala se za mužem do Nového Sedla. Tehdy to byla ještě pořádná dálka — celodenní cesta, muselo se přestupovat v Praze a v Chomutově. Navíc to stálo hodně peněz. Cestovat mohl vždy jen jeden z rodičů. Tentokrát měla jet matka, ještě totiž neviděla mladou domácnost své dcery. Otec s dětmi ji doprovodili na nádraží. Mávali, dokud vlak nezmizel v dáli. Doma bylo bez matky zima a cize. Patnáctiletá Marie se starala o domácnost, jak nejlépe uměla, přesto byla matčina nepřítomnost všude cítit. Když se otec večer vracel z práce, byl unavený a málomluvný. Všichni toužebně čekali na den, kdy se matka vrátí domů. Skoro počítali hodiny.
Pak přišel telegram. Děti se neodvažovaly ho otevřít. Stály před ním a zíraly na stůl, na kterém ležel. Teprve když přišel domů otec, dozvěděly se, co v něm stojí psáno. Otec ho četl třesoucím se hlasem. Nemohly uvěřit tomu, co slyší. Nechtěly tomu uvěřit a bránily se tomu. Jejich matka, která před pár dny odjela zdravá a veselá, přece nemůže být mrtvá! To musí být omyl! Snad je to tchyně zetě? Snad, snad… Všichni se upínali k naději, jen Terezie nemohla. Vzlykala, až jí únava zavřela rozpálené oči.
Bohužel to nebyl žádný omyl, matka opravdu zemřela. Zabil ji úder blesku. Pohřbena byla na hřbitově v Novém Sedle.
Návrat domů byl pro otce i děti novým vzplanutím bolesti. Nyní musela domácnost skutečně vést Marie. Byl to pro to děvče těžký úkol. Brzy práci nestíhala. Mnoho věcí muselo zůstat neudělaných.
Jednoho dne přijel na návštěvu dědeček. Byl to hodný muž a myslel to upřímně. Když se rozhlédl po bytě, prohlásil narovinu, že Marie je ještě příliš mladá, že nemůže nahradit hospodyni, natožpak matku. Děti musí mít zase svůj řád. A pak ještě otci řekl, že zná v příbuzenstvu jednu milou, pořádnou ženu. Je vdova a má hodného chlapce. Nechtěl by se na ni otec podívat? Otec ale nechtěl. Bylo to všechno ještě příliš čerstvé, potřeboval čas. Dědeček ale nepovolil. Naléhal a naléhal. Nakonec prosadil, že došlo ke schůzce. Žena se přitom ukázala velmi přívětivá a slíbila, že bude dětem dobrou matkou. Otec tedy souhlasil, že se brzy budou konat svatba. Proběhla ve vší tichosti.
Jednoho dne přijela macecha i s chlapečkem. Chlapec byl milé, mírumilovné dítě. Žena však byla ďáblice. Terezie to poznala hned a děti to pocítily už první den. Dokud byl otec doma, chovala se přívětivě, ale jakmile dům opustil, spustilo se peklo. Týrala dokonce i malou Hermu, které byly teprve dva roky. A všichni museli hladovět. Otec se o tom nesměl nic dozvědět, jinak by se jim prý vedlo ještě hůř — tak jim to alespoň bylo vyhrožováno.
Jednoho dne však byla zlá macecha tvrdě potrestána. Její krásné, plavovlasé kudrnaté dítě onemocnělo, těžce onemocnělo. Musela se dívat, jak ubohý chlapec trpí, a nedokázala mu pomoci.
Ani tato rána osudu ale nedokázala tu čarodějnici polepšit. Její sadismus jako by ještě vzrostl. Nakonec otci sousedé vypověděli o její krutosti. Neopustil ji sice — byl to bohabojný muž — ale k ní samotné se navždy odmlčel. Brzy poté začala churavět. Terezie ji ošetřovala čtyři roky…
V rozkvětu sedmnácti let vyšla Terezie do světa. Vzala s sebou svou mladší sestru. Dívka se jmenovala Emílie. Obě si prošly tvrdou školou a uměly pracovat. Na svém putování prošly Saskem. Ve velkém městě si našly dobrou práci a slušný výdělek. Pronajaly si malý podkrovní byt a poprvé zase žily v klidu a míru. Jednoho dne poznaly dívku, která pocházela z Chebska. Padly si do oka a rychle si získaly vzájemnou důvěru.
Marie, tak se jmenovala nová přítelkyně, vzala sestry s sebou do kroužku, kde se scházeli jen mladí lidé z „Deutschböhmen". Pořádaly se tam společenské večery, zahradní slavnosti a výlety. Jednou přivedla Marie s sebou svého bratra. Terezie k němu brzy zatoužila. Líbila se jí jeho svěží, ráznější povaha. Vypadal také dobře a byl sečtělý. To, že bývá občas netrpělivý, snášela s pochopením. I mladému muži se dívka zalíbila. Byla hezká, chytrá a skromná, jen jeho dráždila její andělská trpělivost. Tím totiž Terezie neustále zasahovala jeho slabá místa.
Přesto se k sobě čím dál víc přibližovali. Jednoho dne na počátku léta roku 1914 odjeli spolu domů do Chebska. Terezie byla svými budoucími tchánem a tchyní přijata přátelsky, ačkoli okamžitě vycítili, že s sebou přináší úplně jinou povahu. Už v červenci se konala svatba. Několik týdnů nato vypukla první světová válka. Terezie brzy zůstala znovu sama. Její muž narukoval a ona se o něj čtyři roky strachovala. Modlila se, aby se jí vrátil domů.
[obr] Školní fotografie ročníků 1937 a 1938 (Lesnice)
Dole sedící: Josef Schmied, Franz Kempf, Karl Rohm.
Zleva doprava: Ernst Rohm, Franz Riedl, Wenzel Steinwasser, Adolf Kunzmann, Annemarie Köhler, Gerda Floth, Lilli Dürschmidt, Ernst Grimm, Franz Ruß, Franz Stotz, Adolf Tyll, Brunhilde Grimm, Elsa Dürschmidt, učitel Toischer, Anna Tyll, Anna Wagner, Erna Eckl, Berta Stotz, Anna Erler, Irene Rippl. (Zaslala Gerda Paukerl, roz. Floth, Pechofen 14, 6466 Gründau-Lieblos).
Ve vesnici jí život nikdo neusnadňoval. Byla cizinka. Mluvila pražskou němčinou, dokonce tykala svým tchánům vykáním a byla prostě jiná než ostatní. Nechtěli ji přijmout do své komunity. Terezie se proto stáhla do sebe a čekala. Když ale na vesnici dolehla velká bída a všude bylo potřeba pomoci, vystoupila znovu do popředí a nešetřila žádnou námahou ani prací. Často padala večer úplně vyčerpaná na lůžko, protože pracovala nad své síly. Lidé ve vesnici k ní získali důvěru a chválili její ochotu pomáhat. Dávali jí mléko, maso, vejce, chléb — potraviny, kterých bylo už málo. Terezie byla ráda, že už není tak strašně sama. Konečně válka skončila. Terezčin muž se vrátil domů. Byl vyhublý na kost. Jak mu měla pomoci! Po celé zemi mezitím vládl hladomor. Jen „šmelinou" se dalo ještě něco sehnat. Terezie chodila kilometry daleko pro kousek chleba. Četníci jí často všechno znovu sebrali. Přesto zůstávala neúnavná. Jakmile se její muž zase vzchopil, vrátila se mu i stará podnikavost. Vrhl se do práce a hledal cestu, která by ho dovedla k samostatnosti. Tichá, mírná Terezie jeho tempo nedokázala udržet. Byla také smutná, že manželství je stále bezdětné, přitom tolik toužila být matkou. Teprve v sedmém roce ucítila, že bude mít dítě. Už ztratila naději, ale pak během krátké doby porodila syna a dceru. Musela za to snést veliké bolesti. Nikdo tehdy nepoznal, že v té chvíli začíná klíčit zárodek dlouholetého utrpení. Terezie to brzy poznala sama. Bylo jí to jasné, kdykoli se podívala do zrcadla na svou úzkou, bledou tvář. Znovu a znovu se modlila, aby ji Pán Bůh nechal na zemi alespoň tak dlouho, dokud její děti nebudou z toho nejhoršího venku. Ale Pán Bůh tak dlouho nečekal. Jednoho krásného jarního rána si ji odvolal do svého nebeského království.
Tento smutný příběh není vymyšlený, opravdu se stal. Podklady k němu jsem čerpala ze zápisků.
Hermine Walter, roz. Palm
[obr] Tři slavkovští kluci na mostě před hostincem „Zum Egerländer". S kloboukem Anton Kempf (jatky), se špičatým kloboukem Erich Häuser, vedle něj Ernst Weidl (Saml). — Snímek asi z roku 1910.
Zobrazit původní německý text
Engel haben keine Chancen
Engel haben keine Chancen
Manchmal gefällt es dem lieben Gott, Engel auf die Erde zu schicken. Sie werden aber selten glücklich.
Theresia war kein barockes Englein. Im Gegenteil, sie war zart und zerbrechlich. Schon frühzeitig litt sie an Halsentzündungen, die sich von Mal zu Mal verschlimmerten. Der Arzt mußte den Rachen mit Jod auspinseln und dann sogar die Mandeln entfernen. Das war vor fast hundert Jahren noch ein äußerst gefährlicher und qualvoller Eingriff. Zu jener Zeit beginnt nämlich diese Geschichte. Damals lebte die Familie in einem kleinen Dorf bei Mies, ganz nahe an der Sprachgrenze. Ihr Einkommen war zwar gut, aber es mußte trotzdem immer genau eingeteilt und gespart werden. Eltern und Kinder waren dennoch zufrieden. Sie glaubten an Gott und die Hl. Kirche, das hob sie über alle Mühsal und Sorgen hinweg. Vielleicht wären sie für immer in ihrem stillen Heimatdorf geblieben, wenn nicht fremde Menschen in ihre Ruhe getreten wären.
Eines Tages bekam Vater einen Brief aus Kladno. Darin stand geschrieben, daß der Posten des Schmiedemeisters zu besetzen wäre. Man suche einen Mann, der neben seiner fachlichen Arbeit Dolmetschergrenze leisten könne. Zur Erkundung neuer Flöze wären preußische „Ingenieure und Geologen verpflichtet worden, während die Arbeiter hiesige Tschechen seien. Eine schöne Dienstwohnung würde zur Verfügung stehen, und die Entlohnung wäre sehr gut.
Obgleich dieses Angebot wirklich sehr verlockend war, fiel dem Vater die Zusage schwer. Sie bedeutete vor allem, daß er mit Frau und Kindern in die Fremde ziehen mußte. Der erste rauhe Herbstwind fegte eben über das Mieser Ländchen, als die Familie nach Kladno aufbrach. Unter Tränen nahm sie Abschied von der Heimat. Theresia hatte Angst, sie drängte sich an die Mutter.
In der neuen Wohnung war es leer und kalt. Es dauerte über zwei Wochen, bis die Möbel und der Hausrat mit der Bahn eintrafen. Die Kinder wurden in der Schule angemeldet. Dem Vater gelang es, wenigstens Theresia in einer deutschsprachigen Schule unterzubringen. Diese gehörte der deutschjüdischen Gemeinde von Kladno und wurde nach dem jüdischen Glauben geführt. Theresia lernte zwar sehr, und man war mit ihr äußerst zufrieden, aber es kam wegen der verschiedenen Konfessionen doch zu Schwierigkeiten. Daheim nach der Bibel zu leben und in der Schule nach dem Talmud zu lernen, das brachte sie vollkommen durcheinander. Die Eltern beobachteten es mit großer Sorge. Es blieb ihnen letzten Endes nichts anderes übrig, als auch Theresia in die tschechische Schule zu schicken. Damit war aber wieder ein anderer Kummer verbunden. Das Mädchen konnte noch kein Wort Tschechisch. Man versetzte es deswegen von der zweiten Klasse in die erste zurück. Da schrien die Kinder „Sitzenbleiberin" und machten Theresia sehr traurig. Weil sie zu den Eltern nicht wieder mit Klagen kommen wollte, verkroch sie sich mit ihren Tränen ins stille Kämmerlein. Bereits nach einem Vierteljahr durfte sie wieder aufrücken. Sie hatte in dieser kurzen Zeit die tschechische Sprache erlernt. Ihre Mitschülerinnen waren trotzdem nicht gut zu ihr. Stumm stand sie da und ließ sich von ihnen schlagen. Kein einziges Mal hob sie die Hand zum Gegenschlag, sie konnte es einfach nicht.
Kaum hatte die Familie begonnen, sich einzugewöhnen, da erschreckte eine Scharlachepidemie das ganze Land. Die Krankheit wütete furchtbar und riß viele Kinder in den Tod. Theresia verlor zwei ihrer Brüder. Die Eltern liefen verzweifelt durch die Wohnung und fragten den lieben Gott, weshalb er ihre beiden Söhne hat sterben lassen. Zum ersten Mal zweifelten sie an Gottes Güte und Gerechtigkeit. Dieses Elend konnte Theresia nicht mehr mit ansehen. Ihr kleines Gesicht wurde immer spitziger. Darüber erschraken Vater und Mutter sehr. Sie überwanden ihre große Trauer und wurden den Kindern zuliebe wieder heiter. In dieser Zeit heiratete Anna, die älteste Tochter. Sie zog zu ihrem Mann nach Neusattl. Das war damals noch eine weite Entfernung. Eine Tagesreise war das, und man mußte in Prag und in Komotau umsteigen. Außerdem kostete es viel Geld. Immer konnte nur ein Elternteil reisen. Diesmal sollte die Mutter fahren, sie hatte den jungen Haushalt ihrer Tochter noch nicht gesehen. Vater und Kinder gingen mit zum Bahnhof. Sie winkten, bis der Zug in der Ferne verschwunden war. Daheim war es ohne Mutter kalt und fremd. Die fünfzehnjährige Marie versah den Haushalt, so gut sie konnte, trotzdem war überall Mutters Abwesenheit zu spüren. Wenn der Vater abends von der Arbeit kam, war er müd und wortkarg. Alle warteten sehnsüchtig auf den Tag, an dem die Mutter heim kommen sollte. Sie zählten beinahe die Stunden.
Da kam das Telegramm. Die Kinder wagten nicht, es zu öffnen. Sie standen davor und starrten auf den Tisch, auf dem es lag. Erst als der Vater heim kam, erfuhren sie, was darin geschrieben stand. Der Vater las es zitternd vor. Sie konnten nicht glauben, was sie hörten. Sie wollten es nicht glauben und wehrten sich dagegen. Ihre Mutter, die vor wenigen Tagen gesund und fröhlich abgereist war, durfte nicht tot sein! Es muß sich um einen Irrtum handeln! vielleicht ist es die Mutter des Schwiegersohnes? Vielleicht, vielleicht . . . Alle klammerten sich an eine Hoffnung, nur Theresia konnte es nicht. Sie schluchzte, bis die Erschöpfung ihre brennenden Augen schloß.
Leider war es kein Irrtum gewesen, die Mutter war wirklich gestorben. Ein Blitzschlag hatte sie getötet. Auf dem Friedhof in Neusattl wurde sie beigesetzt.
Die Heimkehr war für Vater und Kinder ein erneutes Aufflackern des Schmerzes. Nun mußte Marie wirklich dem Haushalt vorstehen. Es war eine schwere Aufgabe für das Mädchen. Bald kam es mit der Arbeit nicht mehr nach. Vieles mußte liegen bleiben.
Da kam eines Tages der Großvater zu Besuch. Er war ein guter Mann, der es ehrlich meinte. Nachdem er sich in der Wohnung umgesehen hatte, erklärte er frei heraus, daß Marie noch zu jung sei, sie könne noch nicht eine Hausfrau ersetzen und schon garnicht eine Mutter. Die Kinder müßten wieder ihre Ordnung haben. Und dann sagte er noch zum Vater, daß er eine nette, saubere Frau in der Verwandtschaft wüßte. Sie sei Witwe und hätte einen braven Buben. Ob sie der Vater nicht einmal ansehen wolle? Aber der Vater wollte nicht. Es wäre alles noch so frisch, er brauche Zeit. Der Großvater ließ jedoch nicht nach. Er drängte und drängte. Schließlich brachte er es fertig, daß es zu einem Treffen kam. Die Frau zeigte sich dabei sehr freundlich und versprach, den Kindern eine gute Mutter zu sein. Da war der Vater einverstanden, daß bald Hochzeit sein würde. Sie fand in aller Stille statt.
Eines Tages kam die Stiefmutter samt Bübchen. Der Junge war ein liebes, friedfertiges Kind. Die Frau aber war ein Satansweib. Theresia merkte es gleich, und die Kinder bekamen es bereits am ersten Tag zu spüren. Sobald der Vater anwesend war, zeigte sie sich freundlich, wenn er aber das Haus verließ, dann ging die Hölle los. Sie mißhandelte sogar die kleine Herma, die erst zwei Jahre alt war. Und alle mußten hungern. Der Vater durfte nichts erfahren, sonst wäre es ihnen noch schlimmer ergangen, so war es ihnen jedenfalls angedroht worden.
Doch eines Tages wurde die böse Stiefmutter hart bestraft. Ihr schönes, blondgelocktes Kind wurde krank, schwer krank. Sie mußte zusehen, wie der arme Junge litt und vermochte ihm nicht zu helfen.
Dieser Nackenschlag konnte das Hexenweib aber trotzdem nicht läutern. Ihr Sadismus schien noch gewachsen zu sein. Endlich erzählten Nachbarn dem Vater von ihrer Grausamkeit. Er trennte sich zwar nicht von ihr, denn er war ein gottesfürchtiger Mann, aber er blieb ihr gegenüber für immer stumm. Bald danach begann sie zu kränkeln. Theresia pflegte sie vier Jahre lang . . .
Im Blütenalter von siebzehn Jahren zog Theresia in die Welt hinaus. Sie nahm ihre jüngere Schwester mit. Emilie hieß das Mädchen. Beide hatten eine harte Schule hinter sich und konnten arbeiten. Auf ihrer Irrfahrt kamen sie durch Sachsen. In einer großen Stadt fanden sie gute Arbeit und Verdienst. Sie mieteten sich eine kleine Wohnung unter dem Dach und lebten zum ersten Mal wieder in Ruhe und Frieden. Eines Tages lernten sie ein Mädchen kennen, das aus dem Egerland stammte. Sie mochten sich sofort und gewannen Vertrauen zueinander.
Maria, so hieß die neue Freundin, nahm die Schwestern mit in einen Zirkel, in dem sich nur junge Leute aus „Deutschböhmen" trafen. Es wurden gesellige Abende und Gartenfeste veranstaltet und Ausflüge unternommen. Einmal brachte Maria ihren Bruder mit. Theresia fühlte sich bald zu ihm hingezogen. Seine frische, draufgängerische Art gefiel ihr. Er sah auch gut aus und war belesen. Daß er oft ungeduldig sein konnte, ertrug sie mit Nachsicht. Auch der junge Mann fand Gefallen an dem Mädchen. Es war hübsch, intelligent und bescheiden, nur seine Engelsgeduld irritierte ihn. Damit pochte Theresia ständig an seine Schwachstellen.
Trotzdem fanden sie immer näher zueinander. An einem Frühsommertag im Jahre 1914 fuhren sie heim ins Egerland. Theresia wurde von ihren zukünftigen Schwiegereltern freundlich aufgenommen, obgleich diese sofort gefühlt hatten, daß sie eine völlig fremde Wesensart mitbrachte. Schon im Juli gab es Hochzeit. Wenige Wochen später brach der Erste Weltkrieg aus. Bald war Theresia wieder allein. Ihr Mann wurde Soldat, und sie bangte vier Jahre lang um ihn. Sie betete, daß er wieder heim kommen möge.
[obr] Schuljahrfoto der Jahrgänge 1937 und 1938 (Leßnitz)
Unten sitzend: Josef Schmied, Franz Kempf, Karl Rohm.
v.l.n.r.: Ernst Rohm, Franz Riedl, Wenzel Steinwasser, Adolf Kunzmann, Annemarie Köhler, Gerda Floth, Lilli Dürschmidt, Ernst Grimm, Franz Ruß, Franz Stotz, Adolf Tyll, Brunhilde Grimm Elsa Dürschmidt, Lehrer Toischer, Anna Tyll, Anna Wagner, Erna Eckl, Berta Stotz, Anna Erler, Irene Rippl. (Eingesandt von Gerda Paukerl, geb. Floth in Pechofen 14, 6466 Gründau-Lieblos).
Im Dorf wurde ihr das Leben nicht leicht gemacht. Sie war eine Fremde. Sie sprach das Prager Deutsch, sagte sogar zu ihren Schwiegereltern „Sie" und war eben anders als die andern. Man wollte sie nicht in die Gemeinschaft aufnehmen. Da zog sich Theresia zurück und wartete. Als großes Elend über das Dorf hereinbrach und überall Hilfe gebraucht wurde, da kam sie wieder hervor und scheute keine Mühe und keine Arbeit. Oft fiel sie spät abends völlig erschöpft auf ihr Bett, denn sie schaffte über ihre Kräfte. Die Leute im Dorf gewannen Vertrauen zu ihr und lobten ihre Hilfsbereitschaft. Sie gaben ihr Milch, Fleisch, Eier, Brot, Lebensmittel, die schon knapp wurden. Theresia war froh, daß sie nun nicht mehr so entsetzlich einsam war. Endlich war der Krieg vorbei. Theresias Mann kam heim. Er war bis auf die Knochen abgemagert. Wie sollte sie ihm helfen! Es war inzwischen Hungersnot im ganzen Land. Nur durch „Hamstern" konnte man noch etwas bekommen. Theresia ging kilometerweit um ein bißchen Brot. Oft nahmen ihr die Gendarmen alles wieder ab. Aber sie blieb trotzdem unermüdlich. Als ihr Mann wieder zu Kräften gekommen war, kehrte auch sein alter Tatendrang zurück. Er stürzte sich in die Arbeit und suchte nach dem Weg, der ihn in die Selbständigkeit führen sollte. Die stille, sanfte Theresia konnte sein Tempo nicht mithalten. Sie war auch traurig, daß die Ehe immer noch kinderlos war, dabei sehnte sie sich so danach, Mutter zu sein. Erst im siebten Jahr fühlte sie, daß sie ein Kind haben würde. Sie hatte schon keine Hoffnung mehr gehabt, aber dann schenkte sie kurz nacheinander einem Sohn und einer Tochter das Leben. Große Schmerzen mußte sie dafür ertragen. Niemand erkannte damals, daß dabei der Keim für ein jahrelanges Leiden zu wachsen begann. Theresia wußte es bald. Es wurde ihr klar, wenn sie im Spiegel ihr schmales, blasses Gesicht sah. Immer wieder betete sie, daß sie der liebe Gott wenigstens noch so lange auf Erden ließe, bis ihre Kinder aus dem Gröbsten wären. Aber der liebe Gott wartete nicht so lange. An einem schönen Frühlingsmorgen holte er sie in sein himmlisches Reich zurück.
Diese traurige Geschichte ist nicht erfunden, sie hat sich wirklich zugetragen. Die Vorlage dazu habe ich aus Aufzeichnungen.
Hermine Walter, geb. Palm
[obr] 3 Schlaggenwalder Buben an der Brücke vor dem Gasthaus „Zum Egerländer". Mit Hut Anton Kempf (Schlachthof), mit Spitzhut Erich Häuser, neben ihm Ernst Weidl (Saml). — Aufnahme etwa um 1910.
Egerlandská Gmoi Mnichov zve na Májový tanec
Egerländer Gmoi München — pozvánka na Májový tanec
Pozvánka na Májový tanec
Dne 3. května je to zase tady — bude se tančit u májky. Voláme všechny holky a ženy, chlapy a kluky, aby setřásli jarní únavu a přišli na Májový tanec!
Tak si poznamenejte: 3. května 1986, od 19 hodin, v sále Mathäser Festsaal. Hraje Budějovická dechovka (Budweiser Blaskapelle) a „Die Slowenkas" s moderními melodiemi. Účinkují: všechny skupiny Gmoi München a zejména naši hosté, čestný patronátní spolek „Der lustige Wendlstoana Stamm 1884". Předprodej vstupenek u Ernsta Schultese, tel. (089) 887265, Haberlandstr. 3/II, 8000 München 60.
Zobrazit původní německý text
Egerländer Gmoi München — Einladung zum Maitanz
Einladung zum Maitanz
Am 3. Mai ist es wieder soweit, daß der Maibaum angetanzt wird. Wir rufen all Moidla u Weiwa, Manna u Boum auf, die Frühjahrsmüdigkeit abzustreifen und zum Maitanz zu kommen!
Also vormerken: 3. Mai 1986, ab 19 Uhr, im Mathäser Festsaal. Es spielen: Die Budweiser Blaskapelle und „Die Slowenkas" mit modernen Melodien. Es wirken mit: Alle Gruppen der Gmoi München und besonders unsere Gäste, der Ehrenpatenverein „Der lustige Wendlstoana Stamm 1884". Kartenvorbestellung bei Ernst Schultes, Tel. (089) 887265, Haberlandstr. 3/II, 8000 München 60.
Když ještě bývalo Weinhartgasserl
Když ještě bývalo Weinhartgasserl
Na nebi mého dětství visí mnoho hvězd, velkých i malých, dobrých i zlých, matných i zářivých. Jedna na mě dodnes zvlášť přátelsky mrká. Jsem ráda, že existuje, protože když mě někdy trápí stesk po domově, stačí se podívat do jejího mrkání a zase se dokážu usmát. Ta hvězda patří našemu strýci Franzovi.
Vlastně strýc Franz nebyl můj pravý strýc, dalo by se říct, že byl strýcem ve druhém kolenu. Moje teta Resi, provdaná do rodiny, byla jeho sestra. Já jsem to ale neznala jinak, než mu říkat „strejda", a měla jsem z toho radost. V širokém kostelním okrsku Horního Slavkova (Schlaggenwald) i mimo něj byl znám jako „Weinhartův švec", z čehož lze usoudit, že se vyučil poctivému řemeslu obuvníka. Už brzy se osamostatnil jako mistr a zařídil si dílnu. Strýc Franz byl ale zároveň i zemědělec, velitel hasičů, vlastenec, myslitel, režisér, dohazovač a chytrák. A byl, což je nejdůležitější, dobrým otcem rodiny. Teta Agnes, jeho chápavá manželka a pilná hospodyně, nikdy nedělala scény, když ji znovu a znovu strašil novými nápady. Při práci v dílně měl totiž strýc Franz dost často čas oddávat se svým myšlenkám. Bože můj, dřevěné kolíky a hřebíky se přece do podrážek zatloukaly už skoro samy od sebe. Bylo tedy dobré mít nějaké zájmy. A co všechno se tak mimochodem honilo naší strýci Franzovi hlavou! Přemýšlel například, co bude třeba udělat příště na poli, nebo kdy se otelí kráva, jak by se dal obzvlášť pěkně uspořádat hasičský okrskový den, jaká divadelní hra by se měla nastudovat, proč pořád jsou nějaké války a spory, jak mazaně nám Masaryk s Benešem sebrali naše Sudety, jestli je stav na účtu v „spořitelní knížce" uklidňující, a že by bylo hezké, kdyby finanční úřad nemusel všude strkat nos. A jednoho dne pak náš strýc Franz přemýšlel o tom, jak by mohl pracovat racionálněji. Že je každý víkend hodiny pěšky na cestách, aby doručil zákazníkům zboží a vyzvedl novou práci, ho už dlouho trápilo. Uprostřed holení bot, selských střevíců, kopyt, kožených plátů, střihů, ševcovské smůly, hřebíků, patních želízek a telecích, hovězích a vepřových kůží začal pomalu snít. „Motorku bych potřeboval!" povzdechl si jednou, když jsem seděla u jeho nohou na stupínku, „to bych ušetřil pořádnou hromadu času!"
Věděla jsem, že bude na tomto snu tak dlouho pracovat, až konečně bude motorka stát ve Weinhartgasserlu.
Když jsem zase přijela do Gfellu, právě přišlo jaro do kraje. Nebe i země byly čerstvě umyté, vonělo to po brázdách a po vesnici... Slunce nešetřilo teplem a zlatem a kloptalo mi do obličeje první „sluneční pihy". Měla jsem velikonoční prázdniny a babička měla světnici plnou vnoučat. Svatý týden byl už skoro u konce, hezky jsme se chystali na Vzkříšení do Horního Slavkova. Domluvili jsme se s velkou tlupou dětí ve Weinhartgasserlu. Byli tam Marianne a Franzl (Weinhartovi), Zenknovic děti, Windhufovic děti, Gräfnovic děti, Erna Simonová a Kuhlmüllerovic děti. Když jsme přišli do uličky, ještě nebyli všichni pohromadě.
Nejdřív jsme uviděli motorku. Velká, černá a lesklá stála hned u dveří strýce Franze. Franzl, náš dobrý kamarád, se držel řídítek a hlídal drahocenný nový přírůstek svého otce. Ani jeho sestra Marianne se na ni nesměla sáhnout. My jsme se také netroufali přijít příliš blízko a v polokruhu jsme obdivně zírali na ten zázrak techniky. Kluci si pomalu začínali vykroucovat krky, dřepěli a klečeli před ní a beze slova setrvávali v tichém úžasu. Někteří ji dokonce prohlíželi z žabí perspektivy. Mě ta celá konstrukce moc nezajímala. Vlastně jsem chtěla jenom jednou slyšet, jak zní klakson. Vtom už jeden z těch úplně unesených zavolal: „Franzli, zatroubi jednou!" Kamarád Franzl se lekl, zrozpačitěl a protahovaně odpověděl: „Ale ne, táta by nadával!" Ale hozená jiskra už rozdmýchala oheň, všichni křičeli: „Franzli, zatroubi jednou!" Franzl se zoufale bránil: „Ne," řekl, „táta by nadával!"
„Ty seš přece hrozně bázlivej!" prohlásil najednou kdosi, a ostatní uznali, že to vlastně sedí. Taková slova zasáhla našeho Franzla přímo do morku kostí. Bázlivý?! Ne, to nebyl! Vztekle se vzepjal, oběma rukama uchopil klakson a „zatroubil" tak nahlas, že jsme leknutím ucouvli hned o tři metry. Strýc Franz stál v tu ránu ve dveřích domu.
[obr] Karlovy Vary — stále ještě to tam bublá
Nevypadal, že by měl radost. Ovládal se, ale přece jen jiskřil, když synovi vyhrožoval: „Jestli mi to ještě jednou uděláš, tak dostaneš jednu přes hubu!" Franzl byl rád, že toto kolo dopadlo tak lehce, sklonil hlavu a znovu se postavil na hlídku. „A vy se koukejte ztratit, ale rychle!" vyzval nás ještě strýc Franz, ukázal směrem k Fliegelovic rohu a čekal, jestli uvolníme pole. Odplížili jsme se tedy k Fliegelovic domu a čekali na rohu, dokud se bouře neuklidnila a strýc Franz za sebou nezavřel domovní dveře. Pak nás to zase táhlo zpátky k motorce a k Franzlovi. Po chvíli mlčenlivého pozorování řekl Robertl, můj bratranec: „Franzli, sedni si na ni jednou!" Ten ale zase zrudl a odpověděl: „Ale ne, táta by nadával!" „Ale jenom jednou jedinkrát!" dotíral na něj dav. „Ne, neudělám to, táta by nadával!" odsekl vztekle Franzl. „Tak jsi prostě bázlivý! Jasně, jsi hrozně bázlivý!" křičeli všichni jeden přes druhého. Ještě než se Franzl stačil rozhodnout, jak zareagovat, vyhoupla se Marianne, která stála vedle něj, bleskurychle na sedadlo řidiče. To bylo na našeho kamaráda příliš. Nepoznávala jsem ho. Přes obličej mu létal žár a z očí mu sršel oheň. Vrhl se na svou sestru a ze všech sil ji tahal dolů. Ona měla slézt, on chtěl na sedlo. Ale ona se bránila. Při té rvačce si nikdo nevšímal motorky. Ve vyboulené Weinhartgasserl neměla moc pevnou oporu. Proto neodolala otřesům, kterým byla vystavena kvůli té hádce. Nejprve se tiše naklonila na stranu, a pak se s třeskem a skřípěním zřítila k zemi. Franzl a Marianne leželi vedle ní. Zděšeně se dívali ke dveřím domu. My jsme se pro jistotu stáhli zpátky. Vtom už přicházel strýc Franz a za ním teta Agnes. Měl na sobě motoristickou kombinézu a na hlavě koženou čepici. Kolem krku mu visely ochranné brýle a na zádech těžký ranec se zákaznickými botami.
Teď musela každou chvíli propuknout bouřka nad našimi hlavami. Ale bylo to jenom napůl tak zlé. Nás strýc Franz obdařil zničujícím pohledem, Marianne rychle zmizela v naší skupině a Franzl elegantně uhnul facce, kterou mu chtěl otec dát. Přesto jsme byli ještě chvíli jako zpitomělí. Sledovali jsme, jak teta Agnes pomáhá strýci Franzovi motorku zvednout a jak ji pak prohlíželi, jestli jí nebyla způsobena nějaká škoda. Díky bohu, všechno zůstalo celé! Strýc Franz si mohl konečně sednout na svůj stroj a odjet. Všichni jsme mávali, aby mu to pomohlo lépe spolknout tu poslední zlost.
Teď ale nastal čas jít na Vzkříšení. Ernstl a jeho sestra Hilde stihli přijít z Kohlmühle ještě včas na pád motorky. Pomalu jsme táhli přes Rabgasserl a pak kolem Modera. Franzl trochu kulhal. Od řídítek dostal ránu do lýtka, a teď se v tom místě dělala modřina. Když jsme vyšli na silnici, tak nádherně nad Gfellskou výšinou trylkovali skřivani a slunce nám svítilo tak teple do tváře, že jsme byli brzy zase v dobré náladě. Strýc Franz měl mezitím příjemný obchodní den a vedl zajímavé rozhovory. Spokojeně a s úsměvem zahýbal na motorce kolem Fliegelovic rohu, když jsme se vraceli ze Vzkříšení. Ani slovo už neztratil o té škodě, kterou jsme mu málem způsobili. Nakrčil ústa a pískal si, když stroj zasouval do kůlny. Ano, takový byl, náš strýc Franz, a tak přátelsky dál mrká z nebe mého dětství.
Hermine Walter, roz. Palm
Zobrazit původní německý text
Als es noch das Weinhartgasserl gab
Als es noch das Weinhartgasserl gab
Am Himmel meiner Kindheit hängen viele Sterne, große und kleine, gute und böse, matte und strahlende. Einer blinzelt mir noch heute besonders freundlich zu. Ich bin froh, daß es ihn gibt, denn wenn mich manchmal das Heimweh peinigt, dann brauche ich bloß in sein Zwinkern zu schauen, und ich kann wieder lächeln. Der Stern gehört unserem Onkel Franz.
Eigentlich war Onkel Franz nicht mein richtiger Onkel, man könnte sagen, er war es zweiten Grades. Meine angeheiratete Tante Resi war seine Schwester. Ich kannte es jedoch nicht anders, als „Onkel" zu ihm zu sagen, und ich hatte Freude daran. Im weiten Kirchensprengel von Schlaggenwald und noch darüber hinaus war er als „Weinhartschuster" bestens bekannt, woraus zu schließen ist, daß er den soliden Beruf eines Schuhmachers erlernt hatte. Schon früh machte er sich als Meister selbständig und richtete eine Werkstatt ein. Onkel Franz war aber auch Landwirt, Feuerwehrhauptmann, Patriot, Denker, Regisseur, Makler und Schlaumeier. Und er war, was am wichtigsten ist, ein guter Familienvater. Tante Agnes, seine verständnisvolle Eheliebste und fleißige Hausfrau, machte kein Gezeter, wenn er sie immer wieder mit neuen Ideen erschreckte. Bei seiner Arbeit in der Werkstatt hatte Onkel Franz nämlich oft genug Zeit, um seinen Gedanken nachzuhängen. Mein Gott, die Holzstifte und Nägel schlugen sich ja bald von selbst hinein in die Sohlen. Da war es gut, Interessen zu haben. Und was so nebenbei unserm Onkel Franz alles durch den Kopf ging! Zum Beispiel dachte er daran, was als Nächstes auf dem Feld zu tun sei, oder wann die Kuh kalben wird, wie man den Feuerwehrgautag besonders schön ausrichten könnte, welches Theaterstück aufgeführt werden sollte, warum es alleweil Krieg und Streit gibt, wie schlau der Masaryk und der Benesch unser Sudetenland eingesackelt haben, ob der Kontostand im „Sporkassenböichl" beruhigend ist und daß es schön wäre, wenn das Finanzamt nicht überall seine Nase reinstecken würde. Und dann dachte unser Onkel Franz eines Tages darüber nach, wie er rationeller arbeiten könnte. Daß er an jedem Wochenende stundenlang per pedes unterwegs war, um seine Kundschaft zu beliefern und neue Arbeit abzuholen, wurmte ihn schon lange. Inmitten von Stiefelschäften, Bauernschuhen, Leisten, Lederplatten, Schnittmustern, Schusterpech, Nägeln, Absatzeisen, Kalbs-, Rinds- und Schweinehäuten begann er allmählich zu träumen. „Ä Motorradl müissate häm!", stöhnte er, als ich einmal zu seinen Füßen auf der Estrade saß, „Dåu kennte än Haffn Zeit spårn!".
Ich wußte, daß er nun so lange an diesem Traum basteln würde, bis endlich das Motorrad im Weinhartgasserl steht.
Als ich wieder nach Gfell kam, war der Frühling eben ins Land gezogen. Himmel und Erde waren frisch gewaschen, es roch nach Ackerfurchen und nach Dorf... Die Sonne sparte nicht mit Wärme und Gold und kleckste mir die ersten „Sunnaspriessla" ins Gesicht. Ich hatte Osterferien, und meine Großmutter hatte die Stube voller Enkelkinder. Die Karwoche war fast vorbei, wir machten uns fein für die Auferstehungsfeier in Schlaggenwald. Wir hatten uns mit einer großen Schar Kinder ins Weinhartgasserl verabredet. Da waren die Marianne und der Franzl (Weinhart), die Zenknmoidla, die Windhuafmoidla, die Gräfnkinna, die Simon Erna und die Kuhlmüllakinna. Als wir zum Gasserl kamen, waren noch nicht alle anwesend.
Zuerst sahen wir das Motorrad. Groß, schwarz und glänzend stand es gleich bei Onkel Franzens Haustüre. Franzl, unser guter Freund, hielt sich am Lenker fest und bewachte die kostbare Neuerwerbung seines Vaters. Sogar seine Schwester Marianne durfte es nicht anfassen. Wir wagten uns auch nicht zu nahe heran und staunten im Halbkreis über dieses Wunderwerk der Technik. Die Buben begannen langsam ihre Halswirbel auszurenken, sie kauerten und knieten davor und verharrten atemlos in stiller Ehrfurcht. Manche inspizierten sogar aus der Froschperspektive. Mich interessierte die ganze Konstruktion wenig. Eigentlich hätte ich nur einmal hören wollen, wie die Hupe klingt. Da rief auch schon einer von den ganz Ergriffenen: „Franzl, tou amol teffen!" Freund Franzl erschrak, wurde verlegen und antwortete gedehnt: „Ä-na, da Dada schimpft!" Doch der hingeworfene Funke hatte bereits Feuer entfacht, alle schrien: „Franzl, tou amol teffen!" Der Franzl wehrte sich verzweifelt: „Na," sagte er „da Dada schimpft!"
„Du bis jä vül za feig!" behauptete plötzlich einer, und die anderen fanden, daß das eigentlich stimmt. Solche Worte trafen unseren Franzl mitten ins Mark. Feig?! Nein, das war er nicht! Zornig bäumte er sich auf, griff mit beiden Händen in die Hupe und „teffte" so laut, daß wir vor Schreck gleich drei Meter zurückwichen. Onkel Franz stand augenblicklich im Hauseingang.
[obr] Karlsbad — es sprudelt noch immer
Er sah nicht aus, als ob er sich freuen würde. Beherrscht, aber doch auch funkelnd, drohte er seinem Filius: „Wenn d'må fei dös nuåmol toust, dånn dafängst uina!" Franzl war froh, daß diese Runde so glimpflich über die Bühne gegangen war, zog den Kopf ein und begab sich wieder auf Wachposition. „U ihrts schauts, daß'ds weitakummts, owa wenn gschwind!" forderte uns Onkel Franz noch auf, wies in Richtung Fliegelecke und wartete, ob wir das Feld räumen würden. Da schlichen wir hin zum Fliegelhaus und warteten an der Ecke, bis sich der Sturm gelegt und Onkel Franz die Haustür von innen zugeschlagen hatte. Dann trieb es uns wieder zurück zum Motorrad und zum Franzl. Nach einer Weile des stummen Betrachtens sagte Robertl, mein Vetter: „Franzl, toute doch åmol affesetzen!" Der aber wurde wieder rot und antwortete: „Å-na, da Dada schimpft!" „Owa doch nur a anzichs Mol!" triezelte ihn die Menge. „Na, ich tou's neat, da Dada schimpft!" gab der Franzl wütend zurück. „Offat bist hålt feig! Jawohl, du bist vül za feig!" schrieen alle durcheinander. Noch bevor sich der Franzl entschließen konnte, wie er nun reagieren sollte, schwang sich Marianne, die neben ihm gestanden hatte, blitzschnell auf den Fahrersitz. Das war unserem Freund zuviel. Ich erkannte ihn nicht wieder. Über sein Gesicht raste Glut und aus den Augen schoß Feuer. Er stürzte sich auf seine Schwester und zerrte mit aller Gewalt an ihr. Sie sollte runter, er wollte auf den Sattel. Aber sie wehrte sich. Bei dem Gerangel beachtete niemand das Motorrad. Es hatte im holprigen Weinhartgasserl keinen sehr festen Stand. Darum hielt es den Erschütterungen, denen es durch die Auseinandersetzung ausgesetzt war, nicht mehr stand. Erst neigte es sich leise zur Seite, und dann stürzte es schwer und knirschend zu Boden. Franzl und Marianne lagen daneben. Entsetzt blickten sie zur Haustür. Wir waren vorsichtshalber zurückgewichen. Da kam auch schon Onkel Franz, hinter ihm Tante Agnes. Er hatte seine Adjustierung an und die Lederkappe auf dem Kopf. Um den Hals hing die Schutzbrille und auf dem Rücken der schwere Tornister mit den Kundschaftsschuhen.
Jetzt mußte jeden Augenblick das Donnerwetter über uns hereinbrechen. Aber es wurde nur halb so schlimm. Uns bedachte der Onkel Franz mit einem vernichtenden Blick, Marianne tauchte rasant in unserer Gruppe unter, und der Franzl wich elegant der Watschn aus, die ihm sein Vater verabfolgen wollte. Trotzdem waren wir noch eine ganze Weile wie bedeppert. Wir schauten zu, wie Tante Agnes dem Onkel Franz half, das Motorrad aufzurichten, und wie sie es nachher untersuchten, ob ihm kein Leid zugefügt worden war. Gottlob, es war alles heil geblieben! Onkel Franz konnte sich endlich auf seine Maschine setzen und losbrausen. Wir winkten alle, damit er den letzten Ärger besser runterschlucken konnte.
Nun war es aber Zeit geworden, daß wir zur Auferstehungsfeier gingen. Der Ernstl und seine Schwester Hilde waren noch rechtzeitig aus der Kohlmühle zum Motorradsturz gekommen. Langsam zogen wir durch das Rabgasserl und dann beim Moder vorbei. Der Franzl hatschte ein bisserl. Vom Lenker hatte er einen Rempler in die Wade bekommen, nun wurde an der Stelle ein blauer Fleck. Als wir auf die Landstraße kamen, trillerten über der Gfeller Höhe so wunderbar die Lerchen, und die Sonne schien uns so warm entgegen, daß wir bald wieder obenauf waren. Onkel Franz hatte inzwischen einen erfreulichen Geschäftsgang gehabt und interessante Gespräche geführt. Vergnügt und schmunzelnd bog er auf seinem Motorrad um die Fliegelecke, als wir von der Auferstehungsfeier kamen. Kein Wort verlor er mehr über das Leid, das wir ihm beinahe zugefügt hätten. Er spitzte seinen Mund und pfiff sich eins, als er die Maschine in den Verschlag schob. Ja, so war er, der Onkel Franz, und so blinzelt er freundlich weiter vom Himmel meiner Kindheit.
Hermine Walter, geb. Palm